pátek 30. listopadu 2018

PEDRO CARMONA-ALVAREZ: A POČASÍ SE ZMĚNILO, PŘIŠLO LÉTO A TAK DÁL























Kniha, schopná vyburcovat nás z konzumní apatie...

Literární styl, kterému mám ve zvyku říkat „drastický lyrismus“. Mistrně napsaná novela, pojednávající o životě „před“ a „po“, kdy oním osudovým zlomem je rodinná tragédie, nemilosrdně bořící veškeré dosavadní „jistoty“. Hutný, takřka minimalistický text, skvělá analýza duchovního živoření tzv. moderního člověka, bloudícího labyrintem nabídky a poptávky, kteréžto dvě základní „transcendentály“ konzumní společnosti se vlamují i do intimity mezilidských vztahů a rodinných vazeb. Pedro Carmona-Alvarez, norský spisovatel chilského původu, ve své knize s nezvykle dlouhým názvem napíná tětivu dramatu „svého“ manželského páru až na samou hranici literární únosnosti a nutí nás klást si otázky po smyslu života.
„Všechny šťastné rodiny si jsou podobné, každá nešťastná rodina je nešťastná po svém.“ Známý citát L. N. Tolstého se dá aplikovat i na manželství dvou hlavních postav knihy – Kari a Johnny se sice neocitají v „originální“ situaci (myšleno tak, že nejsou bohužel jedinými rodiči, vyrovnávajícími se s podobným neštěstím), ale jejich utrpení je (protože nemůže nebýt) bytostně „jejich“, neboť jej prožívají jakožto dva „jedineční jedinci“. A byť jsou oba toliko fiktivními konstrukty autora a navzdory tomu, že reagují na náhlou změnu životního „paradigmatu“ víceméně s pasivní odevzdaností, je současně evidentní, že právě takto by se na jejich místě zachovali i mnozí z nás. „Psychologický naturalismus“, s nímž je onen „život poté“ vylíčen, působí na čtenáře nesmírně sugestivně a autenticky a je tomu tak dle mého názoru právě proto, že se v Kari a Johnnovi „vidíme“ a na jejich „příkladu“ si uvědomujeme svou latentní zranitelnost...
Pedro Carmona-Alvarez se ukazuje být excelentním průvodcem „pouští i pralesem“ lidské duše a nijak nás při tom „nešetří“. U některých pasáží vás napadne, zda už toho „nervydrásajícna“ není příliš a budete se ptát, proč se v něm autor tak „vyžívá“. Vzápětí si ale uvědomíte, že je vlastně dobře, když se tu a tam objeví kniha, která s námi pořádně „zatřese“. A ruku na srdce – občas by se každý z nás měl podívat na svůj život bez růžových brýlí a z dostatečného odstupu...
Myslím, že kniha v nás bude rezonovat ještě dlouho poté, co ji přečteme. Její poselství je navýsost provokativní a spočívá v následující otázce: Jak bych se asi zachoval a jakými cestami by se ubíral můj další život, kdyby se mně stalo totéž, co těm dvěma? Při hledání odpovědi si možná uvědomíme, že Láska (to velké písmeno je tam úmyslně) je – jakkoli to může znít jako klišé – nejvyšší životní hodnotou, protože jako jediná je schopna přežít všechny ztráty a zůstat nedotčená.
A počasí se změnilo, přišlo léto a tak dál je velkolepá psychologická skica, krutá a dojímavá zároveň. A třebaže je její vyznění pesimistické, já jsem v ní mezi řádky nalezl i zrnka existenciální naděje. Uvědomuji si samozřejmě, že moje recenze je napsána dosti expresívním stylem, ale pokusil jsem se takto „netradičně“ vyjádřit své subjektivní pocity z četby knihy, jež na mě udělala silný dojem a kterou tímto vřele doporučuji všem milovníkům hodnotné literatury.
   


















středa 28. listopadu 2018

POETICKÉ KOMENTÁŘE (170)




















A č   n e m á m   v ů b e c   t u c h a

c o   ž e   t o   p ř e s n ě   j e

k o u p í m   s i   k i l o   p s t r u c h a

k d y ž   h o   m a j   v e   s l e v ě . . .

neděle 25. listopadu 2018

POETICKÉ KOMENTÁŘE (169)



















T o   j e   d o s t   z á h a d n á   p ř e d p o v ě ď   p o č a s í

k d o p a k   j i   n a p s a l   a   p ř e d e v š í m  –  p r o č   a s i ?

Z d á   s e ,  ž e   n ě j a k ý   o b c h o d n í k   z   V i e t n a m u

d ě l á   t u   s v ý m   b o t á m   s v é r á z n o u   r e k l a m u . . .


pátek 23. listopadu 2018

CLIFFORD A. PICKOVER: KNIHA O FYZICE























Nechte si rozšířit své fyzikální obzory na slovo vzatým odborníkem!

Když kočí práskne bičem, nedělá vlastně nic neobvyklého – nejspíš chce popohnat koně k větší rychlosti, popř. to může být i výrazem jeho radosti z toho, že se v krásném letním odpoledni nepotí v jednom z těch nablýskaných aut, která ho na venkovské silnici předjíždějí, ale užívá si přírody a pohody. Protože jsem z vesnice a okolo koní jsem se kdysi tak trochu „motal“, vím z vlastní zkušenosti, že prásknout bičem tak, aby práskl, není úplně jednoduché. Musíte jím prudce švihnout dopředu a vzápětí ten pohyb stejně prudce zastavit – a při troše trpělivosti a vytrvalosti budete brzy práskat bičem jako když bičem mrská... Stejně jsem ale donedávna netušil, proč tomu tak je – tedy proč, když se tím bičem správně švihne, to práskne. Teď už to vím – díky knize Kniha o fyzice, resp. jejímu autorovi, jímž není nikdo jiný než můj „starý známý“ (viz mou recenzi na Matematickou knihu) Clifford A. Pickover!
Populární americký autor si (jako ostatně vždy) ukrojil hodně velké sousto, vypořádal se s ním však opět bravurně. Pro představu, v jakém časovém rozpětí se kniha pohybuje, uveďme názvy úvodní a závěrečné kapitoly – Velký třesk (cca 13,7 miliardy let „nazpátek) a Kvantové znovuzrození (100 bilionů let „dopředu“)! Mezi těmito dvěma „daty“ si Clifford Alan Pickover vybral naší pozornosti hodné fyzikální fenomény, s nimiž nás seznamuje formou jakýchsi medailonků, kdy je k fotografii přiřazen populárně-naučný text. Fyzika se tak z přísně vědecké disciplíny mění na záležitost dobrodružnou i zábavnou, náš svět je jedním velikým jevištěm, na němž se odehrávají fascinující představení v podání skvělých „herců“ s exoticky znějícími jmény – Světelný foton, Božský boson, Mocná gravitace či Záhadná superstruna...
Kromě „vážné“ fyziky jsou v knize zastoupeny i  „prkotiny“, na nichž lze ovšem výborně demonstrovat složitost zdánlivě banálních jevů. Vezměme si třeba golfový míček – ty důlky na něm nejsou kvůli estetice, ale z ryze praktického (rozuměj fyzikálního) důvodu, přičemž ani jejich počet není libovolný. Tzv. čínská kachna zase vypadá jako dětská hračka pouze do doby, než se seznámíme s komplikovaným mechanismem, díky němuž máme dojem, že se podařilo sestrojit perpetuum mobile. A máte-li doma knihovnu (čím více svazků, tím lépe!), můžete se v praxi přesvědčit, že paradox nekonečného převisu opravdu funguje!
Před časem mne v případě Matematické knihy napadlo, že by se mohla používat ve školách jako učebnice, neboť by určitě přispěla k zatraktivnění tohoto ne zrovna oblíbeného předmětu. A stejný pocit mám i nyní, když jsem si pročetl Knihu o fyzice – Clifford A. Pickover je rovněž zde skvělým propagátorem, schopným zaujmout i čtenáře (a teď mluvím o sobě), který fyziku nikdy neměl za své hobby.
Závěrem už jen stručně. Kniha je precizně „udělaná“ – kvalitní křídový papír a nádherné fotografie potěší oko každého bibliofila. Byla by hezkým vánočním dárkem, který by určitě udělal radost. Za sebe mohu říct, že v mé knihovně rozhodně nezapadne prachem, protože se k ní budu rád a často vracet. 

úterý 20. listopadu 2018

ROMAN CARDAL: MYSLET V DIKTATUŘE KOREKTNOSTI























Ještě není vše ztraceno aneb jak se nenechat zotročit politickou korektností

Padesátá léta jsem sice nezažil, vím však, že ti, kdo se tenkrát protivili komunistické moci, byli označováni za „agenty imperialismu“, „válečné štváče“ a „nepřátele lidu“. A podle toho se s nimi i zacházelo – charakteristickým znakem této strašné doby jsou vykonstruované procesy, popravy a žalářování těch, kdo zastávali jiné než státní mocí vyžadované názory a postoje...
O období normalizace již mohu mluvit z vlastní zkušenosti. Slovník se sice změnil (svobodomyslné a nezávisle myslící jedince označoval vládnoucí režim za „antisocialistické elementy“, „protispolečenské živly“ a „nezákonné struktury“) a od poprav se upustilo, teror však pouze nabyl jiných forem. Věznění, vyhazování ze zaměstnání, nucená emigrace a pronásledování Státní bezpečností – takový byl v kostce život tehdejších disidentů.
Nyní prý žijeme ve svobodné, liberální a pluralitní společnosti, kde lidé mohou vyjadřovat své názory bez obav z toho, že by je za ně někdo perzekuoval. Je tomu ale opravdu tak? Vidíme, že nikoli. I v současné době existuje oficiální státní doktrína, ještě dnes se stává (a bohužel stále častěji), že nekonformně myslící lidé se dostávají do konfliktu s propagátory nové ideologie. Nálepku xenofoba, rasisty či fašisty spolehlivě dostane každý, kdo nesdílí nadšení z multikulturalismu, migrace, práv „sexuálních menšin“ atd.
Roman Cardal je významný český filosof (osobně ho považuji za vůbec nejlepšího), autor monumentálního díla Identita a diference a řady jiných spisů. Jestliže si člověk jeho formátu, zabývající se subtilními metafyzickými problémy, udělá čas, aby napsal knihu ryze praktickou (Myslet v diktatuře korektnosti má totiž podtitul Příručka pro nepřizpůsobivé), pak je to evidentně známkou toho, že situace je opravdu vážná! „Měkká totalita“ je termín, který pro současné politické poměry Západu používají mnozí – jen málokdo však dokáže provést jeho analýzu s takovou brilantostí, jako právě Cardal. Ten, kdo si jeho knihu přečte, bude se mnou určitě souhlasit v tom, že se jedná nejen o skvělý rozbor fenoménu zvaného politická korektnost, ale též o užitečný „návod k použití“, poskytující přemýšlivým lidem účinnou obranu proti manipulaci a indoktrinaci. A že k ní dochází, o tom není pochyb.
Student si stěžuje, že na univerzitě si lze koupit knihu, jejíž autor je podle jeho názoru xenofob. Rektor ji poslušně vyřadí z prodeje... Knihkupectví pořádá autogramiádu, kterou následně zruší, protože ji napsala „islamofobka“... Nakladatelství avizuje vydání románu ruského autora, načež čtenářům sdělí, že kniha nevyjde – spisovatel je totiž „proputinovec“... Tyto tři příklady z nedávné doby jsou smutným svědectvím toho, že politická korektnost u nás zapustila vskutku hluboké kořeny a nebude nijak lehké se od ní osvobodit.
Ukazuje se, že vedle demokraticky volených orgánů státní moci tu existují paralelní struktury, které žádný mandát nemají, přesto však disponují obrovským vlivem. Vznikl nový, takříkajíc „pražsko-kavárenský“ establishment, ovládající mainstreamová média, jejichž prostřednictvím vyvíjí nátlak na státní instituce s cílem změnit stávající společenská paradigmata například ohledně lidských práv údajně „utlačovaných menšin“. Nejúčinnějším nástrojem této „sluníčkářské“ propagandy je politická korektnost, resp. dehonestace všech, kdo zastávají „homofobní“, „xenofobní“, “islamofobní“ či jiné názory. Když k tomu připočteme cenzuru, která se v tzv. veřejnoprávních médiích stala postupem doby normou a koordinovaný útok novodobých udavačů vůči autorům „nenávistných“ (rozuměj politicky nekorektních) komentářů na sociálních sítích, pak je zřejmé, že tu probíhá antidemokratická revoluce samozvaných „elit“.
Kdosi řekl, že k tomu, abychom mohli úspěšně bojovat se svým nepřítelem, musíme ho dobře znát. Kniha Myslet v diktatuře korektnosti nám poskytuje množství zásadních informací o těch, kdo chtějí uchopit moc ve státě nikoli demokratickou cestou, nýbrž „pochodem institucemi“. Kam tito neomarxističtí šílenci přivedli Německo, Francii, Anglii a další západní země, je snad každému myslícímu člověku jasné. Kniha Romana Cardala má potenciál otevřít oči i ostatním a přispět tak k tomu, aby k podobným neblahým koncům nedošlo i u nás... 

      

neděle 18. listopadu 2018

STEVEN PRICE: VE SVITU PLYNOVÝCH LAMP























Kanadský spisovatel stvořil literární perlu!

Hodně náročná četba, ale za trpělivost a vytrvalost jsme odměněni nádherným literárním zážitkem. Je to jedna z těch knih, u nichž jejich autorům nejde v první řadě o příběh jako takový (tj. o jeho napsání podle obvyklých schémat prozaického kánonu, čtenářskou atraktivitu atd.), nýbrž o vytvoření určité specifické atmosféry, v níž se odehrává. V knize Ve svitu plynových lamp se primárně jedná o navození pocitů přízračného tajemna, nedefinovatelného nebezpečí, existencionální prázdnoty a děsivého, pitoreskního magična, v nichž se má čtenářova mysl po celou dobu nacházet. To, že se toto „duchovno“ takříkajíc „zhmotňuje“ v Londýně druhé poloviny 19. století, je vcelku nepodstatné – stejně dobře by to mohlo být nějaké jiné město. Ale „výběr“ to byl zajisté zdařilý – velkoměsto na Temži je přece pro zločin jako stvořené... Pro přesnost je ovšem třeba dodat, že se občas ocitneme i jinde (Jižní Afrika, Ohio, Virginie).
Děj knihy osciluje mezi osudy dvou mužů, kteří se shodou okolností ve stejnou dobu objevují v Londýně. William Pinkerton se zde pokouší najít tajemného zločince jménem Edward Shade, o němž nic bližšího nevíme a jehož samotná existence je předmětem sporu. Některé indicie totiž naznačují, že žádný takový člověk nikdy nežil a Pinkerton se zbytečně honí za pouhým přízrakem. Tím druhým mužem je Adam Foole, ke kterému se donese informace, že jeho dávná láska, s níž se kdysi seznámil za dramatických okolností v Kapském městě, žije v Londýně. Tam ovšem zjišťuje, že Charlotta Reckittová již není mezi živými a když se dává do pátrání po okolnostech její smrti, v jednu chvíli se jeho kroky zkříží s Pinkertonovými...
Jestliže jsem napsal, že u této knihy forma převažuje nad obsahem, pak to samozřejmě není myšleno nijak pejorativně. Je sice pravda, že děj postupuje pomalu a čtenář může mít chvílemi pocit, že kanadský autor se tak trochu vyžívá v „psaní pro psaní“, postupně se ale ukazuje, že tu jde o originálně promyšlený záměr. Sondy do dřívějšího života obou protagonistů mistrně propojují minulost s přítomností a pozvolna odhalují jejich „pravou tvář“ – William Pinkerton i Adam Foole před námi defilují jako záhadné postavy, jejichž životní dráhu formovaly zážitky z krutého dětství, které je pronásledují dosud. Takřka obsedantní úsilí proniknout ve vzpomínkách k nějakému racionálně uchopitelnému bodu, od nějž se začaly odvíjet „dějiny jejich duší“, je neustále konfrontováno s přítomnou realitou londýnských hospod, brlohů a stok. Permanentní napětí mezi „tenkrát“ a „teď“, které autor velejemnými psychologickými nuancemi dovádí k dokonalosti, činí z této knihy skutečnou literární perlu.
Zajímavý je ještě jeden detail. U přímé řeči absentují v knize uvozovky, což by za jiných okolností působilo nezvykle až rušivě. Zde to nejen nevadí, ale paradoxně dokonce přispívá ke čtenářskému „komfortu“ – tato „tisková anomálie“ s temným a komplikovaným příběhem skvěle ladí!
A nesmíme zapomenout ani na výkon Lucie Mikolajkové, která opět dokázala, že patří mezi naše nejuznávanější a nejžádanější překladatelky plným právem. Má určitě nemalou zásluhu na tom, že se kniha tak výborně čte a vyvolává pocity a emoce jako málokterá jiná. Závěrečné resumé jednou větou tedy zní: román Ve svitu plynových lamp je dle mého názoru největší literární událostí letošního podzimu. 
   
 

čtvrtek 15. listopadu 2018

PORAZIT BABIŠE V DEMOKRATICKÝCH VOLBÁCH NEUMÍ...












... a tak to naši „demokraté“ zkouší po bolševicku!

Z úst pánů Fialy (myslím toho z ODS), Bělobrádka, Kalouska, Gazdíka a dalších „demokratických“ politiků teď v souvislosti s posledními událostmi slyšíme rozhořčená prohlášení o tom, že Babišovy mafiánské praktiky dosáhly vrcholu a že něco takového už nelze tolerovat. A následují patetické otázky typu: Opravdu voličům Andreje Babiše neotevře oči ani to, jak se tento člověk chová k vlastnímu synovi, kterého nechal zavléct na Krym, aby se vyhnul policejnímu vyšetřování? Budou kobliháři nadále volit podvodníka, který jim lže do očí a dělá si z nich užitečné idioty? Copak je možné, aby měl slovenský oligarcha i po tomto skandálu nadále třicetiprocentní podporu? Zkusme si ale zachovat chladnou hlavu a podívat se na celou věc právě pohledem těch „blbců, co skočili Andrejovi na špek“ – tedy na koblihu...
Babiš se přece na naší politické scéně nezjevil jako nějaký bájný Deus ex machina! On a jeho ANO jsou klasickou protestní volbou, kterou zplodila neochota a neschopnost popřevratových mocenských garnitur zajistit obyčejným lidem slušnou existenci a nechat je alespoň trochu participovat na plodech jejich práce, kterou vykonávají pro novodobé kapitalistické zbohatlíky. Udělala snad ODS někdy něco dobrého pro manuálně pracující lidi? Na dělníky kašlala i ČSSD, která se raději věnovala neomarxistickému sociálnímu inženýrství a podlézání Bruselu. Může se někdo za tohoto stavu věcí divit, že lidé práce si našli spasitele právě v Babišovi? Vždyť ten pro ně za pár let udělal víc, než všechny pravicové i levicové vlády za celá desetiletí! Babiš navíc sice polovičatě a nedůsledně, ale přece jen brání státní suverenitu – jeho názor na tzv. „uprchlíky“ koresponduje s většinovým míněním národa. Nebýt jeho, naši eurohujeři by skandální Pakt OSN o migraci schválili všemi deseti!
Jsem přesvědčen o tom, že ti, kteří volí Babiše, tak nečiní s nějakým nadšením. Naprosto realisticky v něm ale vidí menší zlo a zdravý selský rozum jim říká, že jeho pád by opět přivedl k moci lidi, s nimiž už udělali v minulosti hodně špatnou zkušenost a nechtějí se proto spálit podruhé. Nehodlají zkrátka vyměnit čerta Babiše za ďábla v podobě zkrachovalých existencí z dob opoziční smlouvy a kmotrokracie.
K Babišovi prostě dnes neexistuje rozumná alternativa. Údajní „demokraté“ si jsou vědomi toho, že demokraticky se jej nezbaví a vymysleli tudíž bolševické převzetí moci prostřednictvím pražské pravdoláskařské lůzy, kterou chtějí 17. listopadu nahnat do ulic. Pokus o Majdan na výročí státního svátku jim však ani tentokrát nevyjde – Česká republika totiž není jen Praha, ale i Vejprty, Řitka a Nelahozeves...
A tak může Andrej Babiš na těch pár stovek pražských Pepíků, co teď budou každý večer vyřvávat na Václaváku, udělat hodně velký (viz obrázek) dlouhý nos!
  



 

středa 14. listopadu 2018

STEPHAN ORTH: COUCHSURFING V RUSKU























Výborný cestopis – desetitýdenní výlet německého „couchsurfingera“ po Rusku 

Stephan Orth si nejspíš řekl, že je lepší jednou vidět než stokrát slyšet a hned se také podle tohoto známého přísloví zařídil – vyrazil do Ruska, aby se na vlastní oči přesvědčil, jak to tam doopravdy vypadá. Aby si zajistil bezplatné ubytování v nejrůznějších koutech obrovské země, využil metodu, zvanou couchsurfing. Kdo neví, o co jde, se to záhy dozví – a nádavkem k tomu si přečte zajímavé povídání o tom, co všechno tento mladý Němec během svého putování od Moskvy po Vladivostok zažil, s kým a s čím se setkal, zkrátka jak na něj jakožto typického „zápaďáka“ zapůsobila země, uchovávající si dodnes odér jakéhosi přízračného tajemna a mystického iracionálna...
„Rusko se nedá pochopit rozumem...“ – kdo by neznal tuto slavnou větu neméně slavného básníka Fjodora Ivanoviče Ťutčeva! Zdá se to být neuvěřitelné, ale cestovatelské zážitky Stephana Ortha potvrzují, že „nepochopitelnost“ Ruska zdaleka není záležitostí toliko dávné minulosti (Ťutčevův citát pochází z 19. století) – s jejím „dědictvím“ se tam můžeme setkávat až do dnešních dnů. Tedy – v neevropské části Ruska určitě.
A právě v těchto místech strávil německý dobrodruh převážnou část své anabáze, což je samo o sobě zárukou informačně bohaté a napínavé četby. Když k tomu připočteme jeho schopnost „vyhmátnout“ ze svých dojmů a prožitků to nejpodstatnější, pak nepřekvapí, že se Couchsurfing v Rusku setkal v Německu s takovým ohlasem. Jakkoli je jasné, že v žádném případě nemůže jít o nějaký „reprezentativní“ pohled na Rusko (na to je tato země příliš veliká, resp. doba, kterou zde Stephan Orth strávil, krátká), má určitě význam si knihu přečíst.
Na jejích stránkách se totiž setkáme s tolika originálními lidmi, místními kuriozitami a všemožnými „nepochopitelnostmi“, že se nestačíme divit. Např. v sibiřské vesničce Žarovsk žije jistý Vissarion, který se považuje za Božího posla a zakladatele nového náboženství, jež je jakousi směsicí těch stávajících. Postupem doby se kolem něj soustředilo na pět tisíc stoupenců, vyznávajících životní styl, pro který se u nás obvykle užívají adjektiva „alternativní“ či „netradiční“. Jiný podobný nadšenec opustil svou skvěle rozjetou kariéru bankéře a přestěhoval se na ostrov v jezeře Bajkal, aby tam postavil kostel a ubytovnu, kterou mohou zdarma využívat turisté. Atrakcí par excellence je město Mirnyj – tedy ne ono samo, ale obrovitánská kuželovitá díra (bývalý diamantový důl), na jejímž úpatí stojí...
Za jisté negativum knihy považuji autorovu apriorní zaujatost vůči ruské politice a prezidentu Putinovi. Stephan Orth je klasický „sluníčkář“, který bez výhrad věří mainsteamovým médiím ve věci tzv. „ruské propagandy“ včetně údajného ovlivňování voleb v západních zemích ze strany Ruska. Často se zjevným despektem hovoří o ruském obyvatelstvu, dle jeho názoru nekriticky  přejímajícím oficiální kremelskou ideologii – sám je ovšem (aniž si to ve své naivitě uvědomuje) v zajetí mnohem horší multikulturně-prouprchlické propagandy, kterou mocenský establishment praktikuje v řadě zemí Evropské unie včetně jeho vlastní...
Naštěstí se Stephan Orth věnuje politice jen okrajově, takže mu jeho politologická extempore rádi odpustíme. A to tím spíše, že kniha je mimo jiné vynikající sondou do duše ruského národa, která je pro nás Evropany mnohdy opravdu nepochopitelná. V kladném smyslu tohoto slova!          

pondělí 12. listopadu 2018

MARIE SVATOŠOVÁ: NEBOJ SE VRÁTIT DOMŮ























Ve slovech Marie Svatošové je ukryta životní moudrost nebývalé intenzity! 

Na úmrtních oznámení bývá většinou nějaký citát, vyjadřující životní krédo zesnulého, jeho přesvědčení o nesmrtelnosti lidské duše apod. Všiml jsem si, že často se jedná o verše básníka Josefa Václava Sládka:
V náručí Boží, odkud jsme vyšli,
večer se všichni sejdeme zas
Někdy je tam přidán ještě jeden řádek:
kdo by se děsil, kdo by se třás!
Strach ze smrti je všeobecně pokládán za přirozený, patrně proto, že s ní nemáme žádnou osobní zkušenost a tudíž nevíme, co nás „tam“ čeká. V knize Neboj se vrátit domů rozmlouvá Aleš Pelán se ženou, která je pevně přesvědčena o tom, že výše uvedené verše jsou pravdivé a smrt je tak pouze přechodem do věčného života s Bohem...
Když si zadáme do vyhledávače heslo „hospicové hnutí v ČR“, stoprocentně narazíme i na jméno Marie Svatošová – jako by to byla dvě synonyma! A je tomu skutečně tak – troufám si dokonce tvrdit, že nebýt této statečné a neúnavné ženy, jdoucí proti proudu společenského nezájmu o nevyléčitelně nemocné a umírající, žádné hospici bychom u nás neměli.
Jestliže paní Svatošová neopomene nikdy zdůraznit, že bez Boží pomoci by ničeho nedosáhla, pak za tím rozhodně není falešná skromnost, nýbrž přesvědčení o pravdivosti přísloví „bez Božího požehnání marné lidské namáhání“. A když už jsme u těch přísloví, je dobré v této souvislosti zmínit ještě ono známé „člověče, příčiň se a Bůh ti pomůže“.  A do třetice: „Pracuj tak, jako by všechno záleželo na tobě a modli se tak, jako by všechno záleželo na Bohu!“
Tím je vlastně v kostce vyjádřen život Marie Svatošové, jejíž „utopické“ vize se nakonec proměnily v realitu české hospicové péče, na jejíž úroveň můžeme být právem hrdí. Byla to ovšem dlouhá cesta a i když ani dnes ještě není skončena, základní směr je definitivně nastaven. První vlaštovku (hospic Anežky České v Červeném Kostelci) následovaly postupně další zařízení, v nichž mohou lidé v konečném stádiu onkologického či jiného nevyléčitelného onemocnění v důstojném prostředí a bez bolestí očekávat konec své pozemské pouti...
Síť hospiců, která u nás po roce 1989 vyrostla takříkajíc „na zelené louce“, měla a má i řadu „vedlejších“ pozitiv. Zcela se např. změnil společenský pohled na „kvalitu umírání“. Nemoc, stáří, smrt – za minulého režimu tyto „poslední věci člověka“ příliš neladily s oficiální doktrínou o šťastném budování zářných socialistických zítřků a podle toho to i vypadalo. Obvyklou byla smrt v neosobním prostředí nemocničního pokoje, kam se pro tu chvíli postavila zástěna, aby se ostatní pacienti nevylekali pohledem na nebožtíka. Jistě, ani dnes to v tomto směru není mnohdy ideální, ale tabuizace smrti je přece jen překonána.
O hospicích kdosi řekl, že to jsou „porodnice pro nebe“. Myslím, že je to krásné přirovnání a že s ním mohou souhlasit i „nevěřící“. Snad je ještě dobré dodat, že kritériem pro přijímání pacientů není jejich náboženské vyznání, ale výlučně jen zdravotní stav.
Kniha Neboj se vrátit domů je samozřejmě víc než jen průvodcem po českých hospicích. Dá se říct, že její hlavní poselství spočívá v „netradičním“ pohledu na smysl lidského života a tím vlastně i na smysl umírání a smrti. Marie Svatošová není náboženskou agitátorkou, zároveň však ale nikoho nenechává na pochybách, že právě křesťanská víra ji v její práci rozhodujícím způsobem motivuje. Domnívám se, že zde je třeba hledat onen zásadní rozdíl mezi „světským“ a „náboženským“ přístupem k pacientům, označovaným za tzv. „beznadějné případy“. Zatímco liberální humanisté jako nejlepší řešení pro ně vidí euthanázii, Marie Svatošová buduje hospice, v nichž mohou umírat přirozenou smrtí...
Ať už jste věřící, nebo nevěřící, knihu si určitě přečtěte. Je plná hluboké moudrosti ženy, jež značnou část svého života zasvětila láskyplné pomoci těm, na něž dnešní konzumní společnost často zapomíná. Umírat však jednou bude každý z nás...

 
 





sobota 10. listopadu 2018

POETICKÉ KOMENTÁŘE (168)
























Je   t o   z ř e j m ě   o c h l a s t a ,

k t e r ý   v š e c h n o   p r o c h l a s t á

n a v í c  ( c o ž   s e   n e v i d í )

o n   s e   z a   t o   n e s t y d í !

čtvrtek 8. listopadu 2018

POETICKÉ KOMENTÁŘE (167)



































P e p o ,  V a š k u ,  K a r l e ,  J é ň o

n e b o j t e   s e ,  n i c   t o   n e n í

b u d e t e   m í t   s v o j e   j m é n o

n a p s a n é   n a   p ř i r o z e n í

úterý 6. listopadu 2018

NIKOLAJ NIKULIN: V PRVNÍ LINII























Knih o druhé světové válce z pera jejích přímých účastníků jsem přečetl desítky. A každá z nich – ať už šlo o paměti generálů či prostých vojáků – mně něčím zaujala a pomohla mi nějak nově a plastičtěji pohlížet na tento největší vojenský konflikt v dějinách lidstva. Tato má „válečná sečtělost“ měla i jeden zvláštní „vedlejší efekt“ – donedávna jsem se domníval, že už se patrně neobjeví kniha na toto téma, která by mě mohla něčím překvapit. Pak se mi ale dostaly do rukou vzpomínky Nikolaje Nikulina – a všechno bylo náhle jinak!
... Je 22. června 1941 a německá vojska překračují hranice Sovětského svazu. Jedním z cílů plánu Barbarossa je i dobytí Leningradu, důležitého průmyslového centra, jehož ztráta by pro sovětské velení znamenala katastrofu. Když Němci v září dosáhnou městských předměstí, setkají se s nebývale silným odporem Rudé armády a Hitler se rozhoduje namísto přímého útoku Leningrad obklíčit a jeho obránce a obyvatele vyhladovět. Začíná strašlivá blokáda, během níž od 8. září 1941 do 7. ledna 1944 zahyne hladem půl milionu civilistů. Linie fronty není statická – sovětské pokusy o prolomení německého sevření a snahy Wehrmachtu ještě víc utáhnout smyčku vedou k „opotřebovávací“ válce, jejíž konec se zdá být v nedohlednu...
Za těmito faktograficky strohými a neosobními údaji se pochopitelně skrývají tragické příběhy tisíců a desetitisíců jednotlivců, přímých aktérů hrůzných bojů, které svou intenzitou a brutalitou snesou srovnání se stalingradskou bitvou. Jedním z nich je i mladík s poněkud komickým jménem Nikolaj Nikolajevič Nikulin – když je jako osmnáctiletý poslán bránit Leningrad, navíc na nejnebezpečnějším úseku, je smířen s tím, že mu zůstává pouze několik dnů života. Všude kolem sebe vidí smrt a zkázu, což by ještě nebylo to nejhorší. To, co ho šokuje nejvíc, je nesmyslnost rozkazů, které ženou sovětské vojáky do beznadějných útoků proti německým opevněním, kde umírají po tisících, aniž by jejich smrt měla sebemenší vojenský význam.

Recenze zde:

https://www.knihcentrum.cz/valecne-pameti-uplne-jinak-fascinujici-vypoved-mladeho-rudoarmejce







pondělí 5. listopadu 2018

BUDEME VODNÍMU PÓLU ŘÍKAT LEDNÍ HOKEJ?
















Kéž by nás Pán Bůh při zdravém rozumu zachovati ráčil...

Před pár dny jsem sledoval v televizi neobvyklou debatu, při níž jsem se musel občas štípnout, abych se ujistil, že se mi to nezdá. O co šlo?
Jakási nadšenkyně, zastupující hráče a hráčky Českého svazu vodního póla, se nechala slyšet, že tento sport u nás živoří na okraji společenského zájmu, že musí neustále bojovat s netolerantností, zpátečnictvím a xenofobií většinové populace a že by se s tím mělo něco udělat. Řešení, které vzápětí navrhla, bylo vskutku originální:
„Podívejte se třeba na lední hokej – ten je tak populární, že se zápasy vysílají i v televizi a každé malé dítě zná jména jako Jágr, Hašek či Plekanec. A srovnejte to s vodním pólem – koho tento sport zajímá? Nedovedete si představit, jak čeští vodopólisté touto nespravedlností trpí a jak touží po tom, aby se jejich sport těšil stejnému zájmu jako lední hokej! A přitom stačí tak málo, aby se všechno dalo do pořádku – začněme prostě vodnímu pólu říkat lední hokej a problém se tím jednou provždy vyřeší!“
Na tento pozoruhodný nápad reagoval její oponent tím, že upozornil na zásadní a fakticky neodstranitelné rozdíly, které mezi těmito sporty panují. Při hokeji mají hráči brusle, používají hokejky, místo míče je tu puk, vodní pólo se hraje ve vodě, kdežto lední hokej na ledě a je tu pochopitelně celá řada dalších odlišností.
Ta aktivistka, taková herdekbaba s nepříjemně prořízlou hubou, ho ale nyní za souhlasného přikyvování moderátorky dokonale uzemnila:
„To, co tady říkáte, je demagogie nejhrubšího zrna a měl byste se stydět! Proč pořád mluvíte jenom o samých rozdílech, proč bazírujete na prkotinách a nehledáte, co mají vodní pólo a lední hokej společné? Vás ve škole neučili, že led je vlastně pevné skupenství vody? Ale hlavně – vy si vážně myslíte, že vodní pólisté mají svůj sport méně rádi než hokejisté hokej? Ta láska ke hře a k pohybu je přece u všech úplně stejná! Opravdu se domníváte, že vodní pólisté snad nemají radost ze vstřeleného gólu či pochvaly od trenéra, že neprožívají totéž, co hokejisté? A víte vůbec, že jeden náš dorostenec spáchal sebevraždu, když zjistil, že se tomu, co hraje, říká vodní pólo a ne lední hokej? Co jste to za náboženského fanatika, že nechcete, aby hokej mohli hrát všichni, aby to bylo jednotné označení pro všechny sporty?“
V podobném duchu se diskuse vedla ještě nějakou dobu, načež bylo na závěr konstatováno, že vzniklým sporem se má v nejbližší době zabývat Český olympijský výbor na své plenární schůzi. Návrh, aby bylo vodní pólo přejmenováno na lední hokej, má prý dobré vyhlídky na schválení...

PS: Omlouvám se za malé nedopatření, ta diskuse se vedla o něčem jiném. Její podstata ale zůstává stejná – ta herdekbaba agitovala za to, aby se registrovanému partnerství říkalo u nás manželství...  
   


neděle 4. listopadu 2018

HAIKU (143)


Z a j í c   z   t o m b o l y

–  u   t a l í ř e   m á m

m i s k u   n a   b r o k y

čtvrtek 1. listopadu 2018

ZAMETÁNÍ STOP PO NEÚSPĚŠNÉM MAJDANU












Případ Kuciak – sorošovská média na Slovensku vedou dezinformační kampaň s cílem odvrátit pozornost od zosnovatelů novinářovy vraždy!

Kdo pozorně sleduje vývoj kauzy zavražděného novináře Jána Kuciaka, určitě si všiml, že některým slovenským médiím od samého počátku nešlo o objektivní a nestranné informování, nýbrž o aktivistické ovlivňování veřejného mínění a vytváření společenského napětí za účelem destabilizace státu a převzetí moci nikým nevolenými „elitami“. Tento jejich záměr se bohužel do jisté míry zdařil. Kriminalizací premiéra v souvislosti s „italskou stopou“ a vyvoláním davové psychózy, která vyhnala do ulic masy „slušných“ Slováků se však hlavního cíle nakonec nedosáhlo – slovenský Majdan přes všechno úsilí jeho organizátorů neproběhl podle zamýšleného scénáře a demokracie u našich východních sousedů přežila. A nejen to! V posledních dnech se ukazuje, že mediální presstituti se ocitli (poté, co byli zadrženi Kuciakovi vrazi) ve velice nepříjemné situaci.
Jestliže dříve „přísahali“ na italskou mafii, která prý má zločin na svědomí, pak se tak dělo se záměrem zdiskreditovat premiéra přes osobu jeho poradkyně. Dnes se stejnou vehemencí tvrdí, že za všechno může Kočner a „jeho“ lidé a aniž by měli relevantní informace o stavu vyšetřování, rozvíjí fantasmagorické konspirativní teorie a neštítí se ani evidentních fake-news. Nabízí se samozřejmě otázka, co za touto horečnatou, takřka obsedantní mediální aktivitou stojí.
Domnívám se, že je zde možná jen jedna odpověď. Je očividné (a z logiky věci to jednoznačně vyplývá), že „Kočnerova stopa“ má odvést pozornost od skutečných objednatelů Kuciakovy vraždy, kterými jsou exponenti některých neziskových a nevládních organizací, vyvolávající společenské napětí či dokonce státní převraty v zemích, které se dosud zdráhají zavést multikulturalismus, homosexualismus a genderovou doktrínu jako státní ideologii. Ján Kuciak byl typickou sakrální obětí – měl být zavražděn mladý, nevinný a idealistický člověk, neboť pouze tak bylo možno vydráždit společnost k „revoluční“ náladě. Způsob, jakým byla bezprostředně po oznámení Kuciakovy smrti zahájena, svědčí o tom, že tato protistátní akce měla jasný „ukrajinský“ rukopis včetně pečlivě zrežírovaných postupných kroků k odstranění legitimně ustanovené vlády. 
To, co některá mainstreamová média nyní na Slovensku provádějí, není tedy nic jiného než panické zametání stop po neúspěšném Majdanu a odvádění pozornosti od skutečných zosnovatelů brutálního zločinu. Pokud se vyšetřovatelům podaří rozplést všechny nitky tohoto vražedného spiknutí, budeme určitě překvapeni, které šedé eminence za ním stály. A dozvíme se rovněž, jakou roli při tom hráli exponenti sorošovských médií...