Před pár dny jsem v brněnské tramvaji potkal jednoho kamaráda, s nímž jsem kdysi pracoval v Zetoru. Pepan je čistokrevným Brňákem – tedy v tom smyslu, že jako dorozumívací prostředek používá hantec a jaksi předpokládá, že mu ostatní, např. i Nebrňáci jako já, budou rozumět. V mém případě to není problém, neboť dlouholeté dojíždění do moravské metropole mne dostatečně obeznámilo se zdejším dialektem, nevím ale, jestli náš krátký rozhovor, který se zde nyní pokusím reprodukovat, bude srozumitelný i pro Vás, moje čtenáře z Prahy, Plzně, Ostravy nebo Plané u Mariánských lázní. Nezbývá mně než doufat, že „brněnština“ není žádná maďarština...
Já: „Ahoj, Pepane!“
Pepan: „Žany, kurňa, chcél sem si s tebó už kolikrát dát scuka u Padovca, hodit řeč a vyslopnót pár škopků, ale dycky se mně do teho neco namontovalo – no, a teď na tebe natrefím ve šmirglu!“
Já: „Kam valíš?“
Pepan: „Ále, v hokně byl dneska šrumec, tak sem na to hodil salám, zoncna rumpluje a já mám čučet do komplu? Jedu na prygl!“
Já: „Jo, dneska je fakt těžká zoncna, na ten prygl bych chcél jet s tebó. Jenomže musím do Mokecu za švígrmutró, a pak se hodit do šolny a...“
Pepan: „Žany, dé si voraz, poď zapadnót nekam do knajpy a ...“
Já: „Pepane, rači si dáme scuka nekdy jindy.“
Pepan: „Tak jo. Ty, Žany, co ti slimáci?“
Já: „No, taky z teho mám fédry.“
Pepan: „S téma hnědéma lemplama, co k nám včíl furt zdrhajó, je to už fakt hustý a jak to tak gómu, nečeká nás nic fajnovýho. Dé na mý slova, dyť voni se už promenádujó né jenom v Práglu, ale před pár dňama sem je zmerčil aji ve štatlu! A nebyli to žádní vodrbaní boveráci, ale špicově vyfešákovaní řízci, plný štajtofle chechtáčů, rajcovně voháklý baby a malí pakátli, co se na každýho tlemili a měli všecko na háku. Dyť každýmu, kdo má v rychtyku gebušu, je jasný jak facka, že všeci skončíme navrch kopytama, stačí hodit čučku do rajchu, tam už se jich nakvartýrovalo hezkéch pár melónů a z té rutyky, co tam dělajó, majó včíl fašóni betálný bobky. Makrela jim nakecala, že tam néni žádná hokna, že budó akorát do sebe házet škopky a kóřit marlboráče, tak se jich tam nasomrovaly mraky a nikdo už je vocaď nevyksindluje. Jasňačka – k nám je to netáhne, tady jim z teho žádný love nečóhajó, ale za pár járů se nám aji cajzlům v Práglu budó protáčet augle. Pré beró roha před téma mlatama, co tam u nich majó, ale s takovéma kydama můžó krmit leda tak ty němčórský trubky, ty jim to možná zežeró. Nám žádný klíny do hlavy vrážet nebudó, my nésme žádný vořezávatka, aby s náma vydrbávali takovéma hláškama. Só to vyčuraní čórkaři, co cétijó špenát a táhnó se do teho svýho rajchu jako slípka za soplem. Ty zvonky vo tem, jak só v hajzlu, že se doma nechytajó a my jim musíme helfnót, tak s tým ať dó na pátý nástupiště. To ví přece každé, kemu to v řepě aspoň trochu šrotuje, a můžó si v zajtungách psát, co chcó a ty zoncnový držky jim můžó mávat na čáře fanglama před ksichtem. V bedně to samý, vymakovaný paka, co hážó řeč furt s téma saméma gumama. Je to černota jak sviňa, celý je to narafičený a jedó v tem všeci – komáři, socky, černoprdeláči, ptáci, só křiví jak klika vod polepšovny. Só vychechtaní, protože só v balíku, my máme velký kulový a eště jim u teho přicmrndáváme, protože se štengrujeme mezi sebó, místo abysme jim votevřeli vobočí. De to do kopru, tady ve štatlu se už producírujó švestky se sapikama, na Svoboďáku sem zmerčil jakýsi halózky se škorpikama... Žany, hoď čučku z vokna!“
Podíval jsem se z okna tramvaje a spatřil tři muže – jednoho policistu a dva vojáky – se samopaly, kterým jsme na vojně říkali škorpión. Stáli na Malinovského náměstí před Mahenovým divadlem a pozorně sledovali to lidské hemžení. Rozloučil jsem se s Pepanem a když jsem procházel kolem těch tří ozbrojenců, mimoděk mě napadlo, že kamarád měl nejspíš pravdu – asi to jde skutečně všechno do... jo, do kopru.
Pepan: „Žany, kurňa, chcél sem si s tebó už kolikrát dát scuka u Padovca, hodit řeč a vyslopnót pár škopků, ale dycky se mně do teho neco namontovalo – no, a teď na tebe natrefím ve šmirglu!“
Já: „Kam valíš?“
Pepan: „Ále, v hokně byl dneska šrumec, tak sem na to hodil salám, zoncna rumpluje a já mám čučet do komplu? Jedu na prygl!“
Já: „Jo, dneska je fakt těžká zoncna, na ten prygl bych chcél jet s tebó. Jenomže musím do Mokecu za švígrmutró, a pak se hodit do šolny a...“
Pepan: „Žany, dé si voraz, poď zapadnót nekam do knajpy a ...“
Já: „Pepane, rači si dáme scuka nekdy jindy.“
Pepan: „Tak jo. Ty, Žany, co ti slimáci?“
Já: „No, taky z teho mám fédry.“
Pepan: „S téma hnědéma lemplama, co k nám včíl furt zdrhajó, je to už fakt hustý a jak to tak gómu, nečeká nás nic fajnovýho. Dé na mý slova, dyť voni se už promenádujó né jenom v Práglu, ale před pár dňama sem je zmerčil aji ve štatlu! A nebyli to žádní vodrbaní boveráci, ale špicově vyfešákovaní řízci, plný štajtofle chechtáčů, rajcovně voháklý baby a malí pakátli, co se na každýho tlemili a měli všecko na háku. Dyť každýmu, kdo má v rychtyku gebušu, je jasný jak facka, že všeci skončíme navrch kopytama, stačí hodit čučku do rajchu, tam už se jich nakvartýrovalo hezkéch pár melónů a z té rutyky, co tam dělajó, majó včíl fašóni betálný bobky. Makrela jim nakecala, že tam néni žádná hokna, že budó akorát do sebe házet škopky a kóřit marlboráče, tak se jich tam nasomrovaly mraky a nikdo už je vocaď nevyksindluje. Jasňačka – k nám je to netáhne, tady jim z teho žádný love nečóhajó, ale za pár járů se nám aji cajzlům v Práglu budó protáčet augle. Pré beró roha před téma mlatama, co tam u nich majó, ale s takovéma kydama můžó krmit leda tak ty němčórský trubky, ty jim to možná zežeró. Nám žádný klíny do hlavy vrážet nebudó, my nésme žádný vořezávatka, aby s náma vydrbávali takovéma hláškama. Só to vyčuraní čórkaři, co cétijó špenát a táhnó se do teho svýho rajchu jako slípka za soplem. Ty zvonky vo tem, jak só v hajzlu, že se doma nechytajó a my jim musíme helfnót, tak s tým ať dó na pátý nástupiště. To ví přece každé, kemu to v řepě aspoň trochu šrotuje, a můžó si v zajtungách psát, co chcó a ty zoncnový držky jim můžó mávat na čáře fanglama před ksichtem. V bedně to samý, vymakovaný paka, co hážó řeč furt s téma saméma gumama. Je to černota jak sviňa, celý je to narafičený a jedó v tem všeci – komáři, socky, černoprdeláči, ptáci, só křiví jak klika vod polepšovny. Só vychechtaní, protože só v balíku, my máme velký kulový a eště jim u teho přicmrndáváme, protože se štengrujeme mezi sebó, místo abysme jim votevřeli vobočí. De to do kopru, tady ve štatlu se už producírujó švestky se sapikama, na Svoboďáku sem zmerčil jakýsi halózky se škorpikama... Žany, hoď čučku z vokna!“
Podíval jsem se z okna tramvaje a spatřil tři muže – jednoho policistu a dva vojáky – se samopaly, kterým jsme na vojně říkali škorpión. Stáli na Malinovského náměstí před Mahenovým divadlem a pozorně sledovali to lidské hemžení. Rozloučil jsem se s Pepanem a když jsem procházel kolem těch tří ozbrojenců, mimoděk mě napadlo, že kamarád měl nejspíš pravdu – asi to jde skutečně všechno do... jo, do kopru.
Žádné komentáře:
Okomentovat