Když občas čtu o smutných příbězích lidí, kteří se nechali zlákat vidinou snadného zisku a svěřili své peníze nějakým solidně vyhlížejícím pánům s kravatou, aby je (své peníze ani ty kravaťáky) už nikdy neviděli, říkám si, jak mohou být ještě dnes někteří lidé tak naivní. Jiní důvěřivci zase jezdí na tzv. předváděcí akce, kde jsou jim vnucovány ke koupi jakési úžasné hrnce, pánve, deky, sady kuchyňských nožů nebo podběráky na ryby. Pokud se nechají zlákat, po nějakém čase pochopitelně s hrůzou a vztekem zjistí, že koupili naprostý šmejd a aušus a ti z nich, kteří se při tomto “jedinečném a neopakovatelném” nákupu navíc zadlužili a nemají peníze na splátky “fantastického vysavače za pouhých 120 999 Kč”, mohou jako “neplatiči” počítat s oplétačkami u soudu, případně s návštěvou exekutora.
Říká se, že chybami se člověk učí a je to svatá pravda. Zdá s mi ale, že mnozí lidé toto přísloví neznají, protože dělají stále ty stejné chyby a nijak se z nich nepoučí. Sedají si na rozpálená kamna, která je popálí, ale místo toho, aby si příště dali pozor, za chvíli si na ně sednou zas.
Tento můj článek nemá být nějakým moralizováním nebo děláním si legrace z nešťastníků, kteří se spálili či nechali nachytat. Naopak - jeho smyslem je upozornit na to, že podvodníci existují i dnes a člověk by si měl dávat velký pozor na to, co podepisuje nebo komu svěřuje své peníze. A hlavně - učit se z chyb. Z těch vlastních, ale i z chyb druhých. A právě o jedné takové své blbosti, jakož i o tom, čemu mě naučila, chci nyní vyprávět - v naději, že třeba pro někoho bude varováním, až mu u dveří zazvoní solidně vyhlížející pánové s kravatou…
Název článku by mohl znít i jinak, např. “Jak jsem přišel (málem) o 60 000 Kč”, “Jak jsem se nechal napálit finančním analytikem”, “Jak jsem uvěřil nejserióznějšímu deníku”, popř. “Jak jsem se poučil z vlastní blbosti”. Ale raději přejdu k vyprávění svého smutného finančního příběhu s relativně šťastným koncem.
Před lety jsem nějakým zázrakem disponoval 60 000 Kč, které jsem nemusel hned utratit a mohl je tudíž nějak finančně zhodnotit. V té době se úroky pohybovaly mezi 13 - 17% a já jsem začal pátrat po tom, která banka je ta nejlepší a nejsolidnější, zkrátka, ve které z jejich poměrně velkého množství budou mé peníze opravdu v bezpečí a zároveň výhodně zúročeny.
Věděl jsem, popř. si dokázal spočítat, že ne všem těmto nabídkám na zhodnocení úspor lze věřit. Existoval tenkrát např. jakýsi fond, jmenoval se (pokud si dobře vzpomínám) Futurum Aurum, který sliboval úroky ve výši 33%. Hodně lidí tam vozilo peníze na dvoukolácích, nacpali tam všechno, co měli doma ve strožoku - a už to nikdy neuviděli. Takový hlupák jsem přece jen nebyl, bylo mi jasné, že tady něco nehraje, protože jednoduchou matematikou se dalo zjistit, že fond, nabízející takovéto úroky, by musel brzy zkrachovat. Hledal jsem tedy něco jiného.
Zalistoval jsem v jistých, prý seriózních a nejdůvěryhodnějších novinách a našel rubriku s názvem “Finance”. Jakýsi člověk, povoláním finanční analytik, tam zrovna tvrdil, že nejlepším českým bankovním domem je Investiční a Poštovní banka (IPB). Onen analytický finančník velmi pozitivně, ba pochvalně hovořil o “filosofii” této banky, o její korektnosti a současně dravosti na kapitálových trzích a tato svá tvrzení doprovázel podivnými odbornými výrazy, znějícími mým nezkušeným uším velmi přesvědčivě a fundovaně…
Ne - abych šel druhý den s penězi do IPB, to mi můj sebezáchovný pud přece jen nedovolil. Naopak - řekl jsem si, že člověk by si měl relevantní informace ověřovat z více zdrojů a tak jsem při nejbližší příležitosti zašel za jedním svým spolupracovníkem, kterého jsem znal jako člověka, dobře se orientujícího v dané problematice. Na můj dotaz, kam nejlépe uložit peníze, mi nedal okamžitou odpověď, ale podrobil mě asi půlhodinové přednášce na téma důvěryhodnosti českých bank. I on používal řadu odborně-nesrozumitelných výrazů, mluvil a mluvil, já mu obdivně naslouchal a čekal, co konkrétního z něj nakonec vyleze. Dočkal jsem se a jeho poslední větu si dodnes přesně pamatuji: “Takže Honzo, abych to shrnul, tak po zvážení všech pro a proti ti můžu jednoznačně doporučit IPB.”
Í pé bé, í pé bé… Jako mantru jsem si opakoval tato tři písmena a zmíněná banka se mně líbila čím dál víc. IPB je pouze českou pobočkou - samotná “mateřská” banka se jmenuje Nomura a patří prý Japoncům - a ti jsou přece korektní, spolehliví, spořiví… takže další plus. I to logo nad vchodem do luxusní budovy, kam jsem odnášel své peníze - lví hlava s nápisem “Lev na Vaší straně ve světě financí” - mně dodávalo jisté sebevědomí, spojené s přesvědčením, že tady jsem správně, že ti perfektně oblečení, usměvaví a vstřícní lidé za přepážkami se o mé peníze určitě dobře postarají. To jsem ještě samozřejmě netušil, že to všechno je jen nablýskaná fasáda, pozlátko, mající oslepit podobné důvěřivce, jako jsem byl tenkrát i já. A pochopitelně by mne ani ve snu nenapadlo, že za tři měsíce budu vcházet do téže luxusní budovy, tentokrát ovšem bez sebevědomí a bez iluzí, zato však s obavou, zda své peníze ještě někdy uvidím…
Takže - vešel jsem dovnitř, přistoupil k přepážce a přednesl svůj požadavek: “Mám 60 000 Kč a rád bych si je nějak výhodně uložil, ale nevím, co je v mém případě nejlepší, zda vkladní knížka nebo…” Půvabná a usmívající se úřednice se na mne trochu pobaveně dívala a pak poněkud nesouvislý tok mé řeči zastavila: “Nejlepší určitě bude, když si založíte revolvingový účet. Dneska to tak dělají všichni.” Takže jsem si založil zmíněný účet, odevzdal peníze a dostal kopii smlouvy, jíž vévodila lví hlava s nápisem “Lev na Vaší straně ve světě financí” - vždyť to tak dělají všichni, že… To jsem ještě nevěděl, že když něco dělají všichni, není to důkaz správnosti konaného, ale naopak - člověk by si měl v takovém případě dávat velký pozor, protože když něco dělají všichni, je to nejspíš nebetyčná blbost…
Za pár dní se začaly dít zvláštní věci - např. v novinách jsem si tu a tam mohl přečíst, že s IPB to není tak docela v pořádku. Má prý určité problémy v souvislosti s… a nyní následovaly jakési odborné výrazy, jimž jsem příliš nerozuměl. Zmiňovalo se jméno jakéhosi ředitele Nomury pro střední Evropu a prý je to nějaký podivný chlapík. A pak se dokonce začalo hovořit o možném krachu této ještě nedávno tak vychvalované banky! Tisková mluvčí IPB však tyto zvěsti rázně odmítla - její slova si pamatuji doslova: “Je to fáma - jedeme dál!” No - a pak jsem spolu se stovkami dalších postižených stál jednoho krásného dne ve frontě, táhnoucí se od přepážek dolů po schodišti až na ulici. Byl pátek odpoledne, v 17 hod. se banka zavírala, fronta postupovala pomalu - stihnu to? A dostanu vůbec své peníze zpátky?!
Bankovní úředníci s vyděšenýma očima si uvědomují, že do “zavíračky” to nestihnou, neboť dav se nijak nezmenšuje, spíše naopak. Nakonec jeden z nich vychází ven a oznamuje, že banka dnes bude otevřena déle. Za chvíli ovšem přichází s novou informací - došly peníze a musí se čekat, až přivezou další…
Masa lidí, kteří se podobně jako já nechali nachytat na švestkách a uvěřili blábolům finančních analytiků o serióznosti a důvěryhodnosti IPB, se začíná radikalizovat. Množí se výkřiky o lumpech a podvodnících, nadává se na vládu, která okrádá lidi a hrabe pro sebe… Je ale možné také zaslechnout pro nás Čechy tak příznačný šibeniční humor - jakýsi muž se za všeobecného smíchu dožaduje vstupu dovnitř s výkřikem: “Pusťte mě, já jsi jdu uložit peníze!”
Nakonec jsem se po několikahodinovém čekání dočkal - propracoval jsem se k přepážce a bylo mi vráceno mých 60 000 Kč. Protože opět docházela hotovost, dali mi je v dvousetkorunových bankovkách. Doma jsem si pustil rádio a první zpráva říkala, že IPB zkrachovala…
Když jdu dnes kolem oné honosné budovy, obložené drahými mramorovými deskami šedozelené barvy, lev na mé straně ve světě financí tam již nad vchodem nevisí. Je tam logo jakési jiné banky, o níž se v novinách píše, že je seriózní a spolehlivá, protože je pobočkou jakési banky v Belgii. Finanční anylytici tvrdí, že lidé, kteří si v této bance uloží peníze, se o ně vůbec nemusí bát, protože individuální přístup ke klientovi, know-how, fusdrejšing spojený s koučinkem vrcholového managementu a inovativní ekvivalenty derivátních produktů jsou zárukou toho, že…
Jenže - v tomhle já už nejedu.
Říká se, že chybami se člověk učí a je to svatá pravda. Zdá s mi ale, že mnozí lidé toto přísloví neznají, protože dělají stále ty stejné chyby a nijak se z nich nepoučí. Sedají si na rozpálená kamna, která je popálí, ale místo toho, aby si příště dali pozor, za chvíli si na ně sednou zas.
Tento můj článek nemá být nějakým moralizováním nebo děláním si legrace z nešťastníků, kteří se spálili či nechali nachytat. Naopak - jeho smyslem je upozornit na to, že podvodníci existují i dnes a člověk by si měl dávat velký pozor na to, co podepisuje nebo komu svěřuje své peníze. A hlavně - učit se z chyb. Z těch vlastních, ale i z chyb druhých. A právě o jedné takové své blbosti, jakož i o tom, čemu mě naučila, chci nyní vyprávět - v naději, že třeba pro někoho bude varováním, až mu u dveří zazvoní solidně vyhlížející pánové s kravatou…
Název článku by mohl znít i jinak, např. “Jak jsem přišel (málem) o 60 000 Kč”, “Jak jsem se nechal napálit finančním analytikem”, “Jak jsem uvěřil nejserióznějšímu deníku”, popř. “Jak jsem se poučil z vlastní blbosti”. Ale raději přejdu k vyprávění svého smutného finančního příběhu s relativně šťastným koncem.
Před lety jsem nějakým zázrakem disponoval 60 000 Kč, které jsem nemusel hned utratit a mohl je tudíž nějak finančně zhodnotit. V té době se úroky pohybovaly mezi 13 - 17% a já jsem začal pátrat po tom, která banka je ta nejlepší a nejsolidnější, zkrátka, ve které z jejich poměrně velkého množství budou mé peníze opravdu v bezpečí a zároveň výhodně zúročeny.
Věděl jsem, popř. si dokázal spočítat, že ne všem těmto nabídkám na zhodnocení úspor lze věřit. Existoval tenkrát např. jakýsi fond, jmenoval se (pokud si dobře vzpomínám) Futurum Aurum, který sliboval úroky ve výši 33%. Hodně lidí tam vozilo peníze na dvoukolácích, nacpali tam všechno, co měli doma ve strožoku - a už to nikdy neuviděli. Takový hlupák jsem přece jen nebyl, bylo mi jasné, že tady něco nehraje, protože jednoduchou matematikou se dalo zjistit, že fond, nabízející takovéto úroky, by musel brzy zkrachovat. Hledal jsem tedy něco jiného.
Zalistoval jsem v jistých, prý seriózních a nejdůvěryhodnějších novinách a našel rubriku s názvem “Finance”. Jakýsi člověk, povoláním finanční analytik, tam zrovna tvrdil, že nejlepším českým bankovním domem je Investiční a Poštovní banka (IPB). Onen analytický finančník velmi pozitivně, ba pochvalně hovořil o “filosofii” této banky, o její korektnosti a současně dravosti na kapitálových trzích a tato svá tvrzení doprovázel podivnými odbornými výrazy, znějícími mým nezkušeným uším velmi přesvědčivě a fundovaně…
Ne - abych šel druhý den s penězi do IPB, to mi můj sebezáchovný pud přece jen nedovolil. Naopak - řekl jsem si, že člověk by si měl relevantní informace ověřovat z více zdrojů a tak jsem při nejbližší příležitosti zašel za jedním svým spolupracovníkem, kterého jsem znal jako člověka, dobře se orientujícího v dané problematice. Na můj dotaz, kam nejlépe uložit peníze, mi nedal okamžitou odpověď, ale podrobil mě asi půlhodinové přednášce na téma důvěryhodnosti českých bank. I on používal řadu odborně-nesrozumitelných výrazů, mluvil a mluvil, já mu obdivně naslouchal a čekal, co konkrétního z něj nakonec vyleze. Dočkal jsem se a jeho poslední větu si dodnes přesně pamatuji: “Takže Honzo, abych to shrnul, tak po zvážení všech pro a proti ti můžu jednoznačně doporučit IPB.”
Í pé bé, í pé bé… Jako mantru jsem si opakoval tato tři písmena a zmíněná banka se mně líbila čím dál víc. IPB je pouze českou pobočkou - samotná “mateřská” banka se jmenuje Nomura a patří prý Japoncům - a ti jsou přece korektní, spolehliví, spořiví… takže další plus. I to logo nad vchodem do luxusní budovy, kam jsem odnášel své peníze - lví hlava s nápisem “Lev na Vaší straně ve světě financí” - mně dodávalo jisté sebevědomí, spojené s přesvědčením, že tady jsem správně, že ti perfektně oblečení, usměvaví a vstřícní lidé za přepážkami se o mé peníze určitě dobře postarají. To jsem ještě samozřejmě netušil, že to všechno je jen nablýskaná fasáda, pozlátko, mající oslepit podobné důvěřivce, jako jsem byl tenkrát i já. A pochopitelně by mne ani ve snu nenapadlo, že za tři měsíce budu vcházet do téže luxusní budovy, tentokrát ovšem bez sebevědomí a bez iluzí, zato však s obavou, zda své peníze ještě někdy uvidím…
Takže - vešel jsem dovnitř, přistoupil k přepážce a přednesl svůj požadavek: “Mám 60 000 Kč a rád bych si je nějak výhodně uložil, ale nevím, co je v mém případě nejlepší, zda vkladní knížka nebo…” Půvabná a usmívající se úřednice se na mne trochu pobaveně dívala a pak poněkud nesouvislý tok mé řeči zastavila: “Nejlepší určitě bude, když si založíte revolvingový účet. Dneska to tak dělají všichni.” Takže jsem si založil zmíněný účet, odevzdal peníze a dostal kopii smlouvy, jíž vévodila lví hlava s nápisem “Lev na Vaší straně ve světě financí” - vždyť to tak dělají všichni, že… To jsem ještě nevěděl, že když něco dělají všichni, není to důkaz správnosti konaného, ale naopak - člověk by si měl v takovém případě dávat velký pozor, protože když něco dělají všichni, je to nejspíš nebetyčná blbost…
Za pár dní se začaly dít zvláštní věci - např. v novinách jsem si tu a tam mohl přečíst, že s IPB to není tak docela v pořádku. Má prý určité problémy v souvislosti s… a nyní následovaly jakési odborné výrazy, jimž jsem příliš nerozuměl. Zmiňovalo se jméno jakéhosi ředitele Nomury pro střední Evropu a prý je to nějaký podivný chlapík. A pak se dokonce začalo hovořit o možném krachu této ještě nedávno tak vychvalované banky! Tisková mluvčí IPB však tyto zvěsti rázně odmítla - její slova si pamatuji doslova: “Je to fáma - jedeme dál!” No - a pak jsem spolu se stovkami dalších postižených stál jednoho krásného dne ve frontě, táhnoucí se od přepážek dolů po schodišti až na ulici. Byl pátek odpoledne, v 17 hod. se banka zavírala, fronta postupovala pomalu - stihnu to? A dostanu vůbec své peníze zpátky?!
Bankovní úředníci s vyděšenýma očima si uvědomují, že do “zavíračky” to nestihnou, neboť dav se nijak nezmenšuje, spíše naopak. Nakonec jeden z nich vychází ven a oznamuje, že banka dnes bude otevřena déle. Za chvíli ovšem přichází s novou informací - došly peníze a musí se čekat, až přivezou další…
Masa lidí, kteří se podobně jako já nechali nachytat na švestkách a uvěřili blábolům finančních analytiků o serióznosti a důvěryhodnosti IPB, se začíná radikalizovat. Množí se výkřiky o lumpech a podvodnících, nadává se na vládu, která okrádá lidi a hrabe pro sebe… Je ale možné také zaslechnout pro nás Čechy tak příznačný šibeniční humor - jakýsi muž se za všeobecného smíchu dožaduje vstupu dovnitř s výkřikem: “Pusťte mě, já jsi jdu uložit peníze!”
Nakonec jsem se po několikahodinovém čekání dočkal - propracoval jsem se k přepážce a bylo mi vráceno mých 60 000 Kč. Protože opět docházela hotovost, dali mi je v dvousetkorunových bankovkách. Doma jsem si pustil rádio a první zpráva říkala, že IPB zkrachovala…
Když jdu dnes kolem oné honosné budovy, obložené drahými mramorovými deskami šedozelené barvy, lev na mé straně ve světě financí tam již nad vchodem nevisí. Je tam logo jakési jiné banky, o níž se v novinách píše, že je seriózní a spolehlivá, protože je pobočkou jakési banky v Belgii. Finanční anylytici tvrdí, že lidé, kteří si v této bance uloží peníze, se o ně vůbec nemusí bát, protože individuální přístup ke klientovi, know-how, fusdrejšing spojený s koučinkem vrcholového managementu a inovativní ekvivalenty derivátních produktů jsou zárukou toho, že…
Jenže - v tomhle já už nejedu.
Žádné komentáře:
Okomentovat