čtvrtek 31. října 2019

NEZNÁMÝ J. H. K (12)

 
KDO JE TA ŽENA, CO KRÁČÍ HNED ZA RAKVÍ?!

Odkud ji jenom znám, ptám se furt znova

náhle ji poznávám – přitom mne zamrazí

omyl je vyloučen... je to má vdova!

neděle 27. října 2019

POETICKÉ KOMENTÁŘE (192)























D o   F r a n c i e ,  d o   N ě m e c k a

p ř i š l i   v á l č i t   z a   i s l á m

Č e š i ,  c h r a ň t e   s v o j e   d ě c k a

a ť   n e p ř i j d o u   t a k y   k   n á m !

pátek 25. října 2019

POETICKÉ KOMENTÁŘE (191)



































J á   b y c h   t o   t é   c t ě n é   p a n í

v ů b e c   n e p s a l   t a k h l e   s t r u č n ě

s p í š e   b y c h   j í   m í s t o   p s a n í

r o z m l u v i l   t e n   i s l á m   r u č n ě

středa 23. října 2019

neděle 20. října 2019

DÖRTE HANSENOVÁ: POLEDNÍ HODINA


Člověk v soukolí časoprostorových determinant – geniální román německé spisovatelky hledá odpovědi na základní existenciální otázky 

Starý kraj – tak se jmenoval debutový román Dörte Hansenové a vzpomínám si, jak jsem po jeho přečtení fascinovaně přemýšlel o tom, kde se v této začínající německé autorce vzala ta úžasná imaginativní síla, jež doslova sálala z každé stránky. Nyní tu máme Polední hodinu, její druhou knihu, k níž jsem přistupoval s jistým napětím a otázkou, zda je vůbec možné zopakovat kvalitu té první. O „syndromu druhé knihy“ (jak jsem si tento literární fenomén pojmenoval) by se toho mohlo napsat hodně – stručně řečeno jde o to, že u řady nadějných začátečníků se posléze ukázalo, že jejich prvotina byla zároveň labutí písní, neboť další psaní již bohužel mělo sestupnou trajektorii.
Panta rhei... Ano, vše plyne, čas se nedá zastavit a je vcelku pochopitelné, že se s tímto faktem smiřujeme velmi těžce. Ovšem smutek a nostalgie nejsou to jediné, co je nám souzeno zakoušet při pozorování věčného koloběhu zrodů a zániků, jehož jsme chtě nechtě součástí. Jako rozumem nadané bytosti máme totiž jedinečnou možnost tento základní zákon veškerého stvoření vnímat takříkajíc „sub specie aeternitatis“, a pod tímto úhlem se zdánlivá absurdita našeho pozemského údělu může ukázat v úplně jiném světle. Jistě, většina z nás se k takovémuto navýsost filosofickému výkonu vlastními silami nedopracuje. Naštěstí nám přichází na pomoc ti, kdo schopnost této existenciální reflexe mají, v prvé řadě tedy umělci a mezi nimi i spisovatelé...
„Deset hodin orloj na radnice bije
z přítomnosti je už vráska historie
není absolutna v téhle panice
všechno splývá, nevíš, kde jsou hranice
stěží vyvolávám matné snímky dění
pranic netrvá a všechno je i není...“
Vítězslav Nezval (abych uvedl jeden příklad za všechny) to ve svém Edisonovi vyjádřil vskutku nádherně. Poema nevyznívá pesimisticky, byť je plná veršů jako
„Naše životy jsou tvrdé krajíce
každodenně trochu umírajíce
modelujem svoje embryální hlavy
jednou tomu řekli nemoc, jindy zdraví
je to tentýž měsíc, vždycky jiná čtvrt
naše životy jsou sto let dlouhá smrt...“
a její hrdina v závěru umírá – básníkovi se totiž podařilo „zastavit čas“ či (řečeno jinak) soustředit životní dráhu velkého vynálezce do jediného ohniska, jímž je věčnost (omlouvám se za případné nepřesnosti v citaci Nezvala, psal jsem to „z hlavy“). Jiným skvělým příkladem právě řečeného je podle mého názoru Hrubínova Zlatá reneta.
Jak to ale souvisí s Dörte Hansenovou a jejím románem Polední hodina? Velmi úzce – německé spisovatelce se v něm podařilo to, co výše zmíněným autorům, totiž zkrotit neúprosný běh času tím, že jej „přetransformovala“ do Absolutna, kde již neexistují „naše“ časová měřítka na škále minulost–budoucnost, ale pouze jediné a všeobsáhlé „Teď“...
Je vcelku logické, že u literárních veleděl tohoto druhu nazáleží na tom, do jakého prostředí či historického rámce je příběh zasazen, protože o něj fakticky ani tolik nejde. Přesto si Dörte Hansenová v tomto ohledu „naložila“ pravděpodobně nejtěžší možné břemeno – psát o proměně vesnice v industriální epoše totiž znamená složité manévrování mezi Skyllou afektovaného naturalismu, k němuž konec éry sedláků a venkovských řemeslníků přímo svádí a Charybdou sentimentální adorace rádoby idylického sepětí člověka s půdou. Když se podíváme, kolik spisovatelů při tomto pokusu žalostně ztroskotalo, jaké slaboduché parodie na venkovský život splácali, pak nás literární výkon Dörte Hansenové v její Polední hodině ohromí tím více!
Ingwer Feddersen má výčitky svědomí, protože se nestal hostinským a sedlákem v rodné vsi, jak od něj očekával otec, ale zvolil si životní dráhu městského „inteligenta“. Nyní je zpátky, aby pečoval o zestárlé rodiče a gejzír vzpomínek, který v něm vytryskne na místech jeho dětství, odstartuje proces mravní sebereflexe. Maloměšťák na prahu „abrahámovin“ se zamýšlí nad svým neutěšeným životem, Polední hodina je velkolepě ztvárněným dramatem jedince, konfrontovaného s „psychologií“ svérázného vesnického společenství. Závěr, vyznívající „do ztracena“, ponechává na samotném čtenáři, aby si nevyřčené domyslel sám...
Když jsem se snažil najít na Wikipedii nějaké informace o Brinkebüllu, v němž se příběh odehrává, nenašel jsem nic – jak jsem posléze zjistil, jedná se o vesnici, existující toliko v autorčině fantazii. To samozřejmě nemění nic na tom, že podobných míst existuje spousta – a kdo ví, možná celý svět je jeden velký Brinkebüll a každý člověk má v sobě kousek Ingwera Feddersena, tápavě hledajícího cestu domů...
Starý kraj byl úchvatný, Polední hodina je geniální. U obou knih je rovněž nutno zmínit skvělý překlad Viktorie Hanišové a grafickou úpravu Lucie Zajíčkové. Nakladatelství Host odvedlo vskutku profesionální práci!

úterý 15. října 2019

VÁLKA V SÝRII V PODÁNÍ KAVÁRENSKÉHO MAINSTREAMU












Těžké časy havloidních pisálků – náhle neví, která bije...

Nedivím se těm našim prorežimním pseudonovinářům, že od okamžiku zahájení turecké agrese proti Sýrii hrají mrtvé brouky. Jindy všeználkovští Pytlíci, kteří všude byli a všemu rozumějí, teď zoufale sledují západní média, aby zjistili, jaká je teď ta správná politicky-korektní linie, aby náhodou nešlápli vedle, ovšem moc chytří z toho podle všeho nejsou. A ani být nemohou – např. v Süddeutsche Zeitung v těchto dnech vychází protiturecké články, které by se tam jako islamofobní ještě před pár dny nemohly objevit. O průběhu války se tedy dozvídáme s dvoudenním zpožděním, až si kavárenská Česká televize a Bakalův Respekt přežvýkají západní zpravodajství.
I sexygenerál Pavel Petr (nebo Petr Pavel, nějak se mně to plete) mlčí jak zařezaný. Co by ale asi tak mohl chudák říct, že... Ta jeho mantra, že za všechno může Rusko, je dávno obehraná a navíc by za současné situace působila vyloženě infantilně – vždyť jedině Putin s Asadem dnes mohou celý konflikt zastavit.
Mimochodem Asad – Kurdové ho v těchto chvílích vítají jako zachránce! Není se co divit, když se ukazuje, že ti hodní protiasadovští bojovníci za demokracii v Sýrii (jak je ještě nedávno nazývala pražská kavárna) jsou ve skutečnosti hrdlořezové, které Erdogan poslal do první linie, aby za něj udělali černou práci. A že jsou to vskutku udatní bojovníci, vidí celý svět – vždyť si své hrdinské činy proti ženám a neozbrojeným civilistům nahrávají na mobily...
K nějakému chlapskému slovu se zatím neprokoktal ani Petříček, od toho to ale ani nikdo nečeká. To spíš u knížete by se dalo předpokládat, že něco řekne a třeba polituje mrtvé, zraněné a z domovů vyhnané Kurdy – Karel se však jako správný diplomat pro jistotu odebral k zimnímu spánku. 
O tom, co se v Sýrii aktuálně děje, nevíme tedy z našich oficiálních médií nic, jediné relevantní informace se objevují pouze v Parlamentních listech a Pravém prostoru. To jsou ale (říkali to v ČT!) štvavé, dezinformační, proruské a protiturecké weby, které žádný správný Čech nečte, že...     

sobota 12. října 2019

BRIAN W. KERNIGHAN: JAK POROZUMĚT DIGITÁLNÍMU SVĚTU























Pokud jste digitální „zelenáči“ (a už jimi být nechcete), přečtěte si tuto knihu!

Jednou z největších absurdit dnešní doby je podle mne to, že lidé si sice kupují a používají nejmodernější digitální přístroje, nemají však sebemenší ponětí o tom, jak vlastně všechny ty mobily, tablety, notebooky a smartphony fungují. Jistě, do značné míry tomu tak je i v případě méně komplikovaného „zboží“ – u aut nám např. stačí vědět, kde mají spojku, brzdu a plyn, popř. kudy se do nich tankují pohonné hmoty, a můžeme vyrazit na silnice. Takovýchto „svátečních“ řidičů ovšem mnoho není, naopak většina z těch, kdo usedají za volant, má alespoň základní povědomí o funkci motoru, převodovky či brzdných systémů a jsou mezi nimi i takoví, kteří si umí sami poradit s menšími opravami. Lidé, které všude kolem sebe vidíme s mobily v rukou, však ví jen to, kde mají zmáčnout které tlačítko či čeho se dotknout na displeji a ostatní je pro ně španělskou vesnicí. Neříkám to samozřejmě nijak pejorativně – vždyť jedním z těchto „digitálních analfabetů“ jsem i já...
Zároveň ale patřím k těm, kdo se za tuto svoji technologickou omezenost tak trochu stydí a chtěli by s tím „něco udělat“, tj. alespoň trochu pochopit, na jakém principu ona shora zmíněná zázračná „udělátka“ pracují. A zrovna teď k nám jako na zavolanou přichází na slovo vzatý odborník Brian W. Kernighan se svou knihou Jak porozumět digitálnímu světu, jejíž podtitul (Vše, co potřebujete vědět o internetu, bezpečnosti a soukromí) naznačuje, že nám chce zprostředkovat základní informace o této pro nás tak tajuplné „zemi za zrcadlem“. 
Když jsem se jednomu známému (který je počítačovým programátorem) zmínil o tom, že právě recenzuji Kernighana, byl okamžitě „v obraze“. Věděl toho o něm tolik, že jsem nestačil zírat a o jeho knize prohlásil, že „je to taková hodně polopatisticky napsaná encyklopedie o počítačích a internetu pro úplné začátečníky“. Dlužno říct, že já jsem se jejími stránkami prokousával nanejvýš obtížně a mnohé věci chápal jen s vypětím veškerých intelektuálních sil... Ale – nakonec jsem těm zpočátku naprosto novým a nepochopitelným věcem ke svému vlastnímu překvapení přece jen porozuměl!
Brian Wilson Kernighan je totiž člověk, u něhož se v obdivuhodné symbióze spojuje takříkajíc teorie s praxí. Vymyslel třeba tzv. programovací jazyk C a celkově hodně přispěl k vývoji softwaru, načež se stal učitelem (a ne ledajakým, když mezi jeho působiště patří Harvard a Princeton) a spisovatelem, či lépe řečeno autorem knih o internetu a programování. Pokud tedy někdo přemýšlí o tom, jak porozumět digitálnímu světu, měl by si určitě pořídit Kernighanovu knihu s „podobným“ názvem – Jak porozumět digitálnímu světu...
Ve známé a právem oceňované edici ZIP ji společně vydala nakladatelství Dokořán a Argo.  

středa 9. října 2019

KAREL GOTT PRÝ ROZDĚLUJE SPOLEČNOST...


















Opravdu? Vždyť ho miluje (až na pár havloidů) celý národ! 

Šafr, Halík, Schwarzenberg... no a teď ještě jakýsi Just. Je v tom závist, škodolibost, špatné svědomí či nějaká duševní porucha? Těžko říct, faktem však je, že před pátečním rozloučením s Karlem Gottem se pravdoláskaři všeho druhu dostávají do stavu zuřivé nepříčetnosti, kdy spílají všem, kdo se chystají na Žofín přijít a dát tak poslední sbohem člověku, jehož měli (a mají) upřímně rádi...
Díval jsem se v posledních dnech na německé zprávy a vzpomínkové pořady a nemohl jsem necítit hrdost na svého velkého krajana, který je tam tak oslavován a na něhož vzpomínají celé generace Němců s dojetím a úctou. Na ně se Šafr s Halíkem své jedovaté sliny plivat neodvažují – asi jim je jasné, že by pořádně narazili. O to víc si vylévají vztek na svých spoluobčanech, neboť tuší, že jich ke Gottově rakvi přijdou davy a pietní akt se tak zároveň stane národní demonstrací za normální a lidský svět, z něhož se Havlovi pohrobci svými snahami o nastolení liberálně-demokratického fašismu dávno vyčlenili.
I já se v pátek chystám do Prahy. Původně jsem to v úmyslu neměl, poté však, co jsem si dnes přečetl výpotek Vladimíra Justa, se rád přidám k zástupu „mediálně negramotných bláznů, kteří oplakávají zpěváka“. Těším se, že nás tam budou statisíce...

pondělí 7. října 2019

HAIKU (167)


U k l i ď   h r a č k y !  –

m a t k a   t o   u ž   p o p á t é

ř í k á   n a p o s l e d

pátek 4. října 2019

CHYTÁNÍ ZA SLOVÍČKO (2)


















„Projevit úctu k uměleckému talentu zemřelého je jedna věc, šílený a nevkusný nápad s národním pohřbem v katedrále věc druhá. V tomto pokusu o mýtizaci hvězdy normalizačního zábavního průmyslu jde nejenom o projev naprosté devalvace hodnot a morální kýč, nýbrž i o politicky účelovou interpretaci našich moderních dějin a také o další pokus zatáhnout náboženské a církevní symboly do politiky zemanovsko-babišovského populismu.“   (Tomáš Halík)

Tomáši, nezdá se ti, že vidíš třísku v oku Karla Gotta, trám ve svém vlastním ale nevidíš? Abych se tě však zeptal konkrétně – co jsi dělal za komunistického režimu ty? Víš, vzpomínám si na jeden pokleslý normalizační film (tuším z roku 1983), v němž se divákům představuješ v roli socialistického psychologa, píšícího kádrové posudky na své pacienty. Proč máš potřebu v tomto posuzování svých bližních pokračovat i dnes, navíc v souvislosti s člověkem, který toho pro naši zemi udělal mnohem víc, než ty? 
Karel Gott za normalizace krásně zpíval, ty jsi blbě hrál. Přesto se dnes pasuješ do role arbitra, majícího právo rozhodovat o tom, zda se ten či onen člověk choval za minulého režimu dobře či špatně. Karel tenkrát nesloužil komunistické moci, ale rozdával radost svými písněmi – navíc mnoha pronásledovaným lidem nezištně pomohl.
Jediné vysvětlení tvé nenávisti vůči zemřelému vidím v tom, že Karel Gott v posledních letech svého života velmi dobře pochopil, co z naší krásné země chtějí udělat všichni ti tzv. „liberální demokraté“ (jejichž hlásnou troubou je jistý Tomáš Halík) a že se nebál na jejich pikle upozorňovat...

středa 2. října 2019

POETICKÉ KOMENTÁŘE (190)












J a r o ,  l é t o ,  p o d z i m ,  z i m a

c e l ý   r o k   s e   m ě n í   k l i m a . . .

J á   b y c h   p ř á l   s i   ( „ F u c k   y o u ,  G r é t o “ )

a b y   b y l o   p o ř á d   l é t o !