Občas se mi při psaní recenzí stává, že jsem konfrontován s oslavnými ódami a všeobecným nadšením, které se na určitou knihu snášejí ze všech stran, přičemž já mám na ni názor úplně jiný, resp. považuji ji za literární brak či kýč. Co v takovém případě dělat? Řeším to tak, že prostě napíšu, co si myslím, v naději, že snad není trestným činem mít odlišný než většinový názor. Některým nakladatelstvím moje kritické recenze nevadí a dál mi posílají recenzní výtisky, jiné se mnou ukončují spolupráci. Neberu to nijak tragicky, spíše se ptám, zda je mou povinností psát toliko kladná hodnocení. Pak by totiž podle mne ztratilo recenzování svůj smysl a o všech knihách by se dalo napsat ono obvyklé „... byla opravdu super a dostala mě! Ze začátku mi sice chvíli trvalo, než jsem se začetla, ale potom děj pěkně ubíhal a nemohla jsem se odtrhnout! Ta knížka se čte jedním dechem, má spád a závěr je nesmírně dojemný. Při četbě jsem se často smála, nejednou ale i plakala a s hlavní hrdinkou prožívala všechny její radosti i smutky. Z četby jsem si odnesla jeden moc důležitý poznatek pro život, že nejkrásnějším lidským citem je láska! Tato krásná kniha určitě nadchne i vás! Děkuji Janě Novákové z nakladatelství Veverka za poskytnutí recenzního výtisku a věřím, že jsem ji svou recenzí nezklamala!"
Zvláštní situace nastává, když mám kritické výhrady ke knize, která obdržela nějaké literární ocenění. Tam už přestává legrace a mnohdy jsem dokonce podezírán z toho, že negativní recenze píši proto, že se chci mermomocí odlišovat od oficiálních názorů a tím na sebe strhávat pozornost. Nevím sice, proč bych měl něco takového dělat, ale opravdu jsem se s podobnými obviněními setkal.
To, co jsem dosud napsal, je však pouze úvod k jednomu recenznímu „případu“, který mě přesvědčil o tom, že je asi opravdu nejrozumnější psát tak, jak mi „narostl zobák“. O co šlo?
Ta kniha dostala hned dvě tzv. prestižní literární ceny, zaštítěné jmény slavných spisovatelů. Jistě si řeknete, že tady přece už porota nemůže jen tak střílet od boku a ocenit dílo, které si to nezaslouží, no ne? Tak přesně toto jsem si myslel taky, ovšem čím déle jsem onu knihu četl, tím více se mi stávalo zřejmějším, že tu něco nehraje. Snažil jsem se v tom chaotickém textu najít něco pozitivního, oceněníhodného, ale vše marno – nic jsem nenacházel. Třeba se to v druhé polovině zlepší, říkal jsem si – no, nezlepšilo. Tak snad aspoň konec bude dobrý – nebyl...
Co teď? Kniha se všem líbí, jsou jí nadšení, recenzenti ji vynášejí do nebes, navíc jsou tu ty dvě ceny – a já teď mám napsat, že je to blbost? Jak budu vypadat? Jako... ano, přesně tak!
A tak jsem si sedl a napsal, jak na mě ta knížka zapůsobila. Prostě tak, jak jsem to cítil. Nadpis zněl: „Literární kýč ověnčený literárními cenami!"
To nakladatelství bylo solidní, spolupráci se mnou neukončilo, čemuž jsem se dost divil. Nic to ovšem nezměnilo na mém nepříjemném pocitu, jak se mohl takový blábol všem ostatním recenzentům tak líbit! Až jednou...
Na jistém literárním webu jsem narazil na recenzi „své“ knihy, která mne zaujala tím, že byla evidentně napsána někým, kdo u četby – a následného recenzování – přemýšlí. Pročítám ji a říkám si, že konečně je tu recenzent (v tomto případě tedy recenzentka), co mi mluví z duše! Ta dívčina se nedala opít rohlíkem sborového chvalozpěvu a popsala tu slátaninu úplně přesně! A tady... co to...?
„Vzhledem k tomu, že román vyšel česky již na jaře letošního roku (a dva roky poté, co si odnesl zmíněné německé literární ceny), je možné zaznamenat i v českém tisku více ohlasů. Většinou se pohybují od vyzdvihování mnohočetnosti pohledů na osud jedné ženy a přitakávají tak oficiální anotaci, ale najdeme i kritický hlas Jana Hofírka (zvýrazněno recenzentkou), jenž hodnotu románu zpochybňuje a přirovnává jej ke kýči pro nedostatečnou vypovídací hodnotu o současné společnosti. S tímto názorem se myslím lze ztotožnit.“
Takže – už nejsem sám! Už mi nikdo nemůže předhazovat, že když se nějaká knížka všem líbí (a navíc dostala cenu), tak zkrátka musí být dobrá, i když se to někomu nelíbí! Díky, neznámá recenzentko – především tedy za krásný pocit, že ta moje recenze možná nebyla úplně blbá, když se našel někdo, komu se líbila...
Zvláštní situace nastává, když mám kritické výhrady ke knize, která obdržela nějaké literární ocenění. Tam už přestává legrace a mnohdy jsem dokonce podezírán z toho, že negativní recenze píši proto, že se chci mermomocí odlišovat od oficiálních názorů a tím na sebe strhávat pozornost. Nevím sice, proč bych měl něco takového dělat, ale opravdu jsem se s podobnými obviněními setkal.
To, co jsem dosud napsal, je však pouze úvod k jednomu recenznímu „případu“, který mě přesvědčil o tom, že je asi opravdu nejrozumnější psát tak, jak mi „narostl zobák“. O co šlo?
Ta kniha dostala hned dvě tzv. prestižní literární ceny, zaštítěné jmény slavných spisovatelů. Jistě si řeknete, že tady přece už porota nemůže jen tak střílet od boku a ocenit dílo, které si to nezaslouží, no ne? Tak přesně toto jsem si myslel taky, ovšem čím déle jsem onu knihu četl, tím více se mi stávalo zřejmějším, že tu něco nehraje. Snažil jsem se v tom chaotickém textu najít něco pozitivního, oceněníhodného, ale vše marno – nic jsem nenacházel. Třeba se to v druhé polovině zlepší, říkal jsem si – no, nezlepšilo. Tak snad aspoň konec bude dobrý – nebyl...
Co teď? Kniha se všem líbí, jsou jí nadšení, recenzenti ji vynášejí do nebes, navíc jsou tu ty dvě ceny – a já teď mám napsat, že je to blbost? Jak budu vypadat? Jako... ano, přesně tak!
A tak jsem si sedl a napsal, jak na mě ta knížka zapůsobila. Prostě tak, jak jsem to cítil. Nadpis zněl: „Literární kýč ověnčený literárními cenami!"
To nakladatelství bylo solidní, spolupráci se mnou neukončilo, čemuž jsem se dost divil. Nic to ovšem nezměnilo na mém nepříjemném pocitu, jak se mohl takový blábol všem ostatním recenzentům tak líbit! Až jednou...
Na jistém literárním webu jsem narazil na recenzi „své“ knihy, která mne zaujala tím, že byla evidentně napsána někým, kdo u četby – a následného recenzování – přemýšlí. Pročítám ji a říkám si, že konečně je tu recenzent (v tomto případě tedy recenzentka), co mi mluví z duše! Ta dívčina se nedala opít rohlíkem sborového chvalozpěvu a popsala tu slátaninu úplně přesně! A tady... co to...?
„Vzhledem k tomu, že román vyšel česky již na jaře letošního roku (a dva roky poté, co si odnesl zmíněné německé literární ceny), je možné zaznamenat i v českém tisku více ohlasů. Většinou se pohybují od vyzdvihování mnohočetnosti pohledů na osud jedné ženy a přitakávají tak oficiální anotaci, ale najdeme i kritický hlas Jana Hofírka (zvýrazněno recenzentkou), jenž hodnotu románu zpochybňuje a přirovnává jej ke kýči pro nedostatečnou vypovídací hodnotu o současné společnosti. S tímto názorem se myslím lze ztotožnit.“
Takže – už nejsem sám! Už mi nikdo nemůže předhazovat, že když se nějaká knížka všem líbí (a navíc dostala cenu), tak zkrátka musí být dobrá, i když se to někomu nelíbí! Díky, neznámá recenzentko – především tedy za krásný pocit, že ta moje recenze možná nebyla úplně blbá, když se našel někdo, komu se líbila...
Žádné komentáře:
Okomentovat