pondělí 28. září 2020

CLIFFORD A. PICKOVER: KNIHA O VĚDĚ

 












 

 

Všechny knihy Clifforda A. Pickovera jsou vynikající – ergo i tato!

Kniha o fyzice, Matematická kniha a teď tedy do třetice Kniha o vědě. Clifford A. Pickover toho ovšem napsal mnohem víc, předchozí věta pouze informuje o recenzních výtiscích, které jsem dostal z nakladatelství Dokořán, kde jeho knihy v excelentní edici Zip vydávají. Tak se pojďme podívat, s čím zajímavým přichází známý autor populárně-naučných publikací nyní.

Musím hned zkraje říct, že to tedy Clifford A. Pickover pořádně „rozjel“. Seznamuje totiž čtenáře s celkem 250 vynálezy a objevy, jež měly mnohdy přelomový význam pro technologický vývoj lidské společnosti a s výjimečnými osobnostmi, díky jejichž géniu a píli jsme dnes tam, kde jsme. Samozřejmě, že ne všechno, na co člověk v průběhu dějin přišel, šlo využít takříkajíc „průmyslově“, pravdou je ovšem i to, že každá, tedy i pouze teoretická „novinka“ rozšiřuje naše poznání a má tudíž svůj nepopiratelný význam.

Ačkoli má kniha přes 500 stran, počet kapitol (zmíněných 250!) je tak velký (a ke každé je ještě připojena nádherná fotografie), že autorovi rozhodně nemůžeme mít za zlé, když nám vždy poví jen to nejdůležitější. Je ostatně zřejmé, že Kniha o vědě je pojata jako svého druhu encyklopedie a je tedy na čtenáři, aby si k tomu, co ho nějak zaujalo, sám vyhledal příslušnou specializovanou literaturu.

Já tak udělám např. v případě Gregora Johanna Mendela. Už tolikrát jsem v Brně procházel klášterním parkem na „Mendláku“, kolem záhonů, na nichž tento katolický kněz pěstoval hrách a na základě svých výzkumů objevil zákony dědičnosti – a nikdy mne nenapadlo se o život a dílo tohoto světově proslulého zakladatele genetiky zajímat nad rámec povšechných informací. Tak tomu je teď konec! V Knize o vědě jsou odkazy na „mendelovskou“ literaturu, takže si určitě něco vyberu a přečtu.

Celá recenze zde:

https://www.knihcentrum.cz/recenze-kniha-o-vede  

čtvrtek 24. září 2020

„MÁM RÁD LIDI STEJNÝCH TVÁŘÍ...

...a proto velím Covid!“ 

Starší spoluobčané určitě vědí, co to mají ti lidé na obrázku na sobě, těm mladším vysvětlím, že se jedná o tzv. atombordel neboli IPPCHO (individuální prostředek protichemické ochrany). Na vojně patřil k součásti tzv. plné polní a oblékal se na povel „Plyn“. Dodnes si vzpomínám na zeleného blba, který považoval za náramnou zábavu, když nám tím mohl znepříjemňovat život a ke zmíněnému povelu si ještě přidával své rádoby vtipné průpovídky, např.: „Mám rád lidi stejných tváří a proto velím plyn!“, „Teď pojedete v autobusu a všichni budete sedět u okna!“ aj. Navléct na sebe tu atomovou hrůzu byl sám o sobě horor (patřila k tomu i plynová maska, přes jejíž zamlžené průzory nebylo nic vidět) a když měl pak člověk s pětadvaceti kily na zádech a samopalem v rukách běhat oraništěm (další specialita toho lampasáckého kreténa), hořce litoval toho, že si nevyřídil modrou knížku...

Je to už naštěstí dávno, co jsem toto musel z rozkazu strany a vlády prožívat a po příchodu do vytouženého civilu jsem pevně věřil, že se to již nebude nikdy opakovat. No a podívejte se – na stará kolena si musím nasazovat masku, držet odstupy, mazat si ruce chemickým sajrajtem a od rána do večera poslouchat v rádiu a číst v novinách, že jsem tzv. riziková skupina a nemám nikam chodit, protože jestli někde ten covid chytnu, tak to mám „za pár“. Tedy ne do civilu, ale do rakve...

Vojnu a atombordel mám spojené s dobou komunistické totality, která údajně skončila v listopadu 1989. Dnes prý žijeme v časech úplně jiných, máme svobodu, pluralitu a demokracii (a to ne ledasjakou, ale přímo liberální), můžeme si říkat a psát co chceme a... musíme opět poslouchat! Změnilo se jen to, že místo zeleného hňupa nám teď velí červený Hamáček. A svoboda projevu, garantovaná ústavou? Na Facebooku dostávám bany, na i.Dnes mně zrušili blog (údajně kvůli rasismu, hoaxům, homofobii a xenofobii) a publikovat své názory mohu jen v tzv. dezinformačních médiích. V těch hodných a nedezinformačních mohou šířit hoaxy a poplašné zprávy do omrzení a všechno je v pořádku: „Umřou tisíce lidí“, „Nakazí se 3,6 miliónu“, „Dnes zemřelo v Česku na Covid 19 lidí“ – takové tam mají titulky a vypadá to, že jejich heslem je „Čím hůře – tím lépe“!

Pomalu (vlastně rychle) si začínáme zvykat na covidovou demokracii – nebo snad totalitu? Ten obrázek nahoře je zajisté myšlen jako legrace, ale abychom se nedivili! Ve skladech bývalých Lidových milicí jsou atombordelů určitě milióny a dostalo by se na každého. „Mám rád lidi stejných tváří a proto velím Covid!“ Mám obavy, že když takto (nebo nějak podobně) Hamajda zavelí, všichni pojedeme v autobusu a každý bude sedět u okna... Tedy kromě mne – já už podruhé oranicí nepoběžím.

úterý 22. září 2020

PAVEL SANAJEV: POCHOVEJTE MĚ POD PODLAHU

 












 

 

Geniální psychologické drama – Pavel Sanajev napsal bestseller o křehkosti dětské duše a bezcitnosti dospělých 

Už jsem to zažil víckrát – anotace, mající ve stručnosti shrnout obsah knihy a informovat tak literární veřejnost o tom, co má od ní primárně očekávat, je povrchní, zmatečná, nebo dokonce zcela zavádějící. Domnívám se, že je tomu tak i v případě knihy ruského spisovatele Pavla Sanajeva Pochovejte mě pod podlahu. Podle toho, co stojí na její obálce, by mělo jít o typickou oddechovou četbu, plnou vtipných a legračních scén, u nichž se hodně nasmějeme a užijeme si ruského humoru. Ve skutečnosti je však máloco víc vzdáleno pravdě než právě takovéto hodnocení. Takže ještě jednou – nevím, kdo tu anotaci psal, ale je nepochybné, že Sanajevovu knihu vůbec nepochopil... 

V současné ruské literární produkci se orientuji natolik, že mohu zodpovědně říct následující: Aby se tam nějaká kniha po léta držela na první příčce mezi bestsellery, musí bezpodmínečně jít o výjimečné dílo (a nikoli pouze o průměrné, jak naznačuje anotace). A opravdu! Když jsem ji dočetl, bylo mi okamžitě jasné, že kniha Pochovejte mě pod podlahu je originálním (mimo jiné i protože z pozice malého chlapce psaným) „psychothrillerem“, kteréžto označení je ovšem jen orientační (proto ty uvozovky). Zde jde totiž o mnohem víc, než na co jsme u tohoto žánru zvyklí, a to o drásavé nahlédnutí do skrytých záhybů dětské duše, sužované psychickou labilitou a nepředvídatelným jednáním nejbližších osob.

Dá se říct, že je vcelku vedlejší, zda a nakolik autor vzpomíná na své vlastní dětství. Základní reálie určitě souhlasí a pokud jde o hlavní „hrdinku“, je sice nesnadné uvěřit, že měl právě takovouto babičku, nemožné to ale není. Co se pak týká vnitřního, emočního světa malého vypravěče, tak tady je zas naopak stěží představitelné, že by šlo něco takového vymyslet – to se zkrátka muselo prožít...

Celá recenze zde:

https://www.knihcentrum.cz/recenze-pochovejte-me-pod-podlahu

pátek 18. září 2020

ŠACHY – škola hry pro děti
























Rodiče, zpozorněte – vyšla kniha, která pohádkovou formou naučí vaše děti hrát šachy!

„Her to perla skvoucí“ – takto šachy opěvuje Svatopluk Čech v jedné své básni. Ale i méně expresivní označení „královská hra“ se k šachům výborně hodí, protože jejich krása, složitost a dá se říct i záhadnost jim propůjčují výsadní postavení mezi všemi druhy her, co jich lidé vymysleli...
Recenzi knihy Šachy – škola hry pro děti bych rád začal poněkud osobně, takže především řeknu, že šachy mne provázely prakticky celým životem. Když jsem se s nimi prostřednictvím jednoho kamaráda ve svých 8 či 9 letech seznámil, byl to pro mne (samozřejmě v pozitivním slova smyslu) šok. Zkrátka něco na způsob lásky na první pohled – šachy bych hrál nejraději pořád! Postupem doby jsem se zúčastňoval i nejrůznějších turnajů, nějakým výjimečně dobrým hráčem jsem se ale bohužel nestal. Důvod byl nejspíš ten, že jsem se se šachy seznámil příliš pozdě – ano, zní to asi podivně, ale nejlépe je s nimi začít někdy kolem čtvrtého, pátého roku věku. Je evidentní, že bez rodičovské pomoci a podpory se to neobejde, ovšem čas a úsilí, které je dítěti v tomto ohledu věnováno, se bohatě vyplatí.
Hlavní samozřejmě není vychovat budoucího mistra světa. Naučit jej hrát šachy především znamená dát svému dítěti skvělou zábavu a naučit ho logickému myšlení – v některém z šachových klubů (které jsou u nás nejen ve velkých městech, ale mnohdy i v malých vesnicích – viz: https://www.sachovespravy.eu/link.htm – a kde jej určitě s radostí přijmou) navíc najde spoustu kamarádů. Zbývá tedy jediné – pořídit si knihu Šachy – škola hra pro děti (není nijak drahá) a šachovou soupravu (i to je finančně celkem akceptovatelná záležitost) a začít svého potomka zasvěcovat do tajů královské hry. Pokud rodiče šachy neumí, nic se neděje – budou se je prostě učit spolu s dítětem! Adrianna Staniszewska a Urszula Staniszewska (autorky zmíněné knihy) ji pojaly jako pohádkový příběh, tedy nekomplikovaně a nanejvýš srozumitelně.

Celá recenze zde:

https://www.knihcentrum.cz/recenze-sachy-skola-hry-pro-deti

pondělí 14. září 2020

GUSTAV MEYRINK: GOLEM























Komplikované a morbidní, zároveň však skvělé čtení!

Domnívám se, že málokterá jiná „neautobiografická“  kniha toho vypovídá o svém pisateli tolik, jako Golem o Gustavu Meyrinkovi. Tak temný a „nesrozumitelný“ román mohl napsat pouze někdo, jehož duchovní a duševní svět se nachází na pomyslné hranici mezi „ještě“ normalitou a „už“ psychickou poruchou. Jinak řečeno – Golem sice není výplodem chorého mozku, ovšem nebezpečně se takovémuto hodnocení blíží. Což v případě literatury zajisté nevypovídá vůbec nic o kvalitě díla, nýbrž pouze o autorově osobnostním profilu. V případě Gustava Meyrinka pak mám za to, že tento podivný a podivínský muž (jen si na Wikipedii přečtěte jeho životopis!) „vydoloval“ z hlubin své mysli fantaskní či (což není míněno nijak pejorativně) fantasmagorickou rudu a odlil z ní literární skvost té nejvyšší kvality!
Athanasius Pernath, paranoidní „hrdina“ v ich-formě psaném příběhu, se zamýšlí nad trýznivým duševním stavem, v němž se nachází a pátrá po tom, co by mohlo být jeho příčinou. S jistotou ví jen jedno – když se snaží rozpomenout se na svou minulost, na dětství a mládí, paměť ho zrazuje a on není schopen proniknout za clonu jakéhosi nepochopitelného zatmění mysli. Ať se namáhá sebevíc, vždycky nakonec narazí na nepropustnou zeď, za niž se nedostane. Není to ale tak, že vzpomínky jsou tak úzce a nerozlučně spojeny s naší osobností, že bez nich to už ani nejsme my? Jestliže je mu dnes čtyřicet let a přitom si pamatuje jen to, co prožil až od svého dvacátého roku, pak jde určitě nejen o nevinnou mozkovou anomálii, ale patrně i diagnostikovatelné psychické onemocnění. Athanasius Pernath lékařskou pomoc nehledá a chce celé věci přijít na kloub sám...
Žije v pražském židovském ghettu, v nájemním domě, jehož nuzné byty jsou domovem podobných společenských vyděděnců. Kromě občasných návštěv místní hospody a práce na zakázkách, s nimiž se na něj jako na šikovného rytce tu a tam někdo obrátí, jsou jeho dny (a často i noci) vyplněny už jen mučivými otázkami po smyslu takovéto pochmurné existence. Dá se říct, že román vlastně nemá postupný a návazný děj a skládá se spíše z fragmentů jednotlivých zážitků hlavní postavy, o nichž se navíc nedá jednoznačně říct, zda jsou reálné, nebo se odehrávají toliko ve snovém, mysteriózním světě nemocné mysli. Zajímavá je ovšem jedna věc – zatímco právě zmíněné „nedostatky“ bývají v literatuře obvykle na závadu, v případě Meyrinkova Golema je tomu přesně naopak a bizarní vyprávění, nezřídka připomínající četbu chorobopisu, je takto zahaleno do originální hororové atmosféry, působící na čtenářovu obrazotvornost přímo s magickou intenzitou...
Dlužno dodat, že kromě hlavní postavy vystupují v knize i mnohé další, neméně sugestivní. Student medicíny Charousek, s nímž se Athanasius Pernath od jisté doby přátelí, je z nich asi nejpozoruhodnější. Je to na jedné straně mladík s pokřiveným světonázorem a morbidními morálními zásadami, zároveň však čestný a poctivý idealista, ochotný ve jménu spravedlnosti k osobním obětem. Je docela dobře možné, že autor do něj přenesl něco ze svého vlastního charakteru.
Meyrinkův nejznámější a nejoceňovanější román vydalo nakladatelství Leda ve vynikajícím překladu Hanuše Karlacha. Byla to určitě dobrá volba, protože s těžkým a složitým textem originálu by si někdo méně zkušený nejspíš neporadil. Golem je skvěle ilustrován Hugo Steinerem, což je další z důvodů, proč si právem zasluhuje čestné místo v nové edici Démanty literatury, o niž Leda nedávno obohatila svou knižní nabídku.         

čtvrtek 10. září 2020

MICHAEL CONNELLY: BETONOVÁ BLONDÝNA























Číst Connellyho je literární požitek par excellence!

Harry Bosch má problém. A ne zrovna malý! Když před čtyřmi lety zastřelil chlápka, jehož považoval za brutálního sériového vraha (mezi policisty přezdívaného Panenkář), byl přesvědčený, že vykonal záslužný a chvályhodný čin. A myslí si to dodnes, ovšem...
Nyní sedí na lavici obžalovaných a musí se ze svého tehdejšího jednání zodpovídat! Manželka zastřeleného totiž od počátku tvrdila, že její muž žádným vrahem není a podařilo se jí dostat tu záležitost k soudu. Elitní právnička, kterou si najala, viní Bosche z toho, že připravil o život nevinného člověka, zatímco skutečný pachatel je stále na svobodě. Když je navíc během procesu objevena mrtvola mladé ženy, zavražděné způsobem, který nese jasný Panenkářův „rukopis“, má to Bosch náhle hodně nahnuté...
Betonová blondýna je „teprve“ třetí knihou, v níž nás Michael Connelly seznamuje s případy Harryho Bosche. Jak je to možné, když boschovská série čítá – nemýlím-li se – dvacet „kusů“? Inu, nakladatelství Domino přistoupilo k druhému vydání „connellyovek“, což je vynikající zpráva pro všechny, kdo před lety „zaspali dobu“ a nezaregistrovali, že americký autor, tehdejší vycházející hvězda detektivního žánru, se rychle stane zářivou stálicí a každá jeho nová kniha bude literární událostí a na pultech knihkupectví se po ní jen zapráší!

Celá recenze zde: 

https://www.knihcentrum.cz/recenze-betonova-blondyna

úterý 8. září 2020

SAKRÁLNÍ OBĚTI KDYSI A DNES



aneb kdo bude další, komu jeho kamarádi pomohou do rakve?

Těžko říct, kdo jako první v dějinách tuto praxi zavedl. Jisté je ovšem to, že se používala už během tzv. Velké francouzské revoluce, kdy její vůdci (Danton, Desmoulins, Hébert) byli postupně obětováni (tj. gilotinováni) za účelem rychlejšího vybudování totalitního státu.  Na popravišti ovšem nakonec skončili i hlavní strůjci teroru Robespierre a Saint-Just, takže právě z této doby pochází známé rčení „revoluce požírá své děti“.
Takřka k dokonalosti přivedl praxi sakrálních obětí Josif Stalin. Vždy, když se v bolševické straně objevil někdo, koho se pro jeho rostoucí popularitu a vliv obával (Bucharin, Zinověv, Kameněv, Kirov), nechal dotyčného zavraždit a navíc z jeho smrti obvinil třídní nepřátele, proti nimž zahájil nelítostný teror. 
U nás byl po komunistickém převratu do role sakrální oběti svými vlastními spolubojovníky vmanipulován Rudolf Slánský. Generální tajemník strany byl oběšen proto, aby bylo na koho svést neúspěchy při budování socialismu. I když věděl, že žádnou „hanebnou hlízou zrady uvnitř KSČ“ není, sehrál Slánský toto zinscenované divadlo víceméně dobrovolně – stačilo, aby mu jeho soudruzi řekli, že svou smrtí přispěje k vítězství komunismu!
Jak vidno z právě řečeného, pro zločinecké struktury je sakrální oběť mimořádně účinným prostředkem k vyvolání hněvu lidových mas a usměrnění společenského vývoje požadovaným směrem. Není se tedy co divit, že i současní liberálně-demokratičtí fašisté k této metodě čím dál častěji sahají. Klasickým příkladem je vražda Jána Kuciaka – za sakrální oběť tu byl cíleně vybrán mladý, idealistický a o morální obnovu Slovenska usilující novinář za účelem vybičování co možná nejsilnějších emocí. To se podařilo, neboť zloba národa se obrátila proti vládě, která padla, ovšem zamýšlený scénář nakonec nevyšel – nová vláda je jiná, než plánovali liberální majdanisté a urputná snaha mainstreamových sdělovacích prostředků svalit vinu na podnikatele Kočnera se rovněž minula cílem, když soud dotyčného pro nedostatek důkazů osvobodil. A není se co divit – skutečné objednavatele vraždy je třeba hledat někde úplně jinde...
No a teď otrava Alexeje Navalného (a samozřejmě zase novičokem). Průměrně inteligentní čtenář již určitě ví, kdo za tím asi tak stojí.
Na závěr bych chtěl upozornit všechny prostoduché havloidní jedince na jeden problém: Tak tedy – pokud jste zapálení eurohujeři, fanatičtí multikulturalisté, aktivističtí homosexualisté či něco podobného (a navíc mladí a mediálně známí), pak jste potenciálními kandidáty na sakrální oběť. Tak jako kdysi Danton, Kirov či Slánský, nebo dnes Kuciak a Navalnyj...    

neděle 6. září 2020

VÁCLAV KLAUS: SEBEDESTRUKCE ZÁPADU























Václav Klaus důkladně píchl do nedotknutelného liberálně-demokratického vosího hnízda!

Žijeme v osudové době, kdy se rozhoduje nejen o naší budoucnosti, ale i tom, zda režim, který z tohoto zásadního střetnutí vzejde, bude znamenat definitivní stadium společensko-politického vývoje. Mnozí si to bohužel neuvědomují, ale případné vítězství liberálně demokratických fanatiků by znamenalo nástup diktatury, jakou historie ještě nepoznala, navíc bez sebemenší možnosti návratu ke svobodnému životu. Byl by to vpravdě „konec dějin“ – ovšem úplně jiný než si představoval Fukuyama. Prostředků k pacifikaci občanů by díky špičkovým technologiím měl totalitní stát tolik, že veškerý odpor by byl marný. Už teď (a to ještě nejsou u moci) můžeme dobře vidět, jaké metody liberální fašisté používají. Politická korektnost, ostrakizace lidí s „nesprávnými“ názory, cenzura sociálních sítí, protěžování aktivistů bez politického mandátu do nejrůznějších funkcí ve státních institucích, pronikání nevládních organizací a tzv. neziskovek do řízení ministerstev (např. resort školství je již prakticky úplně ovládán spolky typu Člověk v tísni a propagátory LGBT sexuální „výchovy“) – to všechno se děje již dnes a není nijak obtížné odpovědět si na otázku, jak by si noví vládci počínali po „uchopení moci“.
Určitou protiváhou těchto snah jsou knihy, které na zmíněná nebezpečí poukazují. V poslední době jich vyšla celá řada – jmenujme alespoň Prolomení hradeb Petra Hampla, Proč islám nesmí do Evropy (Klára Samková) či z němčiny přeložené bestsellery Teror ctnosti a Německo páchá sebevraždu (Thilo Sarrazin). Sebedestrukce Západu (jedná se o sborník, do něhož kromě Václava Klause přispěla celá řada dalších konzervativně a patrioticky orientovaných osobností) je další z těchto mimořádně aktuálních a přečteníhodných publikací, které by si měl prostudovat každý, kdo si nechce vytvářet vlastní názor pouze z toho, co mu naservírují mainstreamová média.
To, co vidíme v dnešní Americe (kde prakticky již probíhá hybridní občanská válka) a západoevropských zemích, je revoluce ultralevičáckých bojůvek, materiálně a mediálně podporovaných a řízených šedými eminencemi v pozadí. Skrývajíce své úmysly za hesly o svobodě a lidských právech, usilují tito lidé o pravý opak, tj. o odstranění skutečné demokracie a její nahrazení demokracií liberální, která (jak bylo uvedeno výše) má ovšem všechny atributy totalitarismu. Kniha Václava Klause je mistrnou analýzou tohoto nebezpečného vývoje a podle mého názoru jednoznačně patří k tomu nejlepšímu, co bylo u nás v posledních letech na téma sebedestrukce kdysi svobodné západní civilizace napsáno.  
Je nanejvýš chvályhodné, že tento varovný a prorocký hlas zaznívá. Utěšovat se tím, že nás se dění na současném Západě netýká, protože jsme celkem nedávno zažili komunismus a dáme si tudíž pozor na každého, kdo by do něj společnost zase rád vrátil, je mírně řečeno naivní. Vyrůstá nová generace, jež snadno sedá na vějičku „odborníků“, kteří přetvořili školní osnovy na indoktrinaci mladé generace multikulturalismem, genderismem, homosexualismem a mnoha jinými podobně úchylnými –ismy, takže školy produkují zapálené havloidní svazáky, připravené budovat liberálně demokratický ráj tím horlivěji, čím víc si neuvědomují svou roli užitečných idiotů ve službách Soroše a jim podobných. Je jen otázkou času, kdy tito eurohujeři převezmou štafetu a přetvoří naši pořád ještě obyvatelnou vlast na území zamořené jedy zvrácených ideologií.
Jakkoli podepisuji všechno, co Václav Klaus napsal, v jedné věci zastávám odlišný názor. Bývalý prezident se domnívá, že ještě stále existuje naděje na záchranu přirozeného světa, já však mám za to, že Rubikon již byl překročen a dezorientovaná a zastrašená společnost se nezmůže na účinnou obranu. Vidím sice některá pozitiva (např. ideologizace školství narazila na odpor mnoha rodičů, kteří se sdružili ve Výboru na obranu rodičovských práv či ve facebookové skupině Rodiče proti indoktrinaci dětí), ale to jsou spíše výjimky. Všude vládne lhostejnost a apatie a mlčí i Církev, od níž bychom právem očekávali jasná a nedvojsmyslná slova k současné situaci...
Když před časem vyšlo Prolomení hradeb Petra Hampla, zavládlo mezi exponenty pražské kavárny takřka zděšení a na autora se sesypala lavina nenávistných útoků. V případě Sebedestrukce Západu očekávám podobnou reakci, což je pro každého normálního člověka jasným signálem, že se jedná o výjimečnou a přelomovou knihu. Snad jsem touto recenzí alespoň trochu přispěl k tomu, aby si ji lidé přečetli.

středa 2. září 2020

JOHN HERSEY: HIROŠIMA























Kniha o prvním použití atomové bomby, po jejímž přečtení bude každému jasné, že se ta hrůza už nesmí opakovat!

Tuto recenzi bych chtěl začít poněkud nezvykle, totiž dvěma krátkými úvahami:

1. Svržení atomové bomby na Hirošimu (a následně též na Nagasaki) bylo válečným zločinem, který si zaslouží jednoznačné odsouzení. Hrůzná smrt desetitisíců nevinných lidí včetně žen a dětí, zaživa upálených v nepředstavitelném žáru termonukleárního výbuchu, se nedá ničím omluvit a navždy zůstane hanbou americké armády i národa. Navíc ti, kdo tu hrůzu přežili, si následky svých zranění nesli často po celý zbytek života. Hirošima se právem stala synonymem krutosti a pohrdání lidskými životy a zároveň výstražným mementem pro budoucnost – k podobnému masakru bezbranných civilistů již nesmí nikdy dojít!

2. Japonsko zahájilo agresivní válku v Tichomoří (Pearl Harbor) a jeho vojáci smutně prosluli bestialitou vůči zajatcům i civilnímu obyvatelstvu na dobytých územích. Vražedné běsnění v Číně, Hongkongu, na Filipínách, Borneu a vůbec všude, kam Japonci vkročili, dodnes rezonuje v myslích tamějších lidí. Zvrácený tzv. „válečný kodex cti“ (bušidó), podle nějž všichni, kdo nepadli v boji a nechali se zajmout, ztráceli veškerá lidská práva, vedl k systematickému mučení a zabíjení amerických zajatců, na nichž byly navíc prováděny nelidské pseudolékařské experimenty. Militarizace japonské společnosti dosáhla obludných rozměrů, když v čele vlády stanul brutální fanatik Hideki Tódžó (popraven v r. 1948 za válečné zločiny). Poté, co se karta obrátila a bylo jasné, že Říše vycházejícího slunce bude poražena, bojovali Japonci zuřivě dál, takže použití atomových zbraní se ukázalo být jedinou možností, jak je přimět ke kapitulaci.

Dá se říct, že oba tyto názory na bombardování Hirošimy a Nagasaki atomovými zbraněmi mají svým způsobem pravdu. Otázek, spojených s touto problematikou, je obrovské množství, jedna je ale zcela zásadní: Kolik vojáků a civilistů by zahynulo, kdyby Japonsko (podobně jako hitlerovské Německo) válčilo až do úplného konce? Šlo by patrně o milióny životů...

Celá recenze zde:

https://www.knihcentrum.cz/recenze-hirosima