úterý 30. listopadu 2021

LIOU CCH'-SIN: TOULAVÁ ZEMĚ


 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Povídky podprůměrné kvality aneb čínský autor klesá do literárního propadliště...

Liou Cch'-sin se po celém světě proslavil (a myslím, že plným právem) trilogií Vzpomínka na Zemi, pokud jde ale o jeho další science-fiction tvorbu, jsem z ní dosti rozpačitý. Román Kulový blesk ještě ušel, ovšem Věk supernovy již nikoli. Nyní v nakladatelství Host vyšel soubor deseti povídek s názvem Toulavá země, který mou naději na změnu k lepšímu asi definitivně pohřbil. Rozhodně nechci říct, že se jedná o naprostý propadák, ovšem můj dojem z četby je tristní v celé knize jsem našel jen dvě průměrné povídky, zbytek je fantaskní mudrování bez jakéhokoli relevantního obsahu. Kde hledat příčinu takového sešupu do literárního podprůměru?

Je mimo jakoukoliv pochybnost, že Liou Cch'-sin má fenomenální znalosti z celé řady vědeckých oborů a dovede je umně využívat ke konstruování smělých futurologických hypotéz. Fascinován svými vizemi se ovšem podle mne přestává kontrolovat a ve snaze přicházet stále s něčím novým a překvapujícím upadá do výstředností, působících přesně opačně, než bylo zamýšleno. Jeho povídkovou knihou se tak jako příslovečná červená nit vinou monstrózní spekulace, zarážející svou naivitou a prvoplánovostí. Kratší literární útvary navíc evidentně nejsou jeho parketou, takže se ve výsledku nelze divit, že nás čínský autor kvalitou svých povídek nutí nevěřícně kroutit hlavou. 

Mikroéra, Čínské slunce, Požírač atd. to jsou slohové práce na úrovni žáka 2. stupně základní školy. Pro Liou Cch'-sinovy povídky je bohužel charakteristické i to, že jejich vcelku nadějný začátek bývá přerušen vařením z vody, autor jako by náhle nevěděl, kterým směrem se vydat a posléze se utápí v popisech technologických vymožeností postpostmoderní éry.  Samotné exhibování vědeckou erudicí však k vytvoření dobrého příběhu nestačí. Unifikovaná psychologie většiny postav navíc vytváří dojem, že člověka budoucnosti si máme představit jako skvělého specialistu ve svém oboru, u nějž však absentují lidské city a elementární morální principy.

Snad jen povídky Láska z Tchaj-Jüanu a Oči v batohu je možné vzít na milost. V první z nich je použit známý a dnes již celkem banální motiv vzpoury strojů, který je ovšem rozvinut do nebývale věrohodného vylíčení katastrofických následků hackerského útoku. Jestliže stále víc záležitostí v lidské společnosti obstarávají počítače, co se stane, když se vymknou kontrole? A to nikoli samy od sebe, ale prostřednictvím psychicky narušené osoby?

V té druhé jde o zamyšlení nad tragédií definitivní odloučenosti jedince od zbytku světa, což je rovněž téma, které není nové. Vzpomeňme jen na vědecko-fantastické romány o cestách do vesmíru, kdy v kosmických lodích, pohybujících se těsně podsvětelnou rychlostí, ubíhá čas značně odlišně od pozemského. Co se však může stát, když se raketa s lidskou posádkou vydá do hlubin Země? V povídce Oči v batohu se o tom dozvíme leccos zajímavého...

Jak však již bylo řečeno, dvě ucházející povídky z deseti jsou málo. Toulavá země způsobila, že Liou Cch'-sin je pro mě uzavřená kapitola...           

pondělí 22. listopadu 2021

OTEVŘENÝ DOPIS JEDNOMU G(R)AU(B)NEROVI...

v Praci, 22. 11. 2021

Pane Graubnere! 

Jako katolický křesťan jsem dlouho čekal na to, kdy se čeští a moravští biskupové konečně ozvou proti covidovému šílenství, organizovanému farmaceutickými mafiemi, zločinným státem a zkorumpovanými médii. Teď jsem se tedy díky vašemu prohlášení dočkal... ovšem pravého opaku! Namísto odsouzení očkovacího teroru jste vyzval katolíky, aby i oni šli poslušně spáchat zločin, který volá k Bohu o pomstu!

Asi o tom dobře víte, ale přece jen vám to připomenu: Na začátku vývoje tzv. proticovidové vakcíny bylo takovéto dítě. Je to holčička zabitá umělým potratem ve 22. týdnu těhotenství. Aby se daly její orgány použít, byla vyjmuta z těla matky císařským řezem a následně zaživa vykuchána. Její ledviny pak posloužily vrahům v bílých pláštích, aby mohli provádět své vědecké experimenty... 
 
A tady je další oběť genového inženýrství...
 
Ve vaší výzvě jsem se dočetl mimo jiné toto: Ty, kteří se nechali vystrašit, že se očkováním dopouští nějakého hříchu, ujišťuji, že to mohou udělat s čistým svědomím. Trochu bych vás poopravil nedopouštějí se nějakého, ale smrtelného hříchu proti 5. přikázání, za který je na věčnosti čeká peklo. To ostatně čeká i na vás na pohoršení, které jste svým hanebným prohlášením způsobil, se vztahují slova o mlýnském kameni a mořské hlubině. Vaše ujištění, že se lze naočkovat s čistým svědomím, ve mně evokuje větu z provolání Adolfa Hitlera k Wehrmachtu před tažením do Ruska: Vojáci, osvobozuji vás od pověry, které hloupí lidé říkají svědomí!

A  vy, milí bratři a sestry, kteří se na základě výzvy pana Graubnera chystáte do očkovacích center udělat tečku za covidem“, uvědomte si jedno: Až se po smrti ocitnete v pekle, bude vám snad útěchou, že tam spolu s vámi trpí věčnými tresty i otec arcibiskup“?
 
Jan Hofírek 

pátek 19. listopadu 2021

PETR RYSKA: PRAHA NEZNÁMÁ V

 





















Fascinující knižní série o neznámých pražských pamětihodnostech pokračuje!

Tak tu máme pátý díl... Nikdy bych nevěřil, že je možné během tak krátké doby přijít s dalším pokračováním této jedinečné publikace! Jak to jen ten Petr Ryska dělá, že nás už opět zve na procházky nádhernými pražskými zákoutími, o kterých mnozí nemají sebemenší tušení, protože Praha pro ně znamená Karlův most, Hrad, Národní divadlo, Staroměstské a Václavské náměstí... a to je tak zhruba všechno. K tomuto druhu návštěvníků našeho hlavního města jsem donedávna patřil i já. Dnes mohu říct, že se ze mě postupně stává znalec a obdivovatel i druhé tváře stověžaté krásky na Vltavě, a to právě díky knihám Praha neznámá, jejichž autor je v tomto směru odborníkem na slovo vzatým a stále znovu (teď už tedy popáté!) nás o tom přesvědčuje.

Důležité je zmínit, že psát knihy tohoto druhu je velice složité, protože ony se vlastně nepíší, ale spíše skládají, kompletují a cizelují. Divné, že? Hned to ale vysvětlím. Takže podle mého názoru si musí Petr Ryska nejdříve vyhledat příslušnou lokalitu, pak si ji projít, pořídit fotografie těch nejatraktivnějších míst, pohovořit s majiteli zdejších nemovitostí za účelem co nejdůkladnějšího poznání jejich historie i současnosti a vymyslet turistické trasy pro ty, kdo by se chtěli (až bude kniha na světě) vydat v jeho stopách...

A kam nás tedy zavede autor tentokrát? Nejprve si projdeme Haštalskou čtvrť a seznámíme se s jejím úchvatným geniem loci. Nevím, nakolik je pravdou, že právě zde přišel Jaroslav Foglar na myšlenku tajuplných Stínadel obývaných hrdými Vonty, ale docela bych tomu věřil. Zdejší uličky, plácky a náměstíčka jsou totiž jako stvořené pro noční výpravy Rychlých šípů, pátrajících po záhadném hlavolamu...

Celá recenze zde:

https://www.knihcentrum.cz/recenze-praha-neznama-v