pátek 30. června 2017

PROČ ZE SEBE DRAHOŠ NECHÁ DĚLAT HLUPÁKA?

Drahoszeman-755x340

Zdá se, že pražské kavárně a s ní spojenými mainstreamovými médii je dobrý každý prostředek, jak zabránit zvolení Miloše Zemana na druhé funkční období. Začalo to Michalem Horáčkem, který byl před časem pasován do role hrdinného rytíře, jenž se vítězně utká s nenáviděným sokem a za ovací té lepší a osvícenější části národa slavnostně vstoupí na Hrad. Sázka na sázkového milionáře nevyšla – ukázalo se, že příliš okaté tlačení na pilu se v národě nesetkává s velkým pochopením a že voliči nemají rádi ani to, když se někdo snaží dělat účet bez hostinského. Předskokan Horáček byl tedy v tichosti odejit a dnes se k němu nikdo z jeho bývalých podporovatelů nehlásí.
Z klobouku byl tudíž vytažen nový králík, u něhož kavárenští ideologové větří větší šance. Samozřejmě – opět se z jejich strany jedná o klasický příklad známého přísloví o přání, které je otcem myšlenky, to však našim sluníčkovým spoluobčanům nevadí, možná i proto, že již nemají času nazbyt. Prezidentské volby se nezadržitelně blíží a je nejvyšší čas představit lidem tentokrát už toho zaručeně nejlepšího kandidáta. Jinými slovy – Horáček je zapomenut, prezidentem bude Drahoš!
Přiznám se, že absolutně nechápu, co přimělo pana Jiřího Drahoše k tomu, aby svou dlouhou a podle všeho i úspěšnou vědeckou dráhu zakončil takovýmto morálním kotrmelcem a společenským trapasem. Napadá mne jediné vysvětlení, charakterizované dalším příslovím, tentokrát o ptáčku, kterému při lapání pěkně zpívají. Jak známo, Drahoš si svou kandidaturu rozmýšlel dlouho předlouho a jestliže na ni nakonec kývl, dá se předpokládat, že až po několikaměsíčním přemlouvání. Kdo na něj mohl tak tlačit?
Uvážíme-li, kteří lidé dnes Drahoše tak protěžují, mediálně zviditelňují a předpovídají mu zářnou budoucnost coby hlavy státu, není to nesnadné uhodnout. Jsou to titíž pohrobci Havlovy nepolitické politiky, kteří ještě nedávno mazali med kolem pusy Michalu Horáčkovi. A byť se Drahoš podle naučených instrukcí snaží tvrdit, že za ním nestojí žádná politická strana, realita je tak bijící do očí, že mu to sotva někdo zbaští. Vždyť jeho názory a postoje se do písmene shodují s pravdoláskařským kánonem eurohujerů z ČSSD, ODS, KDU-ČSL a ANO, jejichž společným cílem je odstranění nepohodlného prezidenta a jeho nahrazení poslušnou prounijní a protinárodní loutkou.
Celá věc je naprosto jasná, není třeba ji dále rozvádět. Jediné, co zůstává zahaleno rouškou tajemství, je odpověď na otázku, proč tuto taškařici Jiří Drahoš hraje. Určitě není hloupý a ví, že v přímé volbě nikdy nemůže Miloše Zemana porazit.

čtvrtek 29. června 2017

RICHARD H. THALER: NEOČEKÁVANÉ CHOVÁNÍ (Příběh behaviorální ekonomie)

Knihaneocekavane-chovani

Klasické ekonomické teorie mají vážného konkurenta!

Nebude to asi recenze v pravém slova smyslu. Na to je pro mě tato kniha příliš složitá a třebaže mě ekonomie jakožto věda zajímá (minimálně od doby, co jsem si přečetl slavné Ekonomické bajky pro studované i laiky Petera D. Schiffa), patřím v ní zcela jistě právě k oněm laikům. Ano – v knize Richarda H. Thalera Neočekávané chování mnoha věcem nerozumím, to však neznamená, že by její četba pro mne nebyla zajímavá a v některých chvílích i vzrušující. I z toho mála, co jsem pochopil, mi totiž bylo jasné, že jde o výjimečnou publikaci – a říkám si, jaký skvělý zážitek z ní budou tím spíše mít ti, kdo pojednávanému tématu rozumí lépe než já?
To, že se nejedná o knihu nudnou či suchopárnou, dává tušit už její podtitul – Příběh behaviorální ekonomie totiž zní podivně nelogicky. Není snad ekonomie přísně racionální, tedy na empirických poznatcích, jasných pravidlech a po staletí ověřovaných zákonitostech vystavěná věda? Co s ní tedy může mít společného psychologie? Není to naopak tak, že se psychologie a ekonomie navzájem vylučují? Richard H. Thaler si to nemyslí a pádnými argumenty nás přesvědčuje, že klasikové ekonomických modelů, operující při sepisování svých traktátů s předem danými vzorci lidského chování, mnohdy stříleli hodně od boku – třeba když předpokládali, že lidé se svými penězi nakládají vždy racionálně. Ostatně – kdyby ekonomie opravdu byla čistě technickou záležitostí, patrně by nevzniklo tolik různých a často si i vzájemně odporujících teorií.
Když jsem knihu pročítal, nacházel jsem takřka na každé stránce přesvědčivé důkazy o tom, že kromě pevně daných konstant existuje v ekonomické vědě tolik výjimek z pravidel, že např. určovat budoucí vývoj hospodářského vývoje je víceméně sázkou do loterie. Vezměme si třeba známou hypotéční krizi v USA v roce 2008 – kolik významných a uznávaných ekonomů ještě několik dní před jejím vypuknutím tvrdilo, že všechno je v nejlepším pořádku! Když se pak následně hledaly její příčiny, mimo jiné se zjistilo, že úvěry na domy byly poskytovány i lidem, u nichž bylo dopředu jasné, že je nikdy nesplatí. A když se pátralo dál, přišlo se na to, že toto naprosto „neekonomické“ jednání mělo svou příčinu v politické korektnosti – než aby byly obviněny z rasismu, půjčovaly banky peníze i nemajetným černochům...
Podělím se o takovou malou příhodu, která se mi před časem stala. Jel jsem v autobuse, za mnou seděly nějaké dvě ženy a vyprávěly si o tom, co během dne zažily. V jednu chvíli jedna z nich (patrně prodavačka v cukrárně) začala mluvit o tom, že asi hodinu před koncem směny měla ještě neprodaných mnohem víc větrníků než obvykle (jeden stál 20 Kč) a šla na tuto skutečnost upozornit vedoucí. Ta přišla, napsala něco na cedulku a tu postavila k těm větrníkům. Stálo na ní: „Nabídka dne – větrníky za 19,90!“ Podle slov té paní se po větrnících „jen zaprášilo“.
Podobných příkladů neekonomického či nelogického jednání (a to jak ze strany kupujících, tak i prodávajících) uvádí Richard H. Thaler obrovské množství a nejen to – dokáže je též analyzovat a podle společných charakteristických rysů následně zařazovat do příslušných „škatulek“.
Mnozí čtenáři možná s překvapením zjistí, že autor píše právě o nich – já jsem se například „poznal“ v kapitole Hry s férovostí. Konkrétně jde o to, že jistá firma začala prezentovat svůj výrobek (který jsem si do té doby pravidelně kupoval) tak stupidním způsobem, až jsem se zařekl, že už Kofolu pít nebudu! Či další podobný příklad – existuje u nás facebooková skupina s názvem Nejíme Babišovy výrobky, z čehož je zřejmé, že ekonomické rozhodování může být ovlivňováno i politikou.
To, že lidé se svými penězi nenakládají vždy racionálně, je ovšem ve většině případů způsobeno prostým faktem, že nemají relevantní informace, resp. že je ani mít nemohou. Z ekonomického hlediska iracionálně však často postupují i firmy či dokonce velké koncerny. Příklady, které autor v této souvislosti uvádí, působí občas až komicky, takže si při četbě užijeme i hodné legrace.
Richard H. Thaler svou knihou Neočekávané chování tak trochu píchl do vosího hnízda ustálených ekonomických teorií a modelů a ukázal, že „všechno je jinak“. Mezi řádky se dá dokonce vyčíst i to, že světová ekonomika, resp. finančnictví, je vposledku podivnou hrou nesrozumitelných čísel, pro kterou se u nás ujal název „letadlo“. Jak víme, to sice může letět, dokonce i dost dlouho, ale jen do té doby, než se vyčerpá přísun paliva, tj. než si ti, kdo jeho let financují, uvědomí ztrátovost celého podniku. Stojí snad svět před další hospodářsko-finanční krizí?

úterý 27. června 2017

PROČ SE MAINSTREAMOVÍ IDEOLOGOVÉ BOJÍ PUTINA?

Aputin

Je zábavné pozorovat, jak se mainstreamová média chovají poté, co televize Prima odvysílala čtyřdílný dokument o ruském prezidentovi Vladimíru Putinovi. Například neustále vytrubují, jak to bylo celé nudné a nezajímavé, divák se prý nic nového nedozvěděl a vlastně se nebylo na co dívat. Pak se ovšem nabízí otázka, proč se kvůli takovému nezáživnému pořadu dělá v našich médiích tolik povyku, resp. proč jsme svědky té horečnaté snahy přičinlivých ideologických poskoků o to, aby lidé u nás nepodlehli „ruské propagandě“ nebo – nedejbože! – nezačali dokonce pochybovat o správnosti oficiální linie, podle níž je Putin ztělesněním všeho zla. Domnívám se, že prvotním důvodem této paniky je strach z Putina, přesněji řečeno z toho, že čeští diváci měli možnost vidět politika, který mluví rozumně a srozumitelně, disponuje tím, čemu se říká zdravý selský rozum, ve svých slovech a činech se nenechává omezovat politickou korektností a navíc – ó hrůzo! – věří v Boha a svůj úřad chápe jako službu národu.
Když se zaměříme na konkrétní důvody, proč je Putin našimi médii tak nenáviděn, zjistíme zajímavé věci. Ruskému prezidentovi je především vyčítáno, že se staví proti demokratickým vymoženostem, běžným na Západě – do omrzení je omíláno, že např. zakázal činnost nevládních a neziskových organizací, potlačuje práva homosexuálů či umlčuje opozici. Podívejme se na tyto argumenty trochu podrobněji.
Demokracie by měla být především o tom, že lidé ve volbách zvolí své zástupce, kteří pak spravují zemi. Ve skutečnosti je tomu u nás a v tzv. „svobodném světě“ jinak – výsledky voleb nejsou prakticky vůbec směrodatné! Společenské procesy jsou řízeny a ovládány nikým nevolenými „elitami“, sdruženými v tzv. nevládních organizacích, štědře financovaných Sorosem a dalšími osobami, usilujícími o nastolení NWO. Putin si velice dobře uvědomuje nebezpečnost těchto samozvaných struktur pro demokracii a činnost řady z nich v Rusku zakázal. Není se tedy co divit, že mu teď nemohou přijít na jméno.
Co se týká homosexuálů, nikdo jim v Rusku neubližuje – je pouze zakázána homosexualistická propaganda, což je nařízení jednoznačně pozitivní a moudré. Na našem „vyspělém Západě“ přece jasně vidíme, kam neustálé protěžování tzv. menšin vede – např. právě homosexuálové jsou zde politicky zneužíváni k rozvrácení tradiční rodiny a morálnímu rozkladu společnosti za účelem jejího snadnějšího ovládání. V čele těchto destrukčních iniciativ stojí nejrůznější obskurní spolky, prosazující ultralevičáckou ideologii, maskovanou rádoby „vědeckými“ studiemi.
Putin je ve svém národě mimořádně oblíbený a to je pro naše mediální manipulátory rovněž podezřelé. Určitě to je tak, že všechny své případné konkurenty zavřel do vězení, nepohodlné novináře nechal zavraždit a volby zfalšoval! Taky je hrozně bohatý – nikdo přesně neví, kolik peněz má, ale nejspíš se topí ve zlatě a dolarech. A víte, že jeho dcera si vzala oligarchu a žije na Bahamách? To je pokrytectví, co? A můžeme pokračovat – miliony Rusů žijí v bídě, nemají co do úst, zdravotnictví je v troskách, průmysl neexistuje, země je zničená a do půl roku finančně zkrachuje a Putin chce za rok uspořádat světový šampionát ve fotbale! To už je velikášství, hraničící se šílenstvím – tolik peněz přece Rusko nemá, aby postavilo těch dvacet nádherných stadiónů, co nám ukazují na fotkách, vždyť u nás v moderním a civilizovaném Česku nemáme takový ani jeden!
Lidi, nebuďte nemyslící stádo ovcí – nevěřte Oliveru Stoneovi, ale Fištejnovi, Mitrofanovovi, Halíkovi, Kocábovi, Šafrovi, Fendrychovi, Slonkové...

pondělí 26. června 2017

ROSEMARY SULLIVANOVÁ: STALINOVA DCERA

Aaastalinovadcera

Měl jsem trochu obavy, zda životní příběh Světlany Allilujevové nebude napsán způsobem, na jaký jsme bohužel u životopisů známých osobností zvyklí. Naštěstí se hned od prvních stránek ukázalo, že Rosemary Sullivanová se své pověsti perfekcionistky a autorky, důsledně vycházející pouze z ověřených zdrojů a vyhýbající se jakýmkoli „drbům“ a „zaručeným pověstem“ těší plným právem – Stalinova dcera je vzorovou ukázkou toho, jak by měla literatura faktu vypadat. Absence všeho, co by mohlo zavánět senzacechtivostí, však v žádném případě neznamená, že by snad kniha byla nezáživná a nudná. Naopak! Málokdy jsem se v tomto literárním žánru setkal s tak čtivou a troufám si říct i napínavou publikací. Jednoznačně se v ní potvrzuje pravdivost známého Moliérova výroku, že „nejfantastičtější na tomto světě jsou fakta“.

Recenze zde:


neděle 25. června 2017

ХАЙКУ (29)


В о л н ы   н а   р е к е

д л и н н а я   о ч е р е д ь

н а   к а т а н и е   с   л е б е д е м

pátek 23. června 2017

„ČESKÁ TELEVIZE“ aneb VZHŮRU DO NOVÉ TOTALITY!

Nemyslete – Česká televize to udělá za vás!

Čtyřdílný dokumentární cyklus Olivera Stonea o Vladimíru Putinovi byl velkolepým diváckým zážitkem pro každého, kdo si ještě uchoval zdravý rozum a nepodlehl antiruské propagandě, která v našich mainstreamových médiích dosáhla intenzity, v polistopadové době dosud nevídané. Reakce především tzv. České televize je mimo jiné smutným důkazem toho, že se vracíme do doby totality, kdy lidem bylo odepíráno utvářet si vlastní názor a všechny informace se k nim dostávaly teprve poté, co byly pečlivě předžvýkány komunistickými ideology. A právě po takovémto typu zpravodajství je dnes z úst současných veřejnoprávních manipulátorů voláno.
Proč vlastně tolik vášní kvůli dokumentárnímu pořadu? Je zřejmé, že důvodem zde byl Putin, resp. fakt, že názory a postoje ruského prezidenta se k českému divákovi dostaly přímo, tj. bez cenzurních zásahů a tzv. vysvětlující diskuse pečlivě vybraných rusofobních komentátorů. Tím je ovšem výše zmíněná otázka zodpovězena jen částečně. Vždyť „proputinovští“ diváci se v pořadu dozvěděli de facto pouze to, co již dávno věděli, zatímco ti „protiputinovští“ na jeho základě svůj negativní názor na Vladimíra Putina patrně nezměnili. Proč tedy tolik sluníčkářského křiku, hraničícího s hysterií? Proč se „Česká televize“ neváhala v přímém přenosu zesměšnit před celým národem, když pomocí primitivních pseudoargumentů kydala špínu na Primu?
Důvod je ten, že mnoho lidí (možná i většina) u nás dosud nemá na Putina a jeho politiku jednoznačný názor a když se zpětně vrátíme k oné naprosto neadekvátní reakci ČT, je evidentní, že právě na tuto skupinu byla cílena. Strach z toho, že po zhlédnutí Stoneova dokumentu by se tito lidé mohli vymanit z vlivu oficiálních médií je zkrátka tak velký, že antiputinovským štváčům zatemnil rozum.Jiná otázka je, zda tento výpadek rozumu byl pouze chvilkový, nebo se jedná spíše o dlouhodobý stav bez reálné vyhlídky na nějaké zlepšení.
Obávám se, že blíže pravdě je druhá varianta – kdybych měl použít lékařské terminologie, pak je „Česká televize“ beznadějným případem, udržovaným ve vegetativním stavu jen díky obrovským dávkám koncesionářských poplatků...

čtvrtek 22. června 2017

ZTRÁTA PAMĚTI JE NEJRYCHLEJŠÍ CESTOU DO NOVÉ TOTALITY!

Po Listopadu 1989 se jim říkalo převlékači kabátů. Byla to zkrátka taková dobová móda, kdy se z komunistů a estébáků stávali demokraté a národ jim to baštil i s navijákem. To, že je takový přerod z grázla na dobráka nemožný docházelo tenkrát málokomu, nejspíš proto, že lidi ve své většině mají krátkou paměť. A nejen to – oni přímo úmyslně a dokonce rádi zapomínají, samozřejmě ke své vlastní škodě, neboť politici s touto lidskou vlastností kalkulují a s oblibou ji využívají. Mám dojem, že dnes se znovu vrací ona osvědčená polistopadová taktika výměny obnošené garderóby, tentokrát za přizpůsobivé sako koblihové korektnosti, kdy z převlékacích kabinek stranických sekretariátů vychází rádoby nové tváře. Jistě, šaty dělaj člověka a politika tím spíš, ale bez přičinlivé pomoci nás, společensko-politických sklerotiků, by to těm manekýnům sotva mohlo procházet. Zaorálek prostě zůstane Zaorálkem, i když si uváže zbrusu novou kravatu a v televizi začne říkat pravý opak toho, čím nás krmil včera a jestliže ho neprokoukneme, pak to je jen a pouze naše vlastní blbost. Ale začnu Šafrem.
Tento pán dnes píše pro tzv. Svobodné fórum, kde se rozčiluje, že Babiš má Mladou frontu a tamní novináři skáčou podle jeho not. Jestliže je smyslem této mé úvahy zamyšlení se nad tím, jak je pro člověka důležitá paměť, pak asi sotva mohu začít lepším příkladem. Šafrovi bych jeho svatý hněv patrně uvěřil, kdybych si nevzpomněl na dobu, kdy Mladé frontě šéfoval on a pro německé majitele dělal vše, co jim viděl na očích. Tehdy se tomu škváru mezi obecným lidem říkalo Junge Front Heute a domnívám se, že plným právem. Když se třeba blížilo hlasování o našem vstupu do Evropské unie, nechal Šafr na první stránku natisknout obrovské ANO. Dnes ANO kritizuje, protože mu šéfuje Babiš, který ten německý plátek koupil a udělal z něj český bulvár. Mimochodem – představte si, že ti, kteří Mladou frontu proklínají jako neobjektivní probabišovské noviny, si zde založili a provozují své blogy, viďte, paní Valachová a další...
O Zaorálkovi již řeč byla, takže ve stručnosti ještě toto: Když se nedávno stal v ČSSD volebním lídrem, pronesl plamennou, bohužel však současně dosti zmatenou řeč, z níž jsem si zapamatoval sice jen jednu větu, zato však takovou, která toho chytrolína v mých očích deklasovala na nevolitelného šíbra. „Musíme se také zabývat jednotlivými lidmi, jejich problémy a starostmi, ukázat jim, že jsme připraveni pomoci každému člověku, zkrátka pomáhat a chránit.“ Asi jsem to necitoval úplně přesně, ale smysl jsem snad vystihl. Jde o to, že tento ochránce slabých a bezbranných před časem nejenže nijak účinně nepomohl paní Evě Michalákové, když jí norské úřady unesly děti, ale dokonce (když byl novináři dotazován, proč v té věci nic nedělá) nazlobeně prohlásil: „A to máme jako vyhlásit Norsku válku?“ Takže znovu vidíme, jak je důležité pamatovat si, co kdo v minulosti řekl nebo udělal – já teď do Zaorálka vidím jak do hubené kozy a o jeho dnešních úlisných proslovech si myslím své.
Bělobrádek chameleónovitý je taky pěkný vykuk. Ačkoli se pasuje do role politika nového typu, v praxi pokračuje dál v osvědčené lidovecké taktice – tři a půl roku vládnout s kýmkoli, poslušně zvedat ruce pro cokoli a pak těsně před volbami své koaliční partnery podrazit, podrobit zdrcující kritice a zcela se od nich distancovat. Tato hra na slušňácké neviňátko Bělobrádkovi kupodivu vychází, ale opět jen díky špatné paměti voličů, kteří si nevzpomínají, že třeba EET, na něž dnes lidovci tak nadávají, předtím svými hlasy podpořili.
Nevolitelná je pro mě rovněž ODS, protože si leccos pamatuji. Třeba silácké Topolánkovy řeči o tom, jak nikdy nepodepíše nic, co by zavánělo federalistickou Evropou a koncem národních států, načež poslušně srazil podpatky a plnil bruselské instrukce s takřka svazáckým nadšením. A Petr Fiala mě zatím nepřesvědčil, že by se tato ódéesácká habaďůra na voliče nějak změnila, zvláště pak, když ve straně nadále působí Miroslava Němcová, která v plném politickém zdraví přežila všechny kmotry.
Úprk všelijakých podivných existencí pod ochranná křídla Babišova ANO a následný nárůst volebních preferencí tohoto obskurního spolku by sotva bylo možné, kdyby veřejnost nezapomněla na názorové eskapády Teličky, Jourové, Zlatušky či Jermanové, především však na minulost samotného Andreje. Tady jde už samozřejmě skleróza ruku v ruce s debilitou.
No, mohl bych pokračovat, ale snad jsem i na těchto několika příkladech demonstroval dostatečně jasně, jak je pro člověka důležitá paměť, resp. že její ztráta vhání lidi do náruče politických šarlatánů, hochštaplerů a sobotků. Kéž bychom na to pamatovali u volebních uren.

pondělí 19. června 2017

neděle 18. června 2017

sobota 17. června 2017

HAIKU (106)


S t u d n a   n a   h r a d ě  –

n a p o č í t a l   j s e m

d v a n á c t   v t e ř i n

čtvrtek 15. června 2017

MICHAEL ROBOTHAM: STŘEPY

Knihastrepy

Dvěma základními stavebními entitami, na nichž tento výjimečný literární thriller stojí, jsou strohá popisnost a výrazová uměřenost, obě doplněné o hluboký psychologický ponor do nitra jednotlivce i společnosti jako celku. Pozorný čtenář si uvědomuje křehkost a zranitelnost naší civilizace, která spočívá na vratkých základech naprostého zrelativizování všech mravních hodnot a jejíž institucionální mašinérie se rozbujela do tak obludných rozměrů, že si již žije vlastním životem a determinuje takřka veškeré lidské konání. Nelze se pak příliš divit tomu, že z takovéhoto společenského podhoubí vyrůstají osoby s psychopatickými rysy, ohrožující své okolí tím víc, čím jsou inteligentnější.

Recenze zde:


středa 14. června 2017

POETICKÉ KOMENTÁŘE (137)

Zakaz-lezeni-po-modelu-kravy

T o   z n í   v í c   n e ž   l á k a v ě
( a ť   n e l e z e ,  k d o   s e   b o j í )
z a ř á d i t   s i   n a   k r á v ě
z a   p á r   m o d ř i n   p ř e c e   s t o j í !

úterý 13. června 2017

ХАЙКУ (27)


Д в е   р а д у г и  –

с п р а ш и в а е т   д о ч к а :

„ В н у ч к и   у   н е й   н е т ? “

neděle 11. června 2017

čtvrtek 8. června 2017

POETICKÉ KOMENTÁŘE (136)

Aklikanazachode

N e m o h u   s e   p o ř á d   z b a v i t
d o j m u ,  ž e   t o   n a p s a l   m a g o r  –
n e n í   l e p š í   k l i k u   s p r a v i t
n e ž   s e m   d á v a t   t e n h l e   b l á b o l ?

středa 7. června 2017

CHYSTAJÍ SE MUSLIMOVÉ V EVROPĚ K ROZHODUJÍCÍ BITVĚ?

Ateror


Teroristické útoky – „dělostřelecká příprava“ muslimů před konečnou bitvou o Evropu?

V souvislosti s muslimskými teroristickými útoky (především tedy s těmi posledními v Anglii) mne zaráží, že se ještě nikdo nezamyslel nad jednou vcelku logickou a nabízející se otázkou. Mám pro to jediné vysvětlení – odpověď na ni by mohla být natolik šokující, že se britští i evropští politici raději tváří, jako by tento scénář možného dalšího vývoje vůbec nepřipadal v úvahu. Ustálená teorie o zradikalizovaných jednotlivcích, v žádném případě nereprezentujících názory a postoje většiny jejich umírněných souvěrců, kteří přijali evropské hodnoty a od nichž tudíž nehrozí žádné nebezpečí, je pro uchlácholení znepokojené veřejnosti jistě lákavá.
Aby tuto oficiální doktrínu udržel při životě, je establishment ochoten riskovat cokoli – dokonce i vlastní zesměšnění, jak ukázala jeho reakce na londýnský masakr. Údajně spontánní „protest uvědomělých muslimů proti terorismu“, který byl z jedné anglické ulice přenášen do celého světa, se vposledku ukázal být zinscenovaným divadlem pro kamery mainstreamových médií. A vítězoslavná zpráva o tom, že 130 islámských duchovních zmíněný zločin odsoudilo, může uklidnit jen toho, kdo neví, že imámů jsou v Anglii tisíce.
Občas ovšem pronikne na veřejnost zpráva, která ukazuje problematiku muslimského terorismu v úplně jiném kontextu. Často to bývá třeba jen jedna věta, vypovídající ale mnohem víc než všechny řeči politiků dohromady. Naposledy jsem ji zaslechl z úst mluvčí anglické policie, kdy na dotaz, proč nejsou možní teroristé lépe sledováni, se tazateli dostalo následující odpovědi: „Není v silách policie mít neustále pod kontrolou desetitisíce lidí.“
Tím je nepřímo řečeno, že uklidňování veřejnosti stokrát omletými politkorektními frázemi není ve skutečnosti ničím jiným než jejím klamáním. Po léta vytvářená iluze o integrované muslimské většině, která nemá nic společného s terorismem a nemůže být tudíž nijak spojována s hrstkou radikálů, se hroutí jako domeček z karet. Stejně tak je nadále neudržitelná teorie o jakémsi zásadním rozdílu mezi islámem a islamismem. Desetitisíce muslimů v Anglii, kteří představují bezpečnostní riziko, se těžko dají označit za pouhé zradikalizované jednotlivce. Je to obrovská masa potenciálních atentátníků, schopná zcela rozvrátit politický systém a převzít moc ve státě.
Nabízí se tudíž otázka, jaké je opravdové pozadí teroristických útoků z poslední doby. Nemůže tomu být tak, že šlo o jakési testovací zkoušky obranyschopnosti demokratické společnosti a jejích institucí vůči islámu? A jestliže tyto „testy“ dopadly z muslimského pohledu „úspěšně“ (jedinec či malá skupina teroristů dokáže uvrhnout do chaosu obrovská města), nebudou následovat mnohem razantnější, koordinované útoky oněch výše zmíněných desetitisíců?
Dostali jsme se k otázce, o níž byla řeč na začátku a jíž se politici bojí jako čert kříže. Jakkoli se totiž navzájem předhánějí v siláckých řečech o tom, jak jsou rozhodnuti nemilosrdně bojovat s teroristy a ochránit občany, nikdo z nich si netroufne naplno říct, že jediným řešením je postavení islámu mimo zákon se všemi důsledky, které z toho vyplývají. Než by riskovali, že si vyslouží nálepku rasistů a islamofobů, budou raději (bezpečně ukrytí za tlustými zdmi svých rezidencí) do omrzení vyzývat k jednotě, semknutosti a obraně evropských hodnot.
Kolik lidí ještě zahyne rukou muslimských vrahů, než se od této pštrosí politiky přejde k opravdu účinnému boji s islámem?

úterý 6. června 2017

ХАЙКУ (26)


Н е м о й   ф и л ь м

к и н о т е а т р   з в у ч и т

г р о м к и м   с м е х о м

neděle 4. června 2017

ХАЙКУ (25)


В о д я н а я   л и л и я

б а б о ч к а   о т к р ы л а

н о в у ю   з е м л ю

čtvrtek 1. června 2017

SHARON J. BOLTONOVÁ: MÁ JI RÁD, NEMÁ JI RÁD

Knihamajirad

Detektivka, která má „našlápnuto“ k tomu stát se opravdovým bestsellerem!

Maggie Roseová je šarmantní, distinguovaná a mimořádně inteligentní dáma v nejlepších letech – pokud nám tedy etiketa dovoluje toto sousloví v souvislosti s věkem ženy použít. Úspěšná advokátka a rovněž uznávaná spisovatelka detektivních románů – toto či něco podobného by si bez uzardění mohla nechat natisknout na svou vizitku. Maggie je ovšem zároveň zdrženlivá, chladně kalkulující profesionálka, která dobře ví, že v její práci je především nutné vyloučit či alespoň na minimum omezit jakékoliv citové projevy či dokonce vazby. Právě díky této zásadě ji postupem doby začala provázet pověst neúplatné, za objasněním „svého“ případu tvrdě jdoucí bojovnice, takže dnes nejenže nemá nouzi o klienty, ale mnoho nabídek musí z důvodu časové zaneprázdněnosti odmítat. Do této kategorie neúspěšných žadatelů o její služby patří i Hamish Wolfe, nedávno odsouzený za sériové vraždy mladých žen. Ani on, ani jeho matka přes všechno naléhání nezviklají Maggie v jejím rozhodnutí nevstupovat do dalšího případu v době, kdy má práce až nad hlavu...
Detektiv Pete Weston má problém. Byl to on, kdo měl největší zásluhu na dopadení vraždícího maniaka a s nevolí sleduje snahy příslušnic jeho fanklubu.udělat z Hamishe Wolfa oběť policejně-justičního spiknutí. Takový hezký a milý muž by přece nemohl spáchat zločiny, ke kterým se ostatně nikdy nepřiznal, za něž však odešel od soudu s doživotním trestem – takhle argumentují rozezlené Amazonky, uhranuté odsouzencovým charismatickým zjevem.
Tyto aktivity se sice Westenovi nelíbí, žádné velké starosti mu ale nedělají. Je totiž jasné, že z této strany nebezpečí nehrozí – vždyť kolika podobným zavrženíhodným individuím jako je Hamish Wolf přicházejí do vězení dopisy plné extatických výlevů od psychicky labilních žen, projektujících do svého idolu nenaplněné citové tužby či pseudomateřské instinkty!
Vrásky na detektivově čele má na svědomí něco jiného. Pete Weston získal informace, podle nichž vrahova matka navázala kontakt s Maggie Roseovou, což nevěstí nic dobrého. Ne, o vině a spravedlivém odsouzení Hamishe Wolfa nemá žádné pochybnosti, zároveň však ví, že případné znovuotevření případu, zvláště pak za situace, pokud se obhajoby ujme všetečná Roseová, by se mohlo začít ubírat nevypočitatelným směrem. To se pak klidně může stát, že ta perfekcionistka něco vyšťourá, třeba nějaké formální pochybení, samozřejmě naprosto bezvýznamné, ale pokud ho mediálně nafoukne, jistý stín na práci vyšetřovatelů to určitě vrhne. A navíc je možné (Weston o tom sice pochybuje, ale čert nikdy nespí), že ten grázl Hamish Wolfe, co všechny své oběti obelstil dokonalým vystupováním, vizáží gentlemana a horoucími vyznáními lásky až za hrob, bude mít s tímto divadýlkem úspěch i u Maggie Roseové. To by bylo zaděláno na obrovský průšvih. Nedá se nic dělat, musí tu advokátku navštívit a varovat ji, aby se matčinými přímluvami za neprávem odsouzeného synáčka nenechala obalamutit...
Jak už víme, Maggie nic takového v úmyslu nemá, celá věc ji však začne zajímat z jiného důvodu. Vždyť se jí tu nabízí skvělý námět pro nový román! A protože je ženou činu, pustí se hned do psaní, k němuž je pochopitelně nutné blíže se s případem seznámit. Kam tento literárně-detektivní exkurz naši advokátku dovede, o tom již nic neprozradím, protože nechci nikoho připravit o nádherný čtenářský zážitek!
Sharon J. Boltonová je prý (cituji ze záložky) „právem považovaná za největší britský literární objev posledních let“. S tím nemohu než souhlasit, i když Má ji rád, nemá ji rád je první knihou, kterou jsem od ní četl. Boltonová má obdivuhodný cit pro vytvoření dokonalého vypravěčského půdorysu, na němž pak staví graduálně se rozrůstající konstrukci napínavého příběhu. Líbivým efektům a otřepaným klišé se zásadně vyhýbá, dává přednost cizelérské poctivosti literárního řemesla, přičemž samozřejmostí je u ní věrohodnost postav i navození příslušné atmosféry, ať už se jedná o poradu v policejní kanceláři, diskusi na sociálních sítích či pátrání v podzemních jeskyních. Velkým pozitivem je i to, že přes množství nejrůznějších zápletek působí kniha jako celek jednolitým dojmem, děj se čtenáři nikdy nevymkne zpod kontroly, k čemuž zajisté přispívá i zdařilý překlad.
Závěrem děkuji dámám z nakladatelství Domino za zaslání recenzního výtisku knihy, o jejíž čtenářské úspěšnosti nemám nejmenších pochyb. Jméno Sharon J. Boltonové se díky bestselleru Má ji rád, nemá ji rád dostane na žebříčku autorů kvalitních detektivek určitě hodně vysoko!