O p e r a c e b e z n a r k ó z y
n e n í ž á d n á s r a n d a
d ě l á s e u d i a g n ó z y
„ f o t b a l o v ý f a n d a “
O p e r a c e b e z n a r k ó z y
n e n í ž á d n á s r a n d a
d ě l á s e u d i a g n ó z y
„ f o t b a l o v ý f a n d a “
Nenarozené děti jsou lidské bytosti aneb fascinující životopis lékaře, bojujícího za právo na život
Jedním z nejrychleji se rozvíjejících medicínských oborů je patrně prenatální diagnostika. Dnes je např. zcela běžné, že již během těhotenství lze u dítěte odhalit zdravotní komplikace a zajistit mu tak bezprostředně po porodu adekvátní léčbu. Některé nezbytné zákroky se dokonce provádějí ještě v „bříšku“ – svého času obletěla svět fotografie, na níž chirurg Dr. Joseph Bruner operuje rozštěp páteře Samuela Armase, přičemž malý pacient (nacházející se v děloze) jej v jednu chvíli uchopí ručičkou za prst...
Tento neobyčejný vědecký pokrok má bohužel i svou odvrácenou stranu. Je veřejným tajemstvím, že zjištěné (či dokonce pouze předpokládané) vývojové odchylky u nenarozených dětí mají za následek tlak na nastávající maminky, aby těhotenství „přerušily“. Jednou z indikací, mající často za následek potrat ze „zdravotních důvodů“, je podezření na tzv. Downův syndrom. Paradoxní přitom je, že se de facto nejedná o nemoc či postižení v klasickém slova smyslu, ale o marginální odchylku v počtu chromozomů v buňkách.
Tento objev učinil v roce 1958 francouzský genetik Jérome Lejeune. V knize Život pro zavržené popisuje jeho dcera dramatický životní a profesní příběh člověka, který si velmi dobře uvědomoval nebezpečí zneužitelnosti prenatálních výzkumů. Tyto jeho obavy se naneštěstí ukázaly být naprosto oprávněnými. Postupně to dokonce došlo až tak daleko, že děti v mateřském lůně nemají ve většině států garantováno právo na život, neboť se ně pohlíží nikoli jako na lidské bytosti, nýbrž pouhou „fetální tkáň“ či „děložní obsah“...
Clara Lejeune–Gaymardová se vyznává z lásky a obdivu ke svému otci, který těmto genocidním praktikám vždy neochvějně vzdoroval. Otevřeně říkat, že život začíná početím a umělé přerušení těhotenství je vražda, bylo již tenkrát medicínsky nekorektní. Jérome Lejeune si však jako hluboce věřící křesťan uvědomoval, že bránit bezbranné je jeho morální i občanskou povinností a z této své zásady nikdy neslevil.
Lidský život má absolutní hodnotu a nelze na něj tudíž aplikovat měřítka typu „užitečnost“, „kvalita“, „výkonnost“ apod. Nikdo ostatně nebude věčně mladý a zdravý, iluze „bezbolestného“ života se tváří v tvář nevyhnutelnosti stáří, nemocí a smrti hroutí. Pro dnešní konzumně orientovanou dobu je charakteristické, že „problémy“ s „ještě příliš mladými“ či naopak „už moc starými“ řeší nebo zamýšlí řešit jejich fyzickou likvidací – volání po uzákonění eutanazie je svým způsobem logickým pokračováním již dávno praktikované selekce nenarozených dětí.
Ale nechci všechno vidět jen černě. Nelze si třeba nevšimnout evidentního společenského obratu v pohledu na handicapované jedince, a to včetně těch s Downovým syndromem. Je to výsledek osvětové práce mnoha často neznámých nadšenců, jimž se daří bořit předsudky a mýty a probouzet uspaná svědomí. Kromě toho, že je fascinující biografií mimořádné osobnosti, kniha Život pro zavržené s neobyčejnou naléhavostí apeluje na rozum i srdce čtenáře, když mu připomíná, že člověk je stvořen k Božímu obrazu a jeho život je tudíž posvátný a nedotknutelný. Svou skromnou recenzí bych ji chtěl doporučit všem lidem dobré vůle.
PS: Na internetu jsem objevil pozoruhodný blog paní Ivety Sochorové, maminky čtyř dětí, z nichž jedno (dnes pětiletá Sárinka) se narodilo s Downovým syndromem. Dovoluji si přidat sem odkaz:
Životopis Nikolaje Kelina je fascinujícím příspěvkem na téma „malé“ vs. „velké“ dějiny!
Dvacáté století je (a dlužno říct, že plným právem) považováno za nejděsivější období v historii lidstva. Hrůzné režimy nacismu a komunismu, dvě strašlivé světové války, hrozba celoplanetárního zničení při eventuálním jaderném konfliktu – to je jen stručný výčet toho, co bylo ještě relativně nedávno krutou realitou.
Dá se říct, že existují dva „druhy“ dějin, totiž „velké“ a „malé“. Těmi prvními bývají míněny události globálního charakteru, na jejichž pozadí se ovšem odehrávají zdánlivě sice nepatrné a bezvýznamné, ve skutečnosti však většinou hororové příběhy jednotlivců, často proti své vůli vtažených do víru revolucí a válek. Jako zřejmě nejnázornější příklad právě řečeného mohou posloužit vzpomínkové knihy těch, kdo přežili holokaust a jejichž osobní svědectví přispívají k pochopení tohoto obludného fenoménu mnohdy víc než odborné publikace.
Mezi příběhy lidí, kteří se dostali do soukolí totalitních režimů a podali o tom zprávu příštím generacím, zaujímá významné místo i životopis Nikolaje Kelina (1896 – 1970). Osudové peripetie, jimiž si tento pozoruhodný Rus prošel a o nichž osobitým způsobem vypráví, činí z knihy nejen fascinující historický dokument, ale i brilantní analýzu fenoménu, kterému se obvykle říká „široká ruská duše“.
Paměti donského Kozáka a českého lékaře jsou pro nás mimo jiné zajímavé tím, že Nikolaj Kelin žil po mnoho let v Čechách jako ruský emigrant. Ani tady však nenalezl klid pro svou vysněnou práci. První republiku záhy vystřídal protektorát a příchod Rudé armády v roce 1945 neznamenal jen osvobození od nacistů, ale pro „vlastizrádce“ Kelina další smrtelné nebezpečí, tentokrát ze strany vlastních krajanů.
Více jak pětisetstránková vzpomínková kniha má všechny atributy dobrodružného románu, když poklidné dětství je náhle vystřídáno naprostým kolapsem všeho, co dosud garantovalo řád a společensko-právní kontinuitu. Asi největší dojem na mě udělala pasáž, v níž autor jako přímý účastník Únorové revoluce i bolševického puče přichází s celou řadou dosud neznámých informací o těchto pro Rusko tak osudových událostech.
Kniha obsahuje velké množství dle mého názoru unikátních a z historického hlediska vzácných fotografií, které tvoří působivou kulisu k svérázně pojatému textu. Nikolaj Kelin nepíše literárně vybroušeným stylem, což však rozhodně neznamená, že by jeho paměti snad byly méně čtivé. Naopak! Jestliže se vyjadřuje tak, jak mu „narostla pusa“, dodává to knize na sugestivnosti a autenticitě.
Na autorovu adresu ovšem nemohu neuvést několik kritických připomínek. Nikolaj Kelin se na mnoha místech téměř obsedantně stylizuje do role apolitického člověka, nezajímajícího se o světonázorové a ideologické záležitosti (jimž dle vlastních slov navíc vůbec nerozumí) a žijícího pouze pro práci a rodinu. Tato jeho snaha nepůsobí příliš přesvědčivě, zvláště když jindy zaujímá dosti radikální postoje. Pohrdá kariéristy a převlékači kabátů, přičemž sám („ze sebezáchovných důvodů“) vstoupil v červnu 1945 do KSČ. A co se týká jeho lékařské praxe, tak považuji za šokující, co říká o umělých potratech. Prý je neprováděl, nikoli však z etických důvodů, ale protože byly v předválečném Československu zakázány a on měl strach dostat se do křížku se zákony. Navíc prostoduše dodává, že když mu byla poskytnuta záruka utajení a nemalý finanční obnos, posílal ženy na potrat k jiným lékařům! Popisuje rovněž případ, kdy krátce po osvobození prováděl potrat mladé rudoarmějce a s dojetím dodává, že ji přitom jeho žena držela za ruku, uklidňovala a všechno nakonec dobře dopadlo... Z faktu, že interrupce je vraždou nenarozeného dítěte, si „lékař“ Nikolaj Kelin zjevně nedělal těžkou hlavu.
Paměti donského Kozáka a českého lékaře mají potenciál oslovit obrovské spektrum čtenářů. Jsem velice vděčný nakladatelství Jota, že si na tuto monumentální a v mnoha ohledech náročnou publikaci „trouflo“ a zdárně ji uvedlo na knižní trh.
Krchovský nikdy nezklame!
Kdybych měl novou sbírku slavného dekadenta, která se pod názvem Už zase vyšlo slunce objevila na pultech knihkupectví, „zrecenzovat“ jednou větou, posloužil bych si příslovím „nic nového pod sluncem“. Což (aby nedošlo k mýlce) není myšleno nikterak pejorativně, ale přesně naopak! „Věřím, že mou bezmeznou vynalézavost věk neudolá a zvyk neotupí.“ Tento citát odkudsi ze Shakespeara se skvěle hodí právě na J. H. Krchovského, který před námi i tentokrát defiluje v celé své parádě!
Nocí i dnem mne dlaně svrbí
proč v rozporu jsem se všema?
proč všichni jsou tak strašně blbý?!
úplně jinak, než jsem já
O Krchovském a jeho poezii se toho už napsalo a řeklo tolik! Přesto tento fascinující solitér nadále zůstává záhadou (přičemž je možné, že i sám sobě). Rozhodně si nemyslím, že se v těch morbidních, pochmurných, nihilisticky laděných básních zrcadlí jeho duše, vždyť při osobním kontaktu (autorská čtení) poznáváme úplně jiného člověka – zábavného, vtipného, kultivovaného a mimořádně inteligentního. V jednom rozhovoru Krchovský řekl, že si dělá z poezie legraci. Znamená to snad tedy, že svým způsobem „klame tělem“ a pod maskou literárního desperáta skrývá citlivé nitro?
Dny ve svůj ocas zahryzlé
furt stejná smyčka, zrůdný biják
neni mi dobře... Ani zle...
ach, mnohem hůře! Je mi nijak
Ekvilibristické žonglování se slovy, cizelérská práce s jazykem! Krchovský dokáže „rozpitvat“ češtinu až do jejích nejjemnějších nuancí a výsledkem jsou texty, které (ať už si o jejich obsahu občas myslíme „svoje“) nemůžeme neobdivovat a před jejichž autorem hluboce smekáme! Jeho početné čtenářstvo instinktivně cítí, že druhý takový básník u nás není a patrně už nikdy nebude, takže nevidím nic překvapivého na tom, že se již za svého života stal legendární, kultickou postavou. Fakt, že Krchovskému jsou nadšené chvalozpěvy na jeho tvorbu naprosto lhostejné, jen tím více přispívá k jeho pověsti takřka mýtické bytosti. V době, kdy se davy pseudopoetických grafomanů, u nichž absentuje sebemenší náznak talentu, perou o přízeň podobně pochybných „literárních kritiků“, musí totiž někdo, komu je všechno tohle přízemní pinožení ukradené, působit minimálně zvláštně.
Sbohem buď, další dni... A prosím, odpusť mi
že jsem tě utratil jak zvíře pokusný...
za další z tisíců vinu svou budu nést!
s důvěrou daný dar, který jsem zmarnil v trest
Jak známo, J. H. Krchovský je vyznavačem minimalistické poezie a sbírka Už zase vyšlo slunce je toho opětovným důkazem. Tvoří ji 89 čtyřverší, napsaných mezi lednem 2016 a prosincem 2021. A které z nich vybrat na závěr? Třeba tohle:
Zas čumil před oknem... Zhasínám žárovku
– jak krutou platím daň z básnické slávy!
A bude ještě hůř, vždyť k mému náhrobku
jednou se den co den pohrnou davy...
Literární událost par excellence aneb neprojděme kolem této velkolepé knihy bez povšimnutí!
Memoárů lidí, kteří přežili holokaust, jsem přečetl již několik desítek. A mám za to, že v jejich případě (na rozdíl od „obvyklých“ knih, kde je toto kritérium klíčové) nehraje literární kvalita prakticky žádnou roli. Důvod je zřejmý – popisované události jsou natolik děsivé, že obsah je zde absolutně nadřazen formě. A tak i když jsou např. selekce na příjezdové rampě v Osvětimi vylíčeny s různou spisovatelskou „zručností“, nemění to nic na faktu, že na tomto místě byli nově příchozí rozdělováni na ty, kdo zemřou hned a kterým se poskytne menší odklad...
Napadá mne v této souvislosti následující příměr: Jak známo, jednotlivá Evangelia se od sebe v řadě věcí liší, přičemž největší rozdíl spočívá v tom, že zatímco první tři (Matoušovo, Markovo a Lukášovo, tzv. synoptická) mají víceméně popisný charakter, čtvrté Janovo se vyznačuje silným emocionálním nábojem a zároveň i vysokou uměleckou hodnotou. Je však evidentní, že ve světle toho, co má být sděleno, jsou různé stupně spisovatelské vyzrálosti margináliemi. Pisatelé Evangelií jakožto svědkové zmrtvýchvstání Ježíše Krista měli totiž jediný záměr a cíl – předat zprávu o této epochální události příštím generacím. A učinili tak podle svého nejlepšího vědomí a svědomí a individuálních literárních schopností.
U vzpomínkových knih těch, kdo se vrátili z pekla Osvětimi, Sobiboru, Dachau a dalších koncentračních táborů, jde o něco podobného. I oni přicházejí se svědectvím, pro něž (tentokrát z důvodu jeho hrůznosti) většina z nich často marně hledá vhodná slova, což však (znovu to musím zdůraznit) na vyznění toho kterého konkrétního příběhu nemá sebemenší vliv. Kdybych se měl vrátit k výše použité paralele s evangelními texty, pak bych mezi „holokaustové synoptiky“ nejspíš zařadil Rudolfa Vrbu, Richarda Glazara, Evu Slonimovou či Halinu Birenbaumovou, „janovský“ směr by reprezentovala jména Primo Levi, Bruno Bettelheim, Imre Kertész a... Boris Pahor!
Nejznámější kniha posledně jmenovaného s názvem Nekropole je v mnoha ohledech unikátní, což platí především pro autorovy důmyslné literární postupy, jež ji činí prakticky nezařaditelnou do některé z přesně definovaných „škatulek“. Řekněme zde pro začátek alespoň tolik, že bývalý vězeň koncentračního tábora Natzweiler-Struthof Boris Pahor zaznamenává a analyzuje pocity, které v něm vyvolává návštěva místa, kde si před dvěma desetiletími prošel děsivou křížovou cestou...
„Spouštěčů“, které vedou ke konfrontační lince na ose minulost vs. přítomnost je tolik a jsou navíc tak rozdílné povahy, až se zdá, že udržet myšlenkové pochody v racionálních mantinelech prostě nebude možné. Autorovi se to přesto skvěle daří a pozorný čtenář záhy zjišťuje, že v jeho osobě má co do činění s mistrným psychologem, schopným kráčet po tenkém laně takřka metafyzického Zla a nezřítit se do propasti banalit a klišé. Řečeno jinak – informativně-historické pasáže, jež v knize převažují, nejenže nijak neoslabují, ale naopak zesilují její jednoznačně emocionální poselství.
Za názorný příklad právě řečeného nám může posloužit již úvodní část, kdy Boris Pahor při příjezdu k bráně tábora vidí, že prohlídku bude muset absolvovat se skupinou turistů. Tato z běžného pohledu nepodstatná věc v něm rázem vzedme celou kaskádu nejrůznějších a často diametrálně odlišných citových hnutí. Tak třeba s téměř obsedantní pozorností sleduje chování jednotlivých účastníků exkurze a hledá (a nachází) u nich projevy nedostatečné úcty k lidskému utrpení, které tu na něho odevšad hledí, aby vzápětí vyplísnil v duchu sám sebe za přehnaná pietní očekávání u jedinců, postrádajících jeho zkušenost. Ano, jak si máme vlastně počínat při prohlídce těchto míst? Rozhodně se nejedná o otázku ryze akademickou – vzpomínám si, že když jsem v Osvětimi sestupoval do podzemních prostor bloku č. 11, pociťoval jsem kromě nesmírné tísně i jakýsi podivný stud. Bylo mi, jako bych v hloubi duše slyšel biblická slova: „Nepřibližuj se sem a zuj si opánky, neboť místo, na kterém stojíš, je půda posvátná!“ A opravdu – vždyť do zamřížované kobky, před níž jsem tam stál, odváděli odsouzence k smrti hladem, a právě zde 14. srpna 1941 zemřel Maxmilián Kolbe, který se dobrovolně nabídl obětovat život za jednoho spoluvězně...
Nekropole nemá pevnou dějovou strukturu, Boris Pahor se záměrně nechává unášet na vlnách asociací podle toho, kam či na co zrovna padne jeho zrak. Přitom naprosto přesně ví, jak v tu kterou chvíli psát. A tak syrově naturalistické scény (umývárna) jsou náhle vystřídány filigránsky detailní diagnózou akutního nedostatku potravy na psychosomatické procesy v lidském organismu, abychom vzápětí žasli nad dojímavě krásnými „medailonky“ některých autorových spolutrpitelů.
Boris Pahor byl „věčným“ aspirantem na udělení Nobelovy ceny za literaturu. To, že ji nikdy nedostal, má vícero příčin, tou hlavní je zřejmě fakt, že tento slovinský spisovatelský velikán zastával názory, které v žádné době nekonvenovaly s těmi oficiálními. Šokovalo mne zjištění, že tato úchvatná kniha u nás vychází až nyní, tedy 55 let od jejího napsání. O to větší uznání si zaslouží nakladatelství Protimluv, které ji pro českého čtenáře připravilo s všestrannou pečlivostí a troufám si říct, že i s láskou.
Závěrem bych se chtěl vrátit ke své úvodní úvaze, týkající se hodnocení autobiografických publikací o holokaustu z hlediska jejich literární kvality. Třebaže si tedy nemyslím, že Nekropole je „lepší“ než Lidé nejsou mravenci, Treblinka, slovo jak z dětské říkanky, Je-li toto člověk či Utekl jsem z Osvětimi, na druhou stranu pokládám za vhodné svěřit se s tím, že kniha Borise Pahora se mi vtiskla do duše s intenzitou, jakou bych nikdy nečekal!