Kniha, schopná vyburcovat nás z konzumní apatie...
Literární styl, kterému mám ve zvyku říkat „drastický lyrismus“. Mistrně napsaná novela, pojednávající o životě „před“ a „po“, kdy oním osudovým zlomem je rodinná tragédie, nemilosrdně bořící veškeré dosavadní „jistoty“. Hutný, takřka minimalistický text, skvělá analýza duchovního živoření tzv. moderního člověka, bloudícího labyrintem nabídky a poptávky, kteréžto dvě základní „transcendentály“ konzumní společnosti se vlamují i do intimity mezilidských vztahů a rodinných vazeb. Pedro Carmona-Alvarez, norský spisovatel chilského původu, ve své knize s nezvykle dlouhým názvem napíná tětivu dramatu „svého“ manželského páru až na samou hranici literární únosnosti a nutí nás klást si otázky po smyslu života.
„Všechny šťastné rodiny si jsou podobné, každá nešťastná rodina je nešťastná po svém.“ Známý citát L. N. Tolstého se dá aplikovat i na manželství dvou hlavních postav knihy – Kari a Johnny se sice neocitají v „originální“ situaci (myšleno tak, že nejsou bohužel jedinými rodiči, vyrovnávajícími se s podobným neštěstím), ale jejich utrpení je (protože nemůže nebýt) bytostně „jejich“, neboť jej prožívají jakožto dva „jedineční jedinci“. A byť jsou oba toliko fiktivními konstrukty autora a navzdory tomu, že reagují na náhlou změnu životního „paradigmatu“ víceméně s pasivní odevzdaností, je současně evidentní, že právě takto by se na jejich místě zachovali i mnozí z nás. „Psychologický naturalismus“, s nímž je onen „život poté“ vylíčen, působí na čtenáře nesmírně sugestivně a autenticky a je tomu tak dle mého názoru právě proto, že se v Kari a Johnnovi „vidíme“ a na jejich „příkladu“ si uvědomujeme svou latentní zranitelnost...
Pedro Carmona-Alvarez se ukazuje být excelentním průvodcem „pouští i pralesem“ lidské duše a nijak nás při tom „nešetří“. U některých pasáží vás napadne, zda už toho „nervydrásajícna“ není příliš a budete se ptát, proč se v něm autor tak „vyžívá“. Vzápětí si ale uvědomíte, že je vlastně dobře, když se tu a tam objeví kniha, která s námi pořádně „zatřese“. A ruku na srdce – občas by se každý z nás měl podívat na svůj život bez růžových brýlí a z dostatečného odstupu...
Myslím, že kniha v nás bude rezonovat ještě dlouho poté, co ji přečteme. Její poselství je navýsost provokativní a spočívá v následující otázce: Jak bych se asi zachoval a jakými cestami by se ubíral můj další život, kdyby se mně stalo totéž, co těm dvěma? Při hledání odpovědi si možná uvědomíme, že Láska (to velké písmeno je tam úmyslně) je – jakkoli to může znít jako klišé – nejvyšší životní hodnotou, protože jako jediná je schopna přežít všechny ztráty a zůstat nedotčená.
A počasí se změnilo, přišlo léto a tak dál je velkolepá psychologická skica, krutá a dojímavá zároveň. A třebaže je její vyznění pesimistické, já jsem v ní mezi řádky nalezl i zrnka existenciální naděje. Uvědomuji si samozřejmě, že moje recenze je napsána dosti expresívním stylem, ale pokusil jsem se takto „netradičně“ vyjádřit své subjektivní pocity z četby knihy, jež na mě udělala silný dojem a kterou tímto vřele doporučuji všem milovníkům hodnotné literatury.