PŘÍPAD MRTVÉHO NEBOŽTÍKA

U parodie na kriminální krváky se dobře pobavíte!

Jestliže už jste přesyceni všech těch rádoby napínavých filmů a seriálů z policejního prostředí (české i zahraniční prevenience), které jsou všechny na jedno brdo, zkuste malou změnu. Případ mrtvého nebožtíka vás sice (tedy co se týká děje) ničím originálním nepřekvapí, ovšem právě to bylo očividně záměrem jeho tvůrců. Skvělá komedie je totiž parodií na výše zmíněné „vážné“ detektivky, z jejichž klišoidních scénářů si půldruhé hodiny střílí.

Když je někdo mrtvý, tak je vlastně nebožtík, že. Živý nebožtík je zřejmý logický nesmysl, protože nebožtíkem může být pouze ten, kdo je mrtvý. Mrtvý nebožtík je ovšem také blbost, i když z jiného důvodu – adjektivum mrtvý je zde nadbytečné (učeně řečeno redundantní), protože když je někdo mrtvý, je automaticky i nebožtík a naopak – označit někoho za nebožtíka lze jen tehdy, když je dotyčný prokazatelně mrtvý... Teď jsem se do toho trochu zamotal, ale to jen proto, abych i na názvu toho filmu ukázal, že bude postavený na hlavu vskutku důkladně.

Tak tedy – je tam mrtvola, k níž vzápětí přibudou další. Vyšetřovací tým je přesně takový, jaký má být – velitel, v jehož brilantním mozku se shromažďují a vyhodnocují všechny informace, kteréžto mu na jeho příkaz i z vlastní iniciativy dodávají jeho kolegové – perfekcionista v dokonale padnoucím obleku a s vynikajícím analytickým myšlením (když je nalezena mrtvola se sekyrou v hlavě, vytáhne ji a hned ho napadne, že oběť patrně zemřela na frakturu lebky po úderu ostrým předmětem, načež jí tam tu sekeru vrazí zpět), mladé ucho v hadrách ze sekáče, které má především sbírat zkušenosti a do ničeho se neplést a dlouhonohá kráska, jejímž jediným úkolem je prostě tam být, protože v každém správném policejním týmu nějaká ta Makepeasová je.

I jinak jede všechno podle klasického vzoru. Velitel má na krku hned dva nože – policejní náčelník mu na vyřešení případu dal týden a jeho žena mu neustále vyčítá, že je pořád v práci a na ni kašle. Navíc se do něj zamiluje Makepeasová, takže trojúhelník jak vyšitý. Potíže jsou s patologem, který má menší problém – nesnáší pohled na krev. Tisková mluvčí nemluví, psycholožka se zabývá esoterickými praktikami a na vypracování osobnostního profilu pachatele jí tudíž nezbývá čas, zato doktor ve špitále je kabrňák – dokáže provádět transplantace mozků...

A pochopitelně je tam jako v každé správné detektivce i postřelený policajt, na kterého jeho zoufalý parťák jako v každé správné detektivce křičí ono notoricky známé: „Ne, neodcházej! To dáš, neboj se, dívej se na mě! Zůstaň se mnou! Ne, nevzdávej to, bojuj! Mluv na mě!“ A když vidí, že je konec, vyzve ho: „Řekni něco na rozloučenou!“ Drama vrcholí, umírající z posledních sil vydechne: „Lidé, bděte!“ Dostane se mu odpovědi, že to už řekl Fučík. „Musíš říct něco jiného, zkus to!“ „Ale já nevím, co mám říct...“ „Výborně, to je ono!“
Překvapivý a napínavý závěr je pak důstojnou tečkou za pravou českou kriminální komedií, která dokazuje, že když se sejde dobrá parta (herci, režisér, kameraman...), je možné i u nás natočit suprový film! 

PROTISTÁTNÍ FILM?

Proč Úhoři rozdělují společnost?

Jak už jsem psal zde (https://kniznirecenzeetc.blogspot.com/2019/02/uhori-maji-nabito.html), film Úhoři mají nabito považuji (přes jeho některé slabší momenty) za vynikající sondu do společensko-politického klimatu, panujícímu v nynějším českém Babišstánu. Samozřejmě – co se líbí jednomu, nemusí se líbit druhému, ovšem přesto mne zarazilo, kolik negativních reakcí se vzápětí po premiéře vyrojilo a v jakém tónu byly vedeny. Samy od sebe se začaly nabízet otázky typu: Proč (když jde „pouze“ o film) zaznívají na jeho adresu mnohdy až nenávistné výlevy? Co na neškodné černé komedii rozpaluje doběla tolik lidí? Proč ta urputná snaha, aby se na film nechodilo?

Domnívám se, že příčinou je nepřehlédnutelné poselství, které v něm lze najít a jež je v dnešní společenské situaci trnem v oku vládnoucímu establishmentu a jeho poskokům. O tom, že film měl mít politický podtext, svědčí jeho závěr, v němž Bezpečnostní a informační služba varuje před nebezpečím paralelních policejních struktur s evidentní narážkou na spolky domobrany. Jejich členové měli být vykresleni jako totální magoři, hrající si na vojáky a ohrožující svými eskapádami spořádané občany. Něco se ale zvrtlo...

Jistě, základní scénář byl zachován – Kaiserovo komando na první pohled skutečně působí jako parta samozvanců, ztroskotanců a protispolečenských živlů. Ovšem pod touto hrubou slupkou prosvítá i něco jiného, co se dnes příliš nenosí – vlastenectví, kamarádství, chlapská čest. A také politická nekorektnost – Hitlerovi jsme se v osmatřicátém měli bránit, protože kdo uhne jednou, bude zbabělcem už navždy. Tak nějak to říká jedna z postav a taková slova působí na naše sluníčkáře jako červený hadr na vola...

Zkrátka – po zhlédnutí Úhořů jsem měl dojem, že divák je v něm vybízen k přemýšlení o tom, co takříkajíc zůstalo za kulisami, protože to nemohlo být vysloveno přímo. Tento můj názor ostatně potvrzuje i stížnost jednoho eurohujerského recenzenta na vlajku Konfederace, visící na stěně hospody, kde se Kaiserovci scházejí. Ze svého úhlu pohledu má pravdu – v Americe se tato vlajka jako údajně rasistická stahuje z veřejných budov a v Česku má být na očích všem, kdo přijdou do kina? Republiku si přece rozvracet nedáme!

To, co jsem zde napsal, je ovšem jen a pouze můj subjektivní dojem, který nikomu nevnucuji. Pravdou je ale i to, že ona smršť „antiúhořských“ prohlášení způsobila, že kinosály zejí prázdnotou, protože si lidé o filmu utvořili názor, aniž by ho viděli. Což je podle mě škoda. 

ÚHOŘI MAJÍ NABITO

Skvělý film, negativní hodnocení... Jak je to možné?

Včera jsem byl v brněnském Špalíčku na jistém filmu, při němž jsem se báječně bavil a obdivoval jak skvělé herce, tak brilantní kameru a originální scénář. Důvody překvapivého faktu, že v kinosále nás sedělo jen asi deset či dvanáct osamělých zoufalců, jsem zjistil až dnes, když jsem si přečetl recenze některých kinematografických kapacit. Kdybych o těch unisono negativních až posměšných výpotcích na adresu filmu ze strany oněch kritiků věděl dřív, asi bych na něj býval nešel. To bych ale nyní neměl možnost uvést vše na pravou míru...

Jak už jsem řekl, Úhoři mají nabito je vynikající snímek, ať si kdo říká co chce. Jednomu chytrolínovi se třeba nelíbí, že podle anotace má jít o černou komedii a on se zasmál jen jednou, když viděl Lábusův nahý zadek. Takže – pokud by takových holoprdelových scén spatřil víc, byl by spokojen? Jinak je zajímavé, že já onen gag považuji naopak za tristní prvoplánovinu, jakých tam naštěstí bylo jen pár. 

Další ňouma se rozčiluje nad skutečností, že Robin nejdříve netuší, že je jejich parta vydírána postřeleným lupičem, o kus dál ale už o tom ví. Ve filmu mu to prý nikdo neřekl a jak to tedy může vědět? Vážený Natvrdlíku, copak se musí vše podat úplně polopatisticky, abys tomu rozuměl i Ty? Normálním divákům přece dojde, že se to Robin dozvěděl od svých kámošů, a vůbec to nepotřebují slyšet. Je to jako když jde někdo domů v teplákové soupravě a po chvíli vyjde ven v obleku – taky je snad jasné, že se tam nejspíš převlékl, ne? Podle Tebe asi ne, když jsi to převlékání neviděl na vlastní oči!

A do třetice – pan Hnidopich tvrdí, že ti, kdo se stali obětí vykutálené URNY, by případ určitě oznámili policii. Opravdu? Co např. ten dědula, který ve sklepě stahoval zastřelenou srnku? Pozval by si domů policisty, aby mu nasadili klepeta za pytláctví? V jeho zájmu přece bylo o celé záležitosti ani neceknout, ostatně nic hrozného se mu nestalo – snad jen, že tam jeho stará ještě teď mává na vrtulník...

Takové jsou tedy zhruba argumenty těch, kdo filmu vyčítají nelogičnosti, nepravděpodobnosti, přešlapy, nedošlapy etc. Ukazuje se zároveň, co tyto lidi tak zmátlo, že se v ději filmu nejsou schopni orientovat. Hodně věcí se tam totiž vysvětlí až dodatečně, mezi příčinou a účinkem uplyne někdy dost vody, je nutné tu a tam přemýšlet a to některá intelektuálně méně vybavená individua dokáže vykolejit. 

Těmi individui myslím i tzv. filmové kritiky...