úterý 31. října 2017

STARÉ STRUKTURY V ODS VEDOU STRANU DO PRČIC...

Aods

Když se ze zásadovosti stane hloupost...

Modří ptáci se v povolebním čase pod Fialovým vedením přepeřili do podivného odstínu nevzhledné černošedi a patrně jim vůbec nedochází, že hnízdo, z něhož vylétli, upřednostňuje jiné, optimističtější a zajisté i odvážnější zbarvení. Základní teze „S Babišem nikdy!“, vypadající na první pohled tak zásadově mirkodušínovsky, se totiž při bližším zkoumání ukazuje být nešťastná, kontraproduktivní a patrně i hloupá. Co tímto postojem ODS získá kromě toho, že dá nenáviděnému Babišovi do ruky všechny trumfy? Jestliže nyní může oligarcha jako s pro sebe nejlepší možnou variantou hrát s kartou předčasných voleb, pak mu ODS nemohla na zdrcující smeč nahrát lépe.
Byla to zvláštní podívaná, když po ohlášení volebních výsledků pan Fiala ve společnosti nejvyššího stranického vedení euforicky zdvíhal ruce nad hlavu – působilo to dojmem, jako by ODS s velkým náskokem vyhrála a její šéf si nyní od prezidenta převezme pověření k sestavení vlády! Stranické špičky však oslavovaly něco jiného – hubených jedenáct procent, které je sice vynesly na místo druhé nejsilnější strany, ovšem s nepatrným odstupem od Pirátů a Okamury.
Asi to ODS – přesněji řečeno starým strukturám v jejím čele – stačí. Nejsilnější pravicová strana v zemi, to zní hrdě! A dokonce jsme svědky i toho, že včerejší podepisovatelé opozičních smluv a ututlávači podezřelých kauz dnes hovoří o cti, zásadovosti a o odpovědnosti vůči voličům, která jim nedovoluje vstoupit do vlády a pokusit se prosazovat svůj program.
Kdyby ODS a ANO vytvořily vládu, mohl se např. ministrem školství stát Václav Klaus ml., který by zrušil inkluzi, multikulturní výchovu, genderovou indoktrinaci dětí a všechny další hrůzy, které na nejmenší generaci napáchala ČSSD. A v takovéto koaliční vládě by ODS určitě dostala i některé silové ministerstvo. Svým „zásadovým“ postojem však občanští demokraté tyto šance zahodili a na stříbrném podnose přenechali zemi Babišovi. Vedení ODS je na svých facebookových stránkách bombardováno příspěvky naštvaných voličů, kteří se touto zbabělou politikou cítí být podvedeni a avizují, že příště to raději „hodí“ Babišovi.
To ale stranické špičky v tuto dobu nezajímá. Vždyť je čas slavení, přípitků, rozzářených úsměvů do televizních kamer. Nechali jsme za sebou Kalouska, lidovce, starosty i komunisty – hurá!

neděle 29. října 2017

HAIKU (119)


D v ě   d u h y  –

d c e r k a   s e   m ě   p t á :

„ A   v n u č k u   n e m á ? “

středa 25. října 2017

GERHARD JÄGER: SNÍH, OHEŇ, VINA A SMRT

Aknihagerhardjager

Geniální román, který vejde do dějin literatury!

Při četbě tohoto úchvatného románu mi v jednu chvíli mimoděk vytanulo na mysli přísloví o olivách, které vydávají olej, jen když jsou drceny. A současně jsem si vzpomněl na nádherný literární zážitek, který jsem kdysi dávno měl u Příhod z bezprostředního neskutečna a Zjizvených srdcí Maxe Blechera. Proč to zde ale zmiňuji? Tento rumunský spisovatel tvořil své texty během čekání na smrt, upoután na lůžko v sádrové krustě v důsledku nevyléčitelné nemoci páteře, přičemž ani k Gerhardu Jägerovi, autoru románu Sníh, oheň, vina a smrt nebyl osud o mnoho milosrdnější, když po těžkém zranění skončil na invalidním vozíku. Je tomu snad tak, že ti, kdo si prošli či procházejí nějakým utrpením, mají ve srovnání s ostatními silnější a nutkavější potřebu vyjádřit své vnitřní stavy a pocity a že se jim k tomu navíc dostává i mnohem větších schopností uměleckého projevu?
Ať je tomu jakkoli, už první stránky románové prvotiny rakouského autora nás neomylně přesvědčují o tom, že držíme v rukou opravdový literární skvost a intuitivně tušíme, že ve stejném duchu mistrovského vypravěčského stylu bude kniha pokračovat i nadále. Zcela racionální a současně nanejvýš mysteriózní příběh začíná velmi neobvykle – scéna s mrtvou ženou ve sněhových závějích je vzápětí vystřídána vzpomínkami osmdesátiletého starce na dávnou příhodu, kdy mu indiánská žena předpověděla, že se ke konci života vrátí do své domoviny daleko za mořem. A do třetice pak tento starý muž sedí v letadle nad Atlantickým oceánem, aby se po přistání v Mnichově vydal do Innsbrucku, kde již na něj v budově archivu čekají listiny, které si dopředu objednal k prostudování. Co má v úmyslu najít ve starém rukopisu? Jaké je to tajemství, kvůli kterému vážil ve svém pokročilém věku cestu přes půl zeměkoule? Proč je pro něj tak důležité vrátit se dřív, než zemře, právě sem? Tuto záhadu bude čtenář s napětím a obdivem k literárnímu umu autora rozplétat na čtyřech stovkách stran fascinující ságy o lidských osudech na pozadí hrůzokrásné přírody a její děsivé moci.
Rozdělena do čtyř oddílů, kopírujících její název (Sníh, Oheň, Vina, Smrt) začíná kniha do značné míry podobně jako Kafkův Zámek – píše se rok 1950 a do vesnice vysoko v tyrolských horách přichází Max Schreiber, mladý muž z Vídně, aby zde sbíral podklady pro svůj román. Nedůvěra, ba podezřívavost obyvatel vůči jeho zájmu o místní historii mu však nedovoluje navázat s nimi potřebný kontakt, naopak je vnímán jako vetřelec a podivín, od nějž je třeba si držet odstup. Situace se změní a vyhrotí poté, co se nevítaný host jednou neprozřetelně zmíní o konkrétní záležitosti, kvůli níž do vesnice přišel. Tato po literární stránce fascinující hospodská scéna znamená současně radikální řez do dosud poklidného toku vyprávění. Autor se však i nadále drží základního scénáře, kdy pomocí neurčitých náznaků, psychologických jemností a decentně odhalovaných souvislostí udržuje tajuplný ráz příběhu a staví před čtenáře bezpočet otázek. Proč Max Schreiber, intelektuál z hlavního města, zamýšlí napsat román o jakési dávné, polozapomenuté události, jež se odehrála v zapadlé vesničce vysoko v horách? Co jej vyhnalo z útulného vídeňského bytu do sněhu, bláta, zimy a malé hospodské komůrky nad hlučícím výčepem? Kdo je žena, kterou občas zahlédne na svých toulkách po lesích a horách, obklopujících vesnici? Dalším bodem zlomu se stává Schreiberův noční rozhovor se starým farářem, který ho seznámí s tajemstvím, po němž návštěvník z Vídně tolik dychtí. Nic zásadního se tím ale nevyřeší, odér mystéria, obestírající vesnici a její obyvatele, je spíše ještě silnější...
Autor svůj román situuje do dvou časových pásem – přítomnosti, reprezentované starým mužem, čtoucím rukopis a ohlížejícím se za svým životem, a do doby tragické zimy na přelomu let 1950/51, kdy v Tyrolsku zahynuly pod mohutnými lavinami stovky lidí a kdy Max Schreiber pobývá v oné horské osadě a popisuje své zážitky. Rakouský spisovatel se hluboce zamýšlí nad pozemským údělem jednotlivce i společenství, jehož je součástí a klade sice jen nepřímo vyřčené, ale o to naléhavější otázky po vzájemném vztahu člověka a světa, resp. prostředí, v němž žije. Nakolik jsme právě tím, kde žijeme, determinováni k určitému způsobu myšlení a chování? Platí, že čím bezprostředněji a intenzivněji žije v kontaktu s přírodou, tím více si člověk osvojuje to, čemu se obvykle říká „zdravý selský rozum“? A může mít takovýto „zdravě-selský“ přístup k životu kromě nezpochybnitelných pozitiv i nějaká (a třeba i značně nebezpečná) negativa? Kde hledat původ jevů, které se označují termíny „masová hysterie“ či „kolektivní halucinace“? Z čeho vznikají pověry a má člověk ve své psychice zakódováno něco, co ho k nim přitahuje? Hlavně a především je ale kniha ódou na lásku, na její krásu a ušlechtilost spolu s varovným poselstvím o tenké hranici, oddělující ji od žárlivosti a jiných zničujících vášní.
Nevím, zda román Sníh, oheň, vina a smrt lze označit adjektivem geniální. Vím ale, že ať už je tomu jakkoliv, jde rozhodně o grandiózní literární výkon, v němž se spojuje originální a hluboké téma s neméně originálním slohem. Příběh jako by neustále končil a znovu začínal, čtenář je přikovám ke knize a není schopen se od ní odtrhnout, ohromeně obrací stránky a bezděčně se ptá, jestli se mu to všechno nezdá a zda se už vůbec někdy setkal s něčím podobným, s těmi dokonalými popisy přírodních scenérií, z nichž jako by samovolně a naprosto nenásilně vystupují muži a ženy z masa a kostí a vedou jednoduché, zároveň však závojem tajemna obestřené rozhovory, při nichž nezazní zbytečné slovo a všechno do sebe zapadá jako střídání dne a noci. Proč také mluvit naprázdno, když řeč může být každou chvíli přehlušena pádem laviny, nemilosrdně se valící z horských hřebenů a drtící vše, co se jí postaví do cesty, domy, zvířata, lidi...

neděle 22. října 2017

BABIŠ – NADĚJE A OBAVY

Aburessvatba

Vůdce Babiš – které vlastnosti v něm nyní převáží?

Volby nevyhrál Babiš, ale prohrály je „tradiční“ strany. A jestliže např. Sobotka mluví o tom, co všechno jeho ČSSD pro lidi udělala a oni se nakonec od ní odvrátili, pak je to klasickým projevem politické demence člověka, zcela odtrženého od života za zdmi Sněmovny.
Hlavním tématem právě skončených voleb totiž rozhodně nebyl údajný hospodářský blahobyt, který si prý můžeme zachovat pouze „proevropským“ směřováním země, jehož zárukou je hlas pro politickou garnituru sluníčkářů v čele s ČSSD, KDU-ČSL a TOP 09. Ne, tyto volby byly o něčem úplně jiném.
Lidé si čím dál jasněji uvědomují, že všechno, co navzdory všemožným státním zásahům, regulacím a drastickým daním vybudovali, je nebezpečně ohroženo eurohujery a multikulturalisty, kteří jsou za pochvalná slova bruselských byrokratů schopni a ochotni prodat národní zájmy. Národ velmi dobře ví, že muslimská vlna, zaplavující západní Evropu, se rozhodně nezastaví na českých hranicích a dříve či později se převalí i k nám. Volby tedy byly vyjádřením jak obav z islamizace, tak i rozhodnosti s ní bojovat.
Voliči rovněž dali jasný signál, že již nadále nehodlají tolerovat záškodnickou a protinárodní činnost různých „neziskových“ organizací, jejichž exponenti, nikým nezvolení a tedy bez demokratického mandátu od občanů, tahají za provázky z politického zákulisí a s pomocí Sorosových agentů v „demokratických“ stranách provádějí šílené sociální experimenty typu homoadopcí, inkluze, omezování svobody slova na sociálních sítích apod.
A do třetice mám za to, že do výsledku voleb se promítlo i zděšení z televizních záběrů během referenda o nezávislosti Katalánska. Jestliže je vláda eurounijní země schopna poštvat na své občany policejní komanda, po jejichž zásahu jich skoro tisícovka skončí s rozbitými hlavami v nemocnici (a náš ministr zahraničí označí tento masakr za „vnitřní věc Španělska“), pak se nelze divit, když lidé tomuto pokrytectví vystaví účet ve volbách.
Fakt, že většina politiků stále vidí v Babišově triumfu jen a pouze hloupost voličů, kteří se nechali „koupit za koblihu“, svědčí o jejich fatálním nepochopení celonárodního občanského vzdoru proti jejich politice věčných ústupků vůči neomarxistickému unijnímu establishmentu, vnucujícímu České republice ponižující a z hlediska bezpečnosti neakceptovatelné požadavky. Je smutné a trapné zároveň poslouchat všechny ty povolební deklamace představitelů „systémových“ stran, z nichž je zřejmé jedno – předpokládat, že by u eurohujerů typu Kalouska, Sobotky či Bělobrádka mohlo dojít k nějaké sebereflexi a revizi dosud zastávaných postojů je stejně naivní, jako by bylo v listopadu 1989 doufat, že z Jakeše, Bilaka a Štěpána se přes noc stanou demokraté.
Stejně ošidné by ovšem bylo dělat si iluze o Andreji Babišovi. Komunista, agent StB a člověk, jenž má morální laťku posazenou tak nízko, by v nás rozhodně neměl vzbuzovat nekritické naděje. Na druhou stranu je však evidentní, že tento ryzí pragmatik si je velmi dobře vědom spasitelské role, kterou mu přisuzují jeho voliči a bude se snažit je v tomto nezklamat. Určitě nechce za čtyři roky skončit jako ČSSD či TOP 09. V každém případě teprve budoucnost ukáže, zda a nakolik v Andreji Babišovi převáží těch několik dobrých vlastností nad temnými zákoutími jeho žraločího charakteru...

sobota 21. října 2017

HAIKU (118)


Z i m n í   r á n o  –

v r á n y   k   n á m   p ř i l é t a j í

d o   t e p l ý c h   k r a j i n

čtvrtek 19. října 2017

„NEROZHODNUTÍ“ SE ROZHODLI UŽ DÁVNO a VOLÍ SPD TOMIA OKAMURY!

Hythova

TEREZA HYŤHOVÁ – inteligentní krasavice kandiduje za SPD v Ústeckém kraji

Předvolební klání vstupuje do finiše a strany prý teď bojují o tzv. nerozhodnuté voliče. Nevím, kdo tento podivný termín vymyslel a dost pochybuji o tom, zda nějaký „nerozhodnutý“ vůbec existuje. Já aspoň o žádném takovém nevím a mám-li být upřímný, pak mi celá ta taškařice připomíná spory o existenci yettiho – všichni ho sice buď viděli, nebo znají někoho, kdo slyšel kohosi říkat, že kdyby to nebyla pravda, tak by se o tom nevedlo tolik diskusí, takže něco na tom yettim určitě bude... A tak pouze já hlupák se řídím vlastním rozumem a nevěřím ani na sněžného muže, ani na nerozhodnutého voliče.
Všichni jsou samozřejmě dávno rozhodnutí a všechny ty zoufalé pokusy politických lídrů na poslední chvíli přetáhnout na svou stranu údajné miliony „nerozhodnutých“ jsou jednak směšné, hlavně však kontraproduktivní. Opravdu si třeba takový Babiš myslí, že když ke svým tisíckrát omletým kecům přidá ještě tisící první blábol, tak mu to nějak pomůže? Kdepak, Andreji, jsi vedle jak ta jedle a stupidní dopisy, které teď posíláš do schránek po celé zemi, ti akorát uberou voliče. Zaorálek zase přišel s nápadem oslovit tzv. OSVČ, tedy lidi, kterým jeho strana po léta programově házela klacky pod nohy – to vypadá na delirium tremens. „Nechci prožít život v zácpách“ (nebo tak nějak) – tenhle lidovecký blábol visí u nás na dědině zřejmě proto, aby bezpečně odradil všechny potenciální voliče této „křesťanské“ strany. A mohl bych samozřejmě pokračovat.
Na jednom se však všichni tito bojovníci o nerozhodnuté voliče bez problémů sjednotí. Strach, ba panika z možného úspěchu Tomia Okamury jim velí shluknout se do jednoho chumlu a předhánět se v tom, kdo na předsedu SPD nakydá více špíny. Což je opět žalostně neúčinné, neboť znám řadu lidí, kterým právě nenávist předáků „tradičních“ stran otevřela oči a budou volit Okamuru, protože logicky vydedukovali, že pokud je někdo takovým obrovským trnem v oku Babišovi, Bělobrádkovi či Sobotkovi, pak to musí být člověk mimořádných kvalit.
Je tedy úplně jedno, kdo bude mít „právo posledního slova“ na Nově, popř. v sešlosti Václava Moravce. Všichni se tam hrnou jako o závod v domnění, že na poslední chvíli ještě něco zachrání či přesvědčí ony imaginární „nerozhodnuté“. To, že ve skutečnosti akorát všechno pokazí, jim evidentně nedochází a dobře jim tak.
My, voliči Tomia Okamury, velice dobře víme, o co v těchto volbách jde. Ať se ti ostatní hádají o dálnice, školné, důchody a poplatky u doktora – to jsou všechno prkotiny ve srovnání s muslimskou invazí a destrukční činností tzv. neziskovek, v nichž nikým nevolená individua určují politické směřování země, potlačují svobodu slova a otevírají hranice „běžencům“. Na těchto otázkách se bude v nadcházejících volbách lámat chleba a ví to všichni, i ti „nerozhodnutí“, kteří se ve skutečnosti rozhodli už dávno volit SPD...

úterý 17. října 2017

OTEVŘENÝ DOPIS BISKUPU HOLUBOVI

Biskupplzne_2


Vážený pane biskupe,
reaguji tímto na Váš otevřený dopis redakci katolického časopisu RC Monitor ze dne 13. října 2017.
Máte zajisté plné právo na své názory ohledně Evropské unie, na nadcházející volby a rovněž na sympatie či antipatie, jež chováte k jednotlivým politických subjektům, které se v nich budou ucházet o naše hlasy. Mám však vážné pochybnosti, zda svým dopisem nepřekračujete své kompetence a nevydáváte stanoviska, neslučitelná s Vaším úřadem.
Vámi kritizovaný článek uznávaného filosofa Jiřího Fuchse (https://rcmonitor.cz/cr/7674-Existuje-rozumna-alternativa) osobně považuji za brilantní analýzu současné situace na české politické scéně a rovněž tak sdílím jeho názory na homosexualismus, genderismus, multikulturalismus a jiné zhoubné ideologie, které jsou pod pláštíkem tzv. „evropských hodnot“ prosazovány současným unijním establishmentem. Jestliže tedy „jste zaskočen“ názory pana Fuchse, pak za sebe mohu říct, že já jsem naopak zaskočen tím, že vy, biskup katolické Církve, můžete proti nim vystupovat.
Ve svém dopise a následně i na stránkách Katolického týdeníku se vyjadřujete k hnutí Svoboda a přímá demokracie Tomio Okamury, a to způsobem, který je klasickou ukázkou demagogie a ze strany církevního činitele nepřijatelným ovlivňováním voličů. „Všechno, co rozeštvává, co staví na strachu, nebo naopak slibuje ráj na zemi, je základně neslučitelné s pravou křesťanskou nadějí. Bohužel i u nás jsou takové strany. Klasickým příkladem, který se nebojím zmínit, je Tomio Okamura. Jeho strana podle mě není pro křesťanského voliče přijatelná.“ Tato slova až příliš připomínají doby před rokem 1989, kdy nás tehdejší církevní představitelé pod hrozbou těžkého hříchu vybízeli k účasti na volbách a odevzdání hlasu pro kandidáty Národní fronty.
Jako katolický křesťan, vědomý si své odpovědnosti za tuto zemi, budu volit právě SPD Tomio Okamury. Mezi katolíky znám řadu lidí, kteří jsou rozhodnuti volit stejně. Vím ostatně i o katolickém knězi, kterého si velmi vážím, jenž rovněž dá hlas této straně.
Kromě již řečeného Váš otevřený dopis redakci časopisu RC Monitor (který mimochodem vychází s církevním schválením arcibiskupství pražského) považuji rovněž za nespravedlivé osočení lidí, kteří svou práci katolických novinářů vykonávají odpovědně, uvážlivě a s mimořádným úsilím o blaho Církve.
V úctě
Jan Hofírek

HAIKU (117)


S r p n o v á   n o c  

–  u ž   n e v í m

c o   s i   j e š t ě   p ř á t

neděle 15. října 2017

CAROLINA NEURATHOVÁ: ZASLEPENÍ

Aknihazaslepeni

Fascinující pohled do krutého světa finančních „žraloků“!

Je středa, 14. června 2000, pozdní odpoledne. Spolu s davem rozhořčených klientů stojím v honosné budově Investiční a Poštovní banky na Orlí ulici v Brně a čekám, zda ze svých úspor, které jsem této instituci svěřil, dostanu alespoň něco nazpět. Před pár týdny, kdy se v novinách začalo nesměle psát o jistých potížích, v nichž se banka nachází, se její vedení proti takovým zprávám ohradilo větou, na niž si dodnes dobře pamatuji: „Je to fáma – jedeme dál!“ Na pomoc bance okamžitě přispěchali i tzv. finanční analytici, unisono tvrdící, že „IPB je ve vynikající kondici“.
„Za svou investigativní práci v oblasti bankovnictví a finančnictví získala několik novinářských ocenění...“ Tato informace z obálky knihy dává čtenáři naději, že švédská autorka Carolina Neurathová si pro svou románovou prvotinu zvolila téma, které jí „sedí“ a prostředí, jež je jí důvěrně známé a v němž se umí dobře orientovat. A tato naděje se již po prvních přečtených stránkách mění v jistotu – Neurathová nás se zasvěceností profesionálky okamžitě uvádí do světa, o kterém máme jen kusé a mlhavé představy, omezující se většinou na empirické vjemy krásných, luxusně zařízených a rozlehlých budov, v nichž za přepážkami sedí podle poslední módy oděné dámy či neméně elegantní pánové a tváří se hodně důležitě...
Nebyla to pouze IPB, těch bank, které tenkrát krachovaly, byla celá řada. Když tak někdy jdu svým městem, bezděčně si vzpomenu, že třeba tady v této starodávné budově s věžičkou na střeše sídlila Pragobanka. Kde je jí dneska konec! Dávno pryč je i obří logo COOP banka na tom velikánském domě vedle hotelu Grand. A zde, v dnešním obchodě s italskou módou přece kdysi bývala Česká banka a o kousek dál OK banka! Ani Agrobanka tady v té rohové budově na Masarykově ulici nepřežila do dnešních dnů, i ona si „klekla“, jak se tenkrát lidově říkalo. Union banka, různé družstevní záložny (tzv. kampeličky) – mám pokračovat?
Svým zaměřením se Zaslepení řadí nejspíše mezi detektivní thrillery, zároveň však je i společenským románem, protože autorčin záběr daleko přesahuje svět bank, nažehlených límečků a peněžních transakcí. Neméně zajímavá je i sonda do současných švédských sociálně-politických poměrů (jež pochopitelně nejsou specifikem toliko Švédska, ale celé „vyspělé“ Evropy), resp. do obrovské propasti, která se postupem doby vytvořila mezi „obyčejnými“ lidmi, nemajícími sebemenší ponětí o podstatě finančnictví a tržní ekonomiky a šedými eminencemi v pozadí, které vytvářejí mechanismy řízení a celý obludný systém uvádějí do pohybu a udržují v chodu. Většinou teprve nějaká finanční krize či krach některého finančního ústavu nám sundá klapky z očí a my si na okamžik uvědomíme, že pozlátko nablýskaných domů ze žuly, skla a oceli má možná za cíl skrýt před našimi zraky něco hodně špinavého...
Je víc než pravděpodobné, že román švédské autorky nese autobiografické rysy a že v něm dokonale zúročila své letité zkušenosti s bankovním sektorem, jeho specifiky a výsadní rolí, jakou hraje v hospodářském systému země. Hlavní postava knihy, investigativní novinářka a expertka na ekonomické otázky z významného listu, se jedné noci nečekaně dozvídá o podivné smrti čelného manažera Stockholmské obchodní banky, který jí občas poskytoval informace o zákulisních praktikách této přední finanční instituce. Všechny indicie sice ukazují na sebevraždu, ovšem Beatrixe Farkasová má na celou věc odlišný názor. Už delší dobu byla totiž tato banka objektem jejího zájmu, neboť zpočátku neověřené zprávy o nestandardních, ba přímo nezákonných praktikách jejího vrcholného managementu začaly postupem doby nabývat zcela reálných a hrozivých kontur. Beatrixe získala nezpochybnitelné důkazy o tom, že banka je na pokraji krachu a ředitel, předseda představenstva a tiskový mluvčí svými tvrzeními o tom, že všechno je v nejlepším pořádku, se jen snaží získat čas na zoufalé finanční operace s cílem odvrátit neodvratitelné...
Když se na princip fungování bank podíváme nezaujatýma očima a použijeme přitom zdravý selský rozum, brzy přijdeme na to, že se fakticky jedná o něco podobného jako jsou podvodné hry zvané „pyramida“ či „letadlo“. Lidé si ukládají peníze, banky s nimi obchodují a věří, že na těchto transakcích vydělají. Ovšem výhra jednoho je logicky prohrou druhého, takže je vcelku logické, že periodicky dochází k tomu, co s tisíci podobnými hlupáky postihlo i mě, když jsem skočil na špek sloganům o „nejlepší české bance“, pobočce to japonské Nomury, které mohu věřit, protože „lev ve světě financí je na mojí straně“... Celá ta maškaráda neslavně skončila v ono červnové odpoledne roku 2000, kdy se ve všech větších českých městech odehrával stejný scénář – vyděšení úředníci IPB hledí z oken na rozzuřený dav, domáhající se svých peněz a přemýšlejí, kde se v budově nachází nouzový východ, jímž by se dalo uprchnout. A navlas stejnou situaci zažili Spojené státy v roce 2008, když se zhroutil celý finanční systém a jen díky „napumpování“ stovek miliard dolarů z peněz daňových poplatníků do krachujících bank se celé to pochybné perpetuum mobile udrželo v chodu. Tedy do další krize...
Kromě toho, že je napínavý a velmi dovedně napsaný (prolínání časových pásem sice klade na čtenáře jisté inteligenční nároky, ale v kontextu dějové linky působí mimořádně efektně) je román Zaslepení pozoruhodný rovněž tím, jak před čtenářem odhaluje vnitřní svět bank, tedy to, co se skrývá za vyleštěnou fasádou jejich sídel. Lítý konkurenční boj, absence jakýchkoli etických norem, bezskrupulóznost a hamižnost „těch nahoře“, mafiánské praktiky v donucování „těch dole“ k loajalitě a krytí podvodných finančních operací – to všechno před námi defiluje v celé své nahotě a dává knize takřka mysteriózní, hororový nádech.
Skvělá četba!

úterý 10. října 2017

JAROSLAV KMENTA: BOSS BABIŠ

Big-boss-babis-6yo-356510

Kniha, definitivně odhalující pravou tvář slovenského oligarchy 

Investigativní žurnalistika u nás nemá příliš dobrý zvuk. Důvodem je podle mne skutečnost, že většina tzv. „investigativců“ jsou lidé, kteří (ať už ze strachu či nekompetentnosti) nejdou až ke kořenům „svých“ případů a zůstávají toliko na povrchu, přičemž bazírují na čtenářsky či divácky atraktivních pikantnostech bez toho, aby se dopátrali něčeho opravdu zásadního.
Za sebe mohu říct, že za investigativní novináře, hodné tohoto označení, považuji pouze Jaroslava Kmentu a (s jistými výhradami) Sabinu Slonkovou. Myslím si totiž, že kromě profesionality oba disponují i jednou důležitou a možná i zásadní vlastností, mezi dnešními českými novináři zcela absentující, totiž velkou osobní statečností. Vzpomeňme si na výhrůžky smrtí, jimž Slonková před časem čelila ze strany Karla Srby či na nebezpečí, v němž se ocital Kmenta při shromažďování materiálů pro knižní trilogii o Františku Mrázkovi. Jaroslav Kmenta i Sabina Slonková rovněž odešli (či byli odejiti) z Mladé fronty Dnes poté, co se jejím majitelem stal Andrej Babiš – opět na rozdíl od mnoha svých kolegů, kteří zůstali, stali se poslušnými loutkami slovenského oligarchy a přeměnili dříve solidní noviny na nečitelný bulvár.
Poslední literární počin Jaroslava Kmenty je zaměřen právě na osobu Andreje Babiše a už z názvu – Boss Babiš – je patrné, jakou roli autor této nepřehlédnutelné postavě polistopadového vývoje přisuzuje. Maska dobráka a lidumila, který vstoupil do politiky, protože se mu zželelo obecného lidu a zatoužil mu pomoci, je na stránkách této výjimečné publikace strhávána s razancí a přesvědčivostí, s jakou jsme se dosud v oblasti „antibabišovské“ literatury nesetkali. Ukazuje se, že Babišova oblíbená role, do níž se dnes a denně pasuje za účelem oklamání voličů, není ničím jiným než do nebe volajícím výsměchem všem těm, kdo se s ním na náměstích fotí a věří, že tomuto komunistovi a estébákovi jde skutečně o jejich blaho. Údajný bojovník proti mafii je totiž sám bossem par excellence.
Andrej Babiš má na jedné straně plná ústa svatého hněvu vůči tradičním politickým stranám, které vytunelovaly zemi, na straně druhé ovšem cudně zamlčuje fakt, že právě v tomto korupčním prostředí se on sám vždy cítil jako ryba ve vodě a plně je využíval k prosazování svých zájmů. Je možné, aby se druhý nejbohatší Čech dostal ke svému obrovskému majetku bez toho, aby se zapletl s kmotry a mafiemi? Jaroslav Kmenta vychází z logického předpokladu, že to možné není a od tohoto základního axiomu se následně odvíjí jeho pátrání po Babišově minulosti, jež ve svých důsledcích definitivně boří oligarchův pracně vytvářený mediální obraz dobroděje a nezištného advokáta chudých. V knize jsou perfektně zmapovány miliardářovy podezřelé podnikatelské začátky a do říše legend odsunuta jeho dokola omílaná tvrzení o vlastní píli, skromnosti a podnikatelské prozíravosti, kterýmžto vlastnostem prý vděčí za to, že se „vypracoval“ – Babiš jako prominentní komunistický papaláš s vazbou na StB měl ve skutečnosti o kilometry lepší startovní pozici než ostatní začínající podnikatelé a dokonale toho využil.
V knize si autor rovněž posvítil na Babišovy vazby k politikům a společenským prominentům včetně šedých eminencí z podsvětí, které se vyznačovaly bezskrupulózní pragmatičností, hraničící s cynismem. Oligarchu nijak nezajímalo, zda je to které „zvíře“ pravicové či levicové, jediným relevantním kritériem byl pro něj užitek, který z takovéhoto spojenectví plynul. Ať už tedy (řečeno slovy Jaroslava Kmenty) Babiš „pásl“ Grosse či Topolánka, nikdy mezi nimi nerozlišoval podle nějaké pravolevé škály.
Na svých webových stránkách se Babiš prezentuje jako „největší český hospodář“. Je sice pravda, že oligarcha vlastní 150 000 ha půdy, ovšem způsob, jakým s ní zachází, by každého opravdového hospodáře šokoval a znechutil. Drancování půdního potenciálu ve snaze získat z něj za každou cenu maximální zisk bez ohledu na z dlouhodobého hlediska devastující dopady takovéhoto „hospodaření“ pro budoucí generace rozhodně není vizitkou dobrého hospodáře, ale spíše člověka, řídícího se heslem „po mně potopa“.
Kniha Boss Babiš vychází pár dní před klíčovými parlamentními volbami, v nichž je hnutí ANO považováno za favorita a Babiš za horkého kandidáta na post premiéra. Normálnímu člověku to připadá jako groteska, ale skutečnost je vskutku taková, že český volič opět prožívá jedno ze svých smutně proslulých zatmění mysli, podobné tomu, jaké předvedl v roce 1946. Tehdejší volby byly současně posledními opravdu svobodnými a je víc než pravděpodobné, že Babiš by po případném uchopení moci udělal vše pro to, aby se historie opakovala. Kniha Jaroslava Kmenty je tedy kromě své dokumentační hodnoty cenná i tím, že je výstražným mementem před novodobým Klementem Gottwaldem, který lapá důvěřivé ptáčky tím, že jim pěkně zpívá...

pondělí 9. října 2017

TAK TU MÁME VOLBY...

Asorosovamladez

Jakou budoucnost si zvolíme?

Necelé dva týdny před volbami se čím dál zřetelněji ukazuje, kdo je kdo. Asi nejvíc se odkopali Piráti, jejichž vůdce se v televizní debatě s Tomiem Okamurou hrdě přihlásil k tzv. evropským hodnotám (multikulturalismus, integrace muslimů, co největší přenesení pravomocí národních států do Bruselu) a vůbec vystupoval jako nekompromisní eurohujer a příslušník nejtvrdšího jádra pražské kavárny. Což poněkud překvapuje u člověka, pasujícího se do role předního bojovníka s establishmentem, s nímž je ovšem pevně spojen pupeční šňůrou politické korektnosti a poklonkování před bruselskou vrchností.
Zaorálek dělá, co může, ale preference jeho strany stagnují. Socdemácký volební stratég se inspiroval u Babiše, snaží se chodit mezi lidi a působit na ně rádoby žoviálním dojmem, ale po čtyřletém odtržení od dělnických mas mu na novou strategii patrně nikdo neskočí.
Andrej se spoléhá na svou taktiku „nasomruj se, kam můžeš“ a objíždí akce, kde předpokládá větší srocení davu. Obliba slovenského podnikavce však vykazuje dlouhodobý sestupný trend a ani účast na včerejší Velké pardubické na tom nic nezměnila. Volební preference hnutí ANO (19 %) jsou na historickém minimu a je víc než pravděpodobné, že Andy spláče nad výdělkem a následně označí výsledek voleb za kampaň a účelovku.
U lidovců panuje nefalšované zděšení z toho, že by mohli zůstat před branami Sněmovny, ovšem namísto klidu a rozvahy kolem sebe kopou jako smyslů zbavení. Tato podivná parta malých českých lidiček nedokáže hledat chybu u sebe, ale za vším vidí spiknutí temných sil, kterážto politická paranoia stojí i za trestními oznámeními na Tomia Okamuru za to, že poukázal na hlasování lidovců v Evropském parlamentu. A když si vzpomenu, jak poslanci KDU-ČSL hlasovali vždy tak, jak zavelel Babiš a pak se trapně vymlouvali, že EET sice schválili, ale jen proto, aby ho po nadcházejících volbách zase zrušili, pak opravdu nevím, kdo by těmto lidem ještě mohl věřit.
Komunisté žádnou kampaň nevedou, dobře vědí, že těch svých deset procent od společenské spodiny dostanou i bez nějaké velké agitace. Kalouskova TOP 09 dávno rezignovala na pozitivní program a politické body se snaží podobně jako lidovci nahnat trestními oznámeními na Okamuru, což je počínání nejen ubohé, ale i zbabělé a zbabělce a ubožáky voliči rádi nemají.
ODS stojí za bukem a čeká, co se z toho všeho vyvrbí. Lavírování mezi obhajobou národních zájmů a servilitou k EU a NATO bez sebemenší ochoty vyložit na stůl skutečné karty je však vůči voličům neupřímné a nečestné. Otázkou také je, nakolik se tato „strana kmotrů“ rozešla se svou minulostí – nová tvář na postu předsedy je přece jen změnou spíše kosmetickou.
Velkou módou se těsně před volbami staly útoky proti SPD, resp. jejímu lídrovi. Tomio Okamura je takřka unisono líčen jako extrémista, populista, xenofob, rasista, islamofob a šovinista. Panuje tu jistá přímá úměra – čím více jdou preference SPD nahoru, tím více nadávek na Okamurovu adresu. Funguje to však i opačně, čehož si volební štáby tradičních stran zatím nevšimly – čím víc Okamurovi spílají, tím víc mu stoupají preference. Co kdyby se ale někdo v klidu a bez emocí zamyslel nad tím, proč SPD tak „jede“? Možná by dospěl k jistému překvapujícímu zjištění. Jakému? Tady si posloužím parafrázováním jednoho vtipu:
Babiš: „Pane Přibyle, proč má Okamura tak vysoké preference!“
Přibyl: „Co když je příčinou jeho popularity to, že říká pravdu?“
Babiš: „Myslíte, že by opravdu zašel až tak daleko?!“

neděle 8. října 2017

HAIKU (116)


B a b í   l é t o

n a   p o d z i m n í m   s l u n c i   s u š í m

o ř e c h y   n a   z i m u

pátek 6. října 2017

MARIO LIVIO: JE BŮH MATEMATIK?

Aknihajebuhmatematik

Mario Livio a jeho dechberoucí výprava do záhadné říše „královny věd“

V Kritice čistého rozumu, svém stěžejním díle, přišel německý filosof Immanuel Kant se zajímavým tvrzením, podle něhož prostor a čas nemají reálnou, na našem myšlení nezávislou existenci, ale jsou toliko jakýmisi „pomůckami“ lidského rozumu, díky nimž můžeme poznávat hmotnou realitu, resp. bez nichž by naše poznání vůbec nebylo možné. I tak je nám ovšem přístupný pouze svět fenoménů – skutečnou podstatu jsoucna, tj. onu slavnou kantovskou „věc o sobě“ (Ding an sich), nemůžeme nikdy adekvátně postihnout.
Kromě prostoru a času tu však máme i další kategorie, v jejichž případě se lze rovněž oprávněně ptát, zda existují objektivně, nebo byly vytvořeny naším poznávacím aparátem a tudíž žádnou reálnou existencí nedisponují. Už starořečtí myslitelé si všimli podivuhodné schopnosti matematiky neobyčejně přesně reflektovat vnější svět a někteří z nich (především tedy slavný Pythagoras a jeho následovníci) právě na základě této matematické univerzálnosti dospěli k přesvědčení, že základními principy veškeré reality jsou čísla.
Pythagorovy teorie se v různých obměnách objevovaly prakticky v celých dějinách přírodních věd, přičemž nezanedbatelný vliv měly i v oblasti filosofického bádání. Je matematika „zakódována“ do nejhlubší struktury vesmíru, tj. je imanentně přítomná ve všech procesech, které se v něm odehrávají? Či ještě jinak (abychom použili otázku Mario Livia z nadpisu jeho knihy) – je Bůh matematik? Celá řada současných fyziků na tuto otázku odpovídá kladně. Za všechny jmenujme alespoň Martina Gardnera, který své přesvědčení o „předexistenci“ matematiky vyjádřil sobě vlastní humornou formou: „Kdyby se ke dvěma dinosaurům na louce připojili další dva, byli by tam čtyři, i kdyby to žádný člověk nepozoroval a ty potvory byly příliš pitomé na to, aby to věděly.“
Své zastánce má ale i opačný názor, „degradující“ matematiku na čistě lidský výtvor (i když názory na to, jak jsme k ní dospěli, se různí), nemající žádnou „mimolidskou“ existenci. Jinými slovy – kdyby z nějakého důvodu došlo k zániku lidstva, zmizela by současně s ním i matematika.
Mario Livio nechce být arbitrem mezi oběma tábory, takové ambice rozhodně nemá. To však v žádném případě neznamená, že by kniha Je Bůh matematik? byla snad méně zajímavá a čtivá. Naopak! Izraelsko-americký astrofyzik před čtenářem předestírá fascinující historické expozé, resp. dějiny matematiky a životní příběhy těch, kdo se nejvíce zasloužili o odhalování jejích tajemství, aby následně zhodnotil současný stav matematických bádání a jejich pravděpodobný další vývoj. Na otázku z nadpisu knihy je na jejích stránkách odpovídáno toliko nepřímo, přičemž se ukazuje, že je na samotném čtenáři, aby si utvořil vlastní názor.
Začal jsem tuto recenzi Immanuelem Kantem a chtěl bych ji jím i zakončit. Jak známo, královecký filosof zastával názor, že naše poznání má určité limity, resp. že k odpovědím na tři fundamentální otázky nelze dospět „čistým“ rozumem – existence Boha, svobodné vůle a nesmrtelnosti duše jsou postuláty rozumu „praktického“. Při četbě knihy Je Bůh matematik? mne napadlo, zda by k těmto třem Kantovým transcendentním záhadám neměla přibýt ještě čtvrtá – totiž matematika!

čtvrtek 5. října 2017

ХАЙКУ (33)


Т а ю щ и й   с н е г

к р а с и т   к р ы ш и

в   к р а с н ы й   ц в е т

pondělí 2. října 2017

PŘEDMIKULÁŠSKÉ ZAMYŠLENÍ PRAŽSKÉ PRIMABALERÍNY

Akrnacova

Moji Pražané mi nerozumějí... 

Bezpečnostní situace v našem městě je dobrá a tak obyvatelé Prahy mohou... Ale ne – dobrá je přece trojka a já chci být jednička! Takže znovu –
Bezpečnostní situace v našem městě je výborná a tak obyvatelé Prahy mohou... To je ale přece ještě větší blbost – jak to může být výborné, když jsem zaskládala Staromák betonem? No nic, tak do třetice –
Bezpečnostní situace v našem městě je chvályhodná a tak obyvatelé Prahy mohou... Ne, to se mi také nelíbí, vypadá to jako samochvála a ta přece smrdí. Tak ještě jednou –
Bezpečnostní situace v našem městě je dostatečná a tak obyvatelé Prahy mohou... Dostatečná... To je takové nemastné neslané slovo, zkusím raději –
Bezpečnostní situace v našem městě je nedostatečná a tak obyvatelé Prahy mohou... Fuj, to se mě pak zeptají, co tedy jako primátorka dělám a já jim budu muset říct sorry jako, ale...
Bezpečnostní situace v našem městě je výborná, chvalitebná, dobrá, dostatečná a nedostatečná a tak obyvatelé Prahy mohou v klidu prožívat krásný předvánoční čas, tu nádhernou dobu vzájemné lásky, štědrosti a lidské sounáležitosti, kdy jsme všichni tak trochu na měkko a mohlo by to být ještě horší, kdyby nás přejel náklaďák. Před samotnými Vánocemi však ještě přijde Mikuláš, aby obdaroval naše nejmenší spoustou krásných dárků a tak musíme být neustále připraveni na všechny možné eventuality, protože čert nikdy nespí. Tím samozřejmě nechci říct, že bychom měli zakázat Mikuláše, to ne, ale je tady problém spících teroristů, kteří by se v tom předvánočním ruchu mohli probudit. Ne, nechci vás strašit už dopředu, ale buďme k sobě v tomto směru aspoň jednou upřímní (vždyť máme na krku ty Vánoce) a konečně si to už přiznejme (alespoň tedy tváří v tvář tomu Mikulášovi) – Praha je hlavní město České republiky! Sice jsme se všichni v Evropě pevně semkli a řekli své jasné NE islámské fobii, ale oni hned nato změnili taktiku a začali používat dopravní prostředky, protože všude tam, kde se lidé hodně pevně natlačí k sobě, je k tomu výborná příležitost. A i když u nás žádní teroristé nejsou a naši muslimové jsou vzorně umírnění a policie nemá žádné indicie, že by se snad schylovalo k něčemu podobnému jako v Paříži, Barceloně, Berlíně, Londýně, Manchesteru, Madridu, Kolíně nad Rýnem, Marseille, Frankfurtu nad Mohanem, Římě, Montrealu, Nice, Las Vegas a dalších městech, je lepší počítat s tím, že se něco semele. A když tak člověk přemýšlí, kde by k tomu semletí mohlo dojít, tak ani nemusí být mohamedán a hned ho napadne, že v Praze je to Staromák. V živé paměti ještě všichni máme popravu dvaceti sedmi českých pánů, z nichž byli Češi jen tři, ale i tak se musíme připravit na to, že by se někdo mohl inspirovat.
Hlavně a především jde ale o to, že se nám teď po Praze pohybují členové nebezpečného komanda s extrémistickým názvem Společnost pro obnovu mariánského sloupu. Ano, až tak daleko jsou někteří jedinci schopni zajít, že úplně vážně přemýšlejí o tom, že ten smutně proslulý protiunijní sloup, kteří naši slavní předkové už v roce 1918 zbourali, by se měl opět vztyčit! Jejich pravým úmyslem ovšem je vyvolat v zemi protišvédské nálady, které by posléze přerostly v otevřené výpady vůči Evropské unii. Díky našemu hnutí ANO, zeleným soudruhům a uvědomělým členům bratrské ČSSD však bylo toto protistátní spiknutí včas odhaleno a následně jsem přijala zásadní opatření, aby se žádný náklaďák se sloupem na Staromák nedostal. Proto ty betonové zátarasy, proto ti vojáci se samopaly. Kdybych totiž na nebezpečí nereagovala a nechala věcem volný průběh, vystavila bych Prahu smrtelnému nebezpečí znovunastolení sloupu! A kdo by ho potom, zvláště teď před Mikulášem a Vánocemi, kdy nikdo nemá čas, zase strhával?
Takže – volte ANO! To, s čím jsme tak úspěšně začali v Praze, bude pak pokračovat v celé republice. Vždyť podobné sloupy dodnes stojí v mnoha našich městech a hyzdí tamější náměstí. Bez vás to ale nepůjde – dejte nám svůj hlas a jako další v pořadí půjde k zemi antievropský morový sloup v Brně!

CHCÍPAJÍCÍ KOBYLA NEJVÍC KOPE!

Akatalansko


„Na nenávist v jejich očích nikdy nezapomenu!“ (slova ženy, zraněné madridskými policisty při barcelonském masakru)

Mlčí Merkelová i Macron. Juncker se rovněž zatím nezmohl ani na slovo. A z logiky věci vyplývá, že také česká sluníčka oněměla a zoufale čekají, jaký že to signál zazní z Paříže, Berlína a Bruselu, aby mohla papouškovat ty správné eurounijní fráze bez rizika nějakého politicky nekorektního přešlapu.
Ti, kteří jindy mají plná ústa lidských práv, demokracie a evropských hodnot, se nyní vyděšeně koukají jeden na druhého v naději, že konečně někdo udá ten správný tón a ostatní se unisono přidají. Na nějaké alespoň symbolické odsouzení barcelonského masakru od eurounijních elit však stále čekáme marně – a asi ještě dlouho čekat budeme. Vždyť kdo z těchto papalášů si troufne otevřeně říct, že zásah proti katalánským voličům de facto schvaluje, protože Evropu si přece rozvracet nedáme?
Okecat se to již nedá. Těch videí, na nichž madridští gestapáci mlátí hlava nehlava každého, kdo jim přijde do rány, koluje na sociálních sítích bezpočet. Lidi s rozbitými hlavami či obrovskými modřinami od gumových projektilů jsme dosud vídali jen ve zpravodajstvích z Pákistánu, Sýrie nebo Venezuely. Jestliže se podobné záběry staly během „krvavé neděle“ realitou i v jedné ze zemí Evropské unie – a to za mlčenlivého přihlížení jejích vrcholných představitelů –, pak je zřejmé, že se začíná naplňovat přísloví o chcípající kobyle, která nejvíc kope.
Opravdu chceme být nadále členy spolku, který s takovou brutalitou pošlapává vše, co jsme dosud považovali za základní demokratické hodnoty? Pokud je tomu tak, že na jedné straně z úst bruselského establishmentu neustále slýcháme vznešené fráze o nezadatelných právech každého občana EU, která má však pouze do té doby, než se rozhodne hlasovat podle vlastního uvážení, neznamená to pro nás nepřeslechnutelnou výzvu k odchodu?

neděle 1. října 2017

HAIKU (115)


J Í M E   Z D R A V Ě !

–  l i s t u j i

t l u s t o u   k u c h a ř k o u