pondělí 29. dubna 2019

PROROCKÝ SEN?!


Politický psychothriller z nedaleké budoucnosti

Včera odpoledne jsem takhle šel po brněnských Nových sadech a protože už je v těchto dnech krásné počasí s teplotami nad 20 stupňů, dostal jsem žízeň a zašel tudíž do Billy, abych si koupil něco na pití. Už jsem dával do košíku svůj oblíbený multivitamín z černého rybízu, když jsem si všiml lákavé akce na nealkoholický extrakt z bílých hroznů. Vrátil jsem tedy krabici s rybízem zpátky do regálu a koupil si hroznovou šťávu. Poté, co jsem zaplatil a vyšel ven, přistoupili ke mně dva muži, představili se jako detektivové, načež jsem byl vyzván, abych nastoupil do služebního auta a jel s nimi do kanceláře na Leninově ulici (dnešní Kounicova). Tam se mne jeden z nich ze všeho nejdříve zeptal, zda jsem rasista! Následující rozhovor probíhal zhruba takto:
Já: „Proč se ptáte? Samozřejmě, že žádný rasista nejsem. Jak jste na to vůbec přišel?“
Policista: „Nebuďte drzý! A hlavně nezapírejte! Důkazy jsou jasné a my nemáme v úmyslu se tady s vámi dlouho vybavovat. Čím dřív se přiznáte, tím rychleji může kolega napsat obžalobu a podat návrh na vazbu.“
Horečně jsem přemýšlel, co je to za kretény. Bylo mi jasné, že jde o omyl a patrně si mě s někým spletli, jejich suverénní vystupování ale svědčilo o opaku. Evidentně byli přesvědčeni o tom, že chytili nebezpečného zločince.
Já: „A co jsem vlastně podle vás udělal?“
Policista: „Franto, ukaž mu to!“
Druhý policista ke mně obrátil monitor počítače a já jsem sledoval záznam své návštěvy v Bille – jak vstupuji do obchodu, vybírám si nápoj, platím a odcházím... Ulehčeně jsem vydechl – pokud jsem měl tady spáchat něco protizákonného, pak bylo nad slunce jasné, že jsem se ničeho nedopustil!
Já: „Tak vidíte, že jsem nic neukradl!“
Policista: „Nebavíme se o krádeži – kvůli nějaké čmajznuté čokoládě bychom si pro vás nepřijeli! A teď už dost zbytečných řečí! Okamžitě se přiznejte ke svému diskriminačnímu jednání!“
Já: „Cože? Proč bych se měl přiznávat k něčemu, co jsem neudělal?“
Policista: „Ten záznam jste viděl. Berete do ruky černý rybíz, pak ho vracíte a kupujete si bílé hrozny. Jestli toto není rasismus jak noha, pak nevím, co už by jím mělo být!“
Já: „Ale já jsem ten rybíz vrátil proto, že ty hrozny byly v akci, ušetřil jsem patnáct korun a vůbec jsem v té chvíli nemyslel na nějaký rasismus!“
Policista: „Dokažte to!“
Já: „Co bych měl dokazovat? Dokažte vy mně, že je pravda, co tvrdíte?“
Oba policisté se jako na povel pustili do hurónského smíchu. Když se opět uklidnili, můj vyšetřovatel řekl:
„Vidím, že neznáte zákony. Ovšem neznalost zákona neomlouvá. Franta teď sepíše protokol, půjdete před soudce a ten rozhodne o případné vazbě. No, případné – za takové zločiny se vazba dává automaticky.“
A tak Franta psal, já seděl s rukama v dlaních a přemýšlel o své nezáviděníhodné situaci. Asi po půl hodině jsem byl vyzván, abych si přečetl obžalobu. Listoval jsem tím několikastránkovým elaborátem a nestačil se divit. Jakási nezisková organizace s názvem Rozbijme rasistické řetězy v potravinových řetězcích!, financovaná Norskými fondy, nadací Žij a nenech je žít  a nevládní organizací Bílá je barva zla mě obviňuje hned z několika trestných činů: rasistický exhibicionismus, bělošský šovinismus, veřejné navádění k diskriminačnímu jednání, popírání globálního oteplování, propagace diverzifikované animozity vůči sexuálním menšinám, nenávistná akceptace antigenderových tendencí v procesu preferenční optimalizace pitného režimu... V duchu jsem děkoval Havlovi, že zrušil trest smrti, protože jinak bych byl jasný kandidát na šibenici!
Následující předvedení před soudce se ukázalo být čistou formalitou, protože se na mě ani nepodíval a hned napsal příkaz k vazebnímu stíhání. Dostal jsem pouta, eskorta mě posadila do auta a vydali jsme se do věznice v Brně-Bohunicích. Právě jsme k ní přijížděli, když jsem se... probudil!
Ta radost, že to byl jen sen! Utřel jsem si zpocené čelo a chvíli čekal, až se mi srdeční tep vrátí do normálu. Pak jsem otevřel notebook a jako první mne udeřil do tváře záběr z parlamentu – jakási feminoidní ženština tam horovala pro zpřísnění antidiskriminačního zákona, který je podle ní příliš benevolentní k nejrůznějším vyvrhelům, co by chtěli sami rozhodovat o tom, komu pronajmou byt, jaké lidi budou zaměstnávat ve své firmě apod. Napříště už je proto bude moci žalovat nejen stát, ale i neziskové organizace – a navíc se důkazní břemeno přenese na obviněného! Hysterka za řečnickým pultem se rozohňovala čím dál víc, to by však zdaleka nebylo to nejhorší. Občas kamera zabrousila do poslaneckých lavic a já jsem ke svému zděšení zjistil, že si v nich při tom bláznivém projevu nejen nikdo neklepe na čelo, ale právě naopak – v následující diskusi se našlo nemálo těch, kdo řečnili v podobném duchu jako ta pošahaná ženská. Štípl jsem se do paže, abych se ujistil, zda jsem opět neusnul a nepokračuje ten hrůzostrašný sen – ne, nacházel jsem se evidentně v bdělém stavu! Začal jsem přemýšlet, jestli nepřichází doba, kdy bude pro normální lidi lepší z tohoto Blbstánu emigrovat...
Hned jsem totiž poznal, která bije – ten navrhovaný superantidiskriminační zákon z dílny pirátů, ANA a Hamáčkovců vykazuje víc než nápadnou podobnost s tzv. Zákonem o podezřelých z doby Francouzské revoluce. Když jakobínský (dnes by se řeklo liberálně-demokratický) režim mlel z posledního, Výbor pro obecné blaho (tehdejší ekvivalent vlády ČR) rozhodl, že nepřáteli státu už nejsou jen ti, kdo proti němu bojují se zbraní v ruce, ale i lidé, kteří se nezajímají o politiku a hledí si jen svého. Pasivita se zkrátka stala zločinem a Francouzi byli vyzýváni, aby udávali své spoluobčany za roayalistické smýšlení (dnes negativní vztah k EU), odmítání kultu Nejvyšší bytosti (antigenderové a homofobní názory), spiknutí proti republice (pozitivní vztah k Rusku) apod. Pod gilotinou končili kněží, odmítající složit tzv. republikánskou přísahu, drobní živnostníci, řemeslníci, učenci, lidé aristokratického původu, dokonce i ti, kteří se nějak (kultivovanou řečí, vybraným oblékáním apod.) odlišovali od státem propagovaného ideálu správného občana, tj. tupce s vymytým mozkem a státem placeného darmojeda (dnes neziskový aktivista), vykřikujícího na ulicích hesla „Volnost, rovnost, bratrství!“ (Pryč s homofobií, sex je náš!“, „Válku palácům, mír chatrčím!“ („Stop fetišizaci soukromého vlastnictví!“) aj.
Co nás čeká, až ten nový antidiskriminační paskvil bude uzákoněn, není složité uhodnout, ostatně pražští piráti již leccos naznačili – viz kontroly elektroměrů za účelem vypátrání tzv. „nevyužitých“ bytů, které jejich majitelé následně dobrovolně-povinně vyklidí pro „lidi v tísni“. U tohoto se to ovšem nezastaví. Máte chatu, chcete ji pronajmout, ale upřednostňujete slušného člověka před „příslušníkem minoritního etnika“, který vám z ní udělá kůlničku na dříví? To vás přijde draho? Provozujete cukrárnu a vysvětlil jste dvěma občanům s „menšinovou sexuální orientací“, že jste katolík a tudíž „svatební“ dort s nápisem „manželům Karlu a Zdeňkovi Homoušovým“ jim neupečete? Vy odporný rasisto, homofobe, náboženský fundamentalisto a Putinův agente, za to tě zavřeme, až zčernáš! Jste majitelem stavební firmy a odmítáte nešťastným uprchlíkům, kteří nás z takové dálky přišli kulturně obohatit, postavit mešitu? Tak to se modlete, abyste dostal shovívavého soudce, který vám dá jen 20 let – běžně se za takovýto zločin z nenávisti fasuje doživotí...
Budoucnost tedy vidím dost černě. Utěšuje mne snad jen ona paralela s Francouzskou revolucí. Vím totiž, že ten Zákon o podezřelých byl naštěstí poslední, který Robespierre, Saint-Just, Couthon a další šílenci vymysleli. Krátce poté se totiž lid vzbouřil a udělal s jejich jakobínskou liberálně-demokratickou diktaturou rázný konec...

neděle 28. dubna 2019

POETICKÉ KOMENTÁŘE (178)













T o ž   t e n   k ř i v é   t ý p e k

z g ó m l   s v a t ó   p r a v d u

m o r a v s k é   h o l t   s k l í p e k

n é n i   k a v č a   v   P r á g l u !

HAIKU (150)


V y h l í d k o v ý   l e t

v   k o š i   m á m   s t r a c h e m

z a v ř e n é   o č i

středa 24. dubna 2019

PROČ SE BABIŠ BOJÍ SOUDU?












Zdá se, že náčelník Žlutá řepka má tentokrát pořádně nahnáno!

Nějak teď tomu Babišovi nerozumím. Jestli je jeho trestní stíhání kampaň, účelovka a prasárna, proč potom jednoduše nejde k soudu, který následně vyhraje a vyjde z celé kauzy jako hrdina? Proč ta  (použiji jeho slova) účelovka a prasárna s Benešovou, po níž nejspíše vyjdou do ulic desetitisíce lidí? A mohou to být klidně statisíce! Proč tedy tolik riskovat a vlastně hrát vabang? 
Napadá mne jediné vysvětlení – Andy ví, že Čapí hnízdo byla levárna a bojí se, že může narazit na neúplatného a nebojácného soudce (stále takoví jsou!), který ho bez velkých cavyků pošle do tepláků. Sednout si na lavici obžalovaných a nemít dění v soudní síni hezky po agrofertsku „ošetřeno“ dopředu, to zavání malérem. Hrát s takto rozdanými kartami není zákulisní šíbr Babiš zvyklí a patrně tuší, že v případě férových pravidel nemá šanci. Jisté je jedno – soudce určitě nebude mít náladu poslouchat prostoduché výmluvy, akceptovat věčné obstrukce, zapírání a vymýšlení spikleneckých teorií, o tolerování výhrůžek v podivné slovenskočeštině (to když se Andy rozčílí) ani nemluvě.
„Objednat si“ trestní stíhání nepohodlné osoby je u nás podle všeho možné – viz případ Aleny Vitáskové. Pochybuji však, že je zkorumpovaný celý soudní systém až k Ústavnímu soudu – ostatně i paní Vitáskové se nakonec podařilo (byť po dlouhých letech a obrovském psychickém traumatu) očistit od všech vykonstruovaných obvinění. Čeho se tedy Babiš bojí?
Snad se to brzy dozvíme...

pondělí 22. dubna 2019

DŮCHODCI, PRYČ OD VOLEBNÍCH UREN!












Konečně vím, co je to ta liberální demokracie...

Dalo se to čekat. Je totiž zřejmé, že voličský elektorát se v nejbližších letech nijak zásadně nezmění a naděje neomarxistů na revoluční přeměnu společnosti budou tudíž ještě dlouho pouhým snem. Trochu zvláštní je snad jen to, že s tím přichází STAN, definující se jako konzervativní politické uskupení – kdo však sleduje konkrétní zákonodárné kroky těchto výtečníků v parlamentu, jistě si už všiml, že Gazdíkovi soudruzi se nijak neliší od Bartošových korzárů či Hamáčkových vyžírků.
Tito sociální inženýři jsou přesvědčeni, že jejich šance v politickém boji by se rapidně zvýšily, kdyby se volební právo udělovalo občanům selektivně, např. na základě věku, politické gramotnosti či dalších kritérií. Evidentně jim však nedochází, že ani to ještě zdaleka není zárukou „správného“ výsledku voleb. Kde bere třeba takový Vít Rakušan (nový vůdce Stanovců) jistotu, že školou povinní adolescenti jsou apriori levičáci? I když se současný vzdělávací systém ze všech sil snaží, aby jeho výsledným produktem byl sluníčkový Pavlík Morozov, nadšený to budovatel multikulturní Evropské unie, na šestnáctileté usmrkance má stále ještě rozhodující vliv pádná ruka jejich rodičů, která jim zajisté vysvětlí, jak se má volit!
Jít na to z opačného konce a odebrat volební právo důchodcům může být rovněž ošidné. Předpoklad, že se v jejich případě jedná o monolitní masu „koblihářů“, automaticky házejících hlas svému vůdci, není potvrzen žádnými relevantními výzkumy. Co kdyby se ukázalo, že aktivismus tohoto druhu přinesl ve skutečnosti víc škody, než užitku?
Je známo, že ti, kdo mají problém prosadit se v čestném a spravedlivém boji, mívají tendenci pozměnit pravidla hry ve svůj prospěch. Dá se tudíž pochopit, že všelijací političtí vykukové, pohybující se na hranici volitelnosti, přicházejí s nejrůznějšími nápady, jak změnit „nespravedlivé“ volební zákony. Tím se však jen vždy znovu diskreditují a dokazují, že jsou pro rozumné občany nevolitelní.
Přesto však chci havloidním pravdoláskařům za jedno poděkovat. V poslední době jsem dlouho (a marně) přemýšlel o tom, co je to vlastně ta jejich slavná liberální demokracie. Teď už to tedy vím...  

sobota 20. dubna 2019

ROMAN SZPUK: KLIKA BYLA VYSOKO























Jemný pozorovatel „neviditelné“ reality nám otvírá oči, abychom ji viděli i my...

Před časem vyšla kniha s dosti podivným názvem Raději zešílet v divočině a vzápětí se stala (a to zcela po právu) bestsellerem. Jsou v ní popisovány příběhy lidí, kteří (z nejrůznějších důvodů) „zanevřeli“ na civilizaci, oblíbili si „zálesácký“ způsob života a ten „realizují“ v šumavských lesích. Jeden z těchto samotářů, kterému je ve zmíněné publikaci věnován patrně nejzajímavější medailon, se jmenuje Roman Szpuk. V komunitě lidí, vyznávajících „jeho“ životní styl, zaujímá tento zemitý samorost již dlouho pozici neformálního „vůdce klanu“, přičemž pomalu, ale jistě jej v posledních letech objevuje i „normální“ veřejnost. Mistrné ovládání (v teorii i praxi) poetického stylu zvaného haiku (Szpuk je mnohými považován za našeho největšího současného znalce této „třířádkové“ básnické formy původem z Japonska) na jedné a rozsáhlá publikační aktivita (přesný počet neznám, ale vydal už kolem deseti knih, jejichž společným jmenovatelem jsou oduševnělé, realisticko-mystické texty) na straně druhé – to je kombinace, která k sobě čím dál víc přitahuje pozornost milovníků hodnotné literatury.
Zatím poslední kniha Romana Szpuka má název Klika byla vysoko a jedná se o jakýsi „tříletý životopis“, resp. autorovo ohlédnutí se za roky 2015 – 2018, za tím, co ho potkalo na toulkách přírodou i mezi lidmi a co dle jeho názoru stálo za zaznamenání. To, co se ocitá v hledáčku jeho senzitivního zraku, by většina z nás přešla bez povšimnutí, ovšem právě tím jsou texty tohoto autora tak podmanivě krásné. Szpukova ohromující schopnost jasnozřivého vhledu pod vnější slupku hmotné skutečnosti, vzácný dar nacházet netušené souvislosti mezi jevy zdánlivě zcela nesourodými a spisovatelský fortel, s nímž to všecko dokáže pomocí prostých slov a jednoduchých výrazů vyjádřit, dělají z knihy duchovní literaturu par excellence.
Empirické vnímání následně přetvořené do nehmotné, takřka mystické „nové skutečnosti“ – touto optikou se autor knihy dívá na velké i malé „hemžení“ kolem sebe. Všechno – hvězda na nebi, pták v koruně stromu, stéblo trávy, bezdomovec na lavičce v parku – je kantovskou „věcí o sobě“, plnou tajemství, před nímž je třeba se nejdříve pokorně sklonit a až poté se pokusit o jeho odhalení a pochopení. Útržky banálních rozhovorů, zaslechnuté na ulici, v autobusu či na chodbě nemocnice, dostávají ve Szpukově interpretaci existenciální přesah lidských tragédií, životní absurdity a kafkovského groteskna, nikdy tu však neabsentuje záblesk naděje na „nový Jeruzalém“, v němž budou osuženy všechny slzy trpícího tvorstva. Veškeré formy života včetně toho lidského  jsou zasvěceny „zubu času“ a jeho zákonu věčné pomíjivosti, zároveň se však všechno neustále obnovuje a spěje k horizontu své existence, aby se po dosažení mrtvého bodu obrátilo k návratu do nebytí. Uvědomění si této fundamentální pravdy je pro Szpuka jakousi duchovní trampolínou, umožňující mu podnikat smělé výpady do říše platónských čistých idejí a dospívat posléze až k nejvyšší filosofické metě, k pomyslnému „Higgsovu bosonu“ metafyziky. Věřit v Boha však chce Roman Szpuk „po svém“ a je mu líto, že nejrůznější myslitelské a duchovní směry mu cestu k Němu do značné míry již vytyčily a on tak musí chtě nechtě kráčet v cizích stopách. Naštěstí (pro něj i pro nás, jeho čtenáře) tu stále ještě zbývá dost „materie“ k objevování a rovněž „pracovní metoda“ nemusí nutně něco či někoho kopírovat. Samozřejmě za předpokladu, že se dospělý (a snad to nebude znít nezdvořile, řekneme-li stárnoucí) člověk dívá na svět „dětskýma očima“. Přesně tak to Roman Szpuk činí a ptáme-li se po příčině úchvatnosti jeho textů, pak ji nalezneme právě v této „první volbě“ způsobu nazírání...
Je vcelku „logické“, že autor knihy Klika byla vysoko občas dospívá až k ekstatickým stavům vědomí, kdy po způsobu sv. Františka z Assisi či Jakuba Demla promlouvá ke zvířatům, hmyzu a rostlinám, v nichž tuší stejný duchovní princip, který koluje i v jeho žilách. Není to však (byť se Szpuk označuje za katolíka) „vytržení mysli“ primárně křesťanské a vlastně ani náboženské, jde spíše o radostné záblesky jasnozřivého poznání, při nichž se takto „Osvícený“ nevznáší v nebeských sférách, ale stojí oběma nohama na pevné zemi. Racionální mystik – takto by se dal asi nejlépe „charakterizovat“ Roman Szpuk...
S jistým smutkem v duši (jak rád bych totiž na tom skvělém člověku nacházel jen samá pozitiva!) však musím dodat, že některé Szpukovy názory a skutky mi vůbec nejdou dohromady s jeho jinak obdivuhodným morálním profilem. Ve většině věcí uměřený, střídmý, ba asketický muž se v záležitostech sexu chová tak trochu jako „utržený ze řetězu“ a jestliže si občas zoufá, že se mu nedaří proniknout k „poslední skutečnosti“, pak je nasnadě otázka, zda příčina není právě v této neřesti. Jím často citované Písmo totiž na jednom místě říká: „Blahoslavení čistého srdce, neboť oni budou vidět Boha.“ No, nic ve zlém... 
Potěšilo by mě, kdyby recenze alespoň trochu přispěla k popularizaci této skvělé knihy a rozmnožila počet autorových čtenářů a obdivovatelů. Byla by to totiž z mé strany taková malá protislužba za pomoc, kterou mi Roman Szpuk poskytoval svými nezištnými radami a kritickými připomínkami v době, kdy jsem jako nezkušený elév začínal skládat svá první haiku. Jestliže se mně v loňském roce podařilo získat jednu z cen v prestižní soutěži Mezinárodní konkurz haiku v ruském jazyce, pak je to z velké části i jeho zásluha...



     

úterý 16. dubna 2019

KDO ZAPÁLIL MOJI KATEDRÁLU?!












Věřím spiklenecké teorii!

Jako katolík mám právo říct, že v Paříži shořela „moje“ katedrála. A mohu tedy i napsat (byť mainstreamová média tvrdí, že nikoli), co si o této události myslím...
Požár vznikl nešťastnou náhodou a věřit čemukoli jinému je spiklenecká teorie. Tak se nám to prezentuje se skrytou (mnohdy však i zcela otevřenou) výhrůžkou, že „schvalovače“ sleduje policie, tak ať si dají pozor...
Ovšem pozor! Těmi schvalovači a oslavovači nejsou myšleni ti, kdo se radují ze zničení Notre-Dame – žádný takový šílenec u nás není a na jásající francouzské muslimy je český zákon krátký (i když by možná stálo za to využít v tomto případě evropský zatykač). Do hledáčku českých orgánů se dostanete v okamžiku, kdy se na sociálních sítích začnete zamýšlet nad tím, zda je opravdu všechno tak, jak to píšou v novinách a říkají v televizi! Pak se totiž stáváte spikleneckoteorijními schvalovači se všemi důsledky, které vám to v našem liberálně demokratickém režimu může přinést...
Mě ale v této souvislosti napadá následující extrémisticko-xenofobní názor, za nějž možná riskuji soudní tahanice, který (vždyť shořela moje katedrála!) ovšem přesto vyslovím: Není to ve skutečnosti tak, že za spikleneckou teorii by mělo být naopak považováno tvrzení, že požár nemá teroristické pozadí? Ta urputná snaha přesvědčovat veřejnost, že požár vznikl „přirozeně“ (a že jen náhodou se tak stalo pár dní před Velikonocemi a v okamžiku, kdy dělníci právě odešli z lešení) je mně v každém případě dosti podezřelá – a to nemluvím o té podivné vousaté osobě snědé pleti, běžící po ochozu v době, kdy tam nikdo neměl co dělat...
Notre-Dame je zničena (to není spiklenecká teorie, ale fakt, který ani ČT a Mladá fronta nemohou popřít) a já, český katolík, se ptám, kdo to udělal. A čím dál víc začínám věřit v jednu ze spikleneckých teorii – zatím však nevím, v kterou...

pondělí 15. dubna 2019

GRIET OP DE BEECKOVÁ: TO NEJLEPŠÍ, CO MÁME























Psychologicky zdařilý popis existenciálního zmatku jedince na pozadí nemocné západní společnosti

Lucasovi je třiačtyřicet a právě prožívá tzv. „krizi středního věku“. Všichni tak nějak tušíme, co tento otřepaný termín znamená, pokud bychom však měli vymyslet definici, která by jej srozumitelně vysvětlovala, nejspíš by se nám to nepovedlo. Není tedy nakonec celý ten humbuk kolem „středněvěkové krize“ uměle vytvořený pseudoproblém, na němž si psychologové budují své skvěle vynášející živnosti?
Pravdou však je, že některé lidí (včetně literárního Lucase) v jednu chvíli přestává jejich život bavit. Dochází k tomu obvykle v době, kdy již dosáhli všeho, oč usilovali, a najednou pociťují prázdno z existence, která jako by pozbyla smyslu. Zdá se jim, že mají všechno za sebou, nic nového je nečeká a občas pomyslí i na smrt, která už ostatně není něčím na hony vzdáleným, co se jich netýká a ještě douho týkat nebude...
Zdravý selský rozum říká, že tato krize středního věku je existenciální úzkostí moderního člověka, který se chytil (nechal chytit?) do věčného koloběhu nabídky, poptávky a spotřeby a fakt, že k ní dochází právě kolem čtyřicítky, je (viz výše) rovněž vcelku logicky vysvětlitelný. Knih na toto téma již bylo napsáno hodně a těžko lze tudíž předpokládat, že by zde někdo mohl přijít s něčím „revolučním“. Jestliže ani román To nejlepší, co máme belgické spisovatelky Griet Op de Beeckové nevybočuje z „vyjetých kolejí“ žánrové „klasiky“, přesto přináší některé „novinky“. Za tu nejpozoruhodnější z nich považuji způsob, jakým je hlavní hrdina „zakomponován“ k ostatním postavám, mezi nimiž se často „ztrácí“, přičemž do popředí se tím víc dostává slepá ulička, v níž se ocitla „civilizovaná“ západní společnost. Je evidentní, že za pohodlí a životní komfort platíme ztrátou metafyzické dimenze svého lidství a absencí smyslu pro duchovní hodnoty a jistě není náhodou, že klíčovou roli v knize hraje neživá věc, totiž most, který je sice skvělým technologicko-konstrukčním vyřešením dopravního problému, zároveň však „slouží“ sebevrahům...
Právě na něj se Lucas vydává poté, co je stižen nervovým záchvatem a chce skoncovat se životem. Úděsná hloubka jej od tohoto záměru odradí a když pak spatří na blízkém domku nápis, že je na prodej, koupí ho a dá tím svému životu nový smysl – je rozhodnut každý den strávit na mostě několik hodin, „číhat“ tu na sebevrahy a rozmlouvat jim jejich úmysl. Je jasné, že pro svou ženu a další lidi, kteří jej dosud znali jako „spořádaného“ člověka, se stává podivínem – není tomu však naopak? Co když jsou skutečnými blázny všichni ti „normální“ lidé kolem něj, žijící jen pro své hedonistické pudy a nezajímající se o to, jaký má ten věčný boj o větší sousto či lepší místo na slunci vlastně smysl? Lucas, byť je stále jedním z nich, si tuto otázku alespoň dokázal položit, resp. byl k ní v jednu chvíli okolnostmi donucen. A toto vědomí nesmyslnosti života či – přesněji řečeno – jeho karikatury zvané „moderní životní styl“ mu dává šanci, jakou jiní nemají a o niž fakticky ani nestojí. „Většinová společnost“ je totiž se svým údělem spokojena, především ovšem proto, že k němu nevidí žádnou alternativu. Lucas se tak ocitá v podivné sociální izolaci, kdy jedinými lidmi, se kterými si může rozumně promluvit, jsou kandidáti sebevraždy, s nimiž se setká na mostě, popř. jeho psychicky nemocná sestra...
Ke knize mám některé výhrady – např. v psychologicky mimořádně jemně odstínovaném vyprávění působí hodně rušivě naturalistické líčení sexuálních scén. Pozorný čtenář si jistě všimne i některých poněkud nelogicky naaranžovaných momentek z Lucasova dětství. Jinak si však Griet Op de Beecková za knihu To nejlepší, co máme určitě zaslouží pochvalu a uznání! 

Knihu je možné si za příznivou cenu objednat zde:

https://www.knihcentrum.cz/to-nejlepsi-co-mame    
      
   

sobota 13. dubna 2019

„AUTA PATŘÍ TĚM, KDO V NICH JEZDÍ!“



































Pražáci, vždyť jste je volili, tak čemu se teď divíte?

Je to teď v Praze velké tóčo, myslím s těmi prázdnými byty a návrhem mořských lupičů, že by se s tím mělo něco dělat – rozuměj sebrat je těm, kdo je vlastní, ale nebydlí v nich a obdarovat jimi chudáky, kteří nemají střechu nad hlavou. Lidi v hlavním městě se bouří a křičí, že něco takového přece nepřipadá v úvahu, vždyť soukromé vlastnictví je v demokracii posvátné a nikdo nemá právo někomu jen tak ukrást jeho majetek.
Milí pražští Pepíci, brečíte dobře, ale na špatném hrobečku. Ti piráti se totiž na magistrát nedostali žádným protistátním pučem, ale byli tam (a to vámi!) demokraticky a tudíž zcela regulérně zvoleni. A že jste nevěděli, co je to za sebranku a kdybyste to věděli, tak byste... Nenechte se vysmát! Každý člověk s alespoň špetkou zdravého selského rozumu přece dávno ví, že co pirát, to  ultralevicový neomarxistický fanatik, jemuž není radno věřit ani pozdrav. Vždyť se na ty zarostlé máničky stačí jen podívat, aby bylo hned jasné, co jsou zač!
„Půda patří těm, kdo na ní pracují!“ To hlásali piráti (tehdy si říkali komunisté) v padesátých letech. Ti dnešní vykřikují podobná hesla, např.: „Domy a byty patří těm, kdo v nich bydlí!“ Vzpomínáte si, co řekl jeden z těch týpků, kteří obsadili Kliniku? „Jsme proti fetišizaci soukromého majetku!“ Když jste této pakáži dali ve volbách svůj hlas, proč se teď divíte, že plní svůj program a chce vám sebrat vaše byty?
Za blbost se zkrátka platí, takže si to teď pěkně vyžerte. A jen tak mimochodem – nemá někdo z vás auto, které mu nečinně stojí v garáži? Ptáte se, proč se ptám? No, to jen mě tak napadlo, že těmi byty to nejspíš neskončí a brzo se možná objeví nová hesla, třeba: „Auta patří těm, kdo v nich jezdí!“ 

čtvrtek 11. dubna 2019

PRYČ Z EU!












Češi si s cenzurou umí poradit – „závadný“ film si přeposílají emaily!

Naši sluníčkáři mají před nadcházejícími volbami do Evropského parlamentu důkladně nahnáno, přičemž k jejich nočním můrám přibyla další. Jako by nestačil razantní nástup vlasteneckých a euroskeptických stran napříč kontinentem, který se pochopitelně nemohl neodrazit i na protiunijních náladách v Česku – pracně a s pomocí obrovských finančních zdrojů budovaná image EU jakožto jediného garanta naší svobody a prosperity se nyní hroutí jako domeček z karet díky filmovému dokumentu, vyrobenému víceméně „na koleně“!
O to, aby se snímek s názvem Pryč z EU nedostal k divákům, se měla postarat cenzura, které se v dnešní liberálně-demokratické společnosti sice eufemisticky říká „vyvážené zpravodajství“, princip ovšem zůstává normalizačně-totalitní. Evropu si prostě rozvracet nedáme a s antiunijními a protispolečenskými živly rázně zatočíme – třeba tak, že ten jejich film nepustíme ani na televizní obrazovky, ani do kin. Jenže ouha – lidi jsou koumáci a začali si odkaz na zmíněný dokument přeposílat emaily! 
Mainstreamoví pisálci teď mají z ostudy kabát. Chtě nechtě museli přiznat, že nějaký takový film existuje (což předtím tajili) a navíc se totálně zesměšnili, když oné lidově-emailové tvořivosti přišili nálepku čehosi konspirativního a tudíž nekalého až protistátního. Na otázku, co jim tak strašně vadí na objektivních údajích o podstatě a fungování EU, odpovědět pochopitelně nedokážou.
Je to vskutku kuriózní situace – oslavné ódy na Evropskou unii, unisono a čtyřiadvacet hodin denně zaznívající z rádia a televize, dokáže přetrumfnout krátký filmový dokument, v němž několik lidí řekne opačný názor. Mainstreamová mediální mašinérie se však zadřela z logického důvodu – ti lidé totiž používají zdravý selský rozum a mluví z duše většiny národa...      

úterý 9. dubna 2019

neděle 7. dubna 2019

ХАЙКУ (54)


Ш а х м а т ы   в   п а р к е
 

с о б л ю д а т ь   т и ш и н у
 

н е   х о т я т   п т и ц ы

středa 3. dubna 2019

JENNIFER ACKERMANOVÁ: GENIALITA PTÁKŮ























Ptačí říše je plná zázraků – fascinující kniha populární americké autorky o tom přináší bezpočet důkazů!

Vzpomínám si, že v naší vesnici žil před lety jeden pán, který měl pozoruhodného koníčka. Občas si připevnil na záda bedýnku, v níž byli dva či tři holubi, usedl na motocykl, odjel někam hodně daleko, kde ptáky vypustil a vydal se na zpáteční cestu. Pravidelně to k jeho radosti dopadalo tak, že po návratu domů holubi už dávno seděli na střeše a čekali, až jim nasype zrní.
Skvělý orientační smysl holubů i mnoha jiných ptáků je všeobecně známý, takže nám už připadá normální, že se třeba vlaštovky na jaře vracejí z dalekých teplých krajů kdesi v Africe, kam půl roku předtím odlétly před přicházející zimou. Naši opeření přátelé toho ovšem „umí“ mnohem víc a kniha Jennifer Ackermanové s přiléhavým názvem Genialita ptáků o tom přináší nesmírně obsáhlý „důkazní materiál“. Při četbě nestačíme nad všemi těmi ptačími kouzly žasnout a klademe si stejnou otázku jako autorka, když jednou u svého domu nalezla lebku sýkorky: Jak může být tak drobný mozek schopen tak složitých duševních pochodů? Odpověď hledá v evoluci, ovšem zdá se, že ani „vývojový proces“ (byť trvající miliony let), ani „přirozený výběr“ nemohou poskytnout adekvátní řešení problematiky, jež se svou podstatou vymyká oblasti přírodních věd...
Dostáváme se zde totiž do hájemství filosofie, konkrétně pak k dávné otázce o vztahu mezi hmotou a myšlením. Má naše „duševno“ svůj prvotní původ ve složitých procesech uvnitř mozku, nebo je na „hmotě“ nezávislé a existuje samostatně? Ukazuje se, že materialisté, podle nichž myšlení „vzniká“ v mozku, se mýlí, neboť (jak kdosi trefně poznamenal) podle této teorie by čas byl produktem pohybu hodinových ručiček. Na druhou stranu je zjevné, že poškození mozku má negativní či přímo destruktivní vliv na „kvalitu“ myšlení. Nabízí se tu tedy třetí možnost – duše „používá“ mozek jako svůj nástroj!
Jedná se o teorii tzv. psychofyzického paralelismu, spojenou se jménem slavného holandského filosofa Benedikta Spinozy. Podle něj jsou hmota a myšlení dvě samostatné a na sobě zcela nezávislé entity, které však spolu mohou v některých případech kooperovat. Nejmarkantněji je to pochopitelně vidět u člověka, ale i u zvířat a tedy i ptáků můžeme pozorovat myšlenkovou aktivitu, byť jiného druhu. 
Když se vrátíme k Jennifer Ackermanové a její Genialitě ptáků, lze konstatovat, že není až tak důležité, zda jsme kreacionisté a věříme tudíž v Božský stvořitelský akt, nebo evolucionisté, přesvědčení o pravdivosti Darwinovy teorie. Ať totiž patříme k jedněm či druhým, budeme společně žasnout nad tím, co všechno ptáci dovedou a v čem všem jsou mnohem „inteligentnější“ než my. Nakladatelství Kazda vydalo výjimečnou knihu, která má všechny předpoklady pro to, aby se stala bestsellerem!

Knihu je možné si s výhodnou slevou objednat zde:

https://www.knihcentrum.cz/genialita-ptaku   

pondělí 1. dubna 2019

KNIHY, NA KTERÉ SE TĚŠÍM (22)























Do třetice všeho dobrého aneb paní Spisovatelka přichází s novým románem!

Viktorie Hanišová již dvakrát dokázala, že v současnosti patří mezi naše nejlepší spisovatelky – romány Anežka a Houbařka překvapily neobyčejně působivým vykreslením komplikovaných rodinných vztahů a zaslouženě se setkaly s nadšenou reakcí čtenářů.  
Spojení jemné psychologie s naturalistickou syrovostí bude podle všeho dominantním rysem i její třetí knihy s názvem Rekonstrukce. Osud dítěte, jehož matka spáchala sebevraždu, je zajisté hodně drsné téma a za sebe mohu říct, že jsem velmi zvědavý, jak si s ním autorka poradí.
Brněnské nakladatelství Host hodlá knihu vydat 30. dubna 2019.