pondělí 31. prosince 2018
NEZNÁMÝ J. H. K (1)
JSEM VĚČNÝ KVERULANT, MRZOUT A ŠKAROHLÍD
zkrátka hňup, který se neuměl narodit –
což tolik nevadí, to já mám u řiti
horší je, že ani neumím umříti...
sobota 29. prosince 2018
čtvrtek 27. prosince 2018
PODIVUHODNÝ SVĚT ZDEŇKA BURIANA
Skvostná publikace – Zdeněk Burian v celé své kráse!
Patřím k těm, kdo takříkajíc „vyrostli“ na Karlu Mayovi a jeho dobrodružných knížkách – a tím vlastně i na Zdeňku Burianovi, který mnohé z nich doprovázel svými úchvatnými kresbami. Kara ben Nemsí, jenž se díky své obratnosti, síle a důvtipu pokaždé dokázal zachránit i z té sebebeznadějnější situace, byl jedním z hrdinů mých mladých let a napínavou četbu jsem si mohl díky těm nádherným obrázkům užívat dvojnásobně. S uměním Zdeňka Buriana jsem se setkával i při jiných příležitostech (třeba v jednom časopisu vycházel na pokračování jím ilustrovaný Tarzan) a vzpomínám si, že už tenkrát jsem byl ohromen jeho rozsáhlou a různorodou tvorbou. Nedá mi to, abych tady nezmínil ty „jeho“ dinosaury, tyranosaury, šavlozubé tygry a archeopteryxy, kteří přede mnou ožívali v hrůzostrašné prehistorické kráse... Nešlo mi do hlavy, jak to může všechno stíhat – a navíc v tak úžasné kvalitě!
Než jsem začal tuto recenzi psát, podíval jsem se, co se o Zdeňku Burianovi píše na Wikipedii. A jako první mi padl do oka jeden skoro neuvěřitelný údaj – 10 000 kreseb vydává jasné svědectví o tom, jak výjimečnou malířskou osobností byl. A zjistil jsem i to, že moje znalosti jeho díla jsou značně povrchní – knih Zdeněk Burian např. ilustroval mnohem víc, než jsem tušil a kdybych je zde měl všechny vyjmenovat, nepsal bych o ničem jiném! Zastavím se tedy alespoň u jeho ilustrační tvorby k dílu Julese Verna – kniha Podivuhodný svět Zdeňka Buriana má ostatně právě takovýto podtitul.
„Verneovky“, které jsem čítával já, ilustroval Henri Meyer, takže je mám spojeny výhradně s ním. Dost mne tudíž překvapilo, když jsem se dozvěděl, že v později vydaných českých překladech slavného francouzského „fantasty“ jsou kresby Zdeňka Buriana, a to dokonce v takovém množství, že – aby s nimi bylo možné seznámit mistrovy obdivovatele – jim musela být věnována speciální publikace o více jak 400 stranách! Tato kniha navazuje na Dobrodružný svět Zdeňka Buriana z roku 2016, zahrnující kolekci kreseb ke knihám Alexandra Dumase, Roberta Louise Stevensona, Rudyarda Kiplinga a dalších autorů. Všechno nasvědčuje tomu, že se nakladatelství Plus rozhodlo realizovat ambiciózní projekt, na jehož konci má patrně být „kompletní Burian“. Je to jistě běh na dlouhou trať, ovšem první dva kroky již byly učiněny a doufejme, že nezůstane jen u nich.
Zdeňku Burianovi se prý za jeho života nedostalo žádných poct a ocenění. Důvod nejspíš spočíval v tom, že byl nezávislým a samorostlým člověkem, který si šel svou cestou a nepřizpůsoboval se dobovým trendům. Takovým lidem se zaslouženého zadostiučinění dostává obvykle až po smrti. Těšit nás může to, že oba dosud vydané svazky jsou vskutku důstojnou upomínkou na vynikajícího umělce i člověka.
Jistě, někoho může od koupi odradit cena, ovšem když se nad celou věcí zamyslíme, dojdeme nakonec k závěru, že těch 1500 Kč za takovýto literární skvost rozhodně není žádná přemrštěná částka. Vždyť pokaždé, když si Podivuhodný svět Zdeňka Buriana otevřeme, budeme vždy znovu žasnout nad těmi dokonale propracovanými kresbami a ve vzpomínkách se navrátíme do romantických dob našeho dětství. Není to krásné?
úterý 25. prosince 2018
POETICKÉ KOMENTÁŘE (175)
V ž d y ť t o v í i m a l é d í t ě
j a k v y t r e s t a t t y h l e s v i n ě –
n e ž z v o n e č k y z a v ě s í t e
n a m o č t e j e v k y s e l i n ě !
neděle 23. prosince 2018
POETICKÉ KOMENTÁŘE (174)
P ř á l b y c h t o m u , c o t u k r a d e
f i a l k y a r ů ž e :
„ K é ž b y s d o s t a l , h n u s n ý s m r a d e
r a k o v i n u k ů ž e ! “
sobota 22. prosince 2018
DOUGLAS MURRAY: PODIVNÁ SMRT EVROPY
Zrada elit a pasivita občanů – Evropa na okraji propasti
Opravdu jsme takoví hlupáci, že to nebezpečí nevidíme? Proč volíme stále tytéž strany a lidi, kteří nás do této zkázy vedou? Ztratili jsme snad pud sebezáchovy? Tyto a další podobné otázky by se daly shrnout do jedné jediné: Jak je možné, že západní civilizace není schopna vzdorovat islámu, nad nímž má obrovskou technologickou, ekonomickou i intelektuální převahu?
Podivná smrt Evropy – to v tomto případě bohužel není marketingově chytlavý název pro knihu, ale smutná realita, v níž se v současnosti nacházíme. Můžeme se samozřejmě přít o to, jak dlouho již tento stav trvá, jisté však je, že pozvolné umírání našeho kontinentu (které akceleruje s příchodem migrantů v několika posledních letech) je nezpochybnitelným faktem. Proč tedy tento tragický vývoj pokračuje stále dál?
Douglas Murray si všímá jedné zásadní skutečnosti a tou je propastná disproporce mezi většinovým názorem občanů a praktickými kroky politických elit. A logicky mu z toho rezultuje řada otázek, mimo jiné i tato: Proč jde establishment v západních zemích proti zájmům svých národů a ohrožuje tak samotnou existenci naší civilizace?
Anglický politolog provádí excelentní analýzu tohoto historicky bezprecedentního vyklízení pozic před stále radikálnějšími požadavky muslimů a vychází mu z toho několik závěrů. Někteří politici žijí v zajetí utopistických představ o multikulturalismu a na tomto svém přesvědčení tvrdošíjně trvají i poté, co se dnes a denně přesvědčují, že pokojné soužití s muslimy není možné. Islám jakožto politicko-vojenská doktrína má za cíl podrobit si „nevěřící“ a nikoli se s nimi integrovat.
Mnohem horší však je, že nemálo západních politiků a veřejných činitelů se na islamizaci Evropy podílí zcela záměrně. Jde o neomarxistické sociální inženýry, jejichž cílem je radikální přeměna společnosti na lehce ovladatelnou masu materiálně orientovaných konzumentů bez aspirací na politickou aktivitu. Za tímto účelem jsou na „špinavou práci“ ze státních peněz financovány obskurní neziskové organizace, jež propagují rozvratné ideologie homosexualismu, genderismu a multikulturalismu, lobují za přijímání protirodinně zaměřených zákonů, podílejí se na indoktrinaci dětí ve školách a kriminalizují ty, kdo se proti jejich praktikám staví. V přílivu muslimských migrantů tyto záškodnické skupiny okamžitě vytušily výborný prostředek k urychlení výše zmíněných procesů, takže se z jejich členů vyprofilovala agresivní kasta proislámských sympatizantů (lidově zvaných „vítači“ či „sluníčkaři“), prohlašujících své oponenty za neofašisty, extrémisty, pravicové radikály, islamofoby, rasisty a xenofoby.
Tento neblahý trend je podporován i orgány Evropské unie. Ta již dávno neplní své původní, ale stala se semeništěm zkásonosných idejí, které – uvedeny do praxe – fatálně oslabují naši soudržnost a akceschopnost. Jak již bylo řečeno, děje se tak zčásti z naivity, převážně však ze zlé vůle, přičemž k této zradě vládnoucích elit se většina Evropanů staví s pasivní odevzdaností.
Z historie jsou známy případy mnoha civilizací, které po dosažení svého zenitu začaly upadat a na jejich troskách vznikly nové, aby i ony posléze zanikly. Možná, že je to zákon dějin, kterému nelze uniknout. Dnešní Evropa je podle všeho v posledním tažení, protože její „domorodé“ obyvatelstvo je příliš zpohodlnělé na to, aby se po vzoru svých předků zmohlo na obranu, a to tím spíše, že za nejvyšší životní hodnotu je považováno hedonistické užívání si tělesných slastí. Muslimové tak změkčilí nejsou a proto Evropu postupně ovládnou.
Zdá se, že současná politika našich vůdců je určována právě tímto pochopením nevyhnutelnosti příštího vývoje. Patrně považují islamizaci Evropy za hotovou věc a otevírají dveře muslimům v naději, že jimi budou za svou zradu odměněni, nebo alespoň ušetřeni. Je to samozřejmě bláhová naděje, ale jak známo, tonoucí se chytá i stébla...
To jsou ovšem již moje spekulace, kterými nechci nikoho zatěžovat. Vracím se tedy ke knize Douglase Murraye Podivná smrt Evropy a radím všem, kdo tuto recenzi čtou, aby si ji koupili. Na téma plíživé islamizace našeho kontinentu totiž nebyla napsána lepší!
To jsou ovšem již moje spekulace, kterými nechci nikoho zatěžovat. Vracím se tedy ke knize Douglase Murraye Podivná smrt Evropy a radím všem, kdo tuto recenzi čtou, aby si ji koupili. Na téma plíživé islamizace našeho kontinentu totiž nebyla napsána lepší!
Ukázka z knihy:
Evropa páchá sebevraždu. Lépe
řečeno, to její vlastní představitelé se rozhodli, že ji zavraždí.
Otázka je, zda se s tím Evropané smíří.
Když říkám, že
Evropa umírá vlastní rukou, nemyslím tím nezvladatelnou regulativní
zátěž Evropské komise ani snad nějakou újmu společnosti z případných
nedostatků Úmluvy lidských práv a svobod, nýbrž civilizaci. Žádná
západoevropská země se takovému osudu vyhnout nemůže, protože všechny už
delší dobu vykazují symptomy téže choroby. Ke konci života většiny
dnešních obyvatel Evropa už nebude Evropou a její národy ztratí to
jediné místo na světě, jež nazývaly svým domovem.
Lze namítnout, že předpovědi o zániku evropské civilizace v našich
novodobých dějinách jsou tak časté, že by Evropa bez vědomí své
smrtelnosti snad ani nebyla Evropou, ale přesto jsou některé lépe
načasované a přesvědčivější než ty dávné. V pamětech Svět včerejška (Die
Welt von Gestern, 1942) napsal Stefan Zweig o období před Druhou
světovou válkou: „V té zmatené době jsem měl tísnivý pocit, že se Evropa
nalézá v narušeném stavu ducha, náš úctyhodný domov, kolébka a
parthenón Západní civilizace sám sebe odsoudil k smrti.”
Zweig se za války utěšoval, že je evropská kultura schopna tak jako on emigrovat do Jižní Ameriky. V Argentině i v Brazílii viděl, jak tam zapustila své kořeny, a kdyby její strom života odumřel a Evropa se zničila, „nové květy vyraší a přinesou nové ovoce”. „Dílo generací nebude zcela ztraceno.”
Dnes už víme, že se autorem popsaná katastrofa naplnila a podťatý strom Evropy padl. Ta tam je vůle mít děti nebo bránit vlastní civilizaci. Politici jsou přesvědčeni, že na zániku evropských národů a kultury nezáleží. Někteří rozvažovali, že by měli, tak jako Bertolt Brecht v básni Rozřešení (1953), rozpustit národ a vybrat si jiný. Podle švédského „konzervativního” premiéra FredrikaReinfeldta, jeho stát stejně jako okolní země nepřinesly světu nic než „barbarství” a všechno dobré přichází zvenčí.
Současná choroba ale postrádá společného jmenovatele. Židovsko- křesťanská kultura postavená na řeckém a římském základě s objevy pozdějšího osvícenství nebyla zplanýrovaná jen tak pro nic za nic, ale teprve nedávno se propojily dva úkazy a zadaly jí úder, z něhož se zřejmě nevzpamatuje.
Na prvním místě je to masový příliv přistěhovalců. Západní Evropa sama zahájila tento proces, když jí po Druhé světové válce postihl nedostatek pracovní síly a jakmile se na výhodu levných dělníků chytila, nedokázala už proud migrantů zastavit, byť by si to snad i přála. Domov evropských národů se pozvolna proměňoval a stal se domovem celého světa. Mnohá místa na mapě Evropy změnila svůj kolorit a podobají se cizině. Tam, kde převažují Pakistánci, to až na podnebí vypadá jako v Pakistánu. Přistěhovalci i jejich děti a vnuci se stravují jako v zemi svého původu, hovoří doma svým jazykem a vyznávají náboženství, v němž byli vychováni. A tak se deštivé a větrné ulice severských měst plní lidem v tradičním oděvu pakistánského předhůří nebo písečných bouří Arábie. „Impérium vrací úder,” škodolibě komentovali situaci někteří pozorovatelé. A zatímco evropské zámořské državy byly odhozeny, tyto domácí kolonie měly už zůstat. Evropané si vymýšleli teorie, jak sami sebe přesvědčit, že soužití bude fungovat. Zprvu tvrdili, že je migrace lidstvu přirozená a jestliže k asimilaci v první vlně nedochází, nepochybně tak nastane v druhé a třetí generaci. Když k tomu nedošlo, prohlásili, že na tom vlastně vůbec nezáleží. De facto tím přiznali, že příchozích v poslední době přibývá.
A to mě přivádí k druhému úkazu, bez něhož by ani příchod milionů na náš západní subkontinent nemusel být hlasem polnice posledního soudu. Kdyby totiž Evropa ve stejné době neztratila víru ve svou civilizaci, tradici a legitimní právo na vlastní existenci. Mnoho věcí se složilo na takový vývoj, ale ztrátou „tragického smyslu života,” jak to zapomnění nazval španělský filosof Miguel de Unamuno, Evropané zcela přišli o trpké poznání Zweigovy generace, že všechno, co milujeme, i tu nejkulturnější civilizaci dějin, zničí ti, kteří jí nejsou hodni. A tak se jedním oblíbeným taktickým úhybem, abychom netrpěli pocitem osudové ztráty, stala útěšlivá víra v nevyhnutelný pokrok lidstva.
Z hloubi naší nejistoty nás ještě ke všemu přepadají strašlivé pochybnosti. Žádná kultura na světě není tolik zatížena těžkým pocitem viny za svou minulost, jako Západ. Ztrátu sebevědomí posiluje existenční únava a přesvědčení, že se naše dějiny vyčerpaly a nezbývá než ulehčit cestu novému počátku. Příliv přistěhovalců, čili nahrazení velké části evropské populace cizím lidem, je považováno za změnu stejně dobrou jako každá jiná. Ovšem, civilizační únava není výjimečný úkaz dějin, ale když se společnost cítí u konce svých sil právě v době stěhování národů, musí mít epochální dopad.
Zweig se za války utěšoval, že je evropská kultura schopna tak jako on emigrovat do Jižní Ameriky. V Argentině i v Brazílii viděl, jak tam zapustila své kořeny, a kdyby její strom života odumřel a Evropa se zničila, „nové květy vyraší a přinesou nové ovoce”. „Dílo generací nebude zcela ztraceno.”
Dnes už víme, že se autorem popsaná katastrofa naplnila a podťatý strom Evropy padl. Ta tam je vůle mít děti nebo bránit vlastní civilizaci. Politici jsou přesvědčeni, že na zániku evropských národů a kultury nezáleží. Někteří rozvažovali, že by měli, tak jako Bertolt Brecht v básni Rozřešení (1953), rozpustit národ a vybrat si jiný. Podle švédského „konzervativního” premiéra FredrikaReinfeldta, jeho stát stejně jako okolní země nepřinesly světu nic než „barbarství” a všechno dobré přichází zvenčí.
Současná choroba ale postrádá společného jmenovatele. Židovsko- křesťanská kultura postavená na řeckém a římském základě s objevy pozdějšího osvícenství nebyla zplanýrovaná jen tak pro nic za nic, ale teprve nedávno se propojily dva úkazy a zadaly jí úder, z něhož se zřejmě nevzpamatuje.
Na prvním místě je to masový příliv přistěhovalců. Západní Evropa sama zahájila tento proces, když jí po Druhé světové válce postihl nedostatek pracovní síly a jakmile se na výhodu levných dělníků chytila, nedokázala už proud migrantů zastavit, byť by si to snad i přála. Domov evropských národů se pozvolna proměňoval a stal se domovem celého světa. Mnohá místa na mapě Evropy změnila svůj kolorit a podobají se cizině. Tam, kde převažují Pakistánci, to až na podnebí vypadá jako v Pakistánu. Přistěhovalci i jejich děti a vnuci se stravují jako v zemi svého původu, hovoří doma svým jazykem a vyznávají náboženství, v němž byli vychováni. A tak se deštivé a větrné ulice severských měst plní lidem v tradičním oděvu pakistánského předhůří nebo písečných bouří Arábie. „Impérium vrací úder,” škodolibě komentovali situaci někteří pozorovatelé. A zatímco evropské zámořské državy byly odhozeny, tyto domácí kolonie měly už zůstat. Evropané si vymýšleli teorie, jak sami sebe přesvědčit, že soužití bude fungovat. Zprvu tvrdili, že je migrace lidstvu přirozená a jestliže k asimilaci v první vlně nedochází, nepochybně tak nastane v druhé a třetí generaci. Když k tomu nedošlo, prohlásili, že na tom vlastně vůbec nezáleží. De facto tím přiznali, že příchozích v poslední době přibývá.
A to mě přivádí k druhému úkazu, bez něhož by ani příchod milionů na náš západní subkontinent nemusel být hlasem polnice posledního soudu. Kdyby totiž Evropa ve stejné době neztratila víru ve svou civilizaci, tradici a legitimní právo na vlastní existenci. Mnoho věcí se složilo na takový vývoj, ale ztrátou „tragického smyslu života,” jak to zapomnění nazval španělský filosof Miguel de Unamuno, Evropané zcela přišli o trpké poznání Zweigovy generace, že všechno, co milujeme, i tu nejkulturnější civilizaci dějin, zničí ti, kteří jí nejsou hodni. A tak se jedním oblíbeným taktickým úhybem, abychom netrpěli pocitem osudové ztráty, stala útěšlivá víra v nevyhnutelný pokrok lidstva.
Z hloubi naší nejistoty nás ještě ke všemu přepadají strašlivé pochybnosti. Žádná kultura na světě není tolik zatížena těžkým pocitem viny za svou minulost, jako Západ. Ztrátu sebevědomí posiluje existenční únava a přesvědčení, že se naše dějiny vyčerpaly a nezbývá než ulehčit cestu novému počátku. Příliv přistěhovalců, čili nahrazení velké části evropské populace cizím lidem, je považováno za změnu stejně dobrou jako každá jiná. Ovšem, civilizační únava není výjimečný úkaz dějin, ale když se společnost cítí u konce svých sil právě v době stěhování národů, musí mít epochální dopad.
čtvrtek 20. prosince 2018
úterý 18. prosince 2018
BABIŠOVA MIGRANTSKO-UPRCHLICKÁ HABAĎŮRA
Andrej je kouzelník – umí dělat z migrantů uprchlíky
Globální pakt, Marakéšská deklarace... Babiš má kupodivu pravdu – všechno je to kampaň a účelovka. Především z jeho strany!
Není to absurdní? Nejdříve se něco podepíše a teprve pak se začne přemýšlet, co že se to vlastně podepsalo. A skončí to – jak jinak – hádáním se o slovíčka. V tomto případě jde o to, aby se našlo nějaké přijatelné vysvětlení pojmů „uprchlík“ a „migrant“. To by nemělo být lingvisticky nijak složité – přece uprchlík prchá a migrant migruje, ne? Takže v čem je problém?
Podle mého názoru v tom, že celá věc je mnohem složitější a žádná slovní ekvilibristika a teoretické mudrování neobstojí před realitou. Podívejme se třeba, jak to v posledních pár letech funguje u nás v Evropě. Ano, uprchlíci prchají (přesně podle definice), ale pak se z nich náhle stanou migranti a začnou (opět v souladu s definicí) migrovat. Názorný příklad: Nějaký Syřan prchá ze Sýrie a dostane se do Turecka. Tam už je v bezpečí a jako správný uprchlík by tam tedy měl zůstat do doby, než se bude moci vrátit. Namísto toho se ale rozhodne, že bude raději migrantem a vydá se na spanilou jízdu Evropou. A definitivně zakotví v zemi, kde mu budou vyplácet nejtučnější bakšiš za to, že prodělal náročnou přeměnu z uprchlíka na migranta.
Ovšem i migrant může být pěkné kvítko. Napadne ho třeba, že v Tunisu je to lepší než v jeho rodném Alžírsku a migruje tam. Tuniské úřady jej ale vyzvou, aby se vrátil, protože není uprchlíkem. To se ale našemu vykutálenému Alžířanovi nechce a začne prchat (samozřejmě přes Středozemní moře do Evropy, kde má několik příbuzných a všichni si ze sociálních dávek žijí královsky). Z ekonomického migranta se tak mávnutím kouzelného proutku stane uprchlíkem a má vystaráno.
Vidíme tedy, že jde o neřešitelný problém. O něco podobného jako ono známé „co bylo dřív – slepice, nebo vejce“? A opravdu – kdo byl dřív? Uprchlík, nebo migrant? Tvrdíte, že uprchlík? Tím byl ale pouze do první bezpečné země! Ergo – dřív byl migrant? To těžko, když předtím, než se jím stal, uprchl z Tunisu...
Takže – ať už Babiš, Petříček, Hamáček či Poche tvrdí cokoliv, moc jim nevěřím. Ani oni totiž neví, kdo je kdo a jen nám věší bulíky na nos. A hlavně a především – až nás zaplaví tsunami z Afriky, pak už nám akademické otázky, zda jde o uprchlíky či migranty, nebudou na nic!
ANNA REIDOVÁ: LENINGRAD – Tragédie obleženého města, 1941 – 1944
Blokáda Leningradu – nový pohled na starou tragédii
Anna Reidová v úvodu ke knize píše, že na ní pracovala déle, než blokáda Leningradu trvala. Ta, jak známo, začala 8. září 1941 a skončila 27. ledna 1944. Je tedy zřejmé, že anglická historička „obětovala“ napsání svého monumentálního díla zhruba tři roky a hned dodejme, že je to znát – z knih, jež se tomuto tématu věnují, patří ta její k nejdůkladnějším a zároveň nejčtivějším. Množství použitého historického materiálu je vskutku úctyhodné, zvolená koncepce jeho zpracování navíc poskytuje čtenáři dokonale plastický pohled na všechny aspekty této strašlivé apokalypsy.
Dezorganizace v řadách Rudé armády a překotný ústup způsobily, že několik týdnů po 22. červnu 1941 se kromě Moskvy ocitlo ve smrtelném nebezpečí i druhé největší sovětské město Leningrad. Kdo četl Žukovovy paměti, určitě si vzpomene, že když tam Stalin tohoto energického maršála posílal, nedělal si žádné iluze. „Situace je takřka beznadějná“ – s těmito slovy vrchního velitele Žukov odlétal, aby stabilizoval frontu a zabránil nepříteli zmocnit se strategicky a hospodářsky mimořádně důležitého města. To se mu podařilo, ovšem zároveň došlo k patové situaci – Leningrad sice nepadl, ale Němci ho obklíčili, čímž začala hrůzná blokáda, která měla trvat neuvěřitelných 872 dní!
Ač literatura faktu, je kniha pojata především jako chronologický záznam velkého počtu svědectví konkrétních lidí. Deníkové zápisky z období blokády a osobní vzpomínky přeživších (říkejme tomu třeba „malé dějiny“) jsou velmi sugestivně zasazeny do rámce „velkých dějin“, tj. nelítostných bojů o dobytí, resp. ubránění Leningradu. Reidové se podařilo obě tyto „dějiny“ umně skloubit do jednolitého celku a vtisknout tak své knize punc fascinující autenticity.
Je jasné, že oficiální sovětská propaganda, prezentující tragédii obklíčených jako „heroický boj obyvatel Leninova města“ má do objektivity hodně daleko. V knize se dočteme o pravém opaku – zločinnost režimu se v těžkých časech blokády ukázala v celé své nahotě, když byrokracie, korupce a nekompetentnost stranických kádrů způsobily katastrofu nevídaných rozměrů. Počátkem roku 1942, když došly zásoby potravin, umíralo hladem každý měsíc 100 000 lidí, pochopitelně hlavně těch, kdo neměli známosti „nahoře“. Úzká kasta privilegovaných, tvořená především bolševickými funkcionáři a jejich rodinami, přitom žádnou nouzí netrpěla a tato do očí bijící nespravedlnost šokuje o to víc, že oficiálně měl být Sovětský svaz státem „dělníků a rolníků“...
Je to pochmurná, nervydrásající a monotónním líčením všemožných hrůz mnohdy až děsivá četba a jinak tomu zajisté být nemůže. Utrpení obyvatel obleženého Leningradu patří nepochybně k nejčernějším kapitolám 2. světové války a ani některé světlé momenty (když jsem třeba četl o tom, s jakou láskou a pečlivostí balili pracovníci muzeí a galerií „své“ poklady do transportních beden, aby je zachránili pro příští generace, přišlo mi to až dojemné) na tom nemohou nic změnit.
Jak už jsem zmínil v úvodu, Anna Reidová přistoupila k práci na knize nejen s obrovským entuziasmem, ale i s pokorou a úctou ke statisícům mrtvých Leningraďanů a na výsledek svého badatelského úsilí může být právem pyšná. Závěrem se ovšem nemohu nezmínit o značně odbyté redaktorské práci nakladatelství Jota – kniha je plná tiskových chyb a i překlad mohl být určitě kvalitnější...
Je to pochmurná, nervydrásající a monotónním líčením všemožných hrůz mnohdy až děsivá četba a jinak tomu zajisté být nemůže. Utrpení obyvatel obleženého Leningradu patří nepochybně k nejčernějším kapitolám 2. světové války a ani některé světlé momenty (když jsem třeba četl o tom, s jakou láskou a pečlivostí balili pracovníci muzeí a galerií „své“ poklady do transportních beden, aby je zachránili pro příští generace, přišlo mi to až dojemné) na tom nemohou nic změnit.
Jak už jsem zmínil v úvodu, Anna Reidová přistoupila k práci na knize nejen s obrovským entuziasmem, ale i s pokorou a úctou ke statisícům mrtvých Leningraďanů a na výsledek svého badatelského úsilí může být právem pyšná. Závěrem se ovšem nemohu nezmínit o značně odbyté redaktorské práci nakladatelství Jota – kniha je plná tiskových chyb a i překlad mohl být určitě kvalitnější...
neděle 16. prosince 2018
JÁ ČTU MY – A VY?
Časopis nové generace pro čtenáře všech generací!
Už Vás nebaví číst Mladou frontu (co si dnes říká DNES), máte despekt k Respektu a Českou televizi vypínáte hned po počasí, abyste se nemuseli rozčilovat nad její povážlivě (a často i opovážlivě) nevodorovnou vyvážeností? Tak právě pro Vás je tu MY!
V dnešní době našinec kolikrát neví, jestli se má smát, nebo plakat. Stejně jako lidé z MY si i já myslím, že ta druhá alternativa je z mnoha důvodů lepší. A každé další číslo MY mi to potvrzuje.
MY je tu zkrátka pro všechny ty, kdo myslí vlastní hlavou, myslí si své o korektním politikaření, nemyslí si, že migranti jsou uprchlíci a celkově jim to myslí. Řečeno stručně – MY je tu pro Vás!
sobota 15. prosince 2018
POETICKÉ KOMENTÁŘE (173)
M í t j á t a k é d o m a p e j s k a
p o v ě s i l b y c h n a t o t a t a
z í t r a , n e b o j e š t ě d n e s k a
s t e j n ý n á p i s n a s v á v r a t a
čtvrtek 13. prosince 2018
pondělí 10. prosince 2018
BIS PLÁČE DOBŘE, ALE NA ŠPATNÉM HROBĚ...
Z výroční zprávy Bezpečnostní a informační služby je zřejmé, že její příslušníci mimo jiné pečlivě sledují i to, jak probíhá výuka na českých základních školách. Upozorňují na nebezpečí ruské propagandy, které jsou děti vystaveny v hodinách dějepisu a literatury při seznamování se s panslavistickými idejemi českých národních buditelů. To se mi zdá poněkud přitažené za vlasy, protože si neumím představit, jak by např. Křest svatého Vladimíra od Karla Havlíčka Borovského mohl v žácích vzbudit lásku k Putinovi. Pokud chce ale BIS i nadále kontrolovat školní osnovy, jeden tip, kam zaměřit pozornost, bych pro ni měl.
Mnohé české školy jsou zapojeny do aktivit spojených s tzv. výměnnými pobyty, kdy k nám přijíždějí zahraniční studenti, aby naše děti seznámili s kulturním a náboženským prostředím ve své vlasti. To zní neškodně a dokonce sympaticky, ovšem pouze do chvíle, než se podíváme na konkrétní příklady, z nichž tu chci uvést dva.
Do jedné brněnské základní školy zavítal před časem údajný student z Dánska jménem Rushdi.
O Dánsku ale řeč nebyla. Namísto toho Rushdi pověsil na tabuli syrskou vlajku, dětem dal na hlavy hidžáb a naučil je, jak se jmenují po arabsky...
V jiné jihomoravské škole to bylo podobné.
To je Busra, třiadvacetiletá Turkyně, která si oblékla muslimský oděv a patrně velmi poutavě vyprávěla o kráse a vznešnosti islámu, protože jedna ze školaček na její vystoupení reagovala následovně:
"Hodně lidí má špatný názor na muslimy, ale Busra nás přesvědčila o
opaku. Je velmi milá a vtipná a myslím, že tak působila na všechny.
Naučila nás i jejich tanec, u kterého jsme se všichni nasmáli."
Nechci samozřejmě lidem z Bezpečnostní a informační služby radit, co mají, nebo nemají dělat, určitě jsou to odborníci, kteří sami nejlépe vědí, kdo má největší zájem na destabilizaci politické a společenské situace v České republice. Jen mě napadá, zda by se při monitorování vlivu hybridních hrozeb na naše školou povinná dítka spíše než na škodlivost četby Dostojevského, Čechova, Tolstého a jiných klasiků ruské literatury neměla upnout pozornost na lidi jako jsou Rushdi a Busra. A hlavně na organizace, které je školí a následně vysílají šířit prorokovu víru...
neděle 9. prosince 2018
POETICKÉ KOMENTÁŘE (172)
K d o k n á m p ř i j d e , m ě l b y v ě d ě t
ž e n á š k š e f t j e j e d i n ý
k a m V á s p u s t í p ř e s n ě v d e v ě t
n a s e t i n u v t e ř i n y
čtvrtek 6. prosince 2018
MICHAL PŘIBÁŇ a kolektiv: ČESKÝ LITERÁRNÍ SAMIZDAT (1949 – 1989)
Nejdůkladněji zpracovaná publikace o „podzemní“ literatuře v dobách komunistické totality!
Fascinující průvodce čtyřiceti lety českého samizdatu, unikátní a nadmíru zdařilý pokus o zmapování literárního odboje vůči snahám o politickou, společenskou a kulturní unifikaci národa, kniha, za níž lze tušit filigránskou práci, nadšení a vědomí odpovědnosti za její výslednou podobu. Michal Přibáň a kolektiv vytvořili monumenální dílo, díky němuž máme snad vůbec poprvé možnost seznámit se s neoficiální literární tvorbou zmíněného období v celé její šíři a rozmanitosti. Tímto obdivuhodným vydavatelským počinem je rovněž vzdán hold všem, kdo v těžkých dobách totalitní nesvobody přispěli svým dílem k tomu, že „tvorba“ prorežimních pisálků se nikdy nestala synonymem pro českou literaturu jako takovou, protože jí bylo permanentně nastavováno zrcadlo „untergroundu“.
Krutá padesátá léta, uvolnění let šedesátých a Husákova normalizace – to byly (zjednodušeně řečeno) tři hlavní milníky „budování socialismu“, přičemž z logiky věci vyplývá, že chronologicky zhruba stejně je možné pohlížet i na fenomén samizdatu. V letech krátce po komunistickém puči, kdy za šíření protistátních tiskovin hrozil dlouholetý žalář či dokonce trest smrti, se k takovému riziku odvážili nemnozí. Úplně jiná situace nastala v období Pražského jara, kdy se dokonce začala vydávat díla mnohých z těch, jejichž jména se ještě nedávno nacházela na indexu zakázaných autorů. Dá se tudíž říct, že „zlatá éra“ samizdatu přišla s nástupem „normalizačního socialismu“ – Státní bezpečnost sice po nezávislé literární tvorbě slídila a všemožně ji potírala, ale z důvodu velkého množství těchto aktivit musela postupovat do značné míry selektivně, takže k zakázaným tiskovinám se běžný člověk mohl dostat (samozřejmě v režimu přísného utajení) relativně snadno. Záleželo především na vzájemné důvěře mezi „poptávajícím“ a „nabízejícím“ – vzpomínám si např. na Orwellovu Farmu zvířat, kterou jsem si mohl přečíst díky jistému spolupracovníkovi s příslušnými „kontakty“.
V knize je těmto „mimoliterárním“ záležitostem kolem samizdatu věnováno sedm úvodních kapitol, jejichž názvy si zde dovolím citovat:
I. K terminologii samizdatu
II. K dějinám českého literárního samizdatu
III. Ke způsobu výroby samizdatových publikací
IV. K ekonomické stránce výroby samizdatu
V. Ke způsobu distribuce
VI. Právní rámce vydavatelské činnosti, represe a obrana proti ní
VII. Samizdat a svět za železnou oponou
Vidíme tedy, že čtenář je nejdříve seznámen s jistým „nezbytným minimem“ informací, nutných k tomu, aby se dovedl v dané problematice lépe orientovat.
Následuje cca 450 stran abecedně seřazných odkazů na jednotlivé edice, ročenky, sborníky, časopisy a dokonce nakladatelství. Člověku se ani nechce věřit, jak velká a rozvětvená byla „za bolševika“ neoficiální literární scéna a jak široký měla žánrový záběr. A zdaleka přitom nešlo jen o velká města – samizdatové subkultuře se kupodivu dařilo i na perifériích, resp. víc než na místu záleželo na konkrétních nadšencích a ti se vyskytovali i mimo Prahu, Brno či Ostravu.
Kniha Český literární samizdat 1949 – 1989 mně zásadním způsobem rozšířila obzory – musím totiž s jistým zahanbením přiznat, že moje znalosti byly v tomto směru víc než nedostatečné. Petlice, Akord, Sursum, Vokno, Revolver revue – to bylo zhruba všechno, co jsem si dokázal v souvislosti se samizdatem vybavit. Nakladatelství Academia (a paní Marie Povýšilová z marketingového oddělení, která mi poslala recenzní výtisk) mně nyní dává příležitost toto „vzdělanostní manko“ dohnat. Díky!
úterý 4. prosince 2018
POETICKÉ KOMENTÁŘE (171)
O p o v a ž t e s e t u s e d ě t
n e b o – n e d e j B o ž e – s t á t !
N a s c h o d e c h s e s m í j e n l e ž e t
p o p ř í p a d ě v n o c i s p á t . . .
neděle 2. prosince 2018
DAN LYONS: NA ODPIS
Pozor – po přečtení knihy ztratíte všechny iluze o kapitalismu!
Když se Dan Lyons, tehdy dvaapadesátiletý novinář z Newsweeku, jednoho dne ke svému překvapení a hrůze dozvěděl, že je takříkajíc „na hodinu“ propuštěn, určitě v první chvíli nepomyslel na přísloví, podle nějž všechno zlé může být k něčemu dobré. Spíše se zaobíral pesimistickými myšlenkami na trudný život nezaměstnaného, který má „na krku“ ženu a dvě děti a mizivé vyhlídky na restart nové kariéry. Abrahámoviny jsou bohužel v dnešní postindustriální době věkem, nemilosrdně diskvalifikujícím takto „postiženého“ na trhu práce, kde jako tzv. senior může jen stěží konkurovat armádě juniorů, číhajících na svou kořist v podobě lukrativní pozice v prosperující firmě.
Dan Lyons ale neháže flintu do žita, aktivně hledá práci a nakonec se na něho usměje štěstí – stává se zaměstnancem softwarové firmy HubSpot. S tím štěstím je to ovšem poněkud diskutabilní, což se ukáže vzápětí poté, co se seznámí s podivnými poměry, které ve firmě panují. Nejvíce jej však překvapuje, že jeho noví spolupracovníci vnímají všechny ty absurdity kolem sebe jako něco zcela normálního. Tady si dovolím malou odbočku, resp. stručně se zmíním o jedné své zkušenosti.
Kdysi jsem si při jízdě brněnskou tramvají všiml, že město je doslova zahlceno bilboardy s nabídkou životního pojištění (už to samo o sobě je lingvistický nonsens, protože se fakticky jedná o pojištění pro případ smrti). Těm plakátům vévodily slogany, které se mně příliš nelíbily, např. „Zanechte po sobě víc než jen vzpomínky!“, „Tato reklama tu bude i zítra – a Vy?“ apod. Jejich smysl byl jasný – zaprvé upozornit lidi na pomíjivost pozemského života (když to řeknu natvrdo, tak vzbudit v nich strach ze smrti) a následně vyvolat pocit odpovědnosti za ty, které tu zanechají. A odtud je přece už jen krůček k podpisu onoho skvělého a jedinečného produktu s tím krásným eufemistickým názvem...
Zavolal jsem tenkrát do té pojišťovny a vyjádřil svůj nesouhlas s takovýmto typem reklamy, která je podle mého názoru neetická a do značné míry i klamavá. Hlas na druhém konci mi sdělil, že se jedná o inovativní marketingový trend a že to mají prokonzultované s obchodními stratégy, právními specialisty a odborníky na SEO, podle nichž je vše v naprostém pořádku. Zeptal jsem se, kde je tedy hranice toho, kam až jsou schopni zajít a rozhořčeně jsem dodal: „Takže kdybych k vám přišel třeba já a vymyslel nějaký podobný slogan... např. Tuto reklamu zítra sejmou – a Vás?, tak vy byste s tím neměli problém?!“
Chvíli bylo ticho a pak jsem uslyšel nadšenou odpověď: „To je nápad! To jste vymyslel teď, přímo z voleje? Tomu říkám tah na branku! Vidím, že jste kreativec se vším všudy a takové lidi my právě teď potřebujeme. Připravujeme pilotní projekt a rozjíždíme reklamní kampaň, která bude kombinací tří variabilních segmentů, formálně autonomních, zároveň však oscilujících kolem primární myšlenky psychologické autonomie, tendující k typologizaci potenciálního zákazníka s cílem strukturální optimalizace, která nám umožní...“ Neudržel jsem se a hovor ukončil.
Možná, že kdybych tu nabídku přijal (a teď se vracím k recenzi), zažil bych něco podobného jako Dan Lyons. Pokud by si americký novinář celý ten příběh vymyslel a napsal toliko parodii na téma „vrcholový management a firemní kultura“, kniha Na odpis by se i tak stala bestsellerem. Fakt, že všechno je sepsáno podle pravdy, lze vnímat jako významný bonus, propůjčující jí unikátní status „antimotivační“ literatury, která je zatím v plenkách (jedinou knihou podobného zaměření, kterou jsem dosud četl, jsou Smluvní podmínky Roberta Glancyho), má však potenciál stát se svébytným žánrem.
Vydejme se tedy s „předpotopním“ Danem do lvové jámy plné vysmátých mileniálů, v níž nám bude skvělým průvodcem. Prostředí moderní softwarové firmy v nás vyvolá nejrůznější asociace (např. u mě to byly vzpomínky na film Blbý a blbější) a nepřestaneme se divit, na jaká individua tam na každém kroku narazíme a čeho všeho jsou schopna. A ke všemu se ukáže, že podobně sektářská mentalita jako v HubSpotu je vlastně standardizovaným modelem chování ve většině podobných firem. Při čtení nebudeme často vědět, zda se máme smát, nebo plakat. Snad neprozradím příliš, když řeknu, že smích nám bude záhy mrznout na rtech – postupně totiž zjistíme, že mnozí z těch totálně vypatlaných pitomců, kteří před námi defilují jako odstrašující příklady lidské blbosti, jsou zároveň zákeřní a nebezpeční křiváci.
Knihu jsem přečetl na jeden zátah, vůbec se od ní nešlo odtrhnout. Označení bestseller je pro ni málo, neboť se jedná o originální a snad i přelomový počin, předznamenávající – jak už bylo zmíněno – vznik nového literárního žánru. Kladu si otázku, proč se u nás nesetkala s mnohem větší odezvou a mám-li na ni odpovědět, napadá mne jen jedno vysvětlení, tak trochu konspirační. Se softwarovými firmami jako je HubSpot se i u nás doslova roztrhl pytel a umím si představit zděšení, jaké v nich kniha Dana Lyonse Na odpis vyvolala. A jestliže se kolem ní rozhostilo pro mě nevysvětlitelné „ticho po pěšině“, pak nezbývá než se zeptat oním známým Cicerovým termínem – cui bono?
pátek 30. listopadu 2018
PEDRO CARMONA-ALVAREZ: A POČASÍ SE ZMĚNILO, PŘIŠLO LÉTO A TAK DÁL
Kniha, schopná vyburcovat nás z konzumní apatie...
Literární styl, kterému mám ve zvyku říkat „drastický lyrismus“. Mistrně napsaná novela, pojednávající o životě „před“ a „po“, kdy oním osudovým zlomem je rodinná tragédie, nemilosrdně bořící veškeré dosavadní „jistoty“. Hutný, takřka minimalistický text, skvělá analýza duchovního živoření tzv. moderního člověka, bloudícího labyrintem nabídky a poptávky, kteréžto dvě základní „transcendentály“ konzumní společnosti se vlamují i do intimity mezilidských vztahů a rodinných vazeb. Pedro Carmona-Alvarez, norský spisovatel chilského původu, ve své knize s nezvykle dlouhým názvem napíná tětivu dramatu „svého“ manželského páru až na samou hranici literární únosnosti a nutí nás klást si otázky po smyslu života.
„Všechny šťastné rodiny si jsou podobné, každá nešťastná rodina je nešťastná po svém.“ Známý citát L. N. Tolstého se dá aplikovat i na manželství dvou hlavních postav knihy – Kari a Johnny se sice neocitají v „originální“ situaci (myšleno tak, že nejsou bohužel jedinými rodiči, vyrovnávajícími se s podobným neštěstím), ale jejich utrpení je (protože nemůže nebýt) bytostně „jejich“, neboť jej prožívají jakožto dva „jedineční jedinci“. A byť jsou oba toliko fiktivními konstrukty autora a navzdory tomu, že reagují na náhlou změnu životního „paradigmatu“ víceméně s pasivní odevzdaností, je současně evidentní, že právě takto by se na jejich místě zachovali i mnozí z nás. „Psychologický naturalismus“, s nímž je onen „život poté“ vylíčen, působí na čtenáře nesmírně sugestivně a autenticky a je tomu tak dle mého názoru právě proto, že se v Kari a Johnnovi „vidíme“ a na jejich „příkladu“ si uvědomujeme svou latentní zranitelnost...
Pedro Carmona-Alvarez se ukazuje být excelentním průvodcem „pouští i pralesem“ lidské duše a nijak nás při tom „nešetří“. U některých pasáží vás napadne, zda už toho „nervydrásajícna“ není příliš a budete se ptát, proč se v něm autor tak „vyžívá“. Vzápětí si ale uvědomíte, že je vlastně dobře, když se tu a tam objeví kniha, která s námi pořádně „zatřese“. A ruku na srdce – občas by se každý z nás měl podívat na svůj život bez růžových brýlí a z dostatečného odstupu...
Myslím, že kniha v nás bude rezonovat ještě dlouho poté, co ji přečteme. Její poselství je navýsost provokativní a spočívá v následující otázce: Jak bych se asi zachoval a jakými cestami by se ubíral můj další život, kdyby se mně stalo totéž, co těm dvěma? Při hledání odpovědi si možná uvědomíme, že Láska (to velké písmeno je tam úmyslně) je – jakkoli to může znít jako klišé – nejvyšší životní hodnotou, protože jako jediná je schopna přežít všechny ztráty a zůstat nedotčená.
A počasí se změnilo, přišlo léto a tak dál je velkolepá psychologická skica, krutá a dojímavá zároveň. A třebaže je její vyznění pesimistické, já jsem v ní mezi řádky nalezl i zrnka existenciální naděje. Uvědomuji si samozřejmě, že moje recenze je napsána dosti expresívním stylem, ale pokusil jsem se takto „netradičně“ vyjádřit své subjektivní pocity z četby knihy, jež na mě udělala silný dojem a kterou tímto vřele doporučuji všem milovníkům hodnotné literatury.
středa 28. listopadu 2018
POETICKÉ KOMENTÁŘE (170)
A č n e m á m v ů b e c t u c h a
c o ž e t o p ř e s n ě j e
k o u p í m s i k i l o p s t r u c h a
k d y ž h o m a j v e s l e v ě . . .
neděle 25. listopadu 2018
POETICKÉ KOMENTÁŘE (169)
T o j e d o s t z á h a d n á p ř e d p o v ě ď p o č a s í
k d o p a k j i n a p s a l a p ř e d e v š í m – p r o č a s i ?
Z d á s e , ž e n ě j a k ý o b c h o d n í k z V i e t n a m u
d ě l á t u s v ý m b o t á m s v é r á z n o u r e k l a m u . . .
pátek 23. listopadu 2018
CLIFFORD A. PICKOVER: KNIHA O FYZICE
Nechte si rozšířit své fyzikální obzory na slovo vzatým odborníkem!
Když kočí práskne bičem, nedělá vlastně nic neobvyklého – nejspíš chce popohnat koně k větší rychlosti, popř. to může být i výrazem jeho radosti z toho, že se v krásném letním odpoledni nepotí v jednom z těch nablýskaných aut, která ho na venkovské silnici předjíždějí, ale užívá si přírody a pohody. Protože jsem z vesnice a okolo koní jsem se kdysi tak trochu „motal“, vím z vlastní zkušenosti, že prásknout bičem tak, aby práskl, není úplně jednoduché. Musíte jím prudce švihnout dopředu a vzápětí ten pohyb stejně prudce zastavit – a při troše trpělivosti a vytrvalosti budete brzy práskat bičem jako když bičem mrská... Stejně jsem ale donedávna netušil, proč tomu tak je – tedy proč, když se tím bičem správně švihne, to práskne. Teď už to vím – díky knize Kniha o fyzice, resp. jejímu autorovi, jímž není nikdo jiný než můj „starý známý“ (viz mou recenzi na Matematickou knihu) Clifford A. Pickover!
Populární americký autor si (jako ostatně vždy) ukrojil hodně velké sousto, vypořádal se s ním však opět bravurně. Pro představu, v jakém časovém rozpětí se kniha pohybuje, uveďme názvy úvodní a závěrečné kapitoly – Velký třesk (cca 13,7 miliardy let „nazpátek) a Kvantové znovuzrození (100 bilionů let „dopředu“)! Mezi těmito dvěma „daty“ si Clifford Alan Pickover vybral naší pozornosti hodné fyzikální fenomény, s nimiž nás seznamuje formou jakýchsi medailonků, kdy je k fotografii přiřazen populárně-naučný text. Fyzika se tak z přísně vědecké disciplíny mění na záležitost dobrodružnou i zábavnou, náš svět je jedním velikým jevištěm, na němž se odehrávají fascinující představení v podání skvělých „herců“ s exoticky znějícími jmény – Světelný foton, Božský boson, Mocná gravitace či Záhadná superstruna...
Kromě „vážné“ fyziky jsou v knize zastoupeny i „prkotiny“, na nichž lze ovšem výborně demonstrovat složitost zdánlivě banálních jevů. Vezměme si třeba golfový míček – ty důlky na něm nejsou kvůli estetice, ale z ryze praktického (rozuměj fyzikálního) důvodu, přičemž ani jejich počet není libovolný. Tzv. čínská kachna zase vypadá jako dětská hračka pouze do doby, než se seznámíme s komplikovaným mechanismem, díky němuž máme dojem, že se podařilo sestrojit perpetuum mobile. A máte-li doma knihovnu (čím více svazků, tím lépe!), můžete se v praxi přesvědčit, že paradox nekonečného převisu opravdu funguje!
Před časem mne v případě Matematické knihy napadlo, že by se mohla používat ve školách jako učebnice, neboť by určitě přispěla k zatraktivnění tohoto ne zrovna oblíbeného předmětu. A stejný pocit mám i nyní, když jsem si pročetl Knihu o fyzice – Clifford A. Pickover je rovněž zde skvělým propagátorem, schopným zaujmout i čtenáře (a teď mluvím o sobě), který fyziku nikdy neměl za své hobby.
Závěrem už jen stručně. Kniha je precizně „udělaná“ – kvalitní křídový papír a nádherné fotografie potěší oko každého bibliofila. Byla by hezkým vánočním dárkem, který by určitě udělal radost. Za sebe mohu říct, že v mé knihovně rozhodně nezapadne prachem, protože se k ní budu rád a často vracet.
úterý 20. listopadu 2018
ROMAN CARDAL: MYSLET V DIKTATUŘE KOREKTNOSTI
Ještě není vše ztraceno aneb jak se nenechat zotročit politickou korektností
Padesátá léta jsem sice nezažil, vím však, že ti, kdo se tenkrát protivili komunistické moci, byli označováni za „agenty imperialismu“, „válečné štváče“ a „nepřátele lidu“. A podle toho se s nimi i zacházelo – charakteristickým znakem této strašné doby jsou vykonstruované procesy, popravy a žalářování těch, kdo zastávali jiné než státní mocí vyžadované názory a postoje...
O období normalizace již mohu mluvit z vlastní zkušenosti. Slovník se sice změnil (svobodomyslné a nezávisle myslící jedince označoval vládnoucí režim za „antisocialistické elementy“, „protispolečenské živly“ a „nezákonné struktury“) a od poprav se upustilo, teror však pouze nabyl jiných forem. Věznění, vyhazování ze zaměstnání, nucená emigrace a pronásledování Státní bezpečností – takový byl v kostce život tehdejších disidentů.
Nyní prý žijeme ve svobodné, liberální a pluralitní společnosti, kde lidé mohou vyjadřovat své názory bez obav z toho, že by je za ně někdo perzekuoval. Je tomu ale opravdu tak? Vidíme, že nikoli. I v současné době existuje oficiální státní doktrína, ještě dnes se stává (a bohužel stále častěji), že nekonformně myslící lidé se dostávají do konfliktu s propagátory nové ideologie. Nálepku xenofoba, rasisty či fašisty spolehlivě dostane každý, kdo nesdílí nadšení z multikulturalismu, migrace, práv „sexuálních menšin“ atd.
Roman Cardal je významný český filosof (osobně ho považuji za vůbec nejlepšího), autor monumentálního díla Identita a diference a řady jiných spisů. Jestliže si člověk jeho formátu, zabývající se subtilními metafyzickými problémy, udělá čas, aby napsal knihu ryze praktickou (Myslet v diktatuře korektnosti má totiž podtitul Příručka pro nepřizpůsobivé), pak je to evidentně známkou toho, že situace je opravdu vážná! „Měkká totalita“ je termín, který pro současné politické poměry Západu používají mnozí – jen málokdo však dokáže provést jeho analýzu s takovou brilantostí, jako právě Cardal. Ten, kdo si jeho knihu přečte, bude se mnou určitě souhlasit v tom, že se jedná nejen o skvělý rozbor fenoménu zvaného politická korektnost, ale též o užitečný „návod k použití“, poskytující přemýšlivým lidem účinnou obranu proti manipulaci a indoktrinaci. A že k ní dochází, o tom není pochyb.
Student si stěžuje, že na univerzitě si lze koupit knihu, jejíž autor je podle jeho názoru xenofob. Rektor ji poslušně vyřadí z prodeje... Knihkupectví pořádá autogramiádu, kterou následně zruší, protože ji napsala „islamofobka“... Nakladatelství avizuje vydání románu ruského autora, načež čtenářům sdělí, že kniha nevyjde – spisovatel je totiž „proputinovec“... Tyto tři příklady z nedávné doby jsou smutným svědectvím toho, že politická korektnost u nás zapustila vskutku hluboké kořeny a nebude nijak lehké se od ní osvobodit.
Ukazuje se, že vedle demokraticky volených orgánů státní moci tu existují paralelní struktury, které žádný mandát nemají, přesto však disponují obrovským vlivem. Vznikl nový, takříkajíc „pražsko-kavárenský“ establishment, ovládající mainstreamová média, jejichž prostřednictvím vyvíjí nátlak na státní instituce s cílem změnit stávající společenská paradigmata například ohledně lidských práv údajně „utlačovaných menšin“. Nejúčinnějším nástrojem této „sluníčkářské“ propagandy je politická korektnost, resp. dehonestace všech, kdo zastávají „homofobní“, „xenofobní“, “islamofobní“ či jiné názory. Když k tomu připočteme cenzuru, která se v tzv. veřejnoprávních médiích stala postupem doby normou a koordinovaný útok novodobých udavačů vůči autorům „nenávistných“ (rozuměj politicky nekorektních) komentářů na sociálních sítích, pak je zřejmé, že tu probíhá antidemokratická revoluce samozvaných „elit“.
Kdosi řekl, že k tomu, abychom mohli úspěšně bojovat se svým nepřítelem, musíme ho dobře znát. Kniha Myslet v diktatuře korektnosti nám poskytuje množství zásadních informací o těch, kdo chtějí uchopit moc ve státě nikoli demokratickou cestou, nýbrž „pochodem institucemi“. Kam tito neomarxističtí šílenci přivedli Německo, Francii, Anglii a další západní země, je snad každému myslícímu člověku jasné. Kniha Romana Cardala má potenciál otevřít oči i ostatním a přispět tak k tomu, aby k podobným neblahým koncům nedošlo i u nás...
neděle 18. listopadu 2018
STEVEN PRICE: VE SVITU PLYNOVÝCH LAMP
Kanadský spisovatel stvořil literární perlu!
Hodně náročná četba, ale za trpělivost a vytrvalost jsme odměněni nádherným literárním zážitkem. Je to jedna z těch knih, u nichž jejich autorům nejde v první řadě o příběh jako takový (tj. o jeho napsání podle obvyklých schémat prozaického kánonu, čtenářskou atraktivitu atd.), nýbrž o vytvoření určité specifické atmosféry, v níž se odehrává. V knize Ve svitu plynových lamp se primárně jedná o navození pocitů přízračného tajemna, nedefinovatelného nebezpečí, existencionální prázdnoty a děsivého, pitoreskního magična, v nichž se má čtenářova mysl po celou dobu nacházet. To, že se toto „duchovno“ takříkajíc „zhmotňuje“ v Londýně druhé poloviny 19. století, je vcelku nepodstatné – stejně dobře by to mohlo být nějaké jiné město. Ale „výběr“ to byl zajisté zdařilý – velkoměsto na Temži je přece pro zločin jako stvořené... Pro přesnost je ovšem třeba dodat, že se občas ocitneme i jinde (Jižní Afrika, Ohio, Virginie).
Děj knihy osciluje mezi osudy dvou mužů, kteří se shodou okolností ve stejnou dobu objevují v Londýně. William Pinkerton se zde pokouší najít tajemného zločince jménem Edward Shade, o němž nic bližšího nevíme a jehož samotná existence je předmětem sporu. Některé indicie totiž naznačují, že žádný takový člověk nikdy nežil a Pinkerton se zbytečně honí za pouhým přízrakem. Tím druhým mužem je Adam Foole, ke kterému se donese informace, že jeho dávná láska, s níž se kdysi seznámil za dramatických okolností v Kapském městě, žije v Londýně. Tam ovšem zjišťuje, že Charlotta Reckittová již není mezi živými a když se dává do pátrání po okolnostech její smrti, v jednu chvíli se jeho kroky zkříží s Pinkertonovými...
Jestliže jsem napsal, že u této knihy forma převažuje nad obsahem, pak to samozřejmě není myšleno nijak pejorativně. Je sice pravda, že děj postupuje pomalu a čtenář může mít chvílemi pocit, že kanadský autor se tak trochu vyžívá v „psaní pro psaní“, postupně se ale ukazuje, že tu jde o originálně promyšlený záměr. Sondy do dřívějšího života obou protagonistů mistrně propojují minulost s přítomností a pozvolna odhalují jejich „pravou tvář“ – William Pinkerton i Adam Foole před námi defilují jako záhadné postavy, jejichž životní dráhu formovaly zážitky z krutého dětství, které je pronásledují dosud. Takřka obsedantní úsilí proniknout ve vzpomínkách k nějakému racionálně uchopitelnému bodu, od nějž se začaly odvíjet „dějiny jejich duší“, je neustále konfrontováno s přítomnou realitou londýnských hospod, brlohů a stok. Permanentní napětí mezi „tenkrát“ a „teď“, které autor velejemnými psychologickými nuancemi dovádí k dokonalosti, činí z této knihy skutečnou literární perlu.
Zajímavý je ještě jeden detail. U přímé řeči absentují v knize uvozovky, což by za jiných okolností působilo nezvykle až rušivě. Zde to nejen nevadí, ale paradoxně dokonce přispívá ke čtenářskému „komfortu“ – tato „tisková anomálie“ s temným a komplikovaným příběhem skvěle ladí!
A nesmíme zapomenout ani na výkon Lucie Mikolajkové, která opět dokázala, že patří mezi naše nejuznávanější a nejžádanější překladatelky plným právem. Má určitě nemalou zásluhu na tom, že se kniha tak výborně čte a vyvolává pocity a emoce jako málokterá jiná. Závěrečné resumé jednou větou tedy zní: román Ve svitu plynových lamp je dle mého názoru největší literární událostí letošního podzimu.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)