středa 30. srpna 2017

BABIŠOVI JDE O KEJHÁK!

Aaaaababieanofert

Verťe Andrejovi, súdruzi!

Pokud by to bylo tak, jak Babiš stále tvrdí a policie načasovala jeho obvinění z dotačního podvodu v kauze Čapí hnízdo do doby těsně před volbami záměrně, tak by jí oligarcha měl vlastně poděkovat – aureola mučedníka kolem jeho hlavy mu v očích mnoha voličů jistě přidá na lesku a preference porostou závratným tempem. Proč tedy tolik humbuku, když se nic hrůzostrašného, kvůli čemu by měl Andrej takhle nepříčetně vyvádět, fakticky vůbec nestalo? Kdo včera viděl to televizní varieté dvou nejmocnějších postav hnutí ANO, jejich vyděšené obličeje a potem orosená čela, jistě pochopil, že jim teče do bot víc, než je v rybníku u Čapího hnízda vody.
Prefíkaný slovenský oligarcha samozřejmě dobře ví, že tentokrát už nejde ani o nějaké to procento volebních preferencí, které mu kauza může eventuálně ubrat, ani o poskvrnění sněhobílého mediálního obrazu jánošíkovského hrdiny, po léta budovaného draze placeným marketingovým týmem. Ve hře je mnohem víc, dá se dokonce říct, že všechno – miliardářského bosse dostihla jeho vlastní minulost a teď nad ním visí Damoklův meč v podobě reálné hrozby mnohaletého kriminálu. A ke všemu se ukazuje, že dřívější spolehlivé metody, jak se dostat ze sebevětší šlamastyky, tentokrát asi fungovat nebudou.
Zastrašování a uplácení lze možná praktikovat u jednotlivců a malým skupin, ale nikoli vůči státnímu aparátu jako celku. Říká se, že kobyla, která chcípá, nejvíc kope, a těžko si lze představit názornější ukázku platnosti tohoto přísloví, než jsou zoufalé Babišovy pokusy vymanit se ze stále těsnějšího sevření jasných a nezpochybnitelných důkazů o dotačním podvodu. A tak Andy pořád dokola blábolí o tom, kolik lidí každoročně jeho ekofarmu navštíví, chlubí se desítkami nových pracovních míst, která díky Čapímu hnízdu vznikla a dokonce do omrzení vytahuje svůj největší „trumf“, totiž tvrzení, že stejnou dotaci čerpalo dalších 123 firem, ale stíhán je pouze on! Oligarcha očividně nedokáže pochopit, že by někdo mohl v žádosti o dotaci nešvindlovat, postupovat podle zákona a mít tudíž na ni nárok! Zkrátka – podle sebe soudím tebe jako vyšité...
O druhém muži ANO Jaroslavu Faltýnkovi snad ani není nutné se nějak dlouze rozepisovat. Jeho tvrzení, že policie v žádosti o zbavení poslanecké imunity záměrně zatajila některé skutečnosti, je směšné a jde o klasickou pseudoobrannou reakci člověka, který pochopil, že spadla klec. Faltýnkova křečovitá snaha distancovat se od Babiše a následně si tak vysloužit nižší trest signalizuje, že se již možná připravuje na roli spolupracujícího svědka.
Ať tak či onak, v zápase Babiš vs. Česká republika začal slovenský magnát tahat za kratší konec. A to je po dlouhé době brutální babišizace naší země zpráva pozitivní a radostná!

úterý 29. srpna 2017

POETICKÉ KOMENTÁŘE (148)

Dopiceni

M ů ž e   m i   n ě k d o   ř í c t ,  c o   j e   t o   z a   l i d i
a   c o   z d e   a s i   t a k   m o h o u   m í t   n a   p r á c i ?
K d y p a k   u ž   p o l d o v é    k o n e č n ě   z a ř í d í
ž e   v   P r a z e   n e b u d o u   t a k o v í   p r a s á c i !

pondělí 28. srpna 2017

DOBRODĚJ ČÁP a LIDSKÁ ZÁVIST

Pan Dobroděj Čáp byl velký lidumil, rád pomáhal svým spoluobčanům a snažil se, aby každý den udělal nějaký dobrý skutek. Hřálo ho u srdce, když viděl, že ze svých těžce vydotovaných peněz může pomoct těm, kteří takové štěstí jako on neměli a k žádným dotacím se neprotunelovali. Jednou ho napadlo, že konat dobro pro jednotlivé lidi je sice pěkné, ale mnohem lepší by určitě bylo pomáhat takříkajíc ve velkém, přijít s něčím, co by potěšilo celé davy. Co by to ale mělo být? Čápa napadlo, že rodiny s malými dětmi u nás nemají dostatečné sportovní vyžití, konkrétně je málo koupališť a mělo by se s tím něco dělat. Přemýšlel a přemýšlel a nakonec přišel na to, že jedno takové koupaliště (ba přímo plavecký areál s mnoha bazény, brouzdališti pro dětičky, umělými vodopády, delfináriem a obřími akvárii s mořskými příšerami) postaví. Dodejme ještě, že ho k tomuto záslužnému skutku nevedla zištnost, chamtivost či dokonce touha po zbohatnutí, takové přízemní cíle rozhodně nikdy neměl, naopak – jeho největší odměnou bude spokojenost návštěvníků a radost v očích malé drobotiny, které se konečně splní její sen a bude si moci po libosti zadovádět ve Žraločí zátoce a užít si vodních radovánek. Ano, takový byl pan Čáp Dobroděj!
Protože to mělo být opravdu unikátní zařízení s nejmodernějšími atrakcemi, nešlo pochopitelně o záležitost zrovna levnou. Padesát milionů ovšem nebyla suma, která by pro našeho dobráka představovala nějaký zásadní problém – kolem jeho domu totiž každý den projíždělo vozidlo bezpečnostní agentury s plnými pytli bankovek a tak si jen stačilo sehnat ty správné kámoše a vyčíhnout vhodný oklamžik. To by v tom byl čert, aby se to nepovedlo, zvláště když jde o čvachtání dětí ve vodě! A skutečně! Loupež (fuj, jaká loupež, přece finanční injekce pro realizaci podnikatelského záměru!) se podařila, padesát melounů bylo doma a mohlo se začít stavět. Tam, kde se doposud jen žlutila pole s řepkou, vyrostl za dva roky obří aquapark. Byla to velká sláva, když Dobroděj Čáp přestřihoval pásku a se slzami dojetí v očích prohlašoval, že Žraločí zátoku považuje za svůj životní projekt a je hrdý na to, že ho tenkrát před dvěma lety napadlo něco takového postavit. Svůj aquapark si oblíbil natolik, že se do něj spolu se svou ženou, dětmi a Herodesem přestěhoval a teď tu všichni bydlí ve vzájemné lásce, úctě a věrnosti až za hrob...
Ne, to ještě zdaleka není konec! Ke šťastnému vyvrcholení příběhu dochází v pohádkách, život však pohádkou nejenže není, ale může se někdy dokonce stát peklem. Lidská závist je strašná věc a neunikl před ní ani Dobroděj Čáp. Jeho vydařený multifunkčně-vodohospodářský projekt se stal trnem v oku mnoha nepřejícníkům, kteří se začali v celé věci šťourat a dokonce vznášet škodolibé dotazy, kde Čáp na takovou megalomanskou stavbu vůbec vzal peníze! Ano, až k takovému hyenismu někteří nenávistníci dospěli! Marně jim pan Dobroděj vypočítával, kolik rodin s malými dětmi každoročně do Žraločí zátoky přijde, zbytečné bylo i zveřejnění návštěvní knihy s nadšenými ohlasy spokojených čvachtalů a k ničemu nakonec nevedlo ani místopřísežné Čápovo prohlášení, že se dostal k penězům úplně stejným způsobem, jako ostatní dotační čerpači. Jak se říká – za dobrotu na žebrotu! Člověk se snaží udělat něco pro lidi, sám z toho nic nemá a ještě ho ke všemu čeká soud. U Čápových nepřátel totiž bohužel nezůstalo jen u zákeřných pomluv a nedokazatelných tvrzení – jeden anonymní hajzl jej dokonce udal s tím, že krátce předtím, než započala stavba Žraločí zátoky, bylo v místě Čápova bydliště přepadeno a vykradeno auto s padesáti miliony a nadhodil otázku, zda mezi oběma událostmi neexistuje příčinná souvislost...
Dobroděj Čáp se posléze rozhodl, že nebude čekat na soudní řízení se založenýma rukama. Nechal si napsat knížku, kde srozumitelným způsobem vysvětluje, jak to ve skutečnosti všechno bylo, objíždí celou zemi a rozdává ji lidem. Jeho milovaní spoluobčané jistě pochopí, že když člověka napadne tak grandiózní idea, jako byla ta se Žraločí zátokou, je potřeba ji co nejrychleji realizovat. A peníze? Prosím vás, nenechte se vysmát a nebazírujte na takových prkotinách! No dobře, jedna vykradená dodávka – co to je proti tisícům maminek s malými dětmi, navštěvujícími rok co rok Žraločí zátoku a těšícími se, že co nejdříve zase přijdou, protože takový nádherný aquapark, jaký jim postavil pan Čáp, by nikde jinde nenašli...

Farma-capi-hnizdo

(Žraločí zátoka z čapí perspektivy. Pan Dobroděj má jít za tuto nádheru na deset let za mříže. PROČ???)

- - -

A tady již pohádka opravdu končí. Člověk jen zírá v němém úžasu nad páně Babišovými myšlenkovými pochody a „morálními“ zásadami. Opravdu je normální ukrást padesát milionů a potom úplně vážně tvrdit, že se přece nic protizákonného nestalo, když byly použity k bohulibému účelu? 

neděle 27. srpna 2017

pátek 25. srpna 2017

POETICKÉ KOMENTÁŘE (147)



V   Z O O   m a j í   v   J i h l a v ě
t u h l e   z v l á š t n í   z n a č k u
o d   t é   d o b y   p r ý   t a m   j e
c o   m ě l   š i m p a n z   h n a č k u . . .

středa 23. srpna 2017

PAVEL JURÁČEK: DENÍK I. (1948-1956)

Aknihajuracekvsechny

Aknihyjuracek

Kruté a nádherné čtení!

Zřejmě jeden z nejvýznamnějších vydavatelských počinů posledních let – to jsou Deníky Pavla Juráčka, v nichž se čtenářské veřejnosti představí kompletní zápisky jedné z nejpozoruhodnějších osobností poválečné československé kinematografie, především však výjimečného člověka, jehož tragický osud, jakkoli si ho do značné míry přivodil on sám, musí zaujmout a dojmout každého, kdo si dokáže vážit idealistického zanícení pro „věc“, ať už jde konkrétně o cokoli. První díl, zahrnující roky 1948-1956, nedávno vyšel, ostatní jsou plánovány na podzim 2017, resp. rok 2018. Z úvodního svazku je patrné, že redaktorské a další práce jsou provedeny na té nejvyšší úrovni a že k vydání monumentálního projektu je přistupováno s mimořádnou vážností, odpovědností a pečlivostí.
Jsem rozhodným odpůrcem názoru, zda už tu nebude poněkud „přejuráčkováno“, k němuž může svádět fakt, že výbor z Deníků již v minulosti vyšel a patrně zahrnoval to nejpodstatnější (Deník 1959-1974 z roku 2003), což může budit dojem, že v případě nynějších čtyř svazků jde o jakousi úlitbu mrtvému kamarádovi, o naplnění jeho vize, vyjádřené v již tolikrát citovaném výroku: „Mé deníky budou cenným materiálem pro literární historiky, pro mé životopisce... Vidím tlusté knihy: Pavel Juráček – Deník.“ Vpravdě prorocká slova – první tlustá kniha je na světě, další mají následovat.
Vraťme se však k předchozí myšlence či otázce, kterou lze asi nejpřesvědčivěji zodpovědět tak, že vydání dnešního kompletu je vlastně logickým vyústěním nebývalého zájmu, s nímž se setkal zmíněný výbor, byť mezi čtenáři očividně převládala úzká skupina „fajnšmekrů“, jimž byl Juráček blízký svým bohémstvím, buřičstvím a nepoddajnou povahou. To však nic nemění na tom, že je jen dobře, jestliže má být tento podivný i podivuhodný muž znovuobjeven i pro širší okruh případných zájemců o jeho životní příběh, k čemuž úctyhodný rozvrh tohoto vydání zjevně směřuje. A když se začteme do prvního svazku, záhy pochopíme, že nechat se „ošidit“ o deníkové záznamy „mladého“ Juráčka by de facto znamenalo nepochopit toho „staršího“ a „starého“.
Z výše citovaného výroku je patrné, že autor počítal s tím, že své deníky píše i pro imaginární veřejnost v nějaké vzdálené budoucnosti. Je samozřejmě možné, že svá slova nemyslel úplně vážně, ostatně v době, kdy je psal, mohl jen stěží předpokládat, že se komunistický systém někdy zhroutí, přesto však je nelze úplně pominout, čímž pochopitelně vyvstává otázka či problém, nakolik jsou v jeho záznamech přítomny prvky autostylizace a literární pózy, resp. nakolik jsou „autentické“. Pozorný čtenář si však brzy všimne, že u Juráčka obě tyto roviny spadají v jedno, resp. že o tomto problému velmi dobře věděl a snažil se s ním bojovat a že tudíž nakonec nejde o něco zásadního, co by snad mohlo kazit či umenšovat dojem z četby.
Zápisem ze 6. července 1948 se tedy začíná několik desetiletí trvající deníková anabáze Pavla Juráčka, odhalující nám mimořádně senzitivního, někdy až přecitlivělého člověka, schopného s obdivuhodnou jemností a hloubkou postihovat jak vlastní myšlenkové pochody, tak absurditu vnějšího světa, v němž mu bylo dáno žít a který podroboval nemilosrdné analýze svého vnitřního zraku. Už úvodní stránky Deníku naznačují, že tu máme co do činění s někým, kdo jen stěží bude schopen a ochoten zapadnout do pokrytecké přetvářky politického systému jedné strany a jedné ideologie, který byl u nás nastolen komunistickým pučem v únoru 1948 a svým fanatickým lpěním na absurdních dogmatech stál v přímém protikladu ke každému kritickému, svobodomyslnému myšlení. Mimo jiné se též ukazuje, že krátká perioda tzv. „svobodných šedesátých let“, na něž dnes mnozí vzpomínají jako na období tvůrčí svobody a velké společenské obrody, není ničím jiným než subjektivní iluzí v tom lepším, alibistickým lhaním do kapsy v tom horším případě.
To bychom ale předbíhali, takže se vraťme na začátek, kdy po stručných zápiscích z „dětských“ let 1948-1951 přichází rok 1952, kterým se začínají „opravdové“, tj. mnohem intenzívnější a do stále větší hloubky jdoucí deníkové záznamy, představující nám hloubavého studenta gymnázia, trápícího se svou životní neukotveností, ovšem rozhodně odmítajícího vyměnit konformní přežívání za vnitřní svobodu. Takovéhoto pohodlného kompromisu nebyl Juráček ostatně ani schopen, zcela se příčil jeho vzdorné, hrdé povaze. Od začátku je zřejmé, že vysoké mravní i umělecké ideály mladého muže budou narážet na zeď nepochopení ze strany unifikované společnosti, jejíž ideologickou doktrínou bylo systematické potlačování jakéhokoliv náznaku kritického myšlení či projevu „buržoazního“ individualismu. „Školní“ konflikty mladého Juráčka, jakkoli nevinné a úsměvné, měly postupně nabývat podoby čím dál zásadnějšího střetu se státní mocí a protilidovým „lidově-demokratickým“ režimem.
To bychom ale opět předbíhali. Pavel Juráček, končící gymnázium a začínající studovat novinářství, se o „velkou“ politiku příliš nezajímá, o čemž svědčí velmi skoupé zmínky o takových „světodějných“ událostech, jakými bylo potlačení protisovětského povstání ve východním Německu, Stalinova smrt apod. Nejinak je tomu i u domácích záležitostí – Gottwaldův skon či měnová reforma též nestojí mladému studentovi za zvláštní pozornost. Na druhou stranu se ale Juráček velmi dobře orientuje v dobovém hodnotovém rámci – komunismus je pro něj bláznivou utopií, poměry na fakultě líčí jako tragikomickou frašku skutečného studia a své si myslí i o „svazákistických“ spolužácích. V té době je ovšem předmětem jeho zájmu něco zcela jiného...
Počínaje rokem 1952 se Deníky jako červená nit vine pisatelovo hledání životní lásky, vysněné ideální dívky, doprovázené milostnými vzplanutími, střídanými zklamáním a znechucením, a to především za sebe samého. Je očividné, že právě těmito prožitky a jejich analýzou Juráčkův duchovní vývoj nebývale akceleruje, jeho zápisky z tohoto období mnohdy vykazují nebývalou psychologickou hloubku, kterou bychom u mladíka jeho věku rozhodně nečekali. Čtenář s napětím sleduje vývoj jeho „známostí“ – jsou to drásavé popisy duševních bojů a zmatků, protichůdných stavů euforie a beznaděje, čisté radosti a zoufalství. Ať už na nás člověk, který toto všechno prožívá, působí jakkoli (určitě se v řadě věcí s Juráčkem neshodneme a možná nás občas i „naštve“), nelze mu upřít opravdovost, s níž pátrá po pravé podstatě svého „já“, ani upřímnost, když si zoufá nad tím, že pravděpodobně nikdy nezjistí, kým doopravdy je. Málokdy jsem měl možnost setkat se s podobně silným popisem existenciální úzkosti a jsem přesvědčen, že mnoha mladým lidem může tato četba otevřít oči pro hodnoty, jež jsou dnes dávno pohřbeny pod nánosy konzumismu a materialismu.
Deníky rovněž velmi zajímavě reflektují Juráčkovy básnické a literární začátky, i zde máme před sebou člověka, zmítajícího se mezi vírou ve vlastní síly a pochybujícího o svém talentu. To, že mezi tehdejšími poetickými elévy patřil k několika opravdu nadějným, jej samo o sobě vůbec netěšilo – být jednookým mezi slepými nepovažoval za nic, na co by mohl být pyšný. Juráčkův bystrozrak uměl rovněž neomylně oddělit zrno od plev – jeho názory na tvorbu a životní postoje lidí typu Pavla Kohouta, Miroslava Červenky, Ivana Klímy a dalších by si zmínění pánové určitě nedali za rámeček...
První z Juráčkových Deníků je zkrátka fascinující četba a nemám nejmenších pochyb o tom, že i nad stránkami těch dalších zažiji tentýž pocit sounáležitosti s autorem, totéž očarování (i rozčarování!) ze sebezpytujícího pohledu do ponurých zákoutí nevyzpytatelné duše!

pondělí 21. srpna 2017

HENNING MANKELL: ITALSKÉ BOTY

Aknihaitalskeboty

Starý muž, žijící takřka v naprosté osamělosti na nevelkém, zapomenutém ostrůvku v severním Švédsku, daleko od civilizace a jejích moderních výdobytků, jen s hluchým psem, starou kočkou a ptáky, kteří občas zavítají k jeho domku při hledání potravy. Je zima a záliv, oddělující ostrov od pevniny, je v tuto roční dobu zamrzlý, což ovšem starci nijak nebrání v dodržování každodenního rituálu, spočívajícího v ranní mořské koupeli – jen si teď nejdřív musí vysekat díru v ledu. Jinak toho o tomto podivínském ostrovním obyvateli příliš nevíme, snad jen to, že jeho útěk do dobrovolného vyhnanství byl zapříčiněn nějakou tragickou událostí během jeho kariéry chirurga. Co se tenkrát před lety konkrétně stalo, že se životní dráha Fredrika Welina, slibující zajištěnou a pohodlnou existenci, tak náhle a radikálně změnila a nabrala směr, na jehož konci je toto v osamělosti prožívané čekání na smrt? Příběh plyne pomalu a rozvážně, nic nenasvědčuje tomu, že by snad tato podivná idyla měla být něčím narušena či dokonce obrácena vzhůru nohama.
Ve starcově mysli však dřímá ještě jedna vzpomínka, zasutá pod nánosem času a také pod neochotou vracet se k ní, neboť by to znamenalo přiznat se k podlému a nečestnému skutku vůči dávné lásce, resp. pitvat se v pocitech, jimž dodnes sám nerozumí a hledat odpovědi na otázky, které možná žádné uspokojivé vysvětlení ani nemají. To vše se radikálně mění, když jednoho dne na zamrzlé zátoce před svým ostrovem spatří neznámou postavu, o níž je však vzápětí mimo jakoukoliv pochybnost přesvědčen, že to nemůže být nikdo jiný než ona...

Celá recenze:


pátek 18. srpna 2017

POETICKÉ KOMENTÁŘE (146)

Zakaz-alkoholu

P ř e j i   p a n u   A n d r e j i  
p o h o d o v é ,  h e z k é   s n ě n í
b u d u   a l e   r a d ě j i
k d y ž   s e   v z b u d í   v e   v ě z e n í . . .

ČERNÝ KŮŇ VOLEB SE JMENUJE TOMIO OKAMURA!

Aaaaokamura

Babiš na šikmé ploše do politického propadliště...

Pokud se nepletu, poslední průzkumy preferencí politických stran se konaly snad někdy v červnu, což je již dva měsíce a v mezičase došlo k řadě událostí, jež mohly jazýček vah popularity jednotlivých subjektů dramaticky vychýlit tím či oním směrem. To, že k tomuto posunu, a to mimořádně významnému, patrně opravdu došlo, potvrdil můj osobní průzkum v brněnských ulicích, který mne samotného překvapil. Dodám, že to bylo překvapení příjemné, neboť se ukázalo, že „moje“ strana, totiž Okamurova SPD, je na druhém místě a mohutně finišuje!
Babišovo ANO zůstává stále v čele, ale o 35 % a jasné dominanci z posledního průzkumu si oligarcha může nechat jen zdát – pokles o 11 procentních bodů na 24 % je asi studenou sprchou pro slovenskou štiku v českém politickém rybníku, zvláště pak za situace, kdy v pořadí druhá SPD je již v těsném závěsu. Už dřív bylo jasné, že Okamura není miláčkem renomovaných prognostických agentur, které mu pravidelně a dlouhodobě podsouvaly mnohem menší popularitu, než tomu bylo ve skutečnosti. Bude určitě zajímavé sledovat, jak se „oficiální“ průzkumy s touto situací vypořádají nyní, relativně krátce před volbami, kdy už nepůjde nadále blufovat a bude nutné vyjít s pravdou ven. Každopádně můj „brněnský“ průzkum přisuzuje SPD 21 %, čímž začíná nabývat reálných kontur otázka, zda se příští český premiér nebude jmenovat Tomio Okamura!
ODS je třetí, má 16 %, čtvrtí komunisté pak 15 %. ČSSD se stále plácá na svých 9 %, předvolební tah se Zaorálkem očividně nevyšel. Pětiprocentní hranici by ještě pokořili Starostové a nezávislí s 8 % (to, že je KDU-ČSL podrazila a vypověděla koaliční smlouvu, jim viditelně jen prospělo!), resp. lidovci se 7 %.
Suma sumárum – bude to ještě zajímavé, protože zdaleka není nic rozhodnuté, jak se nám snaží nabulíkovat královsky placení odborníci na propagandu. V každém případě je potřeba apelovat na každého jednotlivého občana s volebním právem, aby si udělal čas a přišel odevzdat svůj hlas. Je totiž již nyní evidentní, že právě on může volby rozhodnout...

čtvrtek 17. srpna 2017

EUGEN OVIDIU CHIROVICI: KNIHA ZRCADEL

Aknihazrcadel

Vynikající detektivka s prvky psychothrilleru a hororu, kterou jsem přečetl prakticky na jeden zátah a obdivoval u ní jak skvěle navozenou atmosféru zlověstného tajemna a neurčitého všudypřítomného nebezpečí, provázejícího zdánlivě poklidný a nevzrušivý děj, tak i mistrovskou práci s jazykem, díky níž se rumunskému spisovateli, u nás bohužel dosud neznámému, dařilo stavět před čtenáře množství znepokojivých a záludných otázek, dokonale maskujících jeho pravé záměry ohledně dalšího pokračování i konečného vyústění dějové linky. Podle mého názoru už to, že v knize se postupně střídají tři různí vypravěči, přičemž autor je od sebe dokáže bravurně odlišit nejen způsobem jejich vyjadřování, ale i charakterem a psychologickými nuancemi myšlenkových pochodů, je do značné míry originálním literárním postupem a jak jsem již zmínil – jestliže pomocí jednoduchého „stavebního materiálu“ byla vystavěna „budova“ tak komplikovaného a přesto pohromadě držícího, kompaktního příběhu, pak nelze jinak než před takovým výkonem hluboko smeknout.

Recenze zde:


pondělí 14. srpna 2017

DOBRÝ COPYWRITER - NEDOSTATKOVÉ ZBOŽÍ (3)

POZOR NA SEOFANATIKY!
Copywriting je (či měl by být!) specifickou formou písemného projevu, která má za cíl spojit tvůrčí psaní (tedy záležitost ryze intelektuální) s praktickým využitím textu (marketing, reklama apod.). Je vcelku pochopitelné, že skloubení těchto dvou už svojí podstatou asymetrických požadavků do výsledného kvalitního produktu je věc poměrně složitá, čehož logickým vyústěním je mnou již několikrát zmiňovaný nedostatek copywriterů, resp. nadbytek kopytavrajťáků.
Co se týká tvůrčí stránky copywritingu, o té pojednám v samostatném článku. Zde se chci zaměřit na část praktickou, konkrétně na problematiku SEO.
Když jsem v předchozím článku na příkladu instalatéra ukázal, že podobně jako on se prezentuje většina „copywriterů“, měl jsem na mysli právě SEO. Na jejich webech se to totiž jen hemží mnohdy až hysterickými úvahami na téma, jak je SEO „naprosto klíčové pro Vaši prezentaci“, jak „my jako odborníci na SEO Vám zaručíme vysokou návštěvnost Vašich webových stránek“, popř. tvrzením, že „Váš e-shop rozhýbe naše znalost SEO problematiky“ atd.
O co jde? Lidově řečeno - o bouři ve sklenici vody. SEO (Search Engine Optimization) je způsob vytváření webových stránek s cílem dosáhnout u nich toho, aby se o ně „zajímaly“ internetové vyhledávače. Výsledným efektem pak má být získání lepší pozice „na trhu“, resp. více návštěvníků na webu.
Bystřejší čtenář z právě popsané charakteristiky SEA jistě vytušil, že tady něco nehraje. Je tomu skutečně tak, přičemž základním axiomem pro mé tvrzení o přeceňování důležitosti SEA mezi „copywritery“ je fakt, že webové stránky podle příslušných kritérií nehodnotí lidé, ale počítače! A tady se dostáváme ke kořenu věci.
Jak „myslí“ počítač? Posloužím si oblastí, které se poměrně intenzivně věnuji, tedy šachovými programy. Zjednodušeně lze říct, že počítač „přemýšlí“ kvantitativně. Je zkrátka schopen propočítat během jedné sekundy milióny tahů a variant, počítá však i takové možnosti, které jsou na první pohled nesmyslné a kterými by se člověk (šachista) nikdy nezabýval.
Co se týká toho, jak fungují počítače, které „přemýšlí“ o webových stránkách, jde v principu o tutéž metodu. Tyto počítače jsou pochopitelně naprogramovány lidmi a nemyslí tedy samy, ale tak, jak se to po nich chce (umělá inteligence je snem daleké budoucnosti). Způsoby programování jsou tajné, je ovšem pravda, že různými metodami je lze částečně vystopovat. Je tudíž samozřejmě možné do jisté míry předpokládat, jak počítač zareaguje v té které situaci (a právě toto nabízejí „odborníci na SEO“), obecně ale platí, že počítače jsou v tomto směru nevyzpytatelné. Hledisek, která mají dle svých programů zohledňovat je totiž tolik, že je prakticky nemožné dopředu kalkulovat s tím, co počítač v konkrétním případě upřednostní či opomene. Jestliže tedy „SEOodborníci“ tvrdí, že oni to dokážou, pak jde o tvrzení přinejmenším kontroverzní. S jistou nadsázkou se dá říct, že jde o něco podobného, jako kdyby někdo nabízel své služky při hře Člověče, nezlob se s tím, že použitím jeho „SEOmetody“ vám bude padat víc šestek...
U kvalitních copywriterů vidíme přesný opak. Ti - protože vědí své - se SEO problematikou takřka nezabývají. Je jim totiž jasné, že výsledkem na čas i na nervy náročné kalkulace je většinou pseudoúspěch v podobě „úžasného posunutí“ odkazu z 358. na 357. příčku. A o to jim nejde tím spíše, že mají jiné metody, jak na počítač vyzrát...
(pokračování)

sobota 12. srpna 2017

KDO SE BOJÍ BABIŠE?

Ababispolicie

Všichni lidé si jsou rovni, ale jeden si je rovnější...

Vývoj v Babišově kauze podle mého názoru svědčí o tom, že v případě slovenského oligarchy stát (tedy některé jeho instituce, resp. lidé, kteří v nich působí) rozhodně nepostupuje nezávisle a nestranně a že v zákulisí probíhá lítý boj mezi mocí zákonodárnou, výkonnou a soudní. To je zajisté znepokojující zjištění, neboť státní aparát, který se neřídí heslem „padni komu padni“, ale ve vztahu k jistým lidem uplatňuje nadstandardní zacházení, se prohřešuje proti základnímu axiomu demokratického zřízení, podle nějž si jsou všichni občané před zákonem rovni.
Abych ale mluvil konkrétně – za zmíněné nebezpečné indicie považuji zejména podivné vyjádření dozorového státního zástupce, kterého prý policie neinformovala o chystané žádosti o Babišovo a Faltýnkovo vydání (přičemž toto tvrzení policie jednoznačně vyvrátila), a ohrazení se vrchní státní zástupkyně vůči zpravodajskému serveru Echo 24, resp. její ujišťování, že s kauzou Čapí hnízdo nemá nic společného. Zdá se mi, jako by se někteří lidé báli ocitnout v pomyslném protibabišovském táboře, třebaže jim profesní povinnost ukládá řídit se zákony, které platí pro každého.
Mají snad tito lidé strach z oligarchovy pomsty poté, co se po volbách stane premiérem? Nejsme přece v Itálii, kde mafie vyhazuje do vzduchu auta s nepohodlnými soudci! Obávají se, že Andrejovi příznivci vyjdou do ulic? Vždyť jediné, na co se tito lidé zmohou, je nadávání na Facebooku. Ale i kdyby – copak je jeden člověk (byť druhý nejbohatší v zemi) nedotknutelným božstvem, před nímž musí smekat i ti, kdo jej mají volat k odpovědnosti?
Základní otázka pochopitelně zní, co bude dál. Je totiž evidentní, že na Andreje Babiše by vzápětí po návratu z líbánek měla být uvalena vazba, neboť nebezpečí ovlivňování svědků je z jeho strany mimo jakoukoliv diskuzi. Odhodlá se ale policie k tomuto kroku? A pakliže ano, co udělá příslušný soudce? Nedopadne to nakonec tak, že Babiš si bude jako dosud vesele jezdit po vlastech českých, mazat hlupákům med kolem huby, dělat si legraci z neschopnosti státních orgánů klepnout ho přes prsty a v klidu se připravovat na uchopení moci?

pátek 11. srpna 2017

BABIŠOVA CESTA DO TEPLÁKŮ...

Buresklepeta-755x340

Pozdě, ale přece!

O Andreji Babišovi je známo, že ke každému „útoku“ či „kampani“ vůči své osobě se v první chvíli vyjadřuje nebývale emotivně a zklidní se až poté, co mu jeho poradci řeknou, že výbuchy vzteku příliš nepřispívají k pozitivnímu mediálnímu obrazu člověka, který to chce v politice dotáhnout až k premiérské židli. Nejinak je tomu i v případě posledního „podrazu“ na nedotknutelného oligarchu, ovšem s jedním zásadním rozdílem – Andrej vypěnil a pění dál a ani čtyřiadvacet hodin po oznámení jobovky o trestním stíhání není k uklidnění. To samozřejmě vypovídá o mnohém...
Nejvíce asi o tom, že Babiš, již tolikrát podezíraný z nejrůznějších lumpáren a přesto se vždycky s gloriolou lidového mučedníka vracející zpět na politické výsluní, se nechal ukolébat do příjemného snění o své výjimečnosti a nadřazenosti vůči zákonům, které jsou zde přece pouze pro ty, co sice stejně jako on „optimalizují“, ale neumí v tom chodit a nedovedou si své kšefty posichrovat na všech stranách. Teď tedy spadla klec a slovenský boss bossů je konfrontován s osudovou platností známého českého přísloví o stromu, který nemůže růst do nebe.
Andy zuří, volá své facebookové fandy do svaté války proti demokratickému systému a vůbec mu nedochází, jak se tímto jednáním jednak zesměšňuje, hlavně však odkopává. Je-li tak křišťálové čistý, jak pořád tvrdí, nemusí se přece ničeho bát – ten drzý policista, který se vymkl kontrole a dovolil si požádat o zbavení jeho imunity přece není soudcem! Je pouze vyšetřovatelem a jako takový má přesně vymezené pravomoci, mezi něž rozhodně nepatří posadit Babiše do vězení. Proč tedy tolik povyku pro nic?
No, asi proto, že Andy začíná tušit, že tentokrát už jde opravdu do tuhého. Vypořádat se s všetečnými slídily, pro něž bylo Čapí hnízdo objektem dlouholetého zájmu, nebylo nijak složité a stačila k tomu mediální dehonestace každého, kdo si dovolil nahlédnout pod pečlivě skrývanou pokličku dotačních machinací víc, než mohl pyšný majitel Čápáku potřebovat. A i když se Babiš v prvních hodinách snažil osvědčenou pomlouvačnou taktiku použít i proti svému vyšetřovateli, nyní je mu jasné, že tady se hraje na jiném levelu.
Jistě, můžeme se ptát, proč to tak dlouho trvalo, když dotační podvod je u Čapího hnízda jasnější nad polední slunce. Asi nejpravděpodobnějším vysvětlením je fakt, že v celé kauze „jelo“ mnoho dalších aktérů, kteří měli dobrý důvod brzdit vyšetřování. Jestliže si někdo požádá o dotaci, rozhodně to neznamená, že ji automaticky dostane. Každá taková žádost musí projít schvalovacím procesem a lze zatím jen spekulovat, kolik lidí (a za jaké „všimné“) si zde přihřálo svou polívčičku. Doufejme, že zákon padajícího lejna postihne i všechny ty, kteří Babišovi (a nejen v kauze Čapího hnízda) umetali cestičku k pohádkovému bohatství!

čtvrtek 10. srpna 2017

POETICKÉ KOMENTÁŘE (145)

Ababiszavrit

I   k d y ž   s e   m u   z a t í m   d a ř í
b e z   v r c h n í h o   d ě l a t   ú č e t
v o d a   s e   u ž   s t e j n ě   v a ř í
j e d e n   k l i k   a   p ů j d e   b r u č e t

středa 9. srpna 2017

NAVŠTIVTE MOHYLU MÍRU!




Patří neodmyslitelně k sobě, chtělo by se skoro říci „odjakživa“. Vesnice Prace a Mohyla míru…
Bitva tří císařů u Slavkova. Tak to stojí v učebnicích dějepisu. Skutečnost je však jiná - středem a pomyslným ohniskem této bitvy je právě Prace…
Katolický kněz prof. Alois Slovák. Zajímá se mimo jiné o historii a právě tento zájem ho někdy kolem roku 1890 zavede do polí kolem Prace. Jsou zrovna „Dušičky“, Svátek zesnulých. Lidé navštěvují hroby svých blízkých, zapalují na nich svíce. Myslí Aloise Slováka probleskne náhlé poznání - není celá tato krajina jedním velikým hřbitovem? Kdo spočítá, kolik vojáků - francouzských, ruských, rakouských i českých - zde spí svůj věčný spánek? Jim nikdo svíci nezapálí…
Ne, nesmí být zapomenuti! A je nutno i neustále apelovat na to, že války a bratrovražedné boje mohou sice přinést slávu vojevůdcům a generálům, prostým vojákům a civilnímu obyvatelstvu však jen utrpení, bolest, smrt… Slovák přichází na kopec nad Prací a je již pevně rozhodnut…
Listopad 1899. Alois Slovák získává pro svou myšlenku několik desítek lidí a zakládá sdružení, jehož záměrem je postavení památníku všem bezejmenným, kteří leží rozeseti na obrovské ploše, kde se slavná bitva odehrávala. Místo je jasné - kopec nad Prací.
Březen 1901. Slovák se svým záměrem poprvé seznamuje veřejnost. Bojuje s nepochopením i nedostatkem financí. Rakouská vláda se chová odmítavě - proč stavět pomník tam, kde právě Rakušané utrpěli drtivou porážku? Nakonec vítězí smysl pro pietu a císař posílá peníze. Ty však zdaleka nestačí, ale přichází i dar z Francie - 11 000 korun. Co Rusko? Jeho finanční příslib se nakonec ukáže být rozhodujícím - 50 000 Kč. Alois Slovák začíná věřit, že se přes všechny těžkosti a nedorozumění podaří dát dohromady celou částku (100 000 Kč), nutnou k výstavbě monumentu.
Ne, nechce oslavovat Napoleona, byť uznává jeho vojevůdcovské schopnosti. Pomník má mít jiný účel - být vztyčeným, varovným prstem nad krajinou, která viděla hrůzu války, kdy během několika hodin bylo zabito 20 000 vojáků.
Slovákova myšlenka nabývá konkrétních obrysů. Vzniká šest architektonických návrhů, je vybrána koncepce Josefa Fanty, profesora pražské techniky.
Píše se rok 1909. Stavební práce začínají. Po třech letech, v roce 1912, Mohyla míru stojí. Ale…
Nikdo ji nechce! Komu ji předat, když o ni není zájem?
Nakonec je rozhodnuto a památník má být slavnostně zpřístupněn veřejnosti v srpnu 1914. Začátek války však tento úmysl maří…
Rok 1917. Rakouské úřady požadují sejmutí obrovského kříže z vrcholu monumentu a jeho roztavení pro válečné účely. Alois Slovák jen s vynaložením obrovského úsilí odvrací tento barbarský záměr.
Rok 1918, vznik samostatné Československé republiky. Přichází další, možná ještě větší zklamání. Nový stát nemá zájem převzít Mohylu míru do své správy. Až v roce 1923 Zemský cizinecký svaz v Brně přebírá veškerou péči o památník a P. Alois Slovák může po tolika letech konečně s ulehčením konstatovat, že „jeho“ dílo je zdárně završeno.
Návštěva Mohyly míru je nevšedním zážitkem. Pokud jste zde ještě nebyli, neváhejte. Odměnou Vám bude nejen získání vyčerpávajících informací o nejstrašlivější bitvě, jaká se kdy na našem území odehrála a kterou císař Napoleon považoval za svůj nejlepší vojensko-strategický výkon. To hlavní, co zde zažijete, je uvědomění si faktu, že sláva vojevůdců bývá vykoupena utrpením a smrtí tisíců bezejmenných vojáků...

úterý 8. srpna 2017

BÁSNĚNÍ (69)


PÍSEŇ PŘEPADENÉHO

Včera mě přepadl příslušník etnika
pod Hlavním nádraží v setmělé pasáži
– lidi se odvrací, jich se to netýká
další dvě etnika stála tam na stráži

Dal jsem mu nejdříve sice pár do držky
byli však na mě tři, tak jistě víte, že...
Přišel jsem o mobil a zčásti o svršky
přesto jsem odkulhal s pocitem vítěze

co umí vzepřít se téhleté pakáži
co dneska po Brně přepadá zase už!
Just půjdu zítra zas tou samou pasáží
– jen místo mobilu budu mít v kapse nůž...

pondělí 7. srpna 2017

POETICKÉ KOMENTÁŘE (144)

Auniformaberka

K d o   t u   ž e n s k o u   t a k h l e   o d ě l
s n a d   n e   j e j í   v l a s t n í   c h l a p ?   
J e   t o   i d e á l n í   m o d e l
n a   p l í s e ň   a   h l a v n ě   s v r a b . . .

sobota 5. srpna 2017

POETICKÉ KOMENTÁŘE (143)

Areznik

„ B y l   t o   z e d n í k   s e   v š í m   v š u d y
p i v a   v y p i l   c e l é   s u d y
j e d n o u   v š a k   k   n a š e m u   v e l k é m u   z d ě š e n í
s e   t ř e m i   p r o m i l e   z ř í t i l   s e   z   l e š e n í . “

čtvrtek 3. srpna 2017

BABIŠ NA KONCI S DECHEM!

Ababisskuretem


Oligarcha mele z posledního – přepálil předvolební kampaň a neví, jak dál...

Kdo se občas podívá na facebookové stránky Andreje Babiše, nejspíš si stejně jako já zaťuká na čelo a řekne si, že se ten člověk už zřejmě definitivně zbláznil. Ne, nemám teď na mysli tu obsedantní snahu nasomrovat se všude tam, kde se očekává větší srocení lidí (někde prý už pořadatelé mají té drzé vlezlosti Andrejova štábu plné zuby a celý ten babišácký cirkus vypoklonkují ze své akce sviňským krokem), ani čím dál trapnější, protože na první pohled prvoplánově zinscenované podepisování infantilní brožury o tom, jak to jednou u nás bude krásné, až za to Andy pořádně vezme...
Právě popsané kiksy v marketingové strategii nejsou ještě tím nejpitomějším, co nám náčelník Velký Čobol předvádí, protože se dají vysvětlit jeho ne příliš bystrým politickým instinktem, resp. ad absurdum přivedenou teorií o tom, že „všetci sa dajú kúpit“, tak dobře fungující ve světě prvobytně pospolného kapitalismu. Jestliže se Babiš do omrzení fotí s každým, kdo o to ještě stojí a vetře se i tam, odkud jej nevypráskají jen ze slušnosti, pak je to pochopitelně dost tristní konec megalomanské předvolební kampaně, ovšem může si za něj sám. Andyho skromný duševní potenciál, beznadějně zaseknutý u Marxe a jeho teorie o materiálním bytí, určujícím společenské vědomí, mu prostě nedovoluje vysvléct ze z té původně neokoukané, dnes však již toliko komicky působící svěrací kazajky žoviálního lidového Jánošíka, bojujícího za chudý lid.
Babiš zkrátka narazil na limity své oblbovací metody, vyčerpal její potenciál již nyní, dlouho před volbami a když přemýšlí, jak dál, nenapadá ho nic jiného, než ještě víc tlačit na pilu. A tady právě jsme u těch slabomyslných facebookových fotek a la´ Babiš ve žlutém atombordelu u chemické jednotky, Andrej a soutěž o nejkrásnější mimino s jeho knihou místo bryndáčku atd. Nepochybuji ani trochu, že oligarcha si teď v ústraní rve vlasy a nadává si do hlúpych somárou, že tu svatbu, která mohla být vyvrcholením kampaně, tak blbě načasoval a uspěchal. Boss bossů už ví, že to přepískl, že vystřílel náboje dávno před bitvou a že pro své natěšené publikum už nemá v klobouku žádné další kuře. Co teď? Tedy – co v říjnu, až půjde do tuhého a volby budou klepat na dveře? Jaké fotky si dá na facebook pak? Snad Babiš skákající z Nuseláku? Andrej na dně Orlické přehrady? Nejvíc by asi zabralo, kdyby se rozvedl a Monču si vzal ještě jednou v půlce října...
PS: Tak to poslední nepůjde – podle českých zákonů se můžete rozvést až půl roku po svatbě. Chudák Andy!

úterý 1. srpna 2017

POETICKÉ KOMENTÁŘE (142)

Avlajkatibet

K o u k á m   j a k   m a g o r
t o   j e   f a k t   p s i n a
t i b e t s k ý   p r a p o r
M A D E  I N  C H I N A