pátek 30. září 2016

MILAN VRANKA: ZTRACENI NA EVERESTU (Příběh jednoho velkého zapomenutého prvenství)

Ztraceni na Everestu

Když v roce 1975 vystoupil britský horolezec Chris Bonington na vrchol Mount Everestu jihozápadní stěnou, prohlásil, že „vylézt tuto cestu alpským stylem je nereálné“. Právě tato věta stála na počátku rozhodnutí čtveřice slovenských horolezců, kteří věnovali několik roků tvrdé přípravě na splnění svého snu. 12. října 1988 se Dušan Becík, Peter Božík, Jaroslav Jaško a Jozef Just vydávají na riskantní výstup...

Recenze zde:


čtvrtek 29. září 2016

POETICKÉ KOMENTÁŘE (35)

Berucime_2

T o   p s á t   a n i   n e m u s í t e
j e   t o   p ř e c e   v i d ě t
ž e   z a   c h y b y   n e b u č í t e
b ů ž e t e   s e   s t y d ě t !
  

HAIKU (40)


Z e   v č e r e j š í h o

m a t e ř s k é h o   z n a m é n k a

j e   d n e s   k l í š t ě

středa 28. září 2016

POETICKÉ KOMENTÁŘE (34)

Boty

B o t y   j á   s i   v ž d y c k y   č i s t í m
t o   j e   p ř e c e   n a s n a d ě
n e v í m   a l e ,  j a k   j e n   z j i s t í m
z d a   t o   d ě l á m   l a s k a v ě . . .

(pro lepší rozlišení klikni na obrázek)

JENNY COLGANOVÁ: ROSIIN SLADKÝ KRÁMEK SNŮ

Obálka titulu Rosiin sladký krámek snů

Pozor, čtení této knihy může způsobit obezitu!

Odpusťte mi, čtenáři následujících řádků! Ano, vím to velmi dobře – knižní recenze má jistá pravidla, která by měla být respektována, což v tomto případě určitě platit nebude. Proč? To se vzápětí dozvíte, ale část viny za tu strašnou délku, prohřešující se vůči pravidlu č. 1 (recenze by neměla být rozvláčná a zabíhat do přílišných detailů, to už je přímo zločin!) nese i autorka. Ano, žalujícím prstem musím ukázat na Jenny Colganovou a její sladký krámek snů, který ve mně vyvolal tolik vzpomínek a asociací a souvislostí a... Čím začnout? Jo, zubař!
Jako dítko školou povinné jsem se dvakrát do roka povinně účastnil preventivní zubní prohlídky, přičemž zkušený dentista ve zdravotním středisku ve Šlapanicích u mě vždy konstatoval několik – jak říkával – kariézních zubů, které následně svojí z dnešního pohledu předpotopní vrtačkou dával do pořádku. A proč jsem byl už od mládí případ pro zubaře? Zkrátka proto, že jsem rád mlsal a nerad si čistil chrup. A jsme zpátky u té Colganové a všech těch sladkostí, na které se nám při čtení sbíhají sliny!
Takže – to je ta první vzpomínka, dal bych jí název zubařská. Po ní hned následuje druhá, s ní úzce související, říkejme jí cukrářská. Ano – ta úžasná šlapanická cukrárna U Řeháků! Ta fantastická jahodová zmrzlina (kopeček za padesát haléřů)! Ti různobarevní gumoví hadi, rozplývající se na jazyku, kterých jsem za tři koruny dostal pět! Ovšem potom se kruh vždycky dvakrát do roka uzavřel a já svou lásku ke zmrzlině a hadům (a pendrekům, lesněnkám, Slávia-furé...) těžce odpykával na zubařském křesle za mně tak dobře známých a obávaných zvuků prehistorické (z pohledu těch dnešních, bezbolestných) a bolestné vrtačky.
No vidíte. Ještě jsem ani nezačal recenzovat a už tady plácám páté přes desáté. Sami ale vidíte, že bych tu Colganovou nemusel mít zrovna dvakrát v lásce. A nikdo by se ani nemohl divit, kdybych na tu její cukrovinkovou knížku napsal recenzi, kterou by si za rámeček nedala. Takové asociace! Zubař, kariézní chrup, vrtačka z roku 1973! No ale, na druhou stranu, ta Řehákova zmrzlina a hadi a indiánci... jo a taky špičky s vaječným koňakem uvnitř! Tak dobře, Colganovou beru na milost a žádné vzpomínky už do té recenze tahat nebudu, ona za ně asi opravdu nemůže. Tedy může, ale určitě mně to neudělala naschvál, tomu nevěřím!
Takže – ta osada se jmenuje Lipton a pro Rosii, Londýňanku křtěnou Temží, je to klasický zapadákov, kam by ji za normálních okolností nikdo nedostal. Potíž je v tom, že okolnosti momentálně nejenže nejsou normální, ale přímo nelehké a složité. Rosie má známost s mužem (či spíše karikaturou muže), který je rozmazlený a sebestředný až běda a ona tak hloupá, že kolem něho a jeho pohodlí běhá s vyplazeným jazykem. Kdo ví, jak by chudák Rosie dopadla, kdyby ji nezachránila náhoda v podobě telefonátu její matky, která ji žádá, aby odcestovala do zmíněného Liptonu. Důvod? Žije tam Rosiina prateta, což tedy tím důvodem není, ale stará dáma prodává svou cukrárnu, a tady již je jasné, že u takovéto důležité transakce by jí měl někdo asistovat. Nebudeme si nic nalhávat, Rosie je pěkně na... jaké slovo použít... jo, naštvaná. Naštvaná a taky rozladěná a neočekávající od svého neplánovaného výletu na venkov nic pozitivního. Krátce po příjezdu se však její duševní rozpoložení, dosud hluboko bod bodem mrazu, vyšplhá do závratných výšek pomyslného náladoměru! A příčina její náhlé proměny? Ta je celkem prostá – své představy o životě na venkově musí Rosie rychle poopravit, neboť zjišťuje, že byly značně zkreslené. Lipton sice není Londýn, to ale neznamená, že zde nežijí zajímaví a svérázní obyvatelé se srdcem na dlani (jistě, výjimky z pravidla platí i tady) a že člověk nemůže zažít spoustu dobrodružství. Ano, to slovo je skutečně na místě, protože...
Prateta Lilian! Krámek, kde to voní jako... ano, jako v cukrárně U Řeháků ve Šlapanicích! Už jsem zase mimo mísu, jinak řečeno recenze jde stranou a já cítím všechny ty laskominy, o kterých už jsem psal – jo, a ještě tam u těch Řeháků měli takové ty věnečky a větrníky s polevou nahoře a smetanovým krémem – ježkovy voči, cítíte to taky?
Tak všechno tohle mívala i Lilian ve svém krámku! A protože zná kupu receptů na sladkosti všeho druhu a navíc je pro ni její cukrovinkové království srdcovou záležitostí, Rosie nestačí kulit oči. Lilian, která toho za svůj dlouhý život prožila opravdu hodně, se navíc umí s neteří o své vzpomínky krásně podělit a tak to mezi oběma dámami vcelku klape – jistě, nikdo není dokonalý, ani Lilian, ale v jejím věku už má člověk právo na nějaké ty vrtochy, ne?
Možná si říkáte, jak to dopadlo s plánovaným prodejem krámku? Tak to vám říct nemohu, protože bych už prozradil příliš. Zato ale vyslepičím něco jiného – ta knížka se mně fakt líbila. Rozhodně bych ji neoznačil za oddechovou či ženskou literaturu, protože je v ní mnohem víc. Je taková sladká (nikoli nasládlá!), romanticky nadýchaná (ale ne dýchavičná!), prostě k nakousnutí. Jako když ukousnete špičce špičku a těšíte se na ten vaječný koňak... ne, dost, už zase blábolím. Prostě – přečtěte si to!

HAIKU (39)


L á n   s l u n e č n i c  -

k e   k a ž d é   z v l á š ť

s k l á n í   s e   s l u n c e

pondělí 26. září 2016

UPRCHLICKÉ ZAMYŠLENÍ

Když se dívám na situaci kolem tzv. „uprchlíků“, resp. když sleduji vyjádření a stanoviska, která v této záležitosti zastávají nejrůznější lidé a organizace, pak se nemohu ubránit dojmu, že tu „něco nehraje“.
Jistě - u politiků lze ve většině případů jejich postoje vysvětlit zbabělostí, hloupostí či zkorumpovaností. Jeden příklad za všechny - mnozí naši političtí představitelé vedou silácké řeči, jak budou chránit zájmy českých občanů a nedovolí, aby k nám přišlo víc migrantů, než můžeme přijmout atd. To říkají doma. Jakmile však přijedou do Bruselu, statečnost a rozhodnost je okamžitě opustí. V Evropském parlamentu hlasují tak, jak „se má“ a de facto se stávají zrádci vlastního národa, když dopouštějí nekontrolovatelný příliv migrantů do naší země.
U členů mnohých tzv. „neziskových organizací“ není zase nijak složité zjistit, co stojí za jejich proimigračními aktivitami. Uprchlíci jsou pro ně darem z nebes, neboť finanční částky, které za ně budou od státu inkasovat, jsou natolik „zajímavé“, že jsou pro ně ochotni nadávat do fašistů, rasistů a xenofobů všem, kdo se odváží vyslovit jiný než „oficiální“ názor. Podle něj jsou pro nás tito uprchlíci velkým přínosem, protože se integrují do naší společnosti, budou tady pracovat a navíc ještě odvrátí demografickou krizi.
Další skupinu prouprchlických fanatiků tvoří lidé, kterým se u nás pro jejich naivitu a prostoduchost začalo v poslední době říkat sluníčkáři, pravdoláskaři, havlisté či pražská kavárna. Stručně řečeno jde o individua s extrémně levicovými názory, pro něž uprchlíci představují vítanou příležitost k vytváření radikálních společenských nálad a vyvolávání chaosu s cílem destabilizovat demokratický systém. Tito lidé dobře vědí, že normální, demokratickou cestou se k moci nikdy nedostanou a tak podle hesla „čím hůře, tím lépe“ rozehrávají pomocí uprchlické karty svou zákulisní hru.
V posledních dnech si ovšem říkám, zda za současnými aktivitami všech těchto lidí nestojí nakonec ještě něco jiného. Ty jejich přihlouplé prouprchlické výlevy totiž dosahují již takové stupidity, že jako možné vysvětlení se nabízí obyčejný strach malého českého člověka, který dospěl k závěru, že islamizace naší země je hotovou věcí a snaží se tudíž pro sebe vytvořit lepší „startovací podmínky“ v novém režimu. Stručně řečeno - jsou přesvědčeni, že příští muslimští vládci jim dnešní zradu českých zájmů připočtou k dobru a ušetří jejich životy. V tom se ovšem šeredně mýlí. Je sice totiž možné, že nepůjdou pod nůž v první vlně, ale osudu nevěřících psů stejně neujdou...
Prožíváme dnes zajímavou dobu. A možná i historickou. Je to doba, kdy vyplouvá na povrch charakter jednoho každého. V televizi, na stránkách novin i v běžných rozhovorech mezi lidmi se jasně ukazuje, kdo je kdo...

HAIKU (38)


S e c o n d h a n d  -

z k o u š í m   s i

n o v ý   k l o b o u k

POETICKÉ KOMENTÁŘE (33)

Rychlík opožděn kvůli neschopné lokomotivě

N e d i v t e   s e  -  p o ř á d   v e n k u
v   m r a z u ,  d e š t i ,  h o r k u     
l o k o š k a   m á   n e s c h o p e n k u
p r o č   j s t e   z   t o h o   v   š o k u ?   

neděle 25. září 2016

ICH SCHREIBE FÜR BÜRGERSTIMME (3)

Reparationszahlungen im Würgegriff scharfer Überlegungen

Meinung eines unpolitischen Tschechen?

Ich glaube, dass die Wichtigkeit der Politik für die Menschen (falls sie natürlich nicht Politiker sind!) im Allgemeinen überschätzt wird. Ein “normaler” Mensch sollte ja normal leben, ohne sich zu beunruhigen, was alles passieren kann oder könnte. In dieser Rücksicht darf ich also sagen, dass meine Landsleute wirklich “brave Soldaten” sind.
Ja, ab und zu – sagen wir, einmal in 20 Jahren – ist es nötig, auf die Straßen zu gehen, und wenn es nicht genügt, für ein paar Tage nach Prag zu fahren, um die Regierung zu stürzen (ich bin inzwischen zweimal gezogen und gefahren), aber dann ist es immer besser, zum Alltag zurückzukehren und die Politik den Dummköpfen zu überlassen, denn ein normaler Mensch (wie schon gesagt) beschäftigt sich mit der Politik nicht. Natürlich, binnen ungefähr 20 Jahren (und darin sehe ich ein Naturgesetz), werden die Politiker außer der Dummheit noch eine (und diesmal schon gefährliche) Eigenschaft kriegen, nämlich die Eitelkeit. Und dann ist es wieder nötig, durch die Straßen zu ziehen, nach Prag zu fahren. Kurz gesagt, wie Nietzsche einst sagte – die ewige Rückkehr. Vielleicht – auch ein Naturgesetz.
In Deutschland benutzen die Menschen eine andere Methode, die (es scheint mir mindestens so) nicht so erfolgreich ist. Sie ziehen zwar in den einzelnen Städten durch die Straßen, sie haben aber bisher nicht versucht, nach Berlin zu fahren. Die Regierumg ist ja in Berlin und nicht in München oder Dresden! Ich habe aber inzwischen irgendwo gelesen, dass die Deutschen es schon begriffen haben und angeblich im April (das heißt in ein paar Tagen) ungefähr 20.000.000 Menschen nach Berlin fahren sollen. Das sollte genügen.
Na ja, es ist leicht, Deutschen diese Ratschläge zu geben, wenn es bei uns in der Tschechei nur 20.000 Muslime gibt! Es ist ganz bestimmt so, da unser Land noch nicht so entwickelt ist, um zu fürchten, das Ziel der Bereicherer zu werden. Armes Deutschland! Nicht einmal ein so reiches Land ist imstande, Millionnen von Fachkräften zu absorbieren, das muss ja jeder Idiot begreifen – sogar die Politiker! Sonst werden ja die Menschen nach Berlin fahren, um die Ordnung herzustellen – das ist ja begreiflich, oder?!
Eine traurige Nachricht von Angola. Stellen Sie sich vor – man hat dort den Islam verboten! Und ich habe bisher insgeheim geglaubt, dass es die Tschechei sein wird, es gerade wir Tschechen als die Ersten in der ganzenWelt schaffen. Wieder zweite, wie immer.
Griechenland: Was kann man dazu sagen? Tsipras ist der Sieger – und die Sieger haben immer Recht, wie schon Napoleon (oder Mussolini – wie schreibt man das eigentlich?) sagte. Er scheint klug zu sein (Tsipras, nicht Napoleon und Musulmini) – das Treffen mit Putin ist ein voller Erfolg. Natürlich, Tsipras ist kein braver Politiker und vielleicht sogar kein anständiger Mensch – aber solche sind ja unter Politikern so selten, warum gerade sollte er eine Ausnahme sein? Er denkt meiner Meinung nach so: “Wenn Merkel nach wie vor zahlt, müsste ich ein Dummkopf sein, wenn ich nichts kriege. Und jetzt mache ich es so, dass ich weiteres Geld beanspruchen werde, sagen wir – 300.000.000.000 Euro. Natürlich – so viel bekomme ich nicht, aber es werden Gespräche geführt und schließlich – 100.000.000.000 Euro sind auch nicht schlecht. Es ist nur nötig, nicht brav und nicht dumm zu sein – und Merkel wird wie bisher immer zahlen.”
Ja – in die Politik sollte man sich nicht einmischen. Es gibt ja so viele bedeutendere Dinge im menschlichen Leben. Und jetzt weiß ich schon, dass Václav Klaus recht hatte, als er neulich sagte: “Das Schlimmste, was einem im Leben passieren kann, ist die Niederlage in der Schachpartie.” Als ein leidenschaftlicher Schachspieler verstehe ich meinen ehemaligen Staatspräsidenten sehr gut und erinnere mich an den ausgezeichneten deutschen Großmeister Siegfried Tarrasch, der dasselbe sagte und auch recht hatte.
Ich hoffe, dass Hussein Obama vernünftig bleibt, und es keinen Krieg gibt. Obwohl, man kann nie wissen, was sich im Kopf so eines Politikers (der schon so lange ein Politiker ist) abspielt. Es sieht bisher so aus, als ob er beabsichtigen würde, der erste amerikanische Präsident zu sein, der den dritten Weltkrieg beginnt. Andererseits – er hat ja zwei Kinder, die so alt sind wie meine Tochter und mein Sohn, und seine Frau scheint vernünftig zu sein und vor allem die Hauptrolle im Weißen Haus zu spielen.
Und Hitler: Lassen wir Adolf in Ruhe schlafen! Der Vorsitzende der deutschen Bischofskonferenz, Marx, hat ja vor kurzem gesagt, dass es keine Hölle gibt! Das heißt, wir alle werden mal Hitler im Himmel begegnen. Und natürlich auch Stalin, Ebert, Lumumba und Napoleon (siehe weiter!), der das Haus meines Urururgroßvaters zu vernichten befahl, weil an seiner Stelle ein guter Platz für die Artillerie war. Eine wunderschöne Zukunft, nicht wahr? Und auch Franziskus meint, dass es mit der Hölle nicht so heiß ist, sogar Homopraktizierende haben freien Eintritt! In der Heiligen Schrift liest man zwar etwas anderes, aber Marx und Bergoogleio wissen es sicher besser.
Also, die Hauptfrage lautet – soll Deutschland immer wieder Kriegsreparationen zahlen? Natürlich nicht! Siebzig Jahre nach dem Krieg muss ja schon seit langem alles ausgeglichen sein! Sonst werde ich auch Kriegsreparationen an Frankreich beanspruchen – am 2. Dezember 1805, während der sogenannten Dreikaiserschlacht bei Austerlitz, zestörten nämlich die französischen Soldaten das Haus meines Urururgroßvaters (ich lebe in Prace, wo sich eigentlich der Brennpunkt der Schlacht befand). Ich will dafür von Frankreich kein Geld, ich habe es sogar Napoleon verziehen – und die Deutschen sollen für die ewigen Zeiten zahlen, zahlen und… Schluss damit! Und mit Merkel natürlich auch.
Ihr
Jan Hofirek

POETICKÉ KOMENTÁŘE (32)

Závírejte dveře !!!!

T a k h l e   s e   t o   n e m á   p s á t
l i d i   j s o u   d n e s   v š e h o   s c h o p n í
n e z a v ř o u   a   b u d o u   l h á t
o   t o m ,  j a k   j s o u   n e g r a m o t n í

SAMUEL BJORK: SOVA

Obálka titulu Sova

Výborná detektivka se silným sociálně-kritickým podtónem aneb co se skrývá za slušivou fasádou údajně vyspělého Norska?

První, co bych po přečtení tohoto detektivního románu chtěl zmínit, je fakt, že jsem jej (kniha má 400 stran) „zdolal“ za 3 dny. Uvádím to proto, abych nepřímo naznačil, že jde o napínavou četbu, od které se člověk jen tak neodtrhne. Norský spisovatel opět potvrdil své literární kvality a napsal „severskou“ detektivku, která mezi ostatními knihami tohoto v poslední době tak populárního žánru určitě zaujme čestné místo.
Největší předností Samuela Bjorka je schopnost kombinovat základní rámec příběhu se značným množstvím vedlejších, okrajových motivů a zůstat přitom takříkajíc „pánem situace“, tj. nezabředávat do jednotlivých podrobností natolik, aby se v nich ztratil on sám a vposledku i čtenář. Kmen jeho vyprávění (mluvím teď trochu expresivně) se sice rozrůstá do několika hlavních větví, menších větviček a nakonec listů, stále však jde o jeden a týž konkrétní strom a ne o nesourodý les. Děj, složitý a rozbíhající se do mnoha stran, zkrátka drží pohromadě.
Holger Munch má mezi svými podřízenými pověst férového, dobráckého šéfa, který dokáže nad občasnými lidskými poklesky členů svého vyšetřovacího týmu přivřít oči. Snad proto, že i on sám má v osobním životě problémy a ví, že dobré, povzbuzující slovo dokáže mnohem víc než výčitky, pohrůžky a chladná řeč paragrafů. Ostatně – kdyby postupoval striktně podle pracovně-právních ustanovení, nezbylo by mu pravděpodobně nic jiného, než svou partu rozpustit. Třeba takový Jon Larsen, řečený Curry – toho by kvůli jeho alkoholovým excesům musel vyhodit už dávno. Holger Munch ale ví, že Curry je jinak vynikající policista i dobrý a spolehlivý kamarád a dává mu vždy novou šanci.
Mia Krügerová, to je zase jiný „případ“. Psychicky labilní kolegyně v minulosti mnohokrát prokázala, že její intuitivní přístup k řešení kriminalistických problémů a záhad je neocenitelný a pro tým mimořádně inspirativní. Lze se divit, že se cítila ponížená, když její další setrvání u policie bylo podmíněno docházením k psychologovi, takže po několika sezeních s tím skončila? Munch se ovšem bez ní neobejde, Mia je tmelícím článkem jeho kolektivu a navíc i on vidí v postupu vedení vůči této křehké, senzitivní ženě hodně nespravedlnosti – zkrátka, Mia Krügerová, byť neoficiálně a inkognito, s týmem nadále spolupracuje. K vyřešení složitého, neobvyklého a mediálně ostře sledovaného případu je totiž zapotřebí umu a dovedností všech.
V lese je nalezena mrtvola mladé dívky a okolí místa činu naznačuje, že se patrně jedná o rituální vraždu. Kromě standardních postupů je tudíž nutné zajímat se i o sekty a různé obskurní společnosti, které by eventuálně mohly mít s hrůzným zločinem něco společného. Dívka v poslední době žila v domově pro problematickou mládež a tak vyšetřování pochopitelně začíná zde. Ústav působí seriózním, spořádaným dojmem a po výslechu zaměstnanců i chovanců to vypadá, že je tady vše v pořádku a pátrání bude třeba přesměrovat jinam. Jedna věc tu ovšem nehraje – vedení ústavu sice zmizení Camilly Greenové nahlásilo, vzápětí je ale (po telefonátu, že dívka odjela za otcem) odvolalo. V okamžiku, kdy se objeví krátké video, zachycující Camillu uvězněnou v jakémsi sklepě, se pak pátrací tým Holgera Muncha konečně dostává na stopu, která vypadá nadějně...
Nevím, jestli to byl autorův záměr, nebo k tomu došlo spíše bezděčně, ale román Sova je kromě jiného i obžalobou norského sociálního systému, konkrétně tedy péče o ohrožené děti. Kdo tuto problematiku dlouhodobě sleduje, určitě ví, že v Norsku tyto záležitosti spadají do působnosti smutně proslulého Barnevernetu, což je organizace, která se zcela vymkla kontrole, stojí nad soudy i policií a namísto jejich ochrany se zaměřuje na obchodování s dětmi, které jsou pod průhlednými záminkami odebírány biologickým rodičům a svěřovány tzv. pěstounům. Ti jsou státem placeni tak královsky, že z pěstounství se stal lukrativní byznys a z Barnevernetu obávaná instituce, vůči níž jsou rodiče prakticky bezmocní. To, že jsou ze spořádaných rodin unášeny děti, je v Norsku veřejným tajemstvím, ovšem teprve řada mohutných demonstrací po celém světě způsobila, že se tam o těchto zrůdnostech začalo mluvit i oficiálně. Tendence zamést věci pod koberec a dál prezentovat Norsko jako vzorovou demokratickou a lidskoprávně vyspělou zemi se však stále zdají převažovat.
Skutečnost, že pod touto slušivou fasádou existuje úplně jiné Norsko, totiž demografickými experimenty a sociálním inženýrstvím všeho druhu mravně zdevastovaná země, řízená nikoli volenými politiky, ale šedými eminencemi v pozadí, je možná hlavním poselstvím knihy Samuela Bjorka. Myslím, že i proto lze jeho Sovu jednoznačně doporučit.

INTERRUPCE A DOMÁCÍ NÁSILÍ

Jak tyto dvě na první pohled značně rozdílné věci spolu souvisí? Jsem přesvědčen, že velmi úzce. Řekl bych dokonce, že jsou to jakési spojené nádoby, jejichž společný jmenovatel se jmenuje „mužská despocie“.
Je prokázáno, že naprostá většina žen se pro umělý potrat nerozhoduje ze své svobodné vůle, ale proto, že k němu je nějakým způsobem „dotlačena“. Kým? Odpověď je nasnadě - kým jiným, než „otcem“ dítěte?
Interrupce totiž ve skutečnosti nebyly uzákoněny pro dobro žen, ale naopak pro pohodlí a bezstarostný život mužů. „Právo na potrat“ není právem ženy rozhodovat o svém těle, ale naopak pseudoprávem zbabělých a morálně nevyzrálých mužů vyhnout se odpovědnosti za počaté dítě, „právem“ elegantně a „právně nenapadnutelně“ nechat ženu na holičkách v situaci, kdy podporu a oporu ze strany muže potřebuje snad nejvíce.
Vymyšleno je to ovšem geniálně, to se musí uznat. Mediální tlak, společensko-mravní úpadek, zákonodárci (z nichž naprostá většina byli a jsou muži), kteří toto „právo žen“ uvedli v život - to vše má za následek, že většina žen na tuto špinavou hru přistoupila a nechala se oklamat. A muži si spokojeně mnou ruce - vždyť mají ženy přesně tam, kde je mít chtěli a mohou s klidným svědomím říkat, že to vlastně ženy chtějí samy!
Nechtějí! Ano, nakonec na potrat jdou – ale jdou tam jako ovce na porážku. Ano, jdou – ale až poté, co si vyslechly ono známé „buď já nebo dítě“! Ano, jdou – ale teprve pak, co je jim řečeno rovněž tak často používané „já to rozhodnutí nechám na tobě“. Což je jen o něco mírnější povel, že se „TO“ má „dát pryč“... V této souvislosti stojí za zmínku fakt, že spolu s „právem ženy na potrat“ ve společnosti radikálně klesá úcta mužů k ženám. Je to vlastně logické – proč mít úctu k někomu, kdo se nechá tak snadno ovládat...
Poté, co podstoupila interrupci a následně si uvědomila, jak byla oklamána, založila Nancy-Jo Mannová v USA organizaci WEBA (Ženy vykořisťované potratem) – a podařilo se jí otevřít oči velikému počtu stejně postižených žen, které by jinak svůj traumatický zážitek do smrti nosily v sobě bez možnosti osvobodit se. Vznikne podobná ženská organizace někdy i u nás?
Ženy, nenechte se zastrašovat! Až uslyšíte ono „buď já nebo dítě“, odpovídejte: „Samozřejmě dítě, to má pro mne stokrát větší cenu než zbabělý chlap!“ A na „já to rozhodnutí nechám na tobě...“ klidně řekněte: „O jakém rozhodování to mluvíš, copak o životě našeho dítěte se rozhoduje?!“ Nebo můžete navrhnout, aby (jak tomu bývá u porodů) byl muž u potratu přítomen a díval se, co tam s Vámi budou dělat...

HAIKU (37)


Š t ě d r ý   v e č e r  -

z u b a ř k a   m á   k v ů l i   m n ě

p o h o t o v o s t

POETICKÉ KOMENTÁŘE (31)



                          V e l k ý   s v á t e k   d n e s k a   s l a v í
                          š e s t   s e t   l e t   j s o u   k r á s n é   r o k y
                          H o n z o ,   p ř e j e m    p e v n é   z d r a v í
                          a s p o ň   d o   t é   t i s í c o v k y !



pátek 23. září 2016

KDO JE RASISTA?!

Divná otázka, že? A navíc dost nebezpečná, neboť psát o problematice rasismu a nedržet se přitom předem daných politicko-korektních klišé může v dnešní postdemokraturní společnosti zavánět kriminálem. Začnu trochu provokativně, a to tím, že si představím hypotetickou situaci, kdy na ulici nějaký tazatel zastavuje lidi a pokládá jim následující otázku: „Jste rasista?“ Je jasné, jak budou všichni dotazovaní odpovídat – totiž o překot ujišťovat, že rasisty samozřejmě nejsou, tvrdit, že je už samotná takováto otázka pohoršuje atd. Co se týká mne, odpověděl bych po pravdě – tedy, že nevím.
Ano, já opravdu nevím, zda jsem či nejsem rasista. Nebo – lépe řečeno – ani to vědět nemůžu, protože toto slovo má tolik významů či nejrůznějších odstínů, že kvalifikovaně a pravdivě odpovědět je značně složité. V každém případě bych nejdříve potřeboval vědět, co to rasismus vlastně je. A to já opravdu nevím, resp. těch definic je tolik, že odpovědět jednou větou – „Jsem (nejsem) rasista“ – dle mého názoru ani nejde.
Pokusím se to vysvětlit na jednoduchém příkladu: Existuje jakýsi úředník, jehož přesnou náplň práce nechápu, ale je to něco ohledně tzv. lidských práv – myslím, že se mu říká vládní zmocněnec pro lidská práva. Kdysi tuto funkci zastával zpěvák a hudební skladatel Michael Kocáb. Pokud si dobře vzpomínám, tak jeho hlavním záměrem bylo tzv. „začleňování Rómů do většinové společnosti“, čehož chtěl dosáhnout tzv. „pozitivní diskriminací“, což v praxi znamenalo, že tomuto etniku byly ze strany státu poskytovány nejrůznější výhody, které je měly motivovat k onomu začleňování. A nyní se dostávám k tomu hlavnímu.
Ti, kdo s takovouto „pozitivní diskriminací“ nesouhlasili, byli šmahem označováni za rasisty, neonacisty, extrémisty apod. Pokud je tedy otázka nastavena takto, pak i já jsem bezesporu rasista, neboť se zvýhodňováním Rómů nesouhlasím. Pokud se ale na věc podíváme zdravým selským rozumem, pak se karta obrací a rasistou se pro změnu stává pan Kocáb. Jestliže totiž někdo zastává názor, že Rómové nejsou schopni se o sebe postarat a potřebují pomoc ze strany státu, pak je zřejmé, že je považuje za méněcenné lidi. A to je podle mne rasismus jak vyšitý. A v tomto ohledu já rasista rozhodně nejsem, neboť se domnívám, že Rómové žádnou pomoc od státu nepotřebují, protože to nejsou méněcenní, neschopní a intelektuálně zaostalí lidé, ale naopak lidé jako všichni ostatní. Zvýhodňování Rómů je tedy podle mne jasným projevem rasismu a xenofobie. Pojďme ale dál.
To, že lidé mají různou barvu kůže, je empirický fakt. Nechápu proto, jak může být např. už pouhé slovo „černoch“ považováno za rasistické. Mně např. označení „běloch“ nevadí, stejně jako mně nevadí, pokud nám Cikáni říkají „gádžové“. Samozřejmě ani slovo „Cikán“ nepokládám za něco neslušného, vždyť právě mnozí Cikáni nesou s nelibostí, jsou-li označováni za Rómy…
Rasismem je prý také názor, podle něhož některé etnikum je v určitém směru horší, „méněcennější“ než jiné. V tomto případě jsem rovněž rasista, neboť se domnívám, že např. černoší jsou rozhodně „nadřazeni“ nám bělochům v některých atletických disciplínách, boxu a volejbalu. A je možné, že i v hudbě. Setkal jsem se i s názorem, že Asiaté jsou intelektuálně nejlépe disponovanými lidmi, což ovšem nedokážu posoudit. Rozhodně bych ale nikoho, kdo tento názor zastává, nepokládal za rasistu.
Takže se dostávám tam, odkud jsem vyšel a o mnoho chytřejší nejsem – tedy v tom smyslu, že pořád nevím, zda jsem či nejsem rasista. Ale nijak mě to netrápí, protože se mne na to ještě nikdo nikdy neptal a snad ani ptát nebude. A pokud ano, odpovím podle pravdy, že nevím. Ať si to pak přebere, jak chce…

čtvrtek 22. září 2016

MOJE PERLIČKY (17)


Měla jsem morče, ale loni mně vyhynulo.

Můj dědeček zažil Prorektorát. 

Hotely se označují hvězdičkami podle toho, jak je v nich draho.

Hitler byl takový zločinec hlavně proto, že si myslel, že to myslí dobře.

Kombajny jsou veliké stroje, které dokážou udělat z pole strniště.

Do vody bychom neměli skákat uhřátí, protože je dobře známo, co voda dokáže.

Myslivci se v zimě starají o zvěř, která se jim odmění tím, že mají co střílet.

Kolem dálnic je hodně pomníčků, aby si řidiči uvědomili, že mají jezdit opatrně.

Čistit zuby bychom si měli pravidelně, a když na to někdy zapomeneme, je potřeba na to nezapomínat.

Kdo se bojí zubaře, měl by si uvědomit, že zubař se ho často bojí taky.

HAIKU (36)


L e d n o v é   r á n o  -

z a p o m e n u t á   v o d a

v   r o z b i t é m   k ý b l u

FIONA BARTONOVÁ: VDOVA

Vdova

Debut a hned skvělá knížka aneb nová literární hvězda se jmenuje Fiona Bartonová! 

Tak takhle nějak si představuji, že by měl vypadat psychologický thriller! Zatímco u většiny ostatních knih, zařazovaných do této kategorie, jde spíše o více či méně vyspekulované konstrukty, u nichž je evidentní, že s realitou mají společného pramálo, resp. že ve skutečnosti by se nic takového nemohlo stát, u Vdovy, literární prvotiny Fiony Bartonové, je tomu zcela jinak. Všechno zde působí autenticky a přirozeně, není zde nic prvoplánově hrůzostrašného, čtenář zde nenarazí na litry prolité krve ani hororové efekty, nad kterými by kroutil hlavou – a přesto (možná však, že právě proto) jde o děsivý příběh, s nímž se může měřit jen málokterý psychothrillerický bestseller.
Jestliže se hned první kniha anglické novinářce tak povedla, nabízí se otázka, jak je to možné, resp. jak se mohlo stát, že její Vdova mezi ostatními knihami tohoto žánru tak vyčnívá. Odpověď zřejmě musíme hledat ve faktu, že Fiona Bartonová má za sebou dlouhou kariéru novinářky, píšící o nejrůznějších zločinech, takže měla jistě „v zásobě“ velké množství témat, vhodných pro knižní zpracování. Nepochybný literární talent a poměrně dlouhá doba od nápadu po jeho realizaci, resp. pečlivé, promýšlené psaní pak byly dalšími faktory, které přispěly k tomu, že Vdova je tak skvělá. A o čem konkrétně tedy kniha je?
Při automobilové nehodě zemře muž, který byl podezřelý z toho, že zavraždil malou holčičku – samotné podezření bez jasných usvědčujících důkazů však k obvinění a odsouzení nestačí a tak ve vězení neskončil. Smrtí Glena Taylora se však mnohé mění – jeho žena, nyní tedy vdova, by teď možná mohla odhalit něco, co třeba ví a dosud nikomu neřekla. Její dům se pro příští dny stane cílem nájezdů senzacechtivých novinářů, kteří však pokaždé odjíždějí zklamaní – čerstvá vdova nemá zájem s nimi o čemkoli hovořit.
Jedné novinářce se přesto podaří navázat se ženou kontakt. Kate Watersová si z nějakého důvodu získá její důvěru a Jean Taylorová se postupně začíná vracet do minulosti a rozpomíná se na svoje manželství, na léta strávená po boku muže, jenž se ke konci života stal terčem nevybíravých útoků za neprokázaný zločin.
Zavražděná dvouletá Bella Elliottová, resp. její stále unikající vrah, znamenají pro inspektora Boba Sparkese těžké trauma. I on vidí ve smrti Glena Taylora šanci získat od jeho vdovy nějaké nové informace, které by snad mohly pomoct případ objasnit. S Kate Watersovou se dobře zná a čeká, zda bude mít u Taylorovy vdovy štěstí...
Tolik ve zkratce k úvodním kapitolám, po nichž se rozvíjí příběh, který uchvacuje svojí propracovaností, realističností i tísnivou atmosférou krutého zločinu, skrytého pod nánosem času a touhy po zapomnění. Kniha anglické spisovatelky udivuje dokonalým literárním stylem, založeným na propojení střízlivého, takřka stenografický záznam připomínajícího popisu některých scén s hlubokým psychologickým záběrem u jiných, kdy mistrně „pitvá“ nejjemnější nuance lidského duševna. Plastičnost a „uvěřitelnost“ jednotlivých postav pak velkolepý dojem z knihy korunují.
Fiona Bartonová se na literární scéně objevila ve věku, kdy jiní už za sebou mají celou řadu vydaných knih. Kvantita ovšem neznamená automaticky kvalitu, což se dá vyjádřit i tak, že jedna opravdu hodnotná kniha má větší cenu než desítky podřadných „bestsellerů“. A právě Vdova moji představu o hodnotné, precizně vymyšlené i výtečně napsané knize splňuje.

středa 21. září 2016

ICH SCHREIBE FÜR BÜRGERSTIMME (2)

Merkel hat gewählt: Und deutsche Wähler verharren?

Viele Muslime haben sich längst entschieden

Setzen wir voraus, dass Frau Merkel recht hat und der Islam wirklich zu Deutschland gehört. Es bietet sich natürlich gleich die Frage an – und welcher Islam? Es gibt nämlich so viele verschiedene islamische Sekten (außer der Sunniten und Shiiten), dass man nicht imstande ist zu entscheiden, was eigentlich der “reine” Islam ist.
Setzen wir aber weiter voraus, dass der wahre Islam darin besteht, fünfmal pro Tag zu beten, Tiere zu schlachten, während des Ramadans zu fasten. Die Muslime, die dieses tun, also die “anständigen”, “friedlichen” Muslime müssen aber (um “wahre” Muslime zu sein, die nach den Suren des Korans leben!) auch ihre Frauen schlagen, ihre Kinder “islamisch” erziehen und vor allem den “wahren” Glauben verbreiten.
Man kann ganz klar sehen, dass in den Ländern, wo Muslime nur ein geringer Teil der Bevölkerung bilden, verhalten sie sich wirklich “friedlich” und “anständig”. Diese muslimische Friedlichkeit verschwindet aber im Moment, wenn ihre Zahl steigt und sie sich stark genug fühlen, um ihre unsinnigen Ansprüche zu erheben, die “ursprüngliche” Bevölkerung zu terorrisieren, zu randalieren. Natürlich – sie haben kein Interesse daran, sich zu integrieren. Im Gegenteil – diese Integrierungspolitik (wie zum Beispiel in Deutschland) verachten sie im Namen des Islams, der ja die vollkommenste Religion ist! Wenn sich jemand integrieren soll, so sind es ihrer Meinung nach die “gebürtigen” Deutschen, Franzosen, Engländer, Schweden.
Mit dem Essen wächst Appetit. Scharia-Polizei, islamische Feiertage usw. sind nur logische Folgen der politischen Feigheit angesichts der Gefahr, die droht, eine westliche Zivilisation zu zerstören. Was die Asylpolitik betrifft, sprechen die Politiker immer nur über ganz marginale Einzelheiten, während die einzige richtige Asylpolitik darin besteht, die Bevölkerung zu schützen und dafür sorgt, dass die “Einheimischen” in Ruhe leben können, ohne Angst haben zu müssen vor den Einwanderern. Wenn es sich um Menschen handelt, die in ihrer Heimat verfolgt werden, ist die Sache klar, denen muss geholfen werden. Im Falle der Zehntausenden von jungen, kräftigen Männern handelt es sich wirklich um für ihren Glauben verfolgte Menschen? Und weiter: Sehen wir bei ihnen Dankbarkeit dafür, dass sie (in Deutschland, Frankreich) so liebevoll angenommen werden? Ist es nicht vielmehr so, dass sie es für ihr Recht halten?
Scheinen diese Worte “politisch unkorrekt” zu sein? Die Alternative ist aber nur „Deutschlandistan“. Man muss also wählen, genauso wie Frau Merkel gewählt hatte – nämlich gegen ihr eigenes Volk. Wie wird das deutsche Volk wählen?
Ihr
Jan Hofirek

JAK SE DÁ VYDĚLÁVAT NA TĚHOTNÝCH ŽENÁCH...

Když žena čeká miminko, měla by dobu těhotenství prožívat v klidu a pohodě a vyvarovávat se úzkostí, napětí a stresu. To je snad pochopitelné každému normálně myslícímu člověku a doporučují to – alespoň tedy verbálně - i gynekologové. Jak to ale vypadá v praxi?
Je celkem veřejným tajemstvím, že těhotné ženy jsou dnes pro lékaře doslova „zlatým dolem“. Proč tomu tak je? Těch důvodů je několik, všechny ale mají společného jmenovatele, a tím je zneužití přirozené touhy nastávajících maminek po zdravém dítěti k jejich poslušnému plnění všeho, co jim je „doporučováno“. A tak jsou tyto ženy po devět měsíců posílány od jednoho „odborníka“ k druhému, podstupují všemožná vyšetření a s hrůzou čekají, jak dopadnou. Doba, kterou by měly prožívat v klidu a duševní pohodě, se mění v permanentní stres, a to ke škodě obou - matky i dítěte.
Podívejme se, co všechno je dnes na budoucí maminky „nachystáno“:
10. týden těhotenství - odběr krve (vyšetření PAPP-A a EB-hCG)
12. týden - ultrazvukové měření šíjového projasnění
Oba testy jsou následně porovnány a podle jakýchsi tabulek se usuzuje, zda je dítě v pořádku či nikoli. V případě druhé varianty je vyděšená žena poslána ke „konzultaci“.
15. týden - druhý odběr krve (AFP, T-hCG, uE3)
Tyto údaje se znovu porovnají s předchozími a „vypočítá se“ riziko vrozené vady. V případě „pozitivního“ výsledku je matka odeslána k další „konzultaci“. V čem tato údajná konzultace spočívá, není myslím nutné vysvětlovat.
20. týden - ultrazvukové vyšetření
Přitom se jaksi automaticky předpokládá, že se žena všem těmto „vyšetřením“ (mnohdy i značně rizikovým - AMC) bez odmlouvání podrobí - a bohužel je tomu skutečně tak. Tisíce žen pak následně žijí po zbytek těhotenství v úzkostech, protože jim „testy vyšly špatně“. V praxi je to ovšem tak, že výsledky této „prenatální diagnostiky“ jsou zcela zavádějící, „postižené“ dítě se narodí zdravé a nyní šťastná maminka si říká, proč vlastně všechna ta vyšetřování podstupovala, proč se stresovala, proč ji posílali od čerta k ďáblu, k čemu to všechno bylo.
Inu, milé nastávající maminky, psal jsem to už v úvodu a tady to ještě jednou zopakuji - pro jisté lidi jste opravdu oním příslovečným „darem z nebes“, vždyť všechna ta zbytečná vyšetření jsou natolik finančně nákladná, že se asi (zvlášť v dnešní době, kdy o peníze jde až na prvním místě) nelze divit tomu, kolik „odborníků“ si na vás chce „namastit kapsu“. A jen tak mimochodem - několik těchto „klinik reprodukčního zdraví“ si v poslední době koupil jeden hodně bohatý politik (určitě ho znáte z televize) a jistě by ty miliony nevyhazoval za něco, co nevydělává, že...
Závěrečná rada zní - nenechte sebou manipulovat. Ona „nutná“ a „důležitá“ vyšetření nejste povinny absolvovat a doktor vás do nich nesmí nutit. Podepíšete prohlášení, že jste je odmítly a odejdete domů, kde se budete několik měsíců bez zbytečných nervů těšit na narození krásného miminka.

POETICKÉ KOMENTÁŘE (30)

Koureni

M o c   s e   t o m u   n e s m ě j t e     
d o d r ž u j t e   z á k a z  –  d í k y ! 
a   f u r t   s e   n á s   n e p t e j t e   
p r o č   t u   m á m e   p o p e l n í k y

(pro lepší rozlišení klikni na obrázek)

BÁSNĚNÍ (23)


PENZIJNÍ DEFORMA

Mládí je... (víte, kde) – do penze daleko
když na to pomyslím, hned jsem vždy naměkko
Podzime života! Můj sladký přelude!
(až budu v důchodu, žádný už nebude...)

úterý 20. září 2016

PETER MAY: ÚTĚK

Obálka titulu Útěk

Román Útěk, v němž Peter May navazuje na proustovské téma „hledání ztraceného času“ a zamýšlí se nad rolí osudu, resp. svobody vůle v lidském životě, je podle mého názoru jeho vůbec nejlepší knihou, jejíž četba pro mne byla mimořádným literárním zážitkem.

Recenze zde:


HAIKU (35)


Z v í ř a t a   v   Z o o

–  l i d é   m u s í   b ý t

z a   m ř í ž e m i

POETICKÉ KOMENTÁŘE (29)

39

J e n   n a   v l a s t n í   n e b e z p e č í
č t ě t e  t u t o   c e d u l i
n e c h c e t e - l i   z   t ě c h l e   ř e č í
m í t   p a k   g u l á š   v   k e b u l i . . .  

pondělí 19. září 2016

HAIKU (34)


R a d o s t n ý   ú d i v  -

r o z š l á p n u t ý   h l e m ý ž ď

j e   o ř e c h

ANTIŽENY aneb BEZMOC ŠÍLENÝCH SQUAW

Kdesi jsem četl, že humor je motýl, kterého nikdo nikdy nechytne. A když ho přece jen chytne, tak už to zase není humor… Tento příměr se podle mého názoru dobře hodí i na problematiku feminismu - pokud vím, ještě nikdo nevysvětlil, co to vlastně je a pokud to přece jen vysvětlil, pak se to nedalo pochopit.
Ve všeobecném povědomí se vytvořil náhled, že feminismus je pseudohumanitní ideologie životem zklamaných, protimužsky založených, nevzhledných a militantních mužatek, které si tímto způsobem léčí své komplexy. A opravdu - pokud se blíže seznámíme s názory a postoji čelných představitelek feministických organizací, pak na ně uvedená definice dokonale sedí.
Samotné feministky to ovšem vidí jinak. Namítnou vám třeba, že mnohé z nich jsou docela pěkné a dokonce ani nemají nic proti mužům. To je ovšem zjevná nepravda - nevím jak vy, ale já jsem hezkou feministku ještě nikdy neviděl a dokonce si troufám říci, že toto slovní spojení je klasickým příkladem protimluvu, něco jako geniální blbec. A ke druhé námitce snad jen tolik, že na averzi, ba nenávisti vůči mužům je feministická ideologie primárně založena.
Podle základního feministického axiomu by feministkami měly být všechny ženy bez rozdílu. Protože tomu tak v praxi není, nenávidí feministky kromě mužů rovněž nefeministicky smýšlející příslušnice vlastního pohlaví. Jsou to podle nich zrádkyně, které se přidaly na stranu mužů, popř. nevzdělané, nemoderní a v předsudcích žijící nešťastnice, jimž je třeba pomoci vymanit se z dávno překonaných myšlenkových stereotypů. A vskutku - propagandistická aktivita feministek je svým způsobem obdivuhodná, mluví takřka o všem a do všeho…
Je celkem pochopitelné, že výchozí teze feminismu determinují i názor na taková výsostně ženská poslání, jako jsou mateřství, výchova dětí, role ženy při vytváření stabilní rodiny apod. Podle feministek jsou děti tíživým a společenský vzestup ohrožujícím faktorem, rodina překonaným a ženu omezujícím modelem soužití. Ideálem je tudíž bezdětná, tzv. emancipovaná a seberealizující se žena, cílevědomě budující svou profesní kariéru. Pokud některá feministka přece jen podlehne svodům mateřství, pak jediným možným řešením je pozice svobodné matky s jedním dítětem, samozřejmě co nejdříve odloženým do jeslí a vychovávaným chůvou.
Feministky jsou něco jako novodobé Amazonky, snažící se jít proti přírodě, zdravému rozumu a staletími ověřeným postulátům. Domnívají se, že to, co je staré, je nutně špatné a naopak - moderní je pro ně synonymem pro správné, žádoucí a dokonce nutné. Na pochybných základech podobného zkratkovitého uvažování se však jejich ideologie žalostně hroutí a zůstává jen zapšklost, zášť a nenávist. Smutný konec!
Feministek je naštěstí mezi ženami zanedbatelné procento. Sama příroda to totiž zařídila tak, že naprostá většina žen jsou inteligentní, zdravým rozumem obdařené a k tomu ještě navíc krásné a šarmantní, ba přímo okouzlující andělské bytosti a nemají tudíž žádný důvod být feministkami. Což je (především pro nás muže) zajisté skvělá zpráva…

POETICKÉ KOMENTÁŘE (28)

Nejsem Schwarzenegger

U k l í z e j t e   č i n k y  -  t e č k a !
T a d y   k o n č í   s r a n d a
n a š e   p a n í   u k l í z e č k a
n e m á   s v a l y   R a m b a

EUFEMISTICKÉ ŠÍLENSTVÍ

„Eufemismus je ztlumené vyjádření trapné nebo nepříjemné skutečnosti, popř. nahrazení výrazu drsného nebo budícího nepříjemné představy výrazem mírnějším, jemnějším.“ Tolik slovník cizích slov.
Už ze samotné definice vyplývá, že eufemismy používá především státní moc v totalitních režimech, kde snaha o „přikrášlování“ nepříjemných faktů je z pochopitelných důvodů největší. Tak např. nacistický systém v Německu v letech 1933 – 45 by bez masívního používání eufemismů prakticky nemohl existovat. Své zločiny by totiž mohl jen stěží páchat bez intenzívního ohlupování lidí, bez všudypřítomně propagandy a zastírání pravého stavu věcí pomocí „stokrát opakovaných lží, které se nakonec stávají pravdou“ – tedy bez eufemismů. A tak se o vyvražďování Židů mluvilo jako o tzv. „konečném řešení židovské otázky“, věznění odpůrců režimu bez soudu bylo „ochrannou vazbou“ a když ke konci války německá vojska prchala před Rudou armádou, hovořila hitlerovská propaganda o „zkracování linie fronty“.
Stejně tak tomu bylo i v socialistickém Československu. Okupace země v r. 1968 se nazývala „internacionální pomocí“, při zdražování potravin šlo o „úpravu cen“ apod.
Zdálo by se, že v tzv. svobodné a demokratické společnosti už eufemismy nebudou mít místo, protože zde není žádný důvod „lakovat věci narůžovo“. Pravdou je však pravý opak! Eufemismy se to kolem nás jen hemží, počínaje sdělovacími prostředky přes „oficiální“ stanoviska k nejrůznějším událostem až po způsob vyjadřování všelijakých sociálních inženýrů.
Uveďme alespoň některé „demokratické“ eufemismy:
- umělé přerušení těhotenství (zabíjení nenarozených dětí)
- pozitivní diskriminace (zvýhodňování určitých skupin obyvatelstva, resp. znevýhodňování jiných)
- alternativní životní styl – (sexuální deviace)
- lobování (krádeže peněz z tzv. veřejných zakázek)
- nepřizpůsobiví občané (vandalové a kriminální živly, rekrutující se z tzv. „menšin“) atd.
Mohli bychom samozřejmě pokračovat dál a dál – „multikulturní výchova“, „daň z přidané hodnoty“, „adaptační kurzy“… To všechno jsou eufemismy, které ovšem častým používáním „zlidověly“ natolik, že už v nich nic „eufemistického“ nevidíme.
Když v roce 1983 byl nad ostrovem Sachalin sestřelen dopravní letoun, přičemž zahynulo téměř 300 lidí, psalo se v našich novinách, že sovětská stíhačka letadlo nesestřelila, ale pouze „ukončila jeho let“. Tenkrát to (odhlédneme-li od tragiky celé události) bylo vnímáno jako výborný vtip. Je ovšem možné, že eufemismy, které se stanou součástí našeho slovníku ve více či méně vzdálené budoucnosti, nám tak vtipné nepřijdou. Jestliže např. bude uzákoněna eutanázie, jistě se o ní nebude mluvit jako o zabíjení starých a nemocných, ale určitě se použije „vhodnější“ (tj. eufemistická) definice, např. „eliminace neproduktivních společensko-sociálních elementů“. A to – alespoň mně – moc vtipně nezní…

MOJE PERLIČKY (16)


Naše národní dějiny se vyznačují velmi slavnou historií.

Pokud se našemu spolužákovi stane nějaký úraz, je nejdůležitější zachovat si duchapřítomnost, protože jinak můžeme propadnout panice.

Každý dospělý člověk v naší republice má asi 5 litrů krve.

Lidé dávají své děti do mateřských školek hlavně proto, aby si je mohli odpoledne zase vyzvednout.

Věřící lidé jsou lidé, kteří věří, že jejich víra je věrohodná.

Čtverec je zvláštním druhem obdélníku.

Astronomie je věda o hvězdách, zatímco astrologie si na ni jenom hraje.

Nepřiměřenou rychlostí jezdí hlavně lidé, kteří před jízdou nepřiměřeně pili.

Sokrates byl filosof, a proto byl odsouzen k smrti.

Každý den bychom měli vypít asi 2,5 litru tekutin, pokud možno ne najednou.

Pověra je víra, které by lidé neměli věřit.


BÁSNĚNÍ (22)


Postpoeti

Vzati za slovo
oněmí
básníci na slovo vzatí
prý...

neděle 18. září 2016

POETICKÉ KOMENTÁŘE (27)

Klepat

M o h l i   b y s t e   t o h o   n e c h a t ?!
Č t ě t e ,  p r o s í m   p ě k n ě
a   p ř e s t a ň t e   n a    n á s   k l e p a t
n e b o   n á m   z   V á s   k l e p n e !

(pro lepší rozlišení klikni na obrázek)

ERRARE HUMANUM EST...

Když občas čtu o smutných příbězích lidí, kteří se nechali zlákat vidinou snadného zisku a svěřili své peníze nějakým solidně vyhlížejícím pánům s kravatou, aby je (své peníze ani ty kravaťáky) už nikdy neviděli, říkám si, jak mohou být ještě dnes někteří lidé tak naivní. Jiní důvěřivci zase jezdí na tzv. předváděcí akce, kde jsou jim vnucovány ke koupi jakési úžasné hrnce, pánve, deky, sady kuchyňských nožů nebo podběráky na ryby. Pokud se nechají zlákat, po nějakém čase pochopitelně s hrůzou a vztekem zjistí, že koupili naprostý šmejd a aušus a ti z nich, kteří se při tomto “jedinečném a neopakovatelném” nákupu navíc zadlužili a nemají peníze na splátky “fantastického vysavače za pouhých 120 999 Kč”, mohou jako “neplatiči” počítat s oplétačkami u soudu, případně s návštěvou exekutora.
Říká se, že chybami se člověk učí a je to svatá pravda. Zdá s mi ale, že mnozí lidé toto přísloví neznají, protože dělají stále ty stejné chyby a nijak se z nich nepoučí. Sedají si na rozpálená kamna, která je popálí, ale místo toho, aby si příště dali pozor, za chvíli si na ně sednou zas.
Tento můj článek nemá být nějakým moralizováním nebo děláním si legrace z nešťastníků, kteří se spálili či nechali nachytat. Naopak - jeho smyslem je upozornit na to, že podvodníci existují i dnes a člověk by si měl dávat velký pozor na to, co podepisuje nebo komu svěřuje své peníze. A hlavně - učit se z chyb. Z těch vlastních, ale i z chyb druhých. A právě o jedné takové své blbosti, jakož i o tom, čemu mě naučila, chci nyní vyprávět - v naději, že třeba pro někoho bude varováním, až mu u dveří zazvoní solidně vyhlížející pánové s kravatou…
Název článku by mohl znít i jinak, např. “Jak jsem přišel (málem) o 60 000 Kč”, “Jak jsem se nechal napálit finančním analytikem”, “Jak jsem uvěřil nejserióznějšímu deníku”, popř. “Jak jsem se poučil z vlastní blbosti”. Ale raději přejdu k vyprávění svého smutného finančního příběhu s relativně šťastným koncem.
Před lety jsem nějakým zázrakem disponoval 60 000 Kč, které jsem nemusel hned utratit a mohl je tudíž nějak finančně zhodnotit. V té době se úroky pohybovaly mezi 13 - 17% a já jsem začal pátrat po tom, která banka je ta nejlepší a nejsolidnější, zkrátka, ve které z jejich poměrně velkého množství budou mé peníze opravdu v bezpečí a zároveň výhodně zúročeny.
Věděl jsem, popř. si dokázal spočítat, že ne všem těmto nabídkám na zhodnocení úspor lze věřit. Existoval tenkrát např. jakýsi fond, jmenoval se (pokud si dobře vzpomínám) Futurum Aurum, který sliboval úroky ve výši 33%. Hodně lidí tam vozilo peníze na dvoukolácích, nacpali tam všechno, co měli doma ve strožoku - a už to nikdy neuviděli. Takový hlupák jsem přece jen nebyl, bylo mi jasné, že tady něco nehraje, protože jednoduchou matematikou se dalo zjistit, že fond, nabízející takovéto úroky, by musel brzy zkrachovat. Hledal jsem tedy něco jiného.
Zalistoval jsem v jistých, prý seriózních a nejdůvěryhodnějších novinách a našel rubriku s názvem “Finance”. Jakýsi člověk, povoláním finanční analytik, tam zrovna tvrdil, že nejlepším českým bankovním domem je Investiční a Poštovní banka (IPB). Onen analytický finančník velmi pozitivně, ba pochvalně hovořil o “filosofii” této banky, o její korektnosti a současně dravosti na kapitálových trzích a tato svá tvrzení doprovázel podivnými odbornými výrazy, znějícími mým nezkušeným uším velmi přesvědčivě a fundovaně…
Ne - abych šel druhý den s penězi do IPB, to mi můj sebezáchovný pud přece jen nedovolil. Naopak - řekl jsem si, že člověk by si měl relevantní informace ověřovat z více zdrojů a tak jsem při nejbližší příležitosti zašel za jedním svým spolupracovníkem, kterého jsem znal jako člověka, dobře se orientujícího v dané problematice. Na můj dotaz, kam nejlépe uložit peníze, mi nedal okamžitou odpověď, ale podrobil mě asi půlhodinové přednášce na téma důvěryhodnosti českých bank. I on používal řadu odborně-nesrozumitelných výrazů, mluvil a mluvil, já mu obdivně naslouchal a čekal, co konkrétního z něj nakonec vyleze. Dočkal jsem se a jeho poslední větu si dodnes přesně pamatuji: “Takže Honzo, abych to shrnul, tak po zvážení všech pro a proti ti můžu jednoznačně doporučit IPB.”
Í pé bé, í pé bé… Jako mantru jsem si opakoval tato tři písmena a zmíněná banka se mně líbila čím dál víc. IPB je pouze českou pobočkou - samotná “mateřská” banka se jmenuje Nomura a patří prý Japoncům - a ti jsou přece korektní, spolehliví, spořiví… takže další plus. I to logo nad vchodem do luxusní budovy, kam jsem odnášel své peníze - lví hlava s nápisem “Lev na Vaší straně ve světě financí” - mně dodávalo jisté sebevědomí, spojené s přesvědčením, že tady jsem správně, že ti perfektně oblečení, usměvaví a vstřícní lidé za přepážkami se o mé peníze určitě dobře postarají. To jsem ještě samozřejmě netušil, že to všechno je jen nablýskaná fasáda, pozlátko, mající oslepit podobné důvěřivce, jako jsem byl tenkrát i já. A pochopitelně by mne ani ve snu nenapadlo, že za tři měsíce budu vcházet do téže luxusní budovy, tentokrát ovšem bez sebevědomí a bez iluzí, zato však s obavou, zda své peníze ještě někdy uvidím…
Takže - vešel jsem dovnitř, přistoupil k přepážce a přednesl svůj požadavek: “Mám 60 000 Kč a rád bych si je nějak výhodně uložil, ale nevím, co je v mém případě nejlepší, zda vkladní knížka nebo…” Půvabná a usmívající se úřednice se na mne trochu pobaveně dívala a pak poněkud nesouvislý tok mé řeči zastavila: “Nejlepší určitě bude, když si založíte revolvingový účet. Dneska to tak dělají všichni.” Takže jsem si založil zmíněný účet, odevzdal peníze a dostal kopii smlouvy, jíž vévodila lví hlava s nápisem “Lev na Vaší straně ve světě financí” - vždyť to tak dělají všichni, že… To jsem ještě nevěděl, že když něco dělají všichni, není to důkaz správnosti konaného, ale naopak - člověk by si měl v takovém případě dávat velký pozor, protože když něco dělají všichni, je to nejspíš nebetyčná blbost…
Za pár dní se začaly dít zvláštní věci - např. v novinách jsem si tu a tam mohl přečíst, že s IPB to není tak docela v pořádku. Má prý určité problémy v souvislosti s… a nyní následovaly jakési odborné výrazy, jimž jsem příliš nerozuměl. Zmiňovalo se jméno jakéhosi ředitele Nomury pro střední Evropu a prý je to nějaký podivný chlapík. A pak se dokonce začalo hovořit o možném krachu této ještě nedávno tak vychvalované banky! Tisková mluvčí IPB však tyto zvěsti rázně odmítla - její slova si pamatuji doslova: “Je to fáma - jedeme dál!” No - a pak jsem spolu se stovkami dalších postižených stál jednoho krásného dne ve frontě, táhnoucí se od přepážek dolů po schodišti až na ulici. Byl pátek odpoledne, v 17 hod. se banka zavírala, fronta postupovala pomalu - stihnu to? A dostanu vůbec své peníze zpátky?!
Bankovní úředníci s vyděšenýma očima si uvědomují, že do “zavíračky” to nestihnou, neboť dav se nijak nezmenšuje, spíše naopak. Nakonec jeden z nich vychází ven a oznamuje, že banka dnes bude otevřena déle. Za chvíli ovšem přichází s novou informací - došly peníze a musí se čekat, až přivezou další…
Masa lidí, kteří se podobně jako já nechali nachytat na švestkách a uvěřili blábolům finančních analytiků o serióznosti a důvěryhodnosti IPB, se začíná radikalizovat. Množí se výkřiky o lumpech a podvodnících, nadává se na vládu, která okrádá lidi a hrabe pro sebe… Je ale možné také zaslechnout pro nás Čechy tak příznačný šibeniční humor - jakýsi muž se za všeobecného smíchu dožaduje vstupu dovnitř s výkřikem: “Pusťte mě, já jsi jdu uložit peníze!”
Nakonec jsem se po několikahodinovém čekání dočkal - propracoval jsem se k přepážce a bylo mi vráceno mých 60 000 Kč. Protože opět docházela hotovost, dali mi je v dvousetkorunových bankovkách. Doma jsem si pustil rádio a první zpráva říkala, že IPB zkrachovala…
Když jdu dnes kolem oné honosné budovy, obložené drahými mramorovými deskami šedozelené barvy, lev na mé straně ve světě financí tam již nad vchodem nevisí. Je tam logo jakési jiné banky, o níž se v novinách píše, že je seriózní a spolehlivá, protože je pobočkou jakési banky v Belgii. Finanční anylytici tvrdí, že lidé, kteří si v této bance uloží peníze, se o ně vůbec nemusí bát, protože individuální přístup ke klientovi, know-how, fusdrejšing spojený s koučinkem vrcholového managementu a inovativní ekvivalenty derivátních produktů jsou zárukou toho, že…
Jenže - v tomhle já už nejedu.