středa 19. října 2022

DAVID G. MARWELL: MENGELE (odhalení Anděla smrti)


 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 


Mengele, jak ho neznáme přelomový životopis válečného zločince z pera Davida G. Marwella je literární senzací!

Josef Mengele je všeobecně považován za jednoho z nejhorších nacistických zločinců, A to nejen proto, že při selekcích na osvětimské příjezdové rampě posílal tisíce nešťastníků do plynových komor a prováděl na vězních (přičemž šlo často o děti) zvrácené pseudolékařské pokusy. Toto všechno, již samo o sobě děsivé, bylo v jeho případě ještě umocněno přidanou hodnotou v podobě krutých žertů, kterými své oběti s oblibou trýznil. Jeho jméno se plným právem stalo synonymem sadismu, zrůdnosti a vůbec toho nejhoršího, co Hitlerův režim zplodil.

Světské spravedlnosti bohužel unikl. Po léta přitom patřil (spolu s Bormanem a Eichmanem) k nejhledanějším nacistům pásl po něm izraelský Mosad, o jeho skalp usiloval Simon Wiesenthal, Mengele však nakonec zemřel přirozenou smrtí (pokud se utonutí v pobřežních vodách Atlantiku v roce 1979 dá takto nazvat). Co se pak týká knihy Mengele odhalení Anděla smrti, měl jsem zpočátku pochybnosti, zda je vhodné životopis takovéto kreatury vydávat. David G. Marwell mne však přesvědčil, že je to dokonce nutné jeho kniha je totiž mistrovským dílem literatury faktu, v níž se v obdivuhodné symbióze spojují žívotní osudy smutně proslulého hlavního hrdiny s neúnavným hledáním odpovědi na otázku, jak se kultivovaný a inteligentní jedinec může během krátké doby změnit ve vraždící monstrum.

První část má příznačný název Jak se stát Mengelem. Konstatuje se v ní, že rasové a antropologické výzkumy se v Německu prováděly již dlouho před nacistickým uchopením moci. Původně se nejednalo o nic nehumánního, šlo většinou o studie, zabývající se lidským genomem. Všechno se však rychle změnilo, když vzápětí po svém zvolení říšským kancléřem začal Hitler praktikovat politiku sociálního darwinismu, jež vyvrcholila přijetím zákona o německé krvi a německé cti. Úctyhodných vědeckých kapacit, které se následně nechaly svést na zcestí nebývalými kariérními a výzkumnými možnostmi, bylo velké množství. Pokud tedy Mengele představoval nějakou výjimku, pak pouze tím, že vstoupil do SS a zúčastnil se bojových operací na východní frontě v řadách divize SS Wiking.

Celá recenze zde:

https://www.knihcentrum.cz/recenze-mengele-odhaleni-andela-smrti

sobota 15. října 2022

WILLIAM TAUBMAN: GORBAČOV život a doba

 




















 

Fascinující Gorbačovův životopis – literatura faktu, která se čte jako dobrodružný román! 

Michail Sergejevič Gorbačov je všeobecně považován za jednu z nejvýznamnějších osobností moderní doby. Důvod je zřejmý byl to právě on, kdo po zvolení do funkce generálního tajemníka KSSS svojí politikou perestrojky a glasnosti, zcela odlišnou od stalinistické rigidnosti jeho předchůdců, vyvolal společenské otřesy, které nakonec vyústily v rozpad Sovětského svazu. Dějinným paradoxem přitom je, že Gorbačovovým záměrem toto rozhodně nebylo jakožto přesvědčený marxista-leninista chtěl pouze odstranit nejkřiklavější vady systému, v jehož pokrokovost a životaschopnost neochvějně věřil. Ukázalo se však, že komunismus reformovat nelze a sebemenší uvolnění tuhých obručí státního represivního aparátu nevyhnutelně povede ke kolapsu diktatury, nenáviděné drtivou většinou národa.

O Gorbačovovi toho už bylo pochopitelně napsáno hodně, je však evidentní, že ještě zdaleka ne všechno. Vzpomínám si, že když jsem před lety četl jeho vlastní životopis, dozvěděl jsem se mnoho nového a zajímavého, zároveň jsem ale cítil, že autor ledacos zamlčel či přikrášlil se zřejmým úmyslem ukázat se před čtenáři v co možná nejlepším světle. Jestliže tedy před pár dny vyšel překlad monumentálního Gorbačovova životopisu z pera uznávaného amerického historika Williama Taubmana, pak nám tím nakladatelství Academia poskytlo jedinečnou možnost objektivního pohledu na člověka, jehož politický odkaz stále vyvolává bouřlivé a rozporuplné emoce...

Osmisetstránková publikace je velmi pečlivě rozdělena do 19 kapitol, z nichž každá by si zasluhovala samostatnou recenzi. William Taubman mne doslova ohromil svou schopností intuitivně vyhmátnout z obrovského rezervoáru informací to nejdůležitější, jakož i uměním podat životopis sovětského státníka natolik čtivou formou, že jsem měl pocit, jako bych četl dobrodružný román. V knize mne zaujalo především vylíčení Gorbačovova neznámého života do roku 1985 jsem o něm vcelku pochopitelně ještě nic nevěděl, po roce 1992, kdy rezignoval, mně zase postupně sešel z očí i mysli. To však v žádném případě neznamená, že ostatní pasáže by snad byly méně zajímavé Naopak!

Vzápětí poté, co stanul na samém vrcholu mocenské pyramidy, dal se Gorbačov do uskutečňování své vize společenské přeměny při zachování vládnoucí role komunistické strany. Dobře si pamatuji, jak jsem tenkrát takřka nevěřícně sledoval pořady sovětské televize, v nichž se otevřeně odsuzoval ještě nedávno nedotknutelný Brežněv a jeho éra zastoja (stagnace). Začaly vycházet dosud zakázané samizdatové knižní tituly  a uvolnila se cenzura. Hodně to připomínalo Pražské jaro, přičemž nejkomičtější na celé věci bylo, jak vyděšeně působili Husák a jeho soudruzi. Jakožto nejvyššího představitele země, s níž je pojilo nerozborné přátelství na věčné časy“, museli Gorbačova velebit, očividně tak však činili se skřípajícími zuby a hrůzou, co jeho politika způsobí u nás. Uvedu zde jednu osobní zkušenost, která tehdejší schizofrenní situaci výstižně ilustruje. Na brněnském náměstí Svobody se nacházelo knihkupectví Sovětská kniha, v němž jsem si tehdy koupil román Borise Pasternaka Doktor Živago, který v autorově vlasti zrovna vyšel. Ve stejné době bylo toto dílo u nás stále na indexu, a to až do pádu komunismu! 

V knize Gorbačov život a doba je kromě osudů hlavní postavy precizně analyzována podstata sovětského byrokratického režimu, znemožňujícímu participaci bezpartijních  na chodu státního aparátu  a brzdícímu či přímo potlačujícímu (byť byl oficiálně hlásán opak) sebemenší osobní iniciativu lidí. Straničtí papaláši, zcela odtržení od chmurné reality permanentního nedostatku základních potravin a spotřebního zboží, v níž žili prostí občané, se pochopitelně nechtěli smířit s demokratizačními trendy, zaváděnými novým generálním tajemníkem.

Čtenář tak doslova se zatajeným dechem sleduje Gorbačovův vyčerpávající boj se starými strukturami, které v perestrojce a glasnosti oprávněně tušili nebezpečí pro svá privilegia. Složitou konstelaci v nejvyšších patrech stranické hierarchie skvěle dokreslují osobnostní profily jeho stoupenců a odpůrců Andropova, Gromyka, Suslova Jelcina, Ligačova, Jakovleva, Ševarnadzeho aj. Jak známo, vše vyvrcholilo protistátním pučem skupiny spiklenců, který se  díky Jelcinově rozhodnosti nezdařil a po němž začala Gorbačovova hvězda pozvolna hasnout...        

William Taubman se snaží být maximálně objektivní, „jeho“ Gorbačov není idealizovaná ani zatracovaná postava, nýbrž člověk z masa a kostí s řadou charakterových předností i nedostatků. Dosvědčují to často diametrálně odlišná svědectví lidí, kteří mu v různých dobách stáli po boku a dobře jej znali. Čtenáři tak není nic sugerováno, nýbrž je na něm, aby si utvořil vlastní úsudek. A tak by to mělo být!  

pátek 7. října 2022

IVA TRHOŇOVÁ: KOUZLO DOMÁCÍ PEKÁRNY

 













 

Každý z nás může být pekařem aneb konec drahému kupovanému pečivu!
 
Tuto recenzi začnu takříkajíc od Adama, přesněji řečeno vzpomínkou na svou základní vojenskou službu, jejíž polovinu jsem prožil na poddůstojnické škole v jihočeských Libějovicích. Je to už několik desetiletí, ale dodnes si pamatuji, že jednou týdně jsme mívali ke snídaní rohlíky. Proč ale tuto banální informaci zmiňuji? Z jednoho prostého důvodu byly tak strašně dobré, voňavé a hlavně křupavoučké, až měl člověk dojem, že je před chvílí vytáhli z pece. Chutnali nejen mně, ale celé péešce do té míry, že jsme se dokonce jednou odvážili požádat velitele, zda bychom je mohli mívat častěji. Bohužel se začal ohánět jakýmisi předpisy, které striktně určují, kolik bílého pečiva můžeme sníst, takže z toho nebylo nic.
 
Když dnes žvýkám gumové rohlíky z Tesca, Billy či Alberta (všude je mají naprosto stejně nejedlé), občas si říkám, jak je to možné žili snad v době hluboké totality lepší pekaři? Abych však těm dnešním nekřivdil, tak jedna světlá porevoluční výjimka přece jen existovala v brněnské čtvrti Královo pole kdosi provozoval pekárnu s názvem Tobi. S rohlíkem od firmy Tobi, zapomeneš, co tě zlobí! tohle měli napsané na vývěsním štítě a zákazníci se tam jen hrnuli. Pekárnu ale po nějakém čase zavřeli, asi ji zlikvidovala neviditelná ruka trhu... Takže pro pečivo se chodí do supermarketů, kde ovšem jeho cena stoupla natolik (přičemž kvalita se už léta nijak nelepší, spíš naopak), že stále více lidí přemýšlí o nějaké vhodné alternativě.
 
Když jsme si se ženou před časem koupili domácí pekárnu a začali péct chléb, nebylo to zpočátku nijak jednoduché. Nějakou dobu totiž trvá, než nezkušený pekařský učedník přijde na tajemství optimálního poměru jednotlivých ingrediencí a upeče si bochník chleba, který je daleko chutnější (a také mnohem déle vydrží čerstvý) než ten kupovaný. Bohužel na počátku našeho podnikání jsme ještě neznali jméno Iva Trhoňová...
 
Celá recenze zde: