úterý 28. prosince 2021

POETICKÉ KOMENTÁŘE (254)

 














V š i c h n i ,  k d o   s e   p í c h n o u t   b ě ž í  

v ů b e c   n e v í ,  c o   j e   v   s á z c e

n a   j i p k á c h   d n e s   t o t i ž   l e ž í  

h l a v n ě   t i   p o   t ř e t í   d á v c e !

neděle 26. prosince 2021

POETICKÉ KOMENTÁŘE (253)

 





















Z u b a t á   s   k o s o u

n e j v í c   m á   v   l á s c e

h l u p á k y ,  c o   j s o u

p o   t ř e t í   d á v c e !

pátek 24. prosince 2021

BJORN LOMBORG: FALEŠNÝ POPLACH

 




















 

Politicky nekorektně o změně klimatu dánský ekolog vidí budoucnost planety Země úplně jinak, než globální oteplovači!

Žijeme v časech tzv. politické korektnosti, která se vetřela do bezpočtu oblastí společenského života. Dokonce i v tak ryze odborné záležitosti, jakou je ochrana životního prostředí, přestali mít hlavní slovo vědci a ekologičtí odborníci a jejich místo zaujali nejrůznější podivné existence z řad klimatických alarmistů, greenpeaceových aktivistů a levicových extrémistů. Podle nich je to tak, že Země se vlivem průmyslové činnosti člověka nachází ve stavu smrtelného ohrožení a nebudou-li okamžitě podniknuta rázná nápravná opatření, dojde k planetární katastrofě.

Konkrétně by to prý mohlo dopadnout třeba takto: V důsledku globálního oteplování (právě ono je jedním z nejhalasněji propagovaných dogmat nového zeleného náboženství) postupně roztají ledovce, následně se zvýší hladina světových oceánů a... hrůza domyslet! Za normálních okolností by se podobné futurologické vize objevovaly toliko na stránkách vědecko-fantastických románů, bohužel však došlo k tomu, že se celé věci chytly sdělovací prostředky a udělaly z ní zásadní politický problém. Mainstream zašel dokonce tak daleko, že se pasoval do role arbitra, přičemž není žádným tajemstvím, na čí straně stojí. Vezměme si např. fenomén zvaný Greta Thunbergová. O této psychicky nemocné švédské dívce bychom nikdy neslyšeli, kdyby si ji nevybrala média s očividným cílem udělat z ní maskota celosvětového klimatického šílenství...

Jen občas se ozvou hlasy, které si dovolí namítnout, že to s naší rodnou planetou není až tak hrozné. A dokonce pro svá tvrzení přinesou i relevantní důkazy! Jedním z těch, kdo nesdílí unisono propagovaný názor o blížící se klimatické apokalypse, je dánský ekolog Bjorn Lomborg, s jehož knihou Falešný poplach se díky nakladatelství Dokořán má nyní možnost seznámit i český čtenář.  Jak se můžeme dočíst z autorova stručného životopisu na obálce, není to jeho první kniha na dané téma a o tom, že se  jedná o odborníka na slovo vzatého svědčí jeho zařazení mezi 100 nejvýznamnějších světových myslitelů.

A co je hlavním poselstvím této jedinečné publikace? Stručně řečeno tato věta: Obyvatelé Země, nepanikařte a nepropadejte pesimismu, naše planeta má tuhý kořínek a všechny nás přežije! Bjorn Lomborg mimo jiné na řadě příkladů demonstruje, jak je dnes ekologie využívána (či spíše zneužívána) v politickém boji. Takový Al Gore se svého času málem dostal až do Bílého domu, a to jen proto, že se mu podařilo pasovat se do role odborníka na planetární ekosystém a důvěřiví Američané mu na tento špek skočili.

Už Moliére věděl, že nejfantastičtější na tomto světě jsou fakta. A kniha Falešný poplach je fakty doslova nabita, přičemž drtivá většina z nich názorně ukazuje neopodstatněnost hrůzostrašných předpovědí ohledně světového klimatu. Autor je realista a ví, že je nutné usilovat o to, aby se neničily amazonské pralesy, na druhou stranu však dokáže ocenit ekologický boom v Číně a dalších zemích, kde byly v poslední době zalesněny plochy o velikosti dvou Austrálií!

Ideální by pochopitelně bylo, kdyby se klimatologickou problematikou zabývali v první řadě ti, kteří o ní něco vědí a jsou schopni přicházet s racionálními návrhy na zlepšení současného stavu. Politici se však zřejmě tak lehce nevzdají svých ambicí mluvit do věcí, kterým sice nerozumějí, ale tuší v nich velkou šanci k vlastnímu zviditelnění. Domnívám se, že kniha Falešný poplach má obrovskou argumentační sílu a může mnoha lidem otevřít oči... 

neděle 19. prosince 2021

BRUNO BETTELHEIM: LIDÉ NEJSOU MRAVENCI

 














Toto by měla být povinná četba!

Knihu jsem přečetl takříkajíc na jedno posezení, a to ani ne tak proto, že má jen něco přes 200 stran, jako spíše díky jejímu obsahu. Málokdy se stane, aby svou podstatou čistě odborné dílo bylo zároveň natolik napínavé a fascinující, že se čtenář od něj nemůže odtrhnout. Domnívám se, že recenzi je vhodné začít krátkým historickým exkurzem, jímž knihu Lidé nejsou mravenci zasadíme do příslušných dobových souvislostí. 

Po Hitlerově Machtergreifung 30. ledna 1933 se jeho režim překvapivě rychle etabloval, když hlavní roli při tom sehrál bezuzdný teror, rozpoutaný proti všem skutečným či domnělým oponentům nových pořádků. Pod rádoby demokratickou fasádou byly narychlo přijaty zmocňovací dekrety, které zbavovaly občany veškerých základních práv.  Jedním z nich byl zákon o tzv. ochranné vazbě, pod kterýmžto eufemistickým označením se skrývalo právo orgánů státní moci (především tedy Gestapa) zatknout a bez soudního rozhodnutí poslat každého nepřizpůsobivého jedince do koncentračního tábora. První z nich byl zřízen již 22. března 1933 v Dachau u Mnichova.   

Kniha Lidé nejsou mravenci má pohnutou historii. Její autor v ní vzpomíná na svůj pobyt v Dachau a Buchenwaldu, ovšem nikoli tak, jak jsme v memoárové literatuře tohoto druhu zvyklí. Bruno Bettelheim si záhy uvědomil (viděl to totiž na mnoha spoluvězních), že otrocká práce, permanentní hlad a fyzické i psychické týrání ze strany příslušníků SS jej pozvolna přetvoří v tzv. musulmana, tedy duševně zlomeného člověka bez vůle k životu. Aby takovému osudu předešel, snažil se zaměstnávat si mozek pozorováním a analýzou táborového života, k čemuž měl jakožto vystudovaný psycholog skvělé předpoklady.

Připomeňme si, že zpočátku koncentrační tábory sloužily především k vyvolání celospolečenské atmosféry permanentního strachu. Po brutální převýchově byli vězni většinou propouštěni, přičemž se kalkulovalo s tím, že jejich vyprávění o prožitých hrůzách zastraší všechny, kdo by snad ještě pomýšleli na odpor. V letech 1938-39, kdy v nich pobýval Bruno Bettelheim, se sice poměry v nacistických koncentrácích změnily, rozhodně však ne k lepšímu. Naopak proces degradace člověka na pouhou animální a pudovou bytost byl postupem času přiveden k dokonalosti.

Autor nás seznamuje s rafinovaným, do nejmenších detailů promyšleným systémem příkazů a zákazů, jakož i s obrovskou škálou drastických trestů. Dostát všem požadavkům bylo prakticky nemožné a nad vězni se tak neustále vznášel Damoklův meč esesácké záliby v krutosti, ponižování a vymýšlení stále nových druhů mučení. Právě řečené je popsáno na řadě konkrétních příkladů, přičemž jsou zároveň zmíněny i některé psychologické triky, pomocí nichž bylo někdy možné zmírnit trýznitelův hněv. 

Během četby knihy (především její 3. kapitoly, v níž se autor zamýšlí nad příčinami pasivní resistence Němců vůči nacistickému režimu) jsem měl nepříjemný pocit, že se tu píše vlastně i o dnešní době. Mám na mysli poslední dva roky, kdy žijeme v covidové diktatuře a necháváme si líbit věci, které bychom dříve pokládali za hrubé porušení našich nezadatelných práv. Většina lidí sklonila hlavy a poslušně dodržuje sebeabsurdnější nařízení vládnoucí moci, která salámovou metodou ukrajuje stále větší kusy z naší svobody. Nacisté postupovali úplně stejně...

Kniha Lidé nejsou mravenci (s podtitulem Postřehy psychoanalytika z koncentračního tábora) je děsivým svědectvím o zvůli totalitního režimu, opojeného mocí a domnívajícího se, že si může vůči svým odpůrcům dovolit úplně vše. Aniž to možná tušil, napsal Bruno Bettelheim nadčasový text, který je mimořádně aktuální i dnes!

úterý 14. prosince 2021

DANUTA CZECHOVÁ: KALENDÁŘ UDÁLOSTÍ V KT AUSCHWITZ

 





















Danuta Czechová sepsala patrně nejdůkladnější odborný text o Osvětimi! 

Literaturu o holokaustu lze dle mého názoru rozdělit do tří skupin:

1) Romány. Přiznám se, že je už dávno nečtu. Domnívám se totiž, že je alibistické a zároveň neetické zvolit si takto vážné téma a snažit se vybudovat si na něm spisovatelskou kariéru. Literárně parazitovat na utrpení miliónů obětí je důkazem neúcty k jejich památce a navíc žádný z těchto vykonstruovaných příběhů se ani zdaleka nepřiblížil (a ani nemohl) realitě hrůzy, jež doprovázela tzv. konečné řešení židovské otázky.

2) Memoáry těch, kteří přežili. Rudolf Vrba, Primo Levi, Richard Glazar, Eddy de Wind, Ruth Elias, Imre Kertész a mnozí další se stali známými po celém světě poté, co napsali knihy o svých děsivých zkušenostech z pobytu v Osvětimi, Treblince, Mauthausenu či jiných koncentračních táborech. Jejich svědectví se čtou jako svého druhu psychothrillery, v nichž je ovšem všechno krutě reálné...

3) Vědecké publikace. Velké manko, které v této oblasti na našem knižním trhu dosud vládlo, se nyní podařilo vyrovnat díky obdivuhodnému počinu nakladatelství Academia. Monumentální dvousvazkové dílo Kalendář událostí v KT Auschwitz je skutečně tím, co má ve svém názvu den po dni je zde zdokumentováno to nejdůležitější, k čemu v tomto největším vyhlazovacím táboře došlo. Díky filigránské výzkumné práci, kterou Danuta Czechová vykonala, se můžeme seznámit s celkovým (a celostním) pohledem na nacistickou vyvražďovací mašinérii a dozvědět se spoustu nových a dosud neznámých informací.

Přestože šlo autorce v první řadě o věcnost a faktografickou přesnost, v žádném případě to neznamená, že se jedná o suchopárnou četbu. Naopak! Vždyť holokaust byl tak ďábelský mimo jiné proto, že jeho strůjci a vykonavatelé v něm viděli pouze technickou záležitost, zredukovanou na problematiku co nejúčelnější organizace práce a plnění plánu. A tak např. s příslovečnou německou důkladností vedené statistiky o počtu vlaků, svážejících Židy z celé Evropy do plynových komor, nevyvolávají ve čtenáři o nic menší mrazení v zádech než jiné, byť barbarštější zločiny Himmlerových pohůnků.

Knih o holokaustu jsem přečetl snad už desítky a měl jsem za to, že mě už v tomto směru nemůže nic překvapit. Polská autorka mne ale vyvedla z omylu. Domníval jsem se například, že pokusy o útěk byly v Osvětimi ojedinělými záležitostmi, ve skutečnosti k nim však docházelo takřka permanentně. Většina z nich ovšem skončila neúspěšně a zadržení nešťastníci byli eskortováni do smutně proslulého bloku č. 11, kde je čekalo mučení a smrt u popravčí zdi.

Zaujaly mne též citace z deníkových záznamů Johanna Paula Kremera, lékaře SS. Ten podle všeho přišel do Osvětimi s idealistickými představami, o něž však brzy přišel. Asistence u selekcí a poprav v něm nejdříve vyvolávaly hrůzu a děs, postupně se ale všemu přizpůsobil a poslušně plnil rozkazy. Jeho příběh je klasickým příkladem toho, jak se ze slušného, ale morálně neukotveného jedince může za příznivých podmínek postupně stát vraždící monstrum...

Kalendář událostí v KT Auschwitz od polské odbornice na problematiku holokaustu Danuty Czechové je fascinující publikací o jedné z nejtemnějších stránek novodobých dějin. Čtenář má jedinečnou možnost pročíst a prostudovat si pro pochopení Osvětimi klíčové informace a znovu si uvědomit, čeho jsou schopni lidé, když odhodí morálku, umlčí svědomí a nechají se ovládnout Zlem...   

středa 8. prosince 2021

PETR SOJKA: PŘÍBĚHY PRAŽSKÝCH DVORKŮ

 




















 

Petr Sojka se už podruhé vydává do pohádkové říše, ukryté za rušnými ulicemi našeho hlavního města!   

Zdá se  mi, že to všechno spískal (myšleno pochopitelně v kladném smyslu toho slova!) Petr Ryska, když před několika lety vydal v nakladatelství Grada knihu Praha neznámá (dodejme, že poté následovaly další čtyři díly). Následně se na pultech našich knihkupectví objevila publikace s názvem 25 tajemství Prahy, jejíž autor David Černý rovněž neusnul na vavřínech a brzy přišel s pokračováním. A do třetice tu máme Petra Sojku, který se zaměřuje na odvrácenou tvář našeho hlavního města, totiž na pražské dvorky. Nyní trochu odbočím a svěřím se se svým nedávným zážitkem...

Okouzleni knihou Praha neznámá V jsme se s mojí ženou rozhodli navštívit a prozkoumat tzv. Haštalskou čtvrť neboli pražská Stínadla“. Když jsme se pak v pozdním odpoledni vydali k Hlavnímu nádraží, spatřil jsem v jedné ulici nedaleko Václaváku pootevřená domovní vrata. Vzpomněl jsem si na knihu Pražské dvorky a neodolal pokušení zjistit, co se za nimi skrývá. Jaké bylo naše překvapení, když jsme se ocitli na malém, pečlivě udržovaném prostranství, připomínajícím nám zahrádku našeho domku uprostřed porytý záhon, kolem něj lavičky a křesílka, všude plno květináčů a ozdobných předmětů, svědčících o tom, že zde žijí lidé se smyslem pro krásu a útulnou intimitu. Zkrátka a dobře – pár kroků od rušné ulice člověk objeví skrytou oázu klidu a pokoje, v níž jako by se zastavil čas...

Podobných půvabných zákoutí, ukrytých uvnitř domovních bloků, je v Praze bezpočet. Přesvědčila mne o tom již zmíněná kniha Petra Sojky Pražské dvorky, stejně jako její 2. díl s názvem Příběhy pražských dvorků. Autor v úvodu předesílá, že tentokrát se víc než na přítomnost zaměřil na historii a opravdu je tomu tak – o dvorcích, s kterými nás seznamuje, se dozvídáme množství pozoruhodných informací z dob nedávno, ale i dávno minulých. Zdaleka tedy nejde jen o architektonický popis těchto míst, nýbrž též (a především) o historky a pověsti, jež se k nim vážou, což spolu s osudy zajímavých lidi, kteří zde žili, umocňuje čtenářův velkolepý dojem. Současné i dobové fotografie umožňují udělat si obrázek o tom, jak se na tom či onom objektu podepsal zub času“, nebo naopak obdivovat mistrovství restaurátorů tam, kde se dřívější zřícenina opět skví v původní kráse. Právě tato historická perspektiva, resp. decentní symbióza minulosti s přítomností mne na knize Příběhy pražských dvorků fascinovala nejvíc. 

Celá recenze zde:

https://www.knihcentrum.cz/recenze-pribehy-prazskych-dvorku