pondělí 12. září 2022

LEO BUREŠ: FENOMÉN VELKÁ KOTLINA (1)

 




















Kniha Fenomén Velká kotlina opět potvrzuje, že ACADEMIA zaujímá mezi našimi nakladatelstvími dominantní postavení!

Když jsem přemýšlel, jak tuto recenzi začít, přišla mi na mysl slova naší hymny zemský ráj to napohled. Opravdu uvážíme-li, jak je Česká republika velká (rozuměj malá!) a kolik nádherných přírodních lokalit se přitom na jejím území nachází, pak můžeme plným právem mluvit o svého druhu světovém unikátu. Smutné je, že tento fakt si většinou neuvědomujeme a za exotikou cestujeme do vzdálených destinací, přičemž ji často můžeme najít takříkajíc přímo za rohem.

Mohu to potvrdit z vlastní zkušenosti co se týká výprav za přírodními krásami, dáváme s mojí ženou už léta přednost domácí nabídce a vždy znovu s překvapením zjišťujeme, co všechno lze objevit v nejbližším okolí našeho bydliště (vesnice u Brna). Tak třeba Černovický hájek. Na první pohled nijak zvlášť zajímavý příměstský lesík, to však jen do té doby, než do něj vstoupíme ve správném okamžiku na přelomu dubna a května. Tehdy tu spatříme obrovské bílé plochy a ucítíme povědomou vůni (nebo zápach). To kvete Allium ursinum neboli česnek medvědí Černovický hájek, vklíněný mezi dálnici a obchodní zónu, je totiž zbytkovým územím lužního lesa! Snahy o jeho zcivilizování zatím bohudík vždy narazily na zdravý rozum...

Za další příklad může sloužit Stránská skála nad brněnským Zetorem. Koniklec velkokvětý  je přísně chráněná rostlina a není u nás mnoho míst, kde se s ním lze v přírodě setkat. Tady jsou ho však doslova plantáže! Ten kontrast těžko může být větší pod námi obrovský areál strojírenské firmy a o kousek dál jen o málo menší komplex brněnské spalovny a my se procházíme mezi rozsáhlými fialovými koberci v místě, které bylo osídleno již v pravěku. 

Nyní ale zpět ke knize, která nás s manželkou navnadila do té míry, že se tam určitě někdy podíváme! Samotný její název je velmi výstižný, neboť Velká kotlina je vskutku přírodně-krajinným fenoménem, který u nás (a kdo ví, zda v celé Evropě) nemá konkurenci. Jak se ovšem mohlo stát, že v Jeseníkách (jež jsou pochopitelně samy o sobě krásné), se navíc ještě nachází takováto perla? Odpověď na tuto otázku nás zavede až do doby ledové, kdy zde vzniklo gigantické údolí a v průběhu časů se přetvářelo až do dnešní podoby, charakteristické jak skalnatými pasážemi, tak i loukami, zalesněnými plochami, mokřady a třeba i půvabnými tůňkami. Leo Bureš se o tomto všem široce a mimořádně zasvěceně rozepisuje, takže se dá bez přehánění říct, že se o Velké kotlině dozvídáme veškeré relevantní informace. Mne asi nejvíce překvapil počet rostlinných druhů, které se tu vyskytují – odhady kolísají mezi čísly 350 až 500! Jedním z možných vysvětlení tak velikého rozptylu jsou zdejší těžko přístupná a dosud neprobádaná místa, která dodnes skrývají nejedno tajemství ač se to zdá neuvěřitelné, je zde stále co objevovat a to se týká i již zmíněných rostlin. 

Je evidentní, že Velká kotlina je nejen objektem autorova přírodovědeckého zájmu, ale i (a troufám si napsat, že především) jeho celoživotní láskou. Leo Bureš se na mnoha místech knihy vyznává ze své fascinace tímto jedinečným kouskem země, jehož výzkumu věnoval bezmála 50 roků života! A podle všeho není sám. Když uvádí ty, kteří mu při přípravě publikace byli nějakým způsobem nápomocni, je to opravdu hodně dlouhý seznam jmen. Uvědomil jsem si, že fenomén Velké kotliny kolem sebe shromáždil partu nadšenců, kteří jsou současně odborníky v řadě vědních disciplín a společně tu provádějí důležitá a mnohdy i značně náročná zkoumání. 

Fenomén Velká kotlina je sedmisetstránková vázaná publikace velkého formátu, pečlivě redakčně zpracovaná, vydaná na křídovém papíru a obsahující kromě poutavého textu i bezpočet úchvatných fotografií. A ještě bych rád uvedl následující  zvláštnost když mi přišel recenzní výtisk (mockrát děkuji, paní Povýšilová!), byl na balíku uveden údaj 2930 g. Ano, kniha váží skoro tři kilogramy a i z tohoto faktu je zřejmé, jaké pensum informací je v ní obsaženo...

A úplně na konec ještě jedna potěšitelná zpráva – v dohledné době má vyjít druhý díl!           

pondělí 5. září 2022

POETICKÉ KOMENTÁŘE (265)

 





















J e   t u   z m ě n a    k a ž d ý   v i d í

c o   k o n k r é t n ě   z n a m e n á :

b e z d o m o v c i   b u d o u   z   l i d í

p ř i j d e   d o b a   k a m e n n á . . .

čtvrtek 11. srpna 2022

RAKUŠAN ODSTOUPÍ Z POSTU MINISTRA VNITRA!


 

 

 

 

 

 

Jsem o tom pevně přesvědčen, protože současnou situaci nemůže ustát. Otázkou je podle mne jen to, zda tak učiní ještě před avizovaným setkáním s Fialou, nebo bude čekat, až ho premiér odvolá. Ta druhá alternativa mi připadá dost zbabělá, a tak předpokládám, že Rakušan funkci složí v nejbližších hodinách. 

I když, kdo ví. Třeba udělá Vítek na Péťu ty své nevinné psí oči, posype si hlavu popelem, řekne mu, že jmenování toho (teď si nemohu vzpomenout, jak se jmenuje) bylo nedorozumění a poprosí ho, aby v zájmu zachování klidu v pětikoale jej nechal šéfovat ministerstvu vnitra dál.

Fiala pak zřejmě vyšle signál (hodně dlouhý a silný, až do Bruselu) a poptá se u Frau von Leyno, jak z té šlamastyky ven. Uvidíme, co mu jeho šéfka poradi...

středa 10. srpna 2022

LOUIS de WOHL: DOBÝVAT NEBE


 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Fascinující životopis katolické světice může oslovit i nevěřící!

Chci předeslat, že u životopisů významných historických osobností dávám jednoznačně přednost literatuře faktu před beletristickým zpracováním. Důvod je zřejmý zatímco v prvním případě je autor držen na uzdě samotným literárním žánrem, který mu nedovoluje popustit uzdu fantazii a vyšperkovávat knihu čtenářsky atraktivními, ale spornými, nevěrohodnými či dokonce vyfabulovanými informacemi, v tom druhém je mu ponechána tvůrčí svoboda do té míry, že se jen stěží dokáže vyvarovat výše zmíněných nešvarů. Přesto však jsou jedinci, kteří toho schopni jsou a jejichž románové ztvárnění životních osudů velkých dějinných postav je založeno na vypravěčské ukázněnosti a faktografické poctivosti.    

Co se týká mne, mám v tomto ohledu mimořádně pozitivní zkušenosti s katolickými spisovateli a jejich životopisy církevních světců. Nemohu nezmínit alespoň K. H. Chestertona (Svatý Tomáš Akvinský) a slavnou trilogii (Dokonalá svoboda, Prázdné ruce, A vody plynou), jejíž autorka Maria Calasanz Ziescheová jí dokázala fascinovat i mnohé nevěřící. Myslím, že stejný potenciál má i kniha Dobývat nebe, pojednávající o krátkém, ale na dramatické události nesmírně bohatém životě Kateřiny SIenské, Způsob, jakým nám Louis de Wohl tuto středověkou světici a mystičku vylíčil, je skvělým příkladem jedinečné symbiózy psychologického mistrovství, s nímž před námi hlavní postava defiluje a hlubokého proniknutí do historického kontextu jejího příběhu.

Mystika... Pro mnoho dnešních lidí to slovo zavání čímsi nepochopitelným až nebezpečným, pro jiné je přímo synonymem okultismu či černé magie. Pravda je taková, že Bůh některým jedincům dává takříkajíc nahlédnout přes závoj empirické zkušenosti do říše Transcendenina. Dlužno dodat, že Církev tyto fenomény pečlivě zkoumá a jejich případnou pravost potvrzuje na základě velmi přísných kritérií. Také Kateřina Sienská si musela projít martyriem pomluv a osočování ze slávychtivosti, manipulace s lidmi a mnoha dalších hříchů, stanula i před církevním soudem, který ji ale všech obvinění zbavil. Její příkladný život a heroická láska k bližním, projevující se např. během morové epidemie, kdy bez oddechu navštěvovala a ošetřovala nemocné, byly pádnými důkazy pro to, že této křehké a skromné dívce jde jen a pouze o plnění Boží vůle. 

Svatá Kateřina Sienská žila v době, kdy Itálií zmítaly politické nepokoje a nepřátelství mezi jednotlivými městy, často vrcholící ozbrojenými střety. Autorita Církve byla otřesena a papež přes dobrou vůli a výzvy k míru nedokázal zabránit válečnému šílenství. Toto vše je v knize popsáno s precizní znalostí tehdejších politicko-společenských poměrů, což významnou měrou přispívá k její čtivosti a dramatičnosti. Kateřina, byť především žena modlitby a mystických zážitků, měla neobyčejný smysl pro praktické oblasti života. Dobře si uvědomovala, že ve válkách nejvíce trpí prostí lidé a hledala a nakonec i našla způsob, jak jim podle svých sil a možností ulehčit jejich úděl. Začala psát dopisy politikům, církevním hodnostářům, vojevůdcům a dalším vlivným osobám, na něž nebojácně apelovala, aby opustili cestu zla. Často je upozorňovala na to, že zde na zemi žijeme jen krátce a svými skutky si připravujeme věčnost a co jiného než pekelné tresty může čekat ten, kdo páchá zločiny? V případě nutnosti neváhala některé z nich navštívit osobně a svá obvinění jim vmést přímo do tváře. S Boží pomocí se jí podařilo mnohé zatvrzelé hříšníky přivést k pokání a změně života...

V knize Dobývat nebe je plno pasáží, které si troufám označit za literární perly. Nejvíce se mi asi líbila úvodní část, kde matka budoucí světice velmi těžce nese skutečnost, že by se její dcera měla stát řeholnicí. Vždyť pro ni již vybrala skvělou partii! Když ale mělo dojít k zásnubnímu setkání s jejím nastávajícím, ostříhala si Kateřina své krásné dlouhé vlasy. To, co si od matky musela vyslechnout, popsal Louis de Wohl jedním slovem úchvatně! 

O tom, že sv. Kateřina Sienská není ženou dávné minulosti, nemající co říct současným lidem, svědčí mimo jiné i to, že ji papež Pavel VI. v roce 1970 prohlásil za učitelku Církve. Její zbožnost, neohroženost, neotřesitelná víra v Boží pomoc v jakkoli těžké situaci, bolest nad hříšníky a hrůza z jejich posmrtných trestů, neúnavná snaha zachránit co nejvíce duší pro nebe to vše z ní činí vzor křesťanské opravdovosti. Shodou okolností se právě v době, kdy píši tuto recenzi, koná v našem hlavním městě tzv. Prague Pride, údajně svátek hrdosti a lidských práv, ve skutečnosti však satanská oslava zvrhlosti a odporných protipřirozených hříchů, volajících k Bohu o pomstu. Naši církevní představitelé, kteří by proti této hrůze měli jako první pozvednout hlas, se bázlivě krčí kdesi v koutě co kdyby je někdo obvinil z homofobie, že? Svatá Kateřina Sienská na základě svých četných vidění dobře věděla, že mezi zavrženými v pekle je nejvíce těch, kteří se oddávali sodomské neřesti a prznili svá těla. Žít dnes, určitě by nemlčela!             

pátek 5. srpna 2022

PETR FIALA NAPADEN RUSKÝM ŠVÁBEM!

 



 

 

 

 

  

(Nejsem volič ani příznivec Andreje Babiše. Přesto nemohu souhlasit s tím, když na shromáždění jeho stoupenců přicházejí výtržníci, vyvolávači konfliktů a dokonce zloději. Považuji za skandální, jestliže se policejní prezident na tiskové konferenci omlouvá za to, že jeho lidé zadrželi lupiče, který prchal s ukradeným reproduktorem a odmítl uposlechnout jejich výzvy. Zkusil jsem si představit opačnou situaci, kdy by se něco podobného stalo na předvolebním mítinku Petra Fialy...)   

Dnes kšiltovka a co zítra?!

O tom, že se naše neonacistické, rusofilní a proorbánovské živly stále víc radikalizují, svědčí otřesný případ ze setkání Petra Fialy s občany obce Hrdlořezy na Osoblažsku. Předsedu vlády si přišlo poslechnout šest (podle některých údajů až osm) lidí, mezi něž se ovšem vloudilo i nebezpečné protispolečenské individuum, které do té doby pokojný mítink hrůzným způsobem narušilo. V jednu chvíli totiž vystoupilo na pódium, sebralo premiérovi kšiltovku s logem EU a dalo se na útěk. Tento teroristický čin ovšem neunikl pozornosti příslušníků policie – dotyčný extrémista byl po delší honičce dostižen, zakleknut, spoután a předveden k podání vysvětlení. Čepice byla v pořádku vrácena panu premiérovi.

Na policejní služebně se ukázalo, že dvanáctiletý Vladimír P. není našim bezpečnostním orgánům neznámý. Jde o ruského švába, jehož oblíbenou četbou je dezinformační s protispolečenská tiskovina s názvem Čuk a Gek. Tento incident pochopitelně nastoluje mnohé otázky, s nimiž se novináři, věrni svému poslání strážců vlády jedné pětistrany, okamžitě obrátili na policejního disidenta. A ten měl co vysvětlovat!

Reportér veřejnosprávného média Kuba Bronzový se např. zeptal, proč policisté postupovali tak liknavě a nepoužili varovného výstřelu k zamezení pachatelova útěku. Dále se podivil, jak je možné, že zločinec, který sebere předsedovi vlády kšiltovku, je stíhán na svobodě a nikoli vazebně. Známý politický analytik Jiří Hehe zase otevřel problematiku věkové hranice trestní odpovědnosti navrhuje snížit ji na 10, resp. 8 let a dodává: Je evidentní, že ruští trollové se radikalizují již v dětském věku a pokud společnost na tento děsivý trend včas nezareaguje, můžeme se v budoucnu klidně dočkat toho, že se na obrazovky opět dostane Mrazík či dokonce Jen počkej, zajíci! 

Podobných otázek se ovšem nabízí mnohem víc. Co třeba rodiče takovýchto kreatur, jak je asi vychovávají, když jim poskytují závadovou literaturu? Co dělá místní OSPOD, že nechal celou věc zajít tak daleko? Někteří novináři zjistili, že Vladimír P. navštěvuje základní školu s rozšířenou výukou ruského jazyka! Ano, stále jsou u nás školy, kde je možné si osvojit řeč těch, kdo dnes útočí na Ukrajinu. Jak je vidět, i MŠMT musí zpytovat svědomí a podobným excesům zabránit. 

O dalším vývoji této kauzy nás sdělovací prostředky budou zajisté podrobně informovat. Z nejmenovaného zdroje (jímž je poradkyně premiéra pro vysílání signálů Anténia Satošová) se zatím ví tolik, že Vladimír P. se podle svých slov vsadil s kamarády o litr plnotučného mléka za čepici Petra Fialy, neboť všechny peníze v jeho rodině prý padnou na zaplacení cen energií. Jak je vidět, ruští agenti jsou již prakticky od kolébky vychováváni ke lhaní, šíření předsudečné nenávisti a vyvolávání poplašných zpráv. Copak u nás je nějaká energetická krize?'      

úterý 2. srpna 2022

HAIKU (177)

 

A u t o r   M á j e 

M á c h a   m i   p o m o h l

s   k ř í ž o v k o u  

úterý 19. července 2022

POETICKÉ KOMENTÁŘE (264)

 

V i d í t e   h o ,  t o h o   t r o u b u ?

p o z d ě   c h l a p e c   s l z y   r o n í

S T A N   n a   n ě h o   u š i l   b o u d u

h l o u p ý   I v a n   v l e z l   d o   n í . . .

neděle 10. července 2022

JAN HOFÍREK: PODRUHÉ DNES UŽ VYCHÁZÍ SLUNCE

Na jednom literárním blogu jsem před časem objevil recenzi na svou sbírku haiku a senrjú. Dovoluji si ji zde ocitovat.

(Pro případné zájemce dodávám, že z nákladu 200 ks mi ještě několik zbylo a knížku je tedy možné si objednat na mé emailové adrese: jan.hofirek@seznam.cz)

                                           -  -  -

Jan Hofírek: Podruhé dnes už vychází slunce

01.06.2022 20:21, Wu | knihy | výběr z knih | komentáře -

obálka knihy Podruhé dnes už vychází slunce 

Verše Jana Hofírka jsem tu už zmiňoval, jako ukázku z knihy Šálek dál hřeje dlaně, tentokrát ale vydal celou sbírku haiku a senrjú (to jsou básně, které sice vyhovují formě haiku, ale liší se tematicky, nepopisují přírodu) – a je výborná!

Hlavně mě bavilo, jak moc se mu daří vytvářet onen haiku efekt náhlého prozření a exploze významů. Využívá často dvojznačnosti slov. Třeba tohle:

Kulatiny -
dnes už třicet let
dělá na pile

Ano, kulatiny, kulaté výročí, třicet let. Ale pak přeskočí jiskra a člověku docvakne, že kulatiny jsou také dřevěné a v jednom slově se skrývá nejen výročí, ale i to, co na té pile dělá…

Živý betlém -
jen místo Ježíška
chová Maria pannu

Tady je ještě zajímavější nezvyklý kontrast, přehozené pořadí, panna má být přece před Marií. A opět ten výbuch významů a souvislostí.

A do třetice, jeden tradičnější příklad:

Tající sníh
barví střechy
dočervena

Barví – přestože nebarví, jen odkrývá.

Založil jsem si jich ale mnohem více a vy to určitě uděláte také. Kromě toho dostanete úvodní text s popisem haiku, senrjů, jejich principů a podstaty, a také několik komentářů ke vzniku vybraných básní. Rozhodně doporučuji!

Odkazy:

HOFÍREK, Jan. Podruhé dnes už vychází slunce. Prace: Jan Hofírek, 2021. ISBN 978-80-270-9521-6.

pátek 1. července 2022

KATEŘINA TUČKOVÁ: BÍLÁ VODA

 














Předesílám, že svou recenzi píši z pohledu katolického křesťana, za něhož se osměluji považovat...

Nechtěl jsem, ale nakonec to tedy řeknu. I když těch obdivných recenzí na novou Tučkovou je už tolik, že jeden disharmonický tón, narušující oslavné unisono, bude vnímán jako zlobný výlev podivného grafomana, který se musí za každou cenu předvádět. Copak ale opravdu nikdo jiný nevidí, že královna české prózy je nahá? Dokonce i Radim Kopáč, kterého si jako literárního kritika velmi vážím, se z pro mě nepochopitelného důvodu svezl na euforické vlně veřejného mínění a na stránkách MfD se vyznal ze své fascinace literárním charismatem autorky Bílé vody. Jiní jdou ještě dál a Tučkové tlustospis již dopředu pasují na Knihu roku, takže je asi vymalováno kdo z porotců soutěže Magnesia Litera si troufne jít proti proudu?

Hodně zapracovala i reklama. Již dlouho dopředu bylo avizováno, že to bude pecka, neustále se zdůrazňovalo, jak strašně dlouho (prý deset let!) to té Tučkové trvalo a kolikrát své životní dílo přepisovala, než si s ním troufla jít mezi lidi. Davy poblouzněných knihomilů si vůbec nepřipustily, že je s nimi ošklivě manipulováno mezi časem, stráveným psaním knihy a její kvalitou nemůže přece být žádná přímá úměra. No ale dobře, deset let je deset let a navíc prý v tom je hodně duchovna, nadčasovna, aktuálna a taky trocha té nezbytné pikantérie jeptišky, co se kdysi spustily a porodily... To přece musíte mít doma!

Johann Wolfgang Goethe jednou napsal, že když si člověk špatně zapne první knoflík, nikdy se již nemůže správně obléct. Myslím, že právě tato věta nejlépe vystihuje, proč Bílá voda dopadla z mého pohledu tak katastrofálně. Tím pomyslným prvním knoflíkem Kateřiny Tučkové je totiž samotné téma (postavení ženy v katolické Církvi), které si pro svou knihu zvolila a s nímž si evidentně neví rady. A z logiky věci ani nemůže, protože nechápe základní premisy, především tedy fakt, že Církev není (a díky Bohu za to!) demokratická instituce na způsob politické strany či nějakého spolku, kde si členové a členky odhlasovávají stanovy, program a volí (a odvolávají) své vůdce. Jak známo, různí heretici si právě takové církve založili a postupem doby se rozštěpili na tolik nejrůznějších církviček, že už je nikdo nespočítá...

O tom, že hlavním poselstvím knihy je opravdu kritika údajné mužské dominance, resp. ženské podřízenosti či dokonce diskriminace v Církvi, svědčí mimo jiné i to, že jako zářný příklad osvíceného reformátora je čtenářům představován biskup tajné církve z dob komunismu Felix Maria Davídek. Nikoli ovšem pro svou statečnost během čtrnáctiletého žaláře, ale z důvodu přesně opačného, kdy se samozvaně prohlásil za člověka, stojícího nad církevním zákonodárstvím a vysvětil na kněze (tedy spíše kněžku) jistou Ludmilu Javorovou. Kéž by takovýchto Davídků bylo víc, jak krásně a emancipovaně by se pak nám ženám v Církvi žilo, když bychom nemusely živořit někde na okraji, ale staly se rovnocennými mužům včetně práva na kněžské svěcení! Takhle explicitně se sice Tučková nevyjadřuje, ale mezi řádky je to naprosto čitelné. 

Abych nevypadal jako mysogin stále jen já, ocituji zde několik vět Ludvíka Vaculíka z jeho deníkové knihy Český snář. V souvislosti s návštěvou Jana Pavla II. v USA a stížnostmi tamějších katolických feministek na to, že kněžími mohou být pouze muži (a papežovou odpovědí, že v Písmu se o žádných kněžkách nikde nepíše) se autor na hlavu katolické Církve regulérně rozzlobil! To on, Ludvík Vaculík, by se na jeho místě nežinýroval a řekl jim to nikoli diplomaticky, ale pěkně od plic. Asi takto: Ty krávy americké proslulé jsou schopny z důvodů rovnoprávnosti žádat vstup do výslovně pánských organizací! My vás varujeme! Ženy už zkazily každou práci, kterou muži před nimi přivedli k jakési dokonalosti. Ženským působením by nejprve farnost, pak diecéze a nakonec celá církev brzo spadla zpět do interdiktů, exorcismů, upalování zas hlavně čarodějnic a do náboženských válek. Nemůže být nic hroznějšího nežli žena legitimovaná pro styk mezi člověkem a Bohem, která má přístup ke zpovědním tajemstvím a přidělenu kazatelnu! Bič boží v rukou ďáblových. Co k tomu dodat? Současný papež Bergoglio sice škodí Církvi kde může, ale ani on si nedovolí v otázce kněžství změnit odvěkou doktrínu. Stačí se ostatně podívat, kam to dopracovaly církve, které mají kněžky a dokonce biskupky!

Tučková vyplýtvala sedm set stran na lkání nad tím , že ženy se v Církvi nemohou realizovat. Jako by tu Církev byla kvůli tomu, aby v ní šlo dělat kariéru! Když se někdo stane křesťanem, pak (řečeno slovy apoštola Pavla) je to nové stvoření. Obvyklé kategorie (muž-žena, otrok-svobodný, žid-pohan, běloch-černoch atd.) ztrácejí jakýkoli význam a jde pouze o to, zda konkrétní osoba prožije svou pozemskou existenci tak, aby dosáhla věčného života. Kromě toho v katolické Církvi neexistuje žádné právo či nárok na kněžství, a to ani u mužů tyto lidi si vybírá sám Bůh a jde (slovy papeže Jana Pavla II.) o dar a tajemství. Proto nikdy v minulosti by žádnou křesťanku ani ve snu nenapadlo to, pro co horuje Tučková. Naopak! Když si vezmeme třeba takovou Terezii z Avily (15151582), tak ta byla prakticky po celý život pod dohledem inkvizice a musela pro své názory snášet od mužských církevních autorit mnohé ústrky a obviňování, aniž by si na to jakkoli stěžovala. A přesto ji 40 let po její smrti prohlásil papež za svatou a za dalších 350 roků dokonce za Učitelku Církve (u nás katolíků naštěstí všechno dlouho trvá, takže za pozemského života si nikdo nemůže dělat zálusk na nějaké pocty či privilegia). Kateřina Tučková by se zřejmě zeptala: A co z toho tedy ta Terezie měla, když za svého života se žádného ocenění nedočkala? Tím se dostáváme k jádru věci katoličtí světci a světice nečekají odměnu od lidí, ale od Boha...

Autorka knihy Bílá voda není katolička, přesto však cítí potřebu udílet Církvi rady, jak jít s dobou a otevírat se světu. Hlavně a především by podle ní měla skoncovat s nadvládou mužů a dát větší prostor pro seberealizaci ženám. Kateřina Tučková je v tomto ohledu zcela mimo, neboť si neuvědomuje, že nejvíce se v Církvi realizuje ten, kdo slouží svým bližním, modlí se a má neustále před očima svou pravou vlast v nebi...

Přeji Kateřině, aby našla pravou životní cestu, kterou Církev ukazuje každému poctivě hledajícímu (doporučuji přečíst si životopis zmíněné svaté Terezie z Avily či svaté Benedikty od Kříže (Edity Steinové). Vůbec totiž nezáleží na tom, kolik knih ještě napíše, Bůh se jí jednou bude ptát na něco jiného. Stejně, jako každého z nás...             

úterý 21. června 2022

ANITA HUBNER: MÁM TO O SOBĚ ŘÍCT?


 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Ať jste zdraví či nemocní, přečtěte si to...

Člověku, který se přes všudypřítomnou konzumní masáž, vtíravou reklamu na všemožné nepostradatelné produkty a tlak na spotřebitelskou konformitu neodnaučil samostatně myslet, musí dnešní doba připadat jako éra z řetězu utrženého materialismu. Lidé jako by nežili vlastní životy a ve veškerém svém jednání se řídili sice nepsanými, přesto však nemilosrdně vládnoucími zákony typu Nevaž se, odvaž se! Jedním z logických následků tohoto honu za zajištěnou existencí či životním standardem je permanentní stres, který je lékařskými odborníky považován za nejčastější příčinu většiny psychických poruch.

Autorka knihy Mám to o sobě říct? ve svých 21 letech onemocněla tzv. bipolární poruchou, pro niž je charakteristické náhlé střídání euforických a depresívních stavů. Jako každý v podobné situaci byla i Anita Huber touto nečekanou diagnózou zaskočena a do budoucna hleděla s velikými obavami. Měla pro ně řadu důvodů, neboť i v jejím rodném Holandsku je bohužel zvykem dívat se na takto postižené lidi skrz prsty. 

Dá se říct, že většina z nás je víceméně připravena na to, že občas proděláme nějakou normální nemoc (chřipku, angínu, zápal plic), utrpíme obvyklé zranění (zlomená ruka, vyhřezlá plotýnka), popř. musíme jít na běžnou operaci (žlučník, kyčelní kloub). Na to, že by mohla onemocnět duše, však myslí málokdo. Přitom právě psychické poruchy jsou dnes na vzestupu a prognóza na příští léta je víc než neradostná jejich nárůst především v tzv. vyspělých zemích bude pokračovat.

Anita Huber se ve své knize (jak už ostatně vyplývá z jejího názvu) primárně zamýšlí nad tím, jestli má člověk s duševní nemocí tuto skutečnost před ostatními tajit, či zda (a případně jak) o ní mluvit a z vlastní zkušenosti uvádí mnohá pro i proti. Názor, podle kterého se není za co stydět, ovšem evidentně převažuje. Je samozřejmě nerozumné každému na potkání vyprávět o svých traumatech či hospitalizacích, ovšem žít s neustálou obavou, že se „to“ jednou provalí“, je zase druhý extrém. Autorka popisuje některé takříkajíc modelové situace (např. pracovní pohovory) a standardní reakce, s nimiž se během let setkávala u lidí, kterým to o sobě řekla. Přes mnohé nezdary zůstala životní optimistkou a čtenáře nabádá opustit ulitu strachu a ostychu a (jakkoli to může znít jako fráze) myslet pozitivně. Mimo jiné proto, že odvaha k otevřenému přiznání je jediný způsob, jak už jednou konečně vyjít ze začarovaného kruhu předsudků, pověr a mýtů, jež okolo této problematiky panují. Cejch blázna má totiž kromě společenské degradace ještě i ten tragický důsledek, že takto stigmatizovaný jedinec může nakonec ztratit motivaci bojovat se svým handicapem a sám sebe utvrdit v přesvědčení o vlastní méněcennosti...

Celá recenze zde:

https://www.knihcentrum.cz/recenze-mam-to-o-sobe-rict