V brněnském společensko-nákupním centru Vaňkovka mají mimo jiné i prodejnu s exotickým ptactvem. Když jdu kolem, občas se tam zastavím, protože se mi moc líbí všichni ti pestrobarevní papoušci a jiní opeřenci, které je možné tam spatřit a obdivovat. Byly doby, kdy jsem dokonce uvažoval o tom, nějakého papouška si koupit, vždy mne však od tohoto úmyslu odradily dvě věci - jednak cena, která jde do tisíců, především však skutečnost, že ti ptáci mají za obydlí klec, tedy něco jako vězení a přiznám se, že by mi bylo dost líto mít doma pro své potěšení vězně, byť by to byl “jen” papoušek…
Nakonec jsem zjistil, že to lze i jinak, že člověk může mít radost z poletujících a prozpěvujících si opeřenců i bez toho, aby je “vlastnil”. Když jsem loni v zimě pověsil do zahrady asi metr od okna krmítko, netušil jsem, kolik ptáčků do něj najde cestu, kolik opeřené krásy budu moci spolu se svou rodinou obdivovat a to takříkajíc ve volné přírodě nebo (eufemisticky řečeno) v přímém přenosu…
Hlavními návštěvníky byly nejdříve sýkorky - hlavně koňadry, sem tam i nějaká modřinka. Kupodivu jen zřídka přilétl nějaký vrabec. Zato se tam postupem doby začali objevovat ptáci, které jsme ani neznali a museli si jejich jména najít v knize. Zjistili jsme, že to jsou zvonci a zvonohlídci. Občas se ukázala pěnkava a dokonce i stehlíci! Ti přilétali pokaždé v menším hejnu a nad jejich krásou se člověku až tajil dech. Ostatně ne nadarmo se říká, že právě stehlík je po ledňáčkovi naším nejkrásnějším ptákem…
Zima skončila, sníh roztál, přišlo jaro a návštěvníci krmítka se vrátili zpět do volné přírody, kde mají potravy dost a dost. Ovšem ne všichni - zvonci totiž přilétají stále a pochutnávají si na slunečnicových semínkách. Když jim někdy zapomenu dát jejich “denní příděl”, sednou si opodál a čekají, kdy se zase v krmítku objeví jejich pochoutka. No a já nemám to srdce je zklamat, takže jim jdu vždycky nasypat…
Kdysi jsem si přál mít doma papouška, teď mám “doma” na zahradě zvonky (kteří jsou mimochodem také velmi krásní) a těším se, že v zimě si zase najdou do krmítka cestu sýkorky, stehlíci, pěnkavy, zvonohlídci… A mým tajným přáním je uvidět tu jednou i hýla.
Nakonec jsem zjistil, že to lze i jinak, že člověk může mít radost z poletujících a prozpěvujících si opeřenců i bez toho, aby je “vlastnil”. Když jsem loni v zimě pověsil do zahrady asi metr od okna krmítko, netušil jsem, kolik ptáčků do něj najde cestu, kolik opeřené krásy budu moci spolu se svou rodinou obdivovat a to takříkajíc ve volné přírodě nebo (eufemisticky řečeno) v přímém přenosu…
Hlavními návštěvníky byly nejdříve sýkorky - hlavně koňadry, sem tam i nějaká modřinka. Kupodivu jen zřídka přilétl nějaký vrabec. Zato se tam postupem doby začali objevovat ptáci, které jsme ani neznali a museli si jejich jména najít v knize. Zjistili jsme, že to jsou zvonci a zvonohlídci. Občas se ukázala pěnkava a dokonce i stehlíci! Ti přilétali pokaždé v menším hejnu a nad jejich krásou se člověku až tajil dech. Ostatně ne nadarmo se říká, že právě stehlík je po ledňáčkovi naším nejkrásnějším ptákem…
Zima skončila, sníh roztál, přišlo jaro a návštěvníci krmítka se vrátili zpět do volné přírody, kde mají potravy dost a dost. Ovšem ne všichni - zvonci totiž přilétají stále a pochutnávají si na slunečnicových semínkách. Když jim někdy zapomenu dát jejich “denní příděl”, sednou si opodál a čekají, kdy se zase v krmítku objeví jejich pochoutka. No a já nemám to srdce je zklamat, takže jim jdu vždycky nasypat…
Kdysi jsem si přál mít doma papouška, teď mám “doma” na zahradě zvonky (kteří jsou mimochodem také velmi krásní) a těším se, že v zimě si zase najdou do krmítka cestu sýkorky, stehlíci, pěnkavy, zvonohlídci… A mým tajným přáním je uvidět tu jednou i hýla.
Žádné komentáře:
Okomentovat