V š i c h n i b u d e m b ě h e m p á r d n í
n o s i t t e n h l e p ř í s t r o j
p ř e d c o v i d e m n e j l í p c h r á n í
p o t á p ě č s k á v ý s t r o j !
V š i c h n i b u d e m b ě h e m p á r d n í
n o s i t t e n h l e p ř í s t r o j
p ř e d c o v i d e m n e j l í p c h r á n í
p o t á p ě č s k á v ý s t r o j !
H l e - f i n á l n í v e r z e
n o u z o v é h o s t a v u !
V í c u ž t o t i ž n e l z e
o r o u š k o v a t h l a v u . . .
Nádherná a unikátní publikace - přední český entomolog zve čtenáře na výpravu do fascinující říše hmyzu!
„Nech brouka žít!“ Tato slova z jedné písničky mi mimoděk vytanula na mysli, když mi přišel z nakladatelství Academia recenzní výtisk knihy Ohroženi hmyzem? a já v ní začal listovat. Hned předesílám, že nejde o „obyčejnou“ knihu, ale o unikátní a s mimořádnou pečlivostí připravenou publikaci, která v našem literárním prostoru nemá obdoby. „Hmyzí“ téma je zde představeno ze všech možných úhlů pohledu a čtenář nestačí žasnout nad úchvatným světem živočichů, kolem nichž obvykle chodí bez sebemenšího zájmu...
Člověku, který se zajímá o hmyz, se učeně říká entomolog. A troufám si tvrdit, že Jan Žďárek, autor knihy Ohroženi hmyzem?, je entomologem s velkým E! Proč si to myslím? Ten důvod je následující – protože mi jeho jméno dosud nic neříkalo, zjistil jsem si o něm základní životopisné údaje a nestačil jsem koukat! Nejde ani tak o tituly před jménem i za ním, ale hlavně a především o celoživotní vědeckou práci, oceňovanou u nás i v zahraničí. A jen tak mimochodem – aby někoho pozvali přednášet na americké univerzity, musí být dotyčný stoprocentní odborník!
Jan Žďárek nezanedbává ani publikační činnost, přičemž kniha Ohroženi hmyzem? je patrně jeho opus magnum. Více než pět set stran, křídový papír, velký formát, plno nádherných fotografií, hlavně však kolosální množství fascinujících informací z tajemné hmyzí říše. První kapitola má trochu matematický název Na šest zvířat je pět šestinohých – evidentně tím má být zdůrazněno, že mezi živými bytostmi na naší planetě zaujímá hmyz výsostné postavení. A určitě nejen svým počtem. Je známým faktem, že případné vyhynutí některých hmyzích druhů by znamenalo ekologickou katastrofu planetárních rozměrů. Pochopitelně je tomu i naopak – přemnožení takového kůrovce či třeba sarančat je rovněž pohroma.
V knize mne nejvíc uchvátily pasáže o nesmírné hmyzí inteligenci. Asi každý už někdy četl či slyšel o tom, jak důmyslný systém vládne třeba ve včelím úlu nebo v mraveništi. Trochu teď odbočím a řeknu, že jako věřící člověk samozřejmě znám 5 důkazů Boží existence svatého Tomáše Akvinského. A tady jsem měl před očima takřka na každé stránce jeden z nich – důkaz z účelnosti, která vládne v přírodě! Na jednom místě jsem se např. dočetl, že výkon mravenčího mozku je ve srovnání s lidským (poměřujeme-li je podle jejich velikosti) mnohonásobně vyšší. Dá se tohle a spousta dalších úžasných hmyzích dovedností vysvětlit tzv. přirozeně? Není mnohem rozumnější a dovolím si říct i vědečtější názor, že tady máme co do činění s inteligentním designem?
Kniha Ohroženi hmyzem? má svou dávnou předchůdkyni z roku 1980, kdy Jan Žďárek publikoval svou prvotinu s názvem Neobvyklá setkání. Nyní v předmluvě píše, že tenkrát šlo o výsledek sedmnáctiletého výzkumu. Když k tomu připočteme oněch čtyřicet let, dostáváme se k číslu 57! Ano, právě tolik roků se již tento obdivuhodný vědec (nar. 1932!) věnuje své entomologické vášni...
Domnívám se, že právě tento fakt je možná tím nejlepším doporučením jeho knihy, za jejíž recenzní výtisk děkuji nakladatelství Academia a jmenovitě paní Marii Povýšilové. Přál bych si, aby má skromná recenze přispěla k zájmu čtenářské veřejnosti o toto excelentní dílo, které si určitě zaslouží co největší publicitu.
Nádherná a poučná kniha o archeologii od na slovo vzatého odborníka!
Bydlím ve vesnici, která se řízením osudu ocitla 2. prosince 1805 přímo v epicentru legendární Bitvy tří císařů. Dodnes se tu při hluboké orbě nacházejí kosterní pozůstatky vojáků a na polích jsou často vidět nadšenci s detektory kovů, hledající válečné trofeje v podobě dělových koulí, šavlí, bodáků či třeba jen knoflíků z uniforem. Napoleonský kult v tomto směru přetrval až do dnešní doby a než jsem začal číst tuto knihu, napadla mne celkem logická otázka, jak časově vzdálená musí být od nás nějaká civilizace, aby se pátrání po jejích artefaktech dalo nazvat archeologií. Předpokládám totiž, že objev jezdeckého třmenu francouzského husara na slavkovském bojišti se těžko dá označit za archeologický nález, na rozdíl třeba od sarkofágu v egyptské pyramidě, kde je tento termín očividně namístě. Odpověď na tuto otázku nechám otevřenou (resp. přenechám ji odborníkům) a zaměřím se na své dojmy z knihy Tři kameny jsou zeď, ve které nás její autor Eric H. Cline seznamuje s dějinami „své“ vědy, samozřejmě včetně největších objevů, k nimž při archeologických výzkumech došlo.
Předně je třeba říct, že to není kniha odborná, ale spíše tzv. populárně-naučná, což je jen dobře. I dané problematiky neznalý čtenář je totiž okamžitě „v obraze“ a příběhy z dějin archeologie (jak zní podtitul) ho fascinují tak, že úplně propadne kouzlu vyprávění o dávných kulturách. Dlužno dodat, že autor pečlivě vybral příběhy, o nichž by vlastně měl ze školy něco vědět každý a následně k nim přináší podrobnější a méně známé informace. Co se týká mne, tak jsem si už ledacos přečetl o starém Egyptě (např. často a rád se vracím ke knize Jejich veličenstva pyramidy od Vojtěcha Zamarovského), znám Židovskou válku Josefa Flavia, takže vím o pevnosti Masada, kde v roce 73 n. l. spáchali hromadnou sebevraždu poslední bojovníci proti Římanům, nejsou mi neznáma jména jako Heinrich Schliemann (objevitel Tróji) či Jean-Francois Champollion (génius, který rozluštil egyptské hieroglyfy) atd. A přesto mě kniha Tři kameny jsou zeď velice obohatila a – jak se říká – rozšířila mé obzory.
Informace o jejím autorovi se dozvídáme jednak z obálky, hlavně však z pozoruhodné předmluvy, po jejímž přečtení je nám jasné, že Eric H. Cline je odborník par excellence. Za svůj život podnikl desítky archeologických výprav do nejrůznějších lokalit, takže při psaní knihy hodně čerpal z vlastní poznatků a zkušeností. Vyhýbá se v ní suchopárnosti a pouhé popisnosti, naopak miluje humor a kde může, velmi umně jím odlehčuje přísnou vědeckost výkladu. Pamatuje i na ty, kdo by se v archeologii chtěli dál vzdělávat a odkazuje je na příslušnou odbornou literaturu.
Za velké nebezpečí pro archeologii považuje Eric H. Cline stále více se rozmáhající pseudovědecké až kriminální aktivity nejrůznějších jednotlivců i organizací, usilujících o finanční profit z nálezů starodávných předmětů, listin a vůbec všeho, co se dá výhodně zpeněžit. Dochází k drancování a ničení památek z dávných dějin lidstva, takto způsobené škody jsou často nevratné a znamenají ve svých důsledcích globální kulturní katastrofu.
Na druhou stranu je mu blízký každý, kdo se o archeologii zajímá z nezištných a čistě „objevitelských“ důvodů. Takovýmto nadšencům jsou věnovány speciální kapitoly s názvem Praktické otázky archeologie, kde se jim dostává mnoha cenných rad a doporučení. Ale také varování – i když v různých zemích platí v této záležitosti odlišné zákony, v zásadě je to vždy tak, že všechno cenné, co člověk při „kutání“ najde, nepatří jemu, ale státu!
Knihu Tři kameny jsou zeď mohu pro její čtivost a též odbornou erudovanost jejího autora jednoznačně doporučit. Jsem přesvědčen, že žádný, kdo si ji pořídí do své knihovny, nebude zklamán, protože nad jejími stránkami zažije spoustu dobrodružství, napětí i poučení.
A né šest set, milón! Dva milióny mrtvejch!
Je evidentní, že covidové strašení akceleruje čím dál vyšší rychlostí. Hrůzy, kterými nás Babiš a spol. děsili včera, jsou selankou ve srovnání s tím, co vymysleli dnes. A zítra? To už si vůbec netroufám odhadnout, ale nedivil bych se, kdyby vyrukovali s nařízením, že jediným povoleným způsobem pohybu je lezení po čtyřech, protože dole u země se covid nešíří...
Ruku v ruce s tím jdou i stále agresivnější vyjádření tzv. odborníků, o nichž sice dosud nikdo nikdy neslyšel, ale kteří se náhle odkudsi vynořili a pomáhají vládě vyvolávat paniku a šikanovat občany. Za normálních okolností by to jejich žvanění bylo považováno za šíření poplašné zprávy, nyní ovšem mají otevřené dveře do všech médií a řádí jako utržení z řetězu. Vypadá to, že snad soutěží v tom, kdo přijde s větší hovadinou, předhánějí se ve vymýšlení co nejstrašidelnějších vizí a jenom čekám, který z nich jako první ohlásí konec světa.
První, druhá, třetí a teď prý už začíná čtvrtá vlna! A tou to také určitě neskončí, přijde pátá, dvacátá osmá, devadesátá šestá... Čínská, britská, jihoafrická mutace... a když to nebude stačit, vymyslí se bangladéšská, eskymácká... A mrtvé prý ani nebudeme stačit počítat! Před chvílí jsem četl rozhovor s jakýmsi pablbem a hodně připomínal projev Milouše Jakeše na Červeném Hrádku: „...šest set tisíc mrtvejch každej rok! A né šest set, milión! Dva milióny mrtvejch!“
Člověk zkrátka už ani neví, jestli se má smát, nebo plakat. A to naštěstí nemám televizi ani rádio, jenom ten internet, ovšem i tak si covidpropagandy užiji víc než dost. Jak je mi líto nešťastníků, kteří se každý den koukají na bedýnku – vždyť ti musejí mít v hlavě naprostý galimatyjáš!
Vůbec bych se nedivil, kdyby to byli pirátští svazáci...
Vláda se opět nechala slyšet (jako obvykle ústy Rudé Mikiny), že případné neprodloužení nouzového stavu povede k tragédii nepředstavitelných rozměrů. Národ je (po kolikáté už?) strašen hrůzami, které prý vypuknou bezprostředně poté, co lidé sundají masky a otevřou se školy, obchody, kadeřnictví a horské svahy. Svým způsobem má ten Hamajda vlastně pravdu, bude to skutečně děs a hrůza. Nikoli však pro nás, nýbrž pro vládu!
Ukáže se totiž, že k žádné apokalyptické katastrofě nedojde. Covidová nákaza zůstane na úplně stejné úrovni jako dosud (tedy minimální) a občané si postupně uvědomí, že všechna ta nezbytná opatření byla naprosto zbytečná a že už skoro celý rok jsou klamáni skupinou politických hochštaplerů, kterým jde o něco úplně jiného než o zdraví národa. V celé nahotě se odhalí pravý stav věci, že totiž celá tzv. pandemie je spiknutím farmaceutických koncernů a šedých eminencí Nového světového řádu, přičemž politici v tom hrají buď roli užitečných idiotů (to jsou ti, co se nechali covidovou propagandou zblbnut natolik, že jí věří), nebo (a těch je podle všeho naprostá většina) slouží svým chlebodárcům zcela vědomě a za tučný bakšiš ničí národní státy.
Logicky mi z toho vyplývá, že vláda udělá všechno možné, aby byl nouzový stav opět prodloužen. Těch osm či kolik potřebných hlasů se určitě najde, protože peníze nesmrdí, že. Hře na vládu a opozici už stejně nikdo nevěří a pokud při čtvrtečním hlasování o něco půjde, tak pak jen o to, kdo místo komunistů podpoří Babiše tentokrát..
i když ho poslanci neschválí...
Naoko ještě platí demokratické mechanismy, takže si vláda prodloužení nouzového stavu opět musí nechat schválit parlamentem. A zdá se, že tentokrát to vypadá hodně napínavě - komunisti se postavili na zadní (jak je nemám rád, tak konečně chtějí pro naši zemi udělat něco užitečného) a Babiš bude muset hledat hlasy u tzv. opozice. Je pochopitelně víc než jisté, že je tam najde, protože totální zotročení národa, jehož jsme v posledním roce svědky, vyhovuje (s čestnou výjimkou SPD) všem.
Ostatně i kdyby (čistě teoreticky) poslanci vládní žádost odmítli, stejně by se nic nestalo a nouzový stav by pokračoval dál. Důvod je zřejmý - naši zákonodárci již dávno nejsou pány ve svém domě a pokud je jim ještě dovoleno o něčem rozhodovat, pak to jsou zcela bezvýznamné věci. Zásadní otázky se řeší někde úplně jinde a metoda cukru a biče drží potenciální buřiče na uzdě. Je tedy vyloučeno, aby se u nás všechna ta nesmyslná a kontraproduktivní proticovidová opatření zrušila, zatímco v EU trvají a navíc se zpřísňují. Jedině tam, kam chapadla unijní chobotnice nesahají, se lze řídit zdravým rozumem, viz Rusko, kde Putin covidový hoax rychle prohlédl a s jeho šiřiteli rázně zatočil.
Jak se však říká - Quod licet Iovi, non licet bovi. Volně přeloženo - co je dovoleno Putinovi, o tom si Babiš může nechat jen zdát. A jakkoli je mu to nepříjemné a ať se u toho cítí sebeponíženěji, bude dál poslušně šlapat bruselskou brázdu. Černé svědomí si přitom může alespoň trochu pofoukat útěchou, že tu nejšpinavější práci za něj odvádějí jiní. A jsou u toho navíc stále aktivističtější, tj. drzejší a zákeřnější! Co jsem si jen dnes už přečetl článků, plných drastických scén z nemocnic, kde lidé po stovkách umírají ve strašlivých bolestech (a můžou za to ty zrůdné bestie, co lyžují na horách jako by se nechumelilo!), výhrůžek všem těm, kdo nevyjí s covidovými vlkodlaky a varování, že když to tak půjde dál, možná se vrátí Prymalex...
N e j h ů ř s e d n e s m a j í s t a ř í -
p ř e s B l a t n é h o k e c y
d ů c h o d c ů m s e u n á s d a ř í
h ů ř n e ž z v ě ř i v k l e c i !