Románové veledílo geniální ruské spisovatelky vyvolává ve čtenáři úžas a nadšení!
Říká se, že dějiny se někdy zvláštním způsobem opakují – to, co poprvé bylo tragédií, se napodruhé stává fraškou. A je tomu tak paradoxně i v záležitosti natolik ahistorické, jakou je vydávání knih. Za minulého režimu jsme tu měli index zakázaných autorů, kteří z politických či jiných důvodů nesměli publikovat. Straničtí ideologové přísně dbali na to, aby knihy antisocialistických živlů neměly sebemenší šanci dostat se do rukou lidových mas a napáchat v jejich hlavách světonázorové škody. Toto všechno údajně skončilo Listopadem 1989, takže dnes už žádné libri prohibiti neexistují a čtenáři mají možnost si svobodně vybírat z nepřeberné literární produkce. Je tomu ale opravdu tak?
Nakladatelství Argo před časem avizovalo vydání románu Tábor Zachara Prilepina. Autor byl v té době znám jako zapřisáhlý odpůrce Vladimíra Putina a v českých médiích jej obklopovala aureola hrdiny a bojovníka proti kremelskému establishmentu. Poté se však všichni, kdo se na překlad jednoho z nejlepších ruských autorů současnosti těšili, dozvěděli smutnou zprávu – kniha nakonec nevyjde! A důvod? Prilepin vyjádřil sympatie k Doněcké lidové republice, čímž prý zradil své dosavadní protirežimní názory a... to by tak hrálo, aby si naše prestižní firma pošpinila svou neposkvrněnou pověst vydáním knihy takového protiliberálního renegáta! Signifikantní přitom je, že zmíněné nakladatelství to nedostalo příkazem shora, ale samo se chopilo autocenzurské iniciativy, jeho bdělé kádrové oddělení našlo škraloup na Prilepinově morálně-politickém profilu a zavčas stoplo vydání jeho protispolečenského pamfletu! Samozřejmě, podobnost s dobou husákovské normalizace je čistě náhodná, dnes přece máme svobodu a demokracii a každý si může říkat a psát co chce, že...
Je zkrátka evidentní, že současná protiruská hysterie se z oblasti politiky přenáší do společenských oblastí, které by už svou podstatou měly být přísně apolitické. Fakt, že na hloupost a kulturní omezenost našich mocipánů doplácí ruská literatura, přesněji řečeno čeští čtenáři, kteří se k ní nemohou dostat, je smutnou vizitkou údajně svobodné a nezávislé země. Celá věc zašla dokonce tak daleko, že rusofobní tendence vítězí i nad samotným hlavním axiomem kapitalismu, jímž je zákon nabídky a poptávky. Pokud se na pultech našich knihkupectví tu a tam přece jen objeví kniha nějakého ruského autora, stává se okamžitě bestsellerem a tudíž i skvěle prodejným artiklem – a přesto jich vychází tak málo...
Jestliže nakladatelství Akropolis přichází s knihou Památce paměti, jejíž autorkou je ruská spisovatelka Marija Stěpanovová, pak po jejím přečtení mohu s klidným svědomím prohlásit, že jde o literární událost par excellence a o dílo, jaké se objeví jednou za mnoho let. Dostalo se mi cti je recenzovat a i když už dopředu musím říct, že to patrně bude nad mé síly, přesto se chci pokusit o zachycení alespoň některých postřehů, které mně při četbě táhly hlavou a daly mi podnět k přemýšlení o mnohých otázkách naší pozemské existence. Je třeba hned v úvodu zmínit, že žánrově se kniha vymyká jakýmkoliv snahám o zaškatulkování do přesně definovatelné přihrádky a sám autorčin podtitul „romance“ je (i podle jejích vlastních slov) toliko pokusem o alespoň nějaký orientační bod pro ty, kdo by si chtěli před tím, než ji vezmou do ruky, udělat o knize základní představu. Jisté je jedno – Marija Stěpanovová zkoumá minulost svého rodu, vydává se po stopách rodičů, pra i praprapředků a hledá kruciální momenty jejich životů na pozadí často krutých zvratů ruských i světových dějin. Je jasné, že toto úsilí nemůže být nikdy korunováno úspěchem v podobě nezpochybnitelných zjištění, že se vždy bude jednat toliko o jednotlivé střípky, zatímco výsledná mozaika zůstane jejím očím navždy skrytá. To ji občas deptá a svádí k malodušnosti, ovšem nikterak neodrazuje od nastoupené cesty. Genialita románu Památce paměti spočívá podle mého názoru v tom, že autorka nikdy nepřepíná strunu a třebaže se snaží proniknout do myšlenek a činů svých předků co nejhlouběji, pokaždé přesně ví, kudy vede ona nepřekročitelná hranice, oddělující osobní intimitu od cizího pohledu, citlivý náznak od bulvární prostořekosti, diskrétnost od senzacechtivosti. Mrtví jsou pro ni totiž stále živí, jejich existence pokračuje tím, jak jsou neustále přítomni v naší paměti a takto, řeklo by se „na dálku“, tajemně ovlivňují naše životy. A i když v knize prakticky nenalézáme náboženské motivy, mám za to, že mezi řádky jasně prosvítají a fakticky dávají celému vyprávění jednotící princip.
Hledání vlastních kořenů se v poslední době pro mnoho lidí stalo jakýmsi koníčkem, pro pátrání v rodokmenových liniích však u většiny z nich neexistuje žádný praktický důvod či citový přesah, jde pouze o faktografickou zvědavost, nemající s pamětí, jak ji chápe Marija Stěpanovová, vůbec nic společného. Pro ruskou autorku je ze všeho nejdůležitější vytěžit z minulosti to opravdu a jedině podstatné, totiž důkaz o metafyzické nadčasovosti (či – lépe řečeno – mimočasovosti) těch, kteří nás „předešli“. „Co jste vy, byli jsme my, co jsme my, budete vy“ však v jejím pojetí neobsahuje žádnou tragiku, protože to, co je zákonité, nemůže být zlé. Když Stěpanovová bilancuje vzestupy a pády svých rodinných předchůdců, tak si pochopitelně velmi dobře uvědomuje, jak se na nich podepsala ta která doba. Přesto však ze stránek její knihy dýchá závan jakéhosi definitivního smíření, nikoli ovšem ve smyslu „odpusťme si, co jsme si“, nýbrž tváří v tvář „posledním věcem člověka“, takříkajíc sub specie aeternitatis. Jako důkaz právě řečeného lze uvést pasáže, v nichž se hovoří o revoluční minulosti některých členů rodiny na přelomu devatenáctého a dvacátého století, přičemž se z historické perspektivy ukázalo, že nenáviděný carský režim byl vystřídám mnohem horším bolševismem. A máme-li být ještě konkrétnější, pak jeden příklad za všechny – na jisté rodinné fotografii je Jakov Sverdlov, jehož tvář působí na autorku mile a sympaticky, aby vzápětí dodala, že v budoucnu se z něj stane jeden z nejbrutálnějších vykonavatelů leninského teroru a že to byl patrně právě on, kdo dal příkaz k zavraždění carské rodiny...
Kniha je na první pohled nesouvislým konglomerátem existenciálních úvah, portrétů či medailonů jednotlivých osob a kupodivu i rozsáhlou inventarizací rodové pozůstalosti. Pozorný čtenář si však záhy všimne, že v tomto zdánlivém zmatku vládne obdivuhodný řád, v němž má své nezastupitelné místo nejen každý člověk, ale i kniha, dopis či triviální dětská hračka. Pro co nejpřesnější vyjádření svých pocitů neváhá Marija Stěpanovová expandovat do nejrůznějších uměleckých sfér, její obrovská sečtělost a fascinující schopnost brilantní analýzy jí umožňují předestřít před užaslým čtenářem takové pensum úchvatných myšlenek, že román Památce paměti se spíše studuje než čte. V každém případě se k němu určitě budu často a rád vracet. A kdybych měl uvést nějakou druhou knihu, která se silou své výpovědi dá se Stěpanovovou srovnat, napadají mne pouze Dvě knihy vzpomínek Naděždy Mandelštamové!
Z hlediska překladu velice složitý text bravurně zvládla Alena Machoninová. Ta je rovněž autorkou doslovu, který je bohužel spíše názornou ukázkou „povinné“ protiputinovské rétoriky. Přesto mi však v jedné věci dala za pravdu, i když se tak stalo díky kouzlu nechtěného. To když se zmiňuje o jisté poetické skupině mladých ruských básníků (uvádí devět jmen) a smutně konstatuje, že nikdo z nich u nás není znám. Stěžuje si též na to, že o samotné Mariji Stěpanovové se až do vydání Památce paměti v našem literárním prostoru prakticky nevědělo. Odpověď na otázku, proč tomu tak je, však Machoninová nehledá či hledat nechce. Musela by totiž dospět k závěrům, které jsem nastínil v úvodu této recenze...