MONS KALLENTOFT: DÍVEJ SE, JAK PADÁM

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Nejen detektivka, ale i ostrý řez do útrob nemocné západní společnosti!

Mons Kallentoft byl kdysi můj oblíbený autor. Vodní andělé – ta skvělá detektivka způsobila, že jsem si tohoto švédského spisovatele zařadil do pomyslné škatulky „literární VIP“. Pak ale jednoho dne „díky“ nepovedené knize Bambi můj zájem rázem ochladl, dokonce se dá říct, že jsem s Kallentoftem „skončil“. Nyní je ale zase všechno jinak – Dívej se, jak padám má nejen všechny atributy správného psychothrillerového puzzle, ale i něco (a není toho málo!) navíc. Sympatický Švéd zde před čtenáře předstupuje ve vrcholné formě, je to opět starý dobrý Kallentoft, jehož neuvěřitelně bohatá paleta literárních dovedností mu umožňuje mistrnými tahy malovat obraz děsivého příběhu, který fascinovaného čtenáře nenechá ani na chvíli vydechnout...

Je to už tři roky, co k tomu došlo a manželství Tima a Rebeky je dnes v troskách. Nedokáží spolu nadále žít s děsivým traumatem a výčitkami, proč Emme, jejich šestnáctiletá dcera, si na nich vymámila svolení k tomu proklatému výletu na Baleáry. Turistický ráj s mořem, palmami a sluncem, kde si můžete oddechnout od celoročních starostí, načerpat nové síly či si jen tak vyhodit z kopýtka... Ano, tak se to píše v reklamních brožurách cestovních kanceláří, Tim však ví dávno svoje. Palma de Mallorca, kde už nějaký čas žije, má i druhou, sice ne tak viditelnou, ale o to krutější tvář. Město neřesti a zločinu, gayů a všemožných jiných deviantů, drog a prostituce, celonočních alkoholových excesů a ranních kocovin. A aby toho nebylo málo, je tu také plno sexuálních predátorů, číhajících na své oběti – mladých holek z celého světa, toužících zmizet na chvíli z dohledu rodičů, jsou na ostrově snad tisíce. Tim si nyní velice dobře uvědomuje, jak lehkomyslné a nezodpovědné bylo dovolit naivní puberťačce letět právě sem.

Celá recenze zde:

https://www.knihcentrum.cz/recenze-divej-se-jak-padam

ALENA MORNŠTAJNOVÁ: LISTOPÁD

 

Sugestivní pohled do fiktivní minulosti a možná i prorocká kniha o blízké budoucnosti! 

Je 20. listopadu 1989, asi čtyři hodiny odpoledne. Nacházím se poblíž brněnského náměstí Svobody, přístupy k němu jsou zahrazeny kordóny chlapů v zelených uniformách, v rukou třímají obrovské bílé obušky. Po Rašínově ulici jde tatínek s malým synkem. Když dítě spatří ty hrozivě vyhlížející bijce, ulekne se, zakopne a spadne. Zvláštní, že se mi v paměti uchoval právě tento detail...

Na lavičce sedí dva starší muži, možná už důchodci. Jeden se zeptá: „Myslíš, že nás budou i dneska mlátit?“ Druhý mu odpovídá: „Dnes už ne!“ Říká to pevným a rozhodným hlasem a mne v tu chvíli napadá, jak si tím může být tak jistý – vždyť brunátné tváře všech těch gestapáků kolem svědčí o něčem jiném. Čekají jen na rozkaz, aby mohli celé náměstí zmasakrovat, lidi nacpat do přistavených antonů a odvézt je na „Leninku“ (což je budova Státní bezpečnosti, v jejímž podzemí se nacházejí smutně proslulé výslechové místnosti). A přece má ten pán pravdu! Policejní komanda najednou mizí a krátce poté je náměstí Svobody plné lidí, mnozí drží zapálené svíčky a v podvečerním soumraku je to vskutku nádherná podívaná. 

Proč to tu ale zmiňuji? Důvod je prostý – při čtení Listopádu Aleny Mornštajnové se vzpomínky na dramatické dny roku 1989 vynořují samy od sebe. Možná i proto, že autorka se zamýšlí nad tím, jak by to u nás vypadalo v případě, když by sametová revoluce nezvítězila a u moci zůstaly staré stalinistické struktury. Tehdy ostatně tento scénář neustále hrozil – vždyť v jednu chvíli se v Praze objevili příslušníci Lidových milicí, jindy jakýsi lampasák vyhrožoval, že pošle do hlavního města tankovou divizi, aby potlačila kontrarevoluci a zachránila socialismus, dokonce i obrovská demonstrace na Letenské pláni měla být rozehnána nízko letícími stíhačkami. Dějiny našeho národa se opravdu mohly ubírat směrem, který Alena Mornštajnová popisuje ve své nové knize...

Joska a Maja se nijak neodlišují od většiny manželských dvojic v socialistickém Československu Jakešovy éry. Zařizují si byt, shánějí nedostatkové zboží a snaží se vytvořit útulný domov pro děti. O událostech v Praze, kde je surově potlačen studentský průvod a začíná protikomunistická revoluce, se dozvídají se zpožděním a nedělají si přílišné naděje, že by snad mohlo dojít k nějakým zásadním společenským změnám. Brzy se však radostná atmosféra dostane i do jejich městečka a na náměstí se konají demonstrace proti nenáviděnému režimu. Při jedné z nich se i nesmělá Maja dostane na tribunu a řekne, co má na srdci. Lidé jí nadšeně tleskají a všem se zdá, že utlačený národ se konečně probudil a už brzy se zbaví jha tyranie. Pak je však jedné noci všemu konec – stanné právo, v ulicích vojáci, do bytů „nepřátel socialismu“ vnikají esenbáci, masové zatýkání, přeplněné věznice... 

Není sebemenších pochyb o tom, že příslušníci komunistického represivního aparátu (Stb, armáda, Lidové milice...) by postupovali přesně tak, jak to vylíčila Alena Mornštajnová. Spisovatelku ovšem zajímá také to, jak by bylo naloženo s dětmi „antispolečenských živlů“. V knize Listopád je značný prostor věnován právě tomuto tématu a domnívám se, že by je skutečně čekal dlouhodobý pobyt v převýchovných zařízeních a že tedy ani zde autorka nijak nepřehání.

Listopád je naštěstí literární fikce. Přesto mi to nedá, abych se v souvislosti se současnou společensko-politickou situací nezamýšlel nad pozvolným nástupem nové totality. Omezování lidských práv a svobod, tentokrát pod heslem boje proti covidu, mi až příliš připomíná dobu počínající normalizace po potlačení Pražského jara. Chtěl bych se mýlit, ale vypadá to, že Listopád je vlastně knihou prorockou... 

POETICKÉ KOMENTÁŘE (251)

 

C h c e t e   j í t   n a   o č k o v á n í ?

k l i d n ě   s i   t o   p í c h n ě t e

n i k d o   v á m   n i c   n e d á ,  a n i

k d y ž   p o   A s t ř e   c h c í p n e t e

POETICKÉ KOMENTÁŘE (250)

 

T o   j a k o  -  n e j d ř í v   Z e n e c a

a   p o t o m   h n e d l e   f u n u s ?

A s i   m ě l   p r a v d u   S e n e c a :

"H o m i n i   h o m o   l u p u s !"

BALADA O OVCÍCH KOVIDOVÝCH

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

(Tuto báseň jsem napsal v reakci na stále agresivnější verbální výpady Naočkovaných, když spatří mé tričko s nápisem: NEOČKUJI SE – ZDRAVÍ MÁM JEN JEDNO! Vždyť kolik lidí již zemřelo poté, co si nechali píchnout ty nevyzkoušené patoky! Další budou mít doživotní dýchací potíže po déle než rok trvajícím nošení roušek a respirátorů. Děti ve školách omdlévají z nedostatku kyslíku, přesto je stále testují a nutí nosit hadr na obličeji...)

 

Rádio nemám, telku též

jen iDnes čtu, když večeřím

i tam však občas přečtu lež

prý covid, roušky... nevěřím!

 

Nakoupit jdu dnes pečivo  

už se tam chystám měsíc snad 

venku je sice deštivo

musím však zahnat něčím hlad

 

Sotva však vyjdu ze dveří

zůstávám stát jak na povel

kdo neuvidí, nevěří!

i na nákup jsem zapomněl

 

Připadám si jak ve zlém snu

nejspíš mne asi šálí zrak?!

Ne – koukám, ani nehlesnu

dali jim roušky na rypák!

 

Těch postav v hnusném hábitu

jsou všude plné ulice!

Mějte si hadr na ksichtu

– proč však i já mám dusit se?

 

Děťátka s šátkem na tváři!

„Maminky, jste fakt praštěné?“

Zlostně se na mne zatváří

a dál si žvaní nadšeně: 

„Kdy půjdeš... co ty... já už dvě!“

– horší než všechny virózy

jsou lidi s rouškou na hubě 

oběti státní psychózy

 

Tolik se bojí covidu

že nejspíš umřou na ten strach

a v maskách jdou i do Lídlu

cítím se tu jak na jehlách

 

Koupit si chleba problém je

za zadkem magor chodí ti

pokladní, ženské prodejné

řvou na něj, ať mě odchytí!

 

Uličku hanby u kasy

vystát si musím s kretény

na čelo fízl ťuká si

furt mele ty své refrény

 

„Občane... rouška... tak to je...

povinnost... všichni... zákony...“

čím větší kdo dnes pako je

tím pevněj sedí na koni

 

A tančí, jak jim pískají

těší se na svou vakcínu

spílají těm, kdo říkají

co je v tom svinstvu za špínu

 

Jak se jim směje Billy Gates

netuší ani náhodou

dají si šlehnout třeba AIDS

a křičí: „Už jsme za vodou!“

 

Noste si hadry na hubě

třeba si fenol píchněte

kráčejte vstříc své záhubě

mne z toho ale vynechte!

POETICKÉ KOMENTÁŘE (249)

P r o   t y ,  k d o   s e   p í c h n o u t   p ů j d o u

n e b u d e   u ž   c e s t y   z p ě t

d o   s m r t i   m í t   t o t i ž   b u d o u

v e   s v é m   t ě l e   h n u s n ý   j e d !

RODIČE ČEKÁ BOJ O DĚTI

 

Vakcinace školáků je na obzoru...

Ten obrázek sice vypadá na první pohled legračně, když se však na celou věc kolem tzv. covidové pandemie podíváme pozorněji, smích nás rychle přejde. Přichází totiž doba, kdy v celosvětovém měřítku dojde ke zcela zásadnímu a nevratnému rozdělení lidí na dvě antagonistické skupiny – na očkované a neočkované. Pro nás je samozřejmě nejdůležitější vědět, jak to bude v České republice.

Očkování, jakkoli dosud nepovinné, je státní mocí propagováno různými výhodami pro ty, kteří jsou „rozumní“. Lze ovšem očekávat, že politika cukru a biče se brzy přechýlí na tu druhou stranu, neboť těch „nerozumných“ je stále ještě příliš mnoho. Jestliže se nedávno mluvilo o tom, že k eliminaci covidu bude stačit proočkovat 60 % populace, tak dnes to už neplatí. Mluví se o osmdesáti či dokonce devadesáti procentech a ani to určitě není definitivní číslo. Je evidentní, že konečným cílem je vakcinace cca 95 % obyvatelstva, přičemž není nijak složité domyslet si, proč tomu tak je.

Naočkovat co možná nejvíce lidí není záležitost medicínská, ale společensko-politická. Mocenské struktury si totiž uvědomují, že společnost, která by byla rozdělena na dva zhruba stejně početné tábory (myšleno naočkovaní vs. nenaočkovaní), není možné ovládat pomocí obvyklých manipulačních metod a dříve či později dojde k dramatickým excesům s nepředvídatelnými důsledky. Dokonce i v případě, že by tu přes všechen nátlak zůstal např. milion odmítačů, tak je to pořád příliš velká síla, s níž se musí počítat. K tomu, aby si i do budoucna zajistil své výsadní postavení, je pro establishment potřebné snížit počet neočkovaných na co nejnižší míru. Takových padesát nebo i sto tisíc „protistátních živlů“ by se pak už dalo vcelku snadno zpacifikovat a společensky deklasovat, třeba tím, že by se proti nim poštval hněv Naočkovaných, což se už tu a tam děje.

Pozitivní je, že národ jako celek zatím odolává. Mainstreamová média bijí na poplach – prý se chce nechat naočkovat jen 75 % lidí a vláda by proto měla v propagační kampani přitvrdit. Naštěstí je to tak, že všechny ty billboardy, plakáty, videa a další instruktážní materiály jsou natolik idiotské, že každého průměrně inteligentního člověka od očkování spolehlivě odradí. To nejtěžší je však teprve před námi – dalo by se říct, že dosud šlo pouze o dělostřeleckou přípravu, hlavní bitva přijde na podzim. Proč si to myslím?

Veškerá očkovací strategie „odborníků“, které vláda poslouchá na slovo, je zaměřena na jediný cíl, bez jehož dosažení se vakcínová teorie i praxe zhroutí jako domeček z karet. Všechno tedy směřuje k tomu, aby se co nejdříve (nejlépe před začátkem nového školního roku) začaly očkovat děti.  Pokusné balónky v podobě testů a roušek na školách dopadly z jejich pohledu na výbornou – rodiče se ve velké většině podvolili a ani ředitelé škol a učitelé neměli s plněním absurdních a zdraví dětí ohrožujících příkazů žádný problém. Dá se tudíž předpokládat, že rovněž proti vakcinaci svých vlastních dětí se rodiče nepostaví, protože ztratili mateřské a otcovské instinkty.

Do té doby ale ještě zbývají nějaké tři měsíce a je potěšitelné, že se tu mezitím etablovaly nejrůznější sdružení, skupiny a spolky odpovědných rodičů, jejichž hlas je stále silněji slyšet. Například facebooková skupina Do škol a školek/bez testů a roušek má víc jak 22 000 členů. Rodiče se spojují i na místních úrovních a vytvářejí komunity, kde si vzájemně vypomáhají radami a zkušenostmi a společně čelí mnohdy nevybíravým útokům ze strany ředitelů škol. Situace je naprosto chaotická, co škola, to jiný výklad Plagových instrukcí, které jsou ostatně natolik nesrozumitelné, až se zdá, že právě s takovým úmyslem byly vydávány...

Každý odpovědný člověk by se měl v této osudové době zamyslet nad tím, jak se zachová, zda popluje s proudem, nebo si uchrání čest a zdravý rozum. Mnozí z nás už pocítili, jak agresivní dokáží být Naočkovaní vůči těm, kdo vládním elitám na jejich covidový špek neskočili. Jsme pro ně jejich černým svědomím, připomínkou toho, že se nechali zmanipulovat a nyní budou až do smrti mít v těle preparát, o němž nikdo neví, co obsahuje a může udělat. Tedy – ti, kdo ho vyrábí, to vědí velmi dobře...

Pak je tu poměrně velká skupina tzv. nerozhodnutých. Na ty je teď propaganda zacílena nejvíce, jim bychom se měli snažit vysvětlovat, o co tady ve skutečnosti jde a upozornit je, že pokud podlehnou a dají se naočkovat, pak již není cesty zpět!

Co dělám konkrétně já? Napsal jsem tento článek, který si třeba někdo přečte. A chci si objednat a v létě nosit tričko s nápisem ZDRAVÍ MÁŠ JEN JEDNO – NEOČKUJ SE!

 

UDĚLÁME ZA ŽIVOTEM TEČKU?

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Když vidím tyto a další duchaplné vakcinační plakáty, říkám si, na jaký typ lidí jsou zacílené. Vypadá to, že pouze na naprosté debily, protože normálního člověka takovéto bláboly spíše odradí. Mimochodem – to heslo nahoře „Vyhrňme si rukávy“ pochází z komunistické budovatelské písně padesátých let...

 

A tady máme to samé v bleděmodrém. Tvůrci tohoto blábolu si patrně vůbec neuvědomují kouzlo nechtěného, které se jim podařilo zplodit – ano, v hrobě budou mít tihle synci z moravských sklípků klid už napořád. Tož vzhůru do teho, a všeci, celá dědina, né že se nekdo šprajcne!

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Tradice jsou dobrá věc, to rozhodně. Nejsem si ale jistý, jestli je rozumné se kvůli nim naočkovat podezřelou vakcínou s nepředvídatelnými vedlejšími účinky. Přeji těmhle veselým a zdravím kypícím šohajům a děvčicám všechno dobré, a proto se jich ptám: Máte opravdu zapotřebí se nechat dobrovolně infikovat nevyzkoušenou chemikálií?

 

 

 

 

 

 

A máme tu další kouzlo nechtěného. Co takhle „Udělejme tečku za životem“? Není málo těch, kteří svou touhu po zázračné vakcíně zaplatili smrtí...

Ano, všichni jen plní rozkazy. Už to samo o sobě by mělo být každému podezřelé. Je evidentní, že očkovací kampaň je vlastně inteligenčním testem národa. Já si to nepíchnu ani za zlaté tele, vždyť zdraví mám jen jedno!

DOBA LÁMÁNÍ CHARAKTERŮ...

Naděje přichází z Liberce

Hlas svědomí mluví jasně – prostě tam MUSÍM jet. Přes celou republiku, s bolavými zády, navíc doma tolik práce... Když však čtu na různých facebookových skupinách ta srdceryvná svědectví maminek, které brání své děti před covidovými fanatiky ve školách, jak bych se pak mohl těmto novodobým hrdinkám podívat do očí?

Respirátory se u nás v Brně už skoro nenosí, ani ten sekuriťák na nádraží žádný nemá, navíc mě upozorňuje na policajty za rohem, kteří by mohli dělat problémy. Rovněž ve vlaku (tedy ve vlacích) je vše OK, průvodčí mi nevytýkají neorespirátorovaný obličej, v klidu přijíždím do města, ve kterém jsem ještě nikdy nebyl...

Liberec na mě působí dost strašidelným dojmem – jako by se tu zastavil čas, bez ladu a skladu jsou tu pomíchány paneláky z konce reálného socialismu s kýčovitými monstry prvobytně pospolného kapitalismu devadesátých let. Nikdo podle všeho neví, co se tu dnes koná, dokonce i  cestu k náměstí E. Beneše se mi daří zjistit až napočtvrté... 

Moc lidí nepřišlo. Pořadatelé jsou ale spokojení, účast prý je velká, já jsem čekal větší – asi proto, že jsem přijel z takové dálky. Perfektní Aleš Svoboda, neúnavný tahoun pelotonu, který má nyní zdolat ďábelský kopec, totiž zabránit povinnému očkování dětí. Kdo přistoupili na kompromis testování a roušek, nejspíš zradí své děti i podruhé a vymění svůj klid za jejich naočkování svinstvem, které jim zničí zdraví. 

Tady jsou však ti druzí. A je z nich cítit odhodlání prát se za svou pravdu až do konce. Ale jaký ten konec nakonec bude? Jsem křesťan a proto i realista, vím dobře, co se píše v poslední knize Nového zákona: „... aby byli pobiti všichni, kdo se neklanějí obrazu šelmy. Nutí také všechny, malé i velké, bohaté i chudé, svobodné i otroky, aby si nechali udělat na pravou ruku nebo na čelo znamení, takže nikdo nemůže kupovat anebo prodávat, kdo nemá jako znamení jméno nebo číslo té šelmy.“ Jinými slovy – nastává Apokalypsa a ďábel si svou kořist už zřejmě vzít nenechá. Většina zaslepených vůbec nevidí, že očkování nemá se zdravím a zdravotnictvím nic společného, že jde o poznávací znamení těch, kdo se skloní před vládci tohoto světa. Tlak se stupňuje, reklamy propagující všemožné vakcíny jsou stále dotěrnější a stupidnější, útočí se na nejpřízemnější pudy – nažerete se, budete moci opět chlastat... Kdy přijde to známé „Budete jako Bůh“? A co ti, kteří nepůjdou s davem? Vidím to na odebírání dětí, násilné očkování, internační tábory pro odpírače... Znám rodinu, která se chystá emigrovat a jejich argumenty jsou naprosto opodstatněné. 

Na pódiu zpívá mladík vtipné protestsongy, je to povzbuzující pohled, vždyť teenagery se jim podařilo zmagořit snad nejvíc a hle – tohoto nikoli! A z téhle rázné ženské (snad se na mě za toto označení nebude zlobit, myslím to v dobrém a obdivuji ji) by si měli vzít příklad všichni ti podělaní chlapi, co si nechtějí pálit prsty a drží huby! Seznamuji se s jedním advokátem, úžasný člověk, pošle mi nějaké letáky, které chci rozdávat před brněnskými školami. Dobře mluví i Tereza Hyťhová, takto členka Trikolóry, je za návrat dětí do škol bez podmínek, jenže ouha... Byl jsem před časem na jiné demonstraci a mluvila tam jedna matka o tom, že jí a její dceři vyhrožuje ředitel školy policií, pokud nebude nosit roušku. Pan (nebo soudruh?) ředitel kandidoval před časem v komunálních volbách jako lídr jihomoravské Trikolóry...

Bezpečné vakcíny... O nich přinesla krásné (tedy velice smutné) svědectví paní, jejíž tatínek po Astře-Zenece (jmenuje se ten vitriol takhle?) zkolaboval a jen o vlásek unikl smrti. Jsou tady zástupci různých skupin a spolků, sympatické jsou mi třeba Jičínské matky, taky sem přijeli spanilé jízdy vlajkonošů, starosti mi ale dělá, jak to bude u voleb. Přísaha, Trikolóra, SPD, Občanské hnutí... Co když každý dostane čtyři procenta? To je dvacet procent vyhozených hlasů! Sjednotit se na něčem, to nám Čechům nikdy moc nešlo. A ani nám Moravákům.

Krásné počasí, i když podle předpovědi mělo být všelijak. Po celou dobu svítí sluníčko, teprve až jdu zpět k nádraží, visí nad Libercem hrozivé šedočerné mraky. Spouští se liják a krupobití, vcházím do haly a jediný bez respirátoru čekám na vlak. Paní u pokladen jsou však milé a usměvavé, doporučují mi nejlevnější variantu zpátečních lístků. Liberec, Pardubice, Brno, Šlapanice... Pak čtyři kilometry pěšky a o půl druhé v noci jsem doma. Nádherný den!

Ještě maličkost, na niž jsem málem zapomněl: „Hele mami, duha. A dvě!“ Radostný hlásek holčičky a opravdu – ty dvě duhy nás doprovázely snad hodinu.

POETICKÉ KOMENTÁŘE (248)

 

K d y ž    t a k   n a   t o   č l o v ě k   h l e d í

m á   t e n   p l a k á t   n ě c o   v   s o b ě

c o   t a m   p í š o u   p ř e s n ě   s e d í :  

n e j v ě t š í   k l i d   b u d e   v   h r o b ě . . .

POETICKÉ KOMENTÁŘE (247)

 

V a k c í n o u   s e   c h c e š   d á t   p í c h a t ?

S p ě c h a t  -  t o   j e   c h y b a   l á v k y !

P o č k e j   s i   a ž   z a č n o u   c h c í p a t

k d o   u ž   m a j í   s v é   d v ě   d á v k y . . .

RADOMÍR KOČÍ: PRÁZDNÉ DOMY

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Nádherná kniha o pražských domech, které (zatím?) neměly štěstí...  

Svého času jsem byl zaměstnán jako pracovník ostrahy v jednom domě na brněnském Dominikánském náměstí. Ačkoli se jednalo o obrovskou budovu na lukrativním místě v samém centru hned vedle městské radnice, léta zela prázdnotou a pozvolna chátrala. Naštěstí ji zastupitelstvo před několika lety prodalo a nový majitel se pustil do rozsáhlé a náročné rekonstrukce, která byla nedávno úspěšně dokončena. Když tudy dnes procházím, mám radost, že dřívější ostuda Brna je dnes jeho pýchou. V tomto případě se tedy dá mluvit o příběhu se šťastným koncem. Kolik zdevastovaných budov v „mém“ městě však na svou záchranu stále marně čeká?

To samozřejmě neplatí jen pro Brno, podobná situace je i v Praze. Nakladatelství Grada vydalo nedávno pozoruhodnou publikaci s názvem Prázdné domy, věnovanou opuštěným, pomalu (většinou však rychle) se rozpadajícím a po renovaci volajícím objektům v našem hlavním městě. Je to kniha na jednu stranu nádherná a výpravná, s obrovským množstvím fascinujících fotografií, zároveň však i smutná. Vidět totiž tolik budov, často významných historických skvostů, jak na nich hlodá zub času, to je opravdu podívaná, z níž běhá mráz po zádech a sama od sebe se v mysli vynořuje otázka: Jak se něco takového mohlo vůbec stát, kdo má tu hrůzu na svědomí?

Hlavní vinu na tomto politováníhodném stavu má především minulý režim, který „buržoustům“ (tj. přičinlivým jedincům, kteří zbudovali firmy, dávali lidem práci a tím je prý „vykořisťovali“) znárodnil majetky a pak je většinou předal do socialistického vlastnictví všelijakým organizacím, jejichž zaměstnanci k nim neměli žádný citový vztah a podle toho to i vypadalo. Nejhůře zřejmě dopadly nemovitosti, jichž se zmocnila armáda. Truchlivý pohled na jejich ruiny se nám dodnes naskýtá na mnoha místech po celé zemi. Po listopadu 1989 se pak otevřela cesta k podnikání nejen pro poctivce, ale i různé zlatokopy, větřící svou šanci na rychlé a bezpracné zbohatnutí mimo jiné i na trhu s realitami. Nevyřešené vlastnické poměry – tak se úředním jazykem nazývají patové situace, bránící opravit zanedbané budovy nejen v Praze... 

Ať tak či onak, když si v knize Prázdné domy prohlédneme např. fotografie Grand Hotelu Šroubek (od roku 1951 Grandhotel Evropa) a seznámíme se s jeho slavnou prvorepublikovou minulostí, nemůžeme necítit truchlivou nostalgii po dávno zašlých časech a současně rozhořčení nad tím, jak se na něm podepsal komunistický systém. Autor Radomír Kočí používá výbornou metodu, jak nám co nejvíce přiblížit každý konkrétní „případ“ – jde mu o to, abychom kromě fotografií byli podrobně informováni i o historii každého objektu, který do své knihy zařadil. Clam-Gallasův palác, vila Milada, zámek Petrovice, palác Alfa... To je jen malý výběr, na čtenáře toho čeká mnohem víc!

Kniha si určitě zaslouží naši pozornost. Praha – to nejsou jen majestátní a honosné památky, naše hlavní město má v tomto ohledu bohužel i svou odvrácenou stranu v podobě prázdných domů, jak je nazývá Radomír Kočí. Možná, že bychom jim mohli říkat i nějak poeticky – co třeba „domy, které (zatím?) neměly štěstí“?   

PODĚKOVÁNÍ ZA PŘIJETÍ DO SKUPINY

Vážení přátelé,

děkuji za přijetí do skupiny „Děti do škol/školek BEZ testů a roušek!!!“ Domnívám se, že není potřebné se sáhodlouze rozepisovat o tom, v jaké situaci se dnes náš národ (a vlastně celý svět) nachází. Každý průměrně inteligentní člověk to jasně vidí. Spíše chci napsat několik poznámek, jak bychom měli reagovat na stále drastičtější nátlak státní moci na nepoddajné jedince, kteří se odmítají stát pokusnými zvířaty a nechat se naočkovat podezřelými vakcínami s nepředvídatelnými vedlejšími účinky.

Mnozí z vás zde sdělují své negativní zkušenosti s úřady, zaměstnavateli či blízkými lidmi. Ano, covidové šílenství zachvátilo celou zemi a mám-li mluvit za sebe jako křesťan, pak i já zažívám velké zklamání z toho, že drtivá většina věřících poslušně a bezmyšlenkovitě plní sebeabsurdnější příkazy. Naši církevní nadřízení se rovněž chovají zbaběle, ostatně očkovat se nechal i papež. Je tomu skutečně tak – lidé, o nichž bychom to nikdy nepředpokládali, si nechali vymýt mozky až do té míry, že nechávají testovat vlastní děti a zřejmě nebudou nic mít ani proti jejich očkování.

Několikrát jsem tu četl postesknutí nad tím, že všichni pouze píší na facebook a nikdo není ochotný nějak konkrétně vybočit z řady. To je sice pravda, ale mějme na paměti i to, že mnozí lidé (např. rodiče dětí, které z důvodu testování a nošení roušek nepůjdou do školy, matky samoživitelky aj.) se nacházejí v opravdu mimořádně těžké pozici a potřebují cítit, že na to nejsou sami. Mějme pro ně pochopení a snažme se jim místo kritizování raději pomoci.

Z vlastní zkušenosti vím, jak je dnes důležité mít někoho, komu lze stoprocentně důvěřovat, že vytrvá a za žádných okolností se nenechá naočkovat. Já mám to štěstí, že takové zásadového člověka znám a chtěl bych poradit i vám, abyste mezi členy této skupiny či ve svém okolí hledali konkrétního spojence, ať už jednotlivce nebo rodinu. Poznejte se osobně, navštěvujte se, pomáhejte si. 

Je možné, že jak bude sílit tlak na vakcínové odmítače, mohou naši skupinu zrušit. Pro tento případ by proto bylo dobré o sobě vědět, aby se nepřerušily vzájemné kontakty a mohli jsme, pokud to jen půjde, držet pospolu.

Co se týká budoucího vývoje, nedělám si přílišné iluze. Včera jsem někde četl větu, která v několika slovech přesně vystihuje, oč tu běží: „Není tu vakcína kvůli covidu, ale covid kvůli vakcíně.“ Je možné, že Babiš, Hamáček a ostatní tam nahoře sami nevědí, čí instrukce vlastně plní. Očividné je však jedno – někdo má eminentní zájem na tom, aby se v jednotlivých zemích a postupně na celém světě naočkovalo co nejvíce lidí. Zároveň je zřejmé, že se tak neděje z altruistických důvodů. Na neočkované bude posléze pohlíženo jako na nepřátele státu a nebezpečná individua, která je potřeba separovat od většinové společnosti. Nedá mi to, abych tu nezmínil jeden verš z Apokalypsy: „Nutí všechny, malé i velké, bohaté i chudé, svobodné i otroky, aby si nechali udělat na pravou ruku nebo na čelo znamení, takže nikdo nemůže kupovat anebo prodávat, kdo nemá jako znamení jméno té šelmy.“

Mám za to, že je nutné počítat se vším – s vyhazovem ze zaměstnání, všemožnými omezeními, internací v táborech, vězněním. Asi nám zůstane jediná šance, totiž emigrace z této prokleté země a Evropské unie. Snad k tomu budeme mít čas...     

O VŠEM ROZHODNOU RODIČE

 

 

 

 

 

 

aneb rodiny vs. státní aparát...

Jestliže dnes vláda mluví o rozvolňování tzv. protiepidemických opatření, pak (jak je snad každému jasné) je tomu tak proto, že lidé už minimálně měsíc chodí po ulicích bez roušek a policie na vymáhání nesmyslných příkazů rezignovala. I v uzavřených prostorách můžeme bohudíky stále častěji vidět normální lidi a o tom, že státem záměrně vyvolaná covidová hysterie ztrácí dech, svědčí rovněž snížený zájem občanů o očkování. Ten, kdo si dosud tu zázračnou vakcínu píchnout nenechal, udělal dobře, protože se možná časem ukáže, že naopak ti očkovaní jsou nositeli a roznašeči covidové nákazy. A dojde ke klasickému zrcadlovému efektu – odmítači vakcín budou mít víc práv a možností svobodného pohybu než jejich propagandou zmanipulovaní spoluobčané, kteří se nechali naočkovat (a možná lépe řečeno infikovat) záhadnými preparáty, za něž neručí ani jejich výrobce. Jestliže se tito lidé tak báli covidu, až houfně brali útokem vakcinační centra a žadonili o své dávky, nyní budou žít v ještě větším strachu – totiž z toho, kdy a jak se na nich začnou projevovat jejich vedlejší účinky.

Pochopitelně je ve hře i druhý, daleko méně optimistický scénář – po krátké době „rozvolnění“ (přes léto lidi k nošení respirátorů nikdo nedonutí) přijde opět podzimní utahování šroubů. Státní moc si velmi dobře uvědomuje, že není dlouhodobě možné ovládat společnost rozdělenou na dva tak antagonistické tábory, jako jsou očkovaní a neočkovaní. Lákáním na nejrůznější výhody (ve skutečnosti tedy vydíráním) se bude pokoušet zlomit odpor odmítačů (někdo třeba opravdu vymění své zdraví za dovolenou v Chorvatsku), a pokud to nepomůže, použijí se jiné (a asi víme jaké) metody.

Zatím jsme svědky podivné hry kočky s myší. V pražských úřadovnách jsou vymýšlena stále nová a často přímo si protiřečící nařízení s cílem zjistit, jak na ně lidé zareagují. V současné době je hlavní tlak směrován na oblast školství, přičemž k radosti mocenských špiček se ukazuje, že většina rodičů se bojí bránit své děti a vydává je napospas ponižující a zdraví ohrožující proceduře testování. Takže se už zcela otevřeně plánuje vakcinace školou povinné mládeže, což se patrně stane prubířským kamenem občanského odporu. Pokud projde i očkování dětí, je národ ztracen. Ti, kteří si zachovají rovnou páteř, emigrují někam, kde jde ještě svobodně žít, ostatní čeká potupné živoření v nové totalitě.

FRANTIŠEK R. KRAUS: A PŘIVEĎ ZPĚT NAŠE ROZTROUŠENÉ...

 

Kniha o holocaustu, jaká tu ještě nebyla!

Když nakladatelství Cattacan nedávno vydalo knihu povídek Františka Roberta Krause, byl tento pražský židovský spisovatel širší čtenářské veřejnosti prakticky neznámý. Jak bude přijat? Nejedná se o riskantní podnik, který může skončit značnou (a třeba i likvidační) ekonomickou ztrátou? A co informace o plánovaném vydání autorových sebraných spisů? Není to nerealistický slib?

Nevím, jestli si skupina nadšenců kolem Stanislavy Findejsové tyto otázky skutečně kladla, zdá se mi to ale velmi pravděpodobné. Velký úspěch Povídek ze Svrabové čtvrti se totiž sice dal předpokládat, jisté ale v téhle branži nebývá nikdy nic. Dnes naštěstí už můžeme říct, že František R. Kraus se z polozapomenutého jako mávnutím kouzelného proutku stal spisovatelem hojně čteným, všeobecně uznávaným a v nejlepším smyslu toho slova populárním. Jeho renomé nyní určitě ještě vzroste, protože kniha A přiveď zpět naše roztroušené... je literární událostí par excellence!

Krausův židovský původ jsem již zmínil a tak není divu, že se svého času stal obětí nacistických rasových perzekucí. Terezín, Osvětim, Gliwice, Blechhammer – to jsou jména zastávek na jeho křížové cestě smrti, z níž se jako zázrakem navrátil zpět do života. Kniha začíná příznačně 15. březnem 1939 a autorovy autentické zážitky (příjezd německých vojsk, jejich „uvítání“ Pražany, Hitler, zdravící z okna Hradu nadšené soukmenovce) jsou fascinujícím svědectvím o hrůzné atmosféře onoho osudného dne. Následující vylíčení děsivé anabáze po koncentračních táborech je výjimečné tím, že pochází od brilantního spisovatele, u něhož je faktografický popis obohacen o „přidanou hodnotu“ v podobě literární vybroušenosti a mimořádného psychologického mistrovství. Krausovo zaznamenávání hrůzostrašných prožitků je natolik sugestivní, že čtenář se stává takřka přímým účastníkem všeho, co před jeho vnitřním zrakem defiluje v kaleidoskopické posloupnosti přízračných momentek, kterýžto neobvyklý vypravěčský styl si autor podle všeho zvolil záměrně jako nejvhodnější pro vyslovení nevyslovitelného...

Nelze nezmínit ani značnou historickou hodnotu knihy, v níž lze mimo jiné objevit pozoruhodné příspěvky k tématům, která jsou dodnes předmětem diskusí s nejednoznačným závěrem. K těmto bílým místům na mapě dějin patří např. role českého četnictva při konečném řešení židovské otázky, do níž František R. Kraus vnáší řadu významných poznatků. Též jeho pobyt v Osvětimi odhaluje (alespoň tedy pro mě) některé nové šokující skutečnosti – o tom (abych uvedl konkrétní příklad), co je popsáno v kapitole s názvem Hugo rozparovač, jsem dosud nikde nečetl!

O holocaustu jsem toho přečetl již tolik, že jsem byl zpočátku skeptický k možnosti nějaké zásadně „jiné“ výpovědi o této strašlivé skvrně na lidských dějinách. Kniha A přiveď zpět naše roztroušené... mne však přesvědčila o tom, že stále mohou přicházet dosud nevyslechnutí svědkové oněch hrůz, jejichž naléhavý hlas nelze přeslechnout. Jedním z nich je i František R. Kraus – jeho kniha se zcela jistě a plným právem zařadí mezi nejvýznamnější a nejčtenější díla, pojednávající o nacistické vyvražďovací mašinérii...   

CHVILKA COVIDOVÉ POEZIE

 

Vše pro dítě!

Ano, doslova vše

i antigenní tresty

za zbabělost

zákonných Herodesů

betlémských neviňátek

bez úst a nosů

V Norimberku je věšeli

vykonavatele pandemických rozkazů

dnes si proto říkají

realizátoři mengeloidních tyčinek

ministerstva povinných docházek

a na chodbách se zdraví

citátem vrchního Plagiátora

Moji Ámosové, exkulpuji vás

od výčitek svědomí!

Ano, vždyť je to věc

krkavčích ploditelů

Ti mají po ruce univerzální výmluvu

zastupujících prosektorů

Vždyť to děláme pro šťastnou hodinku jejich smrti

po životě s covidpasem a legitimací

o očkovací uvědomělosti

Pro ně se obětujeme

kvůli nim se z nás stali

bezobratlí páteřníci

co je ráno vyprovázejí

s televizním sloganem

že to nic není

jen to trochu zašimrá

a s hrůzou

že nám jednou řeknou

to samé

až bude obnoven

hrdelní

test

provazem

STANISLAW LEM: SOLARIS

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Slavný polský spisovatel se nikdy neomrzí!

Stanislaw Lem! Už samotné jeho jméno ve mně vyvolává tolik vzpomínek na nádherné čtenářské zážitky, že jen málokterý spisovatel s ním v tomto může „soupeřit“. K mrakům Magellanovým! Nezapomenutelná kniha mého dětství, která ve mně podnítila celoživotní zájem o vědecko-fantastickou literaturu. A i když se v tomto žánru postupem doby etablovalo mnoho dalších vynikajících tvůrců, polský autor dodnes „nezestárl“ a právem si vydobyl pověst klasika.

K románu Solaris jsem se dostal až poté, co jsem zhlédl jeho filmové zpracování v režii Andreje Tarkovského. Věděl jsem už tedy, co bude hlavní dějovou linkou, to ale nijak nezmenšilo můj velkolepý dojem z četby. Psychologicky mistrně propracovaný výhled do vzdálené budoucnosti, kdy lidé při expanzi do mezihvězdných dálav objeví záhadnou „civilizaci“, klade spoustu nevyřčených, ale o to naléhavějších otázek převážně morální povahy. Všeobecně známý fakt, že technologicky sice lidstvo postupuje mílovými kroky vpřed, v mravním ohledu však stagnuje či dokonce degeneruje, uchopil Lem sobě vlastním způsobem a Solaris je tak přes všechnu „vědeckofantastičnost“ primárně románem o duchovních dimenzích člověka, konkrétně o sváru dobra se zlem, jenž se v něm odehrává a o svědomí, před jehož hlasem nelze uniknout.

Na vesmírnou stanici, nacházející se v nesmírné vzdálenosti od Země, přilétá nový člen posádky. Od prvních okamžiků je však Kris Kelvin konfrontován s pro něj nepochopitelným a záhadným chováním tří kolegů, kteří zde podle všeho zažili hrůzný psychický šok, po němž se dramaticky změnila jejich osobnost. Setkává se s chladným až nepřátelským přijetím, cítí, že stanici ovládá jakýsi iracionální strach a navíc mu nikdo není ochoten říct, co se tu vlastně stalo. Atmosféra podezřívání, vzájemné nevraživosti a děsivých předtuch se postupně přenáší i na Kelvina, zvláště pak poté, co se u něj v jednu chvíli objeví podivná „návštěvnice“. Vyjde najevo, že ostatní zažívají tytéž extatické stavy, jejichž původcem, jakkoli se to v první chvíli zdá neuvěřitelné, je obrovský oceán planety Solaris, nad nímž se stanice vznáší.

Stanislaw Lem tak ve své slavné knize přichází s originální ideou – pozemšťané se ve vesmíru setkávají nikoli s bytostmi tak či onak podobnými lidem (jak to bylo doposud u sci-fi literatury obvyklé), nýbrž inteligentní entitou je zde podivná plazmová hmota. Posádka stanice zjišťuje, že má co do činění s Myšlením, s nímž není možné vejít v kontakt, protože se od toho „normálního“ zásadním způsobem odlišuje. Jedno je však jisté – tajemný Oceán má schopnost odhalovat nejskrytější lidské myšlenky...

Kniha Solaris je napínavá futurologická „detektivka“, kterou jsem přečetl na jeden „zátah“, protože se od ní zkrátka nešlo odtrhnout. Dokonce i popisné pasáže (např. konstrukce a technologické vybavení stanice či procesy variabilních změn v oceánu) nepůsobí ani v nejmenším nudně a čtenář je při nich naopak fascinován Lemovou všestrannou fantazií. Číst tohoto polského autora se zkrátka nikdy neomrzí!

(Za recenzní výtisk děkuji Hance z Megaknih, kde je též možné si knihu Solaris objednat za výhodnou cenu, viz: https://www.megaknihy.cz/pribehy-a-romany/2770951-solaris.html) 

MARTINA LEIEROVÁ: TOHLE MĚSTO, TAHLE ŘEKA

 

Výborná kniha (i přes některé slabší a tendenční pasáže) 

Z četby mám poněkud rozpolcené pocity. Martina Leierová napsala určitě vynikající knihu, její spisovatelské mistrovství je nepopiratelné a zhruba tři čtvrtiny textu jsem si jednoznačně užíval. Když se však příběh blížil svému vyvrcholení, autorka postupně ztrácela jeho nit a závěr bohužel vyzněl nepřesvědčivě, prvoplánově a křečovitě. Škoda! 

Co se týká hlavních postav, dá se říct, že v knize jsou to vedle lidí i neosobní „bytosti“, například (jak už vyplývá z názvu) Město či Řeka. Ano, ta velká písmena jsem napsal správně, autorka záměrně neuvádí jejich názvy, patrně proto, že to, o čem píše, se mohlo odehrát prakticky kdekoli. Čtenář ovšem po čase z některých indicií zjistí, co tak nějak podvědomě od začátku tuší, že totiž oním městem může být pouze... A z logiky věci mu z toho vyplyne i jméno řeky. Za další „postavu“ by se dal označit Dům, tedy činžák s osmi byty, jejichž obyvatelé vytvářejí svérázné společenství, ztělesňující jakýsi pomyslný průřez inteligenčním a morálním stavem současného českého národa.

Kniha začíná trochu detektivně – v domě se již delší dobu neuklízí a nájemníci si toho posléze všimnou. Jakkoli vedou spíše osamělé životy a chovají se k sobě odtažitě, tato nepříjemnost se týká všech a tak se pro tentokrát sjednotí. Je jasné, že se muselo něco stát s Vladimírem, pečlivým až pedantským domovníkem, s nímž nebyl nikdy sebemenší problém, ba právě naopak. S jeho prací byli všichni vždy navýsost spokojeni, paradoxně až do té míry, že ho spíše než člověka vnímali jako jakýsi neodmyslitelný inventář bytového fondu. Nyní Vladimír podle všeho záhadně zmizel a je potřeba zjistit, kdy ho kdo viděl naposledy a zda nebude nutné poohlédnout se po novém domovníkovi či domovnici. Nájemníci jsou takto nuceni vylézt ze svých ulit a nějak se k celé záležitosti vyjádřit. A my se s nimi začneme postupně seznamovat...

Silnou stránkou je u Martiny Leierové psychologie. Její postavy před námi defilují nikoli jako panoptikum unifikovaných společenských typů (což je kámen úrazu velké většiny současných českých spisovatelek), ale uvěřitelní lidé z masa a kostí. Šimon Hilský, autor brakové, ovšem čtenářsky úspěšné a nakladatelstvími štědře honorované literatury, řeší dilema, co dál. Touží napsat knihu, za kterou by se sám před sebou nemusel stydět, zároveň však tuší, že se na něj snese vlna kritiky a nepochopení. S obdivuhodným „citem pro detail“ je vylíčena manželská krize Rózy a Davida, s cizelérsky drsnou realističností pak psychické trauma Kláry, oběti notorického násilníka. Velmi zdařilé je zasazení jednotlivých minipříběhů do jednotícího kontextu Města, Řeky a dobových reálií mafiánského kapitalismu i bravurní pospojování velkého množství lidských osudů do jediné dějové linky!

Jak již bylo řečeno v úvodu, v knize Tohle město, tahle řeka se autorce bohužel i ledacos nepovedlo. Když se zamyslíme nad hlavní příčinou jejích „šlápnutí vedle“, pak není pochyb o tom, že jí je úlitba politické korektnosti a módním neomarxistickým ideologiím. Jistě není náhoda, že nejslabšími pasážemi knihy jsou ty, v nichž se objevují právě tato témata. „Přetransformovaná“ Hanka, která se narodila jako chlapec, působí vyumělkovaně a komicky a na nejzápornější postavu, jíž je sexuální predátor a bezskrupulózní gauner, se nakydá ještě to, že je poslancem PČR za nejmenovanou, ale snadno identifikovatelnou „ultrapravicovou“ stranu...

Přesto knihu hodnotím jednoznačně kladně, neboť na naše poměry jde bezpochyby o nadprůměrný spisovatelský výkon. A závěrem ještě jednu dobře míněnou radu – pokud se Martina Leierová oprostí od zatahování společensko-politické agitace do literární tvorby, jejímu velkému literárnímu talentu to jen prospěje!