úterý 29. listopadu 2016

BÁSNĚNÍ (56)


ČECHÁČKOVSTVÍ

Ortel je vyřčen... Nuže, kate
vykonej svoji povinnost!
Nám přece nic už není svaté
budem jen škemrat o milost...

Vždyť ani umřít neumíme
tak jako lidi - (my jsme lid!)
Namísto hlav jen duté dýně
(s duší se vážně nedá žít...)

„Nebát se, nekrást“ jak se říká
(nebylo už těch keců dost?)
Mít plná ústa Masaryka
a držet hubu - toť dnes ctnost!

MICHEL FABER: KNIHA ZVLÁŠTNÍCH NOVÝCH VĚCÍ

Michelfaber

Román Michela Fabera je spletitým konglomerátem mnoha literárních žánrů, přičemž jedním z nich – a to tím, na němž je dílo primárně vystavěno – je science-fiction, resp. kosmická budoucnost, kdy již daleké mezigalaktické prostory nejsou lidem nepřístupné a pomocí časoprostorového Skoku je možné překonat nesmírné vzdálenosti a ocitnout se v úplně jiném koutu vesmíru. Třeba na Oáze, což je tvory podobnými lidem obývaná planeta, cíl cesty misionáře Petera, který na Zemi zanechává svou ženu Beu. Autor vytvořil velkolepou apologii manželské lásky, s jakou se v dnešních románech již nesetkáváme. Zasazen do bizarních reálií, v nichž je vystaven těžké zkoušce, není jinak vztah románové dvojice nějak výrazně odlišný od „klasických“ manželství. A základní problém, s nímž jsou oba nuceni se vyrovnat, je vlastně rovněž „obvyklý“ – jde o to, zda a popř. nakolik je láska závislá na vnějších okolnostech (v jejich případě tedy především na odloučení „kosmických“ rozměrů).

Recenze zde:

pondělí 28. listopadu 2016

HAIKU (71)


P o h l e d   z   k o š e  -

z   d á r k u   k   n a r o z e n i n á m

m á m   z á v r a ť

BÁSNĚNÍ (55)


POHLED Z OKNA VLAKU

Zelená louka
posetá ovečkami -
pastva pro oči

POETICKÉ KOMENTÁŘE (77)

Akokainheroin_2

T e n h l e   c h l a p   j e   v á ž n ě   v š u d e
j e   h o   c e l é   Č e s k o
n ě j a k   b y l o ,  n ě j a k   b u d e
l í p   v š a k   a l e   t ě ž k o !

neděle 27. listopadu 2016

BÁSNĚNÍ (54)


Četba staletími

Čtu v letokruzích
ten dub zažil Shakespeara –
klečím u pařezu

HENRY JAMES: PORTRÉT DÁMY

Portretdamy

Velkolepý román, vynikající překlad – co si přát víc?

Geniální román, který vás ovane kouzlem zašlých romantických časů. Ocení ho především ti, kdo milují „klasický“ anglický humor (snad toto sousloví mohu použít, protože byť se Henry James narodil ve Spojených státech, posléze se usadil právě v Anglii). Po několika úvodních kapitolách (a troufám si říct, že už po pár prvních stránkách) je čtenář doslova uhranut Jamesovým nádherným literárním stylem, jemnou nadýchaností jeho dlouhých souvětí, půvabnými a duchaplnými dialogy a graciézním vykreslením jednotlivých postav příběhu. Překlad Kateřiny Hilské je dokonalý, za což jí patří poděkování i obdiv.
Kniha však v žádném případě není apriori humorná, i když se čtenář při četbě často potutelně usmívá a mnohdy přímo směje. Je to dáno tím, že pod slupkou přísné konvence, zdrženlivých gest a nezávazné společenské konverzace dřímají v protagonistech „normální“ lidské vlastnosti, přesněji řečeno nejenom ty kladné. A rovněž různé charakterové vady a slabosti, které – posuzovány samy o sobě – mají sice statut mravní indiferentnosti, což ale v žádném případě neznamená, že jsou neškodné a nemohou působit třeba i destruktivně.
Isabel Archerová, hlavní postava románu, je klasickým příkladem právě řečeného. Tato mladá žena je zajisté inteligentní, přemýšlivá, cílevědomá, dobře vychovaná... Jejích kladných vlastností a duševních předností bychom mohli vyjmenovat ještě mnohem více, ukazuje se však, že každá z nich má zároveň jakýsi svůj protipól, který ji více či méně degraduje – být inteligentní pouze v porovnání s méně nadanými jedinci není zas až taková výhra, přemýšlet se bohužel dá i o nepodstatných, neřkuli zbytečných věcech a i cílevědomost může mít své stinné stránky, pokud např. člověk neví přesně, o co vlastně v životě usiluje. A tak Isabel, na jedné straně vzor ctností a šarmu, má i druhou, takříkajíc odvrácenou stranu – je u ní možno pozorovat jistou zahleděnost do sebe samé, patrně nevědomý, ale přece jen sklon k narcismu a určitou dětinskost a naivitu, neodpovídající jejímu věku. V knize se často setkáváme s tím, že mladá dáma, po dlouhou dobu decentní a uměřená, zničehonic řekne nebo udělá něco, co bychom – jak se říká – „do ní nikdy neřekli“.
Mark Twain kdysi napsal tuto pozoruhodnou větu: „Ženy, které nejsou pyšné, jsou pyšné na to, že nejsou pyšné.“ Možná právě takto by se dal nejlépe charakterizovat základní povahový rys románové Isabel. Ať už je tomu jakkoli, způsob, jakým Henry James svoji hrdinku vykreslil, je bezesporu psychologickým mistrovstvím par excellence.
Příběh začíná v okamžiku, kdy Isabel Archerová v doprovodu své tety opouští Ameriku a vydává se do Anglie, kde se seznamuje se starým nemocným strýcem a jeho synem (svým bratrancem) Ralphem. V jejich domě se jí dostává milého přijetí, oba muži (byť každý z jiného dúvodu) jsou rádi, že se u nich ubytovala tak půvabná a milá bytost. Starý pán, bankéř na penzi, si neteř zamiluje kvůli zábavným rozhovorům, které s ní často a rád vede, Ralph pak pro ni samotnou. Na scéně se též objevuje rodinný přítel – mladý, bohatý a společensky vysoce postavený lord Warburton je Isabelou rovněž unešen. Z Ameriky navíc do Anglie přijíždí její další ctitel, takže situace je značně komplikovaná.
Isabel se dostává do mnoha dilemat, v první řadě řeší otázku, zda se vůbec chce vdávat. Ráda by se svatbou posečkala, láká ji cestování a poznávání nových zemí a lidí, zároveň je však nucena nějak reagovat na nabídky svých nápadníků. Začíná se pohybovat v začarovaném kruhu, hledá nějakou střední cestu mezi rozumem a city, zároveň však tuší, že žádná taková možná neexistuje. Kromě toho si v rozhovorech se zmíněnými pány není často jistá, co se za jejich slovy opravdu skrývá, resp. zda a nakolik je myslí vážně...
Román Portrét dámy plyne povětšinou v poklidném tempu, čtenář se ovšem rozhodně nenudí, protože každá další kapitola přináší nové kamínky do mozaiky nádherného a jistě i poučného příběhu. Takřka šest set stránek, psaných Jamesovou citlivou a vytříbenou rukou, určitě potěší každého, kdo má rád literární klasiku té nejvyšší kvality.

POETICKÉ KOMENTÁŘE (76)

Atravic

S e m   ž e   n i k d y   n e p ů j d e t e ?
M i l é   d á m y ,  p á n o v é
U   T r a v i č e   v a ř í   l é p e
n e ž l i   v   p r v n í   c e n o v é !

sobota 26. listopadu 2016

MOJE PERLIČKY (22)


Známe dva druhy lesů – listnaté a pichlavé.

Ještěrka má ocásek připevněný k tělu velmi nekvalitně, takže většinou nám zůstane v ruce.

Kopytníky dělíme na liché a sudé.

Jeleni se občas dostávají do stavu říjení.

Káně a poštolka jsou zdraví ptáci.

Když se sejdou dvě divoká prasata, umí se velmi rychle přemnožit.

Bobr je velmi vzácný, takže nad jeho vandalismem zavíráme oči.

Muchomůrce zelené bychom neměli v lese věnovat pozornost, protože si to nezaslouží.

Z prasete domácího bývá velký užitek, například zabíjačka.

V případě nebezpečí se ježek brání tím, že se tváří jako koule.

BÁSNĚNÍ (53)


ASKETIODA

Snídám suchý chleba pouze -
Bída? - To je přímo nouze!
Tak z té nouze dělám ctnost:
Jen jez, Hlade... Jsi můj host!

čtvrtek 24. listopadu 2016

CHOVANCŮV ÚTVAR PRO POTÍRÁNÍ PRORUSKÝCH WEBŮ ODHALIL ROZSÁHLÉ INTERNETOVÉ SPIKNUTÍ – STOPY VEDOU NA LITERÁRNÍ BLOG JANA HOFÍRKA!

Zápis z tajné porady oddílu kpt. Mlynaříka při 5. správě Ministerstva vnitra pro odhalování organizovaných webových stránek.
Účastníci:
poroučecí generál Nevychovanec, řídící orgán pro politické školení mužstva
brigádní vysloužilec Odchovanec, náměstek pro kulturní diverzi
nadvojín Nedochovanec, náměstek pro ideologický boj
paradesantní padesátnice Schovancová, náměstkyně pro bigbít
praporečník Převychovanec, náměstek pro proruské weby

Nevychovanec:
„Situace v oblasti proruské propagandy nabývá u nás hrozivých rozměrů, jak nedávno správně napsala Mladá garda Dnes. Ruští agenti doslova prošpikovali naši zemi s cílem destabilizovat politickou situaci a vyvolat chaos v mezilidských vztazích a v zásobování pivem. Jejich činnost můžeme vidět prakticky všude, kam se podíváme, a to dokonce i tam, kam ani nedohlédneme. Soudruh ministr vnitra, který nedávno náš oddíl kapitána Mlynaříka pro boj s vnitřním nepřítelem založil, je z řádění ruských záškodníků velice nervózní a chce po nás konkrétní výsledky. Dosud jsme se celou věcí zabývali spíše v rovině teoretické, kdy jsem vám vysvětloval, na co se máte zaměřit především. A nyní si chci vyslechnout vaše reference – kde jste pátrali, co jste zjistili a jaká nápravná opatření jste podnikli. Začne náměstek pro kulturní diverzi soudruh Odchovanec.“
Odchovanec:
„Plně se ztotožňuji s ministrem vnitra i vámi, bratře veliteli. Nedělal jsem si žádné iluze, vím, jací jsou ti Putinovi agenti zákeřní propagandisté, ale toto jsem nečekal ani v nejhorším snu... Posuďte sám! Navšítvil jsem pět pražských knihkupectví. A ve všech byla naprosto volně k dostání kniha Vojna a mír jakéhosi Lva Nikolajeviče Tolstého!“
Nevychovanec:
„To jméno mi nic neříká. Zjistil jste, kdo to je?“
Odchovanec:
„Zatím ne, je to hodně složité, ale pracuji na tom. Věřím, že to dřív nebo později zjistím. Je jasné, že křestní jméno Lev je konspirativním manévrem – lva má přece ve znaku naše země, zatímco Rusko má medvěda. Pravé jméno tedy bude Medvěd Nikolajevič Tolstoj. S tím začnu operovat a myslím, že brzy toho agenta odhalím.“
Nevychovanec:
„To individuum se podle všeho neštítí ničeho. Otevřeně mluví o válce, i když se to snaží maskovat mírem. Doufám, že jste vydal příkaz k okamžitému zabavení této záškodnické knihy!“
Odchovanec:
„Samozřejmě jsem se o to pokusil, ovšem se zlou jsem se potázel. Všichni knihkupci mi tvrdili, že nejde o literaturu propagandistickou, ale krásnou.“
Nevychovanec:
„A jsme z Prahy doma! Krásná je ruské slovo a znamená rudá! Okamžitě o tom budu informovat ministra vnitra a ta bolševická propaganda půjde do stoupy!
A nyní má slovo náměstek pro ideologický boj soukmenovec Nedonošenec...“
Nedochovanec:
„Nedochovanec, pane Nevychovanče...“
Nevychovanec:
„Jo, jistě, promiňte – tak mluvte.“
Nedochovanec:
„Je to jedním slovem hrůza. Jinak to vyjádřit nedokážu. Ti ruští konspirátoři se naprosto cíleně zaměřují na nejmladší generaci a ve spolupráci s některými domácími protimerkelovské živly blbnou hlavu už malým dětem v základních školách! V každé knížce zeměpisu, která se mi dostala do ruky – opakuji, v každé bez jediné výjimky – se píše, že největší sladkovodní jezero na světě je ruský Bajkal!“
Nevychovanec:
„To je neslýchané! Kdo ty knihy vydává?“
Nedochovanec:
„Představte si, že jedno zrádcovské české nakladatelství!“
Nevychovanec:
„Za jidášský rubl jsou ti zdejší kolaboranti ochotni napsat jakoukoliv lež! Ale ruka zákona na ně dopadne o to přísněji! Ví o tom ministryně školství, ta... Oslová?“
Nedochavanec:
„Mezková, šéfe... Ano, ví o tom, ale nechce s tím Bajkalem nic dělat. To by ale ještě nebylo to nejhorší. Zjistil jsem, že zatímco v roce 2010 se učilo ruštinu 20 000 českých dětí, letos to je už 40 000!“
Nevychovanec:
„To je nárůst o 1200%!“
Nedochovanec:
„Přesně tak! To ministerstvo je semeništěm ruských konfidentů! To prorůstání rusofilních nálad do státní správy je nadále netolerovatelné!“
Nevychovanec:
„Informuji o tom předsedu vlády a navrhnu, aby v čele školství stál náš člověk. Ale i tak – ta děcka na tu ruštinu museli přece přihlásit jejich rodiče. Co tím sledují? Ať už je v tom cokoli, takoví lidé jsou společensky nebezpeční. Je zapotřebí je sledovat a jejich činnost monitorovat. Přihlásit dítě na výuku ruštiny je přece otevřená zrada!“
Soudružko Schovancová, k jakým poznatkům jste dospěla vy?“
Schovancová:
„Jako náměstkyně pro bigbít jsem šokována, ba přímo konzervována. Těch podvratných hudebních skupin, řízených z Kremlu, je tolik, že se vůbec nedivím ministrovi Pelikánovi, že začíná pelichat. Pro ilustraci: MIG–21...“
Nevychovanec:
„Já jsem se asi přeslechl. Tyto záležitosti přece patří do kompetence ministerstva obrany a já...“
Schovancová:
„To jsem si zprvu myslela taky, vždyť MIG–21 je dopravní letadlo pro převážení migrantů, že... Ale po několikatýdenním pátrání jsem zjistila, že si tak říkají nějací protiuprchličtí muzikanti, napojení na ruskou ambasádu!“
Nevychovanec:
„Vidím, že situace je opravdu katastrofální. Sedíme na sudu s prachem! Naše země stojí na pokraji státního bank... převratu! Rusové proti nám rozpoutali hybridní válku a jejich domácí přisluhovači zakládají weby a blogy, aby oklamali věrné čtenáře Blesku a diváky naší veřejnosprávné televize. Všechno je to evidentně řízeno z jednoho centra, mám nyní na mysli ty proruské, propolské a promaďarské weby, o kterých tak často pan ministr mluví. Je jich prý čím dál víc, zatím se nám ale nepodařilo proniknout do jejich struktury a určit, kdo je tím nejvyšším koordinátorem. Víme jen tolik, že to všechno financuje Moskva a osobně Putin a... Co máte na srdci, náměstku Převychovanče?“
Převychovanec:
„V tomto směru udělalo naše oddělení dohledu nad proruskými weby velký pokrok, a troufám si říct, že nám v síti uvízla opravdu velká ryba. Původně to vypadalo, že za vším stojí jistý web s názvem Agronet. Prověřovali jsme i www.kaloususaty.cz, www.agentbures.ru, ale vždy se ukázalo, že to jsou sice jasně proruské weby, ale někým řízené. A pak jsme ptáčka lapili! Všechno to má na svědomí jakýsi tajemný Jan Hofírek, který svůj proruský web ukryl za název Literární blog pro toho, kdo ho najde. Prozradilo ho ovšem to, že v poslední době napsal dvě kladné recenze na knihy ruských autorek a...“
Nevychovanec:
„Výborně! Od začátku mně bylo jasné – a pan ministr mě na to upozorňoval –, že ten boss proruských bossů bude zamaskován jako odborník na ruskou literaturu. Všechno nám to teď do sebe pěkně zapadá – ten Hofírek je určitě ve spojení s Medvědem Nikolajevičem, oba pak infiltrovali česká nakladatelství, aby psala o Bajkalu jako největším sladkovodním jezeře na světě a podle všech indicií stojí i za tím, kolik školáků se učí rusky.
Musím vás pochválit, odvedli jste všichni skvělou práci. Ještě dnes bude mít tyto informace na stole náčelník policejního náměstka pro vnitro. Pak BIS, GIPS, URNA, ÚOOZ, KOBRA a BOBR spustí celorepublikovou akci s krycím názvem „BARBAROSSA“. Chytíme Hofírka, Medvěda, Tolstolobika, Kolibříka, Pelikána i Čápa! Republiku si prostě rozvracet nedáme a multiklientelismus u nás prosadíme navzdory všem antisociálním lobbovým blogistům!“

BÁSNĚNÍ (52)


ZLODĚJSKÁ KOLEDA

Vánoce pomalu klepou už na dveře
za chvíli budou tu v celé své nádheře -
V obchodech množí se drobnější krádeže
tak jako každý rok, mnozí to známe, že...
Pod stromkem dárečky... buď draze koupené
anebo (fujtajbl!) zadarmo loupené...

středa 23. listopadu 2016

POETICKÉ KOMENTÁŘE (75)

Seniorimirime

T o h l e   t e d y   n e n í   v h o d n á
r e k l a m a  -  v y   h y e n y !
S e n i o ř i   n e j s o u   š k o d n á
a b y s t e   j e   s t ř í l e l i

BÁSNĚNÍ (51)


ISLAMOFOBNÍ ŘÍKANKA

Můj muž je naštěstí vyznáním nemuslim
(já totiž muslimy opravdu nemusím)
kdyby se z manžela stal někdy muslim
tak skončím s životem pod mostem nuslím...

HOMOSEXUÁLOVÉ POTŘEBUJÍ POMOC



Homosexualita… Asi těžko bychom našli jiné téma, v němž se oficiální, politicko-korektní a „vědecký“ postoj tolik liší od postojů a názorů obyčejných, zdravým selským rozumem se řídících lidí. Znáte třeba nějakého novináře, který by měl na homosexualitu jiný než oficiálně-povinný názor? Lze se ve sdělovacích prostředcích, různých „odborných“ příručkách či výpotcích nejrůznějších tzv. „sexuologů“ setkat s něčím jiným než s dokola omílaným a do omrzení papouškovaným tvrzením, že homosexualita není duševní porucha, ale normální varianta sexuálního chování, že každý, kdo toto popírá, je „homofob“ a že homofobie je vlastně trestným činem, protože vyvolává nenávist k „jinak sexuálně orientovaným osobám“?
Nedávno jsem na Radiožurnálu poslouchal pořad s názvem „Dobrá bohyně“ (nebo tak nějak), který byl prezentován jako „stoprocentní pořad pro čtyřprocentní menšinu“. I když jsem zvyklý na ledacos, přesto mne velmi překvapila míra netolerantnosti, ba nenávisti vůči těm, kdo mají na homosexualitu jiný než „správný“ pohled. Demagogie, naprostá neznalost problematiky nahrazovaná ideologicko-politickými hesly, neustálé odvolávání se na jakési „nejnovější vědecké poznatky“ bez jakéhokoli racionálního uchopení tématu – to vše bylo základní osou celého vysílání, jež na mne působilo spíše jako politická masáž „nevzdělaného“ národa…
Nyní trochu odbočím a všimnu si toho, jak jsou názory různých učenců překrucovány, jak jsou z jejich spisů vypreparovávány nehodící se části a cenzurováno vše, co neodpovídá současným politicko-korektním představám. Tak třeba Darwin je oslavován jako tvůrce evoluční teorie, která se dále používá jako agrument proti existenci Boha… Zcela se zamlčuje, že tentýž Darwin byl věřícím člověkem, že o existenci Boha nikdy nepochyboval, ba naopak svou evoluční teorii založil právě na prvotním tvůrčím aktu Boha. Podobně je tomu např. u Freuda, který se dnes jako zakladatel psychoanalýzy těší velké popularitě pro své náhledy na sexualitu – ovšem opět se setkáváme s tendencí cenzurovat v jeho díle vše, co se nehodí. Takže jen málokdo ví, že právě Freud považoval homosexualitu za sexuální úchylku, na níž se podle něj jako na klasické a nezpochybnitelné deviaci dají aplikovat a z ní odvozovat i jiné sexuální poruchy.
Vrátím se ale k tématu. Jak známo, vede se mimo jiné spor o to, jak vlastně homosexualita „vzniká“. Naši homoaktivisté tvrdí, že je vrozená a tím prý je zřejmé, že je „přirozená“ – kdo tvrdí opak, je tmář, katolík nebo neonacista. Je pikantní, že homoaktivisté na druhé straně Atlantiku v USA za tmářskou a homofobní považují naopak právě teorii o vrozenosti homosexuality – oni si prý svou sexuální orientaci zvolili zcela svobodně, nebyli k ní nijak determinováni…
Jde samozřejmě o otázku, která je nepodstatná, protože úchylka zůstává úchylkou, ať už se s ní člověk narodí nebo se k ní „propracuje“ v průběhu života. Já osobně si myslím (a potvrzují to i závěry renomovaných psychiatrů), že homosexualita je skutečně v některých případech vrozená – totiž tak, že dítě přichází na svět s homosexuálním zaměřením v důsledku zvráceného sexuálního chování matky v době těhotenství. Je evidentní, že tyto ženy ví o tom, že jsou za homosexualitu svých dětí zodpovědné, ve většině případů si to však nechtějí přiznat a stávají se z nich naopak nejaktivnější (a bohužel i nejagresívnější) bojovnice za „normalitu“ homosexuality a za potírání všech projevů „homofobie“.
Ve většině případů však homosexualita vrozená není, ale je důsledkem traumatu dítěte v souvislosti s rozvodem rodičů. Svět dítěte, kde vše má své nezastupitelné a nenahraditelné místo, se rozpadem rodiny hroutí a dětská duše se ocitá v citovém vakuu, vydaná napospas nejrozličnějším psychickým poruchám včetně homosexuality. Ostatně je zcela zřejmé, že v rodinách, kde vše normálně funguje (tím „normálně“ nemyslím nějaké absolutně ideální rodiny, ale prostě rodiny, kde je otec a matka, kteří „normálně“ žijí a snaží se své děti „normálně“ vychovávat), se z dětí nikdy homosexuálové nestávají.
Myslím si, že homosexuálové jsou lidé, kteří potřebují od společnosti pomoc. Nikoli však pseudopomoc, halící se do „vědeckého“ hávu údajné normality homosexuálního zaměření, ale pomoc opravdovou, totiž psychiatrickou, psychologickou, duchovní… Myslím si rovněž, že naprostá většina takto postižených lidí touží po uzdravení a ne po tom, aby bylo jejich neštěstí zneužíváno k politickým a jiným účelům. Většina homosexuálů nejsou homoaktivisté, pochodující po ulicích a bojující za svá „práva“, ale normální lidé, zápasící se svou nemocí. Budeme se dále tvářit, že jim nemusíme pomáhat, protože nemocní vlastně nejsou?!

úterý 22. listopadu 2016

HAIKU (70)


H r k á n í   d r o b n ý c h  –

č í š n í k   s i   ř í k á

o   s p r o p i t n é

DEFINICE MEDIÁLNÍCH POJMŮ

Za komunistického režimu byli ti, kdo měli odlišný než oficiální názor na společensko-politickou situaci, označováni nejrůznějšími termíny - např. pravicoví oportunisté, antisocialistické živly, protispolečenské elementy apod.
Tyto nálepkovací a dehonestující praktiky převzala v dnešní demokratické společnosti řada sdělovacích prostředků, především pak tzv. Česká televize. Její newspeak zahrnuje celou škálu uměle vytvořených či významově posunutých pojmů, z nichž některé zde chci definovat a poskytnout tak těm, kdo snad ještě ČT sledují, jisté vodítko pro správné rozlišení sdělovaného obsahu:

Xenofob - člověk, který chce, aby on a jeho děti mohli žít ve svobodné společnosti a dává to veřejně najevo, např. tím, že podporuje prezidenta republiky.

Islamofob - člověk, který si prostudoval korán a tudíž ví, že islám není náboženství, ale vojensko-ideologická doktrína, neslučitelná s demokracií a lidskými právy a aktivně se zasazuje o to, aby toto pseudonáboženství bylo v naší zemi postaveno mimo zákon.

Pravicový extrémista - člověk, který miluje svou vlast a je ochoten za její svobodu a nezávislost bojovat se zbraní v ruce.

Populista - člověk, který disponuje zdravým selským rozumem a používá ho.

Fašista - člověk, který se pravidelně účastní protiislámských shromáždění a v rukou drží vlajku České republiky.

Falešný záložák - člověk, který absolvoval základní vojenskou službu, byl propuštěn do zálohy a je ochoten v případě potřeby bránit svou vlast, přičemž se na tuto obranu aktivně připravuje jak po fyzické, tak po odborné stránce.

Rasista - člověk, který není ani xenofob, ani islamofob, ani pravicový extrémista, ani populista, ani fašista a ani falešný záložák a pro kterého tedy bylo nutné vytvořit speciální označení.

pondělí 21. listopadu 2016

POETICKÉ KOMENTÁŘE (74)

Aspolpratzehu_2

S l u n c e   a   t e p l o  -  k r á s n é   p ř á n í
m á m - l i   v š a k   m l u v i t   p ř í m o   k   v ě c i
p ř i j d e   m i   k r a j n ě   n e h u m á n n í
t e p l o   j e   p ř e c e   v ž d y c k y . . .  v   p e c i

HAIKU (69)


P o d é l   d á l n i c e

z a s t a v e n í

k ř í ž o v é   c e s t y

neděle 20. listopadu 2016

JOHN DAVID BARROW: STO DŮLEŽITÝCH VĚCÍ O SPORTU, KTERÉ NEVÍTE (a ani nevíte, že je nevíte)

Obalka Sto důležitých věcí o sportu, které nevíte (a ani nevíte, že je nevíte)

Kniha pro chytré hlavy inteligentních čtenářů!

Jméno Johna Davida Barrowa, významného anglického fyzika, matematika, kosmologa a současně i popularizátora těchto „svých“ vědních oborů formou článků a knih je našim čtenářům dobře známé. Z úctyhodného počtu takřka dvou desítek titulů byla totiž řada z nich přeložena do češtiny, přičemž se vždycky jednalo o literární událost par excellence (vzpomeňme např. na velký čtenářský ohlas jeho knihy Teorie všeho, resp. jejího rozšířeného vydání s názvem Nové teorie všeho). Jestliže se díky nakladatelství Dokořán můžeme nyní seznámit s další knihou tohoto anglického autora, pak jde o literární počin, který lze jen uvítat.
Je všeobecně známo, že za mimořádným literárním úspěchem jeho děl stojí kromě obrovské vědecké erudice též neobyčejný dar Johna D. Barrowa „tlumočit“ složité a pro normální smrtelníky subtilní matematicko-fyzikální poznatky a teorie do srozumitelné podoby. Když k tomu připočteme „anglický“ smysl pro humor a zálibu v paradoxech, stává se zřejmým, že v Barrowovi máme co do činění s osobností, jakých ve vědeckých kruzích mnoho není.
Jeho zatím poslední do češtiny přeložená kniha s poměrně dlouhým názvem Sto důležitých věcí o sportu, které nevíte (a ani nevíte, že je nevíte) se poněkud vymyká našim dosavadním zkušenostem s tímto autorem. Jestliže se však do ní začteme, záhy zjistíme, že je to stále tentýž „starý dobrý Barrow“, navíc „obohacený“ o perfektní znalost problematiky nejrůznějších sportovních disciplín, kterými nás na stránkách knihy provází komentáři a postřehy, jež jsou „přísně vědecké“, současně však odlehčené humorem a skvělým literárním stylem. Je opravdu fascinující sledovat, jak široký je Barrowův „sportovní“ záběr, jak se přes fotbal, lehkou atletiku, tenis a další takříkajíc populární sporty dostává až k těm, které spíše živoří na okraji zájmu (vodní pólo, lukostřelba), přičemž u všech nachází nejrůznější paradoxy, „fígle“ či výjimky z pravidla.
Čtenář se mimo jiné dozví, proč muselo být po zimních olympijských hrách v roce 2002 změněno hodnocení krasobruslařů, ke svému překvapení zjistí, že ve skoku o tyči zůstává stále veliký prostor ke zlepšování výkonů, resp. že při ideálních podmínkách je lidské tělo schopno atakovat laťku ve výšce 7,5 metru a že dokonce v disciplíně, kde bychom již žádné výraznější zlepšení nečekali, totiž v běhu na 100 m, má světový rekordman Usain Bolt šanci dosahovat ještě lepších časů za předpokladu, že zlepší svoji pomalou reakci na startovní výstřel.
Oskar Pistorius, jihoafrický běžec s amputovanýma nohama se „díky“ svým protézám dokáže přibližovat špičkovým výkonům zdravých sportovců. Jak je něco takového možné a není beznohý běžec na protézách nakonec zvýhodněn vůči ostatním? Tato zdánlivě nesmyslná otázka je ve skutečnosti zcela na místě a John D. Barrow nám vysvětlí, proč tomu tak je. Dozvíme se i to, proč se na určitých stadionech dosahuje lepších výkonů, proč je při plaveckých disciplínách zakázáno plavání pod vodou a pochopitelně mnoho dalšího.
Knihu Johna Davida Barrowa Sto důležitých věcí o sportu, které nevíte (a ani nevíte, že je nevíte) lze doporučit nejen lidem, kteří se – ať už aktivně či jen pasivně – věnují nějakému sportu, ale především všem, kdo mají rádi matematicko-fyzikální paradoxy, překvapení a nečekaná řešení. Zkrátka – je to ideální kniha pro zvídavé čtenáře „všeho druhu“!

BÁSNĚNÍ (50)


PO POHŘBU...

Říjnový, chladný déšť snáší se na hroby
obřad už skončil a hřbitov je prázdný –
truchlící odešli zapít žal k „Hadovi“
jen já tu zůstávám a jinak žádný

No, žádný... Lidí je kolem mne víc než dost
myslím tím ty mrtvé v okolních hrobech
– náhle mne přepadla podivná sklíčenost
cítím, že začínám zápasit o dech

Až nyní, dá se říct na sklonku života
promrzlý, smutný a opuštěn všemi
vím, že smrt vskutku je jediná jistota
zvlášť tady – v rakvi a tři metry v zemi...

POETICKÉ KOMENTÁŘE (73)

Aobesenci

R a č t e   v s t o u p i t  –  j s m e   t u   p r o   V á s 
k o u p í t e   t u   v ě c í   f ů r u  –
p r o   d o s p ě l é   m á m e   p r o v a z
p r o   d ě t i č k y   z a s e   š ň ů r u . . .

BÁSNĚNÍ (49)


KARNEVAL...

Svině
s maskou úkladného úsměvu
na přetvářce
prasečího obličeje

HAIKU (68)


P r o t i v í t r  –

m u ž   v   k l o b o u k u

k a ž d é h o   z d r a v í

sobota 19. listopadu 2016

HAIGA (10) – HAIGAHÁDANKA

Otakarekfenyklovyhousenka

U ž   v í m

p r o č   s e   m u   ř í k á

BÁSNĚNÍ (48)


Hlemýžď v domečku -
bezpečný domov
domácího vězení

NORSKÉ FAŠISTICKÉ KRÁLOVSTVÍ – VAROVÁNÍ PRO ČESKÉ OBČANY



Mělo by o tom spíše informovat Ministerstvo zahraničních věcí na svých webových stránkách, popř. nějaký jiný oficiální orgán - nikdo se k tomu ale nemá. Vždyť dosud platilo a pro mnohé politiky možná platí dál heslo „Norsko - náš vzor“! Napsal jsem to tedy já...

Vážení občané České republiky,
právo svobodně cestovat, navštěvovat jiné země či v nich žít a pracovat je po létech nesvobody a zadrátovaných hranic zajisté mimořádně pozitivní skutečností. Milióny z Vás ji také využívají, ať již k dovoleným, návštěvám příbuzných a přátel, obdivování kulturních památek a přírodních krás cizích zemí apod. Bohužel - možnost svobodně cestovat po světě sebou nese i určitá rizika, přičemž se nemusí jednat pouze o válečné konflikty, epidemie atd. Nebezpečné dnes již zdaleka nejsou jen tzv. rozvojové či exotické země - např. s terorismem se můžeme setkat i tam, kde bychom to nikdy nečekali, totiž v tzv. demokratických, hospodářsky vyspělých a civilizovaných státech. Jednou z těchto pro cizince obzvlášť nebezpečných zemí je Norské království. Před návštěvou Norska či dokonce dlouhodobějším pobytem v této zemi chci varovat především rodiče s malými dětmi.
Není nutné dopodrobna zkoumat všechny souvislosti, které vedly k tomu, že se poměry v současném Norsku nebezpečně přibližují praktikám totalitních systémů. Spokojím se tedy alespoň malým historickým exkurzem do období druhé světové války, kdy bylo Norsko obsazeno Německem a vytvořila se zde početně silná, ideologicky ortodoxní a mimořádně aktivní domácí nacistická strana, mající plnou důvěru Třetí říše. Její zakladatel Vitkun Quisling byl fanatickým obdivovatelem Adolfa Hitlera a fašismu a usiloval o co nejužší vztahy mezi oběma zeměmi. Mladí Norové po tisících vstupovali do elitních jednotek SS, zúčastňovali se bojových operací na východní frontě a spolupodíleli se na vyhlazování Židů. Velkým obdivovatelem Adolfa Hitlera byl např. i norský nositel Nobelovy ceny za literaturu Knut Hamsun (medaili za tuto cenu daroval Goebbelsovi). V reakci na Hitlerovu smrt napsal:
„Nejsem hoden, abych pozvedl svůj hlas o Adolfu Hitlerovi, a jeho život a činy také nevybízejí k nějakému sentimentálnímu pohnutí. Byl to válečník, válečník za lidstvo a hlasatel evangelia práva pro všechny národy. Byl reformátorskou postavou nejvyššího řádu a jeho historickým údělem bylo působit v době bezpříkladné surovosti, která jej nakonec porazila. Takto se obyčejný Západoevropan dívá na Adolfa Hitlera, a my, jeho blízcí přívrženci, skláníme nyní hlavu před jeho smrtí.“
Po válce byl Quisling popraven, což značná část Norů dodnes chápe jako pomstu a bezpráví. Denacifikace poválečného Norska proběhla ve znamení benevolence vůči válečným zločincům – bývalí esesáci dostali peněžité tresty, těch několik z celkového počtu 6 000, potrestaných vězením, bylo po třech letech propuštěno. Norů, kteří bojovali v německém Wehrmachtu (koncem války jich bylo 50 000) se denacifikace netýkala. Norsko tak mohlo nerušeně navázat na své „tradice“. Lidí, schopných všeho, bylo dost a nechyběla ani ideologie, ospravedlňující sebevětší zločiny...
Poválečné Norsko (ve snaze vymazat vzpomínky na svou potupnou historii, resp. na fakt, že bylo po celou válku nejvěrnějším spojencem nacistického Německa) se vydalo cestou budování tzv. sociálního státu, zajišťujícího všem občanům nadstandardní životní podmínky. Pokud se týče materiálního zabezpečení lidí, dosáhla země díky ropnému boomu nepopiratelných úspěchů. Po dosažení cílů sociálního státu se však pozornost norských vlád stále častěji obracela k sociálnímu inženýrství, ke snaze o přetvoření společnosti, o eliminaci všech „nežádoucích“ názorů a postojů. Výsledkem je uniformita a strach - Norové se bojí jakkoli vyčnívat, být odlišní od požadovaného standardu v chování i myšlení. Stát rovněž začal mimo jiné čím dál více zasahovat do práv rodičů na výchovu dětí a postupně byla celá tato záležitost přivedena ad absurdum - v dnešním Norsku jsou rodiče považováni za potenciální nepřátele svých dětí, státní orgány se v otázce dětských práv vymkly jakékoliv kontrole, resp. rodičům jsou ze zcela absurdních důvodů děti odebírány a svěřovány tzv. pěstounům, tj. státem proškoleným a prověřeným „odborníkům na výchovu“.
Dodejme, že odebírání dětí a jejich převýchova má v Norsku dlouhou tradici - začalo to laboratoří pro eugeniku a rasovou biologii (tzv. Winderen Laboratory), která vznikla již před válkou v Oslu. Následně byla v Norsku uzákoněna násilná sterilizace tzv. rasově méněcenných skupin obyvatelstva. Tyto zrůdné praktiky vyvrcholily odebíráním dětí Laponcům, původním obyvatelům Norska. Aby zapomněly svůj rodný jazyk, nesměly jím děti mluvit a byly mučeny, pokud zákaz porušily.
Dnes tedy dochází k paradoxní situaci, kdy se z Norska na počátku třetího tisíciletí opět stává fašistický stát, byť s formálně demokratickou fasádou. Únosy dětí z rodin, které provádí smutně proslulá organizace Barnevernet, svými praktikami a výsadním postavením ve státě (Barnevernetu jsou podřízeny soudy i policie) de facto totožná s nacistickým Gestapem, jsou jasnou indicií fašizoidních tendencí v současném Norsku. Odebírání dětí se děje dokonce i cizím státním příslušníkům - svou smutnou zkušenost s Barnevernetem udělali např. ruští, polští, američtí a indičtí rodiče. Bohužel - děti byly v Norsku uneseny i naší občance paní Evě Michalákové. Zatímco ale státním orgánům jiných zemí není osud jejich unesených děti lhostejný a tvrdě bojují za práva těchto svých bezbranných občánků, u nás je situace jiná. Náš stát se o tuto kauzu prakticky nezajímá, Eva Michaláková vedla svou bitvu o navrácení dětí proti všemocnému Barnevernetu po čtyři roky sama. Teprve po demonstracích před norskou ambasádou v Praze, po petiční akci a rozhořčení české veřejnosti nad nečinností státních orgánů se naše oficiální místa nesměle začínají na tuto záležitost dotazovat norských úřadů.
Na základě těchto alarmujících skutečností považuji za nutné varovat Vás před cestou do Norska. Pokud se tam přesto vydáte, rozhodně sebou neberte svoje děti. Riziko, že Vám budou uneseny, je poměrně značné, náš stát Vám v takovém případě nepomůže a soudní proces o jejich vrácení je prakticky předem prohraný.

pátek 18. listopadu 2016

BÁSNĚNÍ (47)


MY A ONA...

Tvé právo poslední noci
Ti nikdo nevezme
vždyť svou dochvilností jsi pověstná…
Co nám tedy zbývá
když kostky jsou vrženy a karty rozdány
a eso v Tvé ruce kostnaté
nikdo nepřebije?
Ano, co zbývá kromě života
jehož dnům říkáme všední a sváteční
aby nás tolik neděsila jejich prchavost…
Jsou stále před námi
jako stín, který nelze předběhnout
a žít vzpomínkami se nedá
když vzadu není také nic než dny a noci
- svatební, bartolomějské, silvestrovské…
Past času sklapla už při našem zrození
a zůstal jen zamřížovaný život v cele smrti
Někdy za noci se podíváme vzhůru k nebi
na stříbrné pihy hvězd nebo zlaté oko úplňku
- a tehdy jsme to opravdu My
jen tyto okamžiky nám patří bezezbytku
a ani Ty nám je nemůžeš vzít
neboť jsme na Tebe pro tuto chvíli zapomněli
jako na smrt…
Ale pak jsi tu opět
a nám nezbývá než žít dál
svůj úděl denní a noční
bez třpytu hvězd a lesku luny
na tísnivé obloze každodennosti…
Ne, nejsme jen dvounohá zvířata
pachtící se denními strastmi k večernímu žlabu
- cosi tušíme a tu a tam se dokážeme i zastavit
a opatrně rozhlédnout na obě strany
Ty chvilky však bývají příliš krátké na to, aby v nás dokázaly
něco změnit a my, vyděšeni tím
co jsme zahlédli, se opět zařadíme do bezpečí jednosměrnosti
Ne, nejsme jen zajatci chleba a her a podprahových reklam
na život tady a teď
- cosi tušíme a občas se dokážeme i svobodně rozhodnout
když nám nic jiného nezbývá
protože Tě už máme
na jazyku…

DEUTSCHES HAIGA (4)

Blume

POETICKÉ KOMENTÁŘE (72)

 Hrbitov_3

M y   v á m   d á m e ,  f u r t   s e   f l á k a t
z d e   j e   k o š t ě ,  k o s a ,  h r á b ě  -
n e b o ž t í c i ,  j d e   s e   m a k a t
t a d y   n e j s t e   v   n o c l e h á r n ě !

úterý 15. listopadu 2016

BÁSNĚNÍ (46)


Požehnaný věk -
náš čuník se dožil
tří metráků

EVA MICHALÁKOVÁ vs. NORSKÝ DEMOKRATICKÝ FAŠISMUS

Barnevernetprotest_2

Ten případ má několik rovin a tudíž se na něho můžeme a musíme dívat z více úhlů pohledu, protože jedině takto zjistíme pravý stav věcí, resp. neuvízneme u jednotlivostí (byť jsou sebevíc šokující a otřesné), ale nahlédneme samotnou podstatu děsivého fenoménu, odehrávajícího se v „civilizované“, „demokratické“ zemi…
Položme si nejdříve otázku: Může v demokratickém státě docházet k páchání institucionálně tolerovaných nebo dokonce přímo podporovaných zločinů? V první chvíli je odpověď jasná – ne, nemůže, demokracie totiž disponuje množstvím mechanismů, které zaručují základní lidská práva všem občanům a brání jejich pošlapávání. Pokud se však nad touto otázkou zamyslíme hlouběji (a pokud si navíc posloužíme konkrétním případem paní Evy Michalákové a jejích dětí), zjišťujeme, že odpověď tak jednoznačná není.
To, že je určitá země demokratická ještě vůbec neznamená, že v ní nemůže ze strany státu docházet k porušování lidských práv a k páchání nepravostí nebo i zločinů. Toto zjištění je pochopitelně šokující a stěží uvěřitelné, neboť pro naprostou většinu z nás je demokracie synonymem právě pro svobodu a lidská práva. Ukazuje se však, že tento názor musíme opustit, protože neobstojí tváří tvář evidentnímu faktu, který vidíme v dnešním Norsku, že totiž formálně naprosto „bezchybně“ fungující demokratický systém „produkuje“ obludné zločiny, srovnatelné se zvěrstvy těch nejhorších totalitních režimů. Jak ovšem mohlo dojít k tomu, že Barnevernet, tedy instituce, mající hájit zájmy a práva dětí, se stala karikaturou sebe sama, ba co víc, že se vůči dětem (a tedy logicky i vůči jejich rodičům) dopouští bezpráví, násilí a vůbec jednání, které nelze nazývat jinak než zločinné?
Tady se dostáváme k problematice tzv. juvenilní justice, která by se dala stručně charakterizovat jako lidská práva naruby, jako ad absurdum dovedená snaha o unifikaci společnosti. Jak známo, tohoto stavu se snažily dosáhnout komunistické a fašistické režimy – ovšem, jak vidno, ani demokratické společnosti nejsou proti „rovnosti, volnosti a bratrství“ imunní. Nejde totiž zdaleka jen o Norsko – to „pouze“ svou pseudoochranou dětí před „zlými“, „nezodpovědnými“ rodiči pokročilo v tomto „moderním trendu“ nejdál. Konkrétních příkladů lze uvést mnoho, zůstaňme však u toho „našeho“, tj. odebírání dětí. Zatímco za normálních okolností by stát měl k těmto opatřením sahat jen v jasně specifikovaných a „zdravým selským rozumem“ pochopitelných případech, juvenilní justice to vidí jinak: „Je Vaše dítě smutné? To je divné, vždyť děti by měly být veselé! Co se s tím Vaším děje, co ho trápí, co mu děláte?! Určitě ho týráte…“ „Je Vaše dítě tlusté? Nadváha je nebezpečná, uvědomujete si to? No dobře, ale co proti tomu děláte? Aha, ale to je dost málo, nemyslíte? Znáte kalorickou hodnotu potravin, víte, co je to vyvážená strava? Ne? No ale potom…“ A dítě je z důvodu týrání, zanedbávání potřebné péče, psychického strádání atd. rodičům odebráno a svěřeno „kvalifikovaným“, „proškoleným“ pěstounům, kteří se o něho určitě postarají lépe…
Podle právě popsaného scénáře probíhal i případ paní Michalákové. Ve stručnosti: Udání, že její děti jsou týrány. Formální „prověření“ nahlášené skutečnosti ze strany Barnevernetu. Odebrání dětí a jejich umístění do pěstounských rodin. Policejní prošetření případu a konstatování, že děti týrány nebyly. Děti zůstávají nadále u pěstounů, snahy o jejich navrácení vyznívají naprázdno. Kauza se vleče čtyři roky. Medializace celé záležitosti ze strany matky. Pohrůžka Barnevernetu, že toto bude posuzováno jako přitěžující okolnost a hrozba definitivní ztrátou dětí…

Barnevernet-1_2

To, že v Norsku probíhá za mlčenlivého souhlasu státu čilý obchod s dětmi, které jsou (na objednávku?!) odebírány rodičům pod směšnými či vykonstruovanými záminkami, že se tak děje v údajně vyspělé, prosperující a takřka vzorové zemi, že se podobné excesy začínají objevovat v Anglii, Německu a jiných, opět tzv. civilizovaných zemích – to jsou fakta, z nichž mrazí, ale ze kterých bychom především měli vyvodit závěry pro naši českou demokracii.
Dostáváme se tudíž k otázce, zda něco podobného nečeká i naši zemi, naše rodiče a naše děti. Bohužel, vykročeno tímto směrem již je. V čele těchto snah o „zespolečenštění“ dětí stojí militantní feministky, „lidskoprávní“ fanatici, homosexualistická lobby a další lidé a organizace, usilující o rozbití tradiční rodiny a atomizaci společnosti za účelem jejího snadnějšího ovládání. Volání po „skandinávském modelu“ lidských práv a celkovém uspořádání společnosti již po léta zaznívá právě z těchto kruhů.
Signifikantní je v této souvislosti to, jak se náš stát (pod jehož ochranou děti paní Michalákové jsou!) o osud těchto svých občanů zajímá a jaké činí kroky k prosazení jejich práv. Stručně řečeno – ticho po pěšině. Teprve rozhořčení veřejnosti a mediální ohlasy přiměly některé představitele státní moci k vyjádřením, která ovšem pouze potvrdila to, co se dalo tušit – že si totiž nikdo z nich „pálit prsty“ nebude. Prohlášení paní ministryně Marksové, podle níž je Norsko demokratická země a jako taková jistě nedělá nic protiprávního, stejně jako sdělení ombudsmanky Šabatové, že se kohosi v Norsku dotázala a on jí napsal, že je všechno O.K. – to nejsou příklady pevného a zásadového postoje, ale alibistického kličkování v nepříjemné situaci. Ostatně obě dámy jsou proslulé svými ultrafeministickými, protirodinně zaměřenými názory a jen stěží se tedy budou angažovat proti něčemu, co je jim samým tak blízké. Korunu všemu pak nasadil ministr zahraničí Zaorálek, podle něhož „norské soudy jsou nezávislé a celá věc je složitá“, přičemž „dělá všechno, co může“. Umístit na webové stránky svého ministerstva zmínku o tom, že Norsko je země, kde jsou zcela běžně a ze zcela malicherných důvodů odebírány rodičům jejich děti a varovat tak naše občany, kteří se tam chystají cestovat – to ho pochopitelně ani nenapadne! A český velvyslanec v Norsku? Ten „celou záležitost pozorně sleduje“… Jen několik málo politiků (zmínil bych poslankyni Jitku Chalánkovou a europoslance Tomáše Zdechovského) se paní Michalákové a jejích děti zastalo a vyjádřilo pobouření nad bezprávím, jehož jsou obětí. Pro drtivou většinu ostatních však nadále platí heslo „Co tě nepálí, nehas!“, případně jim zavřely ústa norské fondy, tj. peníze, které tato země posílá našim neziskovkám, aby „skandinávský model“ zaváděly i u nás.
Zůstává tedy na samotných občanech, jak se k celé věci postaví, zda si uvědomí závažnost tohoto případu a zda budou bojovat za práva nešťastné matky v situaci, kdy oficiální představitelé státu zbaběle couvají. Děti paní Michalákové jsou českými, tedy i našimi dětmi a jako takové si zaslouží náš soucit, především však naši podporu a pomoc.

Hm58acdd-michalakova-repro