sobota 27. července 2019

NEZNÁMÝ J. H. K (8)


SMRT, BRÁNA K VĚČNOSTI... CO JE VŠAK ZA NÍ?

(otázka z nejtěžších, tak blízká hrozbě)

Mám už jen jediné, poslední přání:

chci, abych umřel dřív, než bude pozdě...

středa 24. července 2019

POETICKÉ KOMENTÁŘE (186)


















N a i v i t a   j a k o   k r á v a !

K   č e m u   d o b r é   t o h l e   j e ?

M y s l í t e ,  ž e   t a t o   z p r á v a

o d r a d í   s n a d   z l o d ě j e ?

neděle 21. července 2019

POETICKÉ KOMENTÁŘE (185)























K r á s k a   j a k o   z   p o h l e d n i c e

v š e m   s n a d   m u s í   l í b i t   s e . . .

B a b i č k a ?   N e !   P o l e d n i c e

z   E r b e n o v y   K y t i c e !

pátek 19. července 2019

POETICKÉ KOMENTÁŘE (184)




















T a k h l e   j s e m   s e   n e s m á l   l é t a

d í k y   z a   t u   z á b a v u !

S a b č o ,  t y   j s i   č e s k á   G r é t a

c o   m á   p a p í r   n a   h l a v u . . .  

úterý 16. července 2019

ХАЙКУ (56)


В е с е н н е е   с о л н ц е
 

к а п л я   з а   к а п л е й   п а д а ю т
 

с о с у л ь к и   с   к р ы ш

pondělí 15. července 2019

POETICKÉ KOMENTÁŘE (183)

























S l u š n ý   č l o v ě k   j e   t í m   z h n u s e n 

–  s r á ž e t   l i d i   a u t o b u s e m ! !

J a k   s e   m ů ž e   s l e č n a   o z v a t

k d y ž   j e   n e j s p í š   s a m ý   o b v a z ?


čtvrtek 11. července 2019

POETICKÉ KOMENTÁŘE (182)




















Z   t ě c h h l e   h o d i n   v   d n e š n í   d o b ě

s t a l   s e   n o v ý ,  v e l k ý   h i t

n e b o ž t í c i   a n i   v   h r o b ě

n e n a j d o u   t e ď   m í r   a   k l i d . . .


úterý 9. července 2019

EVA FARFÁNOVÁ BARRIOSOVÁ: SYNOVÉ BOHA SLUNCE























Dějiny Incké říše v podání české vědkyně jsou fascinující četbou!

Před časem jsem se v jedněch novinách dočetl, že vysoko v horách Jižní Ameriky se našlo tělo mladé dívky, tzv. sluneční panny, která tam byla před pěti sty lety obětována bohům. Protože se po celou dobu nacházela v místě věčného sněhu a chladu, zůstala mrtvola mimořádně zachovalá a vědci tudíž mohli zjistit řadu důležitých informací nejen o samotné dívce, ale i o národu, z něhož pocházela. Juanita či Panna z Ampata (jak se jí začalo říkat) není jediná – mrtvol dětí, rituálně usmrcených na vrcholcích And, bylo objeveno více a dá se do jisté míry říct, že právě ony jsou příčinou čím dál většího zájmu o dějiny Inků.
Eva Farfánová Barriosová je podle toho, co jsem si o ní zjistil, velkou odbornicí na danou problematiku, neboť se třicet let věnovala archeologickým výzkumům v dnešním Peru a o svých poznatcích napsala několik knih. Stěží bychom tedy našli někoho, kdo by nám mohl podat o Incké říši zevrubnější a zasvěcennější informace.
Kniha Synové boha Slunce je fascinujícím vyprávěním o mocné říši, která sice trvala jen jedno století (1438 – 1533), je ale právem považována za jednu z nejvýznamnějších civilizací lidských dějin. Dozvíme se v ní vše podstatné o životě 20 milionů lidí na 2 milionech čtverečních kilometrů, budeme žasnout nad dokonalou infrastrukturou, promyšlenou státní správou, takřka vědecky provozovaném zemědělství a mnoha dalšími vymoženostmi, zároveň nás ale ohromí míra krutosti, nelidskosti a barbarství, zvrácené „náboženství“ a drakonické tresty za (z dnešního pohledu) banální přestupky...
Podobně jako Aztékové v Mexiku, ani Inkové nedokázali odolat náporu španělských dobyvatelů, kteří si je vcelku snadno podrobili. Využili přitom vnitřního napětí, v němž se obrovská říše permanentně nacházela z důvodu krvavých bojů o moc a pomohlo jim též nepřátelství mnoha zotročených kmenů vůči ústřední moci. Jihoamerický Hernán Cortéz se jmenoval Francisco Pizarro a i když je pravda, že jeho mužům šlo především o zlato, kterého zde bylo neuvěřitelné množství, příchod Španělů na jihoamerický kontinent rozhodně není spojen pouze s negativy. Brzy totiž započali svou osvětovou činnost misionáři a postupně se jim podařilo vymýtit všechna zvěrstva, domorodci do té doby považovaná za běžnou součást jejich životů. Krutí bohové, žádající si lidské oběti, byli nahrazeni milosrdným křesťanským Otcem, jemuž jde o pozemské i věčné blaho každého člověka.
Knihou Synové boha Slunce jsem byl nadšen a mohu ji doporučit nejen těm, které fascinují dějiny zaniklých národů, ale i každému zájemci o historii jako takovou. Velký dojem na mne udělal především způsob, jakým se autorce podařilo skloubit vědecké zaměření publikace s populárně-naučnou formou výkladu. Tajemná říše Inků tak před čtenářem defiluje v celé své kráse i hrůze...      

neděle 7. července 2019

HAIKU (157)


K d o   j e   p o s l e d n í ?

V   č e k á r n ě   o n k o l o g a

j s m e   p o s l e d n í   v š i c h n i

čtvrtek 4. července 2019

NATHANIEL HAWTHORNE: ŠARLATOVÉ PÍSMENO























Mně se ta kniha moc nelíbila – ale třeba se bude líbit Vám!

Dosti zvláštní kniha, s jejíž četbou jsem měl zpočátku značné potíže. Nevadilo mi ani tak to, že autor vypráví vcelku jednoduchý příběh, jako spíš pomalost, rozvláčnost a přílišná popisnost jednotlivých dějových sekvencí. Své přísné hodnocení jsem ale přece jen zmírnil poté, co jsem si o Nathanieli Hawthorneovi zjistil některé faktografické údaje. Na životní názory a postoje tohoto amerického spisovatele (1804 – 1864) mělo patrně značný vliv prostředí, z něhož vzešel – na protestantskou morální přísnost, neznající slitování a odpuštění na jedné a pokrytectví mnohých z těch, kdo kázali vodu a přitom pili víno na straně druhé pohlížel značně kriticky a celá kniha je vlastně obžalobou dobových společenských poměrů na americkém maloměstě.
Hester Prynnová má nemanželskou dcerku a navíc odmítá prozradit jméno jejího otce. Dost na to, aby byla postavena na pranýř (myšleno doslova!), vydána zlobě a posměchu davu a poté jako místní vyvrhel odsouzena žít v domku na okraji osady. Na hrudi musí nosit písmeno S (smilnice), lidé se jí vyhýbají, děti na ni sprostě pokřikují a život této nešťastnice je jedním velkým trápením. Perlička (tak se jmenuje její dítě) jí sice dělá radost, ale projevují se u ní i některé podivné povahové rysy, které matku nutí klást si znepokojující otázky...         
Příběhu předchází dlouhý, takřka padesátistránkový úvod, v němž Nathaniel Hawthorne popisuje své působení na celnici v rodném městě. Jde o vytříbené a duchaplné líčení nudné úřednické práce, doplněné o neobyčejně vtipné „medailonky“ kolegů, většinou vysloužilých starých mužů s dobrodružnou minulostí a kuriózními libůstkami. Přiznám se, že ten úvod se mi líbil víc než samotná kniha...
Pokud bych měl charakterizovat literární styl, jímž je Šarlatové písmeno napsáno, pak bych jej označil za jakousi směsici mnoha různých „chutí“. Jako hlavní ingredienci tam cítím lovestory s příměsí červené knihovny, následuje špetka historického psychothrilleru, trocha hororu a několik kapek gotického románu. To vše okořeněno perfektně vypracovaným slohem s dlouhými rozvinutými souvětími...
Šarlatové písmeno je knihou pro literární „fajnšmekry“.  Myslím to tak, že jde o klasické dílo (které bylo i zfilmováno) a jako takové by mělo být povinnou četbou každého „sečtělého“ jedince. To říkám přesto (či právě proto), že já osobně jsem jím nijak zvlášť nadšen nebyl. Jsou však jiní lidé (a mezi nimi i významní literární znalci), kterým Nathaniel Hawthorne svou „životní“ knihou učaroval a nedají na ni dopustit. Třeba takový Henry James na ni na zadní straně obálky pěje doslova ódy!
Moji víceméně negativní recenzi je tudíž třeba brát s velkou rezervou. Každý nechť si Šarlatové písmeno přečte a teprve poté nad ním vynese svůj vlastní „ortel“...

    

úterý 2. července 2019

HAIKU (156)


O d j e l a   p o u ť  –

z   f o t b a l o v é h o   h ř i š t ě   j e   z a s

f o t b a l o v é   h ř i š t ě