čtvrtek 27. března 2025

LISA SCOTTOLINE: KAM ZMIZELI BENNETTOVI

 



































Několik světlých momentů, jinak ovšem hodně nepovedený rádobythriller...

V životě to někdy bývá bohužel tak, že se člověku v jediném okamžiku takříkajíc zhroutí svět. Vážný úraz s trvalými následky, náhlá smrt někoho blízkého, diagnóza zákeřné nemoci  to je jen malý výčet toho, s čím obvykle nikdo nepočítá, co se ale přesto může stát. A další život se pak odvíjí od toho, nakolik v sobě ten který jedinec najde sílu se s takovou nečekanou tragédií lidově řečeno poprat.
Je asi přirozené, že výše zmíněné situace se často stávají námětem literárních děl. Problematika chování lidí v mezních životních situacích, které prověřují jejich charaktery, je totiž nevyčerpatelným zdrojem tvůrčí inspirace  pochopitelně za předpokladu, že spisovatel je zároveň dobrým psychologem. Pojďme se podívat, jak se s tímto nelehkým úkolem vypořádala Lisa Scottolineová v thrilleru Kam zmizeli Bennettovi. 
Jason Bennett je typem člověka, jakému se lidově říká dobrák od kosti. Tedy klidný a nekonfliktní, vyznávající zásadu, že všechny spory a nedorozumění v mezilidských vztazích je možné vyřešit dialogem a pro obě strany přijatelným kompromisem. A takový se snaží být i jako manžel a otec dvou dětí. Jason si ovšem s jistou lítostí uvědomuje, že hlavou rodiny je spíše jeho nebojácná a průbojná žena Lucinda. Pokud manželství spolehlivě běží ve svých vyježděných kolejích, nemusí takovéto netradiční rozdělení rolí představovat problém. Co však v situaci, kdy se náhle a nečekaně dosavadní rodinná idyla zbortí jako příslovečný domeček z karet? Kdy je nutné překročit svůj stín a vzít věci do vlastních rukou? Ochránit milované bytosti před nebezpečím, v němž se zničehonic ocitly?
Začátek knihy vzbuzuje ve čtenáři naději, že jej čeká dovedně  vystavěný příběh plný napětí. Postupně však bohužel zjišťuje, že americká autorka přecenila své literární schopnosti, když nedokázala svým postavám vdechnout duši a učinila z nich podivné panoptikum unifikovaných existencí, majících pramálo společného s živými lidmi. A jestliže Lisa Scottolineová navíc neumí udržet dějovou linku v uvěřitelných mezích a konstruuje stále bizarnější zápletky, není se co divit, že její kniha působí spíše jako thrillerová parodie. 
Nemohu říct, že v knize je špatně úplně všechno, to rozhodně ne. Zaujala mne kritika některých slabin amerického soudnictví, v němž se nezřídka klade větší důraz na formalitní dodržování litery zákona než na jeho ducha. Např. sebemenší procesní chyba na straně obžaloby se v rukou obhajoby může změnit v trumfové eso, umožňující pustit na svobodu třeba i ty nejhorší zločince. Pachatelé trestných činů tak jsou mnohdy chráněni víc než jejich oběti. Jestliže je však u člověka otřesena víra ve státní instituci, která má hájit jeho základní práva a svobody, může se lehce stát, že si ke spravedlnosti dopomůže vlastními silami. Tím se ale paradoxně sám ocitá mimo zákon...
Líbily se mi i pasáže, kdy se Bennettovi, nacházející se na utajeném místě bez možnosti komunikace s vnějším světem, dočítají na sociálních sítích o reakcích na jejich zmizení. Masírováni sdělovacími prostředky a senzacechtivými novináři si lidé začínají vytvářet nejneuvěřitelnější teorie o tom, co se asi stalo. Jason se tak mimo jiné dozvídá, že vyvraždil svou rodinu a nyní je na útěku. Slovo dostávají i odborníci, kteří se pitvají v tom, proč k tomuto zločinu došlo a analyzují možné patologické rysy ve vrahově psychice...
Tyto světlé momenty ovšem nedokáží překrýt můj celkově velmi rozpačitý dojem z knihy. S autorkou jsme si zkrátka nekapli do noty“. Je ovšem možné, že jiní čtenáři k ní budou shovívavější...         

čtvrtek 13. března 2025

TOMÁŠ FORRÓ: ZPĚV SIRÉN

 





















Válečný konflikt na Ukrajině v podání očitého svědka z předních frontových linií je úchvatnou četbou!

Jedním z nejcharakterističtějších (a současně nejostudnějších) rysů dnešních vyspělých západních demokracií je naprostá rezignace sdělovacích prostředků na objektivní informování veřejnosti. Došlo to dokonce až tak daleko, že z novinářů, kteří by měli být hlídacími psy demokracie, se staly hlavní opory establishmentu a hlásné trouby neomarxistické ideologie. 

Právě řečené se zvlášť cynicky projevuje od chvíle, kdy vypukla válka na Ukrajině. Politici si záhy uvědomili, že se jim naskýtá jedinečná příležitost odvrátit pozornost od své neschopnosti řešit aktuální společenské problémy  a tak ať už se jedná o ekonomickou krizi, inflaci či drahé energie, všemu je najednou na vině Putin! V tom jim okamžitě začala sekundovat mainstreamová média, přinášející o konfliktu na Ukrajině zcela tendenční zpravodajství. Jedinými paprsky světla v této mediální tmě se staly tzv. dezinformační weby, popř. jedinci, kteří navštívili místa bojů a podali svědectví o tom, co viděli. V této souvislosti nemohu nezmínit knihu Katěriny Gordějevové s názvem Odnes můj žal, která se bezprostředně po vydání stala mezinárodním bestsellerem z toho prostého důvodu, že se v ní dostali ke slovu obyčejní lidé z obou stran fronty, což na čtenáře zapůsobilo ohromujícím dojmem. Náhle jim totiž došlo, jak promyšleně jsou manipulováni oficiálními zpravodajskými kanály. Domnívám se, že kniha Zpěv sirén, jejímž autorem je slovenský dobrodruh (míněno v dobrém slova smyslu) Tomáš Forró, může otevřít oči dalším lidem, dosud ovlivněným primitivní protiruskou propagandou...

Říká se, že je lepší jednou vidět než stokrát slyšet, přičemž o dění na Ukrajině to platí možná dvojnásob. Svědectví, s nímž přichází Tomáš Forró, je cenné právě proto, že v něm reflektuje jen a pouze to, co viděl na vlastní oči a informace takříkajíc z druhé ruky omezuje na nezbytné minimum. Jde o thrillerový příběh člověka, který s plným vědomím toho, o jaký hazard s vlastním životem se jedná, se znovu a znovu vydává do epicenter bojů – jednak s humanitární pomocí, také však (a možná především) proto, aby se z bezprostřední blízkosti seznámil s realitou bratrovražedného konfliktu. Hrůzné zážitky z frontových linií či z řady vojenských akcí, jichž se jako pozorovatel směl zúčastnit, jsou zaznamenány syrovým jazykem, jemuž ovšem nechybí plastičnost a právě symbióza těchto dvou za jiných okolností diametrálně odlišných literárních stylů dělá se Zpěvu sirén emociálně úchvatnou záležitost. Na stránkách knihy se permanentně setkáváme s děsivým naturalismem, který tu ovšem není pro efekt, nýbrž je takříkajíc přirozeným produktem válečných hrůz. Facebookovým hrdinům, komentujícím vražedné běsnění z pohodlí obývacích pokojů, by možná neškodilo prožít byť jen jeden den na místech, kde pobýval Tomáš Forró...

Chtěl bych ale zdůraznit, že ne se vším, co je v knize napsáno, mohu souhlasit. Autor je nám sice představován jako nezávislý reportér, ovšem jeho údajná nestrannost má své limity. Tak např. tam, kde se pouští do analyzování příčin ukrajinské tragédie, se spokojuje s opakováním otřepaných klišé, což působí až komicky za situace, kdy jindy varuje před černobílým viděním a prvoplánovým dělením válčících stran na zlé Rusy a hodné Ukrajince. Pečlivě se též vyhýbá jakýmkoli zmínkám o zvěrstvech, páchaným na ruském obyvatelstvu, ať už se jedná o masakr v Oděse z 2. května 2014, nebo osm let trvající ostřelování Doněcka a Luhanska ukrajinskou armádou navzdory dohodám z Minsku.

Pozitivní dojem z knihy u mě ale jednoznačně převažuje. Kromě již zmíněných očitých zážitků z frontových linií jsou v ní totiž prolomena mnohá tabu, o nichž manstream mlčí. Tomáš Forró s nebývalou otevřeností kritizuje všudypřítomnou korupci, kterou je Ukrajina pověstná a na níž nic nezměnila ani válka, snad jen s tím rozdílem, že nyní se kšeftuje se zbraněmi, dodávanými Západem, z nichž se jen malá část dostane k vojákům na frontu. Oleje do válečného ohně přilévají i mnohé nevládní a neziskové organizace, tahající z důvěřivých Evropanů peníze pro Ukrajinu, jež následně končí někde úplně jinde...

S Tomášem Forró se loučíme na počátku roku 2024. Od té doby válečný konflikt na Ukrajině doznal mnoha změn, ovšem to, co je zásadní, přetrvává dodnes  totiž statečnost ukrajinských obránců, kteří již více jak tři roky vzdorují ruské přesile. I proto je kniha Zpěv sirén stále mimořádně aktuální!