středa 31. ledna 2018

IVAN MATOUŠEK: OGANGIE

Aogangie

Kniha jako důkaz, že číst se musí umět...

Místy archaický větný slovosled, upomínající na Vladislava Vančuru a nutící občas čtenáře k přetransformování do „normální“ češtiny. Do groteskní postsrozumitelnosti zašifrovaný příběh, odolávající všem pokusům o analýzu dle tradičních recenzních postupů. Literární krkolomno, hlavolam náznaků, lingvistická ekvilibristika a prozaická báseň par excellence. Struna jazyka, napjatá k prasknutí a vibrující v bizarních tónech monstrózní symfonie, která rve uši a současně láká k dalšímu poslechu. Jako by autor hodil čtenáři rukavici výzvy ke vzájemnému souboji o to, kdo jako první nevydrží volání sirén mezi Skyllou slovního pitoreskna a Charybdou panoptikálních figurín z „onoho“ světa a zaleje si mysl voskem „spotřební“ literatury. To všechno je Ogangie...
Možná ale, že je to celé „jen“ Hra. To jen samozřejmě s uvozovkami dole i nahoře, hra pak s velkým počátečním písmenem, neboť takto si hrát dokáže pouze pan Někdo. Ivan Matoušek povýšil v Ogangii literaturu na duševní box, při němž mezi provazy absentuje rozhodčí, dohlížející na pravidla, což však nikterak neznamená, že by se zápasilo bez nich. Mantinely dovoleného a zakázaného tu zajisté jsou, ovšem určuje je nedefinovaná a nedefinovatelná vyšší moc jménem Ogangie, takže spisovatel, ani kdyby nakrásně chtěl, nemůže svému sokovi cokoliv ulehčovat či darovat – ber, nebo nechej být, to je jeho heslo i krédo. A čtenář, pokud je Čtenářem, mu to nejenže nemá za zlé, ale právě naopak – je mu za to vděčný, protože bez takových spisovatelů by navždy zůstal čtenářem...
Je možné psát „o ničem“? Tedy – psát o něm tak, aby se toto „Nic“ stávalo nástrojem či vodítkem k pochopení všeho („Všeho“)? Na stránkách Matouškovy knihy se lze přesvědčit, že to možné je... a nejen to! Jsme zvyklí, že se slovy a větami jde paralelně příběh a že to tak „má být“ – ve výjimečných případech se v nich ale může odrážet svět za zrcadlem, kdy se literatura stává předstupněm metafyziky (Metafyzična). Jestli to někdo takto pochopí, nebo projde kolem bez povšimnutí, je svrchovaně individuální a tudíž nanejvýš intimní záležitost. Netroufám si říct, zda se právě tady láme chleba čtenářské gramotnosti, jestli zrovna zde je ono inkriminované místo, oddělující čtenáře od Čtenářů, knižní konzumenty (to není myšleno nijak pejorativně!) od (myšleno s nadsázkou!) Vědoucích – mám ale pocit, že ano. Obvykle se v případě knih, jakou je Ogangie, používá fráze „jsou určeny pro náročného čtenáře“. Neměli bychom však být nároční všichni? Kdo ze čtenářů se dobrovolně a beze studu označí za „nenáročného“?
Dobrá, řeknete si – ale „o čem“ ta kniha vlastně „je“? Na to se dá odpovědět pouze protiotázkami jako: O čem je prostor a čas? Kam směřují dějiny? Odysseus se plavil na lodi po mořích a „náš“ Oddys se musí spokojit s neckami a páchnoucím jezerem splašků v čističce odpadních vod – a co myslíte, mohou mít tito dva přesto cosi společného? Hlavní otázka je však úplně jednoduchá a zní zhruba takto: A kdyby „to“ nebylo nic jiného než erupce nahromaděné inspirace, eskapáda radosti z přiblížení se samotným limitům jazyka či láva slov, tekoucí po úbočích rozjitřené mysli – copak by to bylo málo? Ano, to všechno tam je – a zároveň to dává smysl! Tedy Vyšší smysl, abychom si rozuměli. Vyjděme sami ze sebe a hledejme Ogangii – všichni máme naději, neboť „každý může mít své Lambaréné...“
Nakladatelství Triáda patří u nás k těm menším, ovšem ukazuje se, že sázka na kvalitu před kvantitou, jakkoli nemusí vést k závratnému finančnímu profitu, je cestou k vytvoření čtenářské komunity, která takovýto postoj ke knihám a literatuře dovede ocenit tím nejlepším způsobem, totiž svou věrností osvědčené „značce“. Domnívám se, že právě malá nakladatelství, v nichž si s každou knihou, než ji vypustí do světa, doslova „hrají“ a spíše než podnikání vidí ve své práci poslání, jsou ve své „branži“ onou příslovečnou „solí země“, bez níž bychom byli vydáni na milost a nemilost „velkým hráčům“. Nic proti nim, ale kdo z nich by si troufl vydat třeba právě Ogangii, určenou pro literární „fajnšmekry“ a z pohledu trhu patrně neslibující zisk, který by „stál za to“? – Triádo, díky za Ogangii...
Ivan Matoušek stvořil mistrovské dílo!

úterý 30. ledna 2018

KNIHY, NA KTERÉ SE TĚŠÍM (5)

Knihamatvejevova

První kniha oceňované ruské autorky v češtině!

Naprosto nechápu, proč u nás vychází zcela zanedbatelný počet knih současných ruských spisovatelů – vždyť v dnešním Rusku se odehrává literární boom nevídaných rozměrů a tak velikým množstvím vynikajících autorů všech možných žánrů se nemůže pochlubit žádná jiná země. Jediné vysvětlení, jež mne napadá, je státem prosazovaná rusofobie, která se v naší zemi v posledních letech stala oficiální politickou doktrínou a každý, kdo k Rusku (nebo, nedej Bože, k Vladimíru Putinovi) projeví sympatie, dostává málem cejch extrémisty a antidemokratického radikála, před nímž je třeba mít se na pozoru. Došlo to podle všeho až tak daleko, že vydávat současné ruské autory se knižní nakladatelství bojí, aby nebyla obviněna z propagace... čeho? To opravdu nevím, ale možná by nám to řekl někdo z Arga, které před časem nejdříve avizovalo vydání románu Tábor od Zachara Prilepina, aby posléze přišlo s prohlášením, že „z ideových důvodů“ kniha nevyjde...
Anna Matvějevová se narodila 19. 1. 1972 ve Sverdlovsku (dnešní Jekatěrinburg). V románu Ďatlovův průsmyk s podtitulem Tajemství devíti se nechala inspirovat skutečnou událostí, k níž došlo nedaleko jejího rodiště v roce 1959. Skupina devíti mladých lidí se tenkrát vydala na výpravu do nehostinných oblastí severního Uralu a za podivných okolností tam všichni zahynuli. Tato tragédie nebyla dodnes uspokojivě vysvětlena a záhady, které ji obestírají, daly vzniknout mnoha teoriím, včetně tzv. „konspiračních“.
Ďatlovův průsmyk má vyjít v nakladatelství Akropolis v průběhu roku 2018. Dodejme, že se zde v letošním roce chystá rovněž vydání novely Anny Matvějevové s názvem Najít Taťánu.

neděle 28. ledna 2018

ZABLOKUJEME VÁM FACEBOOK!

Facebookovi-cenzori

Sorosovi svazáci a cenzura v českých médiích

Kdykoli jsem si dnes pustil rádio, vždycky se z něj na mě vyvalila povolební kocovina Drahošových pohrobků, do omrzení papouškujících smuteční řeči o tom, jak to zase dopadlo blbě a jak znovu rozhodli nevzdělaní vesničané. Proč lidé ve své většině volili Zemana, který nás povede do Ruska a nikoli slušného a kultivovaného Drahoše, tak předpisově proevropského a prounijního, jehož kandidaturu navíc podpořili Tomáš Halík, Bohuslav Sobotka, Miroslav Kalousek, Daniel Herman a tolik dalších skvělých lidí? Sluníčkáři si nad tím lámou hlavu ještě teď večer – v České televize si podávají dveře všemožní chytrolíni, analyzující povolební situaci a předkládající národu ty zaručeně objektivní teorie o tom, proč se stalo, co se stalo. Došlo to už tak daleko, že jeden z nich vyslovil názor, podle kterého volili Zemana obyvatelé příměstských sídlišť a že by se „s tím mělo něco dělat“. Naštěstí neřekl co, takže snad nehrozí, že by tito lidé přišli o volební právo...
Politologičtí všeználci nepochopili a podle všeho ani pochopit nemůžou, že ve volbách se hlasovalo především o svobodné a nezávislé společnosti, která je stále více ohrožována nikým nevolenými aktivisty z neziskových a nevládních organizací. Kdybych měl mluvit konkrétně, pak moji svobodu projevu omezují udavači na facebooku – kdykoli jsem např. v předvolebním období uveřejnil článek na podporu Zemana, byl okamžitě smazán s tím, že jde o spam. Když jsem se proti tomu ohradil, přístup na facebook mně na tři dny zablokovali. Totéž se děje i dalším lidem s „nesprávnými“ názory. A takto jednají ti, kdo mají jinak plná ústa slušnosti, tolerance a lidských práv.
Z vítězství Miloše Zemana mám radost mimo jiné i proto, že na facebooku mě od včerejšího odpoledne nemažou a neblokují. Nevím, jak dlouho tento stav potrvá, ale chci věřit, že Zuckerbergovi cenzoři si uvědomí neúčinnost této taktiky a konečně mně dají pokoj...

sobota 27. ledna 2018

OTEVŘENÝ DOPIS PRAŽSKÉ KAVÁRNĚ...

Milosedokose

Poražená pražská kavárno, neziskoví parazité, havloidní povaleči,

za chvíli se zavřou volební místnosti, začnou se sčítat hlasy a vy se dozvíte, že váš kandidát dostal na frak. Vím, že to pro vás bude šok, neboť jste ve své naivitě věřili, že dny Miloše Zemana v úřadu prezidenta jsou sečteny. Projevili jste se jako naprostí hlupáci a propadli jste stejné iluzi jako před čtyřmi roky, kdy jste vyslali na Hrad Káju Černokněžníka. Opravdu nechápete, že Česká republika není jen Praha? Vážně jste si mysleli, že český a moravskoslezský venkov, kde žijí lidé se zdravým selským rozumem, dá hlas plastelínovému Jirkovi a připustí, aby se z nás stal bruselský protektorát? Skutečně si ve své slaboduchosti namlouváte, že národ považuje Rusko a Putina za nepřítele a NATO a Brusel za spojence a ochránce? S oblibou se stylizujete do role elity národa, svými praktickými činy nás ale dnes a denně přesvědčujete, že jste spíš pseudointelektuální lůzou. Vaše kampaň, založená na nenávisti, urážkách, opovrhování všemi, kdo nesdílí multikulturní nadšení a posměšcích na adresu protikandidáta po zásluze narazila na odpor všech rozumných lidí. Viděl jsem jednu Drahošovu besedu s jeho příznivci a první slova byla: „Přišel jsem bez hůlčičky a nikdo mě nemusel podpírat! Cha, cha, chááá!“ A takového „slušného“ člověka byste chtěli mít v čele státu! Za pár minut se názorně přesvědčíte, že většina voličů chce žít ve svobodné a nezávislé zemi a že si nepřeje, aby nám ji zničily hordy muslimských nájezdníků a my se ocitli tam, kde je dnes Německo, Francie, Anglie či Švédsko.
Jak vás znám, příčiny své porážky budete jako obvykle hledat v dezinformačních webech či v útoku čínských a ruských hackerů. Prosím – nedělejte ze sebe větší voly, než jsme doufali. Zemanovi na Hrad jste pomohli především vy sami tím, že jste před prvním kolem rozšířili poplašnou zprávu o automatickém postupu stávajícího prezidenta do dalšího kola. Voliči to vyslyšeli, takže Miloš Zeman teď dostal tolik hlasů, že se nestačíte divit.
Rádi se prohlašujete za demokraty a následovníky Tomáše G. Masaryka a Václava Havla a chci tudíž věřit, že se podle toho budete i chovat. Demokratická většina ve svobodných volbách rozhodla, že Miloš Zeman má být naším (a tedy i vaším!) prezidentem i nadále a od vás se očekává, že uznáte svou porážku a budete respektovat vůli národa. Rád bych vám při této příležitosti citoval jeden z Havlových výroků, který jako by byl napsán právě pro dnešní den: „V USA bývá předvolební kampaň vždy ostrá a mnohdy i nepřátelská. Když se ale zvolí prezident, celá země se kolem něho semkne a zapomene na předvolební šarvátky. Tak by to mělo být i u nás.“ Tolik tedy slova vašeho guru, která byste měli mít po oznámení volebních výsledků na paměti.
Pavel Tigrid, další z vašich velikánů, řekl toto: „Volby jsou svátkem demokracie, kdy lid je králem.“ A tento lid dnes řekl své jasné Ne nejen Drahošovi, ale i všem těm, kdo za ním stojí a řídí ho. Velké Ano Miloši Zemanovi je přesvědčivým a nezpochybnitelným důkazem toho, že naši občané jsou ve své většině sebevědomí lidé s vlastním rozumem, kteří se nenechají opít rohlíkem eurohujerské propagandy.

pátek 26. ledna 2018

VOLBY SKONČILY, SČÍTAJÍ SE HLASY... (dokončení)

Aaadrahos

Vítejte ve volebním studiu ČT!

Přenesme se o 24 hodin dopředu – je sobota, 27. ledna 2018, krátce před třetí odpoledne. Ve volebním studiu České televize se začínají objevovat grafy s prvními údaji o výsledku prezidentských voleb. Po sečtení hlasů ve zhruba čtvrtině volebních okrsků je stav 59 : 41 ve prospěch Miloše Zemana.
Marcela Augustová: „Vážení diváci, při přenosu dat z Ústřední volební komise do České televize došlo podle všeho k technické chybě. Na odstranění závady se pilně pracuje a věřím, že brzy budeme mít správné údaje a... promiňte, mám tu zprávu od hlavního technika na Kavčích horách... Cože? Zeman vede na celé čáře? Ale vždyť... mělo to být vyrovnané s lepšími vyhlídkami pro Drahoše a... Pánové, co na tento neuvěřitelný vývoj říkáte?“
Dr. Ing. Mgr. et Mgr. Drahoslav Předpovídač: „My se tady s kolegy usmíváme, protože nejspíše došlo k přehození došlých dat – stav bude ve skutečnosti 59:41 pro Drahoše. Ostatně manželka nového prezidenta řekla jasně, že televize fandí Jirkovi, jenom to nemůže dávat najevo.“
PhDr. Mgr. Věnceslav Věštec: „Tady jsme takříkajíc v přímém přenosu svědky toho, že ruští a bangladéští hackeři se nezastaví před ničím. Na možné ovlivňování voleb z jejich strany profesor Drahoš upozorňoval dávno, bohuže nikdo ho nebral vážně. Vypadá to, že se nabourali do počítačů Pražského dopravního podniku a odtud šíří své výbušné zprávy přímo po tramvajových kolejích. Doufejme, že policie rychle zakročí a my se spolu s televizními diváky dozvíme skutečné průběžné výsledky.“
Mohamed Abú Chechtání, Director of University Dlajajebad: „Já chtel by upózornit na nedavnó salozenou islaministickou orgánisáci Zeman do toho. Tyto radikály disponovat hodne technika a vypinavat elektrickyho prouda v Tiruvanantapuram. Co kdys ony prerusit prouda do ceská obrazovka?“
Prof. Dr. Drahomil Bystrozraký: „Tak teď je už naprosto jasné, že jde skutečně o hoax a poplašnou zprávu nejtěžšího kalibru. Vidíte to sami – nyní je již sečteno 80 % hlasů a Zeman prý vede 65:35. Ti, kdo mají toto všechno na svědomí, by si měli uvědomit, že Zeman je schopný vést nás do těch nejzapadlejších východních končin, třeba až do Japonska. Až ta fraška skončí, mělo by okamžitě dojít k ručnímu přepočítávání hlasů, protože výsledek, jaký vidíme na obrazovce, nemůže žádný demokrat v této zemi akceptovat. Navrhuji také, aby...“
Marcela Augustová: „Omlouvám se, že vám neumožním dokončit vaši myšlenku, ale právě mi přišla informace o tom, že vysílání České televize musí být z vážných důvodů neprodleně přerušeno. Děkuji tedy hostům ve studiu a loučím se s diváky, snad se co nejdříve všechno vyjasní a my vám zprostředkujeme přímý přenos z inaugurace pana Jiřího Drahoše.“
Poznámka:
Krátce předtím, než byly zablokovány facebookové stránky a poté vypnut internet v celé České republice, se objevila na serveru zištné organizace MyPrahunedame-radsijizbourame.eu tato zpráva:
„Vysílání České televize, věnované výsledkům prezidentské volby, bylo v 16:45 přerušeno z důvodu srocení obrovského davu demonstrantů na Kavčích horách. Mnozí z těchto zhruba dvaceti aktivistů nesli transparenty s hanlivými výroky na adresu České televize – „Fandíte Drahošovi a teď tohle?!“, „Zeman nás táhne do Japonska!“, „Lumpové – paní Eva brečí!“ apod. Jeden z účastníků se vyjádřil v tom smyslu, že v Praze vypukla Velká bedýnková revoluce, spiklenci obsadili hlavní velín, rozložili si tam spacáky a chystají se zahájit protestní nocování. Praha volá o pomoc – všichni, jimž není osud Drahoše lhostejný, přijďte stanovat na Kavky. Spacáky, karimatky a blbou náladu s sebou!“
Kancelář prezidenta vydala před několika minutami toto stručné prohlášení:
„Prezident republiky vyzývá občany, aby zachovali klid a počkali, dokud se telerevolucionáři nevyspí z kocoviny.“

čtvrtek 25. ledna 2018

VOLBY SKONČILY, SČÍTAJÍ SE HLASY...

Aadrahos

Vítejte ve volebním studiu ČT!

Přenesme se o 48 hodin dopředu. Je sobota, 27. ledna 2018, krátce po druhé hodině odpolední. Před chvílí se uzavřely volební místnosti a ve studiu České televize je již připravena Marcela Augustová, aby spolu se čtyřmi renomovanými analytiky okomentovala zveřejňování výsledků, tak jak budou postupně přicházet z jednotlivých okrsků. K tomu má dojít zhruba za deset minut, což dává prostor k položení několika otázek všem přítomným.
Marcela Augustová: „Pánové, všichni jste odborníky na marketingovou analýzu potenciálu lidského faktoru v preferenčním procesu. Jaký očekáváte výsledek?“
Prof. Dr. Drahomil Bystrozraký: „To je složitá otázka, protože preference obou soupeřů byly v posledních dnech takřka vyrovnané. Dá se ovšem očekávat, že Jiří Drahoš nakonec strhne vítězství na svou stranu, neboť jeho mimořádně aktivní kontaktní kampaň, která několik hodin před otevřením volebních místností vyvrcholila zablokováním pražské magistrály traktory soukromých zemědělců, se určitě setká s velkým ohlasem. Toto názorné spojení Prahy a venkova byl vynikající marketingový tah a je jen dobře, že k němu Drahoš tak odvážně sáhl. Je zřejmé, že právě on je tím prezidentem sjednotitelem, po němž národ volá.“
Dr. Ing. Mgr. et Mgr. Drahoslav Předpovídač: „Souhlasím s kolegou, pan Drahoš tím, jak argumentačně rozdrtil Zemana v duelu na TV Prima a následně odřekl účast v ČT, aby mohl obsadit Prahu zemědělskou technikou, si získal sympatie nerozhodnutých voličů, kteří takovýto brilantní závěr kampaně jistě ocení. Nezapomínejme ani na to, že je to právě Drahoš, kdo má za sebou podporu intelektuální elity národa – jména jako Tomáš Halík, Bohuslav Sobotka, Daniel Herman či Miroslav Kalousek mu určitě přinesou politické body. Pro Drahoše hovoří i to, že jako chemik má blízko k výrobcům zábavní pyrotechniky.“
PhDr. Mgr. Věnek Věštec: „Při analýze jednotlivých segmentů voličské základny se ukázalo, že Zemana budou volit převážně plnoštíhlé ženy s výraznými mateřskými pudy. Je to vcelku logické, současný prezident v nich probouzí pečovatelské instinkty, takže takovou typickou Zemanovou voličkou je pětatřicetiletá matka tří dětí, vážící 85 kg při výšce 168 cm. Jiří Drahoš má podporu u mladých mužů mezi 18,5 – 20 lety, kteří žijí u rodičů a studují humanitní obor, nejčastěji behaviorální genderismus. Co je však hlavní – Drahoš má dominantní převahu u osmdesátiletých žen s dentální protézou a to rozhodne.“
Mohamed Abú Chechtání, Director of University Dlajajebad: „Mí predreckikove to jiš reknout za já – vsetky analýza z poslednych den a hodyn jásne preferovat Drahoč. Ten pómyslná jasýček na váhy hlávne pro venkovský lidy být stáhnutí kralíka z kuže, které pan profesor predvest na jedincovi, bezbolestne ubitém násadou od lopata. Drahočovi dát hlas reznici, zednikové a vegetarionari, a tento élektorat obvykla chodit k volby s velika disciplina a taky se sebou brát prislúsnikove svoja ródina a...“
Marcela Augustová: „Promiňte, pane Mohamede, že vám skočím do řeči, právě začínají přicházet první výsledky, ale... to bude asi... nějaký hoax, nebo snad...“

(dokončení příště)

úterý 23. ledna 2018

JEŠTĚ VĚTŠÍ DRAHOŠ, NEŽ JSME DOUFALI!

Azemankiller

Jirka Velkým Vontem? Stínadla se bouří!

Jirka teď asi lituje, že v euforickém zatmění mysli po prvním kole vyzval Zemana k osobnímu duelu. Ten si ho vychutnal a udělal z něj ještě většího drahoše, než diváci v sále a u obrazovek doufali. Dá se říct, že ho stáhl z kůže jako králíka. Jirka dostal (řečeno tenisovým slangem) kanára, Zeman jej v prvním setu vyprovodil z pomyslného televizního kurtu zcela přesvědčivě 6:0 a dokonce sami vyzývatelovi příznivci vážně uvažují o tom, zda není na čase hodit do ringu ručník...
Ve vší nahotě a před celým národem se tak provalilo to, o čem dávno ví český a moravskoslezský venkov a co se Praha snažila do poslední chvíle utajit – Jirka je typický kavárenský kandidát, mediální produkt, co se vloží do krabice, zamaskuje stříbrným balícím papírem s červenými srdíčky, ovine pozlacenou šňůrkou, marketingově načančá a pak předloží národu jako pěkný dáreček. To, že se jedná o danajský dar v tom nejhorším slova smyslu se mají truchlící obdarovaní dovědět až po rozbalení – což už bude pochopitelně pozdě. Záruka výměny nechtěného zboží v tomto případě možná není a lidem by nezbylo nic jiného, než se po čtyři roky tlouct do hlavy, kam dali rozum.
Přál bych Jirkovi, aby si co nejdříve uvědomil, jakou boudu na něj pražská kavárna ušila. Když se kolem člověka motá dav pochlebovačů a patolízalů, dá se pochopit, že jedinec se sklonem k narcismu může propadnout dojmu, že je opravdu mesiášem, na kterého národ toužebně čeká. Stát na pódiu v sále, přeplněném vlastními fanatickými příznivci, s aplaudujícími Horáčky, Hilšery a Fischery za zády je jedna věc, něco jiného je ovšem názorový střet s oponentem, který vás inteligenčně nebetyčně převyšuje. Jirka si zkrátka utrhl ostudu jako řemen a přejme mu, aby ho včerejší držkopád na Primě vrátil zpátky na zem.
Mediální král pražské kavárny stojí před voliči v nedbalkách. Jirka je asi opravdu „slušný“ – pokud se tedy slušností myslí bezpáteřnost, bezzásadovost a absence jakéhokoli samostatného myšlení. Je nyní rovněž jasné, proč si právě takového kandidáta přeje Brusel – plastelínoví drahoši se dají výborně a prakticky bez jakéhokoli odporu tvarovat do požadovaných figurek. Základní otázka před nadcházejícími volbami tedy zní – chceme v čele státu chlapa s koulemi, nebo líbivou loutku s duší eunucha?

pondělí 22. ledna 2018

KOLEKTIV AUTORŮ: PŘÍBĚHY MOŘEPLAVCŮ

Knihamoreplavci

Jako malému dítěti mně jednou rodiče koupili kalhoty, kterým se tenkrát říkalo texasky. Vzadu na kapse byl obrázek jakési plachetnice a nápis Kon-Tiki a když jsem se ptal, co to je, dozvěděl jsem se o norském cestovateli Thoru Heyerdahlovi a jeho slavné plavbě přes Tichý oceán na vlastnoručně vyrobeném voru. Slovo Kon-Tiki se od té doby pro mě stalo synonymem dalekých a nebezpečných cest, dobrodružných výprav do neznámých zemí a statečného boje s přírodními živly a příběhy mořeplavců mne zaujaly natolik, že jsem o nich přečetl všechno, co se mi dostalo do ruky. Bohužel tomu bylo po dlouhá léta tak, že absentovala publikace, která by v jednom svazku zmapovala vše, čeho „naši lidé“ na světových mořích a oceánech dosáhli. A ejhle – nyní na „stará kolena“ recenzuji knihu, která toto bílé místo na mapě naší knižní produkce konečně zaplnila a představuje čtenářům české a slovenské odvážlivce, kráčející ve stopách slavného Heyerdahla.
Jedná se o celkem patnáct příběhů lidí, kterým oceány a daleké krajiny učarovaly natolik, že zásadně změnili své životy a takříkajíc vsadili vše na jednu kartu. Měl jsem trochu obavy, zda a nakolik se podaří „vtěsnat“ je do jedné publikace – vždyť jeden každý z nich by o svých zážitcích mohl napsat samostatnou knihu (ostatně mnozí též napsali). Dopadlo to ale skvěle – pro všechny se našel dostatek místa a čtenář tak drží v rukou vskutku reprezentativní publikaci, která osloví určitě i ty, jimž dosud tento druh sportu (či snad zábavy?) nic neříkal. Ti, kteří se na jejím vydání podíleli (a muselo jít určitě o větší množství lidí), tak očividně činili s velkou láskou a zapálením pro společnou věc a výsledný produkt jejich úsilí by neměl uniknout pozornosti těch, kdo navrhují nominanty do soutěže Nejkrásnější česká kniha roku. Příběhy mořeplavců (s podtitulem Češi a Slováci, kteří obepluli svět) s napínavým vyprávěním o plavbách po světových oceánech a zážitcích ze setkání s obyvateli exotických zemí, vyčerpávajícími informacemi o problematice takovýchto náročných výprav a bezpočtem nádherných fotografií si za své profesionální zpracování a nádherný design zcela jistě zaslouží nějaké oficiální ocenění.

Recenze zde:


neděle 21. ledna 2018

POETICKÉ KOMENTÁŘE (155)

Aodbory

Š é f   o d b o r ů   s   h a v í ř i
p ů j d o u   v   č e l e   l i d s k ý c h   m a s  –
k   v o l b á m   s v o r n ě   z a m í ř í
D r a h o š o v i   d á t   s v ů j   h l a s !

pátek 19. ledna 2018

DRAHOŠ BY NÁS PŘIŠEL PĚKNĚ DRAHO...

Adrahosfoto

aneb mediální sláva – polní tráva, Jirko!

Na Pražský hrad přijelo auto, v němž nikdo neseděl. Otevřely se dveře a vystoupil Antonín Novotný. Tak tento vtip se svého času vyprávěl o našem bývalém prezidentovi, proslulém svou prostoduchostí, podprůměrným intelektem a nadprůměrným míněním o své osobě. Zdá se mi, že podobné vtipy si možná budeme vyprávět znovu, pokud podlehneme mainstreamové masáži a nedáme hlas současné hlavě státu.
To, co je na panu Drahošovi nejzajímavější, je totiž jeho totální nezajímavost. Když něco říká, je hned očividné, že to nemá ze své hlavy a jen omílá fráze, které mu do úst vkládá někdo jiný a že je zcela ve vleku loutkovodičů, vytvářejících jeho mediální obraz. Nezávidím jim, protože udělat z Drahoše přijatelného prezidentského kandidáta, který by mohl voliče zaujmout, je věc víc než nesnadná. Nezbývá jim vlastně nic jiného, než přetransformovat Drahošovy nedostatky v přednosti a pokusit se nachytat některé méně inteligentní voliče na rádoby slušňácké image člověka, který toho jinak nemá moc co nabídnout. A tak se z absolutní politické nezkušenosti stává najednou obrovská výhoda („S čistým štítem na Hrad!“), z bruselského hujerství je zničehonic zakotvenost v evropských hodnotách, rusofobie je vydávána za důkaz „západního směřování“, fascinace Merkelovou za státnickou moudrost atd. Tam, kde to okecat nejde (Drahošovy názory na neziskové organizace, cenzuru na sociálních sítích, adopci dětí homosexuály...), se jednoduše neřekne nic v naději, že s takovouto pštrosí taktikou se ten týden do voleb ještě přežije a pak už je to jedno.
To, že Drahoš nemá šanci Zemana porazit, je zřejmé z mnoha indicií. A která je podle mne ta zásadní? Na pana akademika pěje ódy celá řada lidí, kteří se svými názory a postoji natolik zdiskreditovali v očích drtivé většiny občanů, že jejich podpora je nejen kontraproduktivní, ale přímo smrtelná. Vypadá to asi takto:
Chcete volit Drahoše? Dobře, je to Vaše ústavní právo, ale uvažte, že ho chce volit i Tomáš Halík. Rovněž Bohuslav Sobotka. A taky Jiří Dienstbier. Dokonce Daniel Herman. Opravdu chcete být ve společnosti těchto individuí? Cože, vy jste svůj názor změnil? A budete nakonec přece jen volit Zemana? Jasně, vím, že se skřípěním zubů, ale Váš hlas bude platný jako každý jiný a o to jde...

středa 17. ledna 2018

KNIHY, NA KTERÉ SE TĚŠÍM (4)

Knihasvetvzadech

Strhující svědectví o životě s bipolární poruchou!

Lidé, trpící duševní poruchou, obvykle necítí potřebu vyprávět o svém trápení druhým. Není se ani čemu divit, protože v dnešní době je nemocná mysl stále ještě stigmatem, diskvalifikujícím jeho nositele v očích společnosti na podivné, podezřelé a potenciálně i nebezpečné individuum. O to víc je však třeba o této problematice hovořit, protože jedině tak je možné odstranit balast nejrozmanitějších předsudků a ukázat, že „blázni“ jsou vlastně lidé jako my, popř. že my jsme jako oni...
Německý spisovatel Thomas Melle jde v tomto směru tak říkajíc s kůží na trh, resp. s maniodepresivní (bipolární) poruchou před čtenáře. Tato záhadná nemoc, projevující se střídavými stavy euforie a depresí, skrývá dodnes mnohá tajemství i pro psychiatrické odborníky. Kromě osvětového významu má kniha i nepřehlédnutelné literární kvality – podle zahraničních recenzí je zřejmé, že otevřeností a úsilím o poznání své duše si autor získal srdce tisíců čtenářů.
Kniha Thomase Mellea s názvem Svět v zádech má vyjít v březnu 2018 v nakladatelství Odeon.

pondělí 15. ledna 2018

PŘEJME DRAHOŠOVI 14 DNÍ SLÁVY

Jiridrahos

... protože pak po něm neštěkne ani pes!

V sobotu večer ještě ani nebyly sečteny všechny hlasy a pražská kavárna se už prostřednictvím svých hlásných mediálních trub nechala slyšet, že následující dva týdny před druhým kolem prezidentských voleb budou ve znamení zběsilých útoků proti Jiřímu Drahošovi, že příznivci Miloše Zemana se nebudou štítit ani těch nejpodlejších pomluv a lží, jen aby zabránili zvolení jeho protikandidáta. Skutečnost je ovšem přesně opačná – sotva se ukázalo, kdo bude Zemanovým vyzývatelem, začala nejzběsilejší kavárenská média (Česká televize, Svobodné fórum a Aktuálně.cz) pět oslavné ódy na úžasného člověka, který svým charismatem, slušností, inteligencí, morálním profilem, zásadovostí, čestností a uměním naslouchat bude prezidentem, po jakém národ tak dlouho volá. S nadšenými tirádami na Drahošovu adresu pak ruku v ruce šla (a jde pořád a je to čím dál horší) dehonestující kampaň vůči současnému prezidentovi, která svou vulgaritou, podlostí a tendenčností přesahuje všechno, na co jsme dosud byli u antizemanovských fanatiků zvyklí.
Jiří Drahoš se k tomu všemu dostal tak trochu jako slepý k houslím, ovšem ukazuje se, že role mesiáše, do níž ho pasovala výše zmíněná média, mu nejenže není proti srsti, ale naopak se v ní evidentně vyžívá. Kdyby byl druhý na pásce Fischer, Hilšer, Horáček či kdokoli jiný, miláčkem kavárny by se stal on a po Drahošovi by neštěkl pes. Je šokující a hodně to vypovídá o jeho zřejmě nikoli vysoké inteligenci, že Drahoš tuto manipulaci, kterou s ním provádějí všichni ti náhle se objevivší pochlebníci a patolízalové, mazající mu teď od rána do večera med kolem pusy, nejenže neprohlédl, ale zcela ochotně si nechal nasadit psí hlavu užitečného idiota, který je národu pro smích. Jeho vyjádření z posledních dnů, charakteristická nabubřelými frázemi, ambiciózními vizemi a evidentním přesvědčením, že vítězství má prakticky v kapse, ukazují, že v euforii, která je kolem něj záměrně šířena, zcela ztratil soudnost. Jiří Drahoš si zkrátka neuvědomuje, že pro kavárníky má tak obrovskou cenu jen a pouze jako protivník Miloše Zemana, jinak je jim totálně ukradený.
Kdo ví, s čím vším Zemanovi nepřátelé ještě přijdou. V každém případě je zřejmé, že větří krev a udělají vše pro to, aby štvanici na hlavu státu „úspěšně“ zakončili. Akce fašistické feministky přímo ve volební místnosti svědčí o tom, že jsou schopni i fyzických útoků. Do boje troubí Halík, svou šanci cítí Šafr, víc než ochotně se přidává Fendrych a všechny dohromady koordinuje Václav Moravec. Proti této smečce mediálních křiklounů stojí mlčící většina Čechů, Moravanů a Slezanů se zdravým selským rozumem, kteří (stejně jako minule Karla Schwarzenberga) pošlou Jiřího Drahoše do pr... propadliště dějin!

neděle 14. ledna 2018

JOANNE GREENBERGOVÁ: NESLIBOVALA JSEM TI PROCHÁZKU RŮŽOVÝM SADEM

Neslibovala-jsem

Fascinující kniha o tajemných zákoutích lidské mysli – nebojme se lidí, kterým onemocní duše!

Kniha začíná zdánlivě idylicky – manželé Jacob a Esther jedou nádhernou podzimní krajinou, v autě je s nimi jejich šestnáctiletá dcera Debora a celé to vypadá na typický rodinný výlet. Z tohoto omylu jsme však brzy vyvedeni – když se na noc ubytují v jednom motelu a rodiče jsou náhle sami (dcera spí ve vedlejším pokoji), jejich komunikace probíhá úplně jinak, než bychom čekali u rozradostněných výletníků. Je to rozhovor dvou zoufalých lidí, zdrcených nemocí, kterou lékaři diagnostikovali u jejich dítěte. Není pro ně vůbec snadné odvézt svou dceru „tam“, i když ví, že je to nejspíše jediná a poslední šance, jak ji zachránit...
Když si někdo zlomí nohu, je to svým způsobem „v pořádku“ – každý vidí, o co jde, dotyčný má sádru, chodí o berlích, je jasné, že za pár týdnů se noha uzdraví, sádru mu sundají a všechno bude jako dřív. Nikdo nad takovým člověkem neohrnuje nos a nerozšiřuje o něm klepy. Proč ale u jiných nemocí tuto tendenci k ostrakizaci postiženého nejen máme, ale navíc ji považujeme skoro za normální? Není už načase opustit všechny ty hloupé předsudky a začít se na „blázny“ dívat jako na lidi, kteří jsou nemocní prostě jen trochu jinak a namísto zlomené nohy, zápalu plic či nedostatečné tvorby inzulínu mají málo serotoninu v mozku?
Americká autorka má mimořádnou zásluhu na tom, že se jako jedna z prvních pokusila (a hned dodejme, že jednoznačně úspěšně) proniknout do tajemné říše psychických nemocí a na své literární hrdince ukázala a dokázala, že duše těchto jedinců neztrácí nic ze své citlivosti na vnější podněty ze světa „normálních“ lidí či z rozlišovacích schopností na škále „dobro – zlo“. Je tomu ve skutečnosti přesně naopak – za duševními poruchami stojí často zvýšená senzitivita, nadprůměrná inteligence a hypertrofovaná obrazotvornost. Těžko se pak lze divit, že u takto „postižených“ může dojít ke ztrátě schopnosti zařadit se mezi běžné, průměrné lidi a žít v prostředí, které se jim zdá být nepochopitelné či nepřátelské. Nabízí se samozřejmě trochu kacířská otázka, zda nejsou ti, které označujeme za duševně choré, ve skutečnosti normální na nějaké vyšší, kontemplativní úrovni...
Debory se v ústavu ujímá žena, o níž se dozvídáme, že žila v hitlerovském Německu a právě tam si začala uvědomovat relativnost kritérií, podle nichž se psychiatři mnohdy řídí. Neměly být ty statisíce zfanatizovaných nacistů i s jejich pomateným „vůdcem“ zavřeny do blázinců? Nejspíše ano, ovšem když je takovýchto hlupáků velké množství, automaticky začnou považovat své přesvědčení i činy za něco normálního a správného a naopak pronásledují ty, kdo smýšlí jinak. A doktorka Friedová má i spousta jiných, na svou dobu (jsme v roce 1948) převratných názorů na léčbu psychiatrických pacientů i na celkový přístup k nim. Šestnáctiletá Debora má vlastně život teprve před sebou a její lékařka je rozhodnuta udělat všechno možné, aby jí pomohla navrátit duševní zdraví. „Schizomorfní dezorganizace kognitivních procesů, autoagresivní postoje s obsedantní symptomatologií, zvýšená paranoidita...“ – za všemi těmito učenými latinskými termíny je především nutné vidět trpící lidskou bytost, jejíž neochota ke spolupráci a odmítání pomoci jsou projevem úzkosti a strachu a určitě nebudou trvat věčně!
Autorka úchvatným způsobem popisuje myšlenkové pochody a celý vnitřní svět mladé dívky. Schizofrenie je charakteristická jakousi zvláštní duševní rozpolceností či rozdvojením mysli, Debora žije jakoby ve dvou paralelních vesmírech a nemá žádný orientační bod, podle kterého by zjistila, který z nich je ten pravý. A co když je to navíc tak, že skutečnost a neskutečnost se u ní vzájemně prolínají a ona, kdyby se uzdravila, ztratí něco ze svého já, přijde o všechny ty tajemné bytosti a neznámé tvory s podivnými jmény, co se jí usadili v hlavě a s nimiž už tolik let musí žít. Musí? Co když jsou jejich rady, příkazy a varování, které od nich Debora přijímá, k jejímu dobru, co se s ní stane, jestli ji Cenzor, Lactamaeon, Anterrabae a ostatní opustí a ona se už nikdy nedostane na planetu Yr a bude navždy žít na Zemi? Bojovat se schizofrenií sice není lehké, ale – a to je hlavní – není to nemožné...
Kniha je prý do značné míry autobiografická a popisuje autorčinu vlastní zkušenost s duševní nemocí a pobytem v léčebně. Bude to asi pravda, protože jak jinak by někdo mohl tak autenticky, přesně a věrohodně popsat schizofrenní projevy a vše ostatní, co s sebou tato nemoc přináší. Ať je tomu ale v tomto ohledu jakkoliv, zásadní je podle mne to, že čtenář se ocitá na prahu úplně jiné reality, do níž jej Joanne Greenbergová uvádí a kde je mu současně zasvěcenou průvodkyní. Je určitě dobré a přínosné vědět, co prožívají lidé s psychiatrickou diagnózou, když už pro nic jiného, tak aspoň z toho důvodu, abychom se k nim uměli správně chovat. Nadšené ohlasy na knihu Neslibovala jsem ti procházku růžovým sadem dokazují, že se americké autorce podařilo citlivě a ohleduplně, současně ale i odvážně dotknout neuralgického bodu dnešní společnosti, pro kterou jsou duševní nemoci (i duševně nemocní) stále ještě velkou neznámou.

sobota 13. ledna 2018

DOBRÝ COPYWRITER – NEDOSTATKOVÉ ZBOŽÍ (5)

JAK SE STÁT COPYWRITEREM aneb ILUZE vs. SKUTEČNOST
Jistá Anna Sálová, takto Content Marketing Strategist v poradenské společnosti H1.cz, se na svém blogu podjala nelehkého, o to však bohulibějšího záměru poradit zájemcům o copywriting, jak se vypracovat a jak – cituji její slova – „více či méně elegantně vplout do komunity copywriterů“. Její článek „Jak se stát copywriterem?“ má bohužel jednu podstatnou vadu, resp. vadu vůbec nejpodstatnější, která její rady degraduje na doporučení po mediální slávě toužícím dívkám, jak se stát zpěvačkou, modelkou, herečkou etc. Copywriterem se totiž nikdo nemůže „stát“ a to z úplně stejného důvodu, jako se nikdo nemůže stát básníkem, spisovatelem nebo třeba komikem. Aniččiny zajisté dobře míněné rady nejsou tedy bohužel ničím jiným než příslovečným mlácením prázdné slámy. Jako z jalové krávy nikdo nedostane tele, tak také nikdo neudělá z telátka copywritera. Možná je to smutné a pro mnohé copywriterské elévy, již již se vidící mezi literární smetánkou i dost kruté, ale je to tak a nic s tím nenadělá ani Anna Sálová.
Není to ale všechno přece jen jinak? Opravdu není možné se s trochou dobré vůle, píle, štěstí a nevím, čeho ještě k vytouženému copywriterskému řemeslu propsat? Neexistují snad stovky nejrůznějších agentur, pořádajících dnes a denně školení, stáže, informativní bloky... právě za účelem pomoci začínajícím a tajemství psaného slova nechápajícím adeptům poprat se s gramatikou a stylistikou naší krásné, leč složité mateřštiny? Copak jsou všechna ta školení o ničem a peníze za ně utracené zbůhdarma vyhozené? Moje odpověď zní - ano!
Uvažme jedno – kdyby vskutku bylo možné „stát se“ copywriterem, cožpak bychom jich tu již neměli tisíce (myslím pochopitelně tisíce dobrých, ne takových, kteří si na ně hrají)? Přitom počet copywriterů v našem českém rybníku je víceméně konstantní – je jich cca 40. Žádná školení a žádné kurzy ještě z nikoho copywritera neudělaly a když se podíváme na oněch čtyřicet pánů a dam, vidíme takřka u všech jeden podstatný detail, který je odlišuje od „kopáčů“ – ke copywritingu se dostali jaksi mimochodem poté, co vyučovali češtinu, dělali redaktory v časopisech, zabývali se poezií a literaturou, zkrátka - copywritery se nepotřebovali „stát“, protože jimi už byli.
Když se chce někdo stát např. elektrikářem, má jedinou možnost – vyučit se jím. Když absolvuje příslušný učební obor, složí závěrečné zkoušky a dostane výuční list, může o sobě právem prohlašovat, že „je“ elektrikář. Samozřejmě – ani výuční list automaticky neznamená, že jeho držitel je dobrým elektrikářem, zámečníkem, kominíkem... V případě copywritingu je to však o to horší, že tady po vás nikdo žádný výuční list nechce a chtít nemůže – copywriting totiž, jak známo, není učební či studijní obor. To samo o sobě je tím nejvýmluvnějším důkazem pro fakt, že copywriterem se nikdo nemůže „stát“ – kdyby se jím totiž stát mohl, určitě by existovaly copywriterské školy. Žádné takové však u nás nemáme. Byly by totiž stejně absurdní jako školy básnické, spisovatelské nebo třeba školy na „výrobu“ hudebních skladatelů. Copywriting (chápaný v jeho skutečné podstatě) je totiž svého druhu umění a žádný člověk se ještě nestal umělcem tak, že by se jím „stal“. Umělcem se totiž lze pouze narodit...
Anna Sálová, Content Marketing Strategist ve společnosti H1.cz tedy evidentně nechápe, co to vlastně copywriting je. Nemějme jí to však za zlé – není totiž v tomto ohledu zdaleka jediná a snahu pomoci ostatním jí rozhodně upřít nemůžeme. A snaha, jak známo, se cení...
(pokračování)

čtvrtek 11. ledna 2018

MRTVÝ BOD ANDREJE BABIŠE

Babisfaltynek

Jak se ze spasitele vyklubal zbabělec a šarlatán... 

Když vyhodíte či vykopnete do vzduchu míč, tak on nějakou dobu letí nahoru. Protože tu však máme zemskou přitažlivost, po chvíli se jeho let začne zpomalovat a vzápětí dojde k situaci, kdy míč na zlomek vteřiny ve vzduchu „stojí“, načež začne padat k zemi. Tomu okamžiku se říká „mrtvý bod“ a mám za to, že tento termín by mohl být používán i v politice. Na Andreje Babiše se každopádně hodí znamenitě – mrtvý bod jeho kariéry tu máme právě nyní, tj. 11. ledna 2018 kolem poledne. Dobře si toto datum a tento čas zapamatujme, protože vejde do historie.
Ta euforie byla obrovská – „Čau lidi, tak jsme vyhráli!“ Vzpomínáte si na první povolební dny, Andrejovo sebevědomé chvástání a jásot jeho patolízalů, těšících se, že jim na druhý den začnou létat do huby pečení holubi? „Teď začněme makať a všetkým ukážeme, jak sa má rídiť stát!“ Právě toto chce lůza slyšet, Andrej to ví a stejně tak je mu jasné, jak tuto davovou psychózu ještě vystupňovat – adorace vůdce a spasitele, na něhož český národ čekal dlouhých 25 let, je na stránkách Mladé fronty a Lidovek povinnou mantrou. Činí se i Andrej osobně, takřka se neodtrhne od Facebooku a nikoho ze svých věrných nenechává na pochybách, jak to teď bude všechno jiné a lepší a digitálnější. „Sorry jako“, „Čau lidi“, „Pojď do mě!“ – a dav šílí štěstím.
Pak se ale jaksi zadrhla vyjednávání o vládě, Velký kormidelník seznal, že když se s nikým nechce bavit, tak se na oplátku zase nikdo nebude chtít bavit s ním – a přišly Vánoce a Nový rok. Andrejovi lumpenproletáři se nejdříve přežrali pod stromkem, pak ožrali na náměstích a teď, třebaže už bude půlka ledna, nejspíš ještě pořád vyspávají kocovinu, protože o nich není vůbec slyšet. Na Facebooku je mrtvo a přitom by tam měli být Babišáci aktivní právě nyní, když jejich šéfovi teče do bot a potřebuje podporu lidových mas jako nikdy dřív!
Andyho strmá politická trajektorie totiž dosáhla onoho v úvodu zmíněného mrtvého bodu v okamžiku, kdy včera přišel prosit o důvěru v naději, že to nakonec třeba dopadne dobře a on bude mít klid na práci. Věřit v zázraky a oddávat se nereálným iluzím není nikdy dobré a pokud se k něčemu takovému uchýlí člověk, vydávající se za pragmatika a realistu, pak to nemůže svědčit o ničem jiném, než že je dotyčný v pěkné bryndě. Ostatně už samotný výraz Andrejovy tváře byl neklamnou známkou toho, že sebevědomí a dobrý rozmar jej nadobro opustily. Když tam tak v tom premiérském křesílku seděl jako zmoklá slepice a Brabec se mu marně snažil pozvednout náladu neustálým podstrkováním mobilu s vtipnými hláškami před smutné oči, bylo mi ho chvílemi až líto.
A ještě teď ten Olaf. Jako by všichni ti poskoci kolem Babiše nevěděli, že šídlo v pytli neutajíš a že ty nejpřísněji střežené informace se mezi lidi dostanou jako první. Taková blamáž! Zatloukat, mlžit a chodit kolem horké kaše v bláhové naději, že to nějak vyšumí, to chce nejen hroší kůži, ale i povahu poníženého lokaje, který je ochotný udělat ze sebe v zájmu ochrany šéfa totálního blba. Co bylo redaktorům v Babinovinách platné, že několik dní dělali mrtvé brouky, když dnes dopoledne stejně nakonec museli s pravdou ven poté, co zpráva Olafu od rána visí na internetu.
A že to tedy je bomba! Četl jsem ji a musím říct, že tak precizně vypracovaný dokument se vidí málokdy. Už chápu, proč ho Andy nechtěl číst a teď zase chce, proč kličkuje jako zajíc ve snaze vyhnout se přesně mířeným střelám právníků z Bruselu, na které při vší své moci přece jen nedosáhne. Je to dost trapný pohled, když takový machr, co všude byl a všechno zná, musí vše vsadit na jednu kartu a do příštího úterý udělat možné i nemožné, aby dostal na svou stranu imunitní a mandátový výbor – a ani to ho ještě nemusí zachránit, protože o vydání či nevydání stejně rozhodne Sněmovna jako celek. Dovedete si představit, co se tam nyní v kuloárech asi děje, jak úpěnlivé jsou prosby a jak neomalené výhrůžky na adresu těch, kdo mají oligarchův osud ve své moci? A i kdyby se Babiš nakrásně zachránil ze spárů policie, tak se můžeme ptát, zda je mu opravdu zcela lhostejný osud Moniky, dětí a Herodesa, o nichž Olaf také na mnoha místech mluví a kteří mají na krku stejné obvinění?
Vydrží poslanci ten obrovský tlak? Z některých zpráv to vypadá, že jistí členové SPD začínají kolísat a podílejí se na obstrukcích, majících za cíl co nejvíc oddálit konečné hlasování o vydání – doufám, že je Okamura postaví do latě. V každém případě je ale zřejmé, že z mrtvého bodu je jen jedna cesta, a to rychlý sešup zpátky na zem, přičemž to jediné, co Babiš pro sebe může udělat, je už jen zmírnění dopadu. Pokud ale bude kolem sebe kopat jako dosud, pak jeho politická a patrně i společenská kariéra může skončit hodně tvrdým držkopádem!

MARIT REIERSGARDOVÁ: BOŽÍ PRST

Knihaboziprst

Norská autorka opouští nordkrimi a vrací se ve velkém stylu k detektivní klasice!

Je evidentní, že „natrefit“ v knihkupectví na kvalitní detektivku není zrovna snadné. Dá se to na jednu stranu pochopit – hodně témat se již vyčerpalo a hledat a nacházet nová je pro dnešní autory stále obtížnější. Na vině je ale určitě i jistá „tvůrčí lenost“ mnoha z nich, projevující se dle mého názoru tím, že namísto poctivého „detektivkářského fortelu“ se vydali takříkajíc „cestou nejmenšího odporu“, která je víceméně logicky přivedla k podivnému kočkopsovi, pro nějž se ujal název „psychothriller“.
Ne, rozhodně nechci tyto knihy apriori hanět, je mezi nimi celá řada skvělých věcí, ale... Když se nezaujatým okem podíváme na psychothrillerovou produkci a oddělíme „zrno od plev“, kolik nám zůstane těch nadprůměrných či alespoň průměrných? Pět, možná deset procent, a navíc jde takřka výhradně o knihy dvou či tří severských autorů. Nelze se tedy divit, že „detektivní poptávka“ mnohonásobně převyšuje nabídku, přičemž nic nenasvědčuje tomu, že by se to mělo v nejbližší budoucnosti nějak zásadně změnit.
Skoro to vypadá, jako by moje nářky nad tristním stavem současné detektivní tvorby sdílela i Marit Reiersgårdová. Tato norská spisovatelka se totiž po napsání dvou knih pro děti poněkud nečekaně přeorientovala právě na detektivky, přesněji řečeno na jejich „klasickou“ podobu, u níž je místo na akčnost a „thrillerovost“ kladen důraz na logiku děje a filigránsky vystavěný příběh. A jestliže jsme u její prvotiny s názvem Závěje mohli tu a tam zaznamenat některé „dětské nemoci“, způsobené podle všeho radikální změnou žánru, resp. příliš krátkou dobou „rekvalifikace“ na zcela odlišný styl psaní, pak v pořadí druhá kniha Boží prst je již detektivkou par excellence, které takřka není co vytknout.
Vyšetřovatelé Verner Jacobsen a Bitte Røedová jsou sice značně odlišní jedinci, ale jak se brzy ukáže, rozdílnost jejich temperamentů a charakterových vlastností není nijak na překážku výborné týmové spolupráci. A bezpodmínečné táhnutí za jeden provaz a absolutní spolehnutí se jeden na druhého bude tentokrát nutné víc než kdy jindy – v městečku Lier je totiž zavražděna mladá dívka a aby toho nebylo málo, případ dostává nové dimenze poté, co je v domě, který lehl popelem, nalezena další mrtvola. Mezi oběma hrůznými událostmi je natolik úzká časová souvislost, že se sama od sebe nabízí hypotéza, zda za nimi nestojí i tentýž pachatel. Je zřejmé, že vyšetřovatelé stojí před mimořádně složitým úkolem, neboť vždy, když v pátrání trochu pokročí, jsou vzápětí konfrontováni s novými skutečnostmi a indiciemi, které jako by vracely všechno zpět na samý začátek. Jedinou šancí je mravenčí, trpělivá práce ve starém dobrém stylu „pokusů a omylů“ a postupné sestavování pravděpodobného profilu pachatele a motivu jeho činů.
To, že se autorce kniha tak povedla, má několik příčin. V prvé řadě je to skvělý cit pro vykreslení „genia loci“ malého městečka s jeho specifiky, jemuž neméně zdařile sekunduje mistrovský popis atmosféry strachu, vzájemné podezřívavosti a tísnivého očekávání věcí příštích, která zdejší komunitu zachvacuje tím silněji, čím déle se policii nedaří případ vyřešit. Druhým plusem knihy je již zmíněná posloupnost a proporční vyváženost jednotlivých dějových linek a přirozený, nenásilný postup vyprávění. A konečně do třetice – případ se sice vyvíjí značně složitě a komplikovaně, ovšem všechny ty neočekávané zvraty, průběžně se objevující falešné stopy a následné změny směru vyšetřování nejsou norskou spisovatelkou vkládány do knihy samoúčelně s cílem zvýšení její atraktivity v očích čtenářů. Nikoli – přes všechnu „nabitost“ dramatickými scénami působí Boží prst naprosto nenásilně a autenticky.
Ač Norka, vydala se Marit Reiersgårdová ve své tvorbě jinou cestou než většina „severských“ autorů. A zdá se, že udělala dobře, protože fenomén nodkrimi pozvolna naráží na své limity a stává se zřejmým, že čtenáři detektivek začínají preferovat návrat ke klasice, k inteligentnímu a precizně propracovanému příběhu. S jedním takovým Marit Reiersgårdová ve svém Božím prstu přichází a já si pokládám za čest, že touto svojí recenzí mohu její knihu doporučit českým čtenářům.

neděle 7. ledna 2018

MONS KALLENTOFT: BAMBI

Knihabambi

Nejlepší knihou Monse Kallentofta jsou podle mne Vodní andělé, z čehož vcelku logicky vyplývá, že Bambi jejich úrovně nedosahuje. Což však na druhou stranu vůbec neznamená, že by nejnovější detektivka švédského spisovatele byla snad průměrná či nezáživná. 
Tento zdánlivý rozpor lze vysvětlit úplně jednoduše – Kallentoft je prostě tak skvělým spisovatelem, že i jeho slabší knihy jsou jednoznačnými bestsellery! Ať (lidově řečeno) sáhne na cokoli, všechno se mu daří a nejinak je tomu i u tohoto třetího dílu (po Zackovi a Leonovi) „mytologické“ série, kterou píše společně s Markusem Luttemanem. Nevím, v čem spolupráce s tímto novinářem konkrétně spočívá, mám však za to, že jeho role je spíše marginální – i v případě Bambi se totiž setkáváme s „klasickým“ Kallentoftem, s jeho vytříbeným, originálním a pro spisovatelovy příznivce nezaměnitelným literárním stylem.
Jak již bylo zmíněno, knihou s názvem Bambi pokračuje série „inspirovaná řeckou mytologií“ (anotace), což (naštěstí!) není tak úplně pravda, protože ona inspirace je zde zcela okrajovou záležitostí. Jde zkrátka o nordkrimi se vším všudy a třebaže Kallentoft nahradill svou tradiční hlavní postavu Malin Forsovou vyšetřovatelem jménem Zack Herry, na obvyklé čtivosti a strhujícím ději se u tohoto autora nezměnilo nic.

Recenze zde:

sobota 6. ledna 2018

HAIKU (122)


D l o u h á   c e s t a  –

p o m o h l   j s e m   h l e m ý ž d i

p ř e j í t   s i l n i c i

úterý 2. ledna 2018

ХАЙКУ (40)


З и м н и й   д е н ь

в о р о н ы   к   н а м   л е т я т

в   т е п л ы е   к р а я

pondělí 1. ledna 2018

ХАЙКУ (39)


Д о л г и й   п у т ь

я   п о м о г   у л и т к е

п е р е й т и   д о р о г у