Kniha uznávané německé historičky boří řadu mýtů o vykonavateli holokaustu – Eichmann byl mnohem zvrácenější člověk, než jsme dosud mysleli!
Zřejmě nejznámnější a zároveň nejslavnější akcí izraelské tajné služby Mosad bylo vypátrání, zadržení a únos Adolfa Eichmanna, skrývajícího se pod jménem Ricardo Klement v Argentině. Když následně stanul v Izraeli před soudem, vnímala to řada odborníků, zabývajících se problematikou holokaustu, jako vítanou příležitost doplnit své dosavadní výzkumy o nové poznatky. To byl i případ filosofky Hannah Arendtové, jejíž kniha Eichmann v Jeruzalémě: Zpráva o banalitě zla se měla nadlouho stát nejen preferovanou osobnostně-psychologickou (popř. psychiatrickou) charakteristikou samotného Eichmanna, ale i jakýmsi unifikovaným měřítkem pro pochopení mentality mnoha dalších nacistických zločinců.
Jak známo, namísto nelidského monstra se Arendtová v Jeruzalémě setkala s ošuntělým človíčkem, působícím zcela neškodným dojmem. Této své vnější vizáži, naprosto neodpovídající předpokládané fyziognomii vraha miliónů židů, Eichmann před soudem mistrně využíval k podpoře tvrzení, že byl jen bezvýznamným úředníkem, který na to, co se děje za dveřmi jeho kanceláře, neměl žádný vliv. A měl s tím do značné míry úspěch, neboť tuto jeho hru mnozí (bohužel včetně Hannah Ardendtové) neprohlédli a v dobré víře, že světu zprostředkovávají pravdivý portrét vykonavatele konečného řešení židovské otázky, vytvořili jeho karikaturu. Kniha renomované německé historičky Bettiny Stangnethové je mimořádně cenná tím, že tento falešný pohled na Eichmannův životní příběh zásadně koriguje a staví nám před oči portrét člověka, který byl mnohem větší zrůdou, než jsme se dosud domnívali!
O tom, že kniha je zamýšlena jako konfrontace s Hannah Arendtovou, svědčí už její název Eichmann před Jeruzalémem: Neprobádaný život masového vraha. Dlužno dodat, že Bettina Stangnethová měla oproti své „soupeřce“ obrovskou výhodu v tom, že na rozdíl od ní mohla pracovat s nově nalezenými dokumenty, týkajícími se Eichmannova pobytu v Argentině, resp. jeho tehdejších názorů na holokaust a svou roli v něm. Ukázalo se, že u něj nedošlo k žádné duševní katarzi (o přiznání osobní viny ani nemluvě), ale k pravému opaku – vrah miliónů židů byl na svůj „výkon“ až do konce života nesmírně pyšný a pokud něčeho litoval, tak pouze toho, že se mu nepodařilo vyhubit jím tolik nenáviděnou rasu úplně.
Bettina Stangnethová se ovšem vrací i k začátku a prvním rokům Eichmannovy zločinecké dráhy a přesvědčivě dokazuje, že rovněž toto období jeho života, považované za dokonale prozkoumané, skrývá řadu bílých míst. Eichmann s neobyčejnou pílí a dá se říct i s nadšením plnil všechny svěřené úkoly, což v prvotní fázy znamenalo dělat pro židy život v Německu co možná nejnesnesitelnější a nutit je tak k emigraci. Když bylo rozhodnuto o jejich fyzickém vyhubení, chopil se bez nejmenšího váhání i tohoto úkolu. Jak známo, Eichmnn byl účastníkem smutně proslulé konference ve Wannsee, kde se tato záležitost projednávala a dokonce byl po jejím skončení pozván hostitelem Heydrichem k bujaré oslavě dohodnutého plánu na vyvraždění 11 miliónů evropských židů...
Kniha Eichmann před Jeruzalémem: neprobádaný život masového vraha se zabývá i tématy, které s hlavní postavou souvisí sice nepřímo, ale nejsou o nic méně závažná. Jde především o problematiku německého vypořádání se s nacistickou minulostí, kdy autorka přichází s řadou šokujících zjištění. V poválečném Německu měli podle ní váleční zločinci včetně Eichmanna mnoho sympatizantů, na čemž nic nezměnila ani děsivá svědectví během soudního procesu.
Podle mého názoru je nepochybné, že z pomyslného souboje Arendtová vs. Stangnethová vychází druhá jmenovaná jako jasná vítězka. Německá historička jde mnohem víc do hloubky, nespokojuje se s ustálenými axiomy a ke své brilantní analýze Eichmannovy osoby a jejího místa v dějinách holokaustu dochází na základě obrovského badatelského úsilí.
Určitě si toto fascinující dílo literatury faktu přečtěte!
