Když jsem před pár dny po hodně dlouhé době navštívil jedno brněnské knihkupectví, procházel jsem jím s dost smíšenými pocity. Tedy, abych to uvedl na pravou míru - ty pocity byly převážně kladné a pokud jde o zápory, tak tyto pramenily spíše z faktu, že do tolika knih (byly jich určitě tisíce) člověk prostě nemá šanci nakouknout a aspoň na chvíli se začíst, jakkoli je k tomu váben. Mezi tím množstvím knih je přitom zcela určitě alespoň několik, které bych si možná i koupil, kromě dost zásadního problému financí je však zde navíc další, a to ještě závažnější - jak ty „správné“ knihy najít?
Samozřejmě, máme tady bestsellery. V jejich případě by mělo jít o literaturu, jejíž kvalita byla prověřena miliony spokojených, mnohdy i nadšených čtenářů. Z vlastní zkušenosti však vím, že některé z těchto „miliónových“ knih mě v minulosti dost zklamaly, takže argument, podle kterého „to čtou všichni“, na mě nezabírá.
Dalším marketingovým tahem, který knihkupectví často používají, je ten, že u nějaké knihy, v tomto případě tedy hlavně novinky, se upozorní na to, že jejím autorem je spisovatel, který už dříve napsal něco, co „bylo úspěšné“. Vypadá to zhruba takto: „Pozor, novinka! Další kniha od autora bestselleru Mrtvola neumí mluvit!“ Ani toto však nemá žádnou relevantní vypovídací hodnotu - jaká je záruka toho, že když někdo napíše jednu dobrou knihu, bude dobrá i ta další? V tomto směru jsem naopak dost skeptický - hodně spisovatelů totiž po výborné prvotině začalo psát bláboly.
„Kniha oceněná červenomodrobílou šerpou za nejlepší román v oblasti psychothrillerického dekadentismu!“ Oceněné knihy jsou kapitola sama pro sebe. Netvrdím, že některé nejsou oceněny právem , ale co říci třeba na letošní Magnesii Literu a vyznamenanou básnickou sbírku a na další a další „oceněniny“, které si mohou koupit snad jen literární analfabeti?
Ještě něco ke knižním obálkám, protože ty jsou také dost zrádné. Říká se, že obal prodává (nebo se to neříká a mě to teď jen tak napadlo?!) a stejně jako zboží v obchodech bývají i knihy všelijak načančané, aby se líbily, zaujaly a byly prodány, resp. zakoupeny. Bohudík jsem se naučil, že ani v případě knihy se nesmí kupovat zajíc v pytli a tak na mě knižní obálky nepůsobí tak zhoubně jako na většinu čtenářské populace.
Dá se tudíž říci, že při výběru knih jsme do značné míry odkázáni na víceméně zprostředkované informace. Možnost, jak se k nim dostat, je prakticky jediná - totiž číst knižní recenze. Právě u recenzí máme určitou naději, že se o knize něco dozvíme bez toho, aby šlo o reklamu či propagandu - recenzent má přes všechny nejrůznější klacky, které mu mohou být házeny pod nohy, přece jen určitou tvůrčí svobodu a někdy dokonce může o knize napsat to, co si skutečně myslí!
Takže dobře, recenze... ale ta mají také svá úskalí. Recenzenti totiž mohou být dobří, výborní, skvělí nebo ještě horší! Ne, to byl pokus o vtip, ale to, že recenzenti mají (řekněme to decentně) různou kvalitu písemného projevu a že najít takového nebo takovou, na jehož (jejíž) rady a doporučení je možné se spolehnout, není jednoduché - to je pravda.
Když provedeme základní roztřídění, zhruba polovina z nich vypadne. Hlavním kritériem tohoto mého základního roztřídění je následující věta: „Děj knihy se rozbíhal pomalu, ale potom nabral obrátky a bylo to super!“ Když v recenzi narazím na tuto či podobnou větu, nemusím už číst dál.
Gramatické, stylistické chyby... To je další velký problém - kdo dělá chyby při mně a mě, jde z kola ven. Nemohu prostě věřit někomu, kdo přečte knížku, kde to vidí stokrát správně a stejně to píše pořád blbě.
Jiné recenzenty (kteří jsou třeba výborní) může zase diskvalifikovat to, že jsou tak nějak podvědomě zaujatí vůči nějakému autorovi, literárnímu směru, náboženství nebo ideologii. Znám např. recenzenta, který nenávidí křesťanství (myslím římské katolictví) do té míry, že i kdyby někdo psal jako Goethe nebo František Neužil, byl však přitom katolík, je pro něj literární nula.
Ale když provedete všechna tato třídění, roztřídění, vytřídění, utřídění a protřídění, zůstanou vám na dně síta čtyři recenzenti. Tedy - recenzenti s velkým R... ne, ještě jinak - tři recenzenti a jedna recenzentka. Není to moc, ale ani málo. Je to tak akorát, abyste jejich recenze stačili číst a byli tak neustále v obraze, co se děje v knihkupectvích.
Má to tu obrovskou výhodu, že tam pak nebudete bloumat a bloudit a loudit na někom radu, co se čte, co frčí, co se prodává, co se kupuje, kde leží novinky, kde stojí bestsellery etc., protože vy víte, že víte své a že si jdete koupit knihu Křesťanství a ateismus úplně jinak, jejímž autorem je Dinesh D´ Souza a vydalo ji nakladatelství Ideál.
Recenze na tuto knihu se vbrzku objeví na blogu jakéhosi Jana Hofírka...
Samozřejmě, máme tady bestsellery. V jejich případě by mělo jít o literaturu, jejíž kvalita byla prověřena miliony spokojených, mnohdy i nadšených čtenářů. Z vlastní zkušenosti však vím, že některé z těchto „miliónových“ knih mě v minulosti dost zklamaly, takže argument, podle kterého „to čtou všichni“, na mě nezabírá.
Dalším marketingovým tahem, který knihkupectví často používají, je ten, že u nějaké knihy, v tomto případě tedy hlavně novinky, se upozorní na to, že jejím autorem je spisovatel, který už dříve napsal něco, co „bylo úspěšné“. Vypadá to zhruba takto: „Pozor, novinka! Další kniha od autora bestselleru Mrtvola neumí mluvit!“ Ani toto však nemá žádnou relevantní vypovídací hodnotu - jaká je záruka toho, že když někdo napíše jednu dobrou knihu, bude dobrá i ta další? V tomto směru jsem naopak dost skeptický - hodně spisovatelů totiž po výborné prvotině začalo psát bláboly.
„Kniha oceněná červenomodrobílou šerpou za nejlepší román v oblasti psychothrillerického dekadentismu!“ Oceněné knihy jsou kapitola sama pro sebe. Netvrdím, že některé nejsou oceněny právem , ale co říci třeba na letošní Magnesii Literu a vyznamenanou básnickou sbírku a na další a další „oceněniny“, které si mohou koupit snad jen literární analfabeti?
Ještě něco ke knižním obálkám, protože ty jsou také dost zrádné. Říká se, že obal prodává (nebo se to neříká a mě to teď jen tak napadlo?!) a stejně jako zboží v obchodech bývají i knihy všelijak načančané, aby se líbily, zaujaly a byly prodány, resp. zakoupeny. Bohudík jsem se naučil, že ani v případě knihy se nesmí kupovat zajíc v pytli a tak na mě knižní obálky nepůsobí tak zhoubně jako na většinu čtenářské populace.
Dá se tudíž říci, že při výběru knih jsme do značné míry odkázáni na víceméně zprostředkované informace. Možnost, jak se k nim dostat, je prakticky jediná - totiž číst knižní recenze. Právě u recenzí máme určitou naději, že se o knize něco dozvíme bez toho, aby šlo o reklamu či propagandu - recenzent má přes všechny nejrůznější klacky, které mu mohou být házeny pod nohy, přece jen určitou tvůrčí svobodu a někdy dokonce může o knize napsat to, co si skutečně myslí!
Takže dobře, recenze... ale ta mají také svá úskalí. Recenzenti totiž mohou být dobří, výborní, skvělí nebo ještě horší! Ne, to byl pokus o vtip, ale to, že recenzenti mají (řekněme to decentně) různou kvalitu písemného projevu a že najít takového nebo takovou, na jehož (jejíž) rady a doporučení je možné se spolehnout, není jednoduché - to je pravda.
Když provedeme základní roztřídění, zhruba polovina z nich vypadne. Hlavním kritériem tohoto mého základního roztřídění je následující věta: „Děj knihy se rozbíhal pomalu, ale potom nabral obrátky a bylo to super!“ Když v recenzi narazím na tuto či podobnou větu, nemusím už číst dál.
Gramatické, stylistické chyby... To je další velký problém - kdo dělá chyby při mně a mě, jde z kola ven. Nemohu prostě věřit někomu, kdo přečte knížku, kde to vidí stokrát správně a stejně to píše pořád blbě.
Jiné recenzenty (kteří jsou třeba výborní) může zase diskvalifikovat to, že jsou tak nějak podvědomě zaujatí vůči nějakému autorovi, literárnímu směru, náboženství nebo ideologii. Znám např. recenzenta, který nenávidí křesťanství (myslím římské katolictví) do té míry, že i kdyby někdo psal jako Goethe nebo František Neužil, byl však přitom katolík, je pro něj literární nula.
Ale když provedete všechna tato třídění, roztřídění, vytřídění, utřídění a protřídění, zůstanou vám na dně síta čtyři recenzenti. Tedy - recenzenti s velkým R... ne, ještě jinak - tři recenzenti a jedna recenzentka. Není to moc, ale ani málo. Je to tak akorát, abyste jejich recenze stačili číst a byli tak neustále v obraze, co se děje v knihkupectvích.
Má to tu obrovskou výhodu, že tam pak nebudete bloumat a bloudit a loudit na někom radu, co se čte, co frčí, co se prodává, co se kupuje, kde leží novinky, kde stojí bestsellery etc., protože vy víte, že víte své a že si jdete koupit knihu Křesťanství a ateismus úplně jinak, jejímž autorem je Dinesh D´ Souza a vydalo ji nakladatelství Ideál.
Recenze na tuto knihu se vbrzku objeví na blogu jakéhosi Jana Hofírka...
Žádné komentáře:
Okomentovat