sobota 31. prosince 2016

POETICKÉ KOMENTÁŘE (94)

Avystavaexotu_2

J e d e n   h e z č í   n e ž l i   d r u h ý
( j s o u   t u   s k o r o   v š e c h n y   d r u h y )
c h y b í   j e n o m . . .  K d o   t o   v í ?
S p r á v n ě  –  b u r e š   ř e p k o v ý

pátek 30. prosince 2016

PAULA HAWKINSOVÁ: DÍVKA VE VLAKU

Divkavevlaku

Kniha roku? No to snad ne!

Úchvatná, jedinečná, strhující, fantastická...
Kýčovitá, podprůměrná, ubohá, prvoplánová...
Říká se, že co člověk, to jiný názor a je to do jisté míry pravda. Proč jen do „jisté“ míry? Asi proto, že (mluvím teď o knihách, resp. spisovatelích) na některé literární velikány a jejich díla „musí“ mít všichni pouze jeden názor – co bychom si asi pomysleli o někom, kdo by Shakespearova dramata označil za slátaniny, popř. Franze Kafku za průměrného pisálka? Myslím, že autory podobných výroků bychom stěží považovali za literární znalce a odborníky. Na základní škole jsem se sice jednou setkal s výrokem jistého spolužáka (vysloveným v přítomnosti třídní učitelky a velké milovnice klasické literatury), že Čapkova Matka je „blbost“, ovšem Pavel G. byl známý tím, že jeho rozumové schopnosti nebyly nejrozvinutější, o abstraktním myšlení ani nemluvě...
Co to všechno má ale dělat s Dívkou ve vlaku? Vždyť v jejím případě se jedná o takový druh literatury, na nějž může být tolik názorů, kolik je čtenářů, nebo snad ne? Samozřejmě – do jisté míry ano. A proč jen do „jisté“ míry? Pokusím se to krátce vysvětlit.
Bestseller Pauly Hawkinsové rozdělil čtenáře do dvou nesmiřitelných táborů – v úvodu jsem citoval některá adjektiva, jimiž byla Dívka ve vlaku hodnocena. Mám v této souvislosti jedinou otázku: Je možné, aby se jedné a téže knize dostalo současně nevídaných ovací hraničících se zbožňováním a pohrdavého odmítnutí jakožto literárního braku? Myslím si, že to možné není a že pravdu má v tomto případě pouze jedna strana. Která?
Abychom na tuto otázku mohli seriózně odpovědět, je samozřejmě zapotřebí podívat se knize „na zoubek“. Takže – hlavní postavou je Rachel, podivná a podivínská osůbka, neustále zmítaná duševními traumaty všemožného druhu a působící naprosto nevěrohodně. Autorka zřejmě chtěla vytvořit portrét moderní, nezávislé ženy, žijící „tady a teď“, jenže jí z toho vposledku vyšla totální „závislačka“ na alkoholu a sexu, do níž (čímž bylo dílo zkázy dokonáno) „napěchovala“ co možná nejvíce emocionálního balastu, v němž se nešťastnice po celou knihu plácá. Je příznačné, že i pro ty, kdo jsou jinak knihou Hawkinsové unešeni, je Rachel většinou „nesympatická“, popř. jim „leze na nervy“.
Bohužel, anglická spisovatelka si naprosto stejně „pohrála“ i s ostatními „hrdinkami“, takže třeba taková Anna si s Rachel v trapnosti a vyumělkovanosti v ničem nezadá. Psychologie postav je zkrátka na bodu mrazu a se samotným příběhem je to úplně stejné – jde o pokus o spojení několika literárních žánrů, který dopadl přesně tak, jak nás učí přísloví o honění několika zajíců najednou, tj. neúspěšně. Vypadá to, že autorka ani nevěděla, co vlastně chce psát – thriller, horor, detektivku? Od každého je tam trochu a celé se to rozpadá, protože absentuje kvalitní literární „malta“, která by celek držela pohromadě. A když se už přece jen tu a tam zdá, že se blýská na lepší časy, že vyprávění dostává jakous takous logiku, je tento pozitivní náběh okamžitě zlikvidován návratem do původního, tj. pseudopsychologizujícího, rádoby drsného stylu a čtenář zahlcován dalšími a dalšími Rachelinými excesy. A ještě něco – nechci Paulu Hawkinsovou podezírat z plagiátorství, ale úvodní pasáže její knihy až příliš připomínají Alfreda Hitchcocka, resp. Okna do dvora.
Suma sumárum – vůbec mi není jasné, co je na té knize tak světoborného. Absolutně nechápu ty, kdo ji vynášejí do nebes, naopak se mi zdá, že Dívka ve vlaku je klasickým příkladem „úspěšného“ marketingu, založeného na davové psychóze z knížky, kterou „všichni čtou“. Může být ale zárukou literární kvality např. to, že si tento „bestseller“ koupily v Americe tři miliony lidí?
Když se vrátím na začátek, konkrétně tedy k onomu „povinnému“ respektu k jistým klasickým dílům a tento axiom obrátím, resp. přijmu teorii, že existují také knihy, které se „musí nelíbit“, pak bych mezi ně Dívku ve vlaku určitě zařadil...

HAIKU (77)


M á   p r v n í   f o t k a

–  m a t k a   n a   p r o c h á z c e

v   o s m é m   m ě s í c i

čtvrtek 29. prosince 2016

ХАЙКУ (6)


К а р л о в   м о с т  –

ч а й к и   м н е   н е   п о з в о л я ю т

к о р м и т ь   л е б е д е й

středa 28. prosince 2016

POETICKÉ KOMENTÁŘE (93)

Aviagraslecna

D o m č o ,  n a d   t o u   t v o j í
p ř e d v o l e b n í   s e x m i s í
m n ě   s p í š   r o z u m   s t o j í
j a k o u   t y   j s i   s l e p i c í

úterý 27. prosince 2016

HAIKU (76)


P o u z d r o   n a   h o u s l e

–  m u ž   v   p o d c h o d u   h r a j e

z a t í m   z d a r m a

POETICKÉ KOMENTÁŘE (92)














P r o č   b y   t ě l o   n e š l o   k o l e m
n e b o   t ř e b a   o k o l o  -
l e s e m ,  ř e k o u ,  l o u k o u ,  p o l e m . . .
c o   j e   k o m u   d o   t o h o ?

HAIKU (75)


V r a b e c   n a   p l o t ě

č e k á   a ž   n a s y p u

s l e p i c í m

pondělí 26. prosince 2016

POETICKÉ KOMENTÁŘE (91)

Akradezvlidlu


J e   t o   p r a v d a  -  l o u p i t   t a d y
t o   j e   v á ž n ě   o   z d r a v í    
l é p e   j e   s n a d   u m ř í t   h l a d y
n e ž l i   z   t é h l e   p o t r a v y . . . 

ХАЙГА (1)


Я искал –
найти пять отличий
не смог


ХАЙКУ (5)


П р о с н у л с я   п е р в ы м

–  в   м о е й   л а д о н и

с п и т   т в о я   г р у д ь

neděle 25. prosince 2016

POETICKÉ KOMENTÁŘE (90)

Ustinadlabemfoglar

T o ,  ž e   F o g l a r   p r o s t ě   m u s í
m í t   p a m ě t n í   d e s k u
p o c h o p i l i   l i d é   v   Ú s t í
j a k o   p r v n í   v   Č e s k u

HAIKU (74)


S o u h v ě z d í   n a d   P r a h o u

–  n e j j a s n ě j i   z á ř í

H i l t o n

sobota 24. prosince 2016

POETICKÉ KOMENTÁŘE (89)

Stanovani_3

T a d y   n i k d o   n e s t a n u j e
l i d i   n e j s o u   m a g o ř i
k a ž d ý   p ř e c e ,  k t e r ý   t u   j e
z a   p l o t e m   j e n   t á b o ř í !

pátek 23. prosince 2016

ХАЙКУ (4)


П е р в ы е    к а п л и

–  о т   п о в т о р н о й   с т и р к и 

с п а с а ю   б е л ь ё

POETICKÉ KOMENTÁŘE (88)

Brambory

C o   l z e   k   t o m u   v ů b e c   ř í c t ?
Č e š t i n á ř   s i   m y s l e l   z ř e j m ě
r a d ě j   n a p s a t   o   d v ě   v í c
n e ž   o   j e d n o   e n k o   m é n ě

DEUTSCHLANDISTAN (1)


Ein Tscheche schreibt...

Was eigentlich zur Zeit in Deutschland geschieht? Sind die Deutschen wirklich so blöd, dass sie ganz ruhig, brav und folgsam zusehen, wie ihre schöne Heimat zugunde geht? Warum machen sie gar nichts dagegen? Haben sie ihren Selbsterhaltungstrieb total verloren? Ist es ihnen egal, im welchen Land ihre Kinder einst leben werden? Sind sie damit einverstanden, dass „Islam zu Deutschland gehört“, bzw. dass man nicht imstande ist, damit und dagegen etwas zu tun?
Bei uns in der Tschechischen Republik können wir so etwas gar nicht begreifen. Sehr oft fragt man, wo sich eigentlich die „schweigende Mehrheit“ der patriotischen Deutschen befindet? Oder – gibt es eine solche Mehrheit der ordungsliebenden Bürger in Deutschland nicht mehr? Aus der Trümmern des zweiten Weltkrieges ist durch die Arbeitsamkeit des Volkes ein vorbildliches, bewunderungswertes Land entstanden – und heute? Was alles muss noch passieren, damit die Deutschen aufhören, Angst vor der Staatsmacht zu haben und diesen Flüchtlingswahn zu stoppen?
Durch ihr Land herumziehen Hunderttausende von Menschen, die von einer „Religion“ des Hasses erzogen worden sind und die ihre grausame Mentalität, ihre wahnsinnige Bräuche und Gewohnheiten mitbringen. Kein Land ist imstande, eine so grosse Zahl der Muslime zu absorbieren – absichtlich schreibe ich nicht „zu integrieren“, denn sie haben keine Absicht dazu, im Gegenteil! Ihrer Meinung nach sind es die Deutschen, die vepflichtet sind, Islam zu respektieren und ihm die Regierung zu überlassen. Islam ist ja die einzige wahre Religion und ihre Pflicht darin besteht, die ganze Welt für ihren „Prophet“ zu errobern!
Wissen es die Deutschen nicht? Sind sie wirklich so blöd? Oder viellecht „nur“ so ängstlich? Vor wem haben sie eigentlich eine solche Angst? Vor Merkel? Vor Maas? Der richtige Deutsche soll ja nur Gott fürchten und nicht die ärmlichen menschlichen Marionetten!
An der Landkarte Europas entsteht langsam aber sicher ein neuer Staat – Deutschlandistan...

čtvrtek 22. prosince 2016

POETICKÉ KOMENTÁŘE (87)

Uprchlicifoto

M l a d í ,  z d r a v í ,  v š i c h n i   h a p p y
j a k   t o   j e n o m   s l u š n ě   ř í c i  –
m u s í   b ý t   s n a d   v á ž n ě   s l e p ý
k d o   j i m   ř í k á   u p r c h l í c i !

středa 21. prosince 2016

BÁSNĚNÍ (64)


NOČNÍ CHODEC

Bezostyšně klamán nočním tichem
jde vstříc konci, jehož děsí se
– jako leklá ryba, navrch břichem
pluje nebem ovál měsíce

Není sám, kdo jist si přízní chvíle
pozdní nocí kamsi pospíchá –
čísi kroky, jimž je náhle cílem
echo dlažby vrací do ticha

Pohled vzhůru dává tušit mnohé
– žernov luny klesl do hlubin...
Napůl ve snách kráčí jako bohém
harémem svých hvězdných konkubín

Mrtvý víc než živý
hrůzná konjunkce –
o půlnoci civí
přímo do slunce!

Padlé ženy jsou mu věrnou stráží
když pak v hrůze prchá podél zdí
žádná z nich se ale neodváží
skrýt jej před mstou krutých souhvězdí

BÁSNĚNÍ (63)


Č m e l á k   v   z a h r a d ě
z a t ě ž k á v a c í   z k o u š k a
s t o n k ů   z v o n k ů

úterý 20. prosince 2016

POETICKÉ KOMENTÁŘE (86)

Ajahodytresne

Ž e   j a h o d y   n e j s o u   t ř e š n ě
t o   v í m   s i c e   c e l k e m   p ř e s n ě
u r č i t ě   j e   a l e   f é r 
m í t   t o   b í l é   n a   č e r n é m

DEUTSCHE, GLAUBEN SIE NICHT AN DIE VERFÄLSCHTEN NACHRICHTEN DER AUSLÄNDISCHEN MEDIEN!

Sehr geehrte Damen und Herren, liebe Zuschauer, ich melde mich von Berlin, ich befinde mich an der Stelle, wo gestern Abend ein Autounfall passierte. Glauben Sie nicht an die Nachrichten der ausländischen Medien, laut derer es sich um einen terroristischen Tat gehandelt werden soll. Im Gegenteil! Wie ich schon erwähnt habe, stehe ich gerade vor dem Kamion und es ist mir ganz klar, dass der Grund dieses traurigen Geschehens in einer tragischen Fehler der Berliner Autofahrerschule liegt. Es ist nämlich offensichtlich, dass dem LKW, der vom einem jungen, lieben und braven Flüchtling gesteuert worden ist, die Bremsen versagt haben. Der Junge (Mohamed Abu Hanži Halef Omar el Gosara), der zu uns nach einer langen, mühsamen Reise von Ungarn kam, ist so traumatisiert worden, dass er im Zustande des Zusammenbruchs zwei Kilometter gelaufen ist, bis er von einem Rechtsradikalen festgenommen wurde. Dieser Mensch (nur so nebenbei der Mitglied AfD!) wird natürlich streng bestraft werden. Aber zurück zu dem verunglückten Fahrer – zur Zeit befindet er sich in der Pflege der Ärzten, aber es scheint, dass es ihm schon besser geht. Er beabsichtigt, 1 000 000 Euro als die Entschädigung für die erlittenen psychischen Schaden zu beanspruchen. Bei dieser Unfall sind einige Menschen ums Leben gekommen, die, statt vor dem LKW zu fliehen, absichtlich ihm im Wege stehen blieben – und dieses abscheuliche Bild hat der unglückliche Pakistaner stets vor den Augen. 
Also – alles ist in Ordnung, lassen Sie sich nicht die herrliche, fast weihnachtliche und rammadanische Stimmung dieser wunderschönen Athmosphäre von AfD räuben. Ja, stille Nacht, heilige Nacht... Allahu akbar! 
Es verabschiedet sich von Ihnen Mohamed Abu Fischer, Kommiker der deutschen Fernsehgesselschaft ZAFDDR.







pondělí 19. prosince 2016

PETER KRIŠTÚFEK: DŮM HLUCHÉHO

Dumhlucheho

Mistrovsky napsaný román – Peter Krištúfek je autorem světového formátu!

Na úvod své recenze zmíním jednu malou „příhodu“, možná bezvýznamnou, dle mého názoru ovšem přesto zaznamenáníhodnou. Teprve poté, co jsem měl již přečteno asi 80 stran a byl udiven jeho vyzrálostí, jsem se podíval, kdo vlastně román Dům hluchého napsal. Kromě jména jsem totiž o autorovi vůbec nic nevěděl, resp. domníval se, že půjde nejspíš o staršího člověka (60, 70 let), protože perfektní znalost historie Slovenska 20. století, a to nejen té „velké“, ale i jejích drobnějších, subtilních detailů, se tomu zdála nasvědčovat. S překvapením jsem zjistil, že Peter Krištúfek je ročník 1973 a že tedy velkolepé dílo, kterým Dům hluchého mimo jakoukoliv pochybnost je, napsal ve svých 40 letech!
Udivující je rovněž další věc – třebaže jde o román, tj. „vymyšlený“ příběh, je napsán s takovou autentičností, že čtenář má neustálý dojem, jako by se jednalo o vzpomínky či paměti skutečného člověka, resp. vypravěče, který se ohlíží za svým životem poté, co po letech přijíždí do rodného města. Ovšem žádné Brežany neexistují, jsou literární fikcí stejně jako MUDr. Alfonz Trnovský, hlavní postava knihy, kterou „píše“ jeho „syn“. A přece – kolik takových Alfonzů Trnovských žilo na Slovensku během všech těch politických turbulencí, jimiž se vyznačovalo minulé století!
Na vypravěčova otce je tak přenesena tíživá vina všech tzv. slušných lidí, poctivou prací zabezpečujících své rodiny, spořádaných občanů, kteří dávají císaři (tedy státu), co jeho jest... Problém u těchto lidí, v normálních společenských poměrech přímo ukázkově vzorných a seriózních ovšem nastává v okamžiku, kdy císař žádá i to, co patří Bohu. A ve 20. století těch normálních poměrů bylo poskrovnu, resp. demokratickou Československou republiku vystřídal fašistický a pak komunistický režim, oba dva formálně vyznávající ušlechtilé ideály a nežádající od občanů, od těch slušných a poctivých otců rodin, nic nečestného, za co by se museli stydět – je snad něco špatného na tom, že člověk vstoupí do Hlinkových gard, popř. se stane agentem Státní bezpečnosti? Svědomí, které občas zahryže, lze přece snadno uchlácholit – já si přece o Hitlerovi, Tisovi, Gottwaldovi a jiných darebácích myslím své, ale musím brát ohled na svoji rodinu, abych ji dobře zabezpečil, na svou práci, kterou bych za nějaké ty drobné ústupky vůči „těm nahoře“ nemohl vykonávat...
Rozum zkrátka velí být loajální, plavat s proudem, nevybočovat z řady. Copak kvůli tomu se z člověka stane zločinec? Ne, ne a ne! O vyvražďování Židů jsem nic nevěděl a odsuzuji všechny ty hrůzy, co se děly v Osvětimi. Naštěstí je to už minulost, která se nevrátí. Jistě, dnešní komunismus je taky pěkné svinstvo, ale... žít se prostě musí! A tak se žije...
Román Petera Krištúfka prý svého času vyvolal v jeho vlasti velké pozdvižení, čemuž se asi není co divit, uvážíme-li, kolik lidí tam na Slovenský štát vzpomíná s nostalgií nebo dokonce hrdostí. A právě do této krvácející rány na těle národa sype autor s nevídanou otevřeností a nemilosrdností svou sůl historické pravdy, která se rovná obvinění ze spoluúčasti a tedy spolupachatelství. Jistě – to samé by se vlastně mohlo říct o každé společnosti, v níž lidé (ve své většině) poslušně sklonili hlavy před státní tyranií a tu více, tu méně s ní kolaborovali.
Román Dům hluchého je tedy de facto zamyšlením nad morálním selháním jedince tváří v tvář tlaku politické zvůle, kterou si sice oškliví a jíž pohrdá, s níž ale posléze uzavírá nejrůznější kompromisy. Říká se, že většina lidí nejsou hrdinové a nikdo ani nemá právo po nich žádat, aby jimi byli. Je to možné, ovšem pak se nabízí otázka, proč se v každém totalitním režimu přesto vždy najde určitý počet těch, kteří si zachovají rovnou páteř a čisté svědomí třeba i za cenu života. Jak již bylo řečeno, autor toto velké téma rozehrává na pozadí nedávných slovenských dějin a činí tak s neobyčejnou plastičností a současně duchovní hloubkou, resp. nijak ostentativním, ale o to působivějším morálním apelem. Tím dosahuje velkolepého efektu – provokativnost jeho díla spočívá paradoxně v tom, že nijak (rozuměj úmyslně) neprovokuje...

neděle 18. prosince 2016

JAK TISKAŘSKÝ ŠOTEK ZACHRÁNIL NÁROD...

Ne, v tom musí něco být. Aby šéfredaktor svolal neplánovanou poradu, to se naposledy stalo... no vida, už si ani nemohu vzpomenout, kdy to vlastně bylo naposledy.
Zadívala jsem se na své kolegy. Bylo na nich vidět, že i oni jsou překvapeni a vůbec netuší, co se za chvíli z úst šéfa dozví. Nervozita v zasedací místnosti se stupňovala, měla jsem dojem, že všichni čekají nějakou jobovku. Bude se snad propouštět nebo, nedej Bože, přišla zase nějaká direktiva z Bruselu? Redakční vtipálek Saša se sice pokusil o jednu ze svých přihlouplých anekdot, odpovědí mu bylo však jen nervózní zavrčení Magdy, které se v žádném případě nedalo označit za smích.
Vešel šéf. Už na první pohled bylo zřejmé, že se stalo něco strašného. Tento člověk, normálně nad všechno povznesený a často až cynický, se nyní potil, utíral si zmuchlaným kapesníkem skla brýlí a po úvodním pozdravu se na nás zahleděl jakýmsi zvláštním, skoro prosebným pohledem, jako by u nás hledal ochranu. Pak začal:
„Naše redakce se dostává pod mediální tlak. A když říkám tlak, nemyslím tím nějaké pitomé instrukce z Bruselu nebo ty neustálé požadavky vedení, abych zredukoval početní stav redakce. Ne, tentokrát jde o něco mnohem vážnějšího, něco, co by mohlo být začátkem něčeho... myslím takovou nějakou rozbuškou... chci říct, jiskrou, která může být tou poslední kapkou...“
Šéfredaktor se odmlčel, zřejmě si sám uvědomil, jak je jeho řeč nesouvislá a zmatená. A znovu ten prosebný pohled, vržený do místnosti. Rozpačitě jsme se dívali jeden po druhém, takto jsme šéfa neznali a tudíž ani nevěděli, co přijde dál.
„Trochu jsem se do toho zamotal,“ pokračoval šéfredaktor, „chtěl jsem vlastně říct něco úplně jiného... Prostě, nechodit pořád kolem té krupice, ale nalít si už konečně víno a přestat s tou hrou na bábu, kdy všichni vědí, o co jde, ale dělají, že to nevidí, bojí se říct svůj názor a přehazují ty brambory jeden na druhého...“
Jestliže jsme na začátku nebyli ze šéfových slov zrovna dvakrát chytří, nyní jsme mu už nerozuměli vůbec. Krupice, víno, brambory - jak tyto zemědělské komodity souvisejí s naší redakcí, která má na starosti úplně jiné věci, totiž politiku, enviromentalismus a feminoidní genderismus! A co ta hra na bábu, asi tedy slepou... Co to má všechno znamenat?!
Jako by četl naše myšlenky, vytáhl šéf z fasciklu listin, které si přinesl, jakýsi papír a dal se do čtení:
„,... a taky mně vadí to neustálé používání slova běženci. Uvědomte si, že jde o politováníhodný novotvar, češtině naprosto cizí a co hlavně, je nepřesný a zavádějící. Ti lidé zkrátka neběží, ale nejdříve jedou lodí, potom vlakem a autobusy nebo kamiony. Věřím, že od tohoto termínu upustíte a začnete používat jiný, přiléhavější a především lingvisticky adekvátní´“.
Šéf zmlkl a po chvíli pokračoval:
„Takových dopisů jsem dostal v poslední době desítky. Doufám, že i vám je jasné, jak vyhrocená je teď situace kolem těch... lidí, co sem přichází z Afriky a Asie a... Nejhorší je, že to asi opravdu nejsou běženci, když neběží, že. Musíme zkrátka společnými silami najít pro tyto... lidi... nějaké jiné označení.“
Ano, nyní nám bylo všechno jasné a v první chvíli nás obešla hrůza. Pokud dospěje situace až tak daleko, že čtenáři začnou psát dopisy redakci, je to evidentní signál, že se ve společnosti něco děje. A samozřejmě také toho, že my jsme nějak selhali, že jsme k tomu pnutí tam dole zavdali - byť nepřímo - podnět. Hlavní náplní naší práce je přece to, abychom podobným společenským otřesům předcházeli, všechny zprávy a události tak říkajíc přežvýkali a pak teprve uveřejnili v pozitivním, pro lidi stravitelném duchu. Prostě - abychom národ přesvědčili, že všechno je v nejlepším pořádku, že to s nimi politici myslí dobře, že budou důchody a stravenky a koblihy a...
Moje úvahy přerušil šéfův hlas, teď už přece jen trochu sebejistější:
„Dostal jsem pokyn z nejvyšších míst. Jen tak mezi námi - ve vládě vládne zděšení. Musíme se společně semknout, o krk jde každému z nás. Zadání je jasné - najít nějaké... řekněme politicky neutrální slovo, které by se na ty běžen... prostě na ty lidi z Afriky a Asie hodilo lépe. Myslím, že nejlepší bude, když se k tomu postupně vyjádříte a přijdete s nějakými relevantními návrhy. Nemusíte se nijak ostýchat, mluvte tak, jak to cítíte, nikdo si z nikoho nebude dělat legraci... Kolego Smutný, začněte!“
Viděla jsem, že Smuťák je trochu zaskočený, rychle se však vzpamatoval a, jak u něho bylo zvykem, začal rozvíjet jakési nesrozumitelné teorie:
„Děkuji za slovo. Domnívám se, že problematika je opravdu složitá, především tedy z důvodu, že se zde střetávají dvě roviny, totiž sémantická a politická. S tímto byla vždycky potíž a každá společnost se s tím musela vypořádat po svém - vzpomeňme jen na Spojené státy. Nicméně - nemůžeme právě tam najít řešení našeho problému? Mám nyní, nepopírám to, na mysli tu vývojovou řadu od negra přes černocha po Afroameričana. U nás je to něco podobného - běžec, běženec, běloch... Promiňte, pane šéfredaktore, nějak jsem se zasekl, ale jistě víte, co chci říct... ta moje metoda...“
„Ano, ano, rozumím vám. Máte svým způsobem pravdu, jen to nějak konkretizovat, samotná teorie nám nyní nepomůže. Přesto vás chválím za... za tu prvotní ideu, kterou jste nastínil.“
Šéf se pak obrátil na Magdu:
„Co vy, kolegyně Punčochářová?“
Viděla jsem, že Magda je s rozumem v koncích. Psát přihlouplé fejetony a rady zblbnutým feministkám - ano, to byla její parketa, v tom vynikala, ale jak má propánakrále vymyslet nějaké slovo, které... Pak si uvědomila, že její nerozhodnost může být šéfem vnímána negativně a vyhrkla:
„Myslím si, že je to úplně jednoduché. Těch slov, která se pro tyto lidi používají, je přece tolik! Migranti, imigranti, utečenci, uprchlíci, exulanti... Tak prostě vyberme místo běženců nějaké jiné!"
Šéf se na chvíli zamyslel a řekl:
„Máte úplnou pravdu! Kolegyně Punčochářová, vždyť vy jste uhodila hřebíček přímo... Ale jaké slovo tedy vybereme?“
Přihlásila jsem se mimo pořadí. Úspěch Magdy bylo potřeba v zárodku zrelativizovat. Proto jsem se jí otázala:
„Kolegyně Punčochářová, ten váš návrh není špatný, má ale jednu vadu. Dovedla byste třeba říci, jaký je rozdíl mezi imigrantem a exulantem? Nebo mezi utečencem a uprchlíkem?“
Magda po mně vrhla nenávistný pohled. Šéf vyzval Sašu:
„Máte nějaký nápad vy, kolego Zelený?“
Saša si zřejmě celou věc již promyslel, takže hned spustil:
„Myslím, že návrh kolegyně Punčochářové je ve svém jádru dobrý, ale je málo inovativní. Všechna slova, která uvedla, se již používají a je nebezpečí, že - ať už vybereme jakékoliv z nich - vždycky se najde někdo, kdo je zpochybní. Musíme prostě přijít s úplně novým, tak říkajíc neokoukaným slovem. I kdyby se někdy v budoucnu mělo stát terčem kritiky, poskytne nám to přinejmenším tolik potřebný čas pro vymyšlení ještě lepšího a akceptovatelnějšího výrazu.“
Šéfredaktor se tvářil spokojeně. Když se obrátil na mě, byla už jeho ranní nervozita ta tam. Skoro vesele mě vybídl:
„Konec korunuje dílo, že, kolegyně Malá. Jste poslední na řadě, ale očekávám, že nebudete poslední v nápadech!“
Snažila jsem se o stručnost a jasnost:
„Jsem enviroidní mentalistka a nerada se zaobírám zbytečnou teorií. Vyznávám přesné mantinely a tah na branku. Saša - tedy kolega Zelený - to řekl správně. Je potřeba vymyslet naprosto nové slovo, takové, proti kterému nebude moci nikdo nic říct.“
Šéf uznale pokýval hlavou a vyzval nás, abychom tedy s nějakým takovým slovem přišli. Padaly různé návrhy - blízkovýchodníci, Afroasiaté, protiváleční aktivisté, mořeplavci, noví Evropané, stálí turisté, trojští koníci... Na žádném z nich jsme se však nedokázali shodnout. Vycítila jsem, že přišla moje chvíle a vzala si slovo:
"Uvědomme si, že těm lidem musíme říkat tak, aby to vůči nim nevyvolávalo negativní emoce. Uprchlíci, utečenci, běženci - to všechno vyvolává dojem, že tito lidé utíkají, což následně evokuje ustrašenost, zbabělost. Když někdo před něčím utíká, těžko může počítat se sympatiemi. Naopak slovo vyhnanci, které tedy tímto navrhuji, implikuje dojem, že jsou to chudáci, které proti jejich vůli někdo vyštval z jejich domovů.“
Můj nápad byl přijat. Magda se sice v zoufalé snaze o pomstu a záchranu své reputace pokusila přijít ještě s dalším návrhem, ale její vyštvanci byli zamítnuti a zůstalo u mých vyhnanců.
Přesto jsem po celý zbytek dne neměla dobrý pocit. Neustále mi totiž přicházelo na mysl, proč vlastně ti lidé, z nichž drtivá většina jsou mladí, zdraví a silní muži, utíkají do Evropy? Proč se tady chovají jako na dobytém území? Proč dělají všude nepořádek, rozhazují jídlo a vynucují si pořád nové požadavky? A proč chtějí všichni do Německa?
Druhý den mě čekalo velké překvapení. Ne, nevěřím na osud nebo šťastnou hvězdu, ale přesto mi to celé přišlo tak úchvatné, že jsem v první chvíli začala uvažovat o zázraku. Jen si to představte! Ráno za mnou přišel šéf a zajíkavým hlasem mi děkoval. V ruce měl čerstvý výtisk našich novin a neustále opakoval, že mu přišly již tisíce blahopřejných emailů od nadšených čtenářů, že nestačí zvedat telefony a odpovídat na uznalá slova volajících... A to vše díky mně a „tomu úžasnému nápadu“. Mluvil a mluvil - o nové éře žurnalistiky, o právu vyjadřovat svůj názor, o nepřípustnosti cenzury, o úžasném příkladu, který jsem dala svou statečností a neohrožeností, o tom, že za mnou stojí celý národ... Vůbec jsem mu nerozuměla, ale potom...
Podívala jsem se na titulní stranu novin a strnula. Tiskařský šotek si se mnou zahrál jedno ze svých parádních čísel. V nadpisu mého článku totiž stálo:
Do Evropy stále proudí tisíce vychcanců!

HAIKU (73)


P r v n í   k a p k y  –

z a c h r a ň u j i   k o š i l e

p ř e d   d r u h ý m   p r a n í m

sobota 17. prosince 2016

POETICKÉ KOMENTÁŘE (85)

Arozdvojkakopla

O b č a s   k o p n e  –  t o   j e   t o h o
b u ď t e   v   k l i d u ,  ž á d n é   s t r a c h y
r o z d v o j k a   j e   j i n a k   v   p o h o
n e k u p t e   j i   z a   t y   p r a c h y !

POSTLIDÉ (2)

A b s u r d n í   d i v a d e l n í   h r a  

DRUHÁ SCÉNA – ZUBNÍ ORDINACE
LÉKAŘ SI PROHLÍŽÍ SVOJE NÁSTROJE. OZVE SE ZAKLEPÁNÍ.
Lékař: „Dále!“
Kolohnátová: „Dobrý den, pane doktore!“
L: „Vítám vás, paní Kolohnátová. Stalo se něco?“
K: „Proč by se mělo něco stát?“
L: „Já nevím...“
K: „Já to ale vím!“
L: „Já to vím samozřejmě taky. Tedy... tuším to.“
K: „Opravdu?“
L: „Ano. Musíte mi věřit.“
K: „A jste si tím stoprocentně jistý?“
L: „Podívejte se, paní Kolohnátová, já dělám zubaře už... schválně, zkuste hádat, jak dlouho už držím v ruce kleště!“
K: „Padesát let?“
L: "No, tak tolik přece jenom ne, ale... co vám budu povídat, málem jste to uhodla - v dubnu to bude 47 roků.“
K: „Blahopřeji vám.“
L: „A k čemu?“
K: „K těm sedmačtyřicetinám.“
L: „Ach tak. Děkuji.“
K: „Takže... když víte, proč jsem přišla, tak... co byste řekl tomu, kdybychom si hned nalili čistého vína, já...“
L: „Promiňte, teď to nejde, já jsem ještě ze staré školy a úplatky neberu, ale po pracovní době, proč ne...“
K: „Vy mi nerozumíte.“
L: „Možná vám, paní Kolohnátová, rozumím lépe, než si myslíte.“
K: „Jak to myslíte?“
L: „Podívejte se, když člověk skoro padesát let drží v ruce tu vrtačku, tak...“
K: „Tak je zubař!“
L: „To jistě, ale já jsem myslel něco jiného.“
K: „A co?“
L: „Zkuste přemýšlet. Nic vás nenapadá?“
K: „Ne.“
L: „No, zkrátka, když pacientka, které zubař jeden den ošetří levou horní šestku a ona druhý den přijde opět, co to asi tak může znamenat?“
K: „Že se do toho zubaře zamilovala!“
L: „No, dejme tomu... hlavně to ale znamená, že ten zub pořád bolí!“
K: „Ale mně teď o zuby vůbec nejde!“
L: „Já vím.“
K: „Jak to můžete vědět?“
L: „Vidím to na vás.“
K: „Opravdu? A co vidíte?“
L: „Podívejte se, paní Kolohnátová, když zubař drží v ruce... ale skončeme to. Nalejme si čistého vína.“
K: „Ale říkal jste, že...“
L: „Pro jednou udělám výjimku. Klidně tu flašku vytáhněte a já si s vámi...“
K: „Promiňte, pane doktore, ale já žádnou flašku nemám.“
L: „Tak proč jste přišla?“
K: „Říkal jste, že to víte... tedy, že to tušíte...“
L: „Ach ano, vzpomínám si, je to hrozné a pro mou praxi možná zničující... Nejste první, kdo s tím přišel, ale asi budete poslední, protože pojišťovna mně sebere licenci a já...“
K: „Myslíte?“
L: „Jistě. Až řeknete, proč jste přišla, tak si budu moct tady ten vercajk sbalit a jít na pracák.“
K: „Tak já to raděj neřeknu!“
L: „Přestaň to na mě hrát, ty ochechule, a vyblafni to!“
K: „Sklapni, demente, nebo ti udělám resekci celé držky!“
L: „Ty vykopávko, vyklop, pro seš tady, jinak to z tebe vypáčím tady tím hasákem!“
K: „Jestli nechceš vodejít domů s rozflákaným ciferníkem, tak se hoď se do klidu, zmetku!“
L: „Máš poslední možnost se vyslepičit, než si tě vezmu do parády – pak vyzvoníš i to, co nevíš!“
K: „Pane doktore, vy jste ale tvrdil, že víte, proč jsem tady, tak zkuste hádat. Budete určitě překvapen, protože jsem nepřišla proto, abych vám řekla, že...“
L: „Vy jste mi nepřišla říct, že odcházíte k jinému zubaři?“
K: „Ne, přišla jsem kvůli něčemu úplně jinému!“
L: „Tak to mně spadl kámen... neděláte si legraci?“
K: „Proč si to myslíte?“
L: „Nevím, ale připadá mi to nějaké divné... Zatím každý, kdo takhle druhý den po zákroku přišel, hned odešel. Myslím navždycky.“
K: „To je mi líto.“
L: „To nic. Hlavní je, že aspoň vy jste mi zůstala věrná – je to tak, viďte?“ 
K: „Víte, že máte svým způsobem pravdu?“
L: „Děkuji.“
K: „Není zač.“
L: „Nezdá se vám to taky?“
K: „A co?“
L: „No, že tady už půl hodiny žvaníme jako dva pitomci úplně o ničem!“
K: „Pitomci? To je slabé slovo. Jsme kreténi, kteří na sebe vzájemně kydají hnůj!“
L: „Dvě hovada, co se neumí domluvit jako lidi!“
K: „Prasata, co se rochní ve slovní močůvce!“
L: „Nějak jsme se do toho zamotali. Ztratil jsem úplně nit našeho rozhovoru a...“
K: „Máte pravdu. Co budeme dělat?“
L: „Nemám tušení. Vás něco napadá?“
K: „My doma s mužem v takové situaci provádíme rekonstrukci.“
L: „A víte, že my s mojí ženou také? Říkáme tomu ale jinak.“
K: „Tak já jdu, ano?“
L: „Vy už odcházíte?“
K: „Ale já se hned zase vrátím... prostě rekonstrukce.“
L: „Ale my to se ženou děláme jinak?“
K: „A jak?“
L: „Ona odejde a už se nevrátí.“
K: „Tak toho se u mě bát nemusíte, budu hned zpátky.“
KOLOHNÁTOVÁ ODEJDE ZA DVEŘE A HNED SE VRÁTÍ.
K: „Dobrý den, pane doktore!“
L: „Vítám vás, paní Kolohnátová. Stalo se něco?“
K: „Podívejte se, pane doktore, když pacientka, kterou jeden den ošetříte a ona přijde druhý den znovu, co to asi tak může znamenat?“
L: „Že se do mě zamilovala!“
K: „No, dejme tomu, hlavně to ale znamená, že..., že...“
L: „Klidně to dopovězte, já vím, co chcete říct.“
K: „Jak to můžete vědět?“
L: „Podívejte se, paní Kolohnátová, když...“
K: „To už jsem slyšela!“
L: „Tak se konečně vymáčkněte ze svých citů!"
K: „Co já, vy jako chlap byste měl...“
L: „Dáma má přednost!“
K: „Já pro vás nejsem žádná dáma, vy...!“
L: „Jen to dopovězte!“
K: „Vy, vy... dentisto!“
L: „Jak můžete vědět, že jsem stomatolog?“
K: „Stačí se podívat na tu vrtačku a hned vím, co jste zač!“
L: „Na vás je taky na první pohled vidět, že jste pacientka!“
K: „Opravdu?“
L: „Můžete mi věřit, já se málokdy mýlím v diagnóze potencionálně destruktivní extrakce.“ 
K: „Vážně?“
L: „Máte mé čestné zubařské slovo.“
K: „Děkuji.“
L: „Rádo se stalo. Mám ale na srdci něco jiného.“
K: „Tak se vyžvejkněte!“
L: „Ano... hned... Víte, chtěl jsem se vás zeptat, jestli se zubař může zamilovat do své pacientky?“
K: „A proč by nemohl, když... Vy jste se do mě zamiloval?“
L: „Šíleně.“
K: „Blahopřeji vám.“
L: „Díky!“
K: „Takže... rozvod?“
L: „Vymáčkni se jasněji!“
K: „Vlez mi na záda, ty olezlino!“
L: „Jo, já se rozvedu, ty ne a já pak nebudu mít ani svou ženu, ani tebe, ty semetriko!“
K: „Já že se nerozvedu, jo? Tak abys věděl, ty chcípáku, já už jsem o tom s tím svým mluvila!“
L: „A co?“
K: „Souhlasí. Dokonce mě za tebou poslal.“
L: „To je hodný, že nám nechce bránit v našem štěstí. Takového chlapa dnes už ženská nenajde.“
K: „Vystihl jsi to úplně přesně.“
L: „Děkuji.“
K: „Není zač. A vůbec - nechceš se s ním seznámit? Myslím, že byste si dobře rozuměli.“
L: „Co když mně rozfláká držku?!“
K: „Ty se bojíš?“
L: „A ty by ses nebála?“
K: „Ne!“
L: „Jak to?“
K: „Pro lásku se musí něco obětovat!“
L: „A víš, že máš svým způsobem pravdu? Jsi prostě úžasná! A jestli se mně podaří dát do rychtyku ty tvoje vyglajdaný kejváky, budeš dokonalá!“
K: „Jak to myslíš?“
L: „Ty to nechápeš?“
K: „Ani trochu.“
L: „Podívej... chodíš ke mně už nějaký ten pátek, že. A řekni sama - když jsi tady na tom křesle sedávala, cítila jsi někdy bolest?“
K: „Ne, nikdy, byl jsi vždycky úžasný, myslím... bezbolestný. Takový zubař se už dnes nenajde.“
L: „Máš pravdu, to nenajde... Taková byla má láska k tobě, že jsem prostě neměl to srdce způsobit ti ani tu nejmenší bolest! Když jsem viděl na tvém chrupu zubní kámen, dělal jsem, že ho nevidím! Když jsem spatřil kaz, přesvědčoval jsem sám sebe, že je to pouhá pigmentace! A když jsem viděl tvé krvácející dásně, klasický symptom počínající paradentózy...“
K: „Mně začíná paradentóza?“
L: „To bylo před pěti lety. Dnes máš paradentózu ve finálním stádiu... Ano, taková je má láska!“
K: „Jsem šťastná, že jsem tě našla!“
L: „Ano, miluji tě! A nedovedeš si představit, jak mi trhá srdce už pouhé pomyšlení na to, co tě čeká!“
K: „Jak to myslíš?“
L: „Jsi dost silná, abys moji lásku dokázala opětovat?“
K: „Má láska není o nic menší než tvoje. Cítím se silná, šťastná... Jsem opět ženou, která miluje a je milována, která...“
L: „Dobře, řeknu ti o své lásce všechno! Paradentóza - to ještě není to nejhorší. V nejbližší době dostaneš zánět okostice. A jestli to zasáhne i trojklanný nerv - to si můžeš rovnou objednat rakev...“
K: „Připadám si jako Julie milovaná Romeem. Naše láska je tak vznešená, romantická...“
L: „Cítím to úplně stejně.“
K: „Jsi úžasný! A teď mě napadlo - co kdybych tě seznámila se svým manželem? Určitě byste si spolu rozuměli.“
L: „Co když ti rozfláká držku?“
K: „Říkala jsem ti už, že se nebojím.“
L: „Máš pravdu, vzpomínám si, že jsi něco takového před chvílí plácla.“
K: „A ty nikdy nic neplácneš?“
L: „A víš, že máš svým způsobem pravdu?“
K: „Tak vidíš!“
L: „Vzpomínám si, že jsem zrovna včera řekl takovou... no, nic...“
K: „Ty máš přede mnou tajnosti?“
L: „Jo.“
K: „A proč?“
L: „Nemám tušení.“
K: „Já taky ne.“
L: „To je úžasné, jak si skvěle rozumíme!“
K: „Taky to tak cítím...“
L: „Kolik je ti roků?“
K: „Co je ti po tom?“
L: „Ty máš přede mnou tajnosti?“
K: „Jo.“
L: „A proč?“
K: „Co je ti po tom?“
L: „A víš, že máš svým způsobem pravdu?“
K: „Tak vidíš!“
L: „Mně je 76.“
K: „A proč mně to říkáš, ty paskřivče, vždyť vidím sama, že jsi jednou nohou v hrobě!“
L: „Za chvíli tam budu oběma. Proto se musíme co nejdříve vzít, abys měla nárok na vdovský důchod... Umělé zuby jsou dnes strašně drahé...“