pondělí 30. září 2019

HELEN JUKES: SRDCE VČELY MÁ PĚT KOMOR























Chovat včely je velké dobrodružství...

Jak je u mě při recenzování knih s přírodovědnou tématikou zvykem, začnu trochu zeširoka...
Když jsem před lety kandidoval v naší vesnici do obecního zastupitelstva, zazvonila u mě jednou jistá mladá dáma a chtěla vědět, zda bych byl v případě svého zvolení ochoten hájit zájmy místních včelařů. To mě překvapilo, neboť včely pro mě do té doby byly španělskou vesnicí. Abych však projevil dobrou vůli, provedl jsem sympatickou návštěvu svou zahradou, ukázal jí květinové záhony a dal tím najevo, že mám pro včely plné pochopení. Na oplátku se mi dostalo zevrubného výkladu o problematice včelařství a těžkostech, s nimiž se při jeho provozování ona a ostatní nadšenci musí v dnešní době potýkat. Stručně řečeno jde o to, že v důsledku industrializace zemědělství ubývá luk, malých polí a zahrad, tedy míst, kam včely létají sbírat pyl. Nejproblematičtějším obdobím je pak podzim, přesněji řečeno babí léto, kdy bývá krásné a pro včely velmi příznivé počasí, bohužel však už nic nekvete.
Vzal jsem si její slova k srdci, poradil se se svou ženou a vysadili jsme v naší zahradě další květiny, především tedy ty, které rozkvétají co možná nejpozději. Jde hlavně o astřičky (máme tři druhy – modré, světle růžové a fialové) a ořechokřídlec klandonský – ne, to není motýl, jak by se snad podle názvu mohlo zdát, ale keř s nádhernými modrofialovými květy. Právě teď, kdy píši recenzi na knihu Srdce včely má pět komor a občas se podívám oknem do zahrady, jsou astřičky i ořechokřídlec doslova obsypány včelami a já jen doufám, že krásné a slunné počasí posledních dnů vydrží co nejdéle...
No vida, to jsem celý já – mám psát recenzi a místo toho dělám průvodce po své zahradě. Věřím však, že mi to čtenáři odpustí, protože i Helen Jukes přišla na tu geniální myšlenku při procházce zahradou!
Tahle britská spisovatelka a učitelka tvůrčího psaní je podle všeho také milovnicí adrenalinových výzev, neboť jak jinak by jednoho krásného dne zničehonic přišla na nápad, že si pořídí včely. Bydlela zrovna v pronajatém domě se zahradou a myšlenka na včelaření, která jí tam v jisté chvíli prolétla hlavou, ji od té doby neopouštěla. Zkrátím to a řeknu, že Helen si koupila úl, přátelé jí obstarali včelstvo a... na světě bylo o jednu včelařku víc.
Ne, tak takhle jednoduché to zase nebylo – pokud se chce člověk tomuto koníčku věnovat důkladně a odpovědně, musí si opatřit spoustu informací. Na knize Srdce včely má pět komor je nejzajímavější to, že její autorka kombinuje vyprávění o svých nelehkých začátcích s exkurzemi do historie včelařství, o níž důkladným studiem získala obdivuhodný přehled. Dá se bez přehánění říct, že chovat včely je skutečná věda – už jen vybrat vhodný úl není nijak jednoduché, nemluvě o jeho vnitřním zařízení, které by těm malým pilným tvorečkům mělo poskytovat dostatečný komfort pro jejich složitou práci.
Jestliže už Goethe věděl, že „šedivá je všechna teorie a žití zlatý strom se zelená“, pak o včelaření to platí dvojnásob. Jde o to, že ani dnes zdaleka nevíme o včelách všechno a při jejich chovu musíme občas chtě nechtě postupovat metodou „pokus – omyl“. Naštěstí toho víme přece jen dost na to, aby těch omylů bylo co nejméně.
Helen Jukes nám v knize Srdce včely má pět komor nejen vylíčila dobrodružnou pouť za uskutečněním svého snu, ale jako „vedlejší produkt“ jí z toho vyšla i svérázná příručka pro začínající včelaře. Je to velmi příjemné, zábavné i poučné čtení a nakladatelství Kazda, které knihu vydalo, si za ni určitě zaslouží velkou pochvalu!   

pátek 27. září 2019

POETICKÉ KOMENTÁŘE (189)





























D ě j e p i s   s e   o p a k u j e

t e n t o k r á t   j a k   f r a š k a

l ů z a   o p ě t   o s l a v u j e

d e m e n t n í h o   š a š k a

čtvrtek 26. září 2019

HALINA BIRENBAUMOVÁ: NADĚJE UMÍRÁ POSLEDNÍ























Bez této knihy bychom o holokaustu nevěděli všechno...

Je to zvláštní – pokaždé, když jsem si myslel, že se už v memoárové literatuře, týkající se holokaustu, sotva mohu setkat s něčím novým a neznámým, vždy jsem se mýlil. Rudolf Vrba (Utekl jsem z Osvětimi), Richard Glazar (Treblinka, jméno jak z dětské říkanky), Ruth Elias (Naděje mi pomohla přežít), Imre Kertész (Člověk bez osudu) – copak v těchto knihách už nebylo řečeno vše? Potom ale přišla Eva Slonimová (Hvězdy nad námi), po ní Heda Margoliová Kovályová (Hitler, Stalin...a já), pak Primo Levy (Je-li toto člověk) – a v každém z těchto svědectví se skrýval další originální kamínek do mozaiky hrůz hitlerovské vyhlazovací mašinérie. 
A teď tedy Halina Birenbaumová a její Naděje umírá poslední. Hned v úvodu řeknu, že vzpomínky této polské Židovky jsou v mnohém unikátní a naše informovanost o holokaustu by bez nich byla ochuzena minimálně o jeden zásadní aspekt, jímž je nebývale sugestivní vylíčení každodenních hrůz, odehrávajících se ve varšavském židovském ghettu.
Na území o rozloze pouhých 2,6 kilometrů čtverečních, obehnaného třímetrovou zdí, se od podzimu 1940 tísnilo skoro půl milionu Židů, kteří zde měli čekat na „cestu na východ“. Tento nacistický eufemismus ovšem ve skutečnosti znamenal transport do Treblinky a smrt v plynových komorách. V ghettu se ocitla i desetiletá Halina a i když o svých tehdejších zážitcích napsala až o dvě desetiletí později, její vyprávění nás uchvátí surrealistickou autentičností, naturalistickým vyobrazením příšerných scén a děsivými podrobnostmi o tom, jak tyto hrůzy vnímala duše malého dítěte. 
Je to především popis takřka hororové „hry na schovávanou“, kdy Němci podnikali každodenní výpady do ghetta, aby zajali a odtáhli na „Umschlagplatz“ (jakési provizorní nádraží, odkud odjížděly transporty do vyhlazovacího tábora) předepsaný počet Židů, kteří se naopak ukrývali v nejroztodivnějších skrýších a za velké štěstí považovali, když si o den či dva prodloužili život. Halině a její statečné a vynalézavé matce se dařilo takto unikat až do doby, kdy v ghettu vypuklo povstání, které prožili za strašných podmínek v podzemním bunkru. Poté, co zlomili poslední odpor, začali Němci se systematickou likvidací ghetta a honem na zbylé Židy. Na Halinu nyní čekala další křížová cesta – tentokrát po německých koncentrácích...
I tady s ní prožijeme mnohé „originální“ (dá-li se to tak říct) situace, při nichž nám bude tuhnout krev v žilách – zmíním alespoň tu, kdy se se skupinou dalších vězeňkyň ocitne v plynové komoře, odkud je posléze vyženou ven, protože došel plyn!
Knihu uzavírá nesmírně emocionální kapitola s názvem Cesta do minulosti, v níž se autorka (žijící od roku 1947 v Izraeli) vypisuje ze svých pocitů z cesty do Polska, uskutečněné čtyřicet let po válce. Během ní navštívila místa (Varšava, Treblinka, Majdanek, Osvětim), kde si prošla nelidským utrpením a přišla o své nejbližší. Zaujal mne tu mimo jiné tento odstavec: „Svíce nezapálím ani se nebudu modlit. Neuteču od vzpomínek. Nevykoupím si tento dluh zapálením svíce nebo mumláním modlitby. Neuteču k Bohu. K Bohu, který právě v tomto táboře ukázal jednou provždy svou neexistenci, a to tak zřetelně a jednoznačně!“
Psychologicky nesmírně zajímavé téma, totiž dopad prožitků z koncentračních táborů na víru v Boha, teprve čeká na své zpracování. Halina Birenbaumová a Elie Wiesel ji ztratili, jiní (např. Edith Steinová či Maximilián Kolbe) nikoli a naopak právě v osvětimském pekle dokázali své křesťanské přesvědčení demonstrovat s heroismem, který překvapil i jejich mučitele a vrahy...
Knihu Naděje umírá poslední vydalo nakladatelství Jota již v roce 2010. Nyní vychází znovu, což oceníme především my, kdo jsme si ji tenkrát bohužel nechali ujít!  

úterý 24. září 2019

POETICKÉ KOMENTÁŘE (188)














F l á k á   š k o l u  –  t o   j e   p s i n a !

( p r ý   j í   v a d í   h o r k é   k l i m a ) 

a   m á   p r a v d u  –  š v é d s k é   k r á v ě

p ř e h ř í v á   s e   m o z e k   v   h l a v ě . . .

sobota 21. září 2019

„AŽ NÁS PŮJDOU MILIÓNY“












aneb kdybychom si všichni hodili mašli, zachráníme planetu!

„Uhlí patří pod zem!“
Jdu po brněnské Rašínově ulici a z průvodu, co jde proti mně, zaznívají výkřiky proti uhlí. Připadá mi to hloupé, absurdní a z mého úhlu pohledu naprosto nepochopitelné – co to nešťastné uhlí komu udělalo, že se stalo terčem takové nenávisti? Na druhou stranu však – ten skandující dav je tvořen středo a vysokoškoláky a ti by snad měli být dost inteligentní na to, aby svá hesla dovedli zdůvodnit, ne?
„K čemu škola – klima volá!“
V čele průvodu kráčí dívka s tlampačem a předříkává, co se má provolávat. Ulít se ze školy je jistě příjemné, ale jak se tím pomůže klimatu, to opravdu nevím. Nebylo by lepší a smysluplnější, kdyby se ta postpubertální mládež raději učila a pokusila se (když jim na tom životním prostředí tolik záleží) vymyslet nějaké ekologičtější pohonné hmoty pro auta a letadla? Ono je totiž velice snadné křičet:
„Uhlí, ropa, plyn – patří do dějin!“
– udělat ale něco pro to, abychom je tam mohli skutečně poslat, protože jsme objevili něco lepšího a ekologičtějšího, to by byla jiná!
„Planeta nás nepotřebuje – my ji ano!“
Jistě, ovšem to mně připadá jako výzva ke kolektivní sebevraždě lidstva!
„Tvoje máma měla lepší klima!“ 
Tak o tom bych si dovolil pochybovat – za socialismu se přece oslavoval „dým z továren“ a např. cementárna nedaleko mého bydliště zasypávala prachem desítky obcí kolem dokola. Dnes tu máme čisto...
„Nechceme tady poušť – vystrčte hlavy z písku!“
Pořád mně není jasné, na koho se ti protestující vlastně obracejí – na vládu, Babiše, Společnost přátel žehu, Organizaci spojených národů? Tady kdosi konečně nese heslo, kterému se dá trochu rozumět:
„Držím se při zemi – nelétám!“
Buď zdráv, můj mladý příteli, já také nelétám! Bohužel tě nepotěším – létal bych rád, ale mám aerofobii. A mezi námi – nevím, proč bych tuto ryze osobní informaci měl psát na papundekl a chodit s ním po Brně jako ty...
Svazačka v čele zrovna vykřikuje:
„Chceme žít!“
a já bych se té sympatické dívčiny rád zeptal, co si myslí o hormonální antikoncepci. Ta přece znečišťuje řeky a podzemní vody víc než cokoli jiného – proč tedy neprotestuje také proti ní? To bych se do průvodu s radostí přidal a i nějaký úderný slogan vymyslel, třeba:
„Chraň si zdraví, šetři kačky – nežer hormonální sračky!“
Žádat po naší sluníčkové mládeži, aby v rámci boje za klima omezila svůj hedonistický způsob života, je ale asi moc...
 

čtvrtek 19. září 2019

HAIKU (166)


V á n o č n í   t r a d i c e

i   l e t o s   j s e m   d o s t a l

ž l u č n í k o v ý   z á c h v a t

neděle 15. září 2019

MARCUS DU SAUTOY: HUDBA PRVOČÍSEL























Neuvěřitelná matematická detektivka – na tajemství prvočísel si vylámaly zuby celé generace géniů!

Před časem proběhla světovými sdělovacími prostředky senzační zpráva o tom, že se podařilo vyřešit jednu se sedmi největších matematických záhad, tzv. Poincarého domněnku. Podobné informace se ve světě učenců přijímaly vždy s nedůvěrou – případů, kdy vyšlo najevo, že údajně „neprůstřelný“ důkaz neobstál v konfrontaci s nejlepšími mozky planety a byl posléze vyvrácen, existovala spousta. Tentokrát se však ukázalo, že ruský matematik Grigorij („Gríša“) Jakovlevič Perelman opravdu trefil hřebíček na hlavičku – v jeho objasnění záhadného problému se ani po letech nepodařilo najít sebemenší chybu, takže byl oficiálně uznán za vyřešený. 

Pro zajímavost dodejme, že Perelman odmítl obrovskou finanční částku, která mu za jeho epochální objev náležela, přičemž tak učinil se slovy: „Vím, jak pohnout vesmírem – proč bych se tedy měl zajímat o milion dolarů?“
Mezi šesti zbývajícími matematickými „oříšky“ zaujímá výsadní postavení tzv. Riemannova hypotéza. Právě jí je věnována kniha Hudba prvočísel, v níž Marcus du Sautoy seznamuje čtenáře s fascinujícím příběhem neuspěšných pokusů o nalezení důkazu pro tvrzení, s kterým před 160 (!) lety přišel německý matematik Bernhard Riemann. Už samotné nastínění toho, o co přesně v tomto „hlavolamu“ jde, je (alespoň tedy pro mne, matematického eléva) příliš složité a nezbývá mi tudíž nic jiného než se odvolat na Wikipedii (https://cs.wikipedia.org/wiki/Riemannova_hypot%C3%A9za), popř. na následující skvělé video, v němž je tohle všechno dokonale vysvětleno: https://www.youtube.com/watch?v=tHm7MnPkBiI.

V každém případě je z knihy zřejmé, že Riemanna lze považovat za možná největšího matematického génia, který kdy žil. Aspoň já jsem tento dojem získal poté, co jsem si přečetl jeho životopis, resp. informace o tom, jak hluboce dokázal proniknout do problematiky prvočísel. Marcus du Sautoy dokonce přichází s teorií, že Bernhard Riemann patrně pravdivost své hypotézy uměl dokázat – některé indicie naznačují, že případné nalezení jeho ztraceného deníku by v tomto směru mohlo přinést senzační odhalení. Další cenný zdroj je bohužel nenávratně ztracen – jde o zápisky, které při úklidu bytu velkého matematika spálila jeho až příliš iniciativní hospodyně...

Ačkoli Riemannova hypotéza nebyla dodnes dokázána, důležitých kroků na této složité cestě se učinilo víc než dost. Zajímavé je, že často se tak stalo nepřímo – někdo např. řešil jiný problém, aby následně zjistil, že „neúmyslně“ dospěl k významnému objevu v úplně odlišné, totiž „riemannovské“ matematice. Někdy dokonce ani nešlo o zkoumání matematická, ale fyzikální či dokonce hudební! Během četby jsem nabyl přesvědčení, že se na celou věc nejspíš musí jít nějak jinak – konkrétně jde o 6. kapitolu, v níž jsou prezentovány originální ideje, s nimiž svého času přišel fenomenální Ind Šrínivása Rámanudžan, nazývaný „matematický mystik“.  
V knize Hudba prvočísel se tak stáváme svědky úžasného dobrodružství, autorem velmi trefně charakterizovaným jako „výstup na matematický Mount Everest“. Na jeho vrchol, jakkoli občas vykoukne z mraků a zdá se být na dosah, se dosud nikdo nedostal a i u zatím posledního „horolezce“, tvrdícího, že tam stanul (Michael Atiyah, 24. 9. 2018), se podle všeho jedná toliko o přání, které se stalo otcem myšlenky...
Pokusy o zdolání závratné mety nepodnikají jen matematičtí „profesionálové“, ale v naději, že se na ně usměje štěstí, se do Riemannovy hypotézy pouští i „amatéři“. Odměna, vypsaná za její vyřešení (1 000 000 dolarů) je lákavá, ovšem skrývá i nejedno nebezpečí – v knize jsou třeba zmíněny případy lidí, kterým dlouhodobé a vypjaté matematické úsilí přivodilo duševní poruchu.
Má rada na závěr tedy zní: Hudbu prvočísel si určitě přečtěte, je to neuvěřitelně napínavé čtení, které vás (a nejen „matematicky“) nesmírně obohatí – ovšem před Riemannovou hypotézou se mějte na pozoru!    

čtvrtek 12. září 2019

ХАЙКУ (59)


В и д   н а   к л а д б и щ е

б р о к е р   з н а к о м и т   м е н я

с   п р е и м у щ е с т в а м и   к в а р т и р ы

úterý 10. září 2019

neděle 8. září 2019

čtvrtek 5. září 2019

WALTER ISAACSON: LEONARDO DA VINCI























Monumentální kniha o renesančním velikánovi – Leonardo da Vinci je (nyní i díky Walteru Isaacsonovi) stále živý... 

Troufnout si na životopis génia Leonardova formátu – to chce opravdu hodně odvahy! A také zdravého sebevědomí, okořeněného (rovněž zdravou) drzostí a snad i jistým fanfarónstvím – podívejte se, co dovedu! Je známo, že autor memoárové literatury Walter Isaacson disponuje zmíněnými vlastnostmi a duševními dispozicemi v míře vskutku vrchovaté – čtenáři „jeho“ Steveho Jobse, Alberta Einsteina a Benjamina Franklina dobře vědí, s jakou bravurou dokázal tyto notoricky známé osobnosti přiblížit „obyčejným“ lidem, neorientujícím se v subtilních záležitostech moderních technologií, fyzikálních teorií či společensko-politických problémů.
Leonardo da Vinci je ale přece jen „jiná káva“. Jde o to, že jeho ohromující všestrannost ve spojení s fascinujícím „fortelem“ (dařilo se mu – lidově řečeno – všechno, na co sáhl) z něj dělají duchovního titána, o jehož výsadním postavení v dějinách není pochyb. Před jeho životopisci tudíž stojí zásadní problém, totiž jak s alespoň přibližnou proporcionální vyvážeností „vypíchnout“ z úchvatně mnohovrstevného příběhu renesančního velikána to, co je nejpodstatnější. Řečeno jinak – každý, kdo o něm píše, se musí rozhodnout, zda dá větší prostor Leonardovi-malíři před Leonardem-vynálezcem, upřednostní jeho optické pokusy a objevy na úkor anatomických, zohlední víc člověka, vědce nebo umělce...
Walter Isaacson si byl této potíže evidentně vědom a rozhodl se pro variantu, která se vyznačuje (aniž by to ovšem jakkoli vadilo!) jistou mírou subjektivity – Leonarda nám představuje především jako malíře, resp. objevitele inovativních metod u portrétování, jemuž se díky pochopení zákonitostí perspektivy podařilo vytvořit veledíla, nad nimiž žasli nejen jeho současníci, ale kterým se obdivujeme dodnes. Podrobný popis toho, čím je tak výjimečná Mona Lisa, jaké postupy byly uplatněny u Dámy s hranostajem či co je nejzajímavějšího na obraze Salvator Mundi  – to vše na mě udělalo obrovský dojem. Celkově lze konstatovat, že Isaacson se přímo úzkostlivě snažil o to, aby „jeho“ Leonardo byl co možná nejvíce totožný s historickým „originálem“ – vidí v něm svérázného kreativce, uchváceného obrovskými výzvami své doby, přemýšlivého „podivína“ s obsedantní touhou přijít na kloub všemu, co ho nějak zaujalo, duchovní bytost, povznesenou nad všechno nízké a hrubě materialistické...  
V knize zaujmou i pasáže, popisující mnohdy až úsměvné trable, které si velký umělec užil se snoby své doby. Isabella d´Este, toužící mít od něj svůj  portrét a Leonardovy výmluvy, s nimiž tuto zakázku odmítal, neboť těžko mohl vznešené dámě otevřeně říct, že některé detaily na její fyziognomii (kulantně řečeno) zrovna nekorespondují  s ideálem ženské krásy – u toho jsem se zasmál opravdu od srdce. Fakt, že malíř není řemeslník, musel zkousnout i zadavatel Poslední večeře – u proslulé nástěnné malby se k jeho nelibosti vždy znovu posunovaly termíny dokončení a celý spor ukončila až Leonardova pohrůžka, že tvář netrpělivého mecenáše zvěční na postavě Jidáše.
Jediná věc, která mně na knize vadila, byla autorova skoro až umanutá snaha dokázat, že Leonardo da Vinci byl homosexuál. Jestliže žijeme v době, kdy všelijaké sexuální deviace jsou nejen tolerovány, ale přímo povinně oslavovány, pak to samozřejmě může svádět k tomu, aby se i u slavných osobností minulosti pátralo po pikantnostech v jejich soukromí. To, že této tendenci podlehl i spisovatel Isaacsonova kalibru, je podle mne smutným svědectvím o stavu dnešní západní civilizace. Leonardova údajná homosexualita se na stránkách knihy opírá o tak slabé důkazy, že ji můžeme odsunout do říše bajek.
Za knihou je vidět obrovské penzum práce jejího autora, text doprovází bohatá fotografická příloha, složitost Leonardovy (nejen malířské) tvorby je „zjednodušena“ natolik, aby byla pochopitelná i lidem, kteří by se v ní za „normálních okolností“ vyznali jen stěží. Doporučit tento literární skvost pozornosti čtenářské obce je pro mne velkou ctí!      

úterý 3. září 2019

HAIKU (163)


P o r y v   v ě t r u  –

z   t v é   d l o u h é   s u k n ě

j e   n á h l e   m i n i

neděle 1. září 2019

NEJDE O KONĚVA, ALE O MÁCHU!























Z Petřína má zmizet socha předního představitele českého poetického romantismu 

Překvapivý vývoj nastal v mediálně výbušné kauze Koněvova pomníku, která podle všeho brzy vyústí do mnohem závažnějšího problému. Investigativní cestou bylo totiž zjištěno, že zahalení sochy sovětského maršála mělo posloužit pouze jako indikátor toho, nakolik je veřejnost ochotna tolerovat odstraňování politicky nekorektních sochařských reliktů z ulic a náměstí Prahy. Interní směrnice magistrátu, jejíž text unikl z Kavčích hor, svědčí o tom, že po Koněvovi má stejný osud potkat i Karla Hynka Máchu na Petříně. Zápis z porady nejmenované pražské části nenechává nikoho na pochybách, co zastupitelé z liberálně-demokratického bloku plánují:

Předseda Klouzek:

„Jediným bodem dnešního programu je návrh na odstranění sochy zpátečnického rusofilního agenta K. H. Máchu, která dodnes hyzdí krásný Petřín. Slovo má kolegyně Šeredová.“

Šeredová:

„Jmenovaný Mácha se ve vztahu ke své ženě dopouštěl sexismu a protigenderových provokací. Jeho antifeministické postoje jsou ostatně zdokumentovány i v Máji – zatímco se to tam jen hemží Vilémy a Hynky, Jarmila je jen jedna. Proporcionální zastoupení ženských jmen v poezii tomutu tmářskému šovinistovi evidentně nic neříkalo. Socha takové zrůdy je ostudou Prahy!“

Klouzek:

„Děkuji a předávám slovo kolegyni Teplé.“

Teplá:

„Vztah K. H. Máchy ke komunitě LGBT je sice stále předmětem výzkumů ze strany humanoidních odborníků Karlovy univerzity, dosavadní výsledky ale naznačují, že tento rádoby básník se ke svým spoluobčanům s odlišnou sexuální orientací choval přezíravě, pokud ne přímo pohrdavě. Lásku a sex chápal zcela bigotně a homofobně – jako vztah mezi mužem a ženou! V jeho díle nenajdeme jediný pozitivní verš na adresu transsexuálních osob, které se právem cítí uraženy a omezeny ve svých právech. Můj názor je jasný – Máchova nesnášenlivá ideologie je v příkrém rozporu s politikou tolerance a respektu k jinakosti.“

Předseda Klouzek:

„Pane Snědý, co máte vy?“

Snědý:

„Karel Hynek Mácha označoval své rómské spoluobčany hanlivým termínem „cikáni“. Dokonce se nestyděl nazvat takto jednu ze svých knih, o jejíž přejmenování z Cikánů na Menšinové etnikum již několik let usiluji. Rasista a pravicový extrémista Máchova formátu poškozuje dobré jméno hlavního města i celé České republiky v zahraničí. Čím dříve jeho socha zmizí, tím rychleji si gádžové uvědomí, kdo je tady pánem!“

Předseda Klouzek:

„Hlásí se slečna Zelená.“

Zelená:

„Mácha byl typem člověka, který přímo programově odmítal teorii globálního oteplování. Je sice pravda, že hasil požáry, ovšem to bylo všechno – starost o přehřívající se Zemi mu byla cizí. Z jeho verše „po modrém blankytu bělavé páry hynou“ je navíc evidentní, že hrubě podceňoval skleníkový efekt, byly mu zcela lhostejné klimatické změny a ignoroval problematiku emisních limitů. Byl to zkrátka nepřítel naší krásné planety a to, že napsal pár básniček s přírodními motivy, na tom nic nezmění.“

Předseda Klouzek:

„Závěrečný příspěvek přednese Františka Sauerová.“

Sauerová:

„Chci zdůraznit, že soch je v Praze příliš mnoho a plán na jejich redukci je naprosto adekvátní, rozumný a pirátský. Mácha si demolici plně zaslouží – kdyby žil dnes, určitě by psal posměšnou satiru na Evropskou unii, četl Parlamentní listy a volil Trikolóru. Věřím, že Koněv a Mácha jsou pouze první vlaštovky, po nichž budou následovat další. Hlavně však nesmíme ztrácet ze zřetele náš konečný cíl, kterým je demontáž sousoší koně na Václaváku.

Předseda Klouzek:

„Z vašich vystoupení je zřejmé, že Máchovu sochu v Praze nechceme. Zbývá tedy doladit detaily jejího odstranění. Dávám slovo řediteli firmy Plachta a spol.“

Plachta:

„Jak ukazuje celá záležitost s Koněvem, stejnou taktiku půjde použít i v případě pana Máchy. Harmonogram prací je tedy následující:
1. Polití sochy červenou akrylátovou barvou.
2. Výstavba lešení kolem pomníku.
3. Zahalení monumentu plachtou.
4. Odstranění Máchy.
5. Instalace nové, pokrokové osobnosti.
6. Slavnostní odhalení sochy Gréty Thunbergové.
Mezi jednotlivými kroky (tak jako u Koněva) doporučeje naše firma zhruba týdenní pauzy, aby si veřejnost postupně zvykala na to, že jde o nevratný proces.“

Předseda Klouzek:

„Děkuji. V nejbližší době tedy vydám příslušné rozkazy České televizi, aby celou akci veřejnoprávně pokryla a vyváženě informovala diváky, že ti, kdo Máchu brání, jsou agenti Putina a antiunijní živly.“