neděle 29. prosince 2019

MATTHIAS MATUSSEK: WHITE RABBIT























„Die Wahrheit in den Zeiten der herrschenden Lügen zu sagen ist eine revolutionäre Tat.“  (Georg Orwell)  

Anno Domini 2015, Ungarn Haupstadt Budapest... Tausende von sogenannten „Flüchtlingen“, die auf der Bahnhof randallieren und nach dem Heiligen Land namens Deutschland wollen – ist es eigentlich nicht die Pflicht aller anständigen Deutschen, gerade jetzt (nach 70 Jahren) die Schuld ihrer Vorfahren zu büssen und der ganzen Welt die friedliche Miene ihres Landes zu zeigen? 
So überlegt Angela Merkel, einst die Prominentin des kommunistischen Regimes in DDR, jetzt aber die Multikultimutti aller Deutschen. Und ihrer Meinung nach gehört auch der Islam zu Deutschland, nicht wahr? Die logische Folgerung (die von nun an als einen Eid wiederholt werden soll) also lautet: Wir müssen diesen armseligen, unter der Unbarmherzigkeit der bösen Ungaren so schwer leidenden Unglücklichen so schnell wie möglich helfen!
Ja, ich erinnere mich noch sehr gut auf die surrealistische Szene von der Bahnhof in München – die jubelnde Masse der jungen Deutschen, ihre Plakate „Refugees willkommen“ und... die überraschte Miene in Gesichtern der kräftigen, evident gut ernährten islamischen Männer mit den teuersten iPhonen, in deren Augen die Frage zu lesen ist: Kann es wahr sein, dass die Deutschen so dumm sind?! Diese ungläubigen Hunde – sie verstehen wirklich nicht, womit sie jetzt zu tun haben?
USA und Massenerrotung der Indianer, Türkei und die Genozide der Armenen, China, Sowjetunion... Alles ist vergessen, nur die Deutschen sind nach wie vor schuldig und immer von neuem gezwungen zu bezeugen, dass sie keine Nazi mehr sind. Und kann man zur Zeit einen besseren Beweis dafür bringen, als das eigene Land den moslemischen Eindringlingen zu überlassen und denjenigen der Mitbürger, die damit nicht einverstanden sind, der Stampel der Staatsfeinde zu  kleben?
Wirklich, jetzt kann Merkel endlich mit Recht behaupten, dass der Islam zu Deutschland gehört! Handelt es sich „nur“ um Hunderttausende, oder vielmehr Millione von „Facharbeitern“, die müssen besorgt werden, denn sie zum Nichts taugen? Und an alle Versuche, sie zu integrieren, nur eine Antwort haben – die Mutti hat uns ja eingeladen, warum sollten wir dann als Gäste arbeiten?
Die Schizofrenie soll eine geistige Krankheit gewesen sein, zu deren Symptomen vor allem die Entzweiung der Persönlichkeit gehört. Wenn es sich um Einzelnen handelt, so kann man es begreifen, was aber im Fall... ja, der ganzen Nation? Nein, hier kann uns nichts Rationales zur Hilfe kommen. Ist es vielleicht ein nationales Verhängnis (oder die Verfluchung etwa) der Deutschen, die traurigen Helden der Geschichte des letzten Jahrhunderts zu spielen, die immer an der falschen Seite stehen? Diese Massenhalluzinazion der Flüchtlingliebe haben wir ja bisher nur in den Filmdokumenten von düsteren Zeiten der Dritten Reiches gesehen – und nicht einmal damals haben alle Hitler zugejubelt. Und heutzutage is es wieder da (die strengste Zensur, die Lügenpresse, die Kriminalisierung der „Hetzer“ und die Pflicht, auf den gesunden Menschenverstand um dem Motto „Wir schaffen das“ willen zu verzichten) – und alle schweigen, bzw. mit dem geheuchelten oder aufrichtigen Enthusiasmus ihre Sklaverei feiern! Wie komisch – um den Rückkehr des Faschismus zu behindern, benutzen die demokratischen Eliten die faschistischen Mitteln... Na ja, Merkel befiehlt – wir folgen!
Was kann man eigentlich machen, um nicht verrückt zu werden? Mathias Matussek hat wahrscheinlich die beste Methode endeckt – nämlich Humor! Ironisch und sarkastisch (wie seiner Zeit sein grosses Vorbild Gilbert Chesterton) behandelt er die politisch-soziale Lage der Bundesrepublik Deutschland, derer Bürger unter dem kollektiven Wahn des vom Staat erzwungenen Denkens leiden, ohne imstande zu sein, sich zu wehren. Man muss wieder mal „richtig“ sprechen, schreiben, lesen und sogar lieben und hassen...
White Rabbit oder Der Abschied vom gesunden Menschenvestand ist ein faszinierendes Buch, dessen scharfsinniger Author den Mut hat, über seine Gedanken, Überlegungen und Zweifel ganz offen zu schreiben und dem Establishment zum Trotz die unangenehmen Wahrheiten auszusprechen. Zur Zeit von den Sonnenidioten (das tschechische Eqivalent der deutschen Gutmenschen) beschimpft, zeigt er den Weg zu einem neuen Deutschland, das sich endlich zum gesunden Menschenverstand zurückkehrt. Anders gesagt, die Zukunft gehört gerade diesen tapferen Einzelgängern, in deren Seelen sich etwas Chestertonisches verbirgt. Bestimmt übertreibe ich nicht, wenn ich behaupte, Matthias Matussek ist ein lebendiger Beweis der Gültigkeit der Georg Orwells Worte: „Die Wahrheit in den Zeiten der herrschenden Lügen zu sagen ist eine revolutionäre Tat.“  

pátek 27. prosince 2019

MICHAEL CONNELLY: TEMNÁ SVATÁ NOC























Michael Connelly opět potvrzuje své výsadní postavení mezi autory detektivního žánru!

Dostat se do křížku se svým nadřízeným se člověku většinou nevyplácí. Renée Ballardová ale rozhodně není žádná puťka, co si nechá všechno líbit – má svoji důstojnost a když na to přijde, umí se ozvat. Její šéf si prostě musí uvědomit, že existují určité hranice, které muž ve vztahu k ženě nesmí překročit. A tak si sedne, sepíše hlášení o tom, co si ten dotěrný chlap vůči ní dovolil a pošle ho „nahoru“...
Jak to dopadlo, víme z Noční směny – Renée nejenže nenašla žádné zastání, ale jako „potížistka“ byla přeřazena na podřadnou práci a její kariéra u bezpečnostního sboru se rázem ocitla v troskách. Mladá a ambiciózní  policistka se ale nevzdala, zatnula zuby a když jsme se s ní na konci knihy loučili, měla na svém kontě úspěšně vyřešený případ několikanásobné vraždy!
Harry Bosch má s Renée nemálo společného – třeba to, že namísto diplomatického chození kolem horké kaše raději hned každému řekne, co si myslí. To může být za určitých okolností problém, například když takto hovoříte s nějakým vysoce postaveným „zvířetem“, které je zvyklé na uctivější způsob komunikace. A když k tomu ještě připočteme jeho netradiční, byrokratickými procedurami pohrdající styl práce, asi nepřekvapí, že pohár trpělivosti se svérázným detektivem jednou přeteče a Harry je po dlouholeté poctivé službě u losangelské policie „odejit“ do penze.
Radost, že se konečně bude moci věnovat svým koníčkům a dospívající dceři, je u něj brzy vystřídána abstinenčními příznaky – starý kriminalistický veterán Bosch cítí, že jeho posláním je stíhat zločince a bez této „drogy“ nemůže žít. A tak když ho vyhodili dveřmi, vrací se k milované profesi oknem – nechá se zaměstnat jako „kancelářská krysa“, probírá se spisy starých odložených případů a jeho zkušené oko v nich hledá záchytné body, které by mohly vést k jejich objasnění.
Michael Connelly ve své zatím poslední detektivce dokazuje, že jeho tvůrčí fantazie nezná mezí – Temná svatá noc je originální tím, že se v ní cesty obou literárních postav zkříží a Harry Bosch s Renée Ballardovou se jako parťáci pouštějí do pátrání po vrahovi mladé dívčiny, která krutě doplatila na svůj sklon k toulavému životu. Kromě samotného napínavého případu máme možnost sledovat ještě jiný „případ“, a to psychologicky mistrně propracovanou koexistenci dvou samorostlých osobností. Harry a Renée jsou úplně odlišní a zároveň mají naprosto identickou „krevní skupinu“ – tou je vášeň pro spravedlnost a zarputilost, s níž jdou za svým cílem. Zločinec má před nimi obrovský náskok (k vraždě totiž došlo před mnoha lety) a naděje, že se jej podaří dostat za mříže, je minimální. Bosch s Ballardovou jsou ale rozhodnuti udělat vše, co je v jejich silách – všechny stopy snad ještě nevychladly a když se na ně třeba usměje i kousek štěstí, tak potom... Nechme se ale překvapit!
Jak jsme u něj už zvyklí, vystavěl Michael Connelly i tuto detektivku na komplexní znalosti jak policejní práce, vyšetřovacích postupů a nejrůznějších ne zcela legálních „fíglů“, jimiž si strážci zákona tu a tam vypomáhají, tak i právní problematiky a amerického justičního systému. Temná svatá noc je poctivě odvedená, hutná a filigránsky propracovaná „connellyovka“, v níž není ani stopy po nějakém „vycpávkovém“ textu, sentimentalitě či laciném literárním pozérství. Americký autor dokáže zdánlivě jednoduchou vypravěčskou metodou navodit atmosféru velkoměstské džungle, v níž se nic netušící jedinec může snadno stát objektem tajemných intrik a všudypřítomného zločinného spiknutí. Příběhová linka je přirozená a logická, čtenář si přímo vychutnává gradující napětí a nemá sebemenších pochyb o tom, kdo je v současnosti nejlepším autorem detektivního žánru...
Jedno „negativum“ však kniha přece jen má. Když si k ní sednete, hned tak se od čtení neodtrhnete, přesněji řečeno skončíte až s poslední stránkou!

Knihu si je možné za výhodnou cenu objednat zde:

https://www.knihcentrum.cz/temna-svata-noc



úterý 24. prosince 2019

POETICKÉ KOMENTÁŘE (203)























K d y ž   s e   c h c e t e   o p a l o v a t

a   p ř i t o m   i   c h l a s t a t

m ě l i   b y s t e   p a m a t o v a t

c o   p a k   m ů ž e   n a s t a t . . .

neděle 22. prosince 2019

POETICKÉ KOMENTÁŘE (202)






























H l a d o v k á ř i ,  t o   j s o u   b o r c i

c h v í l i   t a d y   s e d ě l i

a   p a k   p r ý   š l i   d á t   s i   p o r c i

v e p ř o v é h o   s e   z e l í m

čtvrtek 19. prosince 2019

POETICKÉ KOMENTÁŘE (201)

























P ř i z n á v á m ,  ž e   z   t o h o   j m é n a  

m ě l   j s e m   n e j d ř í v   m á l e m   š o k

j e   t o   a l e   s k v ě l á   ž e n a

c h o d í m   k   n í   u ž   v í c   j a k   r o k

úterý 17. prosince 2019

THILO SARRAZIN: NEPŘÁTELSKÉ PŘEVZETÍ























Přelomová kniha, definitivně bořící mýty o slučitelnosti islámu s demokracií

Nová kniha známého německého autora je opět literární událostí par excellence a je potěšující, že se díky nakladatelství Leda dostává i k českým čtenářům. Hlas Thilo Sarrazina je jedním z posledních, které volají z pouště dnešního německého multikulturního šílenství a apelují na zdravý rozum a pud sebezáchovy. Rubikon však již byl pravděpodobně překročen a naděje na záchranu před pokračující muslimizací každým dnem pohasíná. Hlavní tragédie spočívá paradoxně v tom, že se nejedná o nevyhnutelný proces, ale o dobrovolnou národní sebevraždu, kdy většina Němců dává ve volbách hlas stranám, které je vedou do záhuby. 
Mohlo by se zdát, že psát další a další knihy na téma principiálních rozporů mezi islámem a demokracií, je vlastně kontraproduktivní. Takový typický Gutmensch (německý lingvistický ekvivalent českého sluníčkáře) je přece člověk, zcela zaslepený ideologickými předsudky a tudíž nepřístupný logickým argumentům a neschopný racionálního dialogu. Unisono odsuzující a mnohdy až nenávistné reakce na jeho knihu ze strany německých mainstreamových médií však dokazují, že Thilo Sarrazin nepíše zbytečně.
Když se podíváme, čím tentokrát brilatní sociolog píchl do vosího hnízda povinné adorace islámu jakožto „mírumilovného náboženství“, s překvapením zjistíme, že se vlastně ničeho „islamofobního“ nedopustil. Kniha Nepřátelské převzetí (s podtitulem Jak islám brání pokroku a ohrožuje společnost) je prosta jakýchkoli emocionálních vyjádření a vůbec všeho, co by mohlo být považováno za protimuslimskou propagandu a věnuje se pouze faktografickému rozboru základních textů (korán, hadísy, šaría) a jejich praktických aplikací v jednotlivých muslimských zemích. Právě tímto je však z pohledu vládnoucích elit a jim posluhujících médií tak nebezpečná – autora nelze ani při sebevětší snaze obvinit z „šíření nenávisti“, přičemž proti jeho železné logice není možná žádná adekvátní obrana.
Základním poselstvím Sarrazinovy fascinující knihy je varování před naivitou, s níž k islámskému nebezpečí přistupuje značná část německé společnosti, indoktrinovaná masivní státní propagandou. Ignorování nezpochybnitelného faktu, že islám není primárně náboženstvím, nýbrž nesnášenlivou a agresivní vojenskou doktrínou, brání otevřené celospolečenské diskusi o problematice migrace, resp. zničujících dopadech přistěhovalectví z muslimských zemí na původní evropské obyvatelstvo. Prvními a hlavními oběťmi islámské ideologie jsou přitom samotní muslimové, jejichž život je již od kolébky určován množstvím absurdních příkazů a zákazů a z nichž se posléze stávají bytosti bez vlastní vůle a elementárních morálních standardů, snadno zneužitelné k páchání zla.          
Z úst některých našich politiků slýcháme rádoby uklidňující fráze o tom, že nás se to, co se v souvislosti s muslimskými migranty děje v západní Evropě, nijak netýká, protože my pro tyto lidi nejsme cílovou stanicí. Toto slaboduché chlácholení znejistělého obyvatelstva (spojené s nezastřenými výhrůžkami těm, kdo na sociálních sítích ventilují svou „předsudečnou nenávist“) může mít tragické následky, a to včetně zaplavení našeho území muslimskými vlnami, které se k nám přelijí z Německa. 
Tento katastrofický scénář si snad žádný rozumný člověk nepřeje. K tomu však, aby k němu nedošlo, je třeba občanské bdělosti, projevující se mimo jiné třeba i tím, že nesedneme na lep oficiálním médiím a relevantní informace si budeme opatřovat z objektivních a spolehlivých zdrojů. Jsem přesvědčen, že jedním z nich je i kniha Nepřátelské převzetí, kterou doporučuji všem inteligentním, kriticky přemýšlejícím a vlastenecky orientovaným čtenářům.

https://www.leda.cz/Titul-detailni-info.php?i=744 

           

sobota 14. prosince 2019

POETICKÉ KOMENTÁŘE (200)
















P o h l a v í   l z e   m ě n i t  –  s l á v a !

t o   j e   p ř e c e   d n e s k a   c o o l

v e č e r   j d e š   s p á t   j a k o   k r á v a

r á n o   p a k   j e   z   t e b e   v ů l . . .

čtvrtek 12. prosince 2019

NESVĚŘUJME VÝCHOVU DĚTÍ POLITICKÝM AGITÁTORŮM



































Výzva všem zodpovědným rodičům – zjistěte si, zda je „Vaše“ škola apolitická!

Rodiče v Brně-Bystrci si uvědomili, že proti indoktrinaci dětí ve školách se mohou a musí bránit. Situace, kdy se na takřka čtyř tisícovkách (!) českých škol vyučuje podle instruktážních materiálů politických neziskovek, je nadále neúnosná. Pokud nechceme, aby z našich dětí vyrostli havloidní sluníčkáři, aktivističtí povaleči a voliči pirátů, musíme převzít jejich výchovu do vlastních rukou. Mimo jiné i tím, že vyjádříme svůj nesouhlas s genderovou, homosexualistickou, proemigrantskou a eurohujerskou propagandou na našich školách a podpoříme ty zřizovatele a ředitele, kteří tlaku politických neziskovek neustupují, jejich agitátory vykazují ze tříd a chrání děti před extrémistickou ideologií exponentů tzv. pražské kavárny...
Když si všimneme, pomocí jakých metod se např. Člověk v tísni snaží infiltrovat do škol, můžeme se jimi inspirovat i my v naší snaze jej ze škol vyhnat!

„Podívejte se, jestli je vaše škola na seznamu registrovaných škol. Pokud vaši školu na tomto seznamu nenajdete, můžete kontaktovat její vedení, třídního učitele nebo učitele daného předmětu a vysvětlit jim, proč byste chtěli, aby spolupracovali s Jedním světem na školách.“ (Člověk v tísni – Jeden svět na školách)

Rodiče, podívejte se, zda je škola, kam posíláte své děti, na seznamu registrovaných škol. Pokud vaši školu na tomto seznamu najdete, kontaktujte její vedení, třídního učitele nebo učitele daného předmětu a vysvětlete jim, proč si nepřejete, aby spolupracovali s Člověkem v tísni, Lékaři bez hranic a podobnými organizacemi. (Výzva všem zodpovědným rodičům)      














































středa 11. prosince 2019

POETICKÉ KOMENTÁŘE (199)













N e j s e m   n a d š e n   z   t o h o   p á n a

o l i g a r c h y   s   k ů ž í   h r o š í

j e n ž e   p o   n ě m  ( P á n b ů h   s   n á m a ! )

p ř i j d o u   l u m p i   s t o k r á t   h o r š í . . .

pondělí 9. prosince 2019

LOUIS FERDINAND CÉLINE: CESTA NA KONEC NOCI























Děsivé poselství této knihy strhává masky přetvářek z našich pokryteckých obličejů...

Uragán myšlenkových erupcí, burácející z každé stránky. Do běla rozpálená kovadlina vztekem překypující duše, z níž srší ohnivé jiskry slov a vět, nemilosrdně dopadající na ty, kdo si dávno odvykli (pokud toho vůbec byli kdy schopni!) přemýšlet o smyslu své žalostné existence – tedy na nás všechny! Obžaloba průmyslové éry, městských aglomerací a pozlátek moderních vynálezů, údajně zlepšujících životní podmínky (už ten výraz je přece hrůzný – životní podmínky!), ve skutečnosti však vrhajích všechny, bohaté i chudé, pod kola ničivého Pokroku. Ne, žádné studium dějin, žádné sociologické analýzy či futurologické vize nám toho o lidské společnosti neřeknou tolik jako tato kniha. Vladimír Solovjev měl naprostou pravdu, když svého času napsal, že Západ se vydal na cestu do záhuby, když upřednostnil uspokojování hmotných potřeb před mravním sebezdokonalováním, vnějšno před vnitřnem, tělo před duchem. Cesta na konec noci to potvrzuje – nekompromisně a jednoznačně.
Autorovo psaní (jedná se o svérázně pojatý životopis) se pohybuje ve dvou základních rovinách – přízračné tajemno pitoreskního světa kantovských „věcí o sobě“ se prolíná s hrubozrnným naturalismem konkrétních lidí a míst. Dá se říct, že čím víc je něco normální, běžné a banální, tím silněji to rozněcuje Célinovu obrazotvornost. Návštěva jídelny se náhle mění na dobrodružnou výpravu za poznáním lidské malosti a ubohosti, nedělní odpoledne na městském bulváru, zdánlivě příjemné a bezstarostné, zatne do duše dráp bolestné připomínky bezvýchodnosti našeho pozemského údělu, pásová výroba v továrně s jejím nekonečným opakováním stále stejných mechanických úkonů vyvolává vzpomínky na válečné běsnění, chvilka strávená s rybáři na břehu Seiny pozvedává mysl k metafyzickým světům...
Céline se nenechává omezovat chronologií vyprávění, často skokově přebíhá z jednoho místa na druhé (myšleno i zeměpisně), aniž by nám přesněji vysvětlil, jak se tam ocitl. O faktografickou přesnost mu totiž vůbec nejde a pokud zmiňuje jednotlivé zastávky na své pouti životem (Paříž, fronta první světové války, zranění, nemocnice a zproštění vojenské služby, Afrika, Amerika a znovu Paříž), pak jen proto, aby na měnících se vnějších kulisách demonstroval důkaz, že lidé jsou všude stejní. Přesněji řečeno stejně ubozí, hloupí, vychytralí a zákeřní. A jestliže jsou takovými za tzv. normálních okolností, ve válce se z nich (jak to Céline poznal na vlastní kůži) stávají bestie.
Ne, válka není pokračováním politiky násilnými prostředky, jak tvrdí definice. Už proto ne, že v takovém případě by se dala vysvětlit rozumovými argumenty, ovšem válka se již ze samotné své podstaty vymyká veškeré logice a je tudíž v pravém významu toho slova nepochopitelná. Nikoli však nepředvídatelná! Konec jedné je totiž začátkem přípravy na tu příští a i když neplatí, že bychom mohli určit den a hodinu, pokud nejsme úplní hlupáci, cítíme „v kostech“, že se „něco“ chystá. Tak jako Céline, který už tenkrát v roce 1932 věděl, že adjektiva „první světová“ jsou sama o sobě (pokud k nim tedy nepřidáme „druhá světová“) nesmyslná... Co by asi říkal dnes?!
I když mu zážitky z války (i následné „mírové“zkušenosti) vzaly o lidech a motivech jejich jednání většinu iluzí, cítíme u něj zarputilou snahu „vydolovat“ z duší svých bližních alespoň náznak nějaké nesobeckosti a dobré vůle. Navíc – a to je třeba zdůraznit a přičíst mu k dobru – se Céline ani na okamžik nepasuje do role soudce, který z piedestalu své morální nadřazenosti pohrdavě shlíží k těm dole. Je tomu přesně naopak – příčinu svého zhnusení světem spatřuje i ve vlastních selháních, poklescích a neřestech, o nichž referuje se šokující upřímností. A tak se (byť z ní čiší smutek a beznaděj) dá nakonec říct, že kniha nevyznívá úplně pesimisticky. Pokud čteme mezi řádky, můžeme v ní dokonce najít velký kus životní moudrosti, jakoby váhavě servírované rozpolceným duším těch, kdo přes všechnu mlhu lží a klamů dokáží aspoň občas zahlédnout záblesky světla z říše za zrcadlem...
Kdyby někdo (podobně jako Verlaine v případě básníků) sestavil seznam francouzských prokletých spisovatelů, jméno Louis Ferdinad Céline by v něm mimo jakoukoliv pochybnost zaujímalo „nečestné“ první místo. Vždyť kterému autorovi se kdy „poštěstilo“, aby jeho knihy vyvolávaly tak rozporuplné reakce, od obdivné fascinace až po ostentativní pohoršení, a některé byly dokonce do dnešních dnů zakázané a nesměly se vydávat?
Vraťme se ale ke knize Cesta na konec noci a pokusme se vypátrat příčinu té magické uhrančivosti, s níž působí na mysl čtenářů. Jistě, můžeme zmínit neobvyklý literární styl, cizelérské vypravěčské umění, brilantní sociologické postřehy či psychologickou virtuozitu jejího autora, ovšem stále budeme cítit, že to není vše.   
Můj názor je následující – děsivá „údernost“ Cesty na konec noci spočívá v tom, že nás staví před rozhodující životní volbu...   

sobota 7. prosince 2019

DANIEL RES: WELLINGTON























Konečně je tu první český životopis vítěze od Waterloo!

Žiji ve vesnici, která byla 2. prosince 1805 v samém epicentru legendární Bitvy tří císařů. Ačkoliv je toto gigantické válečné střetnutí všeobecně spojováno s 10 kilometrů vzdáleným Slavkovem (snad proto, že z balkónu tamějšího zámku pronesl Napoleon Bonaparte slavnou řeč ke svým nastoupeným jednotkám, v níž jim gratuloval k vítězství), pravda je ta, že k hlavním bojům došlo v okolí Prace. Nečekaný útok francouzských divizí, korunovaný obsazením výšiny nad vesnicí (v literatuře známý jako „lví skok“), znamenal navíc rozhodující moment celé bitvy – spojenecké armády byly rozetnuty ve dví, dostaly se do neřešitelných problémů a posléze utrpěly zničující porážku...
Prateckému návrší, místu nejkrvavějších bojů, dominuje od roku 1911 Mohyla míru. Tato mohutná kamenná stavba ukrývá uvnitř kapli s podzemní kryptou, do níž jsou ukládány tělesné ostatky mrtvých vojáků, které se dodnes nachází při polních pracích v širokém okolí. A k uctění obětí této strašlivé bitvy se zde každoročně koná hojně navštěvovaná vzpomínková akce. Je vcelku pochopitelné, že jako místní patriot se zajímám o historii své obce a tudíž i o osobu Napoleona Bonaparta, který zde dosáhl skvělého vítězství. Z logiky věci pak vyplývá, že svou pozornost zaměřuji i na poslední bitvu francouzského císaře, kterou svedl u Waterloo, čímž se dostávám i k jeho přemožiteli, jímž byl anglický vévoda Wellington...
Je to zvláštní, ale o tomto slavném vojevůdci se toho u nás mnoho neví, evidentně proto, že se v českém prostoru dosud neobjevil jeho životopis. Toto ostudné bílé místo na mapě naší vojensko-biografické literatury bylo zaplněno teprve nedávno, když mladý (ročník 1992!) historik Daniel Res představil čtenářské veřejnosti svou monumentální knihu Wellington – Vítěz od Waterloo. Rozsahem zpracovaného materiálu, pečlivým oddělováním doložitelných faktů od mýtů a legend a atraktivním literárním stylem jde o publikaci vskutku výjimečnou, o čemž ostatně svědčí i to, že se chystá její překlad do angličtiny.
Autor při líčení Wellingtonova života usiluje především o to, aby v něm postřehl jednotlivé rozhodující momenty, neopomenul žádné relevantní údaje a nalezl adekvátní rovnováhu na škále člověk – voják – politik. Je možno říct, že se mu to zdařilo na výbornou – před čtenářovým duchovním zrakem defiluje fascinující osobnost anglického gentlemana přísných morálních zásad, důsledně plnícího svěřené úkoly na každém místě, kam jej povolává vlast a připraveného a ochotného k nejvyšším obětem. Zároveň sledujeme těžká vnitřní dilemata citlivého člověka, nenávidějícího válečné konflikty s jejich bezuzdným násilím. „Druhým největším zlem po prohrané bitvě je bitva vyhraná“ – tímto paradoxním výrokem, který vstoupil do dějin, chtěl Wellington očividně říct, že válečná běsnění, při nichž tisíce mužů umírají krutou smrtí a z dalších tisíců se stávají doživotní mrzáci, jsou z principu zavrženíhodná.
Než však k takovéto životní moudrosti dospěl a než se z něj stal národem milovaný a oslavovaný vévoda z Wellingtonu, musel Arthur Wellesley urazit dlouhou a namáhavou cestu. Na jejím začátku (za vším hledej ženu!) stála láska ke Catherine („Kitty“) Pakenhamové, jejíž rodina však mladého a celkem bezvýznamného nápadníka odmítla s doporučením, aby se nejdříve společensky a majetkově „vypracoval“ na požadovanou úroveň. Jak jinak toho dosáhnout, než „dát se na vojnu“? Dodejme, že když se po deseti (!) letech konala svatba, byl už ženich v pozitivním slova smyslu jiným člověkem...
Kniha zaujme i bohatou obrazovou přílohou a krásným tiskařským zpracováním – je vytištěna na křídovém papíře a určitě bude ozdobou každé domácí knihovny. Vydalo ji začínající rodinné nakladatelství Citadelle, kterému tedy na závěr přeji úspěšný vstup na knižní trh a další podobně zajímavé a hodnotné tituly jako je Wellington – Vítěz od Waterloo!

https://www.citadelle.cz/# 




         

středa 4. prosince 2019

POETICKÉ KOMENTÁŘE (198)

















U ž   j e n   p o u h á   p ř e d s t a v a

p ů s o b í   j a k   s t r a š n ý   s e n  

ž e   b y   t a h l e   s e s t a v a

m ě l a   ř í d i t   n a š i   z e m   

úterý 3. prosince 2019

HELENA WERNISCHOVÁ: MELANCHOLIE























Helena Wernischová uchvacuje procítěností své melancholické duše...

Na počátku této knihy stojí podivuhodný příběh, připomínající tak trochu... snad pohádku? Jistě, ovšem každá pohádka má nějaký začátek – a jak to tedy bylo u téhle s názvem Melancholie?
Takže – bylo nebylo... V době hluboké totality, kdy mohly vycházet jen určité (tzv. ideologicky nezávadné) knihy a časopisy, si jistá mladá dáma vzpoměla na Rychlé šípy a jejich slavný oběžník TAM-TAM a napadlo ji, že by se o něco podobného mohla pokusit i ona (je možné, že to přesně takhle nebylo, ale to není zas tak důležité). Předpoklady k tomu měla víc než dobré – uměla skvěle kreslit a malovat, hodně četla a ráda si z přečtených knih vypisovala zajímavá místa a hlavně a především ji ta představa vlastního, na státní moci nezávislého periodika nesmírně lákala. Vždyť co může být krásnějšího (a v oné době i dobrodružnějšho) než být sama sobě šéfredaktorkou a tudíž bez obav z přísného oka cenzora svobodně psát a kreslit? No dobře, ale jak se ten nový časopis bude jmenovat? Což takhle třeba... ano!
A tak začala vznikat jednotlivá čísla Melancholie. Na novinových stáncích (i když by o ni zájem určitě byl) se koupit nedala, už proto ne, že vycházela v nejmenším možném „nákladu“ jednoho kusu! Její vydavatelka ovšem o přílišnou publicitu ani nestála, protože obsah mnohdy nekonvenoval s oficiální linií státní moci, do jejíhož hledáčku se pochopitelně nechtěla dostat. Je smutné, že když pak přišel rok 1989, o krásné kresby a duchaplné texty jaksi nebyl zájem a muselo uplynout dlouhých třicet let, než se jich ujalo nakladatelství Dokořán...
Od něj jsem obdržel recenzní výtisk a nyní tedy plním milou povinnost seznámit s tímto literárním skvostem čtenáře svého blogu a Databáze knih. Helena Wernischová má můj velký obdiv hned ze dvou důvodů. Přiznávám, že v tomto oboru nejsem žádný velký znalec, ale její ilustrace se mi moc líbí – některé mi svou surrealističností připomínají proslulé kresby Bohumíra Matala z pracovního tábora v Lohbrücku. A i ty knižní výpisky a citáty se přesně trefily do mého vkusu, přičemž mnohé autory jsem dosud neznal (vůbec jsem např. nevěděl o „existenci“ básníka Jana Opolského).
Kniha Melancholie je reprezentativním výběrem ze všech těch výše zmíněných Melancholií, které autorka po dlouhá desetiletí „vydávala“. Jedná se o unikátní publikaci, seznamující nás s vynikající malířkou a výjimečnou ženou, stojící mimo „světla ramp“ uměleckého mainstreamu, o to víc však zasluhující pozornost. Helena Wernischová pootevírá dveře do úchvatného světa své melancholické duše a my tak máme jedinečnou možnost vstoupit...      

pátek 29. listopadu 2019

JOHN CARREYROU: ZLÁ KREV























Hororový příběh jako z pohádky je bohužel skutečný...

O Hollywoodu se říkávalo (a možná říká dodnes), že je to „továrna na sny“. Existuje však místo, které by si toto označení zasloužilo možná ještě víc, totiž Silicon Valley. Jak známo, v Křemíkovém údolí je zřejmě největší koncentrace nejchytřejších mozků planety (tedy co se IT technologií týká) a mají tu sídlo firmy jako Apple, Google, Facebook aj. A není tomu tak dávno, co se zde vynikající pověsti a příslibu zářné budoucnosti těšil i jistý startup s názvem Theranos. Proč ale o něm mluvím v minulém čase?
Byl by to příběh jako z pohádky, pokud by neměl tolik psychothrillerových rysů. Mladá, ambiciózní dívka odchází z vysoké školy, protože dostala nápad doslova za všechny prachy! Proč se tedy zdržovat studiem, když ji za pár let čeká bohatství, sláva a život na výsluní mezi americkou smetánkou? Ten zázračný přístroj, který vymyslela a co nevidět vypustí do světa, toužebně vyhlížejí pacienti po celých Spojených státech. Jen si to představte – když vás doktor pošle na odběr krve, nečeká vás žádná jehla a bolestivé napichování žíly, protože tu šikovnou věcičku budete mít doma a kdykoli na to přijde, píchnete se do prstu a z té trošky krve zjistíte o svém zdraví (či nemoci) všechno! Ta slečna na obálce knihy drží mezi palcem a ukazováčkem takovou maličkou, ba přímo titěrnou kapsličku, aby vám ukázala, že té krve je potřeba skutečně jen kapička. No řekněte sami – nevymyslela to ta Elizabeth Holmesová skvěle?
Když se John Carreyrou, známý novinář z Wall Street Journal jednoho dne dozvěděl, že s Theranosem to zřejmě není tak úplně ideální a bezproblémové, jak hlásá firemní propaganda, rozhodl se přijít záhadě na kloub. Na jedné misce vah stála svědectví bývalých zaměstnanců, bez milosti vyhozených za to, že upozornili na závažné provozní nedostatky údajně dokonalého přístroje a hazardování se zdravím pacientů. Nezpochybnitelným faktem bylo však i to, že Theranos mohutně financovali lidé, u kterých se zdálo být vyloučené, aby své peníze investovali do pochybného podniku. Copak by všichni cpali Elizabeth Holmesové milióny dolarů jen kvůli jejím krásným modrým očím? Tomu zpočátku nevěřil ani sám Carreyrou...
Kniha Zlá krev je fascinující výpovědí o tom, že Silicon Valley je podivným státem ve státě, v němž občas vládnou dost podivná pravidla, zvyklosti a morální standardy. Užaslý čtenář s údivem a často i rozhořčením sleduje, jak si jedna ambiciózní a vychytralá zlatokopka omotává kolem prstu renomované byznysmeny, tahá z nich závratné sumy a buduje virtuální bublinu, jejíž hodnota záhy dosáhne takřka deseti miliard dolarů! Za zářivou fasádou Theranosu se ovšem ukrývá krutá realita obskurní organizace připomínající náboženskou sektu, jejíž šéfka vyžaduje od každého člena absolutní loajalitu, bezvýhradnou poslušnost a připravenost k jakýmkoli obětem. 
Když se kniha připravovala do tisku, čelil John Carreyrou ze strany Elizabeth Holmesové a jejích přisluhovačů výhrůžkám a zastrašování, byl skandalizován a tajně sledován. Jeho nadřízení ve Wall Street Journal ho však podrželi a nezalekli se ani špičkových právníků Theranosu, hrozících soudními žalobami. To, že mohla Zlá krev vyjít, je zásluha mnoha statečných a neúplatných lidí, pro které čisté svědomí znamená víc než sebevětší peníze.
Podle posledních informací čeká Holmesovou soudní proces, přičemž jí hrozí až 20 let vězení. V dnešním postkapitalistickém světě  není příliš časté, aby dobro zvítězilo nad zlem. V případě Theranosu se tak stalo a i to je jeden z důvodů, proč si knihu Zlá krev přečíst.  

úterý 26. listopadu 2019

POETICKÉ KOMENTÁŘE (197)



































N e m á š   p r a s e ?  N o   t a k   m ů ž e š

s p l á c h n o u t   p ř e c e   j i n é   z v í ř e

k o č k u ,  p e j s k a ,  k r y s u ,  d r ů b e ž  –  

h l a v n í   j e ,  a ť   s k o n č í   v   d í ř e !

sobota 23. listopadu 2019

SHAUN BYTHELL: DENÍK KNIHKUPCE























Prodávat knihy nemůže každý, protože každý nemá nervy ze železa...

Už Aristoteles věděl, že člověk je tvor společenský. Ať chceme či ne, ať se nám to líbí, nebo z toho máme kopřivku, s lidmi a mezi lidmi musíme žít, protože... Ano, protože i my jsme lidé a tudíž tvorové společenští! Páni, ta Aristotelova definice se vyznačuje po čertech neúprosnou logikou (a ještě aby ne, když on logiku jakožto samostatnou disciplínu vynalezl). Ale proč ten nelogický a podivný úvod, když mám psát knižní recenzi? Milý čtenáři, dočkej času a vše se dozvíš...
Shaun Bythell, hlavní hrdina knihy Deník knihkupce, se už z logiky věci (zas ta zpropadená logika!) bez lidí neobejde. Je na nich doslova existenčně závislý – bez lidí, kteří přicházejí do jeho knihkupectví, by mohl zavřít krám. Shaun však zároveň ví, že lidi mohou být problém. Velký problém!
Když někdo vstoupí do obchodu s knihami, stává se jaksi automaticky (a logicky) zákazníkem. Tedy někým, o němž prodavač jaksi automaticky (a logicky) předpokládá, že má v úmyslu koupit si nějakou knihu. A je vcelku vedlejší, zda to bude detektivka, kuchařka, životopis Clintona, nebo memoáry Hillary. Jak jsme už ale řekli, lidi mohou být problém, přičemž o těch, kteří chodí do knihkupectví, to platí dvojnásobně – věřili byste třeba, že zákazníci mezi nimi tvoří zanedbatelné procento? Drtivou většinu představují pouhopouzí návštěvníci, kteří se dělí do mnoha podskupin, čeledí a druhů – čumilové, chlubilové, povídalové, stěžovatelé, držgrešlové, vyhrožovatelé, hádalové aj. Shaun Bythell by o tom mohl vyprávět... A on vypráví!
Deník knihkupce je unikátní a čtenářsky nesmírně atraktivní výpovědí o strastech a slastech (hádejte, čeho je víc) člověka, jenž se rozhodl vydělávat si na živobytí tím nejšílenějším možným způsobem. Prodávat knihy se na první pohled může jevit jako poklidné, bezproblémové a ryze intelektuální zaměstnání, při němž se vzájemně obohacují obě strany – utratit nekřesťanské peníze (zákazník) za dobrou knihu je určitě méně skličující než projíst stejnou částku někde v KFC a vědomí, že si sice účtuji nekřesťanské peníze (knihkupec), ale nikoli za smažený vepřový řízek s knedlíkem, zelím a pivem, nýbrž za Dostojevského Idiota, určitě hřeje na duši. Ano, ale většina každodenních zážitků majitele knihkupectví je zcela jiného druhu a takový Shaun Bythell by o tom mohl psát romány... A on píše!
A co mu vlastně jiného zbývá? Má se zlobit, vztekat, klít a soptit, že k němu do knihkupectví chodí právě takoví lidé, jací mu tam chodí? Není lepší se nad to raději povznést, uklidnit pocuchané nervy a když to nepůjde jinak, ze vší té frustrace se vypsat? Díky, Shaune, že jsi se rozhodl pro tu druhou variantu, protože jinak by nám  nebylo dopřáno vydat se na fascinující cestu do hlubin knihkupcovy duše, o níž jsme dosud neměli nejmenší tušení!
Ještě jsem však nezmínil to nejpodstatnější – Deník knihkupce není (jak by se snad z dosud uvedeného mohlo zdát) vymyšlený humoristický román, nýbrž autentický deník, který si Shaun Bythell vedl mezi 5. únorem 2014 a 4. únorem 2015 a do nějž zapisoval své zážitky se zákazníky, různé zajímavé postřehy a zaznamenáníhodné myšlenky. A aby toho neměl málo, vlastní tento svérázný Skot také antikvariát, takže si piště, že skvělé zábavy si nad stránkami jeho knihy užijete dosyta!  

čtvrtek 21. listopadu 2019

PAVEL ČERNÝ: ČERNÝ MEZI ČERNÝMI



































Český policejní instruktor vypráví o svém působení v exotických zemích a dává přednost pravdě před politickou korektností!

Provokativní je u této knihy už obálka – vidíme na ní bělocha mezi samými černochy! Fuj – co to píšu, jací černoši, správně se těm lidem musí dneska říkat Afroam... Moment, to je úplná blbost, Konžané přece nejsou žádní Afroameričani! A celé je to zamotané o to víc, že i ten běloch je ve skutečnosti černoch. Tedy – ani ne tak černoch, jako spíš černý. Přesněji řečeno Černý. Pavel Černý.
Už z toho komplikovaného úvodu je zřejmé, že kniha Pavla Černého Černý mezi černými bude na pultech našich knihkupectví bílou vránou. Politická korektnost u nás již dosáhla takového stupně, že mluvit (a psát) tak, jak člověku narostla pusa, je dost o hubu. Nějaký sluníčkový fanatik vás označí za rasistu, klimatologického nealarmistu či afroameričanofoba, kteroužto nálepku vám už nikdy nikdo neodpáře a vám až do smrti zůstane v ruce Černý Petr. Černý Pavel má naštěstí pro strach uděláno – za všechna ta léta „instruktorských cest kolem světa“ (jak zní podtitul jeho knihy) toho už totiž zažil tolik, že výpotky eventuálního pseudolidskoprávního blba, žvanícího cosi o multikulturně vyvážené literatuře, může mít totálně na háku!

Víte, spousta lidí, zejména tzv. „šiřitelů dobra“, má doslova plnou hubu toho, jak máme pomáhat těm všem lidem z Afriky, z Arábie či Asie. A hlásají to sami žijící v klidu a blahobytu. Najedení, z pohodlí a tepla vlastního domova. Prostě z bezpečí, kde se nestřílí a nehrozí ani nebezpečné exotické choroby. Když se nad tím zamyslíte, je to dost laciné. Já do těch zemí na rozdíl od takových pozérů jezdím a pomáhám na místě. Tedy skutečně pomáhám, například tím, že svým přičiněním se snažím zvyšovat úroveň místních policistů, a tím i přispívat k bezpečnosti těchto zemí. Bez toho bezpečí tam totiž nemůže nikdy být prosperita a místní lidé tam budou dále strádat a třeba utíkat za lepším do Evropy. Jenže sem do Evropy se úplně všichni rozhodně nevejdou. Takže pokud někdy dochází na toto téma, argumentuji: „Byli jste tam? Znáte ty lidi, kolik jste z nich osobně potkali?“

Zmínil jsem se o tom, že Černý mezi černými je jednou z těch knih, pro něž dnes jistí lidé používají adjektiva provokativní, kontroverzní či dokonce xenofobní apod. V této souvislosti se pochopitelně nabízí otázka, co je provokativně-kontroverzního na tom, když se někdo vrátí třeba z Toga (popř. z Konga, Ghany, Kuvajtu, Indie, Vietnamu, Egypta, Mexika, Číny...)  a napíše, co tam viděl a zažil? Ano, tady všude autor pobýval, a to jako instruktor, vychovávající domorodé policisty. Úplně s ním souhlasím v tom, že skutečně poznat nějakou zemi lze jen seznámením se se životem tamějších lidí, s konkrétními jedinci a jejich mentalitou, každodenními starostmi, radostmi, obavami a touhami. Je jasné, že takto z toho vyjde často úplně odlišný obrázek, než jaký nám předkládají mainstreamová média...
Je to mimořádně zajímavé, poučné a mnohdy i komické čtení. Afghánci, pochutnávající si na špuntech do uší, Kuvajťané a jejich nechuť k fyzické námaze (do jisté míry ospravedlnitelná hrozným vedrem), fanaticky perfekcionističtí Číňané, kteří se předhánějí v tom, kdo rychleji a přesněji splní váš rozkaz... Říká se „jiný kraj – jiný mrav“ a kniha Černý mezi černými toto přísloví potvrzuje bezpočtem příkladů. 

Prostě ti, kdo módně volají „po pomoci“ těm zemím, to znají jen z televize. Já naopak pro ně tam přímo na místě něco skutečně dělám. S lokálními lidmi jsem v těch destinacích denně pracoval, chodil i k nim do rodin. A jedl kolikrát s nimi i z jednoho talíře a pil z jedné láhve. A pak mám větší právo třeba projevit i svůj názor, ať je tu někomu třeba příjemný – anebo není... Ne?

Černý mezi černými je fascinující a ve společensko-politickém hodnotovém vakuu dnešní doby naprosto ojedinělá publikace, v níž není místo na fráze, plané mudrování a už vůbec ne na sladkobolné brnkání na city. Jak už to u výjimečných osobností bývá, je i podplukovník Pavel Černý uznáván a oceňován víc v cizině než doma. Přál bych si, aby tato moje krátká recenze alespoň trochu přispěla k povědomí o jeho knize mezi českými čtenáři.  
„Strach mám především z  nesvobody. Vnímám totiž, že v naší zemi a v celé EU je příklon k jakési nedemokracii. Starání se o, nebo spíše za občana a bombardování ho různými příkazy. S  hrůzou koukám na to, jak na západ od nás akceptují nesvobodu, a dokonce po ní někteří i volají. Já jsem opravdovou totalitu osobně poznal. Ti na západ od nás takovéto zkušenosti nemají a nechápou, kam by mohlo postupné ořezávání občanských práv vést.“ 
























úterý 19. listopadu 2019

POETICKÉ KOMENTÁŘE (196)

















J e   t o   s t r a š n é ,  k d y ž   m á   d ě c k o

z a   r o d i č e   m a g o r y  –

l i d i ,  c h r a ň m e   n a š e   Č e s k o

p r a ž s k é   l ů z e   n a v z d o r y !

neděle 17. listopadu 2019

PETR RYSKA: PRAHA NEZNÁMÁ IV























Už počtvrté (a věřím, že ne naposled) můžeme objevovat kouzelná místa neznámé Prahy... 

Docela by mne zajímalo, zda Petr Ryska (když psal první knihu o „procházkách po netradičních místech a zákoutích“ metropole na Vltavě) tušil, že série Prahy neznámé bude pokračovat až k tomuto čtvrtému dílu... Skoro by se mi chtělo říct „zatím čtvrtému“ – nepochybuji totiž, že autor nás v budoucnu opět překvapí nějakými novými starými uličkami, půvabnými náměstíčky, melancholickými pavlačovými domy a jinými neznámými místy naší stověžaté Matky měst. Ta je totiž kromě obrovského množství notoricky známých a hojně navštěvovaných památek plná i  takových, k nimž davy turistů neproudí prostě proto, že se o nich neví. Ryskův fenomenální historicko-literární počin dokazuje, že krása Prahy je nevyčerpatelná a lze ji objevovat i tam, kde bychom to rozhodně nečekali!
Autora si vážím též proto, že si umím představit těžkosti, s nimiž je práce na takovémto druhu knih spojena. Podle mého laického názoru si musí nejdříve vybrat určitou prostorově kompaktní lokalitu, nastudovat si její historii, projít ji, pořídit množství fotografií, stanovit nejvhodnější trasu prohlídky pro případné zájemce, inspirované jeho knihou atd. A asi jsou též potřeba vyjednávací a komunikativní schopnosti – řada snímků byla pořízena v soukromých prostorách, což pochopitelně vyžadovalo souhlas majitelů. Jak čtenář záhy zjistí, Praha neznámá IV si jednoznačně udržuje vysokou kvalitativní úroveň svých „předchůdkyň“ – též ona je výsledkem obrovské píle, filigránské preciznosti, tvůrčí poctivosti a badatelského nadšení. 
A kam nás Petr Ryska zavede tentokrát? Představte si, že jdete vzůru Nerudovou ulicí a nahoře nezahnete „normálně“ doprava na Hrad, ale dáte se doleva... V tu chvíli se ocitnete na Jánském vršku a nad tím, co tam objevíte, vám budou přecházet oči, neboť tato „neznámá“ část Malé Strany se svou skvostnou architekturou a všudypřítomným geniem loci je nepopsatelně krásná. Poměrně malý prostor je doslova „napěchován“ historickými budovami, z nichž každá by si zasloužila samostatnou zmínku, což při omezeném prostoru recenze není možné. Tak alespoň několik „ochutnávek“ – dům U Draka, Kremlovský dům, Bretfeldovský palác, dům U Zeleného hroznu...
S neméně krásnými ukázkami stavitelského umu našich předků se seznámíte v kapitole s názvem Vilové Vinohrady. Podle autora se jedná o „jednu z nejstarších a nejkrásnějších vilových čtvrtí v Praze“ a když si prohlédnete fotografie těch honosných a stylově rozmanitých staveb, určitě mu dáte za pravdu.
Pokud si troufáte na delší výlet, při němž se dostanete i do přírody, pak se s knihou Praha neznámá IV v ruce vydejte Z Chuchle do Chuchle. Při cestě budete mimo jiné procházet kolem Nových lázní, kde 28. června 1881 došlo k události, známé jako „chuchelská bitva“. O co se jednalo, je v knize podrobně a barvitě popsáno...  
Víte, že nejmenší pražskou čtvrtí je Zadní Kopanina? V pár desítkách staveních tu žije 74 lidí. Jde o romantické prostředí venkovského charakteru na okraji hlavního města, které (alespoň já jsem měl z knihy ten pocit) kupodivu odolává moderním trendům a drží si „od těla“ mnohé civilizační výdobytky.
Závěrem se ještě podíváte do žižkovské kolonie Domov a pak už vás bude čekat jen přemýšlení nad tím, zda vám postačí toulat se Prahou v teple bytu s knihou Petra Rysky, nebo dáte přednost osobní návštěvě v ní popisovaných míst. Ať už se ale rozhodnete jakkoliv, určitě vás čekají nádherné zážitky!  

čtvrtek 14. listopadu 2019

IRENA KAŠPAROVÁ: SPOLU – průvodce domácím vzděláváním























Rodiče, chcete učit a vychovávat své děti sami? Zde můžete nalézt inspiraci!

Za posledních třicet let, které uběhly od listopadových událostí roku 1989, se toho u nás změnilo opravdu hodně. Můžeme podnikat nebo chodit do práce, stát nás k tomu ale pod pohrůžkou vězení za paragraf „příživnictví“ nenutí. I doktora si smíme vybrat, není nám „z moci úřední“ přidělen tzv. závodní lékař, k němuž musíme povinně chodit. Mladí muži už nemusí na základní vojenskou službu (i když mnohým z nich by určitě prospěla), za jejíž odepření byl za minulého režimu mnohaletý kriminál. Jedna věc se ale stále nezměnila a je dokonce mnohými považována za něco naprosto normálního, co tady zkrátka je a bude, protože to tady bylo „odjakživa“, totiž tzv. „povinná školní docházka“.
Celý náš školský systém je dodnes založen na socialistickém výkladu práv a povinností občanů vůči státu, jehož absurdita bije do očí. Jak si mnozí z nás dobře pamatují, bylo tenkrát např. právo na práci podmíněno příkazem tzv. trvalého pracovního poměru – každý člověk prostě musel mít razítko v občance jako důkaz, že někde pracuje, jinak riskoval vězení. Prohlašovat za občanské právo něco, k čemu jsme represivními složkami státu nuceni, je ovšem výsměchem nejen logice, ale i... lidským právům! 
Jsme rádi, že je ta doba pryč. Ve školství však v tomto směru zůstalo všechno při starém – rodičům je sugerováno, že jejich děti mají právo na vzdělání, zároveň je ale musí povinně posílat do školy! Za nedodržení této socialistické „právní povinnosti“ hrozí ještě dnes – tj. v roce 2019 (!!) – vězení a odebrání dětí. „Právo na vzdělání“ si zkrátka uzurpoval stát a rodiče (byť by chtěli a dokázali uči své děti sami) se musí podrobit zákonu o povinné školní docházce. Zde si dovolím historické expozé, které ve stručnosti ukáže, jak to všechno začalo...
Povinnou školní docházku v našich zemích zavedla v roce 1774 Marie Terezie, což je dodnes považováno za moudré rozhodnutí osvícené panovnice. Pravda je ovšem taková, že habsburskou císařovnu k tomuto kroku nevedla ani tak starost o vzdělanostní úroveň dětí jejích poddaných, jako spíše snaha potlačit libertiniánské a protirakouské ideje, které se za jejího panování začaly v říši šířit. Výchova dětí neměla být napříště svěřena rodičům, na něž nebylo v tomto směru spolehnutí, ale státu a jeho úřednicko-učitelskému aparátu. Výukové osnovy z té doby jasně dosvědčují, že hlavním cílem zde bylo odnárodnění mladé české generace a její zglajchšaltování na věrné a loajální občany monarchie. Šlo zkrátka o něco podobného jako v případě zdravotní péče o děti, kterou Marie Terezie rovněž uzákonila, ovšem nikoli z nějakých lidumilných důvodů, nýbrž v reakci na hlášení vojenských komisí, upozorňujících ji na katastrofální zdravotní stav většiny odváděných rekrutů.
Rakousko-uherský systém výchovně-vzdělávacího procesu zůstal do značné míry zachován i v Československé republice, tzv. „frontální výuka“ prostřednictvím drilu a mechanického „biflování“ doznala pouze kosmetických úprav a ani po ideologické stránce se toho příliš nezměnilo – děti se jen namísto k císaři pánu „modlily“ nyní k prezidentovi: „Náš tatíčku Masaryčku, tady na obrázku, my děti ti slibujeme, poslušnost a lásku!“ 
Epizoda protektorátního školství byla naštěstí krátká, ale i z ní je zřejmé, o co německým nacistům a jejich poslušné loutce Emanuelu Moravcovi šlo – Češi se měli naučit číst, psát a počítat, s vyšším vzděláním se u nich nepočítalo, ostatně vysoké školy byly zavřeny.
Devastace školství pokračovala i za socialismu. Komunisté si sice uvědomovali důležitost vzdělání pro ekonomický rozvoj země, takže učňovské a vyšší školství technického směru si udržovalo solidní úroveň, hlavní důraz byl ovšem kladen na ideologii. Výchova nového, socialistického člověka měla přednost před vším ostatním, život každého jedince se měl ubírat po jednosměrné trajektorii se zastávkami jiskra – pionýr – svazák – kandidát – člen strany... Indoktrinace dětí komunistickými myšlenkami se však postupně stávala (hlavně v dobách husákovské normalizace) stále stupidnější a rodiče tak mohli doma celkem snadno uvést školní výuku na pravou míru.
Po roce 1989 jsme si oddechli, neboť se zdálo, že teď už konečně nastala doba svobodného, apolitického školství a učitelé již nebudou muset dětem lhát. Když se ovšem podíváme, kam jsme dospěli dnes, nemůžeme nevidět, že pravdou je pravý opak. Ukázalo se, že žádný politický systém (ani ten současný, tzv. liberálně-demokratický) se dobrovolně nevzdá kontroly nad formováním mladé generace pro něj výhodným směrem. I dnes se již od mateřských škol má vychovávat nový, tentokrát multikulturní, genderově uvědomělý a eurounijní člověk. Do škol vtrhly politické neziskovky se svými „výukovými programy“, schválenými MŠMT, učitelé jsou odsunováni na vedlejší kolej a jejich roli přebírají lidskoprávní aktivisté. Do osnov se zavedla „výchova ke zdravému životnímu stylu“, což je eufemismus pro indoktrinaci dětí k „pozitivnímu vnímání“ všemožných sexuálních perverzí. Šílené experimenty sociálních inženýrů (inkluze) pak dílo zkázy dokonaly. Čl. 26 Všeobecné deklarace lidských práv, podle nějž „rodiče mají přednostní právo volit druh vzdělání pro své děti“, je v dnešní České republice hrubě porušován. 
Tím samozřejmě nechci tvrdit, že je špatně úplně všechno. Pořád ještě u nás máme celou řadu výborných škol se skvělými kantory, kam mohou rodiče posílat děti bez obav z toho, že se tam z nich stanou klimatologičtí alarmisté či voliči pirátů. Statečných ředitelů, kteří nepustí přes práh svých škol „člověkotísňové“ agitátory, rovněž není málo. A snad i společensko-politická atmosféra spěje k tomu, že se české školy postupně vrátí ke svému původnímu poslání.
Bylo to v roce 1996, kdy skupina rodičů, toužící vzít výchovu a výuku svých dětí do vlastních rukou, založila Společnost přátel domácí školy. Její osvětová činnost po čase vedla k uzákonění tzv. distančního vzdělávání pro I. stupeň základních škol. Začátky ovšem nebyly nijak snadné, na „nezodpovědné“ rodiče nevybíravě útočila mainstreamová média, snažící se zlikvidovat český homeschooling hned v zárodku. Vzpomínám si na kampaň, odstartovanou článkem „Z dítěte, které nechodí do školy, může vyrůst izolovaný jedinec!“ Když se obavy o „socializaci“ doma vzdělávaných dětí ukázaly být lichými, začal další útok: „Domácí školy mohou zneužít sekty!“ Dnes se situace naštěstí poněkud uklidnila – dospěla totiž první generace domácích školálů a ukázalo se, že se z nich nestali sektáři a osamocení podivíni, ale naopak všestranně vzdělaní a profesně úspěšní lidé, patřící ke společenské elitě. Zatímco rodičům házel náš stát klacky pod nohy, úspěchy jejich dětí se dnes chlubí (Ester Ledecká)...
Kniha Spolu – průvodce domácím vzděláváním je určena rodičům, kteří se o této problematice chtějí dozvědět vše podstatné. Její autorka Irena Kašparová jim jako maminka čtyř dětí a domácí učitelka určitě má co říct. A nejen ona – o svých zkušenostech s homeschoolingem vypráví v knize i další rodiče. Rozhodnout se pro domácí školu jistě vyžaduje odvahu, zkušenost několika tisíc rodin však svědčí o tom, že tam, kde je nadšení a vědomí odpovědnosti za zdárný vývoj dětí, se není čeho bát. 
Přes všechny nástrahy „úředního šimla“ se zdá, že si u nás domácí vzdělávání nakonec našlo své místo na slunci. Rodičů, kteří tento druh výuky preferují, je stále víc, organizují se v nejrůznějších spolcích a vzájemně si vypomáhají. Dá se říct, že již neplatí za exoty a dokonce se o nich tu a tam objeví pozitivní reference v médiích.
A jak je vidět na příkladu knihy Spolu – průvodce domácím vzděláváním, najdou se už i nakladatelství, která si troufnou zařadit do svého edičního plánu homeschoolingovou literaturu bez obav z toho, že půjde o ztrátovou záležitost...

https://www.youtube.com/watch?v=YIyKPiYBhgU

http://www.domaciskola.cz/