pátek 30. října 2020

POETICKÉ KOMENTÁŘE (229)

 

Covidová teorie a praxe na Slovensku...

 

















 

 

 

 

 

U ž   v í t e ,  b r a t ř i   S l o v á c i

o   c o   j d e   v   k a u z e   „ c o v i d “ ?   

N e j d ř í v   j s t e   p ř i š l i   o   p r á c i

a   t e ď   j e š t ě   i   o   b y t . . .          

čtvrtek 29. října 2020

NOVÝ MINISTR ZDRAVOTNICTVÍ

aneb nechoď, Honzo, s pány na led...

Ještě se ani neujal svého úřadu a už mu Babiš naznačuje, co se od něj očekává. Jan Blatný prý nebude nijak zásadně měnit dosavadní coronavirovou strategii, udělá (aby se neřeklo) nějaké drobné úpravy v současných přemrštěných a chaotických restrikcích a jinak pojede dál v Prymulových lampasáckých kolejích (zdiskreditovaný plukovník ostatně nemizí ze scény, pouze byl uklizen na méně viditelné místo, přičemž jeho „odborností“ má být nadále využíváno). Zásadní otázka tedy zní, zda nový ministr zdravotnictví nechá ze sebe udělat nesvéprávnou loutku, řízenou šedými eminencemi v pozadí, nebo prokáže odvahu a do covidového šílenství vlády „hodí vidle“ zdravého selského rozumu.

A co bych tedy od něj konkrétně očekával? V první řadě by měl promluvit k národu, ovšem diametrálně jinak než dosud činili Babiš, Zeman, Prymula a další potentáti. Zkrátka říct to, co už beztak většina z nás ví – že se žádná hrůzostrašná pandemie nekoná, je načase přestat strašit občany a šířit paniku, odvolat všechny nesmyslné „prymuloviny“, otevřít školy a vrátit společenský život do normálu a co se týká proticovidových aktivit, ty zaměřit výlučně na domovy důchodců, eldéenky a ostatní zařízení, v nichž žijí staří a k nemocem všeho druhu nejnáchylnější lidé.

I když si stále uchovávám jiskřičku naděje, že Jan Blatný se zachová jako chlap, zkušenost s touto vládou mne naučila nedělat si přehnané iluze. Ta podivná suita absolutně neschopných individuí si nikdy nepřizná, že podlehla apokalyptické propagandě, řízené naopak velmi schopnými manipulátory NWO. Ani mainstreamová média nezačnou zničehonic psát o celé té covidové tragikomedii pravdu a budou nás nadále zásobovat fantasmagorickými čísly nakažených, mrtvých a těch, co podle tabulek a grafů umřou zítra a pozítří...

Honzo, držím ti palce, ale nediv se mým obavám, že coronavirus tu s námi bude už napořád. Není to totiž záležitost medicínská, ale politická...  

úterý 27. října 2020

DELIA OWENSOVÁ: KDE ZPÍVAJÍ RACI

 











 

 

 

I když reklama na tuto knihu hodně přehání, určitě stojí za to si ji přečíst 

Bažina, močál – ještě nedávno jsem tato slova považoval za synonyma. Jak se však ukazuje, je mezi nimi přece jen rozdíl...

„Bažina není močál.“ To je první věta románu Kde zpívají raci, v němž nás jeho autorka Delia Owensová seznamuje s přírodou, jak ji většina z nás vůbec nezná. Alespoň tedy pro mne bylo velmi překvapivým zjištění, že v Severní Karolíně se mezi pobřežím a Atlantickým oceánem nachází obrovské území, tvořené lagunami a mokřady s jedinečnou faunou a flórou. Zmiňuji to proto, že děj knihy se odehrává právě zde a přírodní motivy v něm jednoznačně dominují.

Clarkovi obývají starou chatrč uprostřed divočiny, kde bujná vegetace a nejrůznější druhy hmyzu, ptáků a ryb žijí v nádherné symbióze a dalo by se tudíž předpokládat, že i lidem se tu bude dobře dařit. To by ovšem hlavou rodiny nesměl být opilec a násilník, terorizující svou ženu i děti. Když už stupňující se fyzické útoky nedokáže déle snášet, zoufalá matka od tyrana utíká, čímž ovšem opouští i své čtyři děti. Ty starší brzy udělají to samé, takže s otcem zůstane pouze sedmiletá Kya, se smutkem v duši přemýšlející o tom, proč se všechno takhle pokazilo a čekající na matčin návrat – vždyť ani liška přece neopouští svá mláďata! Jejímu trápení však nemá být ještě konec – poté, co zmizí i otec, se dívčin život změní na boj o holé přežití...

Kniha má ovšem ještě jeden paralelní děj, v němž se jedná o případ mladého muže z blízkého městečka, který je nalezen mrtvý pod rozhlednou, z níž se podle všeho zřítil. Vyšetřování postupuje velmi pomalu, některé indicie ukazují na nešťastnou náhodu, jiné naopak nasvědčují tomu, že došlo k promyšlené vraždě. V jednu chvíli se obě dějové linky spojí a... dál už nic prozrazovat nebudu!

Než jsem začal tuto recenzi psát, strávil jsem hodně času na Wikipedii a snažil se o Severní Karolíně, konkrétně tedy o zdejších bažinách a močálech, získat co nejvíce informací. Naštěstí nás s pozoruhodnou a do značné míry i děsivou historií této oblasti částečně seznamuje sama autorka. Naopak město Barklay Cove, do něhož situovala „civilizační“ pasáže románu, pro mne zpočátku bylo záhadou. Nemohl jsem ho najít na žádné mapě a nakonec se ukázalo, že jde o literární fikci! V této souvislosti mne napadlo, zda můžeme „věřit“ samotnému názvu knihy – není v něm tisková chyba, nemá to správně být Kde zpívají racci? Raci přece nezpívají a naopak racky se to v místech, kde malá Kya žije, jen hemží! Ne, tentokrát se o fabulaci nejedná, kniha se opravdu jmenuje Kde zpívají raci a důvod neobvyklého názvu se čtenář záhy dozví...

Knihu předchází pověst absolutního bestselleru – je ověnčena řadou literárních cen, prodalo se jí přes sedm miliónů výtisků, na spisovatelčiných autogramiádách se tvoří dlouhé fronty... Jedná se ale opravdu o tak mimořádné dílo? Já si zde dovolím být trochu zdrženlivější. Je zřejmé, že hlavní předností románu je jeho genius loci. Delia Owensová před našima užaslýma očima vykresluje takřka rajskou scenérie, je evidentní, že skvěle zúročila svá přírodovědecká studia a suverenita, s níž nám dává nahlédnout do světa severokarolínské močálové pustiny nenechává nikoho na pochybách, že lepšího průvodce tímto záhadným územím jsme si nemohli přát. Pokud se však týká samotného příběhu, jsem dost na rozpacích. Od svých sedmi let žije Kya (až na občasné cesty člunem do města) v naprosté odloučenosti od lidí a civilizace a přesto se jí podle všeho vede nadmíru dobře – obdělává zahrádku, sbírá a prodává mušle, nádherně maluje... Do školy nechodí – před sociální úřednicí se pokaždé úspěšně skryje v močále a ta posléze svou snahu o začlenění malé Robinsonky do vzdělávacího procesu vzdá. Kya nikdy neonemocní, vždy si se vším poradí a zdárně dospěje ve vzdělanou a úspěšnou ženu.  Americká spisovatelka nám vlastně vypráví pohádku o vítězství jedince nad zlou společností, neuvědomuje si však, že sklouzává do sladkobolné parodie. V závěru naštěstí mnohé z toho, co se jí nepovedlo, napravuje – napínavý soudní proces působí naprosto autenticky a konec je překvapivý a originální.

Takže – i když kniha Kde zpívají raci není taková „pecka“, jak je nám z mnoha stran namlouváno, rozhodně bych od ní nikoho neodrazoval. Klady u ní podle mého názoru jednoznačně převažují nad zápory a určitě stojí za přečtení.        

pátek 23. října 2020

POETICKÉ KOMENTÁŘE (228)

 













N a č a p a l i   l a m p a s á k a

b e z   r o u š k y   j a k   p l a t í   ú č e t . . . 

C o p a k   n e n í   ž á d n á   p á k a

j a k   t u   g u m u   p o s l a t   b r u č e t ?       

čtvrtek 22. října 2020

LIOU CCH´-SIN: VĚK SUPERNOVY

 











 

 

 

Velká očekávání se bohužel nenaplnila – kniha Věk supernovy je pro obdivovatele čínského autora zklamáním...

Přečetl jsem skvělou trilogii Vzpomínka na Zemi a o něco málo slabší, ale i tak vynikající Kulový blesk, takže jsem měl hned jasno – tu knihu prostě musím mít! Čínský autor sci-fi románů Liou Cch´-Sin se v posledních letech stal v tomto literárním žánru celosvětovým fenoménem, takže jsem se pochopitelně těšil na to, čím překvapí tentokrát. Bohužel jsem nucen říct, že Věk supernovy mě velice zklamal, přičemž omluvou pro nepovedenou knihu nemůže být ani to, že zvolené téma bylo mimořádně náročné nejen na „technickou“ stránku příběhu, ale (a především) na jeho psychologicko-filosofické zvládnutí. Začnu ale trochu zeširoka.

Ze sdělovacích prostředků se tu a tam dozvíme, že kolem naší planety prolétne (či už prolétl) nějaký vesmírný objekt, stává se i to, že občas (myslím to v kosmickém měřítku, tedy jednou za desítky let!) můžeme na nočním nebi spatřit neobvyklou konjunkci planet či dokonce kometu. Dodnes si vzpomínám na tu z jara roku 1997 – její dlouhý zářící ocas dominoval nočnímu nebi, když jsem ji ale poprvé a navíc nečekaně spatřil nad střechou svého domu, skoro jsem se lekl. Ke strachu naštěstí nebyl důvod – tato pohádkově krásná návštěvnice z nedozírných prostor minula Zemi natolik velkým „obloukem“, že nám od ní nehrozilo žádné nebezpečí. To ale samozřejmě neznamená, že naše domovská planeta je nezranitelná a nic se jí (a tedy ani nám) nemůže stát. Katastrofické scénáře bohužel nelze nikdy stoprocentně vyloučit, doufejme ale, že se s nimi budeme setkávat jen na stránkách vědecko-fantastických knih...

Věk supernovy je jednou z nich a hned zkraje je třeba Liou Cch´-Sina pochválit za realistický (ve smyslu uvěřitelný) styl psaní v situaci, kdy mnozí jiní využívají (spíše tedy zneužívají) tvůrčí „svobody“ v tomto žánru k vymýšlení klišoidního braku a la´ „hvězdné války“, kde zákeřná monstra z vesmíru útočí na Zemi a rádoby hrůzostrašný příběh pravidelně končívá slavným vítězstvím pozemšťanů, vedených nějakým kosmonautickým Jamesem Bondem. Kdybych to měl říct jinak a názorněji, pak čínský spisovatel se v první řadě zaměřuje na vědeckost a teprve pak (a navíc uměřeně) u něj přichází na řadu fantazie, zatímco výše zmíněným pisálkům jde hlavně a především o fantastično (a čím více přitažené za vlasy, tím lépe), zatímco věda je nezajímá (nejspíš proto, že o ní nic nevědí).

Bohužel, výše zmíněná pozitiva Liou Cch´-Sinovy literární tvorby platí tentokrát jen pro začátek knihy, kdy výbuch vzdálené hvězdy a následné zamoření Země smrtícím zářením vykresluje s pro sebe charakteristickou vědeckou precizností. Pak však nastane zlom a z Věku supernovy se stává jakási vědecko-fantastická červená knihovna, prokládaná absurdními hororovými sekvencemi a zdravému rozumu se vzpírajícími futurologickými pseudovizemi...

Možná, že by se snad ještě dal akceptovat nepravděpodobný scénář, kdy na následky nemoci z kosmického ozáření zemřou jen lidé od třinácti let nahoru. Těžko si však představit, že by se „v reálu“ další vývoj odehrával tak, jak to líčí čínský autor, tedy víceméně spořádaně a mírumilovně. „Předání moci“ dětem působí vysloveně komicky a čtenář se nemůže ubránit dojmu, že čte pohádku. Následující pasáže, popisující dětský svět bez dospělých, pak dílo zkázy dokonávají – zdá se mi dokonce, že ze všech možných alternativ, které se tu nabízely, si Liou Cch´-sin vybral tu nejprvoplánovější. A jakkoli si je tohoto všeho vědom a snaží se z nekontrolovatelného dějového „samospádu“ vybřednout a dát mu rozumnější směr, zůstává jen u chabých pokusů, nemajících žádný pozitivní efekt...

Nezbývá tedy nic jiného než doufat, že příště to bude jiné a že další Liou Cch´-sinova kniha nám tohoto čínského spisovatele představí v lepší „formě“...  

neděle 18. října 2020

SONIA PURNELLOVÁ: NEVIDITELNÁ ŽENA

 











 

 

 

Příběh Virginie Hallové je fascinujícím svědectvím o „neviditelných“ formách protinacistického odboje   

Tato kniha je důkazem toho, že dějiny 2. světové války, jakkoli precizně zdokumentované a zdánlivě nepřipouštějící žádné nové „objevy“, mají ve skutečnosti stále mnoho „bílých míst“, která teprve čekají na důkladné zmapování. A malý zřejmě nebude ani počet neznámých hrdinů, jejichž statečnost a ochota k nejvyšším obětem významně přispěly k porážce fašismu. Komu např. říká něco jméno Virginia Hallová? I ona by nejspíš byla zapomenuta či v lepším případě známa jen úzkému okruhu historiků, kdyby její životní osudy nevzbudily zájem jedné britské novinářky. Neviditelná žena – tak nazvala Sonia Purnellová svou knihu o nepolapitelné agentce, která hrála jednu z klíčových rolí ve francouzském protinacistickém odboji. Díky nakladatelství Grada má nyní možnost přečíst si ji i český čtenář a určitě ani on nebude šetřit superlativy, s nimiž se její vydání setkalo v jiných zemích. Ostatně Plutarchova cena za nejlepší životopisnou knihu roku se neuděluje jen tak...

Byla to podivná válka, ta z léta 1940, kdy německá vojska obešla vychvalovanou Maginotovu linii a přehnala se Francií. Blitzkrieg trval pouhých šest týdnů, ovšem katastrofu nezpůsobila jen převaha Wehrmachtu, ale i (a kdo ví, jestli ne především) zbabělost a proradnost francouzských politických a vojenských elit, které v rozhodující chvíli nechaly národ na holičkách a posléze se staly poslušnými loutkami Hitlera. Ten rozdělil zemi na dvě části – v té severní nastolil okupační správu, jižní pak naoko ponechal Francouzům. Tamní vichystická vláda však šla Němcům ve všem na ruku a jména Pétain a Laval se stala synonymy pro bezpáteřnost, podlost a nejhrubší oportunismus. Obyvatelstvo, šokované takovýmto vývojem událostí, se stáhlo do ulity strachu a vyčkávání a jen pozvolna se objevovali jedinci, rozhodnutí nesmířit se s potupnou kapitulací. A tady začíná příběh Virginie Hallové...

Celá recenze zde: 

https://www.knihcentrum.cz/recenze-neviditelna-zena-pribeh-agentky-virginie-hallove

středa 14. října 2020

ХАЙКУ (61)

 

У ж е   б о ю с ь   з а   н е г о

ж д у   к о г д а   в ы й д е т

ш м е л ь   и з   т ю л ь п а н а

čtvrtek 8. října 2020

LJUDMILA PETRUŠEVSKÁ: NEZRALÉ BOBULE ANGREŠTU

 











 

 

 

Geniální ruská spisovatelka vypráví o svém dětství a přitom nás učí životní moudrosti! 

Tu knížečku jsem přečetl za jediný večer – její „ozvěny“ však ve mně budou doznívat hodně dlouho. Novela s názvem Holčička z hotelu Metropol a tři povídky (Nepotřebná, Sněženka a Nezralé bobule angreštu) mimo jakoukoliv pochybnost dokazují, že jejich autorka důstojně kráčí ve stopách velikánů ruské literatury a je v současnosti jednou z největších světových spisovatelek. Životní moudrost, k níž Ljudmila Petruševská dospěla navzdory útrapám, jichž si od nejútlejšího dětství užila víc než dost a jedinečná schopnost předat svědectví o „své“ době prostým, ale současně burcujícím jazykem z ní dělají fascinující a skoro bych řekl až „nadčasovou“ osobnost, které určitě stojí za to pozorně naslouchat. Jestliže jsem napsal, že mravní i literární vyzrálosti dosáhla „navzdory útrapám“ krušných dětských let, neznamená to, že tomu nemohlo být přesně naopak – jen ten, koho vedl osud po tak strastiplných cestách, je schopen pochopit, že tím hlavním v lidském životě je něco úplně jiného, než za čím se většina z nás dennodenně pachtí a štve...

Z obálky knihy se na nás dívá tvář děvčátka s trochu vystrašenýma a zároveň zvídavýma očima. Jde o fotografii z roku 1947, kdy bylo Ljudmile sice teprve devět roků, měla však již za sebou svým způsobem „dlouhý“ život (myslím tím kruté a bezútěšné přežívání ze dne na den, hlad, opuštěnost a absenci veškerých existenciálních jistot). Hrůzovláda let 1937/38, smutně proslulá „ježovština“, tenkrát již naštěstí skončila, pro miliony obyčejných Rusů se však k lepšímu nezměnilo takřka nic – tyranský Stalinův režim nadále krutě potlačoval všechny náznaky nezávislosti a svobodomyslnosti. Když k tomu připočteme válku a její následky v podobě totálně zdevastované země, pak se není co divit, že lidé živořili a bojovali o holou existenci.

Jak známo, dějiny se někdy diferencují na „velké“ a „malé“. Kniha Nezralé bobule angreštu spojuje obě tato adjektiva v jedno – Ljudmila Petruševská se v ní totiž ohlíží za svým dětstvím, kteréžto vzpomínky zároveň vypovídají o „duchu“ či společenské atmosféře oněch časů možná víc, než analýzy a studie renomovaných historiků. Jde o to, že tehdejší sovětská skutečnost, viděná a pociťovaná duší malého dítěte, je v mnohém jiná (rozumí se daleko horší), než se obvykle soudí. V údajně beztřídním socialistickém státě, v němž si jsou všichni rovni, je fakticky uzákoněna přísná hierarchizace, kdy základní selekce lidí (na komunisty a bezpartijní) se následně dělí na množství dalších skupin a podskupin a každý občan (včetně dětí) je tudíž zařazen do své „škatulky“. Poválečný chaos a dezorganizace způsobily, že někdy bylo možné se z této byrokratické svěrací kazajky vysvléct. Podařilo se to i malé Ljudmile, ovšem za cenu bezcílného toulání ulicemi Kujbyševa (kam ji za války evakuovali z ohrožené Moskvy), věčného hladovění a strachu z dopadení.

Syrový realismus, prokládaný psychologicky mistrnými skicami duševních traumat malé trpitelky – tak by se asi daly ve stručnosti charakterizovat základní „parametry“ knihy. Jestliže nám však Petruševská dává nahlédnout do „vnitřního světa“ svého dětství, pak to rozhodně nedělá s pocitem ukřivděnosti za to, že se takříkajíc ocitla v nesprávnou dobu na nesprávném místě. Jakkoli podivné se to může zdát, řádky se jako příslovečná červená nit vine optimistická víra v nezničitelnost fundamentálních prazákladů lidské duše, vtištěných do ní samotným Bohem. Opuštěna matkou, přijímána a vzápětí odmítána novými „rodinami“ stává se posléze dítětem ulice, jehož psychický vývoj ustrnul na osvojení si několika základních instinktů pro přežití v nepřátelském světě – a přesto nikdy neklesne na úplné dno, vždy jí jakýsi duševní kompas udrží nad vodou. Má také štěstí – i tehdy, kdy už všichni prošli komunistickou výchovou, se lze tu a tam setkat se starou buržoazní morálkou, tedy se soucitem, laskavostí, štědrostí a ochotou pomáhat druhému v nouzi.  

Kniha Nezralé bobule angreštu podle mého názoru nastoluje též řadu téměř filosofických otázek. V poslední době jsem například četl i další ruské autory (Anna Matvejevová, Marina Stěpnova, Pavel Sanajev) a nemohl jsem si nevšimnout, že píší jaksi „jinak“, skoro diametrálně odlišně, než jejich kolegové na Západě. Je to i případ Ljudmily Petruševské – když líčí své zdánlivě úplně obyčejné prožitky, pak v jejích slovech neustále cítíme přítomnost jakéhosi tajemného, ba metafyzického spodního proudu, jehož literárního zachycení je snad opravdu schopna jen „široká ruská duše“.

Závěrem chci poděkovat nakladatelství Pistorius-Olšanská za recenzní výtisk a skvělý čtenářský zážitek!  

sobota 3. října 2020

HAIKU (174)

 

U ž   m á m   o   n ě j   s t r a c h

–  č e k á m   k d y   v y l e z e

č m e l á k   z   t u l i p á n u