ABRAHAM VERGHESE: ÚMLUVA S VODAMI

 

Za takové knihy se uděluje Nobelova cena!

Indie... Země nepředstavitelné rozlohy, obrovských protikladů a fascinující historie, jedna z kolébek civilizace. Právě odtud pochází Upanišady, úchvatné mysticko-filosofické texty, které z hlubin věků promlouvaly k duši národa a utvářely jeho dějiny. A to nejen v kladném, ale bohužel i záporném smyslu slova. Vezměme si jen, co všechno s krutou logikou vyplynulo z nauky o reinkarnaci neboli stěhování duší: Jestliže jsou někteří lidé chudí, zmrzačení, nemocní či jinak postižení, mohou si za to sami, protože v minulém životě páchali zlé skutky a tudíž si nezaslouží, aby se jim pomáhalo. Ať jen trpí za to, co mají na svědomí a třeba se v příštím životě narodí do lepšího těla a šťastnější karmy. Tito společenští vyděděnci, tzv. „nedotýkatelní“, živořili a přežívali bez sebemenší naděje na soucit a milosrdenství. A když si ještě připomeneme ženy, které byly po smrti svých manželů zaživa upalovány, pak vidíme, jak zhoubné může být ve svých důsledcích sebekrásnější myšlenkové dědictví! 

Indie pro nás Evropany vždy byla a je i dnes zemí záhadnou a tajuplnou, o níž nemůžeme mít jiné než toliko vágní povědomí. Co se týká mne, nepřečetl jsem toho o Indii málo. Zmíním třeba knihy Sádhaná a Gitándžali nositele Nobelovy ceny za literaturu Rabíndranátha Thákura, Světlo upanišad od Rudolfa Janíčka, životopisy Šrí Rámakršny, Džaváharlála Néhrúa a Mahátmy Gándhího, Bhagavadgítu... A přesto musím přiznat, že o Indii vlastně nevím nic. 

Je tu ale jeden paradox. Zajímá mne také Čína, přičemž nejvíce informací o ní jsem nezískal z četby literatury faktu či historických pojednání, ale z románů americké spisovatelky Pearl S. Buckové (Matčin osud, Dobrá země, Pavilon žen). Zdá se, že podobné to u mne bude i v případě Indie – román Úmluva s vodami mi totiž umožnil vidět tuto zemi novým a troufám si říct, že i daleko hlubším pohledem...

Abraham Vergheze nám před užaslýma očima namaloval grandiózní literární fresku (kniha má téměř sedm set stran), která uchvacuje jak samotným příběhem, tak i autorovým fascinujícím stylem vyprávění. Vše začíná dnem, kdy dvanáctiletá dívka opouští rodný dům, neboť pro ni vybrali ženicha, čtyřicetiletého vdovce ve vzdálené osadě. Sledujeme dívčinu pozvolnou adaptaci na novou situaci a následně ji provázíme léty dospívání, mateřství a dalších životních period. Autorovo psychologické mistrovství musí nadchnout každého čtenáře, málokdy jsme svědky tak hlubokého ponoru do ženské duše a neobyčejně jemného popisu citových záchvěvů, které se v ní odehrávají. Je třeba dodat, že tato postava nemá jméno, je nám představována jako dívka, nevěsta, novomanželka a posléze Big Ammačči, takže se dá usuzovat, že autorovým záměrem bylo vytvoření jakéhosi archetypálního vzoru ženství, což se mu zdařilo na výbornou!

Děj románu se odehrává v kraji na jihozápadním pobřeží Indie, kam na svých misionářských cestách před téměř dvěma tisíciletími doplul apoštol Tomáš, aby zde hlásal radostnou zvěst o životě, smrti a zmrtvýchvstání Ježíše Krista. Křesťanství tu skutečně zapustilo kořeny a přečkalo bouře věků až do dnešních dnů. Co se týká dobového kontextu, je román situován do let 1900  – 1977, tedy do časů britské koloniální nadvlády a indického boje za nezávislost. Abraham Vergheze do něj včlenil i působivou „psychothrillerovou“ linku v podobě tíživého rodového tajemství, takže není nouze ani o napětí. 

Dá se říct, že Úmluva s vodami je i pozoruhodnou variací na téma symbiózy mezi „malými“ a „velkými“ dějinami. Skoro to vypadá, jako by přelomové události ve světě i v samotné Indii zůstávaly kdesi daleko a každodenního života místních obyvatel se dotýkaly jen okrajově. Ve skutečnosti však je nelze ignorovat, už proto ne, že přináší i mnoho dobrého, především v oblasti zdravotnictví.

Abraham Vergheze napsal román připomínající mohutnou řeku, která plyne pozvolna a jako by netečně, aby se náhle a nečekaně změnila v dravý proud, strhávající vše, co mu stojí v cestě. K nadšeným ohlasům, zaznívajícím  na tuto literární perlu v zahraničí, se určitě přidají i čeští čtenáři! 

RÁMCOVĚ VZDĚLANÝ UČITEL...

„Učitel by měl umět při výkladu potlačit svůj názor. I když si učitel myslí, že pohlaví jsou dvě, tedy muž a žena, dětem to musí podat neutrálně.“

Tak tuhletu perlu vyplodil člověk, který se podílí na revizi Rámcových vzdělávacích programů. Co k tomu říct? Nejlepší asi bude podívat se do hodiny učitele, který se tímto blábolem bude řídit:

Učitel: "Dnes si řekneme něco o problematice LGBTQ a genderu. Začneme třeba velice důležitou otázkou počtu pohlaví. Co myslíte, kolik je pohlaví? Petře?"

Petr: "Pane učiteli, jsme tady přece kluci a holky, takže pohlaví musí být dvě, ne?"

Učitel: "No, ono to není tak úplně jednoduché. Jistě, někdo tvrdí, že jsou jen dvě pohlaví, ale existují i jiné názory. Někteří odborníci mají zato, že pohlaví jsou tři, jiní se domnívají, že čtyři. A jedna zahraniční studie říká, že pohlaví je celkem 128. A existuje i teorie, podle které je pohlaví tolik, kolik je lidí, neboť každý člověk má své originální pohlaví... Anežko, chceš něco říct?"

Anežka: "Chtěla bych se zeptat, co si myslíte vy."

Učitel: "Jak to myslíš?"

Anažka: "No, kolik je podle vašeho názoru pohlaví."

Učitel: "A proč to chceš vědět?"

Anažka: "Protože mne to zajímá."

Učitel: "Aha... No, víš, já samozřejmš mám na počet pohlaví svůj názor, ale... Jak to jen říct... Já vám ho nemohu říct."

Anežka: "A proč?"

Učitel: "No, z ministerstva nám přišlo takové nařízení, že učitel by měl umět při výkladu potlačit svůj názor a podávat žákům pouze neutrální informace a nechat je, aby si svůj názor vytvořili sami... Čemu se směješ, Tomáši?"

Tomáš: "Jen mne tak napadlo, jak to bude třeba v zeměpisu. Jsou lidé, co si myslí, že Země není kulatá a tak by mne zajímalo, jestli nám učitelka zeměpisu taky nechá možnost si vybrat, co si o tom myslíme. A když řeknu, že podle mého názoru je Země placatá, jestli nedostanu pětku."

Učitel: "No... to sem nepatří. Teď máme hodinu genderové výchovy a tak budeme pokračovat a řekneme si, jak... Co je, Lucko?"

Lucie: "Pane učiteli, můj táta říká, že pohlaví jsou dvě a všechno ostatní je psychická porucha."

Učitel: "Tak, a teď toho mám dost! Dej mi žákovskou knížku, dostaneš poznámku. A otci vyřiď, ať zítra přijde do školy. A čím vlastně tvůj otec je?"

Lucie: "Řezník."

Učitel: "No... tak raději ať nechodí. A tobě tu poznámku taky nedám, ale příště mi nanarušuj výuku."  

VAROVÁNÍ: VIDEO OBSAHUJE DRASTICKÉ ZÁBĚRY...

aneb jsou jedinci, kteří se domnívají, že mají monopol na pravdu. A když jim dojdou argumenty, sáhnou po teleskopickém obušku.

Zřejmě nejpřesvědčivějším důkazem toho, že ti, kdo prosazují LGBTQ propagandu a genderovou ideologii do škol, se neštítí vůbec ničeho, je následující video. Zachycuje to, k čemu došlo poté, co skončilo shromáždění občanů proti indoktrinaci školních dětí:

https://www.facebook.com/patrikpecenkapravda/videos/483538414077412?locale=cs_CZ 

MICHAEL CONNELLY: ANDĚLSKÝ LET

 

Číst Connellyho je literární požitek!

Harry Bosch měl mít tento víkend volno, a tak když je v pozdních nočních hodinách kontaktován svým šéfem s tím, že má neprodleně nastoupit do služby, tuší, že rozhodně nepůjde o banální záležitost. A skutečně! Když se dostaví na místo činu (lanová dráha s názvem Andělský let) a dozví se jméno zavražděného, má hned jasno – bude řešit případ s neobyčejně výbušným společensko-politickým kontextem...

Howard Elias totiž je (tedy byl) prominentní losangeleský právník, který si svou proslulost (a dodejme, že i pohádkové jmění) vydobyl stíháním policistů jednak za skutečné, často však i za zcela smyšlené přestupky či pochybení. Když strážce zákona zakročil proti pachateli trestného činu rázně a nekompromisně, Elias jej obvinil z brutality a použití nepřiměřeného násilí. Pokud se policista zachoval dle jeho názoru naopak mírně, byl opět pranýřován – tentokrát za pasivitu, benevolenci či neschopnost, Říct, že Howard Elias nebyl mezi příslušníky policie zrovna populární, je slabé slovo. Byl nenáviděným, proklínaným i obávaným protivníkem a nyní se pochopitelně vynořily spekulace, zda by se jeho vrah neměl hledat mezi muži s „plackou“...

Boschovi je ze strany jeho nadřízených přislíbena veškerá možná pomoc. Má najít vraha, ať už jím je kdokoli, podle hesla „padni komu padni“. Harry ovšem záhy zjišťuje, že realita je poněkud jiná – má stále neodbytnější pocit, že mu jsou nenápadně házeny klacky pod nohy. Ať už je tomu jakkoli, je evidentní, že špičky LAPDu mají panickou hrůzu z možných důsledků toho, že by byl z vraždy usvědčen bílý policista, neboť Howard Elias byl mužem černé pleti. V kalifornské megapoli by snadno mohlo dojít k rasovým nepokojům s nepředvídatelnými následky.

Celá recenze zde:

https://www.knihcentrum.cz/recenze-andelsky-let       

RODIČE, VÁM JE TO VÁŽNĚ JEDNO?

aneb Praha je moc daleko...

Je 15. listopadu 2024 a já se z malé vesničky nedaleko Brna vydávám do Prahy. A jel bych klidně i do Aše, protože život je pro mě otázkou priorit. A co může být větší prioritou než obrana dětí před podivnými kreaturami, které chtějí zneužít jejich důvěřivosti, bezbrannosti a nevinnosti a indoktrinovat je zvrácenými ideologiemi LGBTQ a genderu? A tak když mne pan Ladislav Kytka (který se v této věci s velkou energií angažuje a bojuje za právo rodičů na výchovu dětí) pozval do Prahy, abych tam promluvil na akci, kterou zorganizoval, neváhal jsem ani chvilku. Podle toho, kolik rodičů vyjádřilo panu Kytkovi podporu a děkovalo mu, že bojuje i za jejich děti jsem čekal účast stovek a možná tisíců lidí. A víte, kolik nás tam nakonec bylo? Asi třicet...

Naprosté většině rodičů je tedy jedno, co se ve škole děje s jejich dětmi. Popřípadě jim to sice jedno není, ale jediné, co jsou ochotni udělat, jsou příspěvky na Facebooku (jak nám fandí, jak nám drží palce a jak by přijeli, ale...).

Praha je moc daleko, a my už ten den něco máme a tak se nám to nehodí a příště určitě, ale dnes ne a... Rodiče, to myslíte vážně? Když jde o záchranu vlastního dítěte, tak Praha přece nikdy nemůže být daleko!

No dobře, asi máte životní priority nastavené jinak. Takže vám už řeknu jenom tohle: Až vaše dítě jednou přijde ze školy a začne vykládat něco o tranzici a blokátorech puberty a o tom, že si chce změnit pohlaví, protože dneska je to moderní a in a cool a vy se budete chytat za hlavu ani ne tak kvůli těm třem tisícovkám, které se platí na matrice, ale prostě proto, že vaše Jana je přece holka a ne kluk a jak ji mohl někdo tak zblbnout a co se to vlastně na těch školách děje a jak to, že jsme to nevěděli a co teď budeme dělat, tak vězte, že můžete nadávat jen sami sobě. Třeba proto, že jste v ten sychravý, nevlídný den v půli listopadu seděli doma v teple, protože Praha byla moc daleko...

https://www.facebook.com/Honzik.Kubis.2022/videos/3887085284899445  

EDGAR ALLAN POE: JÁMA A KYVADLO a jiné povídky

 

E. A. Poe v českém „hávu“ aneb druhý díl sebraných spisů slavného autora je na světě!

Před lety jsem si v jednom brněnském antikvariátu zakoupil šestidílný knižní soubor s názvem E. A. Poe – Gesammelte Schriften. Jak z názvu vyplývá, jednalo se o německé vydání sebraných spisů slavného amerického autora a já jsem si tehdy říkal, zda se i u nás někdy dočkáme stejného literárního počinu. Tatáž myšlenka zřejmě napadla i lidi v nakladatelství Fobos, neboť nedávno avizovali vydání kompletního „českého“ Poa ve čtyřech svazcích. Ten první s názvem Pád domu Usherů a jiné povídky jsem recenzoval zde: https://kniznirecenzeetc.blogspot.com/2024/05/edgar-allan-poe-pad-domu-usheru-jine.html. A nyní se na pultech našich knihkupectví objevil díl druhý (Jáma a kyvadlo a jiné povídky).

Znovu tak můžeme obdivovat genialitu, kterou E. A. Poe prokazuje ve svých textech, udivujících námětovou pestrostí, pronikavým vhledem do popisovaného fenoménu a jedinečným odérem tu tajemna a přízračna, tam grotesknosti či absurdity a zas jinde tragikomičnosti a surreálna. Poe čtenáře nikdy nenudí, vždy jej neodolatelnou silou vtahuje do příběhu a nutí k maximální pozornosti, neboť jeho hutný spisovatelský styl není zrovna snadný na pochopení.

Vezměme si např. povídku Muž davu. Můžeme říct, že se v ní takříkajíc nic neděje, jde o popis banální situace – vypravěč sedí v restauraci a oknem sleduje běžný městský výjev, totiž davy lidí, proudící ulicí... Ale jak úchvatně je to podáno! Pak si všimne jedné konkrétní osoby, která jej zaujme natolik, že se za ní vydá a sleduje ji na její cestě městem. A opět! Popis toho, co vypravěči přitom táhne hlavou, je psychologické mistrovství par excellence. Poe očividně předběhl dobu, neboť takto dokázali psát až Knut Hamsun (mám nyní na mysli jeho vrcholné dílo s názvem Hlad, které má s Mužem davu leccos společného) či Franz Kafka.

Krátce bych se chtěl zastavit ještě u několika dalších povídek. V té s názvem Zlatý brouk rozehrává Poe neobyčejně komplikovaný příběh, v němž vskutku pozoruhodným způsobem prokazuje své „konspirační“ dovednosti, Vraždy v ulici Morgue zase překvapují originálním námětem a vytříbeným smyslem pro gradaci detektivní dějové linky. No a Černý kocour je hororovou klasikou, kterou si (i když ji dobře známe) rádi občas přečteme znovu...

Zmíním se ještě o ústřední povídce tohoto souboru (Jáma a kyvadlo), jejíž hrůzostrašný děj se odehrává ve španělském Toledu, konkrétně v mučírně inkvizice. Historická pravda je ovšem taková, že inkviziční soudy praktikovaly mnohem mírnější formy útrpného práva než soudy světské. A zde by mne zajímalo, zda pověst o krutosti španělské inkvizice má svůj původ právě v povídce Jáma a kyvadlo, nebo je ve skutečnosti staršího data, takže se jí Poe inspiroval, aniž by zřejmě tušil, že je v rozporu s historickými fakty...

Chci poděkovat nakladatelství Fobos za recenzní výtisk. Už teď se těším na třetí díl!

LGBT MÍŘÍ DO ŠKOL

aneb moje komunikace s MŠMT

Nedávno jsem napsal otevřený dopis ministru školství Bekovi (https://kniznirecenzeetc.blogspot.com/2024/10/otevreny-dopis-ministrovi-skolstvi.html). Publikuji odpověď, která mi přišla a svoji reakci na ni:

Vážený pane Hofírku

 

děkujeme za Vaši zprávu a za sdílení Vašich obav týkajících se výuky témat spojených s LGBT komunitou. Rád bych poskytl vysvětlení k tomu, jak Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy přistupuje k těmto otázkám.

 

Rád bych zdůraznil, že cílem vzdělávacího programu není "sexualizace" dětí ani šíření jakékoli ideologie, ale spíše zprostředkování informací o rozmanitosti lidské společnosti. Tento přístup vychází z faktu, že LGBT lidé se statisticky vzato nacházejí mezi dětmi prakticky v každé třídě. Témata týkající se existence LGBT lidí jsou zařazena proto, aby se ve škole podařilo budovat bezpečné a respektující prostředí pro všechny žáky bez rozdílu.

 

Školy mají za úkol zajišťovat nejen kvalitní vzdělání, ale i zdravé sociální prostředí, což zahrnuje podporu respektu k rozmanitosti. Informování o těchto tématech proto sleduje cíl předejít šikaně či diskriminaci, což je plně v souladu se školským zákonem i mezinárodními závazky, včetně Úmluvy o právech dítěte. Tato úmluva zdůrazňuje právo dítěte na ochranu před jakoukoli formou diskriminace a na vzdělání v bezpečném prostředí.

 

Chápeme, že tyto otázky mohou vyvolávat diskusi a rozdílné názory, a proto je důležité, aby k jejich výuce docházelo citlivě a s ohledem na věkovou přiměřenost. Učitelé mají možnost přistupovat k těmto tématům způsobem, který bere v potaz specifika žáků, a Ministerstvo je připraveno poskytnout školám metodickou podporu pro práci s citlivými tématy.

 

Děkujeme Vám za Váš zájem o vzdělávání a za snahu vést otevřený dialog. V případě zájmu rádi poskytneme další informace.

 

S přátelským pozdravem

 

 

Mgr. Vítězslav Slíva

Oddělení strategií

O230

Vážený pane Slívo,

váš dopis byl pro mne velkým zklamáním. Ukazuje se, že se naplňují nejčernější scénáře, které si ohledně zavádění témat LGBT do škol lze představit. 

Především je signifikantní, že se zcela vyhýbáte zásadní věci, totiž možnosti rodičů vyjmout z této výuky své děti, resp. že tuto možnost vylučujete. Nepřímo tak říkáte, že tito rodiče musí počítat s represemi ze strany státního aparátu.

Pokud budou inkriminovaná témata zařazena do školních osnov, rozhodně to nepovede ke "zdravému sociálnímu prostředí" na školách, jak se domníváte. Ve skutečnosti dojde k pravému opaku, mimo jiné k destabilizaci osobnostní identity nezanedbatelného počtu dětí a jejich inklinaci např. ke změně pohlaví. Neblahé zkušenosti ze zemí jako Anglie či USA by pro nás měly být varováním a nikoli následováníhodným vzorem.

Dojde též k degradaci učitelského stavu, neboť pedagogové již nebudou autonomními jedinci, nýbrž pouhými politickými agitátory, povinně šířícími mezi mladou generací státem preferovanou ideologii.

Přímo skandální to pak bude vůči ředitelům škol. Ti dostanou z ministerstva příkaz vyučovat LGBT a gender (a zamítat žádosti rodičů o vyjmutí dítěte), nad případnými soudními žalobami si však MŠMT alibisticky umyje ruce s tím, že "o tom, co se konkrétně na škole učí, rozhoduje v poslední instanci ředitel".

Rád bych se vám ještě zmínil o jedné osobní zkušenosti. Před lety jsem měl možnost hovořit na MŠMT s náměstkem pro základní školy. Mimo jiné přišla řeč i na tenkrát hojně diskutované téma "sexuální výchovy". Vzpomínám si, že mi ukazoval dopis, v němž kritizoval ředitele, odmítající žádosti rodičů uvolňovat děti z těchto hodin. Nebudu asi citovat úplně přesně (pokud o tento dokument budete mít zájem, jistě si ho dohledáte v archivu ministerstva), ale psalo se v něm, že "rodiče své děti škole svěřují a mají právo na výuku podle vlastního náboženského a filosofického přesvědčení. Toto právo je třeba ctít. Opačný postup připomíná praktiky komunistického režimu vůči disidentům."

S pozdravem

Jan Hofírek   

 

ČESKÝ ŠKOLÁK - OHROŽENÝ DRUH

(povídka z blízké budoucnosti)

ÚVOD

V říjnu 2024 se v českých médiích objevila následující zpráva:

„Pokud rodič nesouhlasí s tím, co je na škole vyučováno, není to dostatečným důvodem pro to, aby bylo jeho dítě vyjmuto z výuky na část vzdělávání. Takový je odborný názor ministerstva školství k žádostem některých rodičů, aby bylo jejich dítě vyňato z vyučování při tématech LGBT.“

ČÁST PRVNÍ:

Píše se rok 2028. Jana Nováková, žákyně deváté třídy jedné pražské základní školy, se právě vrátila domů z vyučování...

Matka: "Ahoj, Jano, jak bylo dnes ve škole?"

Jana: "Mami, mám pro tebe fantastickou zprávu."

Matka: "Jsem ráda, že se vracíš tak veselá. A asi ti nemusím říkat, jak jsem zvědavá na tu tvoji zprávu."

Jana: "Představ si, mami, že jsem dnes zjistila, že nejsem holka, ale kluk! Co na to říkáš?"

Matka: "No, to jsi mě fakt pobavila, máš skvělý smysl pro humor. Pak to nezapomeň říct i tátovi, ten se taky rád zasměje."

Jana: "Ne, mami, počkej, já to myslím úplně vážně!"

Matka: "A jak jsi na takovou hloupost přišla?"

Jana: "Dnes se nás paní učitelka ptala, kdo je náš nejoblíbenější filmový hrdina. No a já jsem odpověděla, že Vinnetou. A paní učitelka mi řekla, že jsem se narodila v nesprávném těle, že nejsem dívka, ale chlapec a jmenuji se Jan Novák. Došlo u mě zkrátka k trasfuzi... nebo tak nějak tomu říkala. Mám to prý oznámit doma a vy musíte tolerovat, že jsem teď Jan. Mami, klidně mi ale můžeš říkat Honzík."

ČÁST DRUHÁ:

Rodiče Jany Novákové (nyní tedy Jana Nováka) se dostavují do školy, aby se na celou věc přeptali. Jsou posláni do kabinetu převýchovné aktivistnice WCDr. Xantuše Šílené...

Šílená: "Kdo jste, co chcete a proč mě vyrušujete?"

Novák: "Jsme rodiče Jany Novákové z IX. B a přišli jsme se zeptat, co..."

Šílená: "Ale v IX. B žádná Jana Nováková není. Ale počkat, vy asi budete rodiče Jana Nováka, že?"

Nováková: "Ano, právě s takovou hloupostí přišla dcera včera ze školy a tak jsme se přišli informovat, kdo..."

Šílená: "Co jste to řekla? Jaká dcera? Vaše dítě přece není dívka, ale chlapec. Včera jsem to zjistila v hodině transmutační iniciace. Měli byste mi být vděční, že jsem toho nešťastníka zachránila před pseudovýchovnými excesy, které jste na něm dosud praktikovali!" 

Novák: "Já vám teď ale vůbec nerozumím. To chcete říct, že naše Jana..."

Šílená: "Bodejť byste rozuměl! Vy asi budete pěkní rodiče! Vy snad ještě stále věříte na dvě pohlaví, nemám pravdu?"

Nováková: "A kolik pohlaví by podle vás mělo být?"

Šílená: "To jsem si mohla myslet! Teď už se vůbec nedivím, že jste svého syna po tolik let oblékali jako dívku a nebyli jste schopni rozpoznat jeho pravou identitu. Víte, jaká strašlivá traumata jste mu tím přivodili? Podívejte se, co všechno jsem u něj diagnostikovala: Dyssexuální deformace, absence elementárních libidoidních neurotransmiterů na mozkových synapsích, emocionální diskomformita v pokročilém stadiu atd. Je nutné okamžitě nasadit blokátory puberty. Vždyť ty vaše zrůdné experimenty měly na toho chudáka nakonec tak zhoubný vliv, že z toho všeho začal menstruovat!"

Novák: "Ale to je snad jasný důkaz toho, že to není chlapec, ale..."

Šílená: "Co se mi to tu snažíte namluvit? Prioritní je přece to, jak se cítí samo dítě, s jakou genderovou rolí se identifikuje! Co jste to vůbec za lidi? Vždyť jste myšlenkově ustrnuli někde ve středověku. Nesledujete náhodou nějaké dezinformační weby? Neobdivujete Orbána? Ale počkat, ve vašem domě o patro níž žijí ti pambíčkáři, ti... jo, Dvořákovi. Určitě ty své bigotní předsudky máte od nich, že?"

Nováková: "To určitě ne, já ty lidi vůbec neznám, tedy když se potkáme na chodbě, tak se pozdravíme, ale jinak..."

Šílená: "Oni dokonce odmítají posílat ty své fakany do mých transqeerreziduálních hodin! Už jsem na ně podala trestní oznámení. Na takové ptáčky si už náš stát najde klícku!"

Novák: "A kdo vám dal právo učit takové věci?"

Šílená: "Co si to dovolujete? Jsem tvůrkyní envirodymenzionálního kursu pro žáky šestých tříd s názvem Neměj obavy změnit pohlaví!, na který jsem obdržela akreditaci ministerstva, vystudovala jsem prestižní kanadskou College of Human Dehumanization a mám titul Women Comingoutteacher. Pořádám rovněž qeerdynamické zážitkové přednášky. Přestaňte mne urážet a okamžitě opusťte můj kabinet!"  

ČÁST TŘETÍ:

Manželé Novákovi se vracejí domů a vedou spolu následující rozhovor...

Novák: "To se mně snad jenom zdálo! Toto se dnes opravdu učí na základních školách?"

Nováková: "Asi ano, jinak by ta hajzlbába tak nežvanila!"

Novák: "Jaká hajz... Jo tak, WCDr. No ale... zákony jsou snad na naší straně, copak musíme posílat své dítě..."

Nováková: "Já jsem se o to dosud nijak nezajímala, protože jsem si myslela, že ve státní škole se takové hrůzy přece nemohou učit. Ve snu by mě nenapadlo, že je něco takového možné." 

Novák: "Teď si vzpomínám, že asi před půl rokem byla na Václaváku nějaká demonstrace, lidi tam měli transparenty s nápisy Nechte dětem dětství!, Chceme se školou spolupracovat, ne bojovat! a tak. Myslel jsem si, že to jsou nějací podivíni a oni měli vlastně pravdu... A moment, znáš tu rodinu, ty Dvořákovy?"

Nováková: "Jen od vidění."

Novák: "Ta hajzlbába říkala, že oni tam svoje děti neposílají..."

Nováková: "A mají prý na krku trestní oznámení!"

Novák: "Co ale budeme dělat s naší Janou? Vždyť ta ženská ji úplně zmagořila!"

Nováková: "To nech na mně, já si s ní promluvím. Na to je nutná mateřská logika. Ale budu potřebovat i tvoji pomoc. Takže dobře poslouchej, až přijdeme domů. uděláme to takhle..."

ČÁST ČTVRTÁ:

Manželé Novákovi přicházejí domů. Matka jde do dceřina (synova) pokoje. Jana (Honzík) dělá domácí úkoly...

Matka: "Ahoj, Honzíku! Jak se máš?"

Jana (Honzík): "Výborně. A ty, mami?"

Matka: "Jo, jde to. Ale musím si s tebou, Honzíku, o něčem promluvit."

Jana (Honzík): "O co jde, mami?"

Matka: "Honzíku, víš, stala se mi taková věc... Jak ti to jen, chlapče, vysvětlit... No, asi takhle... Zkrátka, dnes v noci jsem měla takový zvláštní sen. Zdálo se mi, že se dívám na jeden film, byla to francouzská komedie s Girardotovou a Funesem. Byla to děsná sranda, ten Funes to hrál fakt skvěle. A když jsem se ráno probudila, zjistila jsem, že u mě přes noc došlo k transfuzi,,, tedy vlastně k tranzici. Prostě jsem si uvědomila, že už hodně dlouho, snad už od dětství a možná dokonce od narození, žiju v nesprávném těle. Abych to ale zkrátila... nejsem žena, ale muž."

Jana (Honzík): "Mami, ty máš vážně skvělý smysl pro humor! Už jsi o tom říkala tátovi? Ten se nasměje!"

Matka: "Víš, Honzíku, ono tady ale nic ke smíchu není. Ta tranzice u mě prostě proběhla a teď jsem muž. To samozřejmě znamená, že už nejsem tvoje máma. Od této chvíle jsem tvůj... řekněme strýc. Můžeš mi ale klidně říkat strejdo, to se mi bude líbit."

Jana (Honzík): "Mami, znáš to přísloví o opakovaném vtipu?"

Matka: "Ale já mluvím vážně!"

Jana (Honzík): "Mami, teď už ale vážně dost legrace, já..."

Matka (strejda): "Říkal jsem ti, že si žádnou legraci nedělám. A jsem tvůj strejda, zapamatuj si to."

Jana (Honzík): "Mami, ty ses zbláznila. Ale neboj, já tě v tom nenechám. Jdu hned za tátou a řeknu mu, aby rychle zavolal zách..."

ČÁST PÁTÁ:

Otec právě vstupuje do pokoje. Zřejmě zaslechl poslední slova...

Otec: "Honzíku, žádnou záchranku volat nebudeme. Strejda má pravdu, opravdu se narodil v jiném těle a je chlap. A kromě toho... víš, u mě přes noc také proběhla transdimenzionální predispozice a jsem žena. Budeš mi říkat tetičko!"

Jana (Honzík): "To se mi jen něco zdá! Já mám halucinace! To přece není možné, aby oba rodiče... a tak najednou..."

Matka (strejda): "Honzíku, vím, že je to pro tebe těžké, ale zvykneš si. Vlastně se nic tak hrozného nestalo. Představ si, jak dopadl Řehoř Samsa. Vždyť ten se přes noc změnil v odporný hmyz! A my jsme pořád stejní, jen přetranzistorovaní a..."

Jana (Honzík): "Ne... mami, tati... na to já si nikdy nezvyknu!"

Matka (strejda): "Pro nás to, Honzíku, taky není jednoduché. Jen si představ, že jeden den máme doma dceru a druhý den je z ní syn a..."

Jana: "Mami, přestaň. Já nejsem žádný Honzík, jsem tvoje Jana... a tati, ty jsi přece můj táta a ta záchodová štětka si může říkat co chce, já..."

Matka: "Záchodová štětka?"

Jana: "No, ta baba, ta Šílená... My jí tak ve škole říkáme, ona má titul WCDr."

Matka: "Aha."

Jana: "Mami, já jí zítra řeknu, že už na ty blbiny nevěřím a ať mi s tím dá pokoj. A budeme normální rodina jako dřív, ano?"

Matka: "Tak to mám velkou radost."

Jana: "Ve škole je to teď fakt k nevydržení. Představte si, že jeden kluk z vedlejší třídy začal nedávno po chodbách lézt po čtyřech, štěkat a vykřikovat, že je labrador a..."

Matka: "A co na to říká ředitel?"

Jana: "No, snažil se to té Štětce rozmluvit, ale ona ho seřvala jak nějakého uličníka. V Kanadě je to prý normální a ona je pyšná, že první případ transanimalizace v České republice se udál na naší škole. A ředitel se jí bojí, protože ona se zná s nějakým velkým zvířetem na ministerstvu... Ten kluk už naštěstí zase chodí po dvou, ale musí užívat antidepresiva, jeho rodiče s ním byli u psychiatra."

Matka: "Jano, takže jsme zase normální rodina - táta, máma a dcera?"

Jana: "Jasně! Akorát... víš, ta Štětka je hrozně mstivá a zákeřná. Znáš Dvořákovy, co bydlí o patro níž? Tak oni učí svoje děti doma a ona jim vyhrožuje, že jim je nechá odebrat. Co budeme dělat my, když to bude zkoušet i na nás?"

Matka: "Neboj se, já teď k těm Dvořákům zajdu a zeptám se, jak se proti tomu dá bránit."

ČÁST ŠESTÁ:

Paní Nováková je na návštěvě u Dvořáků...

Nováková: "Dobrý den, paní Dvořáková, já jsem Nováková, bydlíme o patro výš. Chtěla bych se vás zeptat na jednu věc... Víte, naše Jana přišla ze školy s tím, že není dívka, ale kluk, nakukala jí to nějaká potrhlá ženská, ani jí nechci říkat učitelka. Vy prý s ní taky máte problémy a tak jsem se přišla zeptat, jak to s manželem řešíte."

Dvořáková: "Víte, ono to začalo už dávno, někdy na podzim 2024 se objevily nějaké informace, že se na školách chystá zavádění LGBTQ propagandy a genderové ideologie. Většinu rodičů to nezajímalo a tak se to postupně zavedlo do osnov. A co bylo nejhorší, oni dokonce vydali nařízení, že rodiče z těch hodin nesmí uvolňovat své děti."

Nováková: "A co jste tedy dělali?"

Dvořáková: "Tehdy ještě byla možnost mít domácí školu a tak jsem děcka učila doma. Loni ale bylo domácí vzdělávání zrušeno, takže..."

Nováková: "Prý na vás bylo podáno trestní oznámení!"

Dvořáková: "Ano. Prý kvůli ohrožování mravní výchovy dětí. A to chceme naopak naše děti ochránit před hrůzami, co ve škole ohrožují jejich mravní vývoj."

Nováková: "To je strašné!"

Dvořáková: "Naštěstí je to aspoň tak, že tento školní rok nás ještě nechají doučit doma."

Nováková: "Ale... co budete dělat potom?"

Dvořáková: "Odstěhujeme se do Polska. Tam žádná indoktrinace dětí na školách není a katolící tam mohou žít jako plnoprávní občané, ne jako lidi druhé kategorie jako tady. Přece nezůstaneme v zemi, která tak barbarským způsobem porušuje naše rodičovská práva!"

     

Vážení čtenáři, na tomto místě své vyprávění přeruším, neboť vám musím říct, že když jsem přemýšlel, jak povídku zakončit, napadly mne dva možné scénáře. Uvedu je zde oba, aby si každý z vás mohl vybrat ten, který se mu líbí víc...

ZÁVĚR (první varianta):

Je 3. listopad 2029. Nedávno se uskutečnily parlamentní volby, v nichž dosavadní vládní koalice utrpěla zdrcující porážku. Voliči jí vystavili vysvědčení za osmiletou ekonomickou, sociální a morální devastaci země. Dnes byla jmenována vláda Národní záchrany. Její členové seznámili novináře se svými plány a vizemi. Nový ministr školství mimo jiné uvedl:

"Náš resort se musí takříkajíc vrátit ke zdravému rozumu. Experimentování s dětmi, především v oblasti sexuality, dnešním dnem končí. Ze škol odejdou politické neziskovky, které zde v minulých letech měly faktický monopol na převýchovu dětí v amorfní masu unifikovaných amorálních jedinců. Ředitelé, kteří morálně selhali, když neumožňovali rodičům vyjmutí dítěte z LGBTQ propagandy a genderové ideologie, budou odvoláni. Učitelé, kteří se podíleli na indoktrinaci dětí, musí počítat s trestním stíháním. Bohužel, nebylo jich málo. Všichni např. dobře známe "výukové metody" smutně proslulé WCDr. Xantuše Šílené, která na jedné pražské základní škole zapříčinila nevratné psychické poškození několika desítkám dětí a dnes čelí hromadné žalobě  jejich rodičů. Nabízí se pochopitelně otázka, kolik podobných psychopatů v našem školství dodnes působí! Zamýšlím v tomto směru provést hloubkovou analýzu a tyto lidi ze školského systému odstranit. Tímto chci též vyzvat desítky tisíc rodin, které v minulém období emigrovali, aby se vrátili, neboť jejich dětem již na českých školách nebude hrozit žádné nebezpečí."

ZÁVĚR (druhá varianta): 

Je 3. listopad 2029. Nedávno se uskutečnily parlamentní volby, v nichž s převahou zvítězila dosavadní vládní koalice. Staronový premiér dnes představil svůj nový kabinet, v němž ovšem nedošlo k výraznějším změnám. Jednou z nových tváří je ministryně školství WCDr. Xantuše Šílená. Ta v nástupní řeči mimo jiné uvedla:

"Děkuji za projevenou důvěru. Beru ji jako ocenění nejen své dosavadní práce, ale i záslužné činnosti pracovníků sexuálně  neziskových organizací, bez jejichž neúnavné pomoci by naše školství nebylo tam, kde dnes je. Ukoly, které před mým ministerstvem stojí, nejsou jednoduché. Dobře víme, že stále ještě musíme bojovat s intelektuálně nevyzrálými rodiči, kteří nadále projevují tendence prosazovat tzv. "přednostní právo na výchovu dětí" a narušovat tak jednotný systém vzdělávání dle unijních standardů. Chci říct i několik slov k početně malé skupince několika desítek tisíc "rodičů", kteří utekli za hranice. Vůbec mně tu nebudou chybět, naopak! Je jen dobře, že tyto protispolečenské a antiunijní živly jsou pryč a nebudou nadále rozdělovat naši společnost a my všichni (a pracovníci ve školství obzvlášť) budeme mít tolik potřebný klid na práci."