středa 30. prosince 2020

VRAŽDA MILANA LUČANSKÉHO


 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

aneb Slovensko na cestě k nové totalitě... 

Smrt generála Milana Lučanského by v každém normálním státě znamenala nejen zbavení funkcí a trestní stíhání těch, kdo jsou za ni zodpovědní, ale i masové společenské protesty, vedoucí ke svržení vlády. Nic z toho se však na Slovensku neděje a tak lze oprávněně tvrdit, že tato země právě překročila politický Rubikon, po němž již není cesty zpět. Ukazuje se, že režim, který je tam nyní nastolován, má evidentní znaky totalitně-oligarchické diktatury.

Proveďme malou rekapitulaci. Když byl bývalý policejní prezident Lučanský tzv. spolupracujícím svědkem nařčen z přijímání úplatků, dobrovolně se vrátil z Chorvatska, aby mohl být k dispozici orgánům činným v trestním řízení. Ačkoli pro to neexistovaly žádné relevantní důvody, skončil 3. 12. ve vazbě, kde se 10. 12. údajně lehce zranil při cvičení. Kvůli tomuto banálnímu úrazu musel být převezen do nemocnice v Ružomberku a tam podstoupit jedenáctihodinovou operaci. Jeho vazební stíhání poté pokračovalo v Prešově, přičemž včera 29. 12. se měl pokusit o sebevraždu. Dnes odpoledne Milan Lučanský zemřel.

Naprostá většina slovenských médií je ovládána neomarxistickými liberálfašisty, takže místo volání po okamžitém vyšetření incidentu se píše o počtu sebevražd, k nimž letos v tamějších věznicích došlo (s jasným záměrem tu Lučanského relativizovat) a podobných záležitostech, a tomu hlavnímu se vyhýbají jako čert kříži. A to z pochopitelného důvodu pátrat po informacích, jak bývalý policejní prezident skutečně zemřel, by totiž znamenalo jít proti svým chlebodárcům, kteří jako jedinou pravdivou prezentují sebevražednou teorii.

Osobně jsem přesvědčen o tom, že Milan Lučanský byl zavražděn, a to již zmíněného 10. prosince. Všechny indicie, které jsem si o tomto případu zjistil, pro to hovoří. Tento statečný policista, který na Slovensku fakticky zlikvidoval mafii organizovaného zločinu, se stal obětí jiné, totiž politické mafie. I když právní anarchie, jež dnes na Slovensku vládne, to zatím neumožňuje, přesto pevně věřím, že jeho vrazi nakonec neuniknou spravedlnosti.

Čest jeho památce!  

pondělí 28. prosince 2020

POETICKÉ KOMENTÁŘE (237)


 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 


O č k o v a t   s e   b ě ž í   n á r o d . . .

c o   j s m e   t o   j e n   z a   š p í n y ? 

ž á d n e j   s i c e   n e n í   m a r o d

v š i c h n i   v š a k   c h t ě j   v a k c í n y !

sobota 26. prosince 2020

DUDÁK, RÝPAR: PRAHA MOSTY SPOJENÁ


 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 


Nádherná a mimořádně obsažná publikace – o pražských mostech dosud nic podobného nevyšlo!

Když mi paní Stáňa Findejsová nabídla recenzní výtisk této knihy, ani na chvíli jsem nezaváhal. Nakladatelství Cattacan, které před časem založila, se totiž specializuje na vydávání lahůdkového druhu literatury, čímž ovšem nemám na mysli oblast gastronomie. Je to spíše tak, že zde vznikají knihy takříkajíc exkluzivní a fajnšmekrovské, zkrátka takové, o něž v jiných nakladatelstvích není z nejrůznějších důvodů zájem. Domnívám se, že Praha mosty spojená je zatím jejich největším a nejzdařilejším (těch nej by se tam dalo doplnit nepočítaně) vydavatelským počinem a hned se pokusím vysvětlit proč.

Karlův most, Most Legií... vím, že je to tak trochu ostuda, ale jako Nepražák jsem ještě donedávna žádné jiné pražské mosty (tedy jejich názvy) neznal. To se nyní změnilo – poté, co jsem knihu Praha mosty spojená dočetl a doprohlížel (jsou v ní snad stovky fotografií, skic, reprodukcí starých obrazů atd.) se domnívám, že se skoro už mohu v tomto směru považovat za odborníka. Jedná se podle mého názoru nejen o překrásnou a dokonale zpracovanou, ale i informačně natolik obsažnou publikaci, že by mohla aspirovat na ocenění Kniha roku 2020!   

Již jsem se zmínil o bezpočtu fotografií, jimiž je kniha doslova vyzdobena a chvíli bych se u nich zastavil. Jde o to, že mnohé z nich jsou z historického hlediska velmi cenné a patrně se publikují vůbec poprvé. Jednotlivé mosty jsou nejdříve představeny v jejich současné podobě a poté následuje fotografické expozé do minulosti, mnohdy velmi vzdálené. Můžeme vidět např. císaře Františka Josefa I., jak s velkou pompou uvádí do provozu most pod Letnou či Most Legií (tenkrát to bylo tak, že místo poklepávání základního kamene se konala slavnost posvěcení posledního kamene), ale i fotografie dosti smutné (Karlův most po zničující povodni r. 1890).

Čtenář se též dozví množství zajímavých údajů o tom, kdy a jakou technikou se pražské mosty stavěly, kdo je projektoval, ale třeba i jak se prováděly zatěžkávací zkoušky či které mosty v průběhu času dosloužily a na Vltavě bychom je dnes již hledali marně. Nabídka fascinujících informací je ovšem tak obrovská, že vybírat z ní jednotlivé „chuťovky“ nemá valný smysl. Lepší je jasně a stručně říct, že takto obsáhlou knihu o pražských mostech jsme tu ještě neměli. 

Milá Stáňo, děkuji ti za překrásný dárek pod stromeček (kniha stihla přijít ještě před Vánocemi). Potěšila nejen mne, ale i členy mé rodiny a jsem přesvědčen, že Praha mosty spojená se dočká pozitivních ohlasů u všech milovníků poučné a hodnotné literatury. Určitě si to zaslouží!  

pátek 25. prosince 2020

LAURA SHEPHERD-ROBINSONOVÁ: KRVAVÝ CUKR


 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Vynikající psychothriller, vycházející ze skutečných událostí, o nichž se v lepší společnosti nemluví...

Ne, to nemohla být obyčejná vražda! Tělo, visící na kůlu a nesoucí stopy mučení, navíc s vypáleným cejchem, jakým si majitelé označují své otroky to všechno svědčí o tom, že šlo o hrůznou rituální popravu. A určitě též o výstrahu všem, kdo by zde jako Tad Archer chtěli provádět lidskoprávní agitaci a ohrožovat tak výnosné obchody místní smetánky...

Píše se rok 1781 a nacházíme se v Deptfordu, což je městečko nedaleko Londýna. Ten mrtvý muž byl jedné noci nalezen právě tady, u přístavních doků kousek od Temže. Když je o smrti svého bývalého spolužáka informován válečný vysloužilec kapitán Henry Corsham, je pevně rozhodnut udělat vše, co je v jeho silách, aby byl pachatel dopaden a dočkal se spravedlivého trestu. Přijíždí tedy do Deptfordu, kde však ke svému překvapení zjišťuje, že nejenže žádná z odpovědných osob nejeví zájem o objasnění případu, ale dokonce mu je naznačováno, aby se do této záležitosti nemíchal a pokud možno co nejrychleji odjel. Henry má však pro strach uděláno a začne pátrat na vlastní pěst. 

Laura Shepherd-Robinsonová napsala knihu, která je pozoruhodná hned z několika důvodů. Krvavý cukr především odhaluje děsivou pravdu o obchodu s otroky, který se v tom čase provozoval jako něco zcela běžného a navíc i morálně přípustného. Černoši nebyli považováni za lidské bytosti, ale za pouhé živé zboží, které je možné kupovat, prodávat i krutě trestat. K africkému pobřeží připlouvaly otrokářské lodě, na domorodce byly pořádaly hony jako na divou zvěř a poté se s nimi výnosně obchodovalo. Člověku až běhá mráz po zádech, když čte o obojcích, řetězech, cejchovacích značkách, palečnicích a dalších mučících nástrojích, které se tehdy jako běžný artikl prodávaly v obchodech. Ideje humanismu a lidských práv nikomu nic neříkaly a jedinci, kteří násilí páchané na otrocích odsuzovali, byli považováni v lepším případě za pošetilé snílky, v tom horším pak za společenské škůdce a nebezpečné revolucionáře.

Do tohoto historického rámce je děj knihy mistrně zasazen. Žánrově se dle mého názoru jedná o detektivku s prvky psychothrilleru, přičemž působivě navozená atmosféra všudypřítomného tajemna a skrytého nebezpečí je dramaticky umocněna prostředím přístavního městečka, plného krčem, heren, vykřičených domů a temných uliček, v nichž se potloukají pochybné existence, před nimiž se Henry Corsham musí mít neustále na pozoru. Je mu jasné, že k tomu, aby ve vyšetřování vraždy pokročil, si musí vytvořit síť informátorů, místní lidé se mu však většinou bojí cokoli říct. Několik záchytných bodů sice postupem doby najde, ale zároveň s tím přicházejí i nové komplikace, takže čtenář je držen v permanentním napětí.

Jediné, co bych autorce vytkl, jsou dle mého názoru zbytečné pokusy o natahování knihy a některé překombinované pasáže v její druhé polovině. To však nic nemění na tom, že Krvavý cukr je vynikající psychothriller, navíc s přidanou hodnotou v podobě děsivého svědectví o jedné z nejtemnějších kapitol evropské civilizace...

středa 23. prosince 2020

POETICKÉ KOMENTÁŘE (236)

 













 

L i d i   j s o u   j a k   s t á d o   h o v a d  

n e l z e   s e   v š a k   n a   n ě   z l o b i t

k d o   s e   n e c h á   n a o č k o v a t

b u d e   z   n ě h o   h o m o   c o v i d 

úterý 22. prosince 2020

KARIN LEDNICKÁ: ŠIKMÝ KOSTEL II


 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Karin Lednická pokračuje ve své spanilé jízdě – druhý díl její trilogie je opět fascinujícím čtenářským zážitkem!

Toužebně vyhlížené pokračování Šikmého kostela je na světě! Přesněji řečeno na pultech knihkupectví se má objevit 21. ledna 2021, patřím však ke šťastlivcům, jimž byl už nyní zaslán recenzní výtisk. A hned v úvodu se musím přiznat, že jsem jej otevíral s určitými obavami. Ty měly svůj důvod v rychlosti, s jakou za prvním tento druhý díl následoval. Je vůbec možné při takovémto tempu na jedné a šestisetstránkovém objemu knihy na straně druhé udržet literární kvalitu? K mému překvapení se to Karin Lednické podařilo na výbornou – při čtení jsem se hned zkraje (a poté až do konce) mohl ubezpečit o tom, že autorka ze svého spisovatelského umu nejenže nic neztratila, ale naopak mi v jejím případě napadá přísloví o zrajícím vínu...   

U Lednické je evidentní, že precizní znalost historie regionu považuje u tohoto druhu literatury za zásadní předpoklad pro to, aby se vůbec dalo před čtenáře předstoupit s čistým svědomím, resp. s vědomím, že se v tomto směru učinilo vše, co jen bylo možné. Jinak řečeno badatelská poctivost je u ní samozřejmostí a dýchá na nás z každé stránky, ta by však sama o sobě ještě dobrou knihu neudělala. Podmanivá krása románu spočívá podle mého názoru především v tom, že se autorce mistrovsky daří skloubit drsný realismus doby s citlivostí pro jedinečné životní příběhy hlavních postav. Obdivuhodně vyvážená symbióza těchto dvou nanejvýš nekompatibilních prvků je tím, co vytváří onu uhrančivou atmosféru permanentní dramatičnosti, jíž se u Karin Lednické tolik obdivujeme. Kniha má šest set stran a přesto se ani na chvíli nenudíme a stále jsme drženi v napětí v očekávání věcí příštích. Za samostatnou zmínku pak stojí fakt, že dějová osa, složená z mnoha časoprostorových fragmentů se netříští na jednotlivé minipříběhy, ale zůstává po celý čas vzácně kompaktní. 

Druhý díl trilogie je situován do období let 1921 – 1945. Zcela plynule a přirozeně navazuje na ten první a nemám tím na mysli jen časovou posloupnost. Jak už jsem zmínil, laťku literární kvality, kterou Karin Lednická tak vysoko nastavila tam, si udržuje i zde a není sebemenších pochyb, že opět stvořila úchvatné dílo, které se dočká nadšených čtenářských ohlasů. A zcela jistě i tentokrát vyvolá četné diskuse na téma viny a trestu, které se s tímto národnostně promíchaným a společensko-politickými změnami sužovaným krajem táhne snad od nepaměti. Sama spisovatelka se v tomto ohledu nestaví na žádnou stranu a udržuje si obdivuhodnou objektivitu, čímž se jí zároveň skvěle daří odhalovat nesmyslnost, nebezpečnost a vposledku i tragikomičnost všech forem hurávlastenectví. Jeden příklad za všechny: Český ředitel dolu nutí polského havíře pod hrozbou propuštění k tomu, aby nechal zapsat své děti do české školy – Těšínsko přece patří Československu! Po létech se situace obrátí a nyní polští nacionalisté vyhánějí své české spoluobčany z jejich domovů – Těšínsko teď je a už navždy bude polské! Zanedlouho sem přijde Hitler a oznámí, že Těšínsko bylo odjakživa germánské a Slované (a příliš nerozlišuje mezi Čechy, Poláky s Slezany) tu nemají co pohledávat. Ani tisíciletá říše však nepotrvá věčně...

Celá recenze zde:

https://www.knihcentrum.cz/karin-lednicka-pokracuje-ve-sve-spanile-jizde-druhy-dil-jeji-trilogie-je-opet-fascinujicim-ctenarskym-zazitkem

pondělí 21. prosince 2020

POETICKÉ KOMENTÁŘE (235)

 





















M ě l y   b y   t a m   p a d a t   h l a v y

z a   t o h l e t o   s t r a š n é   z v ě r s t v o

h o a x y   a   l ž i v é   z p r á v y

š í ř í   s a m o   m i n i s t e r s t v o !

čtvrtek 17. prosince 2020

POETICKÉ KOMENTÁŘE (234)

 






















T o   s e   p ř e s n ě   h o d í

i   n a   n a š i  z e m  

n e j v í c   n á m   d n e s   š k o d í

o s l i   s   j e j i c h   P S E M

pondělí 14. prosince 2020

JACK FAIRWEATHER: DOBROVOLNÍK

 














Kniha o „jiné“ Osvětimi – v roce 1940 ještě nikdo nic netušil...

A to jsem si myslel, že o Osvětimi vím už (skoro) všechno! Chyba lávky – Jack Fairweather mne svou knihou Dobrovolník z tohoto omylu vyvedl a opět potvrdil známou pravdu, že historie největšího vyhlazovacího tábora  má dodnes svá bílá místa, čekající na zmapování. „Skutečný příběh odbojáře, který se nechal uvěznit v Osvětimi“ – už samotný podtitul dává tušit, že půjde o četbu mimořádně napínavou a dramatickou a je tomu skutečně tak. Knihu jsem přečetl za dva dny, přičemž jejích 470 stran je důkazem, že jsem se od ní takřka neodtrhl...

Witold Pilecki – komu toto jméno něco říká? Nijak povědomě neznělo ani uším mladého amerického novináře, který (jak píše v předmluvě) se o neuvěřitelném příběhu statečného polského odbojáře dozvěděl víceméně náhodou v roce 2011, okamžitě jím však byl uchvácen a zatoužil zjistit si o něm víc. Pokud se někdo nechá dobrovolně odtransportovat do Osvětimi, musí to být buď šílenec, nebo naopak velký hrdina. Takto nějak Jack Fairweather uvažoval, když začátkem roku 2016 odletěl do Polska, aby si přímo na místě opatřil materiál pro knihu, kterou hodlal o tom podivném (či spíše podivuhodném) člověku napsat.

Poté, co se Němci po bleskové válce zmocnili Polska, okamžitě rozpoutali na obsazeném území brutální teror. Úplně potlačit polský odboj se jim však nepodařilo, takže se na světlo světa začínaly dostávat informace, které se okupanti snažili utajit. Jedna z nich hovořila o tom, že nedaleko Krakova se v Osvětimi nachází koncentrační tábor, v němž dochází k neslýchaným zvěrstvům, ovšem tyto zprávy nebylo možné nijak ověřit. Tak vznikl plán infiltrovat do Osvětimi spolehlivého člena polského hnutí odporu, který by měl dva úkoly – jednak zjistit, co se tam konkrétně děje a rovněž (pokud to bude možné) vytvořit ilegální táborovou organizaci. Tímto šokujícím úkolem byl pověřen devětatřicetiletý Witold Pilecki, který se 19. září 1940 nechal při jedné z četných německých razií ve Varšavě zatknout v „naději“, že bude poslán právě do Osvětimi. K tomu skutečně došlo a odvážný polský vlastenec tak mohl začít svou děsivou anabázi...

Celá recenze zde:

https://www.knihcentrum.cz/recenze-dobrovolnik

čtvrtek 10. prosince 2020

POETICKÉ KOMENTÁŘE (233)

 













N o v ý   n á p a d   z   v l á d n í c h   l a v i c 

n i c   d o b r é h o   n e v ě s t í

c o   v š a k   c h t í t   o d   d u t ý c h   p a l i c

n e ž l i   k o l o   n e š t ě s t í !

NECHÁME SE ZBLBNOUT VAKCÍNOVOU PROPAGANDOU?



 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Chystá se na příští rok vymývání mozků na způsob padesátých let?  

Z mainstreamových médií se teď čím dál častěji dozvídáme o údajně velice sofistikovaných dezinformacích, šířících se v souvislosti s tím, jak se blíží očkování obyvatelstva proti koronaviru. Mediální agitpropčíci bijí na poplach – vláda prý zcela selhává v informační válce a nemá připravenu žádnou osvětovou kampaň, která by národu vysvětlila, že se není čeho bát, protože za drahý peníz nakoupené vakcíny jsou spolehlivé a bezpečné.

Ze svého úhlu pohledu mají tito presstituti pravdu – naše vrchnost skutečně žila v domnění, že na to, aby na vakcínu čekali jako na smilování, už oblbla své poddané dostatečně. Když se však nyní ukazuje, že tomu tak není a asi 60 % Čechů se k vakcinaci staví mírně řečeno nedůvěřivě, vypukla v nejvyšších patrech státní moci panika. V posledních dnech jsme svědky toho, že se rozjíždí přesvědčovací kampaň, zatím však naprosto chaotická. Spočívá vlastně pouze v tom, že se jednotliví potentáti předhánějí v místopřísežných prohlášeních, jak půjdou národu příkladem a nechají se naočkovat jako první...

Není pochyb o tom, že v brzké době (tipoval bych to tak na začátek příštího roku) vypukne už opravdická masírovací smršť. Docela se na ni těším, protože to bezpochyby bude velká legrace – logické argumenty pro účast na vakcinaci neexistují a státem najatým markeťákům tak nezbude nic jiného, než si vypomáhat poupravenými komunistickými hesly z padesátých let. Technika se samozřejmě použije ta současná (nejspíše půjde o videoklipy) a konkrétně by to mohlo vypadat asi takhle: 

Cílová skupina č. 1: důchodci 

Na židli v ordinaci sedí asi osmdesátiletá seniorka, sestra se jí chystá píchnout injekci. Stařena se usměje do kamery a prohlásí:  

Chci si užít dlouhé penze
bez vakcíny to však nelze!
 

Když dostane injekci, poděkuje sestře a opět se podívá do kamery, tentokrát s vážným a přísným výrazem a ponurým hlasem pronese:  

Chcete tu žít do sta let?
Pak nesmíte otálet!

- - - - - 

Cílová skupina č. 2: středoškoláci 

Před budovou gymnázia stojí skupina rozjásaných svazáků. Mávají unijními vlajkami a provolávají následující heslo:

Jenom hlupák, až to praští
ruským trollům všechno zbaští
my se zblbnout nedáme
očkovat se necháme!

- - - - -
 
Cílová skupina č. 3: dělníci a ostatní manuálně pracující 

Z továrny po šichtě vychází skupina chlapů a baví se o situaci kolem koronaviru a očkování. Jeden říká to, druhý ono, začnou se hádat, až spor nakonec rozřeší jejich parťák. Se slovy Tak dost! utne diskusi, významně zvedne ukazováček a téměř vykřikne: 

Vakcínu kdo dá si píchnout
nemůže už potom chcípnout! 

Ostatní se na chvíli zarazí, pak se jim na tvářích objeví široký úsměv a udělají známé gesto a ľa Pat a Mat.

- - - - - 

Cílová skupina č. 4: sportovní fandové 

Kamera zabírá Staroměstské náměstí a lidi s českými vlajkami (politicko-nekorektní vlastenectví bude v tomto případě výjimečně vzato na milost), jak oslavují nějakou výhru národního týmu. Ozývá se mohutný pokřik: 

Jsi-li správný, hrdý Čech
očkovat se rychle nech!
Bez vakcíny nejsi Čech
hop, hop, hop!

„Své“ video dostanou pochopitelně i další skupiny obyvatelstva – maminky na mateřské, soukromě hospodařící rolníci, chovatelé drobného domácího zvířectva, malíři a natěrači, poštovní doručovatelé atd. Bude to fakt síla – a především děsná sranda!

úterý 8. prosince 2020

PETR SOJKA: PRAŽSKÉ DVORKY

 














„Odvrácená strana“ Prahy aneb krása skrytá lidským zrakům!  

Nakladatelství Grada vydalo v poslední době celou řadu nádherných publikací o našem hlavním městě a jak se zdá, hodlá v tomto chvályhodném trendu pokračovat. Důkazem je kniha Pražské dvorky, v níž se autor pokusil (a dlužno hned v úvodu  říct, že mimořádně úspěšně) ukázat nám metropoli na Vltavě takříkajíc z její „odvrácené strany“. Petr Sojka je v tomto ohledu na slovo vzatým odborníkem, protože stejné tématice se věnuje i v televizních reportážích a pokud se rozhodl své „pražskodvorkové“ znalosti a zkušenosti lidově řečeno „hodit na papír“, pak udělal moc dobře. Ať jsou totiž informační technologie v dnešní době sebevyspělejší, starou dobrou knihu nahradit nedokážou. 

Praha je jako málokteré jiné město doslova „zaplavena“ pamětihodnostmi všeho druhu a knihy o Karlově mostě, Orloji, Hradčanech, Národním muzeu etc. budou vycházet znova a znova. V posledních letech jsme však svědky pozoruhodného fenoménu, kdy literární zájem některých autorů se soustřeďuje spíše na místa, která jen zřídka bývají cílem návštěvníků stověžaté krasavice, přičemž za prohlídku určitě stojí. Praha neznámá – takto se jmenuje série knih (dosud vyšly čtyři a věřím, že jejich autor Petr Ryska v tomto ještě neřekl poslední slovo!), seznamující nás s „jiným“ městem, než na jaké jsme byli dosud „zvyklí“. Podobným směrem se ubírá i David Černý – jeho Tajemství Prahy mají zatím dva díly a prý se chystá třetí. A teď tedy  Petr Sojka a Pražské dvorky... 

Kniha je rozdělena do šedesáti kapitol a každá z nich se věnuje „svému“ dvorku. Jak vidno, je jich tolik, že všechny vypočítávat nemá smysl, přesto mi to však nedá, abych nezmínil alespoň některé. Začnu Holečkovou ulicí a domem s popisným číslem 61, který vlastní paní Dana Mašková. Na samotných těchto údajích není pochopitelně nic pozoruhodného, ovšem pouze do okamžiku, než se zmíněnému domu podíváme trochu víc „na zoubek“. Jeho dvorek je totiž malým půvabným královstvím, jemuž vévodí obrovská skalka se zurčícím potůčkem a mnoha dalšími skvosty. Umělecky založená majitelka využila toho, že byty mají ve vnitřním traktu pavlače, které mohou v případě potřeby posloužit jako svérázné hlediště. A co tak významného se na tom jejím dvorečku děje, že se tam pravidelně schází nadšení diváci? No přece tradiční a stále oblíbenější módní přehlídky, úplně stejné a přesto naprosto jiné než ty „opravdové“. 

Podobný „případ“ je paní Kateřina Ebelová. V jejím domě je cukrárna, kavárna, galerie a Muzeum kávy, ovšem to hlavní se skrývá „vzadu“. Až si prohlédnete fotky té úchvatné  zahrady (co zahrady – to je přímo botanický ráj!), určitě budete mít sto chutí se tam vydat a prohlédnout si to všechno na vlastní oči! Paní Kateřina má zkrátka jedinečný talent na přeměnu nevzhledných míst (dříve tu byl jen zanedbaný dvorek) v nádherná zátiší, plná zeleně a života.

Petr Sojka stručně, ale velmi poutavě vypráví o historii i současnosti jednotlivých dvorků a prokládá to krásnými fotografiemi, díky nimž má čtenář možnost vidět, jak to které místo vypadalo dřív a co se na něm k dnešku změnilo. Dá se říct, že naprostá většina rekonstrukcí pražských dvorků dopadla dobře, za příklad může sloužit ten v domě č. 4 na Jánském vršku – líbí se mi, jak dokonale zde byl zachován původní ráz a přesto všechno nádherně „prokouklo“!

To dvůr domu na Malostranském náměstí č. 1 na rekonstrukci teprve čeká. Z fotek je zřejmé, že bydlet tady je pro zdejší obyvatele už poněkud nebezpečné a s opravami nelze otálet. Přesto se mě zmocňuje jistá nostalgie, že už to tu nebude jako dřív a genius loci nenávratně zmizí. Ale třeba se mýlím...

O knize Petra Sojky Pražské dvorky (podívejme se, jak se to krásně rýmuje!) by se dalo psát ještě dlouho. Jsem přesvědčen, že ten, kdo si ji koupí, určitě neprohloupí, protože se stane ozdobou jeho knihovny a bude se k ní rád vracet. Mimochodem – blíží se Vánoce a já vím o jednom bezva dárku pod stromeček!       

pondělí 7. prosince 2020

POETICKÉ KOMENTÁŘE (232)

 




















 

N a   c o v i d   p r ý   l z e   i   c h c í p n o u t

m í t   z   n ě j   s r a n d u   j e   f a k t   c h y b a

v a k c í n u   k d o   d á   s i   p í c h n o u t

b u d e   z d r a v ý   j a k o   r y b a !

sobota 5. prosince 2020

CHRISTIANE RITTER: ŽENA V POLÁRNÍ NOCI

 














Jen sníh, led, skály a moře – v Bohem zapomenutém kraji lze přesto najít... Boha! 

Když jsem se v anotaci dočetl, že Žena v polární noci (s podtitulem Rok na Špicberkách) místy upomíná na slavnou knihu Vejce a já, okamžitě jsem zbystřil pozornost. Betty MacDonaldová mně před lety okamžitě přirostla k srdci svým úžasným humorem, s nímž vylíčila život na slepičí farmě mimo civilizaci, některé pasáže z její knihy znám nazpaměť, často se k ní vracím a vždy se skvěle bavím. Takže mě zajímalo, co má s Betty společného Christiane.

No, hned úvodem musím říct, že mnoho ne. On je také velký rozdíl žít sice daleko od lidí, ale přitom v přijatelných klimatických podmínkách (Betty) a na opuštěném skalisku blízko Severního pólu, kde půl roku nezasvítí slunce a život je neustálým bojem o holé přežití (Christiane). Stručně řečeno – knihy Vejce a já a Žena v polární noci jsou zcela odlišné, a to nejen prostředím, v němž se odehrávají, ale i mentalitou jejich pisatelek. Temperamentní Betty nám jako na běžícím pásu servíruje legrační gagy, pro duchovně založenou Christiane je charakteristický popis jejích vnitřních stavů na pozadí panenské přírody. Oběma dámám je ovšem vlastní odvaha, s níž opustily své dosavadní existenční jistoty a vydaly se vstříc velkému Neznámu... 

Než jsem začal tuto recenzi psát, tak jsem se samozřejmě podíval na mapu Špicberků a něco si o tomto podivném souostroví přečetl. Na Zemi jsou údajně dvě místa, která svou bezútěšností, odlehlostí, opuštěností a tajemností nemají konkurenci – Ohňová země a právě Špicberky. Když jí tudíž její muž (který tam často pobýval) vyzval, aby za ním přijela (tedy připlula), stála Christiane před nelehkým rozhodováním. Za jiné výletní konstelace by to nemusel být problém – strávit v těch nehostinných končinách týden či dva a zas se vrátit domů by určitě zvládla. To manželovo pozvání ale platilo na celý rok! Posléze však láska a touha po adrenalinu zvítězily a mladá žena nastoupila na loď, aby na konci své cesty zjistila, že bude se dvěma muži obývat polorozpadlou chatrč v končinách, kde ne lišky, ale lední medvědi dávají dobrou noc!

Po pravdě řečeno, v knize se vlastně nic neděje. Ono také není moc o čem psát, když Christiane je např. skoro po dva týdny sama (chlapi odešli na lov) a po celou dobu se věnuje prakticky stále stejným a monotónním činnostem, jako je ranní odklízení sněhu kolem chaty, vaření, úklid atd. K jistému zpestření této ubíjející jednotvárnosti sice dochází, třeba v podobě vichřice, trvající bez přestání několik dní a hrozící odnést ubohé přístřeší i s jeho obyvatelkou kdoví kam, ale to je tak všechno.

To, že je kniha tak skoupá na vyprávění o dobrodružných a dramatických zážitcích, má ale vcelku pochopitelný důvod. Prožít (a přežít) rok na Špicberkách (a navíc v jejich nejsevernější části) je totiž už samo o sobě tak obrovským dobrodružstvím, že se mu máloco vyrovná. Pramínky jednotlivých událostí se tam zcela zákonitě slévají do jednoho mohutného proudu, v němž se prostě musí plavat a příliš nepřemýšlet – nádherný, ale zároveň nemilosrdný kraj se s nikým nemazlí. Christiane tento základní zákon přežití brzy pochopí a přizpůsobí mu svůj zdejší život. Tak se stane, že se začne pozvolna rozkoukávat, a to nejen očima, ale i duchovním zrakem. Její líčení fascinujících scenérií Špicberků mne okouzlilo, avšak ještě více jsem byl uchvácen tím, co spatřila za tímto vnějším pozlátkem! A tady bych si dovolil dát jí na závěr slovo:

Arktida je část světa, kde se nebe dotýká země. Ne všichni dokážou snést oslepující světlo, neproniknutelnou tmu a ohromnou samotu. Dostalo se mi velké milosti hned na začátku mého dobrodružství – neúprosná divočina mě do sebe vtáhla a já podstoupila křest ohněm. Od té doby vím, že za kulisami světa se nachází Boží přítomnost. A ta dokáže dodat sílu a klid, ať nás čeká cokoliv. 

úterý 1. prosince 2020

POETICKÉ KOMENTÁŘE (231)

 





















 

Z   p ě k n ý c h   s í d l i š ť   j s o u   t e ď   s l u m y

s n a d   n á m ,  l i d i ,  j e d n o u   d o j d e

ž e   s i   z a   t o   m ů ž e m   s a m i 

k d y ž   t ě m   R o m ů m   v š e c h n o   p r o j d e . . .

čtvrtek 26. listopadu 2020

SIR ARTHUR CONAN DOYLE: TAJEMSTVÍ A ZÁHADY a DOBRODRUŽSTVÍ NA MOŘI I NA SOUŠI

 














Sir Arthur Conan Doyle, to není jen Sherlock Holmes – duchovní otec slavného detektiva uměl psát i „neholmesovské“ povídky!

Skutečnost, o které se chci v úvodu této recenze ve stručnosti zmínit, je sice (jak předpokládám) všeobecně známá, ale co kdyby, že... Takže – jméno Sir Arthur Conan Doyle má snad každý spojeno s Sherlockem Holmesem a jeho brilantní logikou při vyšetřování kriminálních případů, jimž dramatičností a jedinečnou atmosférou hrůzného tajemna dominuje Pes baskervillský. Patřím k nadšeným obdivovatelům slavného detektiva a doma v knihovně mám tudíž nejen veškerou „doyleovskou“ klasiku, ale i řadu knih z tzv. alternativní holmesovské literatury. Ano – smrtí svého autora Sherlock Holmes „nezemřel“, dodnes jsme svědky pokusů (u více, tu méně úspěšných) nalézt v pozůstalosti Dr. Watsona dosud nezveřejněné případy a seznámit s nimi veřejnost!

A teď se tedy dostávám k tomu, o čem jsem psal na začátku. Jde o to, že literární ambice A. C. D. se ubíraly úplně jiným směrem než byl ten, který jej posléze tak proslavil. Záležitost s Sherlockem Holmesem bral toliko jako rozptýlení od vážné spisovatelské práce a nepřikládal jí valný význam – ovšem osud rozhodl jinak! Pouto, které spojuje tvůrce s literární postavou je v případě Sira Arthura Conana Doyla tak silné, že mnozí čtenáři nemají o jeho „neholmesovských“ knihách sebemenší tušení...

Povídkové soubory Tajemství a záhady a Dobrodružství na moři i na souši nám britského autora představují právě z této „odvrácené strany“ jeho tvorby. Přiznám se, že jsem měl trochu obavy, zda mi v nich Sherlock Holmes, Dr. Watson, paní Hudsonová, inspektor Lestrade a další „staří známí“ (na něž jsem si u A. C. D. zvykl) nebudou chybět, ovšem poté, co jsem si na webu nakladatelství Leda přečetl z obou knih krátké ukázky, veškeré pochyby zmizely a já si napsal o recenzní výtisky. Přesvědčil jsem se totiž, že i bez zmíněných postav to bude skvělá zábava!

Společným jmenovatelem většiny povídek jsou různé nadpřirozené fenomény, především spiritismus. Jak z vědeckého, tak i náboženského hlediska se pochopitelně jedná o pověru, ovšem A. C. D. jím byl velmi silně přitahován, patrně proto, že (jak vysvítá z jeho životopisu) v něm hledal útěchu po smrti milovaného syna. V každém případě je tomu však tak, že byť tématem hodně „přitažené za vlasy“, po čistě literární stránce se povídky vyznačují obrovskou vypravěčskou erudicí, skvělým navozováním mysteriózní atmosféry a psychologicky mistrným popisem anglické společnosti viktoriánské doby. 

Určitě je třeba ocenit i vynikající překladatelský výkon Věry Kláskové, která ke knihám rovněž napsala předmluvu, v níž mimo jiné zmínila některé lingvistické nuance Doyleovy literární tvorby, na něž je třeba při převodu jeho děl brát ohled.

Skončím tak trochu „meteorologicky“ – je konec listopadu, venku bývá pošmourno a brzy se stmívá. Čas jako stvořený pro posezení u knih plných tajemství, záhad a dobrodružství... Dvě takové mohu doporučit – Tajemství a záhady a Dobrodružství na moři i na souši. Obě napsal slavný Sir Arthur Conan Doyle, jehož jméno je možná tou vůbec nejlepší reklamou!

 


 

pátek 20. listopadu 2020

POETICKÉ KOMENTÁŘE (230)


 




















S t a r t o v a c í   f á z e   

v š e   j e   O . K . , v ě ř í m

n a   o b ě ž n é   d r á z e

b u d e   z a   p á r   v t e ř i n . . .

pondělí 16. listopadu 2020

MICHAEL CONNELLY: NOČNÍ OHEŇ

 












 

 

Connelly píše skvělé detektivky jak na běžícím pásu!

Ne, detektivky Michaela Connellyho (a že jich už napsal!) se nikdy neomrzí. Spíše se naopak zdá, že tento americký autor zraje jako víno, laťku, kterou si již na začátku své spisovatelské kariéry nasadil hodně vysoko, hravě překonává i „na stará kolena“ a vypadá to, že se ještě dlouho „nevypíše“. Pokaždé, když čtu „nového“ Bosche, si říkávám, jak to ten Connelly dělá, že jeho kriminální případy jsou všechny bez výjimky tak čtivé, napínavé a fascinující. Vždyť se v nich fakticky nic mimořádného neděje, žádné střílečky se spoustou mrtvol a litry krve, „jen“ mistrně propracovaná „policajtština“, tj. metodické postupování od jedné stopy ke druhé a zdánlivě pomalé a nudné přidávání jednotlivých kamínků do mozaiky, z níž na nás nakonec hledí zločincova tvář... 

Michael Connelly je v pozitivním slova smyslu konzervativní autor, nemění zaběhnuté a osvědčené literární postupy, píše tak, jak mu „ruka narostla“. Pokud se však k nějaké změně přece jen rozhodne, mohou si být čtenáři jistí, že to bude pořád ten „jejich“ Connelly. Před časem se např. pustil do nové série, kde do hlavní role neobsadil Harryho Bosche, ale Renée Ballardovou. A stálo to opravdu za to – kniha Noční směna se povedla na výbornou. Potom přišla Temná svatá noc, charakteristická „návratem k normálu“ při současném zachování inovativního prvku s „ženským elementem“. To zní trochu složitě, takže se pokusím o vysvětlení – Connelly zkrátka nechal oba detektivy pracovat společně. Patrně potěšen tím, jak jim to vzájemně „klapalo“, rozhodl se pokračovat v tomto trendu dál a výsledkem je Noční oheň, o němž mohu už dopředu říct, že je to opět „connellyovka“ jako řemen!

Ve stručnosti si oba detektivy připomeňme. Jak známo, Harry je složitá povaha, dalo by říct zarputilý buldok v lidské podobě, který si jde za svým a když je to nutné, nezdržuje se dodržováním nějakých stupidních předpisů. Jeho šéfové z něho byli vždycky „na prášky“ a kariéra úspěšného detektiva posléze skončila dobrovolně povinným odchodem do penze. Zaslouženého odpočinku po létech náročné služby si však Harry Bosch užívat nechtěl a podařilo se mu docílit toho, že se může věnovat starým nevyřešeným případům. U jednoho z nich se mu připletla do cesty jistá sebevědomá až mírně arogantní ženská...

Renée Ballardová je podobné „číslo“. I ona je zvyklá „chytat býka za rohy“ a nesnáší policejní hlavouny, co se pořád něčeho bojí (jednou médií, podruhé politiků) a mají hrůzu z každé „nestandardní“ akce. Copak ale může policista pokaždé jednat jen podle nalinkovaných instrukcí, není to tak, že někdy musí hodit všecko to byrokratické haraburdí za hlavu a spolehnout se pouze na svou intuici? Renée měla v této věci vždy jasno, takže si postupem doby vysloužila nálepku potížistky a když si navíc jednou nenechala líbit nevhodné chování svého šéfa, čekalo ji přeřazení na méně „exponované“ místo. A tady se jednoho dne za dosti dramatických okolností seznámila s jakýmsi podivným chlápkem...

Nyní tedy Harry Bosch a Renée Ballardová pracují na svém druhém společném případu a není jim věru co závidět. Jedná se totiž o komplikovanou a k tomu ještě hodně starou věc, o takový ten (jak se v kriminalistickém slangu říká) „pomníček“, na který už po léta padá prach zapomnění. Konkrétně jde o to, že po smrti jistého Johna Thompsona, který kdysi býval Harryho parťákem, se v jeho pozůstalosti našel vyšetřovací spis, vztahující se k nevyřešené vraždě s pravděpodobným drogovým pozadím. Otázka samozřejmě zní, proč onen detektiv přechovával zmíněný spis doma, když musel vědět, že takovéto počínání je na hraně zákona. Harry ovšem pracuje ještě na jiném případu (jde o vraždu soudce, kde se zdá být vše jasné a obviněný se k ní dokonce přiznal, ale starému zkušenému detektivovi tu něco přece jen nehraje) a rovněž Renée má práce nad hlavu, neboť vyšetřuje smrt bezdomovce, u níž sice zpočátku vše ukazovalo na nešťastnou náhodu, avšak brzy vyšly najevo nové a hrozivé skutečnosti. Pátrání po pachateli třicet let staré vraždy je tudíž pro oba detektivy jakýmsi vedlejšákem, což samozřejmě neznamená, že by mu nevěnovali náležitou pozornost. Vydejme se tedy spolu s nimi do nebezpečných ulic Los Angeles a držme jim palce...

Pokud bych knize měl něco vytknout, pak by šlo o následující záležitost. Jak známo, pseudolidskoprávní šílenství v dnešních USA dosáhlo už takových rozměrů, že např. dělat si naděje na získání filmového Oscara může jen snímek, v němž v kladné roli vystupuje příslušník nějaké „utlačované menšiny“. Zdá se, že podobné trendy tam pronikají i do literatury a je smutné, že v tom „jede“ i spisovatel Connellyho formátu. O co konkrétně jde? Harry Bosch je klaďas se vším všudy, ale americký autor přesto cítí potřebu ho ještě „vylepšit“. Na jeho hrdinovi prostě nesmí ulpět ani stín podezření z nějaké xenofobie či dokonce tzv. „homofobie“! A tak Harry „musí“ být smutný ze smrti mladého lupiče a narkomana, protože dotyčný je gay a jako takový si zaslouží soucit a pochopení. Jindy, když homosexuální predátor zaútočí na vyhlédnutou oběť a ta jej zabije, je Harry „povinně“ znechucen poznámkou svého parťáka, že si dotyčný zvrhlík smrt zasloužil. Ačkoli všechny relevantní vědecko-medicínské poznatky dokazují opak, v knize Noční oheň je jako nezpochybnitelný fakt prezentováno politicko-korektní klišé, že gayové mají svou „orientaci“ vrozenou a za své protipřirozené sexuální praktiky nemohou... 

Jinak ovšem považuji za nutné ještě jednou vyjádřit obdiv ke spisovatelskému umění Michaela Connellyho, který v současné době nemá v detektivním žánru konkurenci.  

neděle 15. listopadu 2020

PETR HAMPL: CESTA Z NEVOLNICTVÍ

 












 

 

Existuje ještě naděje na změnu společenského vývoje, nebo je vítězství liberálně demokratického fašismu už jen otázkou času?

Někdy se stává, že člověk čte nějakou knížku a hlavou mu jaksi samy od sebe začnou vířit nejrůznější myšlenky, vzpomínky či asociace, které ho zavedou třeba i hodně daleko. Bývá tomu tak nejčastěji v případě poetické literatury, ovšem zmíněný efekt se může dostavit (mluvím teď z vlastní zkušenosti poté, co jsem si přečetl nový bestseller Petra Hampla) i u sociologického spisu. Asi nemusím zdůrazňovat, že Cesta z nevolnictví je opět brilantní analýzou současného liberálně demokratického marasmu, doplněnou o pátrání po příčinách, jež k této tragédii vedly, jakož i o nástin možného budoucího vývoje. Na Hamplovu knihu již byla napsána řada recenzí a přidávat další by tudíž nemělo valný smysl. Spíše se chci nad ní zamyslet po vzoru výše uvedeného „modelu“ a napsat, co mi při její četbě procházelo myslí.

Často dnes slýcháme názor, jestli jsme v listopadu 1989 nezvonili klíči na náměstí zbytečně, resp. zda „za komunistů“ nebylo líp. Je smutné, že po třiceti letech demokracie jsme to dopracovali do stavu, kdy si takovéto otázky vlastně musíme klást, protože dnešní formálně demokratický, ve skutečnosti však oligarchicko-plutokratický režim se od toho minulého odlišuje stále méně. Znovu tu máme jedinou oficiální „pravdu“, do omrzení omílanou prodejnými agitpropčíky z mainstreamových médií, opět se vede „boj s vnitřními nepřáteli“ (jimiž jsou dnes lidé se zdravým selským rozumem, nezblbnutí bláboly o stovkách pohlaví a užitečností muslimské imigrace), zase se vrátily gumové paragrafy – např. Husákovo pobuřování vystřídala Hamáčkova předsudečná nenávist a tak by se dalo pokračovat ještě hodně dlouho. 

Budiž mi dobře rozuměno – ani v nejmenším neobhajuji minulý režim a mám za nepopiratelné, že se dnes v mnoha ohledech máme lépe. Irituje mne však, že pro určité společenské skupiny se životní podmínky spíše zhoršily a není to rozhodně tím, že by tito lidé byli méně schopní či iniciativní. Jejich nezáviděníhodnou situaci má na svědomí gigantický byrokratický aparát, který je doslova dusí a nedovoluje jim svobodně realizovat své plány. Jeden příklad za všechny – žiji na vesnici a tudíž velmi dobře vím, jakým martýriem si tady musí projít každý, kdo si chce postavit rodinný dům. Stavební úřady dělají všechno možné, aby takovýmto odvážlivcům (a skoro bych řekl sebevrahům) házely pod nohy co nejvíce klacků a trestaly je... za co vlastně? Pokud se tito lidé dozví, že za komunistů stát soukromé stavebníky podporoval a dokonce jim poskytoval nenávratné půjčky až do výše poloviny ceny domu, zní jim to jako pohádka. 

Podívejme se krátce na oblast školství a proveďme i tady krátké srovnání. Když si odmyslíme jeho marxisticko-leninský charakter, pak tehdejší vzdělávací systém byl kvalitativně na mnohem vyšší úrovni než ten současný. Indoktrinace komunistickými myšlenkami se navíc vyznačovala prvoplánovou primitivností, takže jen málokoho šlo obalamutit do té míry, že by „uvěřil“. Z vlastní zkušenosti rovněž vím, že mezi učiteli bylo tenkrát nemálo jedinců, kteří si o socialismu mysleli své a nebáli se to dávat najevo. Vzpomínám si  např. na učitelku hudební výchovy (jmenovala se Jana Maderová), jež jako členka renomovaného pěveckého souboru navštívila USA a po návratu nám vyprávěla o tamější vysoké životní úrovni s takovým nadšením, že pokud snad byl ve třídě nějaký Pavlík Morozov, pak ze svého idealismu nejspíš rychle vystřízlivěl. Jiný skvělý kantor (Jiří Pernes) vyučoval svůj obor (dějepis) politicky zcela „nekorektně“ a z učebních osnov, poplatných režimní ideologii, si dělával legraci. Bylo by něco takového možné dnes? Asi sotva. Já si aspoň nedovedu představit učitele, který se netají svým protimigrantským postojem, odmítá genderismus a multikulturalismus a mluví před žáky „nevhodně“ o Evropské unii. V dnešní liberálně-demokratické době by byl takový „podvratný živel“ (tedy xenofobní extrémista) na základě udání bdělého pomocníka Veřejné bezpečnosti (aktivisty z Evropských hodnot) co nejrychleji odejit (přičemž jeho vyděšení kolegové by se ho nejenže ani slovem nezastali, ale v odsuzující petici by se od něj naopak co nejrozhodněji distancovali).

Tím se dostáváme k dalšímu společensko-morálnímu excesu, jímž liberální demokraté zasvinili náš malý český dvorek. Mediální prostor zcela ovládli exponenti všelijakých politických neziskovek a pořádají doslova hony na neevropské, proruské, homofobní a protimuslimské názory a jejich nositele. Špehování a udávání „nepřátel lidu“ (proruských dezinformátorů) dosáhlo rozměrů, za jaké by se nemusela stydět ani Státní bezpečnost. Většina lidí si uvědomuje, že otevřeně vyjadřovat své názory znamená koledovat si o problémy a tak raději mlčí (došlo to už tak daleko, že dokonce zaměstnavatelé chtějí mít ve svých firmách lidi s „uvědomělým poměrem k lidově-demokratickému zřízení“ a za tímto účelem si o nich shromažďují informace prohlížením jejich facebookových profilů atd.

Existuje nějaká šance na zvrácení vítězného postupu liberálních ultralevičáků? Tady je nejdříve nutné připomenout si jednu věc – jakkoli se komunisté snažili o vychování „nového socialistického člověka“, byli to nakonec právě tito „jejich“ studenti, kteří režim svrhli. Toto si velmi dobře uvědomují dnešní „pokrokáři“ a jdou na to jinak a ze svého zvráceného úhlu pohledu podle všeho i „úspěšněji“ – našli si spojence na MŠMT, infiltrovali se do škol, zastrašili ředitele a zřizovatele a prostřednictvím všelijakých pseudomorálních „výukových programů“ chtějí i oni vychovat nového člověka. Měl by jím být hedonistický a sexuálně zvrácený jedinec bez elementárních mravních zásad, schopný jakékoli špatnosti ve jménu budoucího multikulturního ráje (všimněme si, že právě z takto „vychovaných“ adolescentů se rekrutují facebookoví udavači, propagátoři homosexualismu, podporovatelé nelegální migrace a podobné existence). Je za takovéto situace možné, aby současným „výchovně-vzdělávacím procesem“ prošel někdo bez duševní a psychické úhony?

Tady se chci vrátit ke knize Cesta z nevolnictví, jejíž název dokazuje, že Petr Hampl je v tomto směru optimista. Jedna z kapitol má název O mladých lidech, kteří se nenechali semlít a přináší řadu důkazů o tom, že zkazit všechny děti se havloidům nedaří a že lži a demagogie se občas míjí účinkem. Ať už je to dáno dobrým rodinným zázemím (mnozí rodiče dnes děti do škol raději neposílají a učí je doma), učiteli, kteří si přes všechen nátlak a výhrůžky zachovali rovnou páteř, existencí organizací, bránících děti před „výchovnými“ predátory či ještě něčím jiným,  jisté je, že zlu liberální demokracie je možné úspěšně vzdorovat.

Přečtěte si o tom knihu Petra Hampla – věřím, že jí budete nadšeni stejně jako já!  

čtvrtek 12. listopadu 2020

HAIKU (175)

 

D o p r a v n í   z á c p a  

z a   k a ž d ý m   v o l a n t e m

s t e j n ý   o b l i č e j

sobota 7. listopadu 2020

ŠÁLEK DÁL HŘEJE DLANĚ

 












 

 

Jednoduchá řeč, hluboká myšlenka a silný prožitek – to (a nejen to!) je haiku...

Může někdo napsat recenzi na svou vlastní knihu? Určitě ano, ale ta otázka směřovala spíše k tomu, zda je takové počínání etické a tady už bych měl značné pochyby. Kdybychom to chtěli vyjádřit termínem z politiky, pak jde o jasný „střet zájmů“ – dá se totiž předpokládat, že taková recenze stěží bude jiná než jednoznačně kladná, třeba už jen proto, aby se kniha dobře prodávala...

Šálek dál hřeje dlaně je sborníkem haikových textů od 19 autorů. Třebaže jsem jedním z nich, domnívám se, že mne to ohledně napsání recenze nediskvalifikuje. Mám za to, že když ta knížka je „moje“ pouze z jedné devatenáctiny, nic nebrání tomu, abych ji tu ve stručnosti představil.

Krátká básnička o sedmnácti slabikách, rozdělených do tří řádků v poměru 5 – 7 – 5 (což se ovšem nevyžaduje nijak striktně), mající vyjadřovat nějaký (samozřejmě v pozitivním slova smyslu myšlený) duševní „zkrat“ – člověk (např. Petr Šulák) prostě náhle uvidí něco, co ho „trkne“ tak, že před tím zůstane stát v úžasu a hlavou mu projede třeba toto:

Je poledne –

kolem plotu

vrávorá pomlázka

Přišli jste na to, co tím chtěl básník říct? Určitě ano, že... Možná vám to ale chvilku trvalo – haiku totiž bývá často taková malá hádanka, čtenář se musí trochu zapotit, ale pak už jen žasne nad tím, co všechno lze sdělit minimalistickým textem o pouhých šesti slovech! Uvedené haiku považuji za nejlepší z celé knížečky Šálek dál hřeje dlaně, což ovšem neznamená, že ta „zbývající“ nejsou rovněž krásná – vybírali je ostatně Katka Soustružníková a Pavel Martinec, kteří u nás patří mezi  největší znalce této z Japonska pocházející poetické formy. Podívejme se na další ukázku:

Přeplula kachna –

vidím se na hladině

celý zmačkaný 

Takhle „se uviděl“ ve vodě Roman Szpuk, nestor českého haiku (snad se na mne za takovéto označení nebude zlobit). Myslím, že nejsem sám, kdo mu vděčí za cenné a nezištné rady, jak „na to“. A nyní do třetice Irena Mondeková:

dům po sousedech –

kočka sedá na prahu

u prázdné misky

Smutně nádherné (a současně nádherně smutné)!

Nedá mi to, abych nezmínil ještě Jitku Fialovou:

změna času –

teprve míchám guláš

Moravec už začal

Ze svých haiku jsem do ukázek nevybral žádné, bylo by to chlubení (byť vlastním peřím). 

Nepočítal jsem, kolik je v „Šálku“ haiku (ono se to rýmuje!) celkem, tipoval bych to asi na dvě stovky. Pokud tedy máte citlivou a přemýšlivou duši a chcete si přečíst něco, co se na pultech knihkupectví neobjevuje každý rok, neváhejte...

středa 4. listopadu 2020

„NENÍ DŮLEŽITÉ, JAK KDO VOLÍ, ALE JAK SE SPOČÍTAJÍ HLASY!“ (Stalin)

Mainstreamová média oslavují Bidenův triumf, ačkoli vítězem je Trump!  

Americké volby sice vyhrál Donald Trump, ovšem novým prezidentem se možná stane Joe Biden. Jak je něco takového možné v zemi, která se honosí pověstí příkladné demokracie, kde o všem podstatném (a především tedy o tom, kdo zasedne v Bílém domě) rozhoduje jen a pouze lid?

Ne, USA nepůjdou „českou cestou“, kdy při sčítání hlasů „náhodou“ zničehonic „spadnou servery“ a po jejich opětovném „nahození“ jsou výsledky náhle úplně jiné. V Americe na to jdou tamní sluníčkáři jinak – když Trump dotahuje Bidenův náskok a navíc se ukazuje, že ve zbývajích státech má jisté vítězství, tak se prostě sčítání hlasů zastaví a čeká se... ano, na co? Na liberálně demokratický zázrak? Spíše na volební podvod...

Když se podíváme na CNN, počítání se zastavilo na výsledku 222 : 213 pro Bidena a tento stav trvá už hodiny. Fox News v těchto okamžicích operuje s ještě „lepšími“ čísly – 238 : 213 v neprospěch Trumpa! Přitom např. Pensylvánii, Michigan či Wisconsin tyto „renomované“ agentury do svých počtů dosud nezahrnuly, byť tam Trump vede na celé čáře. Zato bylo s velkou slávou ohlášeno Bidenovo vítězství na bezvýznamné Havaji!

Donald Trump už podle očekávání ohlásil své vítězství. Je ale možné, že se naplní Stalinův bonmot z úvodu – ano, když volby nevycházejí podle plánu, musí se hlasy počítat tak dlouho, až se dojde ke „správným“ číslům...   

neděle 1. listopadu 2020

SLOVÁCI (NE) JSOU HLUPÁCI

jenom se tak polovina z nich chová...

Na první pohled by se mohlo zdát, že být Slovák je patrně diagnóza. A to ne ledajaká, ale přímo psychiatrická – něco na způsob obsedantně covinavirové poruchy, projevující se totální ztrátou pudu sebezáchovy a patologickou tendencí k masochismu. Jak jinak si vysvětlit, že milióny lidí stojí v dešti a zimě dlouhé fronty na jakési pochybné testy, které jim mají potvrdit, že jsou zdraví, aby následně po návratu domů zjistily, že si uhnaly pořádnou chřipku a možná i ten strašidelný covid...

Ale nechci křivdit všem. Zatímco první den braly masy slovenského lidu testovací místa útokem (aniž by si mnohdy dělaly starosti s nějakými pitomými dvoumetrovými rozestupy), takže jejich mocipáni slintali blahem nad občanskou uvědomělostí národa, dnes je tomu přesně naopak. „Tyčinkáři“ marně vyhlížejí své oběti, kterým udělají z nosů cedníky a zdá se, že celá tato hororová matovičina skončí pro vládu blamáží mečiarovských rozměrů. Vypadá to totiž tak, že (řekněme to diplomaticky) intelektuálně méně disponovaní Slováci si státem řízenou ponižovací procedurou prošli v sobotu a neděle už patřila „těm druhým“ (takto je nazývá sám Matovič), kterým to myslí a nenechají ze sebe dělat blbce.

Ať tak či onak, jedno je jisté – žádná coronavirová pandemie na Slovensku neřádí. „Nakažených“ bylo zjištěno jen jediné procento, což bude mít určitě svou dohru i na naší politické scéně. Těžko je totiž možné, že by situace u nás mohla být nějak zásadně odlišná od té jejich. Ale žádné zbytečné iluze si nedělejme, spíše počítejme s třetí, čtvrtou, šestou... vlnou. A to jsem ještě zapomněl na tu pátou! 

pátek 30. října 2020

POETICKÉ KOMENTÁŘE (229)

 

Covidová teorie a praxe na Slovensku...

 

















 

 

 

 

 

U ž   v í t e ,  b r a t ř i   S l o v á c i

o   c o   j d e   v   k a u z e   „ c o v i d “ ?   

N e j d ř í v   j s t e   p ř i š l i   o   p r á c i

a   t e ď   j e š t ě   i   o   b y t . . .          

čtvrtek 29. října 2020

NOVÝ MINISTR ZDRAVOTNICTVÍ

aneb nechoď, Honzo, s pány na led...

Ještě se ani neujal svého úřadu a už mu Babiš naznačuje, co se od něj očekává. Jan Blatný prý nebude nijak zásadně měnit dosavadní coronavirovou strategii, udělá (aby se neřeklo) nějaké drobné úpravy v současných přemrštěných a chaotických restrikcích a jinak pojede dál v Prymulových lampasáckých kolejích (zdiskreditovaný plukovník ostatně nemizí ze scény, pouze byl uklizen na méně viditelné místo, přičemž jeho „odborností“ má být nadále využíváno). Zásadní otázka tedy zní, zda nový ministr zdravotnictví nechá ze sebe udělat nesvéprávnou loutku, řízenou šedými eminencemi v pozadí, nebo prokáže odvahu a do covidového šílenství vlády „hodí vidle“ zdravého selského rozumu.

A co bych tedy od něj konkrétně očekával? V první řadě by měl promluvit k národu, ovšem diametrálně jinak než dosud činili Babiš, Zeman, Prymula a další potentáti. Zkrátka říct to, co už beztak většina z nás ví – že se žádná hrůzostrašná pandemie nekoná, je načase přestat strašit občany a šířit paniku, odvolat všechny nesmyslné „prymuloviny“, otevřít školy a vrátit společenský život do normálu a co se týká proticovidových aktivit, ty zaměřit výlučně na domovy důchodců, eldéenky a ostatní zařízení, v nichž žijí staří a k nemocem všeho druhu nejnáchylnější lidé.

I když si stále uchovávám jiskřičku naděje, že Jan Blatný se zachová jako chlap, zkušenost s touto vládou mne naučila nedělat si přehnané iluze. Ta podivná suita absolutně neschopných individuí si nikdy nepřizná, že podlehla apokalyptické propagandě, řízené naopak velmi schopnými manipulátory NWO. Ani mainstreamová média nezačnou zničehonic psát o celé té covidové tragikomedii pravdu a budou nás nadále zásobovat fantasmagorickými čísly nakažených, mrtvých a těch, co podle tabulek a grafů umřou zítra a pozítří...

Honzo, držím ti palce, ale nediv se mým obavám, že coronavirus tu s námi bude už napořád. Není to totiž záležitost medicínská, ale politická...  

úterý 27. října 2020

DELIA OWENSOVÁ: KDE ZPÍVAJÍ RACI

 











 

 

 

I když reklama na tuto knihu hodně přehání, určitě stojí za to si ji přečíst 

Bažina, močál – ještě nedávno jsem tato slova považoval za synonyma. Jak se však ukazuje, je mezi nimi přece jen rozdíl...

„Bažina není močál.“ To je první věta románu Kde zpívají raci, v němž nás jeho autorka Delia Owensová seznamuje s přírodou, jak ji většina z nás vůbec nezná. Alespoň tedy pro mne bylo velmi překvapivým zjištění, že v Severní Karolíně se mezi pobřežím a Atlantickým oceánem nachází obrovské území, tvořené lagunami a mokřady s jedinečnou faunou a flórou. Zmiňuji to proto, že děj knihy se odehrává právě zde a přírodní motivy v něm jednoznačně dominují.

Clarkovi obývají starou chatrč uprostřed divočiny, kde bujná vegetace a nejrůznější druhy hmyzu, ptáků a ryb žijí v nádherné symbióze a dalo by se tudíž předpokládat, že i lidem se tu bude dobře dařit. To by ovšem hlavou rodiny nesměl být opilec a násilník, terorizující svou ženu i děti. Když už stupňující se fyzické útoky nedokáže déle snášet, zoufalá matka od tyrana utíká, čímž ovšem opouští i své čtyři děti. Ty starší brzy udělají to samé, takže s otcem zůstane pouze sedmiletá Kya, se smutkem v duši přemýšlející o tom, proč se všechno takhle pokazilo a čekající na matčin návrat – vždyť ani liška přece neopouští svá mláďata! Jejímu trápení však nemá být ještě konec – poté, co zmizí i otec, se dívčin život změní na boj o holé přežití...

Kniha má ovšem ještě jeden paralelní děj, v němž se jedná o případ mladého muže z blízkého městečka, který je nalezen mrtvý pod rozhlednou, z níž se podle všeho zřítil. Vyšetřování postupuje velmi pomalu, některé indicie ukazují na nešťastnou náhodu, jiné naopak nasvědčují tomu, že došlo k promyšlené vraždě. V jednu chvíli se obě dějové linky spojí a... dál už nic prozrazovat nebudu!

Než jsem začal tuto recenzi psát, strávil jsem hodně času na Wikipedii a snažil se o Severní Karolíně, konkrétně tedy o zdejších bažinách a močálech, získat co nejvíce informací. Naštěstí nás s pozoruhodnou a do značné míry i děsivou historií této oblasti částečně seznamuje sama autorka. Naopak město Barklay Cove, do něhož situovala „civilizační“ pasáže románu, pro mne zpočátku bylo záhadou. Nemohl jsem ho najít na žádné mapě a nakonec se ukázalo, že jde o literární fikci! V této souvislosti mne napadlo, zda můžeme „věřit“ samotnému názvu knihy – není v něm tisková chyba, nemá to správně být Kde zpívají racci? Raci přece nezpívají a naopak racky se to v místech, kde malá Kya žije, jen hemží! Ne, tentokrát se o fabulaci nejedná, kniha se opravdu jmenuje Kde zpívají raci a důvod neobvyklého názvu se čtenář záhy dozví...

Knihu předchází pověst absolutního bestselleru – je ověnčena řadou literárních cen, prodalo se jí přes sedm miliónů výtisků, na spisovatelčiných autogramiádách se tvoří dlouhé fronty... Jedná se ale opravdu o tak mimořádné dílo? Já si zde dovolím být trochu zdrženlivější. Je zřejmé, že hlavní předností románu je jeho genius loci. Delia Owensová před našima užaslýma očima vykresluje takřka rajskou scenérie, je evidentní, že skvěle zúročila svá přírodovědecká studia a suverenita, s níž nám dává nahlédnout do světa severokarolínské močálové pustiny nenechává nikoho na pochybách, že lepšího průvodce tímto záhadným územím jsme si nemohli přát. Pokud se však týká samotného příběhu, jsem dost na rozpacích. Od svých sedmi let žije Kya (až na občasné cesty člunem do města) v naprosté odloučenosti od lidí a civilizace a přesto se jí podle všeho vede nadmíru dobře – obdělává zahrádku, sbírá a prodává mušle, nádherně maluje... Do školy nechodí – před sociální úřednicí se pokaždé úspěšně skryje v močále a ta posléze svou snahu o začlenění malé Robinsonky do vzdělávacího procesu vzdá. Kya nikdy neonemocní, vždy si se vším poradí a zdárně dospěje ve vzdělanou a úspěšnou ženu.  Americká spisovatelka nám vlastně vypráví pohádku o vítězství jedince nad zlou společností, neuvědomuje si však, že sklouzává do sladkobolné parodie. V závěru naštěstí mnohé z toho, co se jí nepovedlo, napravuje – napínavý soudní proces působí naprosto autenticky a konec je překvapivý a originální.

Takže – i když kniha Kde zpívají raci není taková „pecka“, jak je nám z mnoha stran namlouváno, rozhodně bych od ní nikoho neodrazoval. Klady u ní podle mého názoru jednoznačně převažují nad zápory a určitě stojí za přečtení.        

pátek 23. října 2020

POETICKÉ KOMENTÁŘE (228)

 













N a č a p a l i   l a m p a s á k a

b e z   r o u š k y   j a k   p l a t í   ú č e t . . . 

C o p a k   n e n í   ž á d n á   p á k a

j a k   t u   g u m u   p o s l a t   b r u č e t ?