čtvrtek 28. února 2019

PROTISTÁTNÍ FILM?
















Proč Úhoři rozdělují společnost?

Jak už jsem psal zde (https://kniznirecenzeetc.blogspot.com/2019/02/uhori-maji-nabito.html), film Úhoři mají nabito považuji (přes jeho některé slabší momenty) za vynikající sondu do společensko-politického klimatu, panujícímu v nynějším českém Babišstánu. Samozřejmě – co se líbí jednomu, nemusí se líbit druhému, ovšem přesto mne zarazilo, kolik negativních reakcí se vzápětí po premiéře vyrojilo a v jakém tónu byly vedeny. Samy od sebe se začaly nabízet otázky typu: Proč (když jde „pouze“ o film) zaznívají na jeho adresu mnohdy až nenávistné výlevy? Co na neškodné černé komedii rozpaluje doběla tolik lidí? Proč ta urputná snaha, aby se na film nechodilo?
Domnívám se, že příčinou je nepřehlédnutelné poselství, které v něm lze najít a jež je v dnešní společenské situaci trnem v oku vládnoucímu establishmentu a jeho poskokům. O tom, že film měl mít politický podtext, svědčí jeho závěr, v němž Bezpečnostní a informační služba varuje před nebezpečím paralelních policejních struktur s evidentní narážkou na spolky domobrany. Jejich členové měli být vykresleni jako totální magoři, hrající si na vojáky a ohrožující svými eskapádami spořádané občany. Něco se ale zvrtlo...
Jistě, základní scénář byl zachován – Kaiserovo komando na první pohled skutečně působí jako parta samozvanců, ztroskotanců a protispolečenských živlů. Ovšem pod touto hrubou slupkou prosvítá i něco jiného, co se dnes příliš nenosí – vlastenectví, kamarádství, chlapská čest. A také politická nekorektnost – Hitlerovi jsme se v osmatřicátém měli bránit, protože kdo uhne jednou, bude zbabělcem už navždy. Tak nějak to říká jedna z postav a taková slova působí na naše sluníčkáře jako červený hadr na vola...
Zkrátka – po zhlédnutí Úhořů jsem měl dojem, že divák je v něm vybízen k přemýšlení o tom, co takříkajíc zůstalo za kulisami, protože to nemohlo být vysloveno přímo. Tento můj názor ostatně potvrzuje i stížnost jednoho eurohujerského recenzenta na vlajku Konfederace, visící na stěně hospody, kde se Kaiserovci scházejí. Ze svého úhlu pohledu má pravdu – v Americe se tato vlajka jako údajně rasistická stahuje z veřejných budov a v Česku má být na očích všem, kdo přijdou do kina? Republiku si přece rozvracet nedáme!
To, co jsem zde napsal, je ovšem jen a pouze můj subjektivní dojem, který nikomu nevnucuji. Pravdou je ale i to, že ona smršť „antiúhořských“ prohlášení způsobila, že kinosály zejí prázdnotou, protože si lidé o filmu utvořili názor, aniž by ho viděli. Což je podle mě škoda. 

pondělí 25. února 2019

ÚHOŘI MAJÍ NABITO














Skvělý film, negativní hodnocení... Jak je to možné?

Včera jsem byl v brněnském Špalíčku na jistém filmu, při němž jsem se báječně bavil a obdivoval jak skvělé herce, tak brilantní kameru a originální scénář. Důvody překvapivého faktu, že v kinosále nás sedělo jen asi deset či dvanáct osamělých zoufalců, jsem zjistil až dnes, když jsem si přečetl recenze některých kinematografických kapacit. Kdybych o těch unisono negativních až posměšných výpotcích na adresu filmu ze strany oněch kritiků věděl dřív, asi bych na něj býval nešel. To bych ale nyní neměl možnost uvést vše na pravou míru...
Jak už jsem řekl, Úhoři mají nabito je vynikající snímek, ať si kdo říká co chce. Jednomu chytrolínovi se třeba nelíbí, že podle anotace má jít o černou komedii a on se zasmál jen jednou, když viděl Lábusův nahý zadek. Takže – pokud by takových holoprdelových scén spatřil víc, byl by spokojen? Jinak je zajímavé, že já onen gag považuji naopak za tristní prvoplánovinu, jakých tam naštěstí bylo jen pár. 
Další ňouma se rozčiluje nad skutečností, že Robin nejdříve netuší, že je jejich parta vydírána postřeleným lupičem, o kus dál ale už o tom ví. Ve filmu mu to prý nikdo neřekl a jak to tedy může vědět? Vážený Natvrdlíku, copak se musí vše podat úplně polopatisticky, abys tomu rozuměl i Ty? Normálním divákům přece dojde, že se to Robin dozvěděl od svých kámošů, a vůbec to nepotřebují slyšet. Je to jako když jde někdo domů v teplákové soupravě a po chvíli vyjde ven v obleku – taky je snad jasné, že se tam nejspíš převlékl, ne? Podle Tebe asi ne, když jsi to převlékání neviděl na vlastní oči!
A do třetice – pan Hnidopich tvrdí, že ti, kdo se stali obětí vykutálené URNY, by případ určitě oznámili policii. Opravdu? Co např. ten dědula, který ve sklepě stahoval zastřelenou srnku? Pozval by si domů policisty, aby mu nasadili klepeta za pytláctví? V jeho zájmu přece bylo o celé záležitosti ani neceknout, ostatně nic hrozného se mu nestalo – snad jen, že tam jeho stará ještě teď mává na vrtulník...
Takové jsou tedy zhruba argumenty těch, kdo filmu vyčítají nelogičnosti, nepravděpodobnosti, přešlapy, nedošlapy etc. Ukazuje se zároveň, co tyto lidi tak zmátlo, že se v ději filmu nejsou schopni orientovat. Hodně věcí se tam totiž vysvětlí až dodatečně, mezi příčinou a účinkem uplyne někdy dost vody, je nutné tu a tam přemýšlet a to některá intelektuálně méně vybavená individua dokáže vykolejit. 
Těmi individui myslím i tzv. filmové kritiky... 

sobota 23. února 2019

HAIKU (149)


S i l v e s t r  –

t e l e v i z n í   b a v i č i

j s o u   p r o   s m í c h

středa 20. února 2019

LIDI, NEBUĎME TELATA...












... vždyť se nám teď směje kdejaký vegetarián!

Jestli jsem tomu, co včera povídal ten ministr, rozuměl správně, tak i když je polské maso zkažené, musíme ho k nám dál dovážet, protože takové jsou zákony Evropské unie. Myslím, že z toho vyplývají pouze dvě možnosti:
Ministr šíří poplašnou zprávu – a měl by tudíž okamžitě skončit.
Ministr říká pravdu – a pak by měla odstoupit celá vláda.

PS: Vzpomínáte si, jak se před časem řešila tzv. dvojí kvalita potravin? Teď tu máme třetí kvalitu – maso se salmonelou...
 

pondělí 18. února 2019

DeSales HARRISON: OKEM VRÁNY























Psychothriller a detektivka – a ještě něco víc!

Tato kniha není detektivka – a přece je v ní tak skvělá detektivní zápletka, že by se za ni nemusel stydět ani Michael Connelly. Za psychothriller se označit asi také nedá – ovšem je tam tolik  „thrillerového psychična“ té nejvyšší kvality, kolik ho nenajdeme u leckterého „severského“ autora. Okem vrány je prostě originální kniha, v níž je takříkajíc od všeho trochu, což ale v žádném případě není samoúčelné – DeSales Harrison se ve svém literárním debutu zabývá „neliterárním“ (protože filosoficko-etickým) fenoménem osobní odpovědnosti člověka za důsledky jeho činů, přičemž detektivně-psychologické kulisy jsou mu toliko prostředkem k co možná nejpůsobivějšímu vyznění ústředního tématu...
Tím je bezesporu zamýšlení se nad výsadním postavením svědomí v hierarchii lidského duševna, onoho neodbytného obviňujícího hlasu, před nímž není možné utéct a který nelze ošálit sebepromyšlenějšími rozumovými konstrukcemi. Daniel Abend, hlavní postava knihy, by jakožto úspěšný newyorský psychoterapeut mohl vést poklidný a pravděpodobně i šťastný život. Příčina, proč tomu tak není, tkví ve skoro dvě desítky let starých událostech, kdy jako student pobýval v Paříži a seznámil se zde s Miriam, psychicky labilní dívkou, složitě hledající svou životní cestu. Dávná minulost náhle ožívá poté, co mu začnou přicházet dopisy z Francie, jejichž neznámý odesílatel je podle všeho dokonale obeznámen se všemi detaily jeho tehdejšího pařížského pobytu i vztahu s Miriam.
Přijít na kloub této záhadě je jedna věc – Daniel si ale postupně uvědomí, že v sázce je ještě něco dalšího, mnohem závažnějšího a ve svých důsledcích i nebezpečnějšího. Tajemný fantóm mu své informace sděluje v podivně zašifrované formě, z níž je ale přesto možné vydedukovat, o co mu jde. I jako odborník na lidskou psychiku si Daniel Abend musí přiznat, že existují mravní kategorie, které se vzpírají racionální analýze, protože pocházejí přímo od Boha. Jednou z nich je i požadavek, aby ten, kdo způsobil nějaké zlo, svůj čin napravil či odpykal – a to i v případě, kdy podle světských zákonů je „nevinný“...
V psychologicky mistrném a v nejlepším smyslu toho slova provokativním románu jsou podle mého názoru v brilantní symbióze „zužitkována“ dvě témata. Tím prvním je – jak už bylo řečeno – kategorický imperativ svědomí. A ze stránek knihy k nám též zaznívá ozvěna známé myšlenky z Malého prince: „Stáváš se navždy zodpovědným za to, cos k sobě připoutal.“
Musím zmínit ještě to, jakým způsobem příběh vyvrcholí. U takovýchto knih to často bývá tak, že jejich autoři je nedovedou zakončit a ony pak vyznívají do ztracena. Tady je naopak konec zároveň logický i navýsost překvapivý, což se vidí opravdu málokdy. Takže další plus, proč Okem vrány doporučit!

neděle 17. února 2019

HAIKU (148)


S u d   v   z a h r a d ě

t r a n s f o r m a c e

d e š t ě   v e   v o d u

pátek 15. února 2019

DAVID ČERNÝ: 25 tajemství PRAHY























Je chvályhodné, že vycházejí takovéto nádherné knihy o půvabech stověžaté krasavice, odkrývající před užaslým čtenářem další a další tajuplná místa, magická zákoutí, zapadlé uličky a romantickými pověstmi opředené domy, o nichž dosud neměl sebemenší tušení. Nakladatelství Grada si určitě zaslouží veliký dík za to, že těchto publikací již vydalo celou řadu (připomeňme s obrovským čtenářským ohlasem přijaté tři díly Prahy neznámé) a podle všeho v tomto trendu hodlá pokračovat. Důkazem právě řečeného je i kniha 25 tajemství Prahy, k jejímuž napsání byl David Černý evidentně veden fascinací spojenou s pokorou a obdivem – z každé stránky je totiž zřejmé, že naše úchvatná metropole je jeho srdeční záležitostí...
Bylo by vlastně možné napsat speciální recenzi ke každé z těch pětadvaceti kapitol, ale určitě postačí, když se ve stručnosti zmíním aspoň o těch, které se mně líbily nejvíce. V té s názvem Jak se čte orloj jsem se kupříkladu o tomto skvostu, zdobícím Staroměstskou radnici, dozvěděl tolik zajímavostí, že jsem se až trošku styděl za to, jak jsou mé znalosti o něm ubohé. To, že orloj v poslední době prošel náročnou rekonstrukcí, neuniklo díky krásným fotografiím ani mému laickému oku – obě desky (hodinová i kalendářní) září novotou a též ostatní části byly opraveny tak, aby si na nich zub času vylámal zuby...
V anotaci je zmíněna pohnutá historie lešení, na kterém byly 21. června 1621 vykonány rozsudky smrti na poražených vzbouřencích po bitvě na Bílé hoře. V knize je pak tato informace doplněna o pozoruhodnou pikantnost – po prknech z popraviště se dá v Praze dodnes chodit! Kde? Tak to už neprozradím...

Recenze zde:

https://www.knihcentrum.cz/recenze-25-tajemstvi-prahy

středa 13. února 2019

KAREL FOREVER!












Kdo má zájem na smrti Karla Gotta?

„Českem se šíří fáma, že zemřel Karel Gott.“ Pozoruhodné na této větě, kterou papouškují všechna média, je podle mého názoru to, jak je údajná smrt populárního zpěváka prezentována veřejnosti. Tedy nikoli jako fake, dezinformace či poplašná zpráva, ale pouhopouhá fáma. Čecháčkovsky neškodná,  triviální a tak trochu úsměvná, chtělo by se dodat...
A teď si představme, že by se objektem stejné fámy stal někdo jiný, třeba takový generál Petr Pavel. Napsal jsem fámy? No to snad ne! Za rozšiřováním nenávistné lži o smrti tak skvělého člověka přece musí stát ruští hackeři, úkolovaní Putinem. Jde o záměrnou provokaci s cílem vrazit klín mezi Českou republiku a NATO, o demagogii nejhrubšího zrna, pokus zpřetrhat naše euroatlantické vazby, narušit prozápadní směřování a zavléct nás do sféry vlivu bývalého Sovětského svazu, na jehož expanzivní politiku navázalo  i dnešní Rusko. Hybridní válka vstoupila do dalšího a ještě nebezpečnějšího stádia – nutnost zřídit u nás americkou vojenskou základnu je dnes zřejmá úplně každému, snad s výjimkou extrémistů z SPD! Takhle nějak by pěnila Česká televize a mainstreamové plátky. Čučkaři z BIS by měli pohotovost a Babiš by svolával Bezpečnostní radu státu...
Možná ale – člověk nikdy neví – se to s tím Gottem má ve skutečnosti jinak a nejde o fámu, ale o řízenou provokaci. Blíží se volby do unijního parlamentu a jak známo, Karel si v poslední době již několikrát (lidově řečeno) pustil pusu na špacír a řekl věci, které se exponentům pražské kavárny vůbec nelíbily. Například na tzv. uprchlíky má dvacetinásobný Zlatý slavík tak xenofobní názory, že by bylo dobré zatnout mu tipec: „Dělají to důmyslně, strkají před kamery reportérů děti. Ale za nimi jsou k zahlédnutí také mladíci s mobilními telefony... Mají moderní a sportovní ohozy a síla a energie z nich jen čiší. Tak těm máme pomáhat?“ A protože nedávná protigottovská petice se minula účinkem, je nutné nasadit těžší kalibr. Třeba rozšířit informaci z nejmenovaných zdrojů, že je Kája po smrti – a když se následně ukáže, že to není pravda, přece jenom to svůj účel splní. Pokud se totiž z jeho úst opět ozvou politicky nekorektní názory, které by mohli některé voliče naladit protiunijně, lze fámovat dál a tvrdit, že Gott asi už neví, co říká – vždyť (slyšela jste to, paní Vocásková?) prý je jednou nohou v hrobě, leží na smrtelné posteli, v umělém spánku a na přístrojích, dokonce se před časem říkalo, že už umřel...
Popřejme tedy našemu národnímu umělci pevné zdraví a nedopřávejme sluchu sluníčkářským sýčkům, kteří by ho už nejraději viděli na prkně. Až to bude vážné, Karel se ozve sám a do té doby zůstane svůj!

úterý 12. února 2019

VLADISLAV DUDÁK: SKRYTO VE SLOVECH























Fascinující kniha o metafyzické podstatě jazyka!

Jazyk, řeč... V našem případě tedy čeština. Máme v ní obrovské bohatství, což si většina z nás vůbec neuvědomuje a podle toho to také vypadá. Co chvíli (většinou po maturitních zkouškách) můžeme např. zaslechnout stesky na to, jak je složitá a komplikovaná a požadavky, aby se „to“ nějak zjednodušilo. Jako by čeština mohla za to, že jsou studenti stále hloupější!
Dovolím si tu dvě krátké osobní poznámky. Mám rád poezii a věnuji se skládání haiku, což je japonská básnická forma, při níž je nutné striktně dodržovat celou řadu lingvistických zásad. A mnohokrát se mi stalo, že jsem se při cizelování konečné podoby složitějších haiku dostával až na jakousi pomyslnou hranici transcendentního přesahu, kde slova náhle dostávají úplně nový význam a posouvají lidskou mysl za kontury hmotných a empirických reálií, do platónské říše čistých idejí...
Vzpomínám si rovněž, že náš chemikář na základní škole se při přednášce o oxidech jen tak mimochodem zmínil o tom, jakou má čeština ve srovnání s jinými jazyky obrovskou výhodu. Stalo se tak v souvislosti s osmi koncovkami, které od té doby umím dodnes nazpaměť (-, -natý, -itý, -ičitý, ičný/ečný, -ový, -istý, -ičelý) – jak kostrbatě, pomocí kuriózních opisů si tady musí vypomáhat např. němčina! 
No a pak přijde nějaký ňouma s IQ houpacího koně a stěžuje si, jaká je to nespravedlnost, když neprošel u maturity jenom proto, že si plete -mě a -mně, -i a -ý a nerozezná esej od fejetonu – copak to bude v životě k něčemu potřebovat?! A to by ještě nebylo to nejhorší – skutečnou tragédií je, že toto volání po snižování nároků na znalost mateřského jazyka dochází sluchu i u některých „odborníků“, takže to, s čím dnes zápolí student gymnázia, bylo dříve běžným učivem žáka na druhém stupni základní školy. Výsledek této nivelizační praxe je pak všeobecně známý – vysoké školy chrlí zástupy fachidiotů, kteří kromě své úzké specializace neumí nic jiného, chybí jim elementární kulturní rozhled a česká gramatika je pro ně (mírně řečeno!) španělskou vesnicí...
Proto je tak dobře, že občas vyjde kniha, která srozumitelnou a třeba i zábavnou formou předvede, jak je naše mateřština nejen krásná a libozvučná, ale i logická, jak v ní jednotlivé komponenty do sebe krásně zapadají a co všechno se jí dá vyjádřit. Jednu takovou nedávno vydalo nakladatelství Cattanan – autor Vladislav Dudák jí dal název Skryto ve slovech (aneb Co nám slova vlastně říkají) a po jejím přečtení mne napadlo, že by měla být povinnou četbou celého národa! Na současném knižním trhu je totiž možná jedinou publikací, která srozumitelně, vtipně a (v kladném smyslu toho slova) populárně osvětluje problematiku jazyka jakožto fenoménu primárně nikoli společenského a kulturního, ale metafyzického.
Říká se, že kolik řečí kdo umí, tolikrát je člověkem. Určitě to ale platí i tak, že čím důkladněji a více do hloubky známe svůj rodný jazyk, tím lépe nám „to myslí“. Starou známou pravdou totiž je, že prostřednictvím slov nejen mluvíme, ale též přemýšlíme. Prokázaným faktem je rovněž přímá úměra mezi slovní zásobou a inteligencí.
Co říci závěrem? V dnešní době je značný zájem o etiketu, vychází množství knih o tom, jak se správně chovat v té které situaci či v tom, nebo onom prostředí. Myslím, že by nebylo od věci, kdyby lidé stejný zájem věnovali i etiketě svého mluveného a písemného projevu – není paradoxní, že na zevnějšku a společenském vystupování si zakládáme mnohem víc, než na své verbální výbavě?
Kniha Vladislava Dudáka Skryto ve slovech tak může být pro řadu z nás důležitým impulsem k tomu, abychom se jednak dozvěděli mnoho nového a nanejvýš zajímavého o samotné podstatě jazyka a též zapracovali na kultivaci „své“ češtiny...  

Ukázky z knihy:

Největším nebezpečím svobodného života není terorismus, ale postupné snižování našeho citu pro rozlišení dobrého a špatného, pravdivého a falešného. Ano, svět samozřejmě není takto černobílý (naštěstí), to ale neznamená, že je beztvarý, šedý a libovolně hodnotitelný. Může se však takovým stát, pokud nám začne být lhostejná volba slov, pokud přestaneme zkoumat a prověřovat, co se za slovy skrývá, a pokud nedokážeme rozlišit, zda nám slova pomáhají pojmenovat svět a stanovit naše místo v něm, anebo zda se „skryta za slovy“ nevytváří jen virtuální realita plná „alternativních pravd“, které se neopírají o kriticky posuzovaná fakta, ale jenom o to, co za pravdu prohlásit chceme…

Mašinérie dvojího metru

... Zcela nově se u nás na podzim roku 2017 objevilo sousloví  hlasovací mašinérie a dosud se bohužel nemá k tomu, aby vyklidilo prostor. To bylo tak: „demokratičtí“ odpůrci vítězů voleb se sjednotili do bloku, aby jednotným hlasováním nedopustili ustanovení sněmovny. Ale vystoupila proti nim „hlasovací mašinérie nedemokratických stran“. Musela to přece být mašinérie, protože v hlasování vyhráli, že. Protivník získal většinu. Jak nedemokratické! A může za to mašinérie! Když ale jindy vládu opozice přehlasovala, to o hlasovací mašinérii nešlo, to jen „většina poslanců v demokratickém hlasování návrh odmítla“.
Sousloví hlasovací mašinérie zní nesympaticky a již předem vyvolává podvědomý pocit, že ti, kteří hlasovali „mašinéristicky“, jsou špatní a hlasovali nemravně. A třeba ano, kdo ví. Jenomže použitím tohoto sousloví jako by odpadla sama potřeba takový názor věcně zdůvodnit nebo ho obhájit v diskusi. Stačí jen donekonečna opakovat negativní pojmenování a je to.
Aby bylo jasno, nehodnotím, kdo z obou stran je lepší a kdo horší. Nyní si všímám pouze slovníku a jeho zneužívání. Neboť ten, kdo řeč zneužívá, byť by se stokrát sám pasoval na demokrata, se pro mě stává málo věrohodným.

Pořizování v době penězové

Pro časové cykly našeho vlastního těla používáme často termín biologické hodiny. Těch máme v sobě spoustu: v tom nejširším smyslu je časovým cyklem celý náš život, v tom o něco menším jsou cykly tvořeny dětstvím, dospělostí a stářím. Ale v běžné konverzaci jsme si výraz biologické hodiny, snad pod vlivem četných telenovel a seriálů, v poslední době omezili na úsloví biologické hodiny tikají. Tikání biologických hodin si v seriálech většinou uvědomí emancipované ženy, které doposud veškerý čas a aktivitu věnovaly kariéře a zvyšování životního standardu a najednou zjistily, že mají nejvyšší čas, chtějí-li si ještě pořídit dítě.
Pořídit si dítě! Už jsme si na takový výraz v naší „době penězové“ a „době konzumní“, kdy se dá téměř všechno pořídit, natolik zvykli, že nás, pokud na to nejsme upozorněni, ani nezarazí.
Pořídit si můžeme koneckonců milence nebo milenku – třeba proto, že jsme osamělí nebo se nudíme a nepotkali jsme lásku. Láska se totiž pořídit nedá, ta se potkává a za to setkání s ní neplatíme, ale jsme za ni vděční.
A dítě – to by již vůbec nemělo být předmětem pořizování. Je-li plánováno jen jako položka následující po vybudování kariéry, stavbě domu s bazénem a cestě na Kanárské ostrovy, jistě je to rozumné. Každý zaměstnanec pojišťovny, která nám pomáhá se zabezpečit, pořídit si poukázku na štěstí, by to asi schválil. Je to ale opravdu lidsky dobrý přístup? Vždyť je to ve skutečnosti v principu stejné jako na první pohled opačná situace, kdy si některé rodiny naopak pořizují hodně dětí, aby pragmaticky využily sociálních dávek. Obojí totiž může pocházet z obdobné mentality.
Přeju všem dosud nenarozeným dětem, aby na svět přicházely a byly v něm s láskou uvítány. A aby pořizování zůstalo záležitostí pouze jejich výbavičky.

pátek 8. února 2019

PAVEL ŠAFR: OBRANA PŘED BABIŠEM























Zhrzený novinář jako kazatel mediální morálky...

Když se nezaujatě zamyslíme nad tím, jak se mohlo stát, že člověk typu Andreje Babiše ovládl českou politickou scénu, přivede nás to k jedné smutné pravdě. Slovenský oligarcha by si u nás (lidově řečeno) ani „neškrtl“, pokud by ODS a ČSSD jakožto dvě po léta dominantní strany nepřeměnily politiku na kolbiště kořistnických zájmů a nerozdělily si zemi na cosi na způsob dobytého území. Dlouholetá, většinou pouze k oklamání voličů předstíraná rivalita „pravice“ a „levice“ v podání těchto dvou kmotrovských uskupení, nemohla nakonec nevyústit ve znechucení většiny národa touto pseudopolitikou a v hledání nějaké alternativy ke zkorumpovaným „tradičním“ stranám. Bohužel došlo k tomu, že nezanedbatelný počet lidí si onen nový a čerstvý vítr, který provětrá zatuchlé politické bažiny, spojil s hnutím ANO, resp. s jeho zakladatelem Andrejem Babišem.
Ten se vlastně ani nemusel příliš namáhat. Úplně mu stačilo ocitnout se v pro sebe správnou dobu (tedy na začátku tzv. uprchlické krize) na správném místě (totiž na troskách demokratického systému po „opozičněsmluvním“ spoluvládnutí ODS s ČSSD) a chopit se moci. Fráze o boji s korupcí a rádoby vlastenecké slogany o českých národních zájmech mu okamžitě přinesly přízeň davů a dlouhodobě stabilní podporu třiceti procent voličského elektorátu, takže bez Babiše není a patrně ještě dlouho nebude možné sestavit vládu, která by získala důvěru Sněmovny.
Pavel Šafr se po dlouhá léta vyhříval na mediálním výsluní a dnes, kdy živoří v obskurním a marginálním internetovém webu s názvem Svobodné fórum, se patrně cítí odstrčen a nedoceněn. Pokud si ovšem svoji frustraci vybíjí na Babišovi, kterého očividně považuje za prapůvodní příčinu své profesní degradace, pak by si namísto pláče nad rozlitým mlékem měl nalít čistého vína. Třeba by si pak vzpoměl (když nyní tak vehementně kritizuje novináře MfDnes za jejich servilitu vůči svému chlebodárci Babišovi), jak se choval kdysi on sám. Nebyl to právě Šafr, kdo svého času přivedl heslo „koho chleba jíš, toho píseň zpívej“ k dokonalosti, když jako šéfredaktor téže Mladé fronty do puntíku plnil vše, co viděl na očích jejích (tehdy německých) majitelů? Junge Front Heute – tak se tomu plátku tenkrát u nás říkalo a Pavel Šafr se opravdu činil. Vzpomínám si třeba, jak před referendem o vstupu České republiky do EU vyšly „jeho“ noviny s úvodní stránkou, jíž vévodil obrovský nápis ANO. Jaký to paradox – dnes Šafr nemůže ANO a Babišovi přijít na jméno...
Netvrdím, že Šafr ve svém hodnocení Babiše nemá občas pravdu. Pozastavuji se však nad tím, jak se může člověk s jeho minulostí a nebetyčnou kupou másla na hlavě pasovat do role morálního arbitra, tepajícího prodejné novináře. Opravdu můžeme Pavlu Šafrovi věřit, že kdyby byl dnes šéfredaktorem Mladé fronty, nic by to nezměnilo na jeho striktně odmítavém postoji k Babišovi? Když se někdy podívám na Svobodné fórum, dost o tom pochybuji. Kromě primitivního antibabišismu jsou tam totiž Šafrovy články plné prvoplánového eurohujerství a infantilní rusofobie. Stejně je tomu ostatně i v knize Obrana proti Babišovi, v níž není řečeno prakticky nic, o čem by česká veřejnost už dávno nevěděla. Nasnadě je tedy otázka, čí názory v ní její autor prezentuje a proč vlastně byla vydána, když je fakticky zbytečná...  

čtvrtek 7. února 2019

NEZNÁMÝ J. H. K (6)


CÍTÍM SE TADY HŮŘ NEŽLI VĚZEŇ

v tomto zlém světě, mně tak cizím –

přišel jsem na něj císařským řezem

a stejně tak z něj brzy zmizím!

neděle 3. února 2019

ZLOMÍ „NEPORAZITELNÉMU“ BABIŠOVI VAZ HOMOLOBBY?

 










Manželství gayů – poslední naděje havloidů na odstranění Babiše? 

Když se Andrej Babiš stal premiérem, kromě mnoha jiných siláckých prohlášení se kriticky vyjádřil i o tzv. neziskových organizacích, které od státu pobírají miliardové dotace a přitom mu svými neomarxistickými aktivitami fakticky škodí. Odvaha však Babišovi nevydržela dlouho – stačilo pár výhrůžných vyjádření na jeho adresu z úst českých Sorošovců a šéf ANO zkrotl. Evidentně mu došlo, že mocná nezisková mafie je státem ve státě a vstoupit s ní do otevřeného konfliktu je příliš nebezpečné i pro předsedu vlády a druhého nejbohatšího Čecha. Vše se tedy vrátilo do obvyklých kolejí – ze státního rozpočtu dál plynou miliardy na propagaci feminismu, genderu, homosexualismu, multikulturalismu a dalších liberálně-demokratických vymožeností a válečná sekera je pro tuto chvíli zakopána. To se ale může brzy změnit...
Babišův zbabělý ústup lze do jisté míry chápat. Jakožto bytostný pragmatik a utilitarista par excellence si spočítal, že zisk z razantního tažení proti neziskovkářským bossům by patrně nevyvážil riziko v podobě mediálního lynče, který by byl proti němu z jejich strany bezpochyby rozpoután. Ačkoli je typický probruselský sluníčkář, kterému jsou zájmy České republiky ukradené, podařilo se mu u části občanů navodit dojem, že v něm mají protiimigrantského a vůči EU kritického politika a pouze díky této póze lidového tribuna a bojovníka proti establishmentu drží v rukou všechny trumfy. A za tohoto stavu věcí nemá pochopitelně sebemenší zájem na tom, aby někdo tuto pracně ušitou škrabošku odhaloval a ukazoval jeho pravou tvář. Proto ty dalekosáhlé ústupky, proto ono potupné stažení ocasu mezi nohy a panický úprk od povolebních slibů – premiérovi došlo (popř. mu to někdo řekl), že sáhnout neziskovému syndikátu na peníze je něco jako porušení omerty...
Babišovi ovšem evidentně nedochází, že „klid na práci“ si nezajistí sebeštědřejšími finančními úlitbami. Neziskoví kmotři jej totiž nikdy nebudou považovat za „člena klanu“ a nic se na tom nezmění, ani kdyby jim snesl modré z nebe. Nevyzpytatelný, bezskrupulózní „čobol“, který si (byť jen na chvíli) dovolil ukázat na ně prstem, si zkrátka jejich důvěru nezíská – u kohoutku státního penězovodu chtějí mít povolnou, snadno manipulovatelnou loutku. Pokusy odstranit Babiše (a že jich bylo!) však dosud bez výjimky zkrachovaly. Ať už šlo o parlamentní obstrukce při sestavování vlády, všelijaké výzvy nejrůznějších „osobností“ k národu, aby vyšel do ulic, mediální štvanice na rodinné příslušníky – všechno vyšlo naprázdno. Když se zamyslíme, co po těchto nezdarech Babišovým protivníkům ještě zbývá „zkusit“, pak se logicky nabízí poslední možnost – a ta je ve hře právě nyní...
Asi už nezjistíme, kdo mu to otrávené jablko nabídl, ostatně na tom tolik nezáleží. Jisté je, že Babiš po něm sáhl a když mu několik patolízalů z jeho vlastního sdružení nakukalo, že „není vůbec jedovaté“, s chutí se zakousl. Jeho vláda je od r. 1989 první, která s tímto absurdním, protipřirozeným a pro lidskou společnost destruktivním nápadem přišla. Jinými slovy – Babišovi nepřátelé sotva mohli přijít na lepší způsob, jak nenáviděnému oligarchovi zlomit vaz, než podstrčit mu návrh zákona o manželství pro gaye. O tom, že jde o společnou akci pražské kavárny a neziskovek, svědčí masivní a agresivní kampaň, podle všeho velmi nákladná, která je vedena proti poslancům hnutí ANO. Homosexualističtí agitátoři na ně pořádají doslova hony, atakují je při příchodu na zasedání, pokřikují ze sněmovní galerie a sliby a demagogickými pseudoargumenty se je snaží dokopat ke „správnému“ hlasování. Veřejnosti je současně do omrzení namlouváno, že zatímco stanoviska ostatních stran jsou pevně daná, hnutí ANO je rozděleno na dva tábory a právě hlasy jeho členů budou při schvalování gaysvateb oním pomyslným jazýčkem na vahách. Sečteno a podtrženo – pokud se tento zvrácený zákon přijme, bude to prezentováno jako dílo poslaneckého klubu ANO. Nelze samozřejmě tvrdit, že ony dvě fanatické propagátorky homomanželství v ANO (hádejte, o koho jde!) Babiše zradily a „kopou“ za pražskou kavárnu proti němu – v každém případě však, byť nevědomky, plní roli užitečných idiotek a pilně pracují na jeho politickém pádu.
Těžko předvídat, jak by na případné schválení této zrůdnosti reagovala česká společnost. Nezapomínejme, že přes 100 000 lidí podepsalo petici proti homosňatkům a adopcím dětí homosexuály a může se lehce stát, že se hlasování zákonodárců proti vůli rozumnější části národa stane sociální rozbuškou s nepředvídatelnými důsledky. Je např. otázkou, zda by křesťanská Morava byla nadále ochotna akceptovat  úchylné zákony, přicházející z pomatené Prahy – hlasy, žádající odtržení od Čech, by určitě nabraly na síle.
Uvědomuje si Babiš, jaká habaďůra je proti němu rozehrána? Nejspíš ano, protože projednávání návrhu zákona „manželství pro všechny“ je neustále odkládáno se zřejmým záměrem patovou situaci nějak vyřešit. Premiér ví, že si na sebe neprozřetelně upletl bič a dal jej do ruky svým úhlavním nepřátelům. Paralela s katastrofou sociální demokracie, jež začala ztrácet přízeň voličů poté, co se dala na sociální inženýrství a kterou definitivně pohřbilo uzákonění šílené inkluze ve školství, tu bije do očí. 
Vypadá to, že osud svého šéfa mají v rukách jeho vlastní poslanci...

sobota 2. února 2019

JIŘÍ HÁJÍČEK: MUŽ NA POKRAJI VZPLANUTÍ



































Haiku? Ani náhodou!

Jiří Hájíček vydal na konci minulého roku v nakladatelství Host sbírku básní s názvem Muž na pokraji vzplanutí. Populární spisovatel k tomu poznamenává, že má ve zvyku zapisovat si poetické „momentky“, které mu tu a tam přichází na mysl a nyní se tedy o ně dělí se čtenáři. Jde o krásné a duchaplné verše a určitě bych k nim neměl žádné kritické připomínky, nebýt jednoho zásadního „ale“ – v podtitulu jsou prezentovány jako haiku, což bohužel není pravda...
Nejde samozřejmě o to, že je obcházena klasická forma sedmnácti slabik v poměru 5-7-5, neboť specifika češtiny dodržování „kanonických“ axiomů mnohdy neumožňují. A nikterak nevadí ani fakt, že Hájíčkova „haiku“ jsou ve skutečnosti senrjú – vymezení rozdílu mezi těmito dvěma útvary je mezi odborníky dávným a dodnes nevyřešeným předmětem sporu. V žádném případě však nelze odpustit elementární prohřešky vůči nejvnitřnější podstatě haiku jakožto ryze objektivního a od veškerých obvyklých básnických „okras“ oproštěného záblesku reality v lidské mysli. Co možná nejprostší zachycení jedinečnosti okamžiku, v němž se ovšem skrývá hluboký existenciální přesah – tak to je haiku!
Z právě řečeného vyplývá, že v haiku není místo pro metafory, epitetony či dysfemismy – slovní spojení typu rudá krev šípků, krystaly hvězd, šepot listů, smutná řeka, záludné slunce, vyrvaný zub atd. jsou zde nepřípustná. Právě takto se však ve svých „haiku“ Jiří Hájíček vyjadřuje:

na zbořeništi noci
červeně bliká
časomíra elektrické trouby

nitky ptačího zpěvu
protkaly šero za oknem
ráno je kimono gejši

rozbité noci
ráno na kuchyňské lince
slepuju svůj život

vanilková letuška
v uličce oblak parfému
pod námi Kyjev

v Jihlavě se přepřahá
z elektriky na diesel
seru si to do Brna!

Přesto však mezi osmi desítkami básnických miniatur lze několik haiku najít (mám-li být konkrétní, pak čtyři). Dokazují, že základní povědomí o tom, v čem tkví esence této japonské poetické formy, Jiří Hájíček má a pokud své pozoruhodné myšlenkové postřehy napříště zbaví nánosu nepatřičných „kudrlinek“, určitě vytvoří další podobně krásná haiku, jako jsou tato:

stačí zmáčknout knoflík
s kuchyňským robotem
už nejsem sám

oranžové blesky za oknem
po ulici rachotí
popelářský vůz

vlak poplašil husy
zahrádka u trati
rychle mizí

nažloutlé přítmí ubytovny
krucifix a televizor
biskupství Litoměřice