úterý 27. února 2018

KNIHY, NA KTERÉ SE TĚŠÍM (10)

Aknihavlak

Všechno, co Mika Waltari napsal, stojí za přečtení!

Tato kniha bude určitě literární událostí, a to hned z několika důvodů:
1. Všechno, co jsem dosud od tohoto spisovatele četl, bylo vynikající (pokud ne přímo geniální).
2. Knihu přeložila Markéta Hejkalová, patrně naše nejlepší znalkyně Waltariho díla a skvělá překladatelka z finštiny.
3. Vlak osamělého muže pochází z roku 1929, tedy doby, kdy autor stál na počátku své spisovatelské dráhy a bude jistě zajímavé seznámit se s jeho literárními „prvními krůčky“.
Neobyčejná sugestivnost Waltariho knih má podle mne svůj původ v jeho hloubavé mysli a tvůrčí odpovědnosti vůči čtenáři i psanému slovu jako takovému. Finský autor se skrze hlubokou analýzu existenciální tragiky pozemského údělu propracovává k pochopení smyslu a vyvrcholení lidského života v transcendentní sféře bytí. Napětí mezi přítomným „teď a tady“ a budoucím „potom a tam“ je v tvorbě tohoto světově proslulého génia takřka všudypřítomné a čtenář si s úžasem a mnohdy i s hrůzou uvědomuje, že konzumní „každodennost“ bez přesahu do věčnosti je nejen absurdní, ale i děsivá.
Kniha Vlak osamělého muže by měla v nejbližší době vyjít v nakladatelství Hejkal.

neděle 25. února 2018

ESTER LEDECKÁ a DOMÁCÍ ŠKOLA

Aesterl_2

Nechodila do školy, rodiče ji učili doma – a dnes nám Ester závidí celý svět! 

Ester Ledecká získala druhou zlatou olympijskou medaili a její jméno se po právu objevuje na předních stránkách světových novin a v hlavních zprávách televizních stanic. Vyhrát na ZOH ve dvou různých disciplínách je unikátním výkonem, nad nímž žasnou laici i odborníci. Ke cti Ester budiž řečeno, že přes své famózní úspěchy zůstává skromnou dívkou a nikdy neopomene upozornit na zásluhy trenérů, lékařů, rodičů a mnoha dalších lidí, bez nichž by se možná její sportovní kariéra takto nevyvíjela. Existuje ale ještě jeden člověk, jenž by v těchto pro český sport tak slavných dnech měl být připomenut, protože se domnívám, že i on má na nich svůj podíl.
Ester Ledecká se narodila 23. března 1995. A právě v tomto roce mi přišel dopis od mého pražského přítele Michala Semína, v němž mě sděloval svůj úmysl pokusit se v České republice uzákonit domácí vzdělávání. Poprosil mne tenkrát, zda bych mu v tomto nemohl být nápomocen tím, že provedu anketu, v níž se obrátím na poslance Parlamentu a zjistím, jaké mají na tuto věc názory. To jsem učinil, výsledek byl ale ten, že prakticky všichni (pravicoví i levicoví) se v pro mě nepochopitelné shodě vyslovili proti domácí škole – jedinými výjimkami byli Miroslav Macek a Jiří Karas.
Michal Semín ovšem nesložil ruce do klína a pustil se do propagace domácího vzdělávání mezi českou veřejností. Mimo jiné založil Společnost přátel domácí školy, v níž se zpočátku sdružilo asi dvacet rodin, byl vydáván zpravodaj, informující o jejích aktivitách a rovněž tak se pořádaly semináře s účastí amerických odborníků na homeschooling. Ministrem školství byl tenkrát Ivan Pilip z ODS, ovšem ani tento údajně pravicový politik neprojevil o domácí vzdělávání sebemenší zájem. Když už se zdálo, že status quo rakousko-uherského modelu českého školství zůstane zachován i v třetím tisíciletí, pomohla náhoda.
V prosinci 1997 padla vláda Václava Klause a novým premiérem byl na půl roku jmenován Josef Tošovský. Ministrem školství v jeho kabinetu se stal Jan Sokol, zaujímající k domácí škole mnohem vstřícnější stanovisko než jeho předchůdci. Za Sokolova působení v čele MŠMT byl novelizován školský zákon, resp. legalizována možnost domácí výuky. Staré struktury se pochopitelně nevzdávaly a občas tak vznikaly i dost komické situace – např. slovní spojení „domácí vzdělávání“, nahánějící úředníkům na Ministerstvu školství husí kůži, mělo být nahrazeno termínem „distanční forma výuky“. Přes všechny problémy se však nakonec dosáhlo kýženého cíle a 1. 9. 1998 mohlo několik prvních rodičů začít vzdělávat své děti doma.
Klacky, které jim stát nadále házel pod nohy, byly ovšem takového charakteru, že v prvních letech se u nás k této formě výuky rozhodly jen desítky odvážných rodin. Domácí vzdělávání navíc probíhalo v režimu pouhého „pokusného ověřování“, takže mohlo být kdykoli ukončeno. O zákaz domácích škol se následně mnohokrát pokoušela ČSSD, přičemž metody, které k tomu používala, byly mírně řečeno nevybíravé. Rovněž média nevynechala jedinou příležitost, jak na Společnost přátel domácí školy nakydat co nejvíce špíny – dodnes si pamatuji na některé novinové titulky z té doby: „Domácí škola je anachronismus“, „Pro socializaci dítěte je škola nezbytná“, „Z dítěte, které nechodí do školy, může vyrůst izolovaný jedinec!“ apod.
„Z dítěte, které učí rodiče doma, může vyrůst Ester Ledecká!“ Ano, takto bychom mohli dnes parafrázovat ony hrůzostrašné scénáře, které byly před dvaceti lety (a jsou často i dnes) předpovídány doma vzdělávaným dětem marxistickými přívrženci státní kontroly nad výchovou a výukou dětí. Své si ostatně prožili i Janek se Zuzanou, např. když k nim přišly bdělé sociální pracovnice, ohánějící se paragrafem o „ohrožování mravní výchovy dítěte“ – vždyť (ó, hrůzo) jejich dcera nechodí do školy a co z ní asi vyroste, že... Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy, pyšně se hlásící ke každému úspěchu českých sportovců, v případě Ester Ledecké mlčí. Je to pochopitelné – vždyť na jejím triumfálním návratu z Pchjongčchangu se dvěma zlatými medailemi nemá sebemenší zásluhu. Tím větší zadostiučinění je to však pro Michala Semína, který se kdysi vydal do zdánlivě beznadějného boje s hydrou „povinné školní docházky“ a zasloužil se o možnost domácí školy i pro rodiče Ester Ledecké. Ta mu to teď vrací zpět svými úchvatnými výkony, jimiž propaguje nejen Českou republiku, ale i domácí vzdělávání, o němž nyní bude pro své děti přemýšlet čím dál víc rodičů.

pátek 23. února 2018

KNIHY, NA KTERÉ SE TĚŠÍM (9)

Aslepi

Čím nás překvapí vystudovaná psycholožka ve své první knize?

Nejlepší literární dílo z psychiatrického prostředí napsala podle mne Hannah Greenová – její slavný román Neslibovala jsem ti procházku růžovým sadem je psychologicky bravurním a zřejmě nepřekonatelným popisem zápasu člověka s duševní nemocí. Nedomnívám se tedy, že by Slepí mohli dosáhnout stejných kvalit. To ovšem nikterak neznamená, že debut americké autorky nemůže být pozoruhodnou či dokonce výjimečnou knihou – zdá se mi, že některé indicie tento předpoklad potvrzují, čímž mám na mysli především fakt, že A. F. Bradyová jakožto psychologická terapeutka se určitě dobře vyzná v problematice, kterou si zvolila za ústřední téma.
U literární prvotiny je to z hlediska čtenáře vždy „hop, nebo trop“ a velká očekávání mohou být naplněna, ale pochopitelně i zklamána. Jestliže však A. F. Bradyová jde „s kůží na trh“ – a v tomto případě je to určité riziko, neboť její profesní pověst může eventuálním literárním propadákem utrpět –, pak je nejspíše přesvědčena, že napsala dobrou knihu.
Psychologický thriller Slepí má vyjít v brněnském Hostu v květnu 2018.

čtvrtek 22. února 2018

ESTER LEDECKÁ und DER TSCHECHISCHE STAAT...

Aaaledecka

Niemand ist Prophet in seiner Heimat...

Die Olympiasiegerin Ester Ledecká wird zur Zeit um ihre atemberaubende Fahrt in der ganzen Welt gefeiert. Ihren Triumph hält man für eine der grössten Überraschungen in der ganzen Geschichte der Olympischen Winterspiele. Nur in einem Land wird der Erfolg der jungen Dame mit Missgunst betrachtet – nämlich in ihrer Heimat, wo sich ofizielle staatliche Organe (vor allem das Ministerium für Bildung, Jugend und Sport) ins Schweigen umhüllten. Wie ist eigentlich so etwas möglich?
Die Eltern von Ester Ledecká seit langem kritisieren das vom staatlichen Monopol beherrschte Schulwesen und bevorziehen ihm die Hausuntericht. Aus diesem Grunde sind ihre Kinder nicht in die „normale“ Schule gegangen und Janek und Zuzana haben sie selbst unterrichtet. Diese Möglichkeit ist zwar in Tschechei legal und Hunderte von Eltern nützen sie aus, von den Behörden wird sie aber vielmehr toleriert als propagiert. Obwohl die Kenntnise und Leistungen der zu Hause unterichteten Kinder viel besser sind, wird in Tschechei die Hauschule nach wie vor für eine Ausnahme von Regel betrachtet und die Eltern, die sich für sie entscheiden, müssen mit verschiedenen ämtlichen Strapazen kämpfen.
Die sportlichen Erfolge von Ester Ledecká sprechen natürlich für die Richtigkeit der Entscheidung ihrer Eltern, die Hauschule für ihre Tochter zu wählen. Wen man bedenkt, dass sie nicht nur Skifahrt, sondern auch Snowboarding treibt und ausserdem Gitarre und Klavier ausgezeichnet spielt, vier Fremdprache beherrscht usw., dann kann es das Beweis dafür sein, dass die Hauschule wahrscheinlich nicht schlecht ist...
Kurz gesagt – je mehr Ester bekannt und bewundert wird, desto nervös die ofiziellen Stellen in der Tschechei sind. Den sensationellen Sieg des tschechischen „Wunderkindes“ konnten die Zuschauer fast in allen Ländern live verfolgen – nur in der Tschechei musste man warten, bis man erst während der Pause des Eishockeyspieles die siegreiche Fahrt von Ledecká fernsehen durfte. Dazu kommt noch die Beschwerde der tschechischen Journalisten, nach denen Ledecká nur selten Gespräche erteilt usw.
Ester Ledecká ist vor allem der Alptraum des tschechischen Ministerium für Sport. Wenn ihre Erfolge fortfahren werden und sie auch in Snowboard die goldene Medaille gewinnt, dann wird sie bei Rückkehr auf dem Altesstadtsring in Prag als die nationale Heldin begrüsst. Sie wird das Vorbild für Kinder und junge Menschen, die sich interessieren werden für die Gründe, die hinter ihren Erfolgen stehen. Und einer der wichtigsten ist ja die Tatsache, dass sich einst Esters Eltern um so wie möglich gute Bildung ihrer Tochter bemühten und dazu keinen Staat brauchten...

úterý 20. února 2018

NORSKO, NÁŠ VZOR? (2)

Aabarnevernet_2

Norský fašismus s komunistickou tváří

Převýchova, nucené sterilizace a vysídlování nenorského obyvatelstva šly ruku v ruce se sociálním inženýrstvím, resp. s tendencí uvádět do praxe tehdy módní eugenické teorie. Za tímto účelem byla již před 2. světovou válkou v Oslu zřízena tzv. Winderen Laboratory, zabývající se výzkumem „optimálního“ genofondu rodičů pro lepší rasové předpoklady jejich dětí. Šlo de facto o předchůdce smutně proslulého programu Lebensborn, který v nacistickém Německu zavedl vůdce SS Heinrich Himmler.
Obsazení Norska Německem v roce 1940 a následné podepsání smlouvy o spojenectví mezi těmito dvěma de facto fašistickými zeměmi vedlo mimo jiné i k masivnímu rozšíření eugenických praktik. Norové byli nacisty považováni za čistokrevné árijce a Himmlerův Lebensborn se zde dočkal nebývalých „úspěchů“. Odhaduje se, že norské ženy porodily německým vojákům 60 000 dětí, v 8000 případech pak byli otci příslušníci SS. Tyto matky byly oslavovány a dávány ostatním ženám za vzor, což se mělo po válce radikálně změnit.
Ačkoli Norsko stálo po boku svého spojence až do posledních dnů války (při kapitulaci německé armády v květnu 1945 se v ní nacházelo 50 000 norských vojáků) a norské jednotky SS nechvalně prosluly svou bestialitou při vraždění Židů na východní frontě, v zemi neproběhla prakticky žádné denacifikace. Svým způsobem je to pochopitelné, neboť by to znamenalo uvěznit či popravit polovinu národa. Obětním beránkem se tak stal Vidkun Quisling a za norskou nacistickou minulostí byla udělána tlustá čára. Zůstal ale jeden „problém“, totiž desetitisíce dětí, které měly za otce Němce. Na pomoc byli jako už mnohokrát v norské historii přizváni eugeničtí „odborníci“, aby celou věc „vědecky“ vyřešili – a tak zatímco tito lidé ještě nedávno tvrdili, že děti německých mužů a norských matek jsou rasově nadprůměrné, nyní přišli s tvrzením o jejich méněcennosti a potenciální nebezpečnosti. Ke slovu se dostali nejuznávanější norští psychiatři, navrhující soustředit tyto „tyskebam“ (parchanty) do speciálních ústavů, kde měla probíhat jejich převýchova. Když uvážíme, že se jednalo o tří či čtyřleté děti, pak krutost tohoto opatření je šokující. Ještě více nás však musí zarazit „léčebné“ metody, jichž se používalo – bití, elektrošoky, ponořování do ledové vody a experimenty s LSD. Dodejme, že Norský svaz válečných dětí se dodnes marně domáhá alespoň symbolického odsouzení těchto zločinů ze strany státu.
Norsko bylo v té době stále ještě hospodářsky i kulturně zaostalou zemí a svět měl po válce dost jiných problémů, než aby se staral o to, co se děje kdesi ve Skandinávii. A tak marxistická Dělnická strana, vůdčí politická síla v Norsku ve spojení s tzv. Evangelickou luterskou církví mohly začít uskutečňovat svůj sociální plán, který měl dva cíle – odstranění sociálních nerovností a apolitizaci obyvatelstva. Fakticky šlo o konglomerát komunistických a fašistických ideí, přičemž cílem bylo vytvoření unifikované společnosti, v níž by všichni byli zhruba stejně bohatí (či spíše chudí) a zastávali shodné politické a náboženské názory. Tento přísně rovnostářský státní systém se postupem doby vyvinul až k takové „dokonalosti“, že se Norové obávali dávat najevo své city a emoce, aby na sebe neupozorňovali – za společensky nepřístojný byl např. považován hlasitý smích či naopak nadměrný smutek a orwellovská kontrola všech aspektů života přeměnila lidi na poslušné, bezduché automaty. Mělo však být ještě hůř...
Díky obrovskému ropnému boomu v sedmdesátých letech 20. století došlo v Norsku k nebývalému ekonomickému vzestupu. Vyřešení otázky „materiální základny“ však paradoxně znamenalo, že veškeré úsilí vládnoucích elit se nyní mohlo nerušeně soustředit na „ideologickou nadstavbu“, tj. ještě masivnější intervence státu do soukromí občanů. Neomarxističtí psychologové, povětšinou nadšení přívrženci ultralevicových teorií tzv. frankfurtské školy, se zaměřili na demontáž tradiční rodiny a začali propagovat tezi o přednostním právu státu na výchovu dětí, což následně vedlo k relativizaci přirozených vazeb dítěte na biologické rodiče. Nejdále zašla Kari Killenová, podle níž nemají rodiče vůči svým dětem žádná práva, ale pouze povinnosti a stát je tu od toho, aby dohlížel na jejich plnění, přičemž rodičovská pochybení při výchově se mají trestat odebráním dítěte a jeho předáním vyškoleným pěstounům. Tato praxe trvá v Norsku dodnes, Kari Killenová je zde považována za nezpochybnitelnou autoritu a její teoretické postuláty převedl do praxe obávaný Barnevernet.
Nabízí se samozřejmě otázka, proč si tento státní terorismus nechají Norové líbit. Odpověď lze najít v mentalitě obyvatel, kteří byli po několik generací vychováváni k absolutní oddanosti státu – dnešní průměrný Nor si vůbec nepřipouští myšlenku, že by státní moc mohla jednat nesprávně či dokonce zločinně a samozřejmě je mu též naprosto cizí představa nějaké občanské neposlušnosti či dokonce odporu. Loajalita vůči státu je považována za jednu z hlavních ctností a za všech okolností má přednost před právy či zájmy jedince. Možná nám to může připadat absurdní, ale nezapomínejme, že i v naší zemi se čím dál víc oklešťují lidská práva a nikde není napsáno, že norský společenský „model“ nebude jednou zaveden i u nás, zvláště za situace, kdy tolik politiků považuje Norsko za vzorovou zemi či přímo „superdemokracii“.

neděle 18. února 2018

POETICKÉ KOMENTÁŘE (156)

Abauhaus

Ž á d n é m u   z   t ě c h ,  k d o   j e j   v i d í
s e   t e n   n á p i s   n e l í b í  –
p r o č p a k   d ě l á   B a u h a u s   z   l i d í
h l u p á k y   a   d e b i l y ? 

čtvrtek 15. února 2018

KNIHY, NA KTERÉ SE TĚŠÍM (8)

Aknihabosch

Další „connellyovka“ – tím je řečeno vše!

Michael Connelly je žijícím klasikem detektivního žánru či – jak je dnes zvykem říkat – kultovním autorem. Své fanoušky má po celém světě a i u nás je vydání každé jeho další knihy literární událostí. Connellyho Harry Bosch je typem detektiva ze staré školy, jehož zdánlivá duševní těžkopádnost je opravdu jen a pouze zdánlivá – ve skutečnosti se za ní skrývá přemýšlivá mysl a rozvážná povaha, vycepovaná dlouholetým působením v elitním kriminalistickém týmu.
Kdo četl dvě poslední knihy s Harrym (Přeběhlík a Odvrácená strana konce), ten dobře ví, že detektiv je už nějakou dobu na penzi, ale své povolání nepověsil na hřebík úplně – jako „pracující důchodce“ stále vypomáhá tam, kde je o jeho služby zájem. V knize Dva druhy pravdy se podle anotace ocitne opět ve svém živlu, když má vyšetřovat vraždu spojenou s organizovaným zločinem a obchodem s drogami.
Knihy Michaela Connellyho u nás vydává nakladatelství Domino, tato se má dostat na pulty knihkupectví 21. května 2018.

úterý 13. února 2018

DOMINIK STROUKAL, JAN SKALICKÝ: BITCOIN

Abitcoin

Stručně, jasně a přesvědčivě – vše o Bitcoinu v jedné knize!

Přelomová kniha – dva mladí čeští autoři nás nechávají nahlédnout do tajuplného světa kryptoměn a na fenoménu Bitcoinu ilustrují zdánlivě neviditelný, ale o to rozhořčenější boj mezi „starými kapitalistickými strukturami“, snažícími se všemi prostředky zachovat ve finančnictví status quo a kreativními nadšenci, usilujícími o nikoli jen deklaratorně vyznávaný, ale skutečně svobodný trh. „Bitva o Bitcoin“ je možná rozhodujícím střetnutím, v němž se nehraje o nic menšího než o odstranění zničujícího vlivu politiky (či politiků!) na měnu a tím i o vítězství „obyčejných lidí“ nad establishmentem. To je určitě nejsilnější dojem, který jsem si z četby odnesl.
Informace jsou v knize podávány srozumitelným jazykem, autoři se zaměřují na čtenáře, pro něhož je Bitcoin a všechno kolem něj dosud „španělskou vesnicí“. První kapitola s prostým názvem Příběh, v níž se seznamujeme s historií Bitcoinu, se čte skoro jako detektivka, tak je poutavá a napínavá. Výraz „historie“ není možná úplně přesný, protože se jedná o pouhých devět let – ano, Bitcoin spatřil světlo světa před neuvěřitelně krátkou dobou, v roce 2009! A od samého počátku jej obestírá řada tajemství – tak třeba jeho vynálezce, používající pseudonym Satoshi Nakamoto, nebyl dodnes „odhalen“, takže se pouze spekuluje, kdo by jím asi tak mohl být. Za svou krátkou existenci si Bitcoin prošel úspěchy i pády, přestál řadu „dětských nemocí“ a dnes před námi stojí jako víceméně zdravý a životaschopný adolescent, nebojácně hledící vstříc nevypočitatelným turbulencím světového finančnictví. Autoři rovněž explicitně zmiňují některé „památné dny“ Bitcoinu, kteréžto informace jsou sice spíše zajímavé než důležité, ale skvěle demonstrují jak závratnou rychlost, s níž se tato virtuální měna rozšířila, tak i její mimořádnou flexibilitu v procesu reagování na nové podněty a výzvy.
Druhá kapitola (Příručka uživatele kryptoměn) seznamuje ty, kdo by chtěli přejít od bitcoinové teorie k praxi, se základními postupy – vytvoření peněženky, nákup a prodej, ochrana před internetovými zloději atd. Asi nejsložitější je z mého pohledu třetí kapitola s názvem Ekonomie a technologie kryptoměn, která jde opravdu do hloubky a dá čtenáři pořádně „zabrat“. Výsledkem je ovšem perfektní porozumění problematice praktického fungování Bitcoinu ve světě globalizovaného bankovnictví. Jsou zde též předestřeny možné další cesty, po nichž se tato nejpopulárnější a nejpoužívanější kryptoměna bude ubírat. U závěrečné kapitoly (Budoucnost Bitcoinu) se zdržím trochu déle.
Zásadní otázka, která doslova visí ve vzduchu a je pochopitelně v knize často zmiňována, se týká hrozby státních regulací, resp. postoje, jaký k Bitcoinu takříkajíc v celoplanetárním měřítku zaujmou vlády jednotlivých zemí. Domnívám se, že tady se nacházíme v období jakéhosi klidu před bouří, které už patrně nemusí trvat dlouho, protože nepopiratelné úspěchy a stoupající obliba Bitcoinu přimějí represivní aparáty států k razantnímu zásahu. To je právě ta bouře, kterou mám na mysli a jež bude spočívat v celosvětovém zákazu Bitcoinu i kryptoměn jako takových. Autoři knihy toto pesimistické hledisko nesdílejí, přičemž jako argument uvádějí, že takovýmto postupem by vlády demokratických zemí fakticky popřely principy volného trhu a svobodného podnikání. Kéž by měli pravdu! Mnohé varovné signály bohužel naznačují něco jiného – ostatně v samotné knize je poukázáno na několik příkladů drastického útoku státních institucí na Bitcoin v USA. Jistě, zasadit Bitcoinu poslední a definitivní ránu si zatím ještě nikde netroufli, to ovšem neznamená, že k tomuto kroku establishment nesáhne, pokud bude ohroženo dominantní postavení centrálních bank. Moc ve státě má ten, kdo má právo tisknout peníze a tento základní politicko-ekonomický axiom platí všude bez rozdílu. Proto se státní moc nikde na světě nebude v případě ohrožení svých privilegií rozpakovat popřít všechny zásady svobody a lidských práv a s Bitcoinem, který na rozdíl od oficiální měny nemá pod kontrolou, rázně skoncuje. Již dnes jsme svědky toho, jak – skryty za rétorikou pochvalných reakcí na úspěšné tažení Bitcoinu finančním světem – se vlády států Evropské unie potají radí, jakým způsobem se tohoto „nechtěného dítěte“ zbavit...
Kniha Bitcoin a jiné kryptopeníze budoucnosti (jak zní její celý název) vyšla poprvé v roce 2015, nynější vydání je tedy druhé a značně rozšířené. Je možné, že za čas i ono bude vyžadovat přepracování a doplnění, neboť takřka každým dnem dochází u Bitcoinu k inovacím a nejrůznějším zlepšením. To však nic nemění na tom, že v přítomném čase je publikace zkušeného autorského tandemu Stroukal-Skalický tou nejlepší učebnicí pro všechny, kdo se chtějí s Bitcoinem detailně seznámit.

pondělí 12. února 2018

PROSÍM, SDÍLEJTE! (Pomůžete tak pronásledovaným rodinám v Norsku)

Abern 

Norský státní terorismus!

Zdá se, že termín „fašismus“, který jsme pro štvanice norského státu na spořádané rodiny dosud používali, bude muset být nahrazen něčím přiléhavějším. To, co tam Barnevernet a policie provádějí, lze plným právem označit za státem řízený terorismus, který snad nemá v dějinách obdoby!


Jeden z nedávných případů honu na dítě zachytili zoufalí rodiče na tomto videu – jejich dvanáctiletý syn je policií odchycen jako zvíře a následně předán úředníkům Barnevernetu. Důvod? Hoch byl ve škole šikanován a matka se rozhodla pro domácí výuku. Šťastná a bezproblémová rodina je s požehnáním státu zničena jako tisíce jiných...

Barnevernet-1_3

Norský fašistický drak, požírající dětské oběti, je nenasytný a ani protesty z celého světa dosud nezměnily nic na tom, že jeho apetit každým dnem roste. Co se ale se všemi těmi ukradenými dětmi stane? Kde jejich stopa končí? Je tomu opravdu tak, jak naznačují některé děsivé indicie, že za těmito hrůznými únosy stojí pedofilní lobby, jejíž chapadla sahají až do nejvyšších pater norského establishmentu?

Abar

Mnozí čeští novináři (bez výjimky příslušníci pražské kavárny) tyto zločiny popírají, jiní zastávají názor, že by se o nich nemělo psát, protože se tím prý podrývá naše „západní směřování“. A jelikož jsme údajně v „hybridní válce“ s Ruskem, neměli bychom dávat „nepřátelské straně“ argumenty proti „evropským hodnotám“...

Aba

A čeští politici? Pro řadu z nich je Norsko stále vzorovou demokratickou zemí! Popřípadě „superdemokratickou“ – viďte, paní Marksová-Tominová...

Anors

Nezapomínejme, že o své děti v Norsku přišla i naše občanka paní Eva Michaláková!

Amich

Už víc jak čtyři roky bojuje paní Michaláková za navrácení svých synů, kteří jí byli odebráni na základě smyšlených obvinění. Náš stát jí nijak nepomáhá a jednotlivé české instituce si její případ přehazují jako horký brambor. Děti mají české pasy a podle tvrzení, které je v nich uvedeno, jsou “pod ochranou České republiky“. Tato ochrana v praxi znamená, že už je paní Michaláková možná nikdy neuvidí...



sobota 10. února 2018

VLADIMÍR DZURO: VYŠETŘOVATEL

Aknihavysetrovatel

Démoni balkánské války a světská spravedlnost

V letech 1988 – 1990 jsem v letních měsících třikrát navštívil mariánské poutní místo Medjugorje v tehdejší Jugoslávii. Zatímco při první cestě jsem byl jako správný socialistický turista vybaven pasem, výjezdní doložkou a devizovým příslibem a při třetí jsem už bohudík tyto totalitní relikty nepotřeboval, v roce 1989 to bylo jiné. Jel jsem takříkajíc „na černo“, takže jsem si užil nejednu horkou chvilku a při zadržení na maďarsko-jugoslávské hranici to vypadalo, že budu eskortován zpátky s paragrafem „nelegálního opuštění republiky“ na krku. Naštěstí k tomu nakonec nedošlo a maďarští pohraničníci mě dokonce posadili do vlaku, který směřoval do Záhřebu, odkud jsem pak pokračoval do Splitu, Mostaru a Čapljiny. Z ní to už bylo to Medjugorje jen pár kilometrů...
Proč to ale píšu? Cesta ze Záhřebu do Splitu trvala osm hodin a za okny vlaku kolem mne ubíhala pěkná, takřka idylická krajina s městečky a vesnicemi. O tři roky později jsem mnohá z těchto míst viděl znovu, tentokrát na televizní obrazovce při zpravodajství z balkánské války – rozstřílené domy, zničené kostely, všude trosky, zkáza a nepopsatelná spoušť. Hlavně však mrtví muži, ženy i děti, zabití často bez jakékoli příčiny, pouze proto, že byli jiného etnika než jejich sousedé... Co se zde přihodilo, jaká hrůzostrašná, zničující síla zatemnila mysl tolika lidí a přeměnila je v bestiální vrahy? A to v Evropě na samém konci 20. století, kdy nikoho ani ve snu nenapadlo, že něco takového je vůbec možné!
Kniha Vyšetřovatel (s podtitulem Démoni balkánské války a světská spravedlnost) je mimořádně cenným příspěvkem do diskuse o příčinách a průběhu katastrofy, která se jako děsivý uragán přehnala přes rozpadlou Jugoslávii. Rozhovory s jejím autorem jsem slyšel v rozhlase a viděl v televizi, takže mi před samotnou četbou bylo jasné, že Vladimír Dzuro je výjimečnou osobností, u níž si při analýze balkánské tragédie můžeme být jisti nestranností a objektivitou. Domnívám se, že podobně to cítila i řada dalších čtenářů, takže Vyšetřovatel se po právu stal bestsellerem, který se krátce po prvním vydání dočkal dotisku.
Dlouho předtím, než na Balkáně umlkly zbraně, bylo zřejmé, že pro zločiny, k nimž zde došlo, musí být zřízen mezinárodní tribunál. Bývalý pražský kriminalista Vladimír Dzuro se podivuhodným řízením osudu ocitl v roli vyšetřovatele válečných zvěrstev, která měla být zdokumentována a jejich pachatelé předáni soudu v Haagu. Takto napsané to vypadá jednoduše, ovšem v praxi to znamenalo pátrat po masových hrobech, provádět exhumace, vyhledávat svědky, zaznamenávat jejich výpovědi a mnoho další mravenčí práce, než bylo možné obvinit konkrétní osoby. Ty se pochopitelně snažily vyhnout zadržení a deportaci, takže v Dzurově knize se setkáváme i s případy doslova thrillerových scén, připomínajících zatčení Adolfa Eichmanna.
Když si uvědomíme, jak nepřehledná byla mnohdy situace na balkánských bojištích a kolik nejrůznějších vojenských jednotek i nelegálních ozbrojených skupin zde operovalo, pak musíme cítit hluboký obdiv k práci vyšetřovatelů, kterým se podařilo usvědčit a pohnat před soud nejen hlavní organizátory zločinů, ale i jejich ochotné vykonavatele. Jako Češi můžeme být hrdí, že při těchto náročných a často velmi nebezpečných akcích hrál jednu z klíčových rolí náš občan, který se jí zhostil na výbornou a zasloužil se o dobré jméno naší země ve světě jako málokdo jiný. I když skromnost nedovolila Vladimíru Dzurovi vystavovat své zásluhy veřejně na odiv, z řady míst v jeho knize lze vydedukovat, jak obrovskou práci vykonal a jakému respektu se těšil u svých kolegů.
Je evidentní, že některé otázky ohledně bratrovražedné války na Balkáně zůstanou nezodpovězeny, především tedy ty, které se týkají nikoli lidské, ale Boží spravedlnosti. Asi těžko přijdeme na to, odkud se v „normálních“ lidech jakoby ze dne na den vezme tolik zla. Svého času se hojně používal termín „balkanizace“, i když nikdo přesně nevěděl, co si pod ním představit, popř. chyběla ochota vyslovit hroznou pravdu. Nejblíže jí byl patrně historik Radomír Malý, když napsal, že v lidské duši jsou temná zákoutí, zasutá kdesi v podvědomí, která se většinou nijak neprojevují. Pak ale jednoho dne do té doby slušný a spořádaný člověk vezme do ruky zbraň a povraždí své sousedy, s nimiž dosud žil v míru a pokoji. Asi na tom něco bude, protože vysvětlovat balkánskou spirálu násilí a krutosti toliko nacionalismem či historickými rezidui se nedá...
Kniha Vyšetřovatel je tak mnohem víc než jen literaturou faktu – je varovným mementem a výstrahou před Zlem, kterému už nesmí být dána příležitost, aby mezi lidmi zaselo semeno nenávisti jako před nedávnem na Balkáně. 

čtvrtek 8. února 2018

RICHARD GLAZAR: TREBLINKA, SLOVO JAK Z DĚTSKÉ ŘÍKANKY

Atreblinkaslovo

Svědectví o pekle na zemi...

Tato kniha je jakýmsi dvojčetem do značné míry identických válečných zážitků, které pod názvem Utekl jsem z Osvětimi napsal Rudolf Vrba, neboť oba pisatele spojuje tentýž základní motiv – uvěznění ve vyhlazovacím táboře, útěk a podání neocenitelného svědectví o nacistických zločinech.
Jak psát o hrůzách, které jsou nepopsatelné? Jakým způsobem zprostředkovat čtenářům dojmy a informace, samotnou svou povahou nezprostředkovatelné? Jak sdělit nesdělitelné? Je možné, že před podobnými otázkami stáli i oba autoři – literární styl, který pro své svědectví zvolili, je v každém případě odlišný, výsledný efekt ovšem totožný, přičemž jiným vzhledem k hrůznému tématu ani nemohl být. Zatímco Vrbovo vyprávění je spíše popisné a faktografické, Richard Glazar dává průchod subjektivním dojmům a pocitům a často klade důraz na psychologické zkoumání a zhodnocení té které události nebo činu, takže jeho kniha je v tomto ohledu možná o něco čtivější či literárně propracovanější. Právě řečené je ovšem toliko nepodstatný detail, protože jak „Treblinka“, tak „Osvětim“ jsou hlavně a především literaturou faktu té nejvyšší úrovně.
Vyprávění Richarda Glazara o jeho děsivé anabázi začíná poněkud nezvykle, ale o to dramatičtěji. Autor se na pouhých několika stránkách zmiňuje o národním nadšení před a poraženeckých náladách po Mnichovu (z citace dobových novinových titulků až mrazí), o postupném omezování práv Židů v Protektorátu, jejich následném soustřeďování do sběrného tábora a transportu na východ, čímž vlastně podtrhuje hrůznost „konečného řešení“. Když člověk jeden den v relativním klidu pracuje na poli, aby se vzápětí ocitl v Terezíně a krátce nato přijel do vyhlazovacího tábora, pak je to pro dnešního čtenáře mimo jiné mementem, že přechod ze svobody do totality může probíhat plíživě a nenápadně, zároveň však velmi rychle. Rovněž tak by se neměla podceňovat síla dezinformací a státem řízené indoktrinace obyvatelstva – dnešní mainstreamová média, která rezignovala na zprostředkovávání objektivních informací a namísto toho se dala do služeb politického establishmentu, představují sílu, schopnou otočit kolo dějin směrem, jaký si nikdo rozumný nepřeje!
Asi nemá význam popisovat v recenzi to, co se v Treblince dělo – čtenář si o tom udělá obrázek sám, Richard Glazar je mu zde průvodcem, který dokáže život v tomto vedle Osvětimi „nejvýkonnějším“ táboře smrti popsat drásavě realisticky a při vší hrůze i neobyčejně plasticky. Jako bychom přímo před sebou viděli to vzorně upravené nádražíčko, mající u nově příchozích navodit atmosféru pohody a klidu, prostorný „sortýrungplac“ s obrovskou hromadou kufrů, čekajících na vytřídění svého obsahu, sklady s pečlivě složenými kabáty, plášti a kalhotami, nepovolaným očím skrytý „lazaret“, kde esesáci stříleli ty, kdo po vystoupení z vagónů nebyli schopni dojít k plynovým komorám...
Povstání, k němuž se vězni dlouho chystali, bylo aktem odvahy i zoufalství. Dolores Ibárruri kdysi řekla, že „je lépe zemřít ve stoje, než žít vkleče“, a tato slova asi nejlépe charakterizují to, co se odehrávalo v mysli vzbouřenců v onom osudovém dni (2. srpen 1943). Útěk se zdařil 57 lidem, mezi nimi i Richardu Glazarovi a Karlu Ungrovi, kteří s hořící Treblinkou v zádech prchají Polskem a rozhodují se, že s Němci sehrají bláznivou hru o přežití. Dobrodružství, kterému tito dva odvážlivci jdou dobrovolně vstříc, sleduje čtenář s otevřenou pusou a... někdy se na ně i zlobí! Když například seděli v noci na přerovském nádraží, fakticky volní a svobodní, proč se odtud nevydali někam do lesů, kde by válku už nějak přečkali? Proč místo toho odjeli do „jámy lvové“, do německé továrny a mnohokrát riskovali odhalení a zatčení? Bylo to hrdinství, nebo spíš furijantství?
Treblinka, slovo jak z dětské říkanky, je hrůzostrašný thriller, který se tomu, kdo jej jednou přečte, už nikdy nevymaže z mysli. Richard Glazar je nejen korunním svědkem příšerných zločinů (v Treblince bylo zavražděno kolem 700 000 lidí), ale i skvělým literátem, který dokázal dát svému svědectví punc dokonalé autenticity. Mezi válečnými memoáry patří „Treblince“ po právu zcela výjimečné místo, neboť její autor se takřka zázrakem vrátil z pekla, odkud nemělo být návratu...

středa 7. února 2018

KNIHY, NA KTERÉ SE TĚŠÍM (7)

Aprasinakniha

Pro čtenáře od 9 let – takže i pro důchodce!

Těším se, že se vrátím do časů mládí – kniha je prý inspirovaná Foglarem a to ji samo o sobě staví v mých očích hodně vysoko. Hlavně se však odehrává v prostředí, které mne v poslední době přímo fascinuje, totiž v „neznámé“ Praze. Narážím tím na dosud vydané tři díly nádherné publikace Praha neznámá, která seznamuje čtenáře s naším hlavním městem z úplně jiného úhlu pohledu, než je běžné – notoricky známé lokality zde musely dát přednost uličkám, zákoutím a náměstíčkům na periférii, aby se k překvapení čtenářů ukázalo, že i neznámá je Praha krásná...
Prašina je sice fiktivní čtvrť, ovšem jako by z oka vypadla výše zmíněným místům, kam nechodí turisté a kde se zastavil čas. Aspoň tak ji popisuje anotace a přidává k tomu adjektiva „tajuplná“, „temná“ či „strašidelná“. Podoba se Stínadly se evidentně nedá zapřít a zápasu mezi Rychlými šípy a Bratrstvem kočičí pracky (byť s jinými aktéry) si tu podle všeho užijeme také dost.
Prašina, která má co nevidět vyjít v nakladatelství Paseka, zkrátka slibuje být výbornou knížkou.

pondělí 5. února 2018

KNIHY, NA KTERÉ SE TĚŠÍM (6)

Aknihasustkova

Básně Terezy Šustkové jsou poselstvím o Kráse pozemského slzavého údolí...

Citlivá básnířčina mysl vnímá duchovní podstatu světa, snaží se ji vystihnout prostými, zároveň však umně proplétanými slovy a dosahuje v tomto pozoruhodné zručnosti. Ač výsostně spirituální, poezie Terezy Šustkové není odtržena od všední každodennosti, naopak právě v ní hledá záchytné body pro pochopení metafyzické ukotvenosti lidské existence. Je zde patrná vnitřní usebranost, s níž se přistupuje k inspiračním zdrojům, zárodkům to budoucích básní. Křehkost ve spojení s naturalistickým pohledem na „věci tohoto světa“ dává této poetice punc ryzosti a opravdovosti a je schopna přimět čtenáře k tichému zamyšlení se nad dnes nám už takřka nesrozumitelnými, ale vždy znovu se ve chvílích ztišení ke slovu hlásícími hlasy odkudsi „z jiného světa“, k němuž všichni směřujeme...  
První básnická sbírka Terezy Šustkové, vítězky Literární ceny Vladimíra Vokolka z roku 2016, vyjde v nakladatelství Host.

sobota 3. února 2018

ANRUF an DEUTSCHE FRAUEN!

Amerkelova

German women rise up! #120

Liebe Maria, Anna, Gertrude, Monika, Elfriede, Barbara, Ingrid, Hanelore, Birgit, Klara, Josefine...,  
endlich habt ihr es begriffen! Deutsche Männer sind feig una faul, ebenfalls deutsche Politiker, die dazu noch eine verräterische und hasserfüllte Wahnideologie des Multikulturalismus gegen das eigene Volk treiben. Die grösste Opfer dieser Verbrecher sind gerade ihr, die ihr der Grausamkeit der sogenannten „Flüchtlinge“ ausgeliefert werden, ohne die Möglichkeit zu haben, sich zu wehren. Jetzt ist es sogar bis dahin gekommen, dass in Deutschland das Gesetz gegen die „Hetzerei“ gilt, sodass man über diese jungen Muslime nur pozitiv und „tolerant“ sprechen darf.
German women rise up! #120
Deutsche Frauen! In ihren Besorgnissen seid ihr von ihrem Staat im Stich gelassen. Es wird ihnen niemand helfen und es ist gut, dass ihr es jetzt endlich wissen. Ihr habt nur noch die einzige Möglichkeit, nämlich zusammenzuhalten. Vereinigt euch und macht alles, damit ihre Stimme im ganzen Land hörbar ist.
German women rise up! #120
Junge Muslime in Deutschland sind im Aberglauben erzogen worden, dass die Frau ein minderwertiges Geschöpft ist, mit dem der Mann alles, was er will, machen kann. Hinter der riesigen Zahl der Vergewaltigungen der deutschen Mädchen und Frauen steckt die verrückte islamische Ideologie der Unterwerfung der Frauen. Seid nicht mehr wehrlose Opfer der tierischen Triebe der islamischen Eindringlinge – sagt das klare NEIN! zur Gleichgültigkeit, mit der ihre Politiker der Gewalt der Muslime gegen die deutschen Frauen zusehen!
German women rise up! #120

čtvrtek 1. února 2018

POLITICKÉ ŠKOLENÍ VENKOVA VČERA A DNES...

Asorosovamladez_2

Uvědomělá mládež vs. hloupí venkované...   

Domníval jsem se, že jde o klasický příklad fake news či poplašné zprávy, vymyšlené a vypuštěné do světa sociálních sítí nějakým vtipálkem. A myslím si to dosud, protože je to tak neuvěřitelné, že tomu nevěřím ani nyní, když to mám takříkajíc černé na bílém na nejrůznějších zpravodajských serverech...
Chápu ty, kterým se po prohře Jiřího Drahoše zhroutil svět. Hysterie kolem prezidentské volby spojená s barvitým vykreslováním apokalyptických hrůz, jež nás čekají a neminou v případě Zemanova vítězství, opravdu mohla psychicky labilnější jedince vést k přesvědčení, že je vše ztraceno a naše země bude v nejbližších dnech obsazena spojeneckými armádami Čínské lidové republiky a Ruské federace. Když se ukázalo, že ozbrojené síly obou velmocí nic takového nemají v úmyslu, situace se trochu zklidnila, ne však natolik, aby v myslích některých aktivistických exponentů ve vrcholných pozicích státního aparátu nedošlo ke zkratovitému myšlenkovému excesu, totožnému s tím, který se projevoval u komunistických funkcionářů v tzv. padesátých letech. Jestliže lidé na vesnicích nesdílejí politiku Strany a dál setrvávají na svých reakčních názorech, je nutné je přesvědčit, že všechno, co KSČ v čele se soudruhem Gottwaldem dělá, je k jejich prospěchu!
Tak nějak soudruzi přemýšleli a následně naše vesnice zaplavili tisíce mladých nadšenců se stranickou knížkou v kapse a Rudým právem v podpaží, aby svojí osvětovou prací vytrhli venkov z temna zpátečnictví a přeměnili sedláky na uvědomělé členy Jednotných zemědělských družstev. Dodejme, že tyto akce nepřinesly kýžený výsledek a komunisté se raději vrátili k osvědčené taktice teroru, rozkulačování a monstrprocesů.
Jak už jsem zmínil, moc tomu nevěřím a stále si myslím, že jde o dezinformaci. Jak by totiž mohl rektor univerzity přijít na takovou hovadinu, že začne posílat studenty na venkov, aby tam lidem vysvětlovali blahodárnou politiku Evropské unie, upozorňovali na hybridní hrozby z Východu, rozptylovali obavy z migrantské krize a svým mladistvým entuziasmem šířili v mimopražských částech země optimismus a pozitivní náladu. A to všechno jen proto, aby už příště nedošlo k tomu, že establishmentem stvořený a Českou televizí protěžovaný prezidentský kandidát prohraje s nějakým Zemanem či Okamurou.
Jinak ovšem proti těm spanilým jízdám mladých pražských eurohujerů mezi zaostalé venkovany nic nemám. Naopak – vidím v tom jedinečnou příležitost, jak se kavárenská zlatá mládež může seznámit s životem normálních lidí. Možná si pak někteří z nich řeknou, že svět asi opravdu není černobílý a třeba i začnou přemýšlet nad tím, zda to, co jim cpou do hlav na vysokých školách humanitního zaměření, není trochu (nebo i hodně) „ujeté“...
Takže ano – městská mládeži, vzhůru na venkov!