středa 20. října 2021

Sir ARTHUR CONAN DOYLE: PES RODU BASKERVILLŮ

 














Pes baskervillský (a Sherlock Holmes s Dr. Watsonem) se nikdy neomrzí!

Nejslavnější detektivka všech dob... ano, to se o této holmesiádě říká a bezesporu plným právem. Případná další nej by ovšem byla minimálně sporná stěží se dá totiž tvrdit, že je i nejnapínavější, nejsložitější, nejpropracovanější, nejhrůzostrašnější atd. Ačkoli jí tedy všechna ostatní chybí, to nejdůležitější nej téhle knížce nikdo nikdy nevezme ve svém žánru je a už navždy zůstane nejslavnější...

Není to trochu paradox? Jestliže (jak jsme se právě zmínili) je určitě hodně lepších detektivních románů, čím to, že příběh o baskervillském psu od prvního vydání (v časopise Strand v roce 1901) spolehlivě uchvacuje každou další generaci čtenářů? Proč vždy znovu za chladných podzimních večerů, když venku fičí severák a sprška deště občas zabubnuje na okno našeho příjemně vytopeného příbytku, usedáme se šálkem čaje do svého oblíbeného křesla a vedle na stolku máme přichystanou knížku s názvem Pes baskervillský? Co nás na ní tak přitahuje, že ji čteme již snad podesáté, ale nikdy se neomrzí?   

Samozřejmě je to ona A. C. Doylem mistrovsky navozená atmosféra starého zámku uprostřed nehostinných blat (po nichž se právě toulá uprchlý zločinec), opředeného hrůznou rodinnou pověstí. A též podivná smrt zámeckého pána, příjezd dědice, kolem něhož se záhy stahují mračna čísi zuřivé nenávisti, pustá krajina, kde jsou jednotlivá stavení tak daleko od sebe, že dovolat se případné pomoci je nemožné... A hlavně to zlověstné zvíře, které tu po nocích pobíhá a děsí svým vytím a ďábelským zjevem (pokud si ho tedy nevymyslela rozjitřená obrazotvornost místních starousedlíků).

Zajisté se nabízí otázka: Proč vlastně psát recenzi na knihu, kterou každý dobře zná a o níž přesně ví, co na jejích stránkách najde a jak skončí? Vidím pro to následující důvody: Pes rodu Baskervillů vychází v novém (a podle mne velmi zdařilém) překladu Věry Kláskové, přičemž nakladatelství Leda ve své edici Nejčtenější knihy světa má v plánu seznámit čtenáře s dalšími třemi doyleovkami Tajemství a záhady, Dobrodružství na moři i na souši (tyto knihy již vyšly) a Tajnosti z ordinací a laboratoří. Když navíc uvážíme, že se jedná o reprezentativní a po grafické stránce nádherně zpracované publikace, které budou ozdobou každé domácí knihovny, pak nemohu jinak než Psa rodu baskervillů (a další tří zmíněné knihy) s čistým svědomím doporučit všem literárním fajnšmekrům.

Vydejme se tedy s Dr. Watsonem a Henry Baskervillem (Holmes prozatím zůstal v Londýně, neboť řeší jiné naléhavé případy) do ponuré krajiny grimpenských bažin, kde člověk jako málokde jinde cítí svou nepatrnost a bezbrannost tváří v tvář přírodním živlům, které jej mají ve své moci. Mlhy nad blaty, studený déšť, poryvy větru a zrádná vřesoviště, kde jediný chybný krok může být tím posledním, protože slizké bahno žádnou svou oběť již nepustí toto vše je samo o sobě víc než deprimující. Pokud k tomu ještě připočteme onen tajuplný odér Zla, které tu provádí své rejdy, pak jsme rádi, že sedíme doma v útulném křesle, popíjíme lahodný čaj a víme, že se nemáme čeho bát... 

úterý 19. října 2021

EVA UMLAUFOVÁ: ČÍSLO NA TVÉM PŘEDLOKTÍ JE MODRÉ JAKO TVÉ OČI

 













 

Do Osvětimi se dostala jako dvouletá aneb napínavé pátrání po vlastní identitě

Recenzi této knihy nelze nezačít její obálkou vidíme na ní mladou, usmívající se a podle všeho velice šťastnou maminku, držící za ruku svou malou dcerku. Obě jsou důkladně oblečené, neboť stojí ve sněhu na jakési rozlehlé pláni. Vzápětí si uvědomíme, že tato poklidná zimní idyla je čímsi narušována co tu dělá ten zlověstně vyhlížející plot, táhnoucí se až kamsi k obzoru? Posléze se dozvíme, že snímek byl pořízen někdy na přelomu let 1943/44 v Novákách na Slovensku...

... Je únor 2014. V jednom mnichovském bytě se jeho staré obyvatelce náhle udělá nevolno a po převozu do nemocnice se zjistí, že paní prodělala infarkt. Naštěstí se ji podaří zachránit. Při přijímacím pohovoru vychází najevo, že se narodila 19. prosince 1942 v Novákách na Slovensku...

Svědectví o děsivých poměrech v nacistických koncentračních táborech se dochovalo velké množství vzpomeňme jen na jména Rudolf Vrba, Ellie Wiesel, Primo Levi, Ruth Elias a mnohá další. Ti všichni napsali o své kruté zkušenosti knihy, které se staly bestsellery, neboť světová veřejnost se díky nim mohla seznámit se zrůdností holocaustu přímo od očitých svědků.

Většina přeživších však toužila traumatické vzpomínky ze svých myslí vytěsnit. Pouze tak totiž mohli pokračovat v životě, který by se bez tohoto radikálního odstřižení od minulosti stal nikdy nekončícím sledem děsivých nočních (i denních) můr. To byl i případ Agnes Eislerové – ta své dceři sice v hrubých obrysech pověděla o tom, co za války prožila, ovšem detailních popisů těch  největších hrůz ji ušetřila.

Ta paní z mnichovského bytu je Eva Umlaufová. Na podzim roku 1944 ji (jako dvouletou) spolu se její matkou a mnoha dalšími nešťastníky odvezli v dobytčáku do vyhlazovacího tábora v Osvětimi. Vzpomínky na tehdejší jistě strašlivé zážitky pochopitelně žádné nemá a její matka (obě zázrakem přežily) byla po celý následující život skoupá na slovo. Po prodělaném infarktu si paní Eva uvědomuje, že by se měla alespoň nyní pokusit zjistit, co se s ní v Osvětimi dělo a jak je možné, že jejich transport nešel hned po příjezdu do plynové komory. Její pátrání přináší pozoruhodné výsledky a postupně se začíná skládat mozaika neobyčejného příběhu...

Projděme životní cestu paní Evy spolu s ní i my. Knížka s dlouhým názvem Číslo na tvém předloktí je modré jako tvé oči nám vypoví mnohé nejen o bestialitě nacistů, ale i jejich pomocníků z řad spořádaných a slušných Slováků, kteří pouze plnili svou povinnost“, když udávali židovské spoluobčany, sváželi je do sběrných táborů a „očišťovali“ od nich svou milovanou vlast...     

pátek 15. října 2021

JAROSLAV ROKOSKÝ: ÚTĚK Z LEOPOLDOVA

 





















Kniha o padesátých letech, na jakou jsme dlouho čekali!  

Monumentální třísvazkové dílo s názvem Útěk z Leopoldova je bezesporu literární událostí par excellence. Nelze neobdivovat obrovské kvantum badatelské práce, která musela být vykonána, aby se na pulty našich knihkupectví dostala patrně nejlepší publikace literatury faktu za poslední roky. Jaroslav Rokoský si zaslouží obdiv a uznání za razantní rozkopnutí dveří do zatuchlých komnat doby, která měla být v zájmu stalinistických protagonistů krvavého teroru zapomenuta...

Autor má naprostou pravdu, jestliže v úvodní části vyslovuje pozoruhodný a současně dosti šokující názor, podle nějž je období tzv. padesátých let dodnes nedostatečně zmapováno, když namísto seriózní historické analýzy tehdejších politicko-společenských reálií dochází k jejich fragmentarizaci  na víceméně náhodně vybrané události. Tento pro naši národní paměť tristní fakt je do jisté míry logický, ostatně má svou paralelu např. i v německé poválečné historiografii. I tamější společnost se k vyrovnání s nacistickou minulostí dostávala postupně a k zásadní diskusi došlo až čtyři desetiletí po válce. 

Ačkoli má kniha název Útěk z Leopoldova, mnohem výstižněji ji charakterizuje její podtitul (Věznice, odboj, doba. Padesátá léta v Československu). Životní příběh šestice statečných mladých lidí, kteří se setkali ve východním Altacrazu (jak se tenkrát Leopoldovu říkalo) a jimž se odtud 2. ledna 1952 podařilo uprchnout, je skvěle zakomponován do širokého rámce atmosféry komunistické zvůle oněch neblahých let. Třebaže svým zaměřením patří do žánru literatury faktu, čte se kniha místy jako mrazivý thriller, plný odvahy, čestnosti a nezištnosti, ale i prospěchářství, zbabělosti a zrady. I když se útěk zdařil, měli jeho aktéři vyhráno jen napůl, neboť dostat se na vytoužený Západ znamenalo překonat spoustu rozličných překážek. Nezbytné bylo především vyhledat spolehlivé lidi, kteří by byli ochotni a schopni poskytnout úkryt, civilní oděv, nové doklady atd. Zde čtenář s napětím sleduje anabázi jednotlivých uprchlíků a doslova fyzicky s nimi prožívá nebezpečné situace, v nichž se permanentně ocitají...

Celá recenze zde:

https://www.knihcentrum.cz/recenze-utek-z-leopoldova

 


 

sobota 2. října 2021

HAING NGOR: VRAŽEDNÁ POLE

 





















Výjimečná kniha očitý svědek přináší zprávu o peklu na zemi!

Dne 17. dubna 1975 dobyla vojska kambodžských komunistů (tzv. Rudých Khmerů) hlavní město Phnompenh, čímž v zemi skončila dlouholetá občanská válka. Dosavadní proamerický loutkový režim generála Lon Nola (k moci se dostal v roce 1970, kdy pučem svrhl krále Sihanuka) byl pro svou zkorumpovanost a naprostou neschopnost řešit společensko-ekonomické problémy drtivou většinou národa nenáviděn, takže jeho zhroucení vyvolalo radostnou euforii. Ta však trvala jen krátce. Jestliže v prvních chvílích žili lidé v naději, že ať už bude nová vláda jakákoliv, rozhodně nemůže být horší než předchozí vojenská diktatura, záhy přišel děsivý šok!

Rudí Khmerové totiž naplánovali pro Kambodžu obludný genocidní experiment, pomocí něhož chtěli jako vůbec první v dějinách nastolit čistý komunismus. Tato idea se zrodila v hlavě jistého Saloth Sara, jenž měl později vejít do historie jako Pol Pot, kteréžto jméno se stalo synonymem teroru, masových vražd a nelidských zrůdností. Případným zájemcům o podrobné informace o tomto tragickém fenoménu doporučuji knihu Pol Pot Dějiny zlého snu, v níž její autor Philip Short seznamuje čtenáře s výsledky svého dlouholetého studia novodobých kambodžských reálií. Kniha Vražedná pole má možná skromnější, ale o to bezprostřednější, protože ryze osobní zaměření. Jde o svědectví člověka, který přežil řádění Rudých Khmerů, když (sice zmučený a na pokraji smrti) jako by zázrakem vyvázl z bezpočtu hrůzných situací.

Vraťme se ale k vůdci Rudých Khmerů a jeho vizi šťastné společnosti, v níž si jsou všichni rovni a radostně pracují pro společné blaho. Jedním z axiomů Pol Potova světonázoru bylo přesvědčení, že komunismus je možné vybudovat velice rychle a stačí k tomu vysídlit lidi z měst a přesunout je do džungle, kde budou tvrdou fyzickou prací přivedeni k tomu, aby se zřekli všech kapitalistických neřestí. Takto převychovaný člověk měl mít minimální potřeby co se týká jídla, ošacení, osobního vlastnictví či dokonce spánku a citových projevů. Ještě  onoho 17. dubna začal apokalyptický exodus, během nějž revoluční vojáci vyháněli obyvatele Phnompenhu z jejich obydlí, seřazovali je do zástupů a vedli ven z města. Do pohybu se daly statisíce lidí včetně pacientů z nemocnic kambodžská metropole měla zůstat liduprázdná...

V davu vysídlenců se nachází i jistý Haing Ngor. Příchod Rudých Khmerů jej jako lékaře zastihl na operačním sále, který musel opustit a teď kráčí spolu s ostatními nešťastníky vstříc neznámému osudu. Čeká jej strastiplná cesta do nového domova a takřka čtyřletá zkušenost s krutou komunistickou tyranií, o níž jednou napíše knihu s názvem Vražedná pole. Jde o fascinující příběh jedince, prakticky ze dne na den vytrženého z relativně poklidného života a vrženého do soukolí brutálního a nepochopitelného násilí. Autor dokonce na několika místech upozorňuje čtenáře na následující pasáže, které (pokud se na to psychicky necítí) mají raději přeskočit...

Kniha je i příběhem o velké lásce. Haing Ngor se ještě před osudným vítězstvím komunistů seznámil se sympatickou a obětavou My Huoy, s níž nyní sdílí společné trauma. Co tyto dva mladé zamilované lidi čeká v režimu, nepřejícímu podobným citům a pokládajícímu manželství za reakční přežitek, který je třeba vymýtit? Postupně se ukazuje, že kambodžský model komunismu staví člověka pouze před dvě alternativy buď být uvědomělý a udřít se k smrti, nebo jako „líný parazit zahynout v některé z mučíren, jichž je náhle plná země...

Polpotovský režim měl ovšem již ve svých základech zakódovánu sebedestrukci, neboť přetvořit lidi v bezduché nemyslící bytosti je nemožné. Kolaps hospodářství, všudypřítomný hlad a zoufalství národa – takový byl výsledek vlády Rudých Khmerů, takže se nelze divit, že v jejich řadách propukaly vnitřní nesváry. Ty nakonec přerostly v krvavé čistky mezi nejvyššími komunistickými předáky. Ránu z milosti jim pak uštědřili jiní komunisté, totiž ti vietnamští, kteří se odmítli nečinně dívat na vyvražďování celého národa. Invaze vietnamské armády vedla k okamžitému a nanejvýš potupnému zhroucení mýtu o ráji na zemi. Pro jeden a půl milionu Kambodžanů však již bylo pozdě...

Kniha Vražedná pole se sice (bohudík!) vztahuje k historii, to však neznamená, že není aktuální i dnes. Uvědomme si jedno – Pol Pot nebyl žádný bestiální násilník, ale svým způsobem světaznalý intelektuál (léta studoval ve Francii) s velkým osobním šarmem a výjimečnou schopností přesvědčovat druhé o své pravdě. Kolik podobných Pol Potů se v poslední době snaží ovládnou nikoli jednu zemi, ale celý svět? Když se nezaujatě podíváme např. na covidové šílenství, na opětovné dělení lidí na dvě antagonistické třídy (očkovaní vs. neočkovaní, přičemž ti první jsou dáváni za příklad uvědomělosti a odpovědnosti, zatímco druhým je spíláno do bezcitných a protispolečenských individuí), pak to až příliš upomíná na praktiky totalitních režimů. Neprobudíme se jednou do podobného dne, jakým byl 17. duben 1975 pro Kambodžany?!  

středa 22. září 2021

VÁCLAV ŠILHA: NA VLNÁCH


 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Úchvatná kniha – nejodlehlejší místo na Zemi v jedinečných fotografiích a strhujícím textu!

Literární událost o té se mluví tehdy, když je vydána nějaká výjimečná, nadčasová či s velkým čtenářským zájmem očekávaná kniha. Domnívám se, že všechny právě vyjmenované atributy do puntíku splňuje cestopis s názvem Na vlnách, v němž nás jeho autor zve na fascinující výpravu do jednoho z nejodlehlejších, nejtajemnějších, nejnebezpečnějších a nejmelancholičtějších míst naší planety. A protože své dobrodružné vyprávění doplňuje fotografiemi, nad jejichž krásou se tají dech, pak slova o literární události nejsou žádným marketingovým trikem, nýbrž prostým konstatováním faktu, že na pulty našich knihkupectví právě přichází něco mimořádného. Ale začnu od Adama...

Jsou lidé, kterým k životu nestačí to, s čím jsou obvykle spokojeni ostatní a neustále se obírají plány, jak vybřednout z každodenní rutiny a pravidelně se opakujících stereotypů. Třeba takový Václav Šilha. Majitel firmy, finančně vcelku nadstandardně zajištěný chlap středního věku, žijící ve spokojeném manželství co mu asi tak ještě může chybět? Dnes se pro to používá jedno módní slovo adrenalin! Václav sní o výpravě do nějaké co možná nejzapadlejší končiny na zeměkouli, kam se není možno dostat se žádnou cestovní kanceláří a kde si příroda uchovala svou panenskost a civilizací nedotčenou krásu. Samozřejmě nás hned napadne logická otázka, zda takové místo vůbec někde existuje. Podobně nejspíš uvažoval i náš dobrodruh, neboť když vylučovací metodou postupně vyřadil všechny nabízející se destinace, zbyla mu nakonec jedna jediná...

Drakeův průliv odděluje Ohňovou zemi (mys Horn) od Antarktidy a Tichý oceán od Atlantského. Je to oblast, která byla a je dodnes postrachem námořníků kříží se tu podmořské proudy, vichřice zdvíhají obrovské vlny a kdo může, zdaleka se tomuto Bohem zapomenutému koutu vyhne. Podobně se to má i s ostrovy a ostrůvky, které zde jako zuby obrovského draka vystupují z moře a pro svou opuštěnost a naprostou bezútěšnost zůstávají neobydlené. Tímto jsme se tedy krátkou oklikou dostali k vytouženému cíli výpravy Václava Šilhy...

Než se do knihy Na vlnách začteme (a zadíváme), dobře uděláme, když se podíváme do mapy (a vůbec nejlepší je mít po ruce glóbus). Názorně se tak ukáže, že se bez přehánění jedná o výlety na konec světa (to množné číslo je tam záměrně, protože se uskutečnily celkem tři!). Do dramatického vyprávění jsme vtaženi od samého začátku, kdy se dozvídáme, co všechno předchází tomu, než se může vyplout. Především je tedy třeba sehnat zkušeného a spolehlivého mořského vlka s bytelnou lodí, protože vydat se do Drakeova průlivu takříkajíc na vlastní pěst se rovná sebevraždě. Hodně záleží i na kvalitní posádce a mnoha dalších maličkostech. A když je konečně vše připraveno, je možné se vydat na místo srazu“, které je naštěstí pro našince „za rohem, totiž na Falklandách! Václav Šilha nás tu vážnou, tu humornou formou informuje o dnešní situaci na tomto Anglii náležejícímu souostroví, o nějž v roce 1982 vedla válku s Argentinou. A potom se již vydáváme do království tučňáků"...

Nevím totiž, jak jinak nazvat ostrovy Jižní Georgie, na nichž se tísní desetitisíce těchto nádherných ptáků. Jestliže jsme dnes svědky neblahého trendu vymírání mnoha živočišných druhů, pak v případě tučňáků je tomu naopak jejich obrovské kolonie se stále rozrůstají. Václav Šilha je nadšeným i oceňovaným fotografem a tady se nachází ve svém živlu. Ty nádherné snímky tučňáků, albatrosů, lachtanů a dalších obyvatel zdejších krajů se prostě musí vidět! Vyskytuje se tady též hrůzostrašně vypadající zvíře jménem rypouš sloní – jedna z fotografií této obludy měla obrovský úspěch a otiskly ji renomované časopisy po celém světě!

O knize Na vlnách by se dalo psát ještě dlouho, ale je načase končit. Chtěl bych tento literární skvost doporučit každému, kdo moji recenzi bude číst. Vyprávěním i fotografiemi Václava Šilhy jsem doslova okouzlen a ani trochu nepochybuji, že stejně fantastický zážitek čeká na všechny čtenáře!

pátek 17. září 2021

POETICKÉ KOMENTÁŘE (252)

 

T o   z n í   p ř í l i š   s l o ž i t ě

n a p s a l   b y c h   t o   v e   s t y l u :      

P r o   t y ,  j e j i c h ž   r o d i č e

n e j s o u   b a n d a   d e b i l ů . . .           

neděle 15. srpna 2021

DOUGLAS MURRAY: ŠÍLENSTVÍ DAVŮ

 














Neomarxističtí šílenci vymýšlejí stále nová lidská práva a říkat pravdu se stává zločinem z nenávisti!

Napadlo mne, že by nebylo od věci začít tuto recenzi nedávnou zprávou z USA, která proběhla médii, aniž vzbudila sebemenší pozornost, neřkuli údiv či překvapení. Byla přijata jako něco naprosto normálního, co k dnešnímu světu bezbřehé svobody a všemožných lidských práv prostě patří a nad čím se není nutno (a ani radno!) pohoršovat. Vždyť co kdyby se příslušníci oné menšiny cítili uraženi a diskriminováni nesouhlasným stanoviskem s jejich způsobem života a hnali celou věc k soudu? Se svou žalobou by s největší pravděpodobností uspěli a tak si nikdo netroufá dělat si z nich legraci. O co ale konkrétně jde?

Dwight Hemmery, profesor sociomentalistických studií na jedné kalifornské univerzitě, se dlouhodobě zabývá problematikou tzv. psychofyziologického paralelismu. Nechci zde zabíhat do detailů, ale laicky řečeno jde o teorii, podle níž jsou duševní procesy v lidském mozku doprovázeny a vlastně i determinovány specifickými tělesnými projevy. Na základě svých výzkumů dospěl Hemery mimo jiné k závěru, že přirozeným způsobem pohybu není pro člověka chůze, nýbrž lezení. Dokládá to řadou studií převážně medicínského charakteru, které nepostrádají racionální jádro. Podle amerického profesora např. chůze po dvou zatěžuje náš pohybový aparát mnohem víc než lezení po čtyřech, které již tím, že udržuje páteř v horizontální poloze, redukuje na minimum meziobratlový tlak. Hemery kolem sebe postupně soustředil skupinku studentů, kteří začali praktikovat lezení po čtyřech, přičemž dnes má Společenství čtyřnožců (tak zní jejich oficiální název, který vznikl v reakci na nenávistný termín lezouni, jímž byli zpočátku titulováni) přibližně 1200 členů a díky promyšlené mediální strategii se úspěšně rozrůstá...

Anglický novinář Douglas Murray je u nás znám jako autor bestselleru Podivná smrt Evropy a i jeho druhá kniha se nese v brilantním politicko nekorektním duchu. Ostatně už její název dává tušit, o co v ní jde. Ano, západní civilizaci, kdysi výspu demokracie, svobody a názorové plurality, postihlo davové šílenství ad absurdem dovedených nároků na podivná práva ještě podivnějších utlačovaných menšin. Jejich samozvaní vůdci sice neustále mluví o dialogu s většinovou společností, v praxi to však u nich vypadá tak, že své pomatené teorie prosazují s nebývalou agresivitou a oponenty se snaží umlčet mediálním lynčem, speciálně vymyšlenými nadávkami a dokonce i soudními žalobami. Tyto militantní bojůvky zcela opanovaly veřejný prostor, neboť politici, soudci a ostatní veřejní činitelé jim ustupují ze strachu, aby nedostali nálepku homofobů, rasistů, fašistů, xenofobů atd. Douglas Murray nám na bezpočtu příkladů demonstruje, k jakým liberálně-fašistickým orgiím dochází v poslední době v USA a západní Evropě. Při čtení knihy Šílenství davů člověk často neví, zda se má smát či naopak plakat, tragikomika čiší doslova z každé stránky. Autor ji rozdělil do čtyř kapitol s názvy Homosexuálové, Ženy, Rasa, Trans a minovým polem těchto nebezpečných témat kráčí s nebojácností, která se dnes vidí už jen velmi vzácně...

Možná si někdo řekne, že k nám se podobné výstřednosti nedostanou, protože až příliš připomínají komunistický světonázor s jeho jedinou povolenou pravdou, kterého jsme si užili za neblahých časů totality víc než dost. Obávám se, že tady je přání otcem myšlenky, ostatně první vlaštovky neomarxistických nových pořádků tu již máme. Připomeňme si třeba hysterické reakce pražské kavárny na homofobní kázání kněze Petra Piťhy, nenávistné reakce na prohlášení Dr. Soni Peckové, jejíž pohled na coronavirus se liší od oficiální mantry, dehonastaci Hany Lipovské, která se provinila tím, že se podívala na zoubek hospodaření České televize atd. A co naše rozvrácené školství? Výchovu mladé generace si s požehnáním MŠMT uzurpovaly všemožné neziskovky a nevládní organizace, děti jsou již od mateřských školek indoktrinovány genderismem, homosexualismem, multikulturalismem a dalšími zvrácenými ideologiemi s jasným cílem potlačit v nich v samém zárodku jakékoli náznaky kritického a samostatného myšlení. 

Nabízí se pochopitelně otázka, kam tato celospolečenská psychóza povede, v jaký režim nakonec vyústí. Když se podíváme do relativně nedávné historie, pak okamžitě narazíme na paralelu s posledními lety tzv. Výmarské republiky a převzetím moci Hitlerem. Určitou naději na záchranu před blížící se novou totalitou lze spatřovat v tom, že neustále stupňované požadavky neomarxistických extrémistů mají v sobě zakódovány sebedestruktivní tendence, takže uměle vytvářená budova hypertrofovaných práv a svobod se jednou musí logicky zhroutit. Velmi dobře to lze pozorovat např. v oblasti sportu, který kolabuje pod náporem v současnosti tak módní transgenderové mánie. Jeden příklad za všechny: Na OH v Tokiu se jistý novozélandský vzpěrač prohlásil za ženu, přičemž se mu nikdo neodvážil odporovat (transfobie je přece zločin proti lidskosti!). Tento vykutálený chlapík pak samozřejmě bez problémů získal zlatou medaili a svědky podobných excesů jsme i v jiných sportovních odvětvích. 

Proti davovému (jako ostatně každému jinému) šílenství se bojuje velmi nesnadno. S blázny je totiž prakticky nemožné najít nějakou elementární platformu, na níž by se dala vést racionální diskuse. Jejich tunelové vidění jim totiž neumožňuje vůbec si připustit, že by se v něčem mohli mýlit. Toho si všiml už Goethe, který svou zkušenost s tímto typem lidí vyjádřil následujícím čtyřverším:

Ein Narr wird es nie begreiffen,

dass er ein Narr wirklich ist.

Wahrheit davon, dass er Narr ist,

sagt man solchem vergeblich!

Do češtiny by se to dalo přeložit asi takto:

Blbec nikdy nepochopí,

že je blbcem skutečně.

Pravdu o tom, že je blbec,

říkáš blbci zbytečně!

A proto je tak důležité, aby zaznívaly i jiné než oficiální „pravdy. Zdá se, že značná část veřejnosti si přes všechnu mediální masáž uchovala zdravý selský rozum, o čemž svědčí enormní zájem o knihy Benjamina Kurase, Petra Hampla, Petra Štěpánka, Hany Lipovské a dalších konzervativních osobností. Do této skupiny mistrných analytiků společensko-politických procesů mimo jakoukoliv pochybnost patří i Douglas Murray. Jeho kniha Šílenství davů mne fascinovala natolik, že jsem ji přečetl prakticky na jedno posezení. Věřím, že podobně zaujme i ostatní čtenáře!  

pátek 9. července 2021

MARIJA STĚPANOVOVÁ: PAMÁTCE PAMĚTI

 













 

Románové veledílo geniální ruské spisovatelky vyvolává ve čtenáři úžas a nadšení! 

Říká se, že dějiny se někdy zvláštním způsobem opakují to, co poprvé bylo tragédií, se napodruhé stává fraškou. A je tomu tak paradoxně i v záležitosti natolik ahistorické, jakou je vydávání knih. Za minulého režimu jsme tu měli index zakázaných autorů, kteří z politických či jiných důvodů nesměli publikovat. Straničtí ideologové přísně dbali na to, aby knihy antisocialistických živlů neměly sebemenší šanci dostat se do rukou lidových mas a napáchat v jejich hlavách světonázorové škody. Toto všechno údajně skončilo Listopadem 1989, takže dnes už žádné libri prohibiti neexistují a čtenáři mají možnost si svobodně vybírat z nepřeberné literární produkce. Je tomu ale opravdu tak?

Nakladatelství Argo před časem avizovalo vydání románu Tábor Zachara Prilepina. Autor byl v té době znám jako zapřisáhlý odpůrce Vladimíra Putina a v českých médiích jej obklopovala aureola hrdiny a bojovníka proti kremelskému establishmentu. Poté se však všichni, kdo se na překlad jednoho z nejlepších ruských autorů současnosti těšili, dozvěděli smutnou zprávu kniha nakonec nevyjde! A důvod? Prilepin vyjádřil sympatie k Doněcké lidové republice, čímž prý zradil své dosavadní protirežimní názory a... to by tak hrálo, aby si naše prestižní firma pošpinila svou neposkvrněnou pověst vydáním knihy takového protiliberálního renegáta! Signifikantní přitom je, že zmíněné nakladatelství to nedostalo příkazem shora, ale samo se chopilo autocenzurské iniciativy, jeho bdělé kádrové oddělení našlo škraloup na Prilepinově morálně-politickém profilu a zavčas stoplo vydání jeho protispolečenského pamfletu! Samozřejmě, podobnost s dobou husákovské normalizace je čistě náhodná, dnes přece máme svobodu a demokracii a každý si může říkat a psát co chce, že...

Je zkrátka evidentní, že současná protiruská hysterie se z oblasti politiky přenáší do společenských oblastí, které by už svou podstatou měly být přísně apolitické. Fakt, že na hloupost a kulturní omezenost našich mocipánů doplácí ruská literatura, přesněji řečeno čeští čtenáři, kteří se k ní nemohou dostat, je smutnou vizitkou údajně svobodné a nezávislé země. Celá věc zašla dokonce tak daleko, že rusofobní tendence vítězí i nad samotným hlavním axiomem kapitalismu, jímž je zákon nabídky a poptávky. Pokud se na pultech našich knihkupectví tu a tam přece jen objeví kniha nějakého ruského autora, stává se okamžitě bestsellerem a tudíž i skvěle prodejným artiklem a přesto jich vychází tak málo...

Jestliže nakladatelství Akropolis přichází s knihou Památce paměti, jejíž autorkou je ruská spisovatelka Marija Stěpanovová, pak po jejím přečtení mohu s klidným svědomím prohlásit, že jde o literární událost par excellence a o dílo, jaké se objeví jednou za mnoho let. Dostalo se mi cti je recenzovat a i když už dopředu musím říct, že to patrně bude nad mé síly, přesto se chci pokusit o zachycení alespoň některých postřehů, které mně při četbě táhly hlavou a daly mi podnět k přemýšlení o mnohých otázkách naší pozemské existence. Je třeba hned v úvodu zmínit, že žánrově se kniha vymyká jakýmkoliv snahám o zaškatulkování do přesně definovatelné přihrádky a sám autorčin podtitul romance je (i podle jejích vlastních slov) toliko pokusem o alespoň nějaký orientační bod pro ty, kdo by si chtěli před tím, než ji vezmou do ruky, udělat o knize základní představu. Jisté je jedno Marija Stěpanovová zkoumá minulost svého rodu, vydává se po stopách rodičů, pra i praprapředků a hledá kruciální momenty jejich životů na pozadí často krutých zvratů ruských i světových dějin. Je jasné, že toto úsilí nemůže být nikdy korunováno úspěchem v podobě nezpochybnitelných zjištění, že se vždy bude jednat toliko o jednotlivé střípky, zatímco výsledná mozaika zůstane jejím očím navždy skrytá. To ji občas deptá a svádí k malodušnosti, ovšem nikterak neodrazuje od nastoupené cesty. Genialita románu Památce paměti spočívá podle mého názoru v tom, že autorka nikdy nepřepíná strunu a třebaže se snaží proniknout do myšlenek a činů svých předků co nejhlouběji, pokaždé přesně ví, kudy vede ona nepřekročitelná hranice, oddělující osobní intimitu od cizího pohledu, citlivý náznak od bulvární prostořekosti, diskrétnost od senzacechtivosti. Mrtví jsou pro ni totiž stále živí, jejich existence pokračuje tím, jak jsou neustále přítomni v naší paměti a takto, řeklo by se na dálku, tajemně ovlivňují naše životy. A i když v knize prakticky nenalézáme náboženské motivy, mám za to, že mezi řádky jasně prosvítají a fakticky dávají celému vyprávění jednotící princip. 

Hledání vlastních kořenů se v poslední době pro mnoho lidí stalo jakýmsi koníčkem, pro pátrání v rodokmenových liniích však u většiny z nich neexistuje žádný praktický důvod či citový přesah, jde pouze o faktografickou zvědavost, nemající s pamětí, jak ji chápe Marija Stěpanovová, vůbec nic společného. Pro ruskou autorku je ze všeho nejdůležitější vytěžit z minulosti to opravdu a jedině podstatné, totiž důkaz o metafyzické nadčasovosti (či lépe řečeno mimočasovosti) těch, kteří nás předešli. Co jste vy, byli jsme my, co jsme my, budete vy však v jejím pojetí neobsahuje žádnou tragiku, protože to, co je zákonité, nemůže být zlé. Když Stěpanovová bilancuje vzestupy a pády svých rodinných předchůdců, tak si pochopitelně velmi dobře uvědomuje, jak se na nich podepsala ta která doba. Přesto však ze stránek její knihy dýchá závan jakéhosi definitivního smíření, nikoli ovšem ve smyslu odpusťme si, co jsme si, nýbrž tváří v tvář posledním věcem člověka, takříkajíc sub specie aeternitatis. Jako důkaz právě řečeného lze uvést pasáže, v nichž se hovoří o revoluční minulosti některých členů rodiny na přelomu devatenáctého a dvacátého století, přičemž se z historické perspektivy ukázalo, že nenáviděný carský režim byl vystřídám mnohem horším bolševismem. A máme-li být ještě konkrétnější, pak jeden příklad za všechny na jisté rodinné fotografii je Jakov Sverdlov, jehož tvář působí na autorku mile a sympaticky, aby vzápětí dodala, že v budoucnu se z něj stane jeden z nejbrutálnějších vykonavatelů leninského teroru a že to byl patrně právě on, kdo dal příkaz k zavraždění carské rodiny... 

Kniha je na první pohled nesouvislým konglomerátem existenciálních úvah, portrétů či medailonů jednotlivých osob a kupodivu i rozsáhlou inventarizací rodové pozůstalosti. Pozorný čtenář si však záhy všimne, že v tomto zdánlivém zmatku vládne obdivuhodný řád, v němž má své nezastupitelné místo nejen každý člověk, ale i kniha, dopis či triviální dětská hračka. Pro co nejpřesnější vyjádření svých pocitů neváhá Marija Stěpanovová expandovat do nejrůznějších uměleckých sfér, její obrovská sečtělost a fascinující schopnost brilantní analýzy jí umožňují předestřít před užaslým čtenářem takové pensum úchvatných myšlenek, že román Památce paměti se spíše studuje než čte. V každém případě se k němu určitě budu často a rád vracet. A kdybych měl uvést nějakou druhou knihu, která se silou své výpovědi dá se Stěpanovovou srovnat, napadají mne pouze Dvě knihy vzpomínek Naděždy Mandelštamové!

Z hlediska překladu velice složitý text bravurně zvládla Alena Machoninová. Ta je rovněž autorkou doslovu, který je bohužel spíše názornou ukázkou „povinné“ protiputinovské rétoriky. Přesto mi však v jedné věci dala za pravdu, i když se tak stalo díky kouzlu nechtěného. To když se zmiňuje o jisté poetické skupině mladých ruských básníků (uvádí devět jmen) a smutně konstatuje, že nikdo z nich u nás není znám. Stěžuje si též na to, že o samotné Mariji Stěpanovové se až do vydání Památce paměti v našem literárním prostoru prakticky nevědělo. Odpověď na otázku, proč tomu tak je, však Machoninová nehledá či hledat nechce. Musela by totiž dospět k závěrům, které jsem nastínil v úvodu této recenze...     

středa 7. července 2021

EDUARD VERKIN: ZKÁZA OSTROVA SACHALIN


 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Svět po jaderné válce – ruský autor přichází s temnou, ale naprosto realistickou vizí

Nevím, proč je k takovým knihám přidáváno adjektivum „postapokalyptické“. Mám za to, že Apokalypsa znamená definitivní a totální konec a po ní už tedy nemůže následovat nic. Nechci se ale pouštět do polemiky o záležitosti, která je spíše akademického charakteru a s vlastní recenzí má jen minimální souvislost...

Není nijak snadné se do románu Zkáza ostrova Sachalin „začíst“. Ruský spisovatel Eduard Verkin totiž vytvořil značně komplikované literární bludiště, v němž se dokáže zorientovat jen ten, kdo se na četbu plně soustředí. Je sice zřejmé, že se ocitáme v době, které předcházel jaderný konflikt mezi USA a Severní Koreou a ani lokalizace místa, kde se děj odehrává, není žádným tajemstvím, když je uvedeno přímo v názvu knihy. Všechno ostatní se ale dozvídáme postupně a nevysloveného zůstává tolik, že musíme napnout veškerou svou pozornost, abychom se v příběhu neztratili. Domnívám se však, že ten, kdo vytrvá, bude odměněn pozoruhodným literárním zážitkem, neboť podobně kvalitních sci-fi románů není mnoho. Pojďme se tedy podívat, co nás čeká.

Dálný východ (konkrétně oblast kolem Ochotského moře) se jen těžce vzpamatovává ze zkázy, která se tudy prohnala. Nejlépe (dá-li se to tak říct po děsivé atomové smršti) je na tom Japonsko, které zůstalo ušetřeno nejhoršího a rychle se navrací k normálnímu životu. Navíc mu teď patří dříve ruský Sachalin, na kterém se nachází nesmírné množství lidí různých národností. V Tokiu však nikdo pořádně neví, co se na tomto velkém ostrově v současnosti děje, zprávy o tamější situaci jsou kusé, protichůdné a mnohdy dokonce hrůzostrašné. Ve vysokých politických kruzích je tudíž rozhodnuto, aby tam byl proveden vědecko-sociologický výzkum za účelem zjištění skutečného stavu věcí. Lila je úspěšnou univerzitní studentkou a úkol podniknout expediční cestu po ostrově je na doporučení rektora svěřen právě jí. 

Celá recenze zde:

https://www.knihcentrum.cz/recenze-zkaza-ostrova-sachalin

pátek 18. června 2021

RAY LAMBERT: KAŽDÝ Z NÁS BYL HRDINOU

 













 

Svědek z pláže Omaha promluvil po 75 letech! 

Den D... Nejen ti, kteří se zajímají o válečnou literaturu, ale de facto všichni, kdo mají elementární znalosti historie, velmi dobře vědí, o jaké konkrétní datum se jedná. Ano, samozřejmě 6. červen 1944, akce s krycím názvem Overlord, vylodění spojenců v Normandii. Obrovské množství knih, které o ní byly napsány, svědčí o tom, že tato událost je právem považována za jeden z nejvýznamnějších milníků 2. světové války. A tady se musím k něčemu přiznat nikdy bych nevěřil, že by se v souvislosti s touto notoricky známou a do detailů zdokumentovanou operací mohly objevit nějaké nové skutečnosti či dosud nezveřejněná svědectví. Kniha Každý z nás byl hrdinou mne však přesvědčila o opaku!

Ray Lambert se dožil úctyhodného věku 100 let a jestliže až téměř na konci svého života zavzpomínal, kde ho onen 6. červen 1944 zastihl, pak je jasné, že půjde o dramatické vyprávění o odvaze a hrdinství, ale i zoufalství a beznaději. Jak známo, operace Overlord měla v první fázi za cíl vybudování několika předmostí na normandském pobřeží. Je vcelku pochopitelné, že tak obrovský a náročný podnik nemohl být promyšlen do všech detailů a muselo se kalkulovat s různými nečekanými problémy. Dwight Eisenhower, Omar Bradley a ostatní velitelé však patrně ani v nejčernějších snech nepočítali s tím, co se odehraje v sektoru, označeném jako Omaha. Dodejme, že právě sem se toho rána jako jeden z prvních blížil výsadkový člun, na jehož palubě se nacházel třiadvacetiletý Ray Lambert...

Celá recenze zde:

https://www.knihcentrum.cz/recenze-kazdy-z-nas-byl-hrdinou

pátek 28. května 2021

MONS KALLENTOFT: DÍVEJ SE, JAK PADÁM


 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Nejen detektivka, ale i ostrý řez do útrob nemocné západní společnosti!

Mons Kallentoft byl kdysi můj oblíbený autor. Vodní andělé – ta skvělá detektivka způsobila, že jsem si tohoto švédského spisovatele zařadil do pomyslné škatulky „literární VIP“. Pak ale jednoho dne díky“ nepovedené knize Bambi můj zájem rázem ochladl, dokonce se dá říct, že jsem s Kallentoftem „skončil“. Nyní je ale zase všechno jinak – Dívej se, jak padám má nejen všechny atributy správného psychothrillerového puzzle, ale i něco (a není toho málo!) navíc. Sympatický Švéd zde před čtenáře předstupuje ve vrcholné formě, je to opět starý dobrý Kallentoft, jehož neuvěřitelně bohatá paleta literárních dovedností mu umožňuje mistrnými tahy malovat obraz děsivého příběhu, který fascinovaného čtenáře nenechá ani na chvíli vydechnout...

Je to už tři roky, co k tomu došlo a manželství Tima a Rebeky je dnes v troskách. Nedokáží spolu nadále žít s děsivým traumatem a výčitkami, proč Emme, jejich šestnáctiletá dcera, si na nich vymámila svolení k tomu proklatému výletu na Baleáry. Turistický ráj s mořem, palmami a sluncem, kde si můžete oddechnout od celoročních starostí, načerpat nové síly či si jen tak vyhodit z kopýtka... Ano, tak se to píše v reklamních brožurách cestovních kanceláří, Tim však ví dávno svoje. Palma de Mallorca, kde už nějaký čas žije, má i druhou, sice ne tak viditelnou, ale o to krutější tvář. Město neřesti a zločinu, gayů a všemožných jiných deviantů, drog a prostituce, celonočních alkoholových excesů a ranních kocovin. A aby toho nebylo málo, je tu také plno sexuálních predátorů, číhajících na své oběti – mladých holek z celého světa, toužících zmizet na chvíli z dohledu rodičů, jsou na ostrově snad tisíce. Tim si nyní velice dobře uvědomuje, jak lehkomyslné a nezodpovědné bylo dovolit naivní puberťačce letět právě sem.

Celá recenze zde:

https://www.knihcentrum.cz/recenze-divej-se-jak-padam

čtvrtek 27. května 2021

ALENA MORNŠTAJNOVÁ: LISTOPÁD

 














Sugestivní pohled do fiktivní minulosti a možná i prorocká kniha o blízké budoucnosti! 

Je 20. listopadu 1989, asi čtyři hodiny odpoledne. Nacházím se poblíž brněnského náměstí Svobody, přístupy k němu jsou zahrazeny kordóny chlapů v zelených uniformách, v rukou třímají obrovské bílé obušky. Po Rašínově ulici jde tatínek s malým synkem. Když dítě spatří ty hrozivě vyhlížející bijce, ulekne se, zakopne a spadne. Zvláštní, že se mi v paměti uchoval právě tento detail...

Na lavičce sedí dva starší muži, možná už důchodci. Jeden se zeptá: Myslíš, že nás budou i dneska mlátit? Druhý mu odpovídá: Dnes už ne! Říká to pevným a rozhodným hlasem a mne v tu chvíli napadá, jak si tím může být tak jistý vždyť brunátné tváře všech těch gestapáků kolem svědčí o něčem jiném. Čekají jen na rozkaz, aby mohli celé náměstí zmasakrovat, lidi nacpat do přistavených antonů a odvézt je na Leninku (což je budova Státní bezpečnosti, v jejímž podzemí se nacházejí smutně proslulé výslechové místnosti). A přece má ten pán pravdu! Policejní komanda najednou mizí a krátce poté je náměstí Svobody plné lidí, mnozí drží zapálené svíčky a v podvečerním soumraku je to vskutku nádherná podívaná. 

Proč to tu ale zmiňuji? Důvod je prostý při čtení Listopádu Aleny Mornštajnové se vzpomínky na dramatické dny roku 1989 vynořují samy od sebe. Možná i proto, že autorka se zamýšlí nad tím, jak by to u nás vypadalo v případě, když by sametová revoluce nezvítězila a u moci zůstaly staré stalinistické struktury. Tehdy ostatně tento scénář neustále hrozil vždyť v jednu chvíli se v Praze objevili příslušníci Lidových milicí, jindy jakýsi lampasák vyhrožoval, že pošle do hlavního města tankovou divizi, aby potlačila kontrarevoluci a zachránila socialismus, dokonce i obrovská demonstrace na Letenské pláni měla být rozehnána nízko letícími stíhačkami. Dějiny našeho národa se opravdu mohly ubírat směrem, který Alena Mornštajnová popisuje ve své nové knize...

Joska a Maja se nijak neodlišují od většiny manželských dvojic v socialistickém Československu Jakešovy éry. Zařizují si byt, shánějí nedostatkové zboží a snaží se vytvořit útulný domov pro děti. O událostech v Praze, kde je surově potlačen studentský průvod a začíná protikomunistická revoluce, se dozvídají se zpožděním a nedělají si přílišné naděje, že by snad mohlo dojít k nějakým zásadním společenským změnám. Brzy se však radostná atmosféra dostane i do jejich městečka a na náměstí se konají demonstrace proti nenáviděnému režimu. Při jedné z nich se i nesmělá Maja dostane na tribunu a řekne, co má na srdci. Lidé jí nadšeně tleskají a všem se zdá, že utlačený národ se konečně probudil a už brzy se zbaví jha tyranie. Pak je však jedné noci všemu konec stanné právo, v ulicích vojáci, do bytů „nepřátel socialismu vnikají esenbáci, masové zatýkání, přeplněné věznice... 

Není sebemenších pochyb o tom, že příslušníci komunistického represivního aparátu (Stb, armáda, Lidové milice...) by postupovali přesně tak, jak to vylíčila Alena Mornštajnová. Spisovatelku ovšem zajímá také to, jak by bylo naloženo s dětmi antispolečenských živlů. V knize Listopád je značný prostor věnován právě tomuto tématu a domnívám se, že by je skutečně čekal dlouhodobý pobyt v převýchovných zařízeních a že tedy ani zde autorka nijak nepřehání.

Listopád je naštěstí literární fikce. Přesto mi to nedá, abych se v souvislosti se současnou společensko-politickou situací nezamýšlel nad pozvolným nástupem nové totality. Omezování lidských práv a svobod, tentokrát pod heslem boje proti covidu, mi až příliš připomíná dobu počínající normalizace po potlačení Pražského jara. Chtěl bych se mýlit, ale vypadá to, že Listopád je vlastně knihou prorockou... 

POETICKÉ KOMENTÁŘE (251)


 

C h c e t e   j í t   n a   o č k o v á n í ?

k l i d n ě   s i   t o   p í c h n ě t e

n i k d o   v á m   n i c   n e d á ,  a n i

k d y ž   p o   A s t ř e   c h c í p n e t e

pondělí 24. května 2021

POETICKÉ KOMENTÁŘE (250)

 





















T o   j a k o  -  n e j d ř í v   Z e n e c a

a   p o t o m   h n e d l e   f u n u s ?

A s i   m ě l   p r a v d u   S e n e c a :

"H o m i n i   h o m o   l u p u s !"

pátek 21. května 2021

BALADA O OVCÍCH KOVIDOVÝCH


 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

(Tuto báseň jsem napsal v reakci na stále agresivnější verbální výpady Naočkovaných, když spatří mé tričko s nápisem: NEOČKUJI SE – ZDRAVÍ MÁM JEN JEDNO! Vždyť kolik lidí již zemřelo poté, co si nechali píchnout ty nevyzkoušené patoky! Další budou mít doživotní dýchací potíže po déle než rok trvajícím nošení roušek a respirátorů. Děti ve školách omdlévají z nedostatku kyslíku, přesto je stále testují a nutí nosit hadr na obličeji...)

 

Rádio nemám, telku též

jen iDnes čtu, když večeřím

i tam však občas přečtu lež

prý covid, roušky... nevěřím!

 

Nakoupit jdu dnes pečivo  

už se tam chystám měsíc snad 

venku je sice deštivo

musím však zahnat něčím hlad

 

Sotva však vyjdu ze dveří

zůstávám stát jak na povel

kdo neuvidí, nevěří!

i na nákup jsem zapomněl

 

Připadám si jak ve zlém snu

nejspíš mne asi šálí zrak?!

Ne – koukám, ani nehlesnu

dali jim roušky na rypák!

 

Těch postav v hnusném hábitu

jsou všude plné ulice!

Mějte si hadr na ksichtu

– proč však i já mám dusit se?

 

Děťátka s šátkem na tváři!

„Maminky, jste fakt praštěné?“

Zlostně se na mne zatváří

a dál si žvaní nadšeně: 


„Kdy půjdeš... co ty... já už dvě!“

– horší než všechny virózy

jsou lidi s rouškou na hubě 

oběti státní psychózy

 

Říci jim: „Virus nejvíce     

šíří se metr nad zemí“

v čtvernožce rázem změní se 

a v přeborníky v plazení

 

Tolik se bojí covidu

že nejspíš umřou na ten strach

a v maskách jdou i do Lídlu

cítím se tu jak na jehlách

 

Koupit si chleba problém je

za zadkem magor chodí ti

pokladní, ženské prodejné

řvou na něj, ať mě odchytí!

 

Uličku hanby u kasy

vystát si musím s kretény

na čelo fízl ťuká si

furt mele ty své refrény

 

„Občane... rouška... tak to je...

povinnost... všichni... zákony...“

čím větší kdo dnes pako je

tím pevněj sedí na koni

 

A tančí, jak jim pískají

těší se na svou vakcínu

spílají těm, kdo říkají

co je v tom svinstvu za špínu

 

Jak se jim směje Billy Gates

netuší ani náhodou

dají si šlehnout třeba AIDS

a křičí: „Už jsme za vodou!“

 

Noste si hadry na hubě

třeba si fenol píchněte

kráčejte vstříc své záhubě

mne z toho ale vynechte!

POETICKÉ KOMENTÁŘE (249)











P r o   t y ,  k d o   s e   p í c h n o u t   p ů j d o u

n e b u d e   u ž   c e s t y   z p ě t

d o   s m r t i   m í t   t o t i ž   b u d o u

v e   s v é m   t ě l e   h n u s n ý   j e d !

čtvrtek 20. května 2021

RODIČE ČEKÁ BOJ O DĚTI

 















Vakcinace školáků je na obzoru...

Ten obrázek sice vypadá na první pohled legračně, když se však na celou věc kolem tzv. covidové pandemie podíváme pozorněji, smích nás rychle přejde. Přichází totiž doba, kdy v celosvětovém měřítku dojde ke zcela zásadnímu a nevratnému rozdělení lidí na dvě antagonistické skupiny na očkované a neočkované. Pro nás je samozřejmě nejdůležitější vědět, jak to bude v České republice.

Očkování, jakkoli dosud nepovinné, je státní mocí propagováno různými výhodami pro ty, kteří jsou rozumní. Lze ovšem očekávat, že politika cukru a biče se brzy přechýlí na tu druhou stranu, neboť těch nerozumných je stále ještě příliš mnoho. Jestliže se nedávno mluvilo o tom, že k eliminaci covidu bude stačit proočkovat 60 % populace, tak dnes to už neplatí. Mluví se o osmdesáti či dokonce devadesáti procentech a ani to určitě není definitivní číslo. Je evidentní, že konečným cílem je vakcinace cca 95 % obyvatelstva, přičemž není nijak složité domyslet si, proč tomu tak je.

Naočkovat co možná nejvíce lidí není záležitost medicínská, ale společensko-politická. Mocenské struktury si totiž uvědomují, že společnost, která by byla rozdělena na dva zhruba stejně početné tábory (myšleno naočkovaní vs. nenaočkovaní), není možné ovládat pomocí obvyklých manipulačních metod a dříve či později dojde k dramatickým excesům s nepředvídatelnými důsledky. Dokonce i v případě, že by tu přes všechen nátlak zůstal např. milion odmítačů, tak je to pořád příliš velká síla, s níž se musí počítat. K tomu, aby si i do budoucna zajistil své výsadní postavení, je pro establishment potřebné snížit počet neočkovaných na co nejnižší míru. Takových padesát nebo i sto tisíc protistátních živlů by se pak už dalo vcelku snadno zpacifikovat a společensky deklasovat, třeba tím, že by se proti nim poštval hněv Naočkovaných, což se už tu a tam děje.

Pozitivní je, že národ jako celek zatím odolává. Mainstreamová média bijí na poplach prý se chce nechat naočkovat jen 75 % lidí a vláda by proto měla v propagační kampani přitvrdit. Naštěstí je to tak, že všechny ty billboardy, plakáty, videa a další instruktážní materiály jsou natolik idiotské, že každého průměrně inteligentního člověka od očkování spolehlivě odradí. To nejtěžší je však teprve před námi dalo by se říct, že dosud šlo pouze o dělostřeleckou přípravu, hlavní bitva přijde na podzim. Proč si to myslím?

Veškerá očkovací strategie odborníků, které vláda poslouchá na slovo, je zaměřena na jediný cíl, bez jehož dosažení se vakcínová teorie i praxe zhroutí jako domeček z karet. Všechno tedy směřuje k tomu, aby se co nejdříve (nejlépe před začátkem nového školního roku) začaly očkovat děti.  Pokusné balónky v podobě testů a roušek na školách dopadly z jejich pohledu na výbornou rodiče se ve velké většině podvolili a ani ředitelé škol a učitelé neměli s plněním absurdních a zdraví dětí ohrožujících příkazů žádný problém. Dá se tudíž předpokládat, že rovněž proti vakcinaci svých vlastních dětí se rodiče nepostaví, protože ztratili mateřské a otcovské instinkty.

Do té doby ale ještě zbývají nějaké tři měsíce a je potěšitelné, že se tu mezitím etablovaly nejrůznější sdružení, skupiny a spolky odpovědných rodičů, jejichž hlas je stále silněji slyšet. Například facebooková skupina Do škol a školek/bez testů a roušek má víc jak 22 000 členů. Rodiče se spojují i na místních úrovních a vytvářejí komunity, kde si vzájemně vypomáhají radami a zkušenostmi a společně čelí mnohdy nevybíravým útokům ze strany ředitelů škol. Situace je naprosto chaotická, co škola, to jiný výklad Plagových instrukcí, které jsou ostatně natolik nesrozumitelné, až se zdá, že právě s takovým úmyslem byly vydávány...

Každý odpovědný člověk by se měl v této osudové době zamyslet nad tím, jak se zachová, zda popluje s proudem, nebo si uchrání čest a zdravý rozum. Mnozí z nás už pocítili, jak agresivní dokáží být Naočkovaní vůči těm, kdo vládním elitám na jejich covidový špek neskočili. Jsme pro ně jejich černým svědomím, připomínkou toho, že se nechali zmanipulovat a nyní budou až do smrti mít v těle preparát, o němž nikdo neví, co obsahuje a může udělat. Tedy ti, kdo ho vyrábí, to vědí velmi dobře...

Pak je tu poměrně velká skupina tzv. nerozhodnutých. Na ty je teď propaganda zacílena nejvíce, jim bychom se měli snažit vysvětlovat, o co tady ve skutečnosti jde a upozornit je, že pokud podlehnou a dají se naočkovat, pak již není cesty zpět!

Co dělám konkrétně já? Napsal jsem tento článek, který si třeba někdo přečte. A chci si objednat a v létě nosit tričko s nápisem ZDRAVÍ MÁŠ JEN JEDNO – NEOČKUJ SE!