úterý 17. května 2022

JAROSLAV ANDREJS: SMRT BOHA SMRTI


 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Reedice legendárního bestselleru Za Heydrichem stín je fascinujícím zdrojem veškerých relevantních informací o atentátu! 

Publikací o atentátu na Reinharda Heydricha  vyšla v průběhu let již celá řada, přesto však mám za to, že kniha Smrt boha smrti mezi nimi zaujímá výjimečné místo. Chci se nejdříve zamyslet nad tím, proč tomu tak je.

Po komunistickém převratu v únoru 1948 nastupující moc vnímala likvidaci říšského protektora jako avanturistický a nesmyslný čin, který nepřinesl žádný užitek a naopak zcela zbytečně zmařil životy tisíců českých vlastenců. Na objektivní zhodnocení této události tedy nebylo v tzv. padesátých letech sebemenší pomyšlení. Později (v době normalizace) se sice o atentátu psát mohlo, ovšem v přesně vymezených ideologických mantinelech.

Kdo očekával, že po listopadovém převratu v roce 1989 se k celé záležitosti konečně přistoupí seriózně, musel být dosti zklamaný. Zatímco komunisté viděli v atentátnících vykonavatele politicky nezodpovědných příkazů londýnské emigrantské vlády a jako takovým jim upírali právo na přiznání jakýchkoli zásluh, nový demokratický režim upadl do opačného extrému. Z Kubiše, Gabčíka a jejich druhů se rázem stali národní hrdinové, jejichž glorifikace postupně dosáhla takřka mýtických rozměrů. Výsledek je ten, že z dřívějších záporných postav (o nichž se nesmělo říct nic pozitivního) jsou dnes obdivovaní a zbožňovaní supermani, na jejichž památce nesmí ulpět ani stín pochybností či snad dokonce kritiky... 

Výše zmíněná jedinečnost knihy Smrt boha smrti má svůj původ v tom, že se jedná o nové revidované vydání bestselleru Za Heydrichem stín, který jeho autor napsal již v roce 1947! V tomto čase relativní svobody necítil Jaroslav Andrejs politické či jiné tlaky na ideologicky nezávadné vyznění svého badatelského počinu a podařilo se mu tak podat realistické a hodnověrné svědectví o přípravě, provedení a tragických následcích atentátu. Stejnými zásadami nestrannosti a nepředpojatosti se řídil i při reedici, takže čtenáři (zvláště pak ti, jejichž názory byly zformovány politicko-korektní tabuizací nepříjemných faktů) ke svému překvapení zjišťují, že mnohé bylo úplně jinak, než jak dosud věřili.

Ukazuje se především, že údajné hrdinství parašutistů musíme brát s velkou rezervou. Asi nejvíce nás zarazí jejich lehkomyslné a naprosto neprofesionální porušování elementárních zásad konspirace a trestuhodné vystavování velikého počtu lidí smrtelnému nebezpečí. Mnozí z nich se víc než o provedení atentátu zajímali o navazování známostí za účelem erotických dobrodružství. V tomto ohledu vyvíjeli aktivitu vskutku mimořádnou, po čase měli ženské po celé Praze a podnikali za nimi riskantní výlety. Co si myslet např. o Kubišovi, který (již po atentátu, když se s ostatními skrýval v kryptě kostela) se jedné noci vypravil nejdříve se zraněným okem k lékařce a poté ještě za svou milenkou? A takový Gabčík měl snoubenky (takto eufemisticky bývají tyto dámy někdy titulovány) hned dvě a nebylo pro něj nijak snadné, aby mezi ně spravedlivě rozděloval svůj drahocenný čas. Vzájemné vztahy mezi parašutisty nebyly navíc nijak idylické a ke kamarádství a soudržnosti měly hodně daleko... 

Samotný atentát byl totálně zpackanou akcí a to, že oběť nakonec zemřela, způsobila pouhá náhoda. Nikdy jsem nedovedl pochopit, proč si Gabčík před střelbou nezkontroloval funkčnost své zbraně. A když už tedy selhala, proč nezachoval klid, nevytáhl a znovu nezasunul zásobník (což by bylo dílem okamžiku) a nezastřelil Heydricha aspoň napodruhé? Panický útěk v situaci, kdy zraněný a bezbranný říšský protektor se ocitl bez ochrany, rovněž nesvědčí o psychické odolnosti atentátníků a o hrdinství už vůbec ne... 

Knihu Smrt boha smrti pokládám za nejserióznější a zároveň nejčtivější popis dramatických událostí, spojených se smrtí krutého gestapáckého prominenta, který si plným právem získal přezdívku kat z Prahy. Za sebe mohu říct, že po jejím přečtení se mi řada věcí začala jevit v úplně jiném světle. Například jsem si mnohem víc než dosud začal vážit těch, kdo se s nasazením života svého a svých rodin v tomto riskantním podniku angažovali. To byli ti opravdoví hrdinové...   

čtvrtek 12. května 2022

JOSEPH CONRAD: SRDCE TEMNOTY


 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Geniální novela, při jejímž čtení se člověk pořádně zapotí“!

Hra slov. Samozřejmě nikoli ve stylu hříčkoslovíčkaření a už vůbec ne něco na způsob automatického psaní či literárního lartpourlartismu na to je Joseph Conrad autorem až příliš vážným a váženým. Co to ale tedy je? Kniha s absentující dějovou linkou, která je (podle všeho záměrně) odsunuta na vedlejší kolej, aby nerušila“ a nechala v plné síle vyniknout... ano, čemu? Snad bezčasovému vzduchoprázdnu? Vypadá to tak, ale jen na první pohled. Vždyť s každou další stránkou této hrůzokrásné novely se přesvědčujeme o (bohudík) její myšlenkové hutnosti a (bohužel) též o tom, že autorův záměr nám uniká podobně jako postava tajuplného Kurtze. Není vůbec důležité, jaké  vnější kulisy před námi defilují stejně dobře se to mohlo odehrávat na sluncem rozpálené Sahaře či v mrazivých končinách Antarktidy. Poselství knihy by zůstalo stejné, přesněji řečeno stejně nepochopitelné.

Již v samém úvodu čeká na čtenáře jedna z mnoha záhad, s nimiž se bude posléze permanentně setkávat. Ve člunu, kotvícím na Temži, začíná starý námořník Marlow líčit kamarádům své zážitky z jedné daleké cesty, přičemž se nejprve rozpovídá o něčem zcela jiném, totiž o římských legionářích, dobývajících Anglii, která jim tenkrát musela připadat jako děsivá terra incognita. Tato odbočka od tématu se sice vzápětí vysvětlí (Marlow se na svém putování do nitra černého kontinentu cítil podobně jako kdysi Římané), ovšem s dalšími tajemnými pasážemi to už tak snadné není.

Kdo si přečte (třeba jen na Wikipedii) jeho stručný životopis, hned je mu zřejmé, že Joseph Conrad byl dobrodruhem par excellence. V Srdci temnoty lze tušit některé autobiografické prvky, to nám ale nijak nepomůže v pátrání po tom, o co v knize vlastně jde. Mám za to, že každý čtenář si nejspíše musí najít svou vlastní interpretaci tohoto podivného (a podivuhodného) textu. Co se týká mne, dovolím si tu uvést několik dojmů, které mně při četbě takříkajíc prolétly hlavou.   

Každý člověk je ostrov v nekonečném lidském moři. Prostředky k vzájemnému dorozumění nemáme, protože prostě neexistují. Komunikační interakce mohou být jak chtějí intenzivní a četné, vše je marné, překročit diskrétní zónu a vstoupit do hájemství toho druhého nelze. Ostatně jakápak diskrétní zóna? Copak duchovní bariéry, oddělující spolehlivěji než plot z žiletkového drátu v pozemské realitě jednotlivé (a svou podstatou jedinečné) duše, nejsou nastaveny již jaksi apriori? Zkušenost se to zdá potvrzovat není tomu snad tak, že čím větší je množina lidských tvorů (ať už jí říkáme stát, národ, společnost či civilizace), tím bídněji vyznívají všechny pokusy (a že jich dějiny znají!) o ten poslední krok směrem ven z temnoty srdcí?

Autorovy nesrozumitelné věty mi občas připadaly jako psané v jakémsi literárním transu, vždy jsem si však vzápětí uvědomil, že to mne jen Joseph Conrad s genialitou sobě vlastní zamotává do spleti svých myšlenkových lián, z nichž je možné se vyprostit jen s mimořádným duševním úsilím. Jinak řečeno chytrý z té knihy asi nebude každý, neboť Srdce temnoty klame tělem, když samotný vypravěč se neustále snaží přijít na kloub tomu, kde se to vlastně ocitl a co tu dělá. Ví jen to, že musí dál hledat svého nepolapitelného Godota-Kurtze a přitom s hrůzou čekat, co se stane, až ho nalezne...   

I když slovo Bůhnení nikde přímo zmíněno, připadalo mně, že se s ním setkávám na každé stránce. Vysvětlit všechny nástrahy a paradoxy, které Joseph Conrad ve své novele na čtenáře narafičil, není podle mého názoru možné jinak než postulováním existence Bytosti, jíž je člověk v poslední instanci zodpovědný za své činy, což je zase nemožné bez reality posmrtného (či věčného) života. Z toho logicky vyplývá, že determinace k tomu či onomu jednání není definitivní a nepřekonatelná. „Jaký život taková smrt“. To říká lidská moudrost. V knize Srdce temnoty šel její autor ještě o krok dál a i když to explicitně nevyslovil, mezi řádky jsem jako ozvěnu slyšel jaká smrt taková věčnost...

To, co jsem o knize napsal, je samozřejmě můj subjektivní dojem a považuji za možné a dokonce pravděpodobné, že druzí čtenáři v ní najdou něco jiného. Určitě se ale všichni shodneme na tom, že Joseph Conrad stvořil mimořádné literární dílo!          

neděle 8. května 2022

Pavel Bolina, Jan Martínek, Václav Cílek, Pavel Šlézar: JANTAROVÁ STEZKA

 





















Můj dojem z této úchvatné publikace je... úchvatný!

Nakladatelství Academia pokračuje ve své spanilé jízdě – po veleúspěšné publikaci Ohroženi hmyzem?, po právu sklízející literární ceny, přichází v krátké době s dalším obdivuhodným počinem. Kniha Jantarová stezka, jež je společným dílem čtyř renomovaných odborníků, nás seznamuje s pozoruhodnými dějinami obchodních cest, po nichž se napříč Evropou dopravoval jantar. Je vcelku pochopitelné, že tyto trasy nemohly minout území dnešní České republiky, což dělá knihu ještě atraktivnější!

Původ jantaru je třeba hledat v dávné historii naší planety. Jde o pryskyřici jehličnatých stromů z období třetihor, která se zachovala v podobě fosilizovaných valounů různé velikosti, od malých kamínků až po obry o velikosti lidské hlavy. A protože člověku je odjakživa vrozeno estetické cítění a smysl pro krásu, nikterak nepřekvapuje, že nádhera těchto drahokamůpřitahovala naše předky již v době kamenné, takže si z nich zhotovovali nejrůznější šperky a ozdoby. K tomuto účelu ostatně slouží jantar dodnes, přičemž patrně nejkrásnějším výtvorem je tzv. Jantarová komnata. Přesněji řečeno byla, protože za 2. světové války ji Němci odvezli z Carského sela u Leningradu a dodnes se po ní marně pátrá. Dodejme ještě, že co se týká vědy, je jantar předmětem zájmu nejen geologů, ale i paleontologů – jak známo, často se v něm uchovaly zkameněliny prehistorického hmyzu či rostlin. 

Na našem kontinentu se nachází největší naleziště jantaru na světě. Konkrétně se jedná o lokality na polském pobřeží Baltského moře, odkud se tato žádaná komodita distribuovala na jih. Čistě laicky se dá říct, že existovala jedna hlavní dopravní tepna, která se ovšem rozvětvovala do obrovského množství odboček, křižovatek a vedlejších cest. Ty se buďto opět sbíhaly, nebo končily často v hodně vzdálených místech. Kniha Jantarová stezka se tomuto fascinujícímu fenoménu, jakým síť obchodních tras od Baltu po Itálii bezesporu je, věnuje s vědeckou důkladností a precizností, což však v žádném případě není na újmu čtivosti.

Na tomto dlouhém putování nás doprovází spousta map (většinou velmi starých), dobových i současných fotografií a nepřeberné množství detailních informací, vztahujících se k dějinným proměnám jantarové stezky a jejího blízkého i vzdálenějšího okolí. Musím zmínit, že jsem s napětím čekal, zda některá z pobočných cest nevedla i přes moji vesnici a... dočkal jsem se! Na straně 374 je mapa z roku 1716, znázorňující území východně od Brna a na ní jantarová ministezka, táhnoucí se přes Menitz (dnes Měnín), Telnitz (Telnice) a Pratce (Prace – zde žiji!) do Pozořic a dál... A stejně tak si v případě zájmu může každý čtenář zjistit, zda i jeho bydlištěm kdysi neprojížděly povozy s nákladem jantaru.

Jantarová stezka je tématicky unikátní publikace, přičemž velkolepý dojem z ní je ještě znásoben její vizáží. Nádherné tiskařské zpracování, křídový papír, 560 stran fascinující četby – co si může čtenář přát víc? Všichni, kdo se na jejím vydání podíleli, si zaslouží nejvyšší uznání. A nepochybuji, že ji v budoucnu čeká nejedno literární ocenění...

Ještě bych se chtěl zastavit u otázky, jak vlastně takovéto monumentální literárně-vědní dílo vzniká. Odpověď na ni je totiž pro mne záhadou, kterou bych rád rozluštil. Předpokládám, že kromě odborné erudice je k tak závratnému výkonu nutné i nadšení velké skupiny lidí (mám za to, že čtveřice oficiálních autorů je toliko pověstnou špičkou ledovce), kteří táhnou za jeden provaz a mají před očima tentýž cíl. Určitě je nutné sesbírat obrovské množství materiálu, tento vytřídit a posléze všechno spojit dle přesných kritérií do logického celku. Tato mravenčí práce musí trvat snad léta...

Za recenzní výtisk (a za důvěru!) děkuji paní Marii Povýšilové, manažerce marketingu v nakladatelství Academia. 

 


           

čtvrtek 5. května 2022

POETICKÉ KOMENTÁŘE (262)

 

















C o   t o ,  P é ť o ,  z a s e   p i n d á š ?

U d á v a t   j e   t ě ž k ý   h ř í c h !

D ě l a l i   t o   Č u r d a ,  J i d á š . . .

v á ž n ě   c h c e š   b ý t   j e d n í m   z   n i c h ?

pondělí 2. května 2022

ODĚSKÁ KATYŇ – NEZAPOMÍNEJME!

 

 


V dnešní době si na toto smutné výročí žádné mainstreamové medium nevzpomene. Rusofobní a ukrajinofilní propaganda jede na plné obrátky a ti mrtví z Oděsy se do této modrožluté hysterie jaksi nehodí. Ukrofašistickému běsnění padlo před osmi lety za oběť 48 nevinných lidí, kteří byli zaživa upáleni v oděském Domě odborů. Jejich provinění spočívalo v tom, že nesouhlasili s kyjevským pučem a následnou majdanizací své vlasti!
Vrahové zůstali nepotrestaní...
 






sobota 30. dubna 2022

úterý 26. dubna 2022

POETICKÉ KOMENTÁŘE (261)


 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

P r ý   j s i ,  P é ť o ,  b ý v a l   k ř e s ť a n

d n e s   v š a k   h n ů j   a   š p í n u   k y d á š

r a d ě j i   s   t í m ,  h o c h u ,  p ř e s t a ň

n e b o   s k o n č í š   j a k o   J i d á š

neděle 24. dubna 2022

FRIDRICH BRIDEL: HYMNY, PÍSNĚ, LEGENDY

 














Literární pozůstalost P. Fridricha Bridela SJ dokazuje, že baroko nebylo žádnou dobou temna!

Alois Jirásek svým románem Temno způsobil, že období baroka se u nás po celé generace (a částečně je tomu tak dosud!) spojovalo s představou Habsburků, krutě potlačujících jakékoli snahy Čechů o politickou emancipaci a katolické Církve jakožto jejich nejsilnější opory při odnárodňovacím a zotročujícím procesu. Symbióza oltáře a trůnu (jak se tento mocenský tandem nazýval) se posléze stala synonymem pro zkostnatělý byrokratismus, zpátečnictví a represi vůči všem projevům svobodomyslnosti. Takovouto jednoznačně temnou charakteristiku si osvojil především bývalý komunistický režim, který Jiráskův tendenční spis využíval ve svém protináboženském tažení. Byla ale u nás doba baroka skutečně tak hrůzostrašná? Odpověď je jednoznačná nikoli!

Nelze například popřít, že tehdejší lidová zbožnost se vyznačovala upřímnou snahou o křesťanskou opravdovost, nebo že tenkrát zbudované sakrální stavby patří dnes k obdivovaným kulturním památkám. V této souvislosti nemohu nevzpomenout na svou školní docházku a slova jedné soudružky učitelky, která nám vysvětlovala, že obrovské barokní kostely se stavěly za účelem manipulace s poddanými. Asi ta citace nebude úplně přesná, ale řekla zhruba toto: Vezměte si třeba chrám sv. Mikuláše v Praze. Když do něj vešel nějaký prostý venkovský člověk, tak ho ty veliké prostory určitě fascinovaly. A pokud zvedl oči a podíval se vzhůru k obrovské kopuli, byl tou nádherou tak ohromen, že věřil všemu, co mu církev svatá nabulíkovala. Nevím, co si ona učitelka myslela o naší barokní literatuře, ale předpokládám, že před jejím uvědomělým světonázorem by neobstála ani ona a Fridrich Bridel by se patrně dočkal nelichotivého přídomku jezuitský tmář... Čímž se oklikou vracím k recenzi knihy Hymny, písně, legendy. 

Předně chci ovšem poděkovat Hostu za vydání této skvostné publikace, u níž se zřejmě nedá počítat s nějakým finančním profitem ačkoli jde o jedno z vrcholných literárních děl 17. století, zájem o něj se pravděpodobně omezí na užší skupinu zasvěcených čtenářů. Tím více je třeba počin brněnského nakladatelství ocenit zařazení rozsáhlého výboru z díla neprávem polozapomenutého velikána doby baroka do prestižní edice Česká knižnice je hodno chvály a obdivu! 

Stačí si přečíst jeho stručný životopis, abychom okamžitě poznali, jakou byl Fridrich Bridel mimořádnou osobností. Pro ilustraci uveďme alespoň několik zastávek na jeho pozemské pouti: Jako osmnáctiletý vstupuje do jezuitského řádu, následují teologická a filosofická studia, po kněžském svěcení je jmenován profesorem na Karlově univerzitě (obory rétorika a poetika), zakládá a řídí katolickou tiskárnu, píše poeticko-náboženská pojednání. Poté putuje jako kazatel po Čechách a prohlubuje a posiluje v lidu křesťanskou víru. Během morové epidemie v Kutné hoře se tam dobrovolně vydává a pečuje o nemocné, nakazí se a umírá...

Bridlova literární tvorba vychází ze skálopevného přesvědčení o křesťanské víře jakožto jediné cestě k pozemskému štěstí i věčné spáse člověka. Zcela prodchnut citem upřímné zbožnosti píše poezii mimořádné duchovní hloubky, jež nám sice může zpočátku připadat staromódní a nesrozumitelná, při pozornějším a niternějším začtení se však záhy zjistíme, že zde máme co do činění s mistrem slova, jakých v našich dějinách nebylo mnoho. Připomenu jen, že literární experti se jednomyslně shodují v názoru na Bridlovu lyrickou poemu Co Bůh? Člověk?, kterou považují za jednu z přelomových básní českého národního písemnictví. Za sebe mohu říct, že se mně v knize Hymny, písně, legendy líbilo úplně všechno a že se k těmto poetickým klenotům budu často vracet. 

Co říct závěrem? V knize se nachází to nejlepší a nejpodstatnější z Bridlovy literární pozůstalosti. Rozsáhlý a důkladnou znalostí věci se vyznačující poznámkový oddíl dává dnešnímu čtenáři možnost zorientovat se v historickém kontextu, v němž hymny, písně a legendy vznikaly. A dodejme, že Fridrich Bridel zanechal příštím generacím ještě jedno důležité poselství. Jestliže Karel Havlíček Borovský napsal epitaf Českých knížek hubitelé lití / plesnivina, moli, jezoviti, pak vězme, že tu byli i jezuiti, kteří knihy nepálili, ale psali. Třeba P. Fridrich Bridel Societas Jesu...               


            


          

sobota 16. dubna 2022

pátek 8. dubna 2022

MILUJ SVÉHO UDAVAČE


 

 

 

 

 

 

 

 

aneb Češi mohou glorifikovat jen o Vánocích...

Před časem se na jednom literárním portálu rozproudila diskuse o knize jistého ruského autora, která ovšem záhy přešla od relevantních argumentů k současnému dění na Ukrajině, resp. nenávistným komentářům vůči Rusku. Rozhodl jsem se přispět svou troškou do mlýna a slušně napsal, že princip kolektivní viny by se podle mého názoru neměl praktikovat vůči žádnému etniku. Navíc jsem nesměle dodal, že často a rád navštěvuji poetickou sekci portálu Stihi.ru a díky tomu (a mé znalosti ruštiny) tam mám řadu přátel. To jsem si dal!

Dozvěděl jsem se (kromě toho, že jsem "ruský šváb", "hnusná kremrole" a "rusofilní zm.d"), že za to, co jsem napsal, budu vyslýchán na policii. Jakýsi Jaroslav. B. mi totiž sdělil, že "podal podnět", abych byl trestně stíhán za "glorifikaci Putina" (podotýkám, že o Putinovi v mém diskusním příspěvku nepadlo ani slovo).

A skutečně! Za několik dní mi přišla doporučená obsílka s tím, že se mám dostavit na místní oddělení PČR za účelem podání vysvětlení ve věci... To už jsem věděl, která bije a ve stanovený den se vydal do "jámy lvové". Co mě tam čeká?

Přivítala mne sympatická, asi pětadvacetiletá policistka. Měla na sobě slušivou bundokošili (tak jsme tomuto hornímu dílu ošacení říkali na vojně - jsem ročník 1959) a středně dlouhou sukni s opaskem, na němž se houpala pistole a další propriety. Její příjemné vystupování mne okamžitě uklidnilo a náš rozhovor se odvíjel zhruba takto.

Policistka: "Pane Hofírku omlouvám se, ale bylo na vás podáno trestní oznámení a musíme to prošetřit."

Já: "Jistě, je to vaše povinnost."

Policistka: "Prý jste glorifikoval Vladimíra Putina."

Já: "A kdo vám to napsal."

Policistka: "To vám bohužel nemohu říct."

Já: "A nebyl to náhodou Jaroslav B.?"

Policistka (překvapeně): "Jak to víte?"

Já: "On mně sám napsal, že mě udá."

Policistka (zvýšeným hlasem): "To je ale vůl!"

Já: "Proč?"

Policistka: "No protože mu teď můžete jít rozbít hubu!"

Já: "Proč bych to dělal?"

Policistka: "No přece vás udal?"

Já: "Já se na to dívám z té pozitivní stránky. Kdyby mě neudal, neměl bych teď příležitost hovořit s tak šarmantní dámou (policistka se zapýřila) a ani bych nevěděl, jak probíhá takový výslech ve 21. století."

Policistka: "A vy jste glorifikoval Putina?"

Já: "To nevím, protože nevím, co to je. Vy ano?"

Policistka (usilovně přemýšlí): "Já vlastně taky ne."

Já: "Víte, jsem křesťan a napadlo mně, že o Vánocích zpíváme Gloria in excelsis Deo, což znamená Sláva na výsostech Bohu. Gloria je tedy sláva a ta glorifikace bude nejspíš oslavování."

Policistka: "A oslavoval jste toho Putina?"

Já: "Myslím, že ne, protože jsem o něm vůbec nemluvil." Načež jsem jí řekl, čeho se můj diskusní příspěvek konkrétně týkal.

Policistka: "Takže O.K."

Já: "Co to znamená?"

Policistka: "No, že to odložíme."

Já: "Takže nepůjdu sedět?"

Policistka: "Děláte si legraci?"

Já: "Ne, vždyť dokonce generální prokurátor (tedy nejvyšší státní zástupce) soudr... tedy pan Stříž říkal, že za glorifikaci mohou být až tři roky!"

Policistka (se smíchem): "Ale já nejsem prokurátorka. Tak hezký den a na shledanou."

Já: "Na shledanou."

Na to policejní oddělení jsem jel na kole (mám to tam cca čtyři kilometry). Kromě zajímavého rozhovoru jsem tak udělal něco i pro své zdraví. A už se těším na další výslech - včera jsem kdesi napsal, že můj oblíbený spisovatel je Dostojevskij. A to je přece glorifikace Putina jak noha - co říkáš, Jaroslave B.?

 


 


















 

 

(Tato "glorifikace" zřejmě nevadí... Nápis krášlí hradby v Brně na Petrově už měsíc a nikdo s tím nic nedělá)

čtvrtek 31. března 2022

POETICKÉ KOMENTÁŘE (260)

 














M o ž n á ,  ž e   t o   b r z y   b u d e

h o r š í   j e š t ě   v í c e

k d o v í   t o t i ž ,  j e s t l i   p ů j d e

k o u p i t   a s p o ň   s v í c e

středa 30. března 2022

HELEN RAPPAPORTOVÁ: VRAŽDA V JEKATĚRINBURGU (Poslední dny Romanovců)

 




















Excelentní výkon anglické historičky kniha Vražda v Jekatěrinburgu odhaluje děsivou předsmrtnou anabázi posledního cara a jeho rodiny!  

Na jednom místě svého životopisu vzpomíná Boris Jelcin na smutnou událost z 27. září 1977, kdy jako stranický tajemník ve Sverdlovsku musel z příkazu politbyra nechat zbořit tzv. Ipaťjevův dům. Absurdnost celé záležitosti spočívala mimo jiné v tom, že se jednalo o národní kulturní památku, které měla být naopak věnována maximální péče a ochrana! Čím byla tato dvoupodlažní budova zámeckého typu pro sovětské vládce tak nebezpečná, že musela být srovnána se zemí, aby po ní nezůstala sebemenší stopa?

Jako hlavní důvod se obvykle uvádí, že v jejím sklepení byla v noci z 16. na 17. červenec 1918 popravena carská rodina. Samotný tento fakt ovšem kremelským vládcům nijak nevadil vždyť vyvraždění dynastie Romanovců považovali po celou dobu existence Sovětského svazu za záslužný revoluční čin! To, co jim dělalo starosti, bylo něco jiného. Ipaťjevův dům se postupem doby stal poutním místem, hojně navštěvovaným těmi, kdo na rozdíl od oficiální ideologie považovali posledního cara za mučedníka či přímo světce. Tehdejší šéf KGB Jurij Andropov v tom spatřoval protisovětské aktivity a nechal dům zbourat.

Kniha Vražda v Jekatěrinburgu s podtitulem Poslední dny Romanovců velmi sugestivním způsobem mapuje děsivou anabázi, jíž si prošel Mikuláš II. se svou rodinou poté, co musel po Únorové revoluci abdikovat. Dokud byla u moci Prozatímní vláda, nic nenasvědčovalo tomu, že mu budoucnost chystá tak krutý osud. Internace v Tobolsku měla být dočasná, čekalo se jen na vyřízení formalit s udělením azylu v Anglii. Po bolševickém puči bylo náhle všechno jinak v Rusku vypukla občanská válka, bývalého vládce převezli do Jekatěrinburgu a když se k městu přibližovaly oddíly bílých, přišel od Lenina, Trockého a Sverdlova telegram s pokynem vyřídit záležitost Mikuláše Romanova. Co se za tímto eufemismem skrývalo, nemusel místním čekistům nikdo vysvětlovat...

Knihu renomované anglické historičky lze žánrově zařadit do literatury faktu, zároveň jsou v ní však obsaženy určité románové prvky, které jí dodávají na čtivosti, plastičnosti a dramatičnosti. Zevrubnému zhodnocení carovy politické dráhy se Helen Rappaportová vyhýbá a dává přednost analýze jeho lidského profilu, přičemž nešetří obdivem ke statečnosti, s jakou snášel své ponížení, útrapy a tušení zlého konce. Nadchnou nás i morálně pevné postoje všech, kdo spolu s ním trpěli v Ipaťjevově domě, z něhož již neměli vyjít...

I když průběh samotné vraždy je podrobně popsán v řadě jiných knih (pachatelé se totiž svým zločinem nijak netajili, naopak se ještě dlouho poté přeli, kdo z nich měl na něm větší zásluhu), poslední dny Romanovců jsou dle mého názoru takto detailně zdokumentovány poprvé. I proto si kniha Vražda v Jekatěrinburgu zasluhuje naši pozornost a její autorka obdiv a poděkování.   

pátek 25. března 2022

KNIHY, NA KTERÉ SE TĚŠÍM (28)


 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

  

 

Na tuto knihu slyším samou chválu!

Stačilo přečíst si jeho stručný životopis, aby mne Joseph Conrad fascinoval a donutil zjistit si o něm mnohem víc. A protože jsem (přiznávám to s jistým zahanbením) dosud nečetl žádnou z velkého počtu knih, které napsal, rozhodl jsem se učinit tomuto konec a požádat nakladatelství Dokořán o recenzní výtisk novely Srdce temnoty (vyjít má 5. dubna 2022).

Zaujala mne mimo jiné informace, že do češtiny byla kniha poprvé přeložena roku 1980, tedy za hluboké totality. Z anotace lze přitom vyčíst, že jejím hlavním poselstvím je varování před nástupem autoritativních režimů... Uniklo to snad komunistickým cenzorům?

V každém případě se těším, že kniha Srdce temnoty splní má očekávání a Joseph Conrad se třeba (kdoví?) stane mým oblíbeným autorem...

pátek 18. března 2022

POETICKÉ KOMENTÁŘE (259)

 





















R y c h l e j i   n e ž   v š e c h n y   j i n é

t a h l e   z p r á v a   s v ě t e m   l e t í 

n a   v ý c h o d n í   U k r a j i n ě

n e d á v n o   b y l   s p a t ř e n   Y e t t i . . . 


středa 16. března 2022

GLORIA FOSSI: PO STOPÁCH VAN GOGHA

 





















Unikátní kniha o slavném holandském malíři Vincent van Gogh jako živý!

Hned na začátku se musím přiznat, že pokud jde o výtvarné umění (a to včetně malířství), rozhodně se nemohu považovat za odborníka. Mám sice doma v knihovně celou řadu publikací o starých mistrech, trochu se orientuji v moderních směrech (zajímám se především o impresionismus), občas si jdu prohlédnout nějakou výstavu a snažím se být rovněž v obraze o probíhajících aukcích. Jinak ale (stručně řečeno) nejsem znalec, ale toliko obdivovatel...

Abych byl konkrétní, tak je to u mě tak, že si např. přečtu životopis některého umělce a když mne zaujme, začnu se zajímat i o jeho tvorbu. Zde si dovolím jeden názorný příklad: Před mnoha lety jsem se díky článku v časopisu Revue otevřené kultury seznámil s pohnutými životními osudy brněnského malíře Bohumíra Matala. Především mne fascinovala informace, že za války během svého pobytu v pracovním táboře v Lohbrücku posílal své ženě na kouscích papíru tužkou kreslené surrealistické výjevy. Ukryty v balících se špinavým prádlem doputovaly k adresátce a dožily se tak konce války. Dnes je tato jedinečná kolekce považována za naprosté unikum a když se někde náhodou objeví nějaký dosud neznámý kousek, je to velká událost. A právě tyhle Matalovy válečné kresby mně doslova učarovaly...

Nedá mi to, abych ještě chvíli nepokračoval... V centru Brna se nachází jedna galerie, kam (pokud mi to čas dovolí) rád chodím, abych obdivoval obrazy jisté dámy, která mi nějak padla do oka. Jmenuje se Viktorie Chaloupková a její tvorba se dle mého laického pohledu vyznačují něčím, co sice můžeme do jisté míry definovat, co si ale současně přes všechnu naši snahu o zaškatulkování do nějaké přihrádky uchovává jakési nepostižitelné tajemno, snový půvab, básnivost... Ano, je samozřejmě možné říct, že jde o způsob zachycování reality, kde se v jedinečné symbióze snoubí naturalismus s metafyzikou, můžeme tvorbu Chaloupkové vysvětlovat i jinak tím ale o ní neřekneme vlastně vůbec nic podstatného a charakteristického... 

Ta nádhera se prostě musí vidět! V lukách úžasné ztvárnění dívčí tváře uprostřed květin, ta modř v očích... Dívka a ptáček... Jen kvůli těmto dvěma obrazům jsem galerii navštívil snad desetkrát. Pak jak to už tak bývá si je někdo koupil, můj smutek byl ale vzápětí vystřídán obdivováním Karnevalu v Benátkách, Matky s dítětem a dalších skvostů... Pokaždé, když onu galerii na Josefské ulici navštívím, snažím se vždy projít ji celou, neboť vystavovaná díla jsou nádherná všechna. Nakonec ale vždycky skončím před obrazy Viktorie Chaloupkové...

Je však na čase, abych se vrátil ke knize, jejíž recenzní výtisk jsem nedávno obdržel díky Janě Fikotové z Albatrosu. Jmenuje se Po stopách van Gogha (s podtitulem Zachycení malířova života v obrazech a fotografiích). Nejdříve bych se chtěl zmínit o jedné kuriozitě mnohé ze snímků jsou pořízeny přesně z toho místa, kde kdysi stál sám malíř. Mimořádně sugestivně to působí hlavně u městských objektů (mosty, domy, parky), a to nejen z historického hlediska (srovnání tehdy a dnes), ale i proto, že se zde dá názorně studovat umělcovo vnímání reality v její civilizační podobě.

Tvůrci této skvostné publikace upřednostnili celostní pohled na zkoumaný subjekt a je mimo jakoukoliv pochybnost, že se jim to zdařilo na výbornou. Zkušeným okem (a s obdivuhodným smyslem pro proporcionalitu) vybrané reprodukce van Goghových obrazů opravňují ke konstatování, že tu máme jedinečnou příležitost seznámit se s reprezentativním průřezem jeho tvorbou. Podobně graciézně je koncipován i životopis. Notoricky známá fakta jsou uvedena spíše okrajově a do popředí se dostávají zdánlivě nedůležité, ve skutečnosti však často zásadní momenty z malířova lidského i uměleckého osudu.

Při prohlížení knihy mne pochopitelně nemohla nenapadnout následující otázka: Jestliže „pouhé fotografie van Goghových obrazů působí tak vznešeně a majestátně, jaké to musí být vidět originály?! V této souvislosti jsem si vzpomněl na Luďka Sobotu a jednu jeho vzpomínku z návštěvy Londýna: V Londýnský Národní galerii jsem viděl jenom jeden obraz a to mi stačilo. Doslova mě to srazilo ze židle. Ještě že před tím obrazem ta židle byla. Byly to van Goghovy Slunečnice. Pochopitelně, že jsem je mockrát viděl na reprodukcích, ale tam jsem je poprvé (a zatím naposled) viděl v originále. Byl to pro mě životní zážitek. Zůstal jsem tam sedět a civět. Všichni už ukončili prohlídku a já tam pořád seděl. Museli pro mě přijít. Když jsem odcházel, musel jsem si utírat slzy. Nikdy předtím a nikdy potom na mě žádný výtvarný dílo takhle nezapůsobilo.

I když se přesně neví jakou, trpěl Vincent van Gogh po většinu života duševní poruchou, projevující se depresemi a sebedestruktivními sklony. Z knihy se mimo jiné dozvídáme, že v posledních dnech měl traumatizující pochybnosti o své tvorbě a zřejmě uvažoval o nějakém inovativním malířského stylu. Ať už je tomu ale jakkoliv, stihl jej obvyklý osud většiny nadčasových umělců za života přehlížen a ignorován, po smrti oslavován jako velikán a nedostižný mistr...

Kniha Po stopách van Gogha sice není zrovna levná, ale zakoupit si ji se určitě vyplatí. Člověk pak má možnost kdykoli po ní sáhnout a kochat se úchvatnými obrazy, zdobícími stěny nejproslulejších světových galerií. Do Petrohradu, Amsterodamu, Tokia či Filadelfie se nedostaneme každý den, zatímco do knihovny v obývacím pokoji ano!