středa 27. května 2020

ДОРОГИЕ РУССКИЕ ДРУЗЬЯ

это был большой почёт для меня, когда в журнале Улитка опечатан разговор со мной. Вы можете его читать здесь (стр. 15 и далее):

http://www.ulitka.haiku-do.com/downloads/ulitka-18.pdf

sobota 23. května 2020

ERNST JÜNGER: VÁLEČNÝ DENÍK 1914 – 1918























První světová válka očima „zákopového vojáka“ je hrůzným svědectvím o kruté a zbytečné smrti milionů nešťastníků...

Dvacáté století je smutně proslulé dvěma světovými válkami, které počtem obětí a materiálními škodami dalece předčily všechny předchozí vojenské konflikty. Zatímco o té druhé toho díky obrovskému množství literatury a dobovým filmovým dokumentům víme prakticky všechno, první světová válka je pro nás událostí už hodně vzdálenou a tudíž i dosti neznámou. Jistě, některé „povinné“ údaje si ze školních lavic ještě pamatujeme (sarajevský atentát na následníka rakousko-uherského trůnu, krvavá bitva u Verdunu, československé legie), ovšem její příčiny, politické aspekty a vlastně i podrobnosti o válečných operacích jsou známy jen úzkému okruhu odborníků na historii.
Válečný deník Ernsta Jüngera představuje pro všechny zájemce o danou problematiku fascinující příležitost seznámit se s Velkou válkou (jak se první světové válce původně říkalo) z bezprostřední blízkosti, tj. očima mladého muže, který do ní dobrovolně (a hnán spíše touhou po dobrodružství než vlasteneckým zápalem) narukoval, bojoval od začátku do konce v prvních liniích, byl mnohokrát raněn a ke svému vlastnímu údivu válečné běsnění přežil. To, co je na jeho deníkových záznamech (které takřka obsedantně pořizoval i v těch „nejnevhodnějších“ chvílích a situacích) nejzajímavější, je právě tato bezprostřední autentičnost, kdy většinou okamžitě po skončení bojových akcí si zaznamenával jejich průběh a své pocity tváří v tvář smrtelnému nebezpečí.
Ernst Jünger se takřka nikdy nevyjadřuje k válce jako takové, tj. k jejímu politickému pozadí, dokonce nijak nezkoumá ani strategická rozhodnutí vrchního velení. Jediným předmětem jeho zájmu je každodenní martýrium obyčejných vojáků v zákopech, všudypřítomná blízkost smrti a adrenalinové zážitky ze ztečí nepřátelských obranných postavení. Statickou válku na západní frontě s nesmírným množstvím zcela zbytečně (protože většinou bez jakéhokoli vojenského významu) zmařených životů autor postupem času čím dál víc vnímá jako jednotvárnou (byť zároveň hrůznou) rutinu, o níž prakticky není možné napsat něco nového. Deníkové záznamy se tak stále častěji mění na čistě informativní zprávy o činnosti protivníkovy artilerie, druhu vystřelovaných granátů, podmínkách v zákopech, alkoholických orgiích a zabitých a raněných spolubojovnících.
Při četbě jeho deníků si čtenář mimoděk klade otázku, zda lze Ernsta Jüngera označit za jakýsi „reprezentativní vzorek“ vojáka první světové války – a vzápětí si odpoví, že nikoli. Psychologický profil tohoto mladého Němce je totiž velmi obtížně „zaškatulkovatelný“, dá se dokonce říct, že se v jeho případě jedná o podivného a snad i podivínského jedince, který sice válku neadoruje a staví se k ní kriticky, současně se v ní však svým způsobem „vyžívá“. Jünger se dobrovolně hlásí na nejnebezpečnější akce, v čele svých vojáků (brzy se totiž stává důstojníkem a velitelem čety) překonává ostnaté dráty a nehledě na dělostřeleckou a kulometnou palbu běží vstříc nepříteli. V jeho hrdinství a pohrdání smrtí je silně přítomen fatalismus – je přesvědčen, že „štěstí“ nebude mít věčně a jednoho dne i jej potká osud kulomety rozstřílených či granáty roztrhaných kamarádů. Přesto nerezignuje na své záliby – kromě psaní deníku každou volnou chvíli využívá ke sbírání a preparování brouků. Říká se, že odvážným štěstí přeje – Ernst Jünger se nejenže z války vrátil, ale žil až do roku 1998, kdy zemřel ve věku 103 let!
Jeho válečný deník si zasluhuje mimořádnou pozornost, neboť se jedná o svého druhu jedinečnou memoárovou zprávu o gigantickém vojenském konfliktu, jenž vešel do dějin pod názvem první světová válka. Ta se – jak už bylo řečeno v úvodu – pozvolna stává vzdálenou historií. Zápisky jejího přímého účastníka jsou nejen významným svědectvím, ale též (a především) varovným mementem.      

úterý 19. května 2020

MAX TEGMARK: ŽIVOT 3.0























Fascinující výprava za umělou inteligencí aneb „i cesta může být cíl“...

Ti, které oslovila kniha Matematický vesmír, by si neměli nechat ujít ani autorův další literární počin, s nímž přichází nakladatelství Dokořán (edice Zip) – Život 3.0. Poněkud záhadný název je částečně vysvětlen podtitulem Člověk v éře umělé inteligence. Proč pouze částečně? Zkrátka a dobře proto, že samotné definování toho, co to umělá inteligence (dále budu též používat anglickou zkratku AI) vlastně je, představuje dosti zásadní problém.
Ukazuje se totiž, že „lidová“ představa jakéhosi „člověkostroje“, který bude „jako my“ či dokonce ještě „lepší“ (ve smyslu chytřejší), má s „opravdovou“ AI společného pramálo. Kdybychom se na věc dívali takto, pak tu už umělou inteligenci dávno máme (minimálně od doby, kdy šachový počítač Deep Blue v roce 1997 porazil mistra světa Garryho Kasparova). Rychlost a délka propočtu jednotlivých variant však sotva může být důkazem větší inteligence – nehledě na to, že šachové programy nevznikají sami od sebe, ale vytvářejí je lidé. 
A zde je vlastně onen „kámen úrazu“ – k tomu, abychom mohli opravdu hovořit o umělé inteligenci, je jako základní podmínka nutná její tvůrčí nezávislost a intelektuální autonomie. Zde se pochopitelně dostáváme do oblastí, které byly dosud vyhrazeny literatuře science-fiction. Pokud uvažujeme o umělé inteligenci par excellence, pak by jí musela být vlastní i svoboda vůle, schopnost cítění, lásky a nenávisti. Jednalo by se vlastně (i když by nutně nemusel mít lidskou podobu) o oduševnělý stroj, se všemi klady i zápory – či snad dobrými a špatnými „vlastnostmi“? 
Vraťme se ale z říše fantazie na pevnou zem. Jakkoli obdivuji Maxe Tegmarka a jeho snahu vystavět své futuristické vize na vědeckém základě (kniha Život 3.0 rozhodně není utopisticko-fantastickým románem o nadvládě strojů nad lidmi), přesto si nejsem jist, zda východiska, z nichž své teorie odvíjí, obstojí v konfrontaci s filosoficko-ontologickými axiomy. Abych však mluvil konkrétně – pokud se jako neoddiskutovatelný fakt přijme materialistická teorie o hmotné podstatě duševních (či duchovních) procesů, pak nás to paradoxně (zároveň však zcela logicky) od umělé inteligence vzdaluje. Je všeobecně známý příměr o hodinkách a času – i kdybychom rozpitvali hodinky na atomy, nikde bychom tam v nich nenašli čas. O lidském mozku víme už také skoro všechno, ovšem duši jsme v něm neobjevili. Kdyby byla materialistická teorie o psychických pochodech jakožto produktech neurologických interakcí v mozku pravdivá, pak by (jeden příklad za všechny) počítač Sunway TaihuLight musel mít duši, neboť jeho „neuronová“ kapacita se lidskému mozku minimálně vyrovná.
Nejspíše je dobře, že AI je hudbou vzdálené budoucnosti. Morální stav lidstva totiž rapidně pokulhává za vědeckými objevy a stejně jako atomová energie, i umělá inteligence bude svádět ke zneužití pro válečné účely. Dosti na tom, že už současný (z perspektivy AI „předpotopní“) stav digitalizace světa v sobě skrývá řadu hrozeb planetárních rozměrů – pokud např. terorističtí hackeři ovládnou internet, budeme jim vydáni na milost a nemilost... 
Max Tegmark v žádném případě nechce vyhlašovat ultimativní a kategorické teze a spíše se snaží naznačovat možné směry vývoje v „konstruování“ umělé inteligence. V tomto ohledu můžeme jeho knihu Život 3.0 označit za přelomovou, neboť tolik hlubokých a inspirativních myšlenek jako v ní jsem dosud nikde jinde nenalezl. Určitě by si ji měl přečíst každý, kdo se pídí po relevantních informacích o fenoménu AI, ať už si pod tímto pojmem představujeme cokoliv! 

pátek 15. května 2020

EDWARD FRENKEL: LÁSKA A MATEMATIKA























Když se v dětství zamilujete, může to být láska na celý život!

Dosti nezvyklý název této knihy může v první chvíli na leckoho zapůsobit problematicky až nepatřičně. Sama od sebe se nabízí otázka: Co může mít matematika, disciplína to přísně vědecká, strohá a racionální, společného s láskou, záležitostí přesně opačnou, již jsme zvyklí si spojovat s city a emocemi? Věřím a doufám (a snad k tomu přispěje i tato recenze), že autorem zvolený název případné čtenáře od jeho knihy nejenže neodradí, ale naopak podnítí jejich zvědavost do té míry, že po ní sáhnou. A dobře udělají – na základě svého vlastního dojmu po jejím přečtení mohu říct, že Edward Frenkel mne přesvědčil, že o složitém tématu je možné psát poutavě, zábavně a přístupně, tedy tak, že i naprostý laik (teď mluvím o sobě) se může nadchnout pro něco, co v něm dříve vzbuzovalo takřka posvátnou úctu spojenou s distingovaným odstupem. Zkrátka a dobře se mi přihodilo, že jsem si zamiloval matematiku – nebo se snad dokonce zamiloval do matematiky? Ať tak či onak, rozhodně mě „královna věd“ baví a kromě ostatních popularizátorů, jejichž knihy jsem díky nakladatelství Dokořán a jeho edici Zip četl, má na tom nyní zásluhu i Edward Frenkel...
A možná vůbec největší! Jeho kniha je totiž pojata jako svérázný životopis, v němž sice hlavní roli hraje matematika, ovšem stranou nezůstává ani láska – Láska a matematika je autorovým takřka milostným vyznáním k „dámě jeho srdce“, která mu učarovala už v dětství a již od té doby obdivuje, zbožňuje a... miluje! Když se v úvodu setkáváme s mimořádně nadaným školákem, kterému je z pro něho nepochopitelného důvodu znemožněno studium na prestižní moskevské vysoké škole, začínáme tušit, že na následujících stránkách budeme svědky fascinujícího příběhu o cestě za vytouženým snem...
Píše se rok 1984 a komunistický systém v Sovětském svazu se blíží ke svému kolapsu. Mezi smrtí Brežněva a nástupem Gorbačova s jeho perestrojkou a glasností musí ovšem sovětští lidé prožít ještě několikaletou agónii režimu, který tu měl být na věčné časy a jenž se zuby nehty brání odchodu ze scény. Šestnáctiletý Frenkel už ví, že matematika je a bude jeho celoživotní láskou a těžce nese fakt, že je od ní odloučen. Aby se k ní dostal, je ochoten udělat cokoli – třeba přelézat plot areálu Lomonosovovy univerzity a tajně se vkrádat na přednášky renomovaného profesora Alexandra Kirillova! Vidíme, že „obyčejná“ láska se u něj rychle mění v nezkrotnou vášeň...

Celá recenze zde:

https://www.knihcentrum.cz/recenze-laska-a-matematika

středa 13. května 2020

POETICKÉ KOMENTÁŘE (219)


















H l í d a j í   j e   v e   d n e   v   n o c i

( r á d   b y c h   v ě d ě l ,  z a   č í   p r a c h y )

k   č e m u   j e   t o ,  k d y ž   t i   c v o c i

s t e j n ě   s e   f u r t   t ř e p o u   s t r a c h y ?

sobota 9. května 2020

HAIKU (169)


K a r a n t é n a  –

v   o č í c h   p a p o u š k a   v   k l e c i

v i d í m   š k o d o l i b o s t

pondělí 4. května 2020

POETICKÉ KOMENTÁŘE (218)

























T e n h l e   h o š í k   s   b u j n o u   h ř í v o u

d o   B o r š i c   s e   p ř i j e l   p r á t

v z k á z a l   b y c h   m u   s   O l d o u   Ř í h o u :

„ D ě t i   s i   m a j   r a d ě j   h r á t . “ 

sobota 2. května 2020

BYLO ODSTRANĚNÍ SOCHY PRÁVNĚ V POŘÁDKU?


Opravdu mohl Kolář a spol. odstranit Koněvovu sochu? Dost o tom pochybuji. Vždyť parcela, na níž socha stála, nepatří městské části Praha 6 – ta ji má pouze ve svěřené správě. Navíc se jedná o památkově chráněné uzemí! Katastr mluví jasně...

 

Informace o pozemku

Ukázka mapy se zobrazenou nemovitostí
Parcelní číslo:2114/5
Obec:Praha [554782]
Katastrální území:Bubeneč [730106]
Číslo LV:877
Výměra [m2]:309
Typ parcely:Parcela katastru nemovitostí
Mapový list:DKM
Určení výměry:Ze souřadnic v S-JTSK
Způsob využití:jiná plocha
Druh pozemku:ostatní plocha

Vlastníci, jiní oprávnění

Vlastnické právoPodíl
HLAVNÍ MĚSTO PRAHA, Mariánské náměstí 2/2, Staré Město, 11000 Praha 1
Svěřená správa nemovitostí ve vlastnictví obcePodíl
Městská část Praha 6, Čs. armády 601/23, Bubeneč, 16000 Praha 6

Způsob ochrany nemovitosti

Název
pam. zóna - budova, pozemek v památkové zóně
památkově chráněné území

pátek 1. května 2020

POETICKÉ KOMENTÁŘE (217)





















K o l á ř ,  t o   j e   č e s k ý   K i m !

K d e k d o   s e   d n e s   d i v í

c o   s e   v l a s t n ě   s t a l o   s   n í m

–  a   j e   v ů b e c   ž i v ý ?

středa 29. dubna 2020

ROBERT ŠLACHTA, JOSEF KLÍMA: TŘICET LET POD PŘÍSAHOU























Absolutní bestseller – nekompromisní sonda do společensko-politické žumpy odhaluje rozklad státu, ovládaného mafií!    

Okamžikem, kdy si dvě tehdy nejsilnější politické strany (ODS a ČSSD) prostřednictvím opoziční smlouvy rozdělily své sféry vlivu prakticky ve všech oblastech státní správy, začala éra organizované, metodicky propracované a systematicky prováděné korupce, která uvrhla zemi do totálního morálního marasmu. Protagonisté tehdejších událostí se sice snažili nové mocenské poměry různým způsobem ospravedlňovat (např. tvrzením, že jde o chvályhodný posun od „divokých devadesátých let“ k „normálnímu“ kapitalismu), účelovost těchto tvrzení však bila do očí. Jistě, gangsterské metody z prvních let privatizace se staly minulostí, těžko ovšem lze za pozitivum označit vstup organizovaného zločinu do politiky a mafianizaci fakticky celého státního aparátu.
Rádoby „zásadní hodnotové střety“ politiků ODS a ČSSD na televizní obrazovce a jejich „nesmiřitelné“ hádky v Parlamentu nebyly pochopitelně ničím jiným než divadlem pro voliče, kteří měli nadále věřit, že u nás máme „pravici“ a „levici“ a tedy alternativy, z nichž si mohou u uren vybrat. To, že jsou pouze bezcennými pěšáky ve špinavé hře, si lidé uvědomovali jen pozvolna, protože establishmentem vytvořený a přísně udržovaný status quo zabraňoval proniknutí „nepříjemných“ informací na veřejnost. V jak otráveném politicko-společenském klimatu žije se tak národ dozvídal víceméně náhodou díky aférám, které již nebylo možné ututlat, což byl třeba případ pražského „lobbisty“ Janouška, který se opil a srazil na přechodu ženu a z jehož telefonátů vysvítalo, že je „loutkovodičem“ mnoha politiků včetně pražského primátora!
Vraťme se ale ke knize Třicet let pod přísahou, která je fascinující výpovědí bývalého elitního policisty o poměrech, které panovaly v mocenských strukturách státu v časech, kdy šéfoval Úřadu pro odhalování organizovaného zločinu. Robert Šlachta se sice v rozhovoru s Josefem Klímou vrací až k samotným začátkům své policejní kariéry, hlavním tématem knihy jsou však logicky léta 2008 – 2016, během nichž rozkrýval korupční a klientelistické sítě a postupně zjišťoval, že bojuje s chobotnicí, jejíž chapadla sahají až do nejvyšších politických pater. Jeho svědectví se čte jako mrazivý thriller, který je navíc o to hrůznější, že není (jak jsme u tohoto žánru zvyklí) výplodem autorovy fantazie, nýbrž literaturou faktu par excellence. Mnohé z postav, které před námi na stránkách knihy defilují, se posléze v sebezáchovném pudu „rozptýlily“ po méně viditelných pozicích všelijakých „konzultantů“ na úřadech či aktivistů politických neziskovek, ve své většině však působí v politice dodnes, díky mainstreamovým médiím si užívají pověsti ctihodných „zástupců lidu“ a rádi mluví o morálce a lidských právech...
Čtenář se z knihy vůbec poprvé dozvídá o tom, jakým způsobem  mafiánští bossové ovládli stát a vytvořili uzavřené klientelistické prostředí, do něhož měli přístup pouze pečlivě prověření, tj. zkorumpovatelní jedinci (kterých však bylo nakonec tolik, že ti neúplatní se ocitli v menšině). Šedé eminence v pozadí si platily tzv. lobbisty, kteří upláceli ministry a poslance a ti následně přijímali zákony takříkajíc „na míru“ svým chlebodárcům. Tak tomu bylo od časů zákona o peněžních ústavech, který umožňoval založit si banku a tu následně vytunelovat, přes kauzu lehkých topných olejů až po poslední megatunel se vznešeným názvem „obnovitelné zdroje energie“, kdy solární baroni (jejichž identita je přísně utajovaná) zaplevelili celou zemi „elektrárnami“ a ze státního rozpočtu vysávají každý rok desítky miliard korun! 
Je jasné, že aby tohoto stavu naprostého ovládnutí státu dosáhla, musela mít mafie „pod palcem“ i policii, státní zastupitelství a soudy. Z knihy Třicet let pod přísahou se dozvídáme, že tomu tak skutečně bylo a doslova nám běhá mráz po zádech, když čteme jména vysoce postavených osob, které měli dohlížet na dodržování zákona a místo toho se spolčili se zločinci! Ještě horší pak je, že mnozí z těchto poslušných sluhů mafiánských bossů jsou na svých místech dosud a nadále plní jejich zadání – případ Aleny Vitáskové, která odmítla být po vůli solárníkům a byla za to potrestána osmiletým vězením, hovoří za vše...
Policisté, kteří berou své povolání jako poslání a nedají se vlákat do osidel korupce a bratříčkování se s politiky, bývají nepohodlní. Tak se i Robert Šlachta dostal do svérázného „střetu zájmů“, když odmítl hrát podle not, připravených prodejnými existencemi a byl pod záminkou „reorganizace policejních sborů“ odejit. Je obdivuhodné, že z něj v knize Třicet let pod přísahou nemluví uražená ješitnost či něco podobného, ale soustřeďuje se jen a pouze na fakta. Ta jsou však takového rázu, že z jeho knihy dělají superbestseller!

Knihu si lze za výhodnou cenu objednat zde: 

https://www.dobre-knihy.cz/slachta-tricet-let-pod-prisahou-463867.html     

neděle 26. dubna 2020

POETICKÉ KOMENTÁŘE (216)




















M y s l e l ,  ž e   j e   m i s t r   s v ě t a

t e n h l e   m a s k o t   t o p k y

t e ď   s e   s k r ý v á   j a k o   s k e t a

a   m á   z   R u s ů   b o b k y !

středa 22. dubna 2020

POETICKÉ KOMENTÁŘE (215)























O c h r a n k u   m á  –  p r ý   s e   b o j í

a   m á   š p a t n é   s p a n í

r á d   b y c h   v ě d ě l ,  c o   t o   s t o j í

p e n ě z   z   n a š i c h   d a n í !

pondělí 20. dubna 2020

ХАЙКУ (60)


К а р а н т и н
 

в   г л а з а х   п о п у г а я   в   к л е т к е
 

в и ж у   з л о р а д с т в о

čtvrtek 16. dubna 2020

FRANTIŠEK R. KRAUS: POVÍDKY ZE SVRABOVÉ ČTVRTI























„Neznámý“ autor se nejspíše stane hodně známým!

Na začátku této recenze bych chtěl jejím čtenářům poradit následující – ze všeho nejdříve si otevřte knihu na straně 285, kde je stručný, ale velmi poutavý životopis jejího autora. František Robert Kraus je totiž jméno, které nám dnes už bohužel nic neříká a je tedy dobře se s touto neprávem zapomenutou osobností naší literatury seznámit ještě předtím, než se s ní vydáme do Svrabové čtvrti! A na konci této fascinující výpravy mi určitě dáte za pravdu, že stála za to a že z ní máte podobně velkolepý dojem, jaký nyní, po přečtení poslední povídky, zakouším já. Zmizelý svět židovské Prahy (jak zní podtitul knihy), o němž jsem toho za svůj život četl tolik, až jsem se domníval, že už přede mnou neskrývá žádná tajemství, začal v Krausově podání před mým duševním zrakem náhle defilovat v neznámých, takříkajíc „neobnošených“ kulisách židovské čtvrti s jejími zapadlými náměstíčky,  uzounkými uličkami, temnými zákoutími a stinnými plácky, v nichž se to vedle „spořádaných“ občanů hemží i všelijakými panoptikálními postavičkami, přičemž životy jedněch i druhých zničilo kruté dvacáté století...
Praha – kolik je jen s tímto jménem spojeno obdivných a láskyplných adjektiv a přívlastků! A ten nepopsatelně krásný a magický genius loci, který má jako by vetkán přímo do svých základů – stověžatá Matka měst si podmaní srdce každého a připoutá ho k sobě navždy. „Prag lässt nicht los... Dies Mütterchen hat Krallen“ – Franz Kafka měl naprostou pravdu, Praha je skutečně maminka, která má drápky a nikoho nepustí... 
Původně jsem se domníval, že o zaniklém světě židovské Prahy nás mohou objektivně informovat pouze historické studie a literatura faktu. Povídky Františka Krause jsou ovšem specifické tím, že se přísně drží pražských dobových reálií a daleko tak překračují hranice pouhé „zábavné“ literatury. To si každý citlivější čtenář okamžitě uvědomí a právě tato skvěle navozená atmosféra symbiózy skutečna a fantazie či – chcete-li – „fyziky“ a „metafyziky“ dělá z četby tak podmanivou záležitost. Jistě, ty povídky jsou zdánlivě prosté a nekomplikovaně přímočaré – neřekl však už klasik, že „krása spočívá v jednoduchosti“?
Knihou Povídky ze Svrabové čtvrti pokračuje Nakladalství Cattacan v chvályhodném záměru dodávat na náš knižní trh exkluzivní „kousky“, určené pro literární labužníky. Jestli jsem dobře pochopil sdělení v úvodu, chystá se postupné vydání celého autorova díla, což je mimořádně potěšitelné. Třeba už proto, že František Robert Kraus prošel za války nacistickými koncentračními tábory včetně Osvětimi a vůbec jako první z přeživších o tom napsal vzpomínkovou knihu!
Závěrem chci poděkovat ředitelce nakladatelství za poskytnutí recenzního výtisku. Milá Stáňo, díky!

Knihu si lze za výhodnou cenu objednat zde:

https://www.megaknihy.cz/romany-beletrie/525179-povidky-ze-svrabove-ctvrti-zmizely-svet-zidovske-prahy.html  

pondělí 13. dubna 2020

HRANICE S NĚMECKEM BUDOU PODLE MNE ZAVŘENÉ 5 – 7 LET





... a to je ještě hodně optimistická předpověď!

Když pan Prymula před časem řekl, že hranice budou zavřené dva roky, stal se okamžitě národním vyvrhelem, který šíří poplašné zprávy a děsí lidi. Nakonec se od svého „neuváženého“ prohlášení distancoval s tím, že to tak nemyslel a že se moc a moc omlouvá. Když se ovšem dívám na situaci v jedné sousední zemi, pak docházím k závěru, že to „prymulovské“ proroctví bylo ve skutečnosti ještě příliš optimistické. Domnívám se totiž, že naše hranice s Německem budeme moct otevřít až za nějakých pět až sedm let, a to navíc pouze v případě, že se tam zbaví Merkelové a začnou konečně proti koronaviru přijímat účinná opatření.
Zatím je to tak, že už samotné nošení roušek je u našich západních sousedů politicky a ideologicky natolik ožehavou otázkou, že si s ní nikdo nechce pálit prsty a raději se pořád dokola diskutuje o úplných hloupostech, než aby se vydalo jasné stanovisko, závazné pro celou populaci. Strach z reakce místních muslimů na případné hygienické předpisy nabyl takových rozměrů, že se namísto pandemie začaly v mainstreamových médiích vymýšlet pseudoproblémy, kolem kterých se tam nyní všechno točí. Na stránkách německých novin se tak jako hlavní téma současnosti probírá otázka letní dovolené – pojedeme letos k moři do Španělska už v létě, nebo až na podzim? Velkou módou se rovněž stalo spojovat koronavirus s pravicovými extrémisty (levicoví a islámští radikálové nevadí!), kteří se prý snaží využít situace k vyvolávání občanských nepokojů. Dnes jsem dokonce v Süddeutsche Zeitung četl úvahu jakéhosi študovaného blba na téma, jaké zvíře vyvolá tu příští pandemii – dnes to jsou netopýři a zítra to prý mohou být divoká prasata a proto pozor na ně!
Politickou korektností zblblí Němci se zkrátka chovají jako smyslů zbavení a dělají jednu pitomost za druhou. Za pár dní u nich navíc začíná ramadán a to bude teprve tóčo! Už dnes stačí, aby z minaretu zakrákal muezin a už se tam sbíhají stovky muslimů (samozřejmě bez roušek) a davy domorodců – taky bez roušek, zato s mobily, protože tu slávu si musí natočit. Merkelová předpovídá, že se nakazí 70 % Němců a v tomto má zřejmě pravdu...
Asi proto volala Babišovi, aby povolil tzv. pendlování českých zdravotníků do rajchu, protože se tam nemá kdo starat o důchodce. Andrej vyměkl a následky i tohoto relativně malého „promoření“ na sebe nenechaly dlouho čekat – na Domažlicku je nejvíc nakažených z celé republiky!
Hranice by se tudíž měly otevřít až tehdy, kdy to pro české občany bude bezpečné. V případě Rakouska, Polska a Slovenska to nemusí trvat nijak dlouho – rok, dva? Němce bychom si měli držet od těla mnohem déle...  

sobota 11. dubna 2020

POETICKÉ KOMENTÁŘE (214)





























B o j í š   s e ,  ž e   s k o n č í š   v   l o c h u ?

N ě c o   d ě l e j ,  č a s   j e   k r á t k ý . . .

P o r a d í m   t i  –  v r a ť   t u   s o c h u

c o   n e j d ř í v e   z a s e   z p á t k y !

úterý 7. dubna 2020

JO NESBO: NŮŽ























Poslední „holeovka“ je podle mého názoru zároveň nejlepší!

Harry Hole má za sebou hvězdnou policejní kariéru – říká se o něm dokonce, že nikdo neposlal za mříže víc vrahů než právě on! Žít pouze z dřívějších úspěchů a zásluh se však nedá, zvláště pak v situaci, kdy slavná minulost je zastíněna smutnou, ba žalostnou přítomností. Nechoďme ale kolem horké kaše a nalejme si čistého vína – Harry je notorický alkoholik! Můžeme ho samozřejmě politovat a třeba se jej i pokusit omlouvat, na druhou stranu ale musíme chápat, že rozhodnutí jeho nadřízených je správné – policistu, který pije jak duha, je nutné postavit mimo službu. A aby toho nebylo málo, s Harrym se setkáváme přesně v okamžiku, kdy k problémům v práci přibyla ještě strašlivá osobní tragédie...
Jo Nesbo v knize Nůž vystavěl komplikovaný příběh, v němž se detektivní tématika prolíná se sondami do norských společensko-politických reálií a čtenář tak má možnost zamýšlet se nejen nad problematikou kriminality a jejího potírání, ale i nad hodnotovou a mravní krizí dnešního Západu, v níž svět zločinu nachází živnou půdu pro svůj nekontrolovatelný růst. Aby se mohl pořádně psychologicky „rozmáchnout“, neváhá autor zaveslovat do dosti netradičních vod  – mnozí z protagonistů knihy mají za sebou vojenskou misi v Afghánistánu a na jejich pozdějším osudu je skvěle demonstrován zničující dopad krutých válečných prožitků na lidskou psychiku. Posttraumatický stresový syndrom je diagnóza, která postihuje většinu „navrátilců“, přičemž její projevy mohou být velice rozdílné a někdy i značně kuriózní...
Hlavní dějové linie jsou dvě. V Oslu řádí psychopat, který přepadává a znásilňuje ženy, Harry Hole však brzy zaměří pozornost na jiný, pro něj mnohem bolestivější případ. Alkoholové opojení, v němž se takřka permanentně nachází, mu sice brání naplno rozvinout své někdejší detektivní schopnosti a navíc pátrá na vlastní pěst (jak už bylo zmíněno, Harry má „zaracha“), takže postupuje hlemýždím tempem. Naštěstí si uvědomuje, že jeho největším nepřítelem je Jim Beam – pití má u něj za následek výpadky paměti, přitom však je zřejmé, že pokud si vzpomene na to, co dělal a kde byl před pár dny, všechno se rázem vyřeší. Záblesky jasnozřivého poznání však nepřicházejí na povel...

Celá recenze zde:

https://www.knihcentrum.cz/recenze-nuz-2    

pátek 3. dubna 2020

„ZLÁ“ ČÍNA?!

























V nouzi poznáš přítele!

Nevím, jestli toto přísloví znají i v Číně, rozhodně se však podle něj chovají. Fotografie byla pořízena při vykládce zdravotnického materiálu na letišti Ostrava Mošnov – na balíky s respirátory nalepují Číňané povzbudivé vzkazy pro nás, své přátele v České republice. Je to krásné a dojemné...
Většina normálních Čechů, Moravanů a Slezanů je za tuto pomoc v těžkých časech vděčná. Najdou se však některé podivné a vlastně i politováníhodné existence, které to vidí jinak. Takový Štětina má za to, že jde o jasný důkaz hybridní války, stejně smýšlí i Kalousek. A obskurní postavičky pražské kavárny by tu fotku raději neměli vidět – mohla by je vztekem klepnout pepka!
„V nouzi poradí ti každý přítel, ale málokterý dá ti roušek pytel!“ To jsem parafrázoval Karla Havlíčka Borovského. Ochranných roušek a respirátorů nám ti „zlí“ Číňané posílají letadla, zatímco šéfka EU frau von Lejno na nás se.. (a hodně z vysoka). Ale jinak to s námi určitě myslí dobře, vždyť natočila nádherné instruktážní video, jak si máme správně umývat ruce. A když si u toho navíc budeme bručet hymnu EU, pak se koronavirus zaručeně lekne a uteče...

https://www.youtube.com/watch?v=bdlTCbH3J5M  

úterý 31. března 2020

KORONAVIRUS STRHÁVÁ MASKY...






Neměli bychom se od toho „vyspělého Západu“ raději držet dál?

Když se podíváme na mapu Evropy, na níž je znázorněno rozšíření koronaviru v jednotlivých státech, hned nás „trkne“, že země východní Evropy jsou na tom nepoměrně lépe než tzv. „vyspělý Západ“. Je jasné, že to nemůže být náhoda a tak se vnucuje otázka, proč v Itálii, Francii, Španělsku a Německu lidé umírají po tisících, zatímco státy V4 zvládají pandemii vcelku dobře.
Příčinou je občanská uvědomělost, solidarita a schopnost improvizace na straně jedné, resp. maloměšťácká stádovitost, apatie a totální spoléhání na nefunkční stát na té druhé. Vezměme si třeba Českou republiku a Německo. Zatímco u nás si lidé uvědomili, že je nutné táhnout za jeden provaz a bez reptání si nasadili roušky (které si neváhali v případě potřeby ušít doma), zglajchšaltovaní Němci se ohlížejí jeden na druhého a čekají, kdo si zahalí tvář jako první. A protože tím prvním nechce být žádný (vždyť by v tamějším politicko-korektním režimu mohl být označen za panikáře, štváče či pravicového extrémistu!), nenosí je dodnes nikdo. „Příkladem“ jim v tomto jdou jejich politici, kteří považují nošení roušek za ideologicky výbušné opatření a v televizi vystupují zásadně bez nich.
Navíc si nechali zaplevelit zemi milióny islámských „migrantů“ a ti pochopitelně na nějaká hygienická nařízení kašlou (a přinutit je k tomu si nikdo netroufne). A tak se pandemii nechává volný průběh a namísto ní se řeší jiné, zřejmě důležitější problémy – např. v Süddeutsche Zeitung jsem četl, že ministru vnitra Seehoferovi dělá právě nyní největší starost jakási organizace válečných veteránů, která by se podle něj měla zakázat...
Merkelová se stáhla do karantény, odkud ke svým soukmenovcům pronáší plačtivé výzvy k vzájemné solidaritě, občanské statečnosti a osobní angažovanosti. Což jsou vlastnosti, před nimiž si po celou dobu svého vládnutí odplivovala, neboť  v nich spatřovala fašizoidní rezidua. Není se co divit, že Němci na její změněnou rétoriku neslyší a dál se chovají bezohledně a sobecky.
Buďme rádi za Babiše. Není to sice žádný génius, ale aspoň se řídí zdravým selským rozumem a neplete do čistě hygienických záležitostí politiku a ideologii jako ti pitomci v Berlíně. Dál dodržujme karanténu a pomáhejme si. Uzavření hranic je nepříjemným, leč nezbytným opatřením, jak se ochránit před pandemií – odstrašující příklad Německa, Francie, Itálie a Španělska máme přece na očích denně...

     

pondělí 30. března 2020

MICHAEL CONNELLY: ČERNÁ OZVĚNA























„Nový“ Harry Bosch aneb reedice první „connellyovky“!

Když nakladatelství Domino přišlo před lety s první detektivkou Michaela Connellyho, já jsem tuto z dnešního pohledu významnou literární událost tak říkajíc „zaspal“. S Harrym Boschem jsem se seznámil až mnohem později, přesněji řečeno v době, kdy jeho popularita u nás dosáhla takových výšin, že ji museli zaregistrovat i ti, kdo se jinak o detektivní žánr příliš nezajímali. Přeběhlík, Dva druhy pravdy, Odvrácená strana konce – recenzní výtisky z ostravského nakladatelství mně přicházely s železnou pravidelností a já si amerického autora a jeho svérázného detektiva oblíbil do té míry, že jsem se začal pídit i po knihách, které jsem „propásl“. Což byl problém, neboť se mezitím vyprodaly a shánění po antikvariátech nemělo valný smysl – všichni, kdo je měli, si tyto skvosty hýčkali ve své knihovně...
Pak ale naštěstí dostala šéfka Domina Karin Lednická skvělý nápad a začala s reedicí mezitím slavné „boschovské“ řady – a já se tak mohu konečně dostat i k oněm „zmeškaným“ dílům včetně toho úplně prvního, Černé ozvěně! Bylo to spojeno s jistými „problémy“, ty však naštěstí nebyly nijak zásadní. Tak jsem třeba měl Harryho „zaškatulkovaného“ jako postaršího, obtloustlého a bezvousého pána s počínající pleší a musel jsem se v tomto ohledu přeorientovat na jeho zcela jinou fyziognomii, když nám Michael Connelly hned na úvod představuje svého hrdinu jakožto štíhlého a vysokého chlapíka s knírkem... Setkáváme se s ním nedlouho poté, co ho kvůli jakémusi maléru přeložili z prestižního místa na podřadnou pozici, přičemž hlavním důvodem této profesní degradace byla spíše naštvanost nadřízených na chlápka, který na ně zvysoka kašle a dělá si všechno po svém! Harry je totiž typem policajta (či policajstským týpkem?), který se za všech okolností řídí svým vlastním rozumem a nijak si nepotrpí na byrokratické dodržování předpisů, oficiality a poklonkování před hlavouny. Tím si pochopitelně zadělává na problémy, což je mu srdečně jedno, čímž se ty problémy ovšem tím víc kumulují a neustále narůstá počet těch, kdo jej začínají mít plné zuby...
Harry bydlí v domku na kopci, pod nímž se do daleka rozprostírá Los Angeles. Pohled shora na andělské město jej uklidňuje a do značné míry mu i pomáhá vyrovnat se s traumatizujícími zážitky z minulosti. Bosch je vietnamský veterán a navíc ne ledajaký – jako příslušník tzv. „tunelových krys“ válčil proti neviditelnému nepříteli v podzemních chodbách, v nichž se skrývali a odkud podnikali útoky bojovníci Vietkongu. To, že se vrátil domů živ a zdráv, byl skoro zázrak, většina z jeho kamarádů takové štěstí neměla. Jaké je tedy Harryho překvapení, když je jednoho dne zavolán k případu vraždy a podle tetování na těle mrtvého zjistí, že dotyčný byl kdysi rovněž krysou!
To, že se jedná o vraždu, se však stane zřejmým až po nějaké době. Zpočátku vše nasvědčuje tomu, že smrt způsobilo předávkování drogami a tak má být též celá záležitost uzavřena. Harry si ovšem za léta služby u LAPD vypěstoval svérázný instinkt, který mu nyní napovídá, že by se neměl spokojovat s unáhlenými závěry. Začne se proto v případu „vrtat“ a jeho vycvičený analytický mozek postupně odhaluje řadu nesrovnalostí, jež jsou v rozporu s prvotní verzí o nešťastné náhodě či sebevraždě. Další mravenčí práce pak potvrdí neblahé tušení – Harry je na stopě hrůzného zločinu, a jak se posléze ukáže, při jeho objasňování se mu budou výborně hodit zkušenosti z Vietnamu!
Michael Connelly už ve své první knize naplno demonstruje to, pro co jej dodnes tak obdivujeme. Perfektní znalost policejní problematiky a všeho, co s ní souvisí (třeba ten fascinující popis pitvy na str. 65 – 71!), dělá z Černé ozvěny detektivku par excellence, jíž nelze nic vytknout a která naopak může sloužit za vzorová ukázka toho, jak se tento druh literatury „má psát“! Harry postupuje zdánlivě pomalu, nikam nespěchá, ale zarputilosti a neúnavnosti má na rozdávání – připomíná pavouka, který pozvolna splétá sítě kolem své nic netušící kořisti. Je to hodně složitý případ (450 stránek napětí hovoří za vše) a kromě nadšení z pátracích dovedností hlavního hrdiny prožívá čtenář i chvíle vzteku a bezmoci, když musí přihlížet tomu, jak jsou Harrymu ze strany kancelářských límečků házeny klacky pod nohy... 
Nakonec nemohu nezmínit ještě dvě další pozitiva – vynikající překlad Jiřího Kobělky a pečlivou redakční práci Karin Lednické. Díky, Domino!    

čtvrtek 26. března 2020

POETICKÉ KOMENTÁŘE (213)



































H a d r   š e l   d o l e . . .

B r n ě n s k ý m   r a d n í m

z   K r á l o v a   p o l e

u p ř í m n ě   f a n d í m ! 

úterý 24. března 2020

KORONAVIROVÉ VYZNÁNÍ VÍRY





aneb vyléčí se Církev z bergogliánského viru?

Poté, co skončí koronavirová pandemie, prý už nic nebude jako dřív. Jako katolický křesťan si kladu otázku, zda to bude platit i pro Církev, popř. jak se změní vztah obyčejných věřících k hierarchii. Znepokojuje mne představa, že papež, biskupové a kněží (kteří nás až na několik výjimek v této přetěžké době nechali na holičkách) se nám nějak nemastně neslaně omluví a vše zůstane při starém, tj. že pokoncilní přeměna Církve na ekologicko-humanistickou neziskovku nedozná žádných změn. 
Všechno bohužel nasvědčuje tomu, že mé obavy se naplní – když sleduji, jak na pandemii reaguje Bergoglio a jeho nohsledi, pak je mi jasné, že jejich vyznání víry se už definitivně zřeklo i těch posledních zbytků katolického Creda...

KORONAVIROVÉ VYZNÁNÍ VÍRY: 

1   Nejcennější, co máme, je zdraví a pozemský život. Náboženství je pouze nepodstatným podpůrným prostředkem k tomu, abychom si své tělesné blaho a bezstarostný život pojistili pro případ, že by existoval nějaký bůh.  

2   Nejhorší, co nás může potkat, je nemoc a smrt. V časech epidemie tudíž musí jít náboženství i veškeré projevy víry stranou. Je nejen dovolené, ale přímo přikázané vylévat z kropenek svěcenou vodu, zneuctívat Eucharistii podáváním na ruku a pokud to nařídí státní moc, přestat se slavením Mše svaté.

3   Pokud vůbec nějaký bůh existuje, pak je k nám milosrdný a shovívavý. Názor, že koronavirus je božím trestem za naše hříchy, je ničím nepodložený výmysl některých pomýlených lefebvristických pseudokřesťanů, kteří zaspali II. vatikánský koncil.

4   Bůh (pokud je) nám vždy všechno odpouští. Tvrzení, že homosexuální praktiky, interrupce, pornografie, sexuální výchova na školách a divadelní hry, urážející Spasitele, jsou hříchy volající do nebe o pomstu, je možno považovat za šíření poplašné antikoncilní zprávy.

5   Pokud se občas v evangeliích píše o umrtvování tělesných žádostí, či dokonce věčných mukách v pekle, je to třeba chápat jako dobově a kulturně podmíněný folklór, dnes již dávno překonaný. Co se týká koronavirové nákazy, v žádném případě ji nesmíme považovat za výzvu k obrácení, pokání a změně života, protože žádné peklo neexistuje a strach z nějakých posmrtných trestů je tudíž neodůvodněný. František, největší papež v dějinách, má naprostou pravdu, když říká, že hlavním posláním křesťanů v dnešním světě je ekologické smýšlení a třídění odpadu.

6   Je sice pravda, že dříve se katoličtí kněží v dobách pandemií chovali jinak, než je tomu dnes, ale i v tomto ohledu se časy naštěstí změnily. Uvědomělý kněz dneška dobře ví, že nejdůležitější je dodržování hygieny a proto mezi své ovečky nechodí, aby se nenakazil.

7   Jestliže první křesťané šli raději na smrt, než aby obětovali pohanským bohům, uctívali císaře, nechali si zakázat Mši svatou či jinak zapřeli víru, pak pro nás to už neplatí. Jsme rozumní a jednáme zodpovědně, neboť víme, že zdraví máme jen jedno.

8   Řeči o tom, že žijeme v apokalyptických časech, jsou hloupé a naprosto zcestné fantasmagorie bigotních fundamentalistů. Žádný „konec světa“ se konat nebude!     

9   Zpovědi, pomazání nemocných, křty a jiné tzv. „svátosti“ se až do odvolání ruší. Umírající se ponechají svému osudu, bůh (pokud nějaký existuje), se už o ně postará.

10   Času karantény je možno smysluplně využít k ekologickým pobožnostem k amazonské bohyni plodnosti Pachamamě za odpuštění všeho, čím jsme se provinili proti Matce Zemi.     

neděle 22. března 2020

POETICKÉ KOMENTÁŘE (212)

























S a m é   k e c y ,  ž á d n é   č i n y

v   d o b ě   t ě ž k ý c h   z k o u š e k

k o l i k   t ř e b a   t y h l e   š p í n y

u š i l i   u ž   r o u š e k ?

sobota 21. března 2020

DEUTSCHES HAIKU (16)

F a s s   i m   G a r t e n  –

e s   w i r d   t r a n s f o r m i e r t

R e g e n   z u m   W a s s e r

středa 18. března 2020

POETICKÉ KOMENTÁŘE (211)


J e š t ě   ž e   m á m e   d n e s   z a   v ů d c e   A n d r e j e

t a k   z b ý v á   p ř e c e   j e n   n ě j a k á   n a d ě j e

m í t   v   č e l e   n á r o d a   t ě c h t o   p ě t   h y e n

t a k   v š i c h n i   z a   p á r   d n í   p o d   z e m í   h n i j e m

úterý 17. března 2020

POETICKÉ KOMENTÁŘE (210)

























P r o   Č e c h y   j e   r o u š e k   š k o d a ? !    

J e   t o   s t e j n é   d n e s   j a k    k d y s i :

k d y ž   d o   l o d i   t e č e   v o d a  

j a k o   p r v n í   z d r h n o u   k r y s y . . .

neděle 15. března 2020

GILBERT KEITH CHESTERTON: NEVINNOST OTCE BROWNA























Pochoutka pro literární fajnšmekry – velký anglický spisovatel a myslitel tentokrát v nezvyklé roli autora detektivních příběhů!

Gilbert Keith Chesterton se proslavil především svou Ortodoxií, skvělým apologetickým spisem na obranu katolické víry a Církve. Své náboženské přesvědčení v ní obhajuje svérázným a zcela novátorským způsobem – názorové odpůrce nepovažuje za nepřátele, nýbrž za partnery v diskusi, polemizuje s nimi naprosto bezkonfliktně a věcně a v lecčems jim dokonce dává za pravdu. Výsledek je pro ně přesto zdrcující – Chesterton vítězí na celé čáře a jeho argumenty mají dodnes takovou sílu, že by už asi nikdo nespočítal, z kolika čtenářů Ortodoxie se stali katolíci...
Katolická víra prostupuje celým Chestertonovým literárním dílem, někdy otevřeně (životopis svatého Tomáše Akvinského), jindy latentně (Muž, který byl Čtvrtek) a občas tak nějak „napůl“. To je i případ knihy Nevinnost otce Browna, obsahující dvanáct povídek s kriminální tématikou – hlavním hrdinou je zde kněz, který se ovšem nijak nedere do popředí, zůstává takříkajíc mimo hru a teprve v rozhodujících chvílích se zjeví jako pověstný „deus ex machina“, aby vyřešil záhadu, s níž si renomovaní odborníci neví rady!
Je ale třeba předeslat, že se rozhodně nejedná o detektivní povídky klasického typu. V nich totiž vše končívá zatčením a potrestáním pachatele, kdežto u Chestertona je tomu jinak a dá se dokonce říct, že přesně naopak – otce Browna jakožto katolického kněze víc než světská spravedlnost zajímá ta Boží a podle toho také přistupuje k usvědčeným zločincům. Uvědomuje si, že i oni mají nesmrtelnou duši, kterou je třeba zachránit před věčným zavržením – a toho je možné docílit pouze upřímnou lítostí nad spáchanými hříchy. Proto tam, kde je to možné, se provinilcům dává šance k tomu, co se v křesťanství nazývá obrácením či změnou smýšlení. Právě řečené je zřejmě nejpůsobivěji vykresleno v povídce Boží kladivo, kde se vrah poté, co je mu promluveno do duše, jde sám a dobrovolně udat policii...

Celá recenze zde:

https://www.knihcentrum.cz/recenze-nevinnost-otce-browna

středa 11. března 2020

KATOLÍK PÍŠE SVÝM BISKUPŮM...












Je třeba víc poslouchat Boha než ministra zdravotnictví!

Dovolil jsem si parafrázovat tato slova ze Skutků apoštolských, abych na nich demonstroval, jak dalece jste se vzdálili od svých pastýřských povinností a jak zbaběle zrazujete své bratry a sestry v situaci, kdy tito od vás očekávají pomoc, povzbuzení a především příklad pevné víry! Namísto toho, abyste v čase šířícího se koronaviru tím více vybízeli věřící k účasti na Mši svaté a ke konání modlitebních procesí, nařizujete jim, aby se řídili pokyny ateistické světské moci a tudíž důvěřovali víc předsedovi vlády, ministru zdravotnictví a hlavnímu hygienikovi než Bohu! Dominiku Duko, Jane Graubnere, Vojtěchu Cikrle (a další) – máte vůbec ještě víru ve Všemohoucího Boha, který tuto pohromu sesílá jako trest za stále děsivější vzpouru proti jeho mravnímu zákonu?
Zabíjení nenarozených dětí, homosexuální zvrácenosti, všudypřítomná pornografie – to všechno jsou hříchy, které volají do nebe o zasloužený trest! A kdo jiný by měl v této chvíli prosit Boha o odpuštění pro bezbožný svět než právě katolická Církev, jíž byla svěřena pravá víra a spásonosná mravní nauka? A co namísto toho děláte vy? Bráníte věřícím účastnit se bohoslužeb, nutíte je zneuctívat Eucharistii přijímáním na ruku a vyprazdňujete kropenky se svěcenou vodou!
Dokonce i někteří heretici jdou v tomto směru větším příkladem než Vy! Podívejte se na Slovensko – tam pravoslavní věřící jakékoli zásahy státních orgánů do průběhu bohoslužeb kategoricky odmítli a jasně řekli, že karanténu vůči Bohu dodržovat nebudou...
Odvrátit pandemii smrtelné nákazy lze jen modlitbou, postem a účastí na Mši svaté, žádná protivirová opatření tady nepomohou. Je smutné, že tuto evidentní pravdu musí vám, katolickým biskupům, připomínat obyčejný laik... 

pondělí 9. března 2020

pátek 6. března 2020

MARGARET MITCHELLOVÁ: JIH PROTI SEVERU



















Nekritické chvalozpěvy na slavný román nejsou na místě, ale přečíst by si ho měl každý! 

Dá se vůbec ještě napsat něco nového o knize, která se okamžitě po svém vydání stala superbestsellerem, dočkala se veleúspěšného filmového zpracování a v žánru milostné literatury si nepřetržitě uchovává aureolu výjimečnosti a jedinečnosti? Domnívám se, že nikoli. Každý, kdo se v dnešní době chystá tento slavný román recenzovat, tak stojí před nelehkým a možná i neřešitelným úkolem, asi jako člověk, který má k bezpočtu definicí lásky přidat ještě nějakou další a pokud možno originální. Nechci se tedy pokoušet o nemožné a svou recenzi pojmu spíše jako výčet několika postřehů z četby.
Asi každého čtenáře už po několika prvních stránkách napadne, že kdyby Margaret Mitchellová napsala svůj román dnes, se zlou by se potázala. Jih proti Severu by se nejspíš nikdo neodvážil vydat a pokud snad ano, stala by se jeho autorka okamžitě objektem mediálních štvanic a rozhořčeného obviňování ze všech možných lidskoprávních zločinů. Na Pulitzerovu cenu by pochopitelně mohla zapomenout a patrně by pokládala za štěstí, pokud by se neocitla před soudem. Dnešní Amerika už dávno není zemí svobody a neomezených možností, politická korektnost řádí i tam a autorka Jihu proti Severu se musí obracet v hrobě, když jsou sochy generála „její“ armády odstraňovány z veřejných prostranství a vlajky Konfederace prohlašovány za symboly rasismu a fašismu...
Při četbě s překvapením zjišťujeme, jak tendenční a ideologicky zdeformované jsou současné názory na americkou občanskou válku. Dochází zde k paradoxní situaci, kdy románová tvorba má větší faktografickou hodnotu než odborné práce historiků – jak známo, Mitchellová se při psaní důsledně držela faktů a není tudíž sebemenší důvod zpochybňovat reálie doby, o níž píše. Do říše bajek jsou tak odsouvány „objektivní“ informace o tragickém válečném konfliktu jakožto boji „pokrokového“ Severu proti „zpátečnickému“ Jihu. Ukazuje se, že známý písňový refrén „černý muž pod bičem otrokáře žil“ je značně expresívní, rozhodně to nebylo tak, že by se s tehdejšími „Afroameričany“ zacházelo jako s podřadnými bytostmi, nemajícími lidskou důstojnost a tudíž ani žádná práva.
Ne, rozhodně nechci tehdejší život černých Američanů idealizovat – je jasné, že otrokářský systém byl skvrnou na americké demokracii a jako morálně neobhajitelný anachronismus musel dříve či později skončit. Tragédií ovšem bylo, že se tak nestalo postupným a nenásilným vývojem, nýbrž krutým válečným konfliktem, který v otázce lidských práv černochů nadělal víc škody než užitku. Vítězové si totiž na dobytých územích počínali tak barbarsky, že nejen poražení bílí farmáři, ale i jejich otroci s nostalgií vzpomínali na staré dobré časy klidu a míru. Co černochům pomohlo, že náhle byli dle dikce zákona svobodní a rovnoprávní, když jejich životy se fakticky změnily k horšímu? Od konce občanské války muselo ostatně uběhnout dalších sto (!) let, než se v polovině dvacátého století začalo v USA s pozvolným odstraňováním rasové segregace... 
Když se vrátím zpět k románu Jih proti Severu, tak se na jeho začátku k příštím tragickým událostem teprve schyluje. Ještě stále vládne mír a i když se i v jejím domě čím dál častěji hovoří o válce, prožívá Scarlett O´Harová poklidný čas dospívání se všemi jeho radostmi a strastmi. Je obklopena mnoha milujícími lidmi – rozvážnou a zásadovou matkou, impulzívním, ale dobráckým otcem, starostlivou černošskou chůvou, temperamentními sestrami a spoustou otroků, kteří jsou vnímáni jako členové domácnosti a je s nimi zacházeno vlídně a slušně.
Vypuknutím války všechna idyla končí. Boje se však zpočátku odehrávají dosti daleko, válečné zprávy jsou vcelku optimistické a život na Jihu, jakkoli nyní obtížný a plný strádání, se dá vydržet. Jako blesk z čistého nebe přichází kapitulace konfederačních vojsk a obsazení jižanských území krutými unijními dobyvateli. Nastává opravdový boj o holý život...
Tyto historické reálie v podání Margaret Mitchellové před námi defilují natolik sugestivně, barvitě a přesvědčivě, že jí věříme na slovo. Román Jih proti Severu je ovšem vynášen do nebes hlavně pro lovestory, která je do něj zakomponována – a co tedy říct k ní?
Je to hodně zvláštní – ten milostný příběh v mnohém připomíná červenou knihovnu, zároveň ale je mimořádně dojímavý a naprosto se liší od obehraných literárních „vzorů“. Tak třeba tady vůbec neplatí klišé o přitahujících se protikladech, oba protagonisté si jsou povahově podobní jako vejce vejci. A navíc v negativním smyslu slova – prospěchářství, vypočítavost a cynismus jsou přece špatné vlastnosti, u Scarlett a jejího osudového muže však jako by vůbec nebyly „na škodu“ a paradoxně ještě umocňují jejich bouřlivý a nekonvenční vztah...
Román Jih proti Severu patří k literární klasice a už z tohoto důvodu by jej měl každý „sečtělý“ člověk znát. Přiznám se, že na mne sice žádný mimořádný dojem neudělal, přesto však času, který jsem nad ním strávil, rozhodně nelituji. A děkuji nakladatelství Leda za zaslání recenzních výtisků obou dílů! 

úterý 3. března 2020

POETICKÉ KOMENTÁŘE (209)



































S t y ď   s e ,  m a l ý   č e s k ý   š m e j d e

o   v i r u s   t i   v ů b e c   n e j d e

c h c e š   j e n   š í ř i t   l ž i   a   s t r a c h y

a   p a k   t a h a t   z   l i d í   p r a c h y !  

sobota 29. února 2020

CHYSTÁ SE NA SLOVENSKU VOLEBNÍ „MEGATUNEL“?

 










Držme palce Slovákům, aby si ohlídali férovost voleb...

Je to hodně divné...
Jako pověstný „Deus ex machina“ ze zničehonic několik dní před volbami na titulních stránkách slovenských mainstreamových médií zjevil Igor Matovič, pasovaný do role budoucího slovenského premiéra...
Podle stejných médií Kotlebova „fašistická“ (ve skutečnosti katolicko-vlastenecká) strana prý ztrácí podporu voličů...
Pětiprocentní hranici údajně nepřekročí Harabinova Vlasť...
Co říct na podobné „zaručené“ zprávy jiného, než se zeptat: chystá se volební megapodvod?
Každému soudnému člověku je jasné, že předvolební „průzkumy“, hlásající podobná hausnumera, musí být setsakramentsky cinknuté. LSNS určitě získá kolem 20 % hlasů, Vlasť se zcela jistě dostane do parlamentu a Matovič bude rád, když skončí na 3. místě za Kotlebou a Ficem. Samozřejmě za předpokladu, že sčítání hlasů proběhne férově...
Nabízí se několik otázek: Opravdu by agentury pro výzkum předvolebních preferencí riskovaly tak nebetyčnou blamáž, kdyby neměly nějak „ohlídané“, že výsledky dopadnou podle jejich čísel? A co Sorošovi „novináři“ – mohli by přijít pár dní před volbami s výše zmíněnými fantasmagorickými teoriemi, pokud by do toho komplotu nebyli rovněž zapojeni? Hlavně a především však – dojde dnes v noci k „nečekanému“ výpadku počítačových serverů, když se začne ukazovat, že Kotlebova LSNS míří k drtivému vítězství?
Nechme se překvapit. V každém případě však u našich východních sousedů „tato noc nebude krátká“...