Fascinující životopis katolické světice může oslovit i „nevěřící“!
Chci předeslat, že u životopisů významných historických osobností dávám jednoznačně přednost literatuře faktu před beletristickým zpracováním. Důvod je zřejmý – zatímco v prvním případě je autor „držen na uzdě“ samotným literárním žánrem, který mu nedovoluje popustit uzdu fantazii a „vyšperkovávat“ knihu čtenářsky atraktivními, ale spornými, nevěrohodnými či dokonce vyfabulovanými informacemi, v tom druhém je mu ponechána „tvůrčí svoboda“ do té míry, že se jen stěží dokáže vyvarovat výše zmíněných nešvarů. Přesto však jsou jedinci, kteří toho schopni jsou a jejichž románové ztvárnění životních osudů velkých dějinných postav je založeno na vypravěčské ukázněnosti a faktografické poctivosti.
Co se týká mne, mám v tomto ohledu mimořádně pozitivní zkušenosti s katolickými spisovateli a jejich životopisy církevních světců. Nemohu nezmínit alespoň K. H. Chestertona (Svatý Tomáš Akvinský) a slavnou trilogii (Dokonalá svoboda, Prázdné ruce, A vody plynou), jejíž autorka Maria Calasanz Ziescheová jí dokázala fascinovat i mnohé „nevěřící“. Myslím, že stejný potenciál má i kniha Dobývat nebe, pojednávající o krátkém, ale na dramatické události nesmírně bohatém životě Kateřiny SIenské, Způsob, jakým nám Louis de Wohl tuto středověkou světici a mystičku vylíčil, je skvělým příkladem jedinečné symbiózy psychologického mistrovství, s nímž před námi hlavní postava defiluje a hlubokého proniknutí do historického kontextu jejího příběhu.
Mystika... Pro mnoho dnešních lidí to slovo zavání čímsi nepochopitelným až nebezpečným, pro jiné je přímo synonymem okultismu či černé magie. Pravda je taková, že Bůh některým jedincům dává takříkajíc nahlédnout přes závoj empirické zkušenosti do říše Transcendenina. Dlužno dodat, že Církev tyto fenomény pečlivě zkoumá a jejich případnou pravost potvrzuje na základě velmi přísných kritérií. Také Kateřina Sienská si musela projít martyriem pomluv a osočování ze slávychtivosti, manipulace s lidmi a mnoha dalších hříchů, stanula i před církevním soudem, který ji ale všech obvinění zbavil. Její příkladný život a heroická láska k bližním, projevující se např. během morové epidemie, kdy bez oddechu navštěvovala a ošetřovala nemocné, byly pádnými důkazy pro to, že této křehké a skromné dívce jde jen a pouze o plnění Boží vůle.
Svatá Kateřina Sienská žila v době, kdy Itálií zmítaly politické nepokoje a nepřátelství mezi jednotlivými městy, často vrcholící ozbrojenými střety. Autorita Církve byla otřesena a papež přes dobrou vůli a výzvy k míru nedokázal zabránit válečnému šílenství. Toto vše je v knize popsáno s precizní znalostí tehdejších politicko-společenských poměrů, což významnou měrou přispívá k její čtivosti a dramatičnosti. Kateřina, byť především žena modlitby a mystických zážitků, měla neobyčejný smysl pro praktické oblasti života. Dobře si uvědomovala, že ve válkách nejvíce trpí prostí lidé a hledala a nakonec i našla způsob, jak jim podle svých sil a možností ulehčit jejich úděl. Začala psát dopisy politikům, církevním hodnostářům, vojevůdcům a dalším vlivným osobám, na něž nebojácně apelovala, aby opustili cestu zla. Často je upozorňovala na to, že zde na zemi žijeme jen krátce a svými skutky si připravujeme věčnost – a co jiného než pekelné tresty může čekat ten, kdo páchá zločiny? V případě nutnosti neváhala některé z nich navštívit osobně a svá obvinění jim vmést přímo do tváře. S Boží pomocí se jí podařilo mnohé zatvrzelé hříšníky přivést k pokání a změně života...
V knize Dobývat nebe je plno pasáží, které si troufám označit za literární perly. Nejvíce se mi asi líbila úvodní část, kde matka budoucí světice velmi těžce nese skutečnost, že by se její dcera měla stát řeholnicí. Vždyť pro ni již vybrala skvělou partii! Když ale mělo dojít k zásnubnímu setkání s jejím nastávajícím, ostříhala si Kateřina své krásné dlouhé vlasy. To, co si od matky musela vyslechnout, popsal Louis de Wohl jedním slovem úchvatně!
O tom, že sv. Kateřina Sienská není ženou dávné minulosti, nemající co říct současným lidem, svědčí mimo jiné i to, že ji papež Pavel VI. v roce 1970 prohlásil za učitelku Církve. Její zbožnost, neohroženost, neotřesitelná víra v Boží pomoc v jakkoli těžké situaci, bolest nad hříšníky a hrůza z jejich posmrtných trestů, neúnavná snaha zachránit co nejvíce duší pro nebe – to vše z ní činí vzor křesťanské opravdovosti. Shodou okolností se právě v době, kdy píši tuto recenzi, koná v našem hlavním městě tzv. Prague Pride, údajně svátek hrdosti a lidských práv, ve skutečnosti však satanská oslava zvrhlosti a odporných protipřirozených hříchů, volajících k Bohu o pomstu. Naši církevní představitelé, kteří by proti této hrůze měli jako první pozvednout hlas, se bázlivě krčí kdesi v koutě – co kdyby je někdo obvinil z homofobie, že? Svatá Kateřina Sienská na základě svých četných vidění dobře věděla, že mezi zavrženými v pekle je nejvíce těch, kteří se oddávali sodomské neřesti a prznili svá těla. Žít dnes, určitě by nemlčela!