sobota 29. září 2018

REMIGIUSZ MRÓZ: NENALEZENÁ























Napětí od začátku do konce – co si může „psychothrillerový“ čtenář přát víc?

Kdybych seděl doma a nejezdil lyžovat na hory, nemusel jsem teď ležet s komplikovanou zlomeninou v nemocnici... Kéž bych byla poslechla matku, která mi dobře radila, abych si s tím týpkem nic nezačínala – kolik jsem si mohla ušetřit slz a trápení! Všichni jsme si už někdy v životě něco podobného řekli, protože je to vlastně přirozená reakce na nějakou tragédii, která nás postihla a o níž si myslíme, že jsme jí mohli zabránit. Někdy určitě ano, ovšem jindy si děláme výčitky zbytečně, protože nejsme jasnovidci a nevidíme do budoucnosti, abychom ji mohli ovlivňovat ve svůj prospěch. 
„Kdybych ji požádal o ruku o chvíli dřív, nikdy by se to nestalo. Nenapadli by nás, já bych se neocitl v nemocnici a ona by navždy nezmizela z mého života.“ Damian Werner, hlavní postava knihy Nenalezená, žije s tímto sebeobviňováním už deset let. Tak dlouhá doba totiž uběhla od oné děsivé události, která znamenala konec všech nadějí na šťastnou budoucnost s dívkou jeho snů. Ewa byla náhle pryč, nešťastný Damian se zoufale snažil najít nějakou stopu, která by ho k pohřešované snoubence přivedla, všechno ale bylo marné. Po Ewě se slehla zem a i když na ni nikdy nezapomněl a stále věřil, že se s ní jednou opět setká, ovládla postupně Damianovu mysl apatie a částečně i rezignace. Utápět navíc svůj žal v alkoholu určitě není nejlepším řešením...
Snoubenčina fotografie, která se po tolika letech naprosto nečekaně objeví na Fecebooku, znamená pro Damiana šok. Pochopitelně radostný, ovšem situace se začne zamotávat poté, co se ukáže, že vypátrat, kde se Ewa nachází, bude mimořádně obtížné. Vynalézavost, s níž nás autor vede po „horké stopě“ (s množstvím odboček do slepých uliček), je vkutku obdivuhodná a má „na svědomí“, že knížku přečteme za dva dny (to v mém případě), nebo i rychleji... 
Napínavý děj se větví do stále nových a složitějších variací a mnohý čtenář si možná řekne, zda to polský spisovatel tu a tam již nepřekombinoval. Mě to například napadalo ve chvílích, kdy detailní a mnohastránkové popisy domácího násilí, jímž si jedna z postav musí procházet, působí vyumělkovaně a dosti rušivě. Přes všechnu komplikovanost a „psychothrillerovost“ ale čteme celkem uvěřitelný příběh, kterážto autentičnost je podle mne jeho největší předností. Tou druhou je pak dovedné využívání možností, které pro tento druh literatury nabízejí sociální sítě – fakt, že se nezanedbatelná část knihy odehrává v „modu operandi“, představovaném internetovou komunikací, jí vůbec neubírá na čtivosti, spíše naopak. Dramatičnost je stupňována i tím, že k původnímu vypravěči (Damian) se záhy přidává druhá ich-forma – ze svého úhlu pohledu začne události komentovat i Kasandra, žena majitele detektivní agentury.
Je to děsivé soukolí, do něhož je Damian, horečně hledající svou ztracenou a „znovunalezenou“ životní lásku, vtahován čím dál rychleji a neodvratněji. Jako by Ewa byla fata morgána, náhle se objevující a stejně rychle mizející. Proč se před ním i nyní skrývá, proč mu o sobě posílá jen útržkovité zprávy po podivných lidech, proč mu jednoduše neřekne, kde je a jak se k ní dostane? Těch „proč“ je bohužel tolik, že Damian se v nich začíná ztrácet...
Nesdílím nekriticky nadšené ohlasy, které tuto knihu doprovázejí. Na druhou stranu ale nelze popřít, že v současné nabídce psychothrillerů převážně skandinávské provenience patří Nenalezená jednoznačně k tomu lepšímu, co se v poslední době na pultech našich knihkupectví objevilo. Nakladatelství Domino odvedlo při vydání knihy tradičně výbornou redaktorskou práci (jen tři tiskové chybičky!), což je další plus pro to, abych Nenalezenou doporučil všem milovníkům kvalitní „hororoidní“ literatury.

čtvrtek 27. září 2018

ALEŠ VALENTA: NĚMECKO – MÝTUS A REALITA























Brilantní analýza dnešní německé tragédie je varováním před nástupem nové totality!

Každému, kdo si v dnešních absurdních časech zachoval zdravý selský rozum a není zaslepen ideologickými předsudky, je při pohledu na současnou politicko-sociální situaci Západu jasné, že neomarxistické „tažení institucemi“ slaví obrovský úspěch a podle všeho neexistuje síla, která by tento zničující trend mohla zastavit. Názory a postoje, které by ještě nedávno byly považovány za absurdní a společensky neakceptovatelné – ať už se jedná o genderismus, homosexualismus, multikulturalismus atd. –, jsou dnes vnímány jako moderní lidsko-právní výdobytky, proti nimž mohou něco mít jen rasisté, neofašisté a extrémisté všeho druhu. Mainstreamovými médii šířený jediný správný názor prakticky na cokoli (od uprchlíků přes Rusko až po inkluzi) se fakticky nijak neliší od „stranické linie“ Rudého práva za doby tzv. reálného socialismu. Není zajisté nutné vyjmenovávat všechny příklady toho, že žijeme v době nástupu nové totality, neboť její protagonisté se svými úmysly již ani netají. Jejich cílem je rozbití tradičních mezilidských vazeb za účelem stále bezohlednějšího zasahování státu do soukromí občanů, atomizace společnosti a v konečném důsledku „převýchova“ lidí na snadno ovladatelné stádo bezduchých konzumentů, rezignujících na jakoukoli politickou aktivitu. Tyto plány sociálních inženýrů jsou asi nejlépe patrné na jasně indoktrinačním zaměření tzv. výchovně-vzdělávacího procesu mladé generace – cílem je vymanit děti z vlivu rodičů a následně je přetvořit na amorfní masu multikulturních fanatiků. Ti poté jako absolventi vysokých škol tzv. humanitního směru působí v neziskových organizacích, na sekretariátech politických stran, v médiích a různých LGBT komunitách, kde papouškují své nabiflované fráze a zamořují veřejný prostor čím dál výstřednějšími návrhy na zajištění lidských práv pro stále podivnější „menšiny“.
Jak k tomuto neblahému vývoji v západních demokraciích (kde jsou v tomto směru mnohem „vyspělejší“ než my) vůbec mohlo dojít? Odpovědět na tuto otázku se u nás v posledních letech pokusilo několik autorů (Benjamin Kuras, Petr Hampl, Petr Hájek, Petr Žantovský), jejichž knihy se bez výjimky staly bestsellery a měly zásadní vliv na to, že to Sorosova pátá kolona má v naší zemi mnohem těžší než jinde. Lidé v České republice si díky knihám jako Poslední naděje civilizace, Prolomení hradeb, Smrt ve středu či Mediální manipulace uvědomili, že vyklidit pole všelijakým nevládním organizacím a probruselským neziskovkám by pro demokracii, svobodu a národní suverenitu znamenalo katastrofu.
Nyní se na našem knižním trhu objevila další publikace podobného zaměření, která by neměla uniknout pozornosti nikoho, kdo si nepřeje být pasivním příjemcem informací z oficiálních médií. Německo – mýtus a realita je brilantní sociologickou analýzou, v níž se její autor Aleš Valenta zamýšlí nad tragickým vývojem ve Spolkové republice Německo v posledních dvou desetiletích, který posléze vyústil do dnešního „merkelismu“. Ačkoli se jedná o hledání příčin postupné přeměny demokratického systému v (zatím!) „měkkou“ totalitu v jedné konkrétní zemi, má Valentova kniha univerzální charakter, neboť demontáž demokratických principů probíhá v celé Evropské unii. Na příkladu Německa, které v tomto směru postoupilo zatím nejdál, se však dá tento proces demonstrovat patrně nejlépe – a autor tak činí se vskutku obdivuhodnou erudicí.
V knize je např. skvěle vysvětlen zdánlivý paradox – bezproblémové začlenění extrémistické strany Zelených do politického statu quo a zuřivé odmítání pravicové Alternativy pro Německo. Mezi dvěma největšími stranami (CDU-CSU a SPD) již prakticky neexistují žádné ideové a programové rozdíly, přesto se jim pomocí rétorické manipulace daří vytvářet dojem o vzájemné nesmiřitelnosti a tím klamat voliče. Uprchlická krize obě tyto strany ještě víc sjednotila a ukázala, že jejich „soupeření“ je jen naoko, když v dojemné shodě uzákonily drastické cenzurní zásahy do svobodného šíření informací. I když to maskují rádoby bohulibou snahou zabránit „nenávistné propagandě“, smutně proslulý Netzwerkdurchsetzungsgesetz neboli Zákon ke zlepšení prosazování práva na sociálních sítích se až příliš podobá Hitlerovu Nařízení na ochranu německého národa z r. 1934...
Nějaká relevantní opozice vůči establishmentu a politicko-korektnímu „světonázoru“ prakticky neexistuje, v první řadě pochodu za multikulturně „obohacené“ Německo kráčí dokonce preláti katolické církve, kteří zcela rezignovali na své duchovní poslání, změnili se v politiky, servilně pochlebují Merkelové a hrozí pekelnými tresty všem, kdo by dali ve volbách hlas AfD.
Úzkostně dodržovaná politická korektnost, obsedantní snaha nevybočovat nijak z řady a v národní mentalitě hluboce zakořeněná posvátná úcta před státní mocí přivedly německou společnost do současného schizofrenního stavu, kdy se lidé bojí vyslovovat své myšlenky a názory a kde absentuje relevantní diskuse k základním společenským problémům. Když se podíváme, za jaké „prkotiny“ si dnes může člověk v Německu vysloužit některou z mnoha nelichotivých nálepek (extrémista, neonacista, pravičák, štváč...), mít problémy v zaměstnání, nebo se dostat do křížku se zákonem, pak si v první chvíli řekneme, jak je dobře, že žijeme v České republice, kde svoboda slova a jiné demokratické principy ještě jakž takž fungují. To ale nemusí trvat věčně, protože postkomunistické země střední a východní Evropy se rovněž nachází v hledáčku budovatelů nových zářných zítřků multikulturně, genderově a sexualisticky zglajchšaltovaného kontinentu. 
Kniha Aleše Valenty Německo – mýtus a realita je tak v první řadě varováním, abychom nepropadli falešnému přesvědčení, že demokracie u nás vyhrála jednou provždy a není tudíž třeba o ni neustále svádět zápas. Odstrašující příklad německého národa, který znovu strká hlavu do totalitní oprátky, by nás měl vést k bdělosti a ostražitosti...
        

      

pondělí 24. září 2018

ADAM ALTER: NEODOLATELNÉ























Před časem jsem kdesi viděl kreslený vtip: Maminka odvádí vztekajícího se synka domů na večeři, kluk se otáčí k plácku, kde jeho kamarádi hrají fotbal, brečí a chce se mamince vytrhnout a vrátit se zpátky ke hře (pod tím byl nápis Dříve). Druhý obrázek (Dnes) byl podobný, přesto však úplně jiný: Maminka táhne chlapce ven, aby si hrál s míčem, kluk pláče a ohlíží se do svého pokojíčku, kde má na počítači rozehranou nějakou videohru a za nic na světě se od ní nechce odloučit...
Problematika závislosti se až donedávna spojovala výlučně s užíváním drog, popř. s gamblerstvím. S nástupem moderních technologií (internet, sociální sítě, mobily), jejichž cílem je zpříjemnit a zjednodušit život, se ale začalo ukazovat, že závislost může nabýt nových, naprosto nepředvídatelných forem. Vzpomínám si, že když se u nás zhruba před dvaceti lety objevily první mobily a celá země byla zaplavena stupidními reklamami (na jedné byl třeba kominík, dívající se toužebně na jakousi Nokii a pod tím nápis: „Těším se na něj celý život!“), já jsem si tenkrát ten zázrak nekoupil a dnes mám za to, že jsem dobře udělal. Každou chvíli se totiž na trhu objevil nový a modernější mobil, takže všichni zase pochopitelně chtěli „jít s dobou“ a běželi si ho koupit. Tak to šlo pořád dokola a lidi se nakonec začali vzájemně posuzovat podle toho, jaký má kdo mobil. Byly to zvláštní časy, kdy se u mnohých jedinců začala projevovat podivná závislost – naštěstí nikoli na drogách, ale na co nejmodernějším mobilu...

Recenze zde:

pátek 21. září 2018

УРА!

Моё хайку (или – точнее сказать – сэнрю) вошло в шорт-лист 10 международного конкурса хайку на русском языке!
Вот почётная грамота, которую я получил:




 

středa 19. září 2018

DIPLOM!


Moje haiku (přesněji řečeno senrjú) se dostalo do užšího výběru na 10. mezinárodní soutěži haiku v ruském jazyce. Velmi si tohoto úspěchu cením!



úterý 18. září 2018

HAIKU (140)


C y k l o s t e z k a   p o d é l   ř e k y

l i d é   j e z d í

k   m o ř i   i   o d   m o ř e

neděle 16. září 2018

ZÁVIŠ KALANDRA: ČESKÉ POHANSTVÍ























Kalandrův kontroverzní spis nelze neobdivovat!

Když jsem obdržel od nakladatelství Academia k recenzování České pohanství Záviše Kalandry, měl jsem pochopitelně radost, že mi byla dána taková důvěra, zároveň jsem však cítil i určité obavy, zda „to“ zvládnu. Přece jen jde o dílo spíše historicko-vědní a i když mám dějiny rád, určitě to samo o sobě nestačí k tomu, aby bylo možné sepsat kvalifikovanou recenzi. Nakonec jsem si tedy řekl, že nejlépe udělám, když prostě jen stručně shrnu, jak na mě kniha zapůsobila právě jakožto na čtenáře, který není v dané oblasti odborníkem.
Především chci zdůraznit, že mé obavy z přílišné „akademičnosti“ Kalandrova nejvýznamějšího spisu byly liché – České pohanství mě příjemně překvapilo tím, že o složitém tématu se v něm pojednává nekomplikovaně a čtivě, takže jsem s četbou neměl žádné problémy. Troufám si dokonce tvrdit, že sledovat autorovy myšlenkové postupy, jeho smělé dedukce a originální logické konstrukce ve vztahu k našim národním dějinám je samo o sobě natolik vzrušujícím zážitkem, že kdyby pro nic jiného, pak jen pro toto se vyplatí knihu číst. V některých okamžicích jsem měl skoro dojem, že čtu napínavou detektivku, v níž hlavní roli hrají postavy z české historie, přičemž „vyšetřováním“ se má zjistit, zda skutečně existovaly, nebo jsou jen výplodem legend či přílišné obrazotvornosti kronikářů.
Dá se říct, že všechny národy se potýkají se stejným problémem, který by se snad dal označit termínem „první spolehlivá informace“. Když se podíváme např. na Římskou říši, vidíme, že její novější dějiny  jsou zdokumentovány velmi precizně. Nero, Gaius Julius Ceasar, bratři Gracchové – těmto postavám jistě nikdo nebude chtít upřít historickou existenci. Postupujeme-li však dál a dál do minulosti, ztrácejí dochované zprávy na věrohodnosti a když se dostaneme na samotný začátek, ocitáme se již v abstraktní říši legend. Založili Řím skutečně Romulus a Remus, dva bratři, odkojení vlčicí? Tomu věří málokdo.
A co minulost Čechů? Kde hledat onen magický „bod nula“, který je možné považovat za okamžik, oddělující „seriózní“ dějiny od bájí a pověstí? Karel IV., Jan Hus, Přemysl Otakar II. – s těmi „problém“ nemáme. Praotec Čech, kněžna Libuše, Ctirad a Šárka – na ty naopak z dobrých důvodů „nevěříme“. Takže – zjednodušeně řečeno – historický spor se vede o to, co je (tedy bylo) takříkajíc „mezi tím“.
Záviš Kalandra se v Českém pohanství věnuje právě této problematice. Hluboké proniknutí do „ducha“ nejstarších rukopisných pramenů spolu se schopností oddělit v nich „zrno od plev“ dělají z jeho spisu fascinující výpravu po sporných místech naší historie. Nelze pochopitelně nezmínit fakt, že někdy „přepíná strunu“ a zastává mnohá diskutabilní stanoviska – názor, že sv. Václav je toliko legendární postavou, k nim patří na prvním místě. Rozhodně to ale není tak, že by České pohanství mělo apriori proticírkevní zaměření. Autorova ideologická východiska rozhodně nepřevažují nad badatelskou nestranností a objektivitou.
Jak známo, Záviš Kalandra byl mezi našimi historiky tragickou postavou – po celou válku jej jako komunistu věznili nacisté, načež byl ve vykonstruovaném procesu v padesátých letech popraven svými  vlastními soudruhy. Rukopis Českého pohanství, které vznikl již před válkou, se během ní ztratil a Kalandra je poté napsal znovu. To zajisté svědčí o tom, že byl pevně přesvědčen o důležitosti tohoto díla, které se ostatně dočkalo již několika vydání a díky nakladatelství Academia se na pulty knihkupectví dostává znovu.        
     

pátek 14. září 2018

POETICKÉ KOMENTÁŘE (161)



















T o h l e   n e z n í   v ů b e c   h e z k y

r a d i l   b y c h   t u   v ř e l e

ř í c t   t o   r a d ě j   s l u š n ě   č e s k y :

J d ě t e   d o   p r . . . e !

středa 12. září 2018

„NEŘEKNU K TOMU NIC!“



















...tím je řečeno vše!

Jestliže se objektivně podíváme na to, co způsobilo dnešní katastrofální úpadek Církve, pak je zřejmé, že prapůvodní příčinou tohoto marasmu je – řečeno slovy Písma – přizpůsobování se světu. Zřeknutí se katolického morálního učení v oblasti lidské sexuality vedlo k tomu, že vzniklého věroučného vakua okamžitě využily sodomitské organizace, jejichž agresivní propagandy se většina církevních hodnostářů zalekla a nekladla jí prakticky žádný odpor. Strach z toho, že by mohli být označeni za tzv. „homofoby“, vedl u nich dokonce k tomu, že se „otevřeli světu“ natolik, až změnili i závaznou církevní nauku o zvrácenosti homosexuality.
Když byla homosexualita  v roce 1973 vyřazena Americkou psychiatrickou společností ze seznamu duševních chorob, nestalo se tak proto, že by se snad u ní dospělo k nějakým novým medicínským poznatkům. Důvodem byl dlouholetý a nevybíravý útok homolobby v USA, dožadující se uznání této deviace za normální variantu lidské sexuality. Po tomto úspěchu stál před sodomity už jen jeden protivník – totiž katolická Církev se svým jasným morálním učením. Je třeba si přiznat, že masivní proticírkevní propaganda, infiltrace kněžských seminářů a kriminalizace pravověrných biskupů slavila bohužel úspěch – zdegenerovaná hierarchie, řízená vatikánskou homolobby, přivedla Církev na pokraj zničení. A z tohoto úhlu pohledu je třeba se dívat i na současnou aféru, která je pouze logickým důsledkem výše zmíněného „nového přístupu k osobám s homosexuální orientací“.
Tím, že nebyla nadále považována za psychickou chorobu, homosexualita pochopitelně nepřestala být tím, čím fakticky je, totiž neurotickou poruchou osobnosti a z hlediska pravověrné katolické morálky do nebe volajícím hříchem. Obsedantní zaměřenost na stále nové a výstřednější sexuální „zážitky“ spojená s promiskuitou a mnohdy i stimulací pomocí drog (což jsou hlavní charakteristiky „homosexuálního životního stylu“) vposledku vede k celkovému rozpadu osobnosti. Kdo někdy viděl účastníky pochodu Gay Pride, ví, o čem mluvím. Homosexualita je rovněž úzce provázána s pedofilií, což sodomité zatajují, neboť pedofilie (přes jejich snahu o legalizaci) je dosud trestná. Církev se tomuto zničujícímu trendu přizpůsobila a začala rozlišovat mezi tzv. „praktikovanou“ a „nepraktikovanou“ homosexualitou. Výsledek je ten, že zatímco nemravné skutky („praktikovaná homosexualita“) jsou zatím stále ještě hříšné, zvrácené myšlenky („homosexuální sklony“) již nikoli. V Katechismu katolické Církve se dokonce píše o tom, že homosexuálové „mají být přijímáni s úctou, soucitem a jemnocitem“ a „je třeba se vůči nim vyhnout jakémukoliv náznaku nespravedlivé diskriminace“.
Za této situace se logicky nabízí otázka, proč by tedy (když je homosexualita tak neškodná) homosexuálové nemohli být svěceni na kněze? Homolobby uvnitř Církve právě o toto usilovala po dlouhá léta, takže Benedikt XVI. nakonec musel vydat nařízení, v němž kategoricky zakázal přijímat do seminářů muže s homosexuální deprivací. Tím také nepřímo potvrdil, že homosexualita není pouhá alternativa k heterosexualitě, ale vážná a pro výkon kněžské služby neakceptovatelná psychická indispozice.
S příchodem nového papeže se ovšem stavidla amorálnosti otevřela naplno. Oslavován liberálními „katolíky“ a světskými médii jako „velký reformátor“, začal Bergoglio s destrukcí Církve celkově a jejího morálního učení zvlášť. „Kdo jsem já, abych soudil gaye?“ Po této větě se František okamžitě stal miláčkem sodomitů a katolíci na celém světě se zděšením sledovali, co přijde dál. Došlo k odstranění konzervativních kardinálů, přičemž jejich místa zaujali papežovi oblíbenci z řad vatikánské homolobby. Do dokumentu, vzešlého ze zasedání synody o rodině, na jeho naléhání málem proklouzla věta o „pozitivním působení homosexuálů v církevních společenstvích“. Exhortace Amoris laetitia pak zasadila zdrcující ránu katolickému učení o manželství. Jestliže někteří kardinálové žádají o vysvětlení sporných pasáží, pak je jejich úsilí zcela irelevantní – není totiž co vysvětlovat, všechno je jasné. František je v dvoutisíciletých dějinách Církve prvním papežem, který legalizoval cizoložství.
Asi už nikoho nepřekvapí reakce papeže a jeho okolí na list arcibiskupa Vigana, odhalující skandální praktiky sodomitů, kteří pronikli mezi členy amerického kléru. František mlčí a vatikánská homolobby věnuje všechno své úsilí nikoli na vyšetření vznesených obvinění, ale na Viganovo očerňování. Jedno je však jisté a nikdo to nemůže popřít – v osobě McCarricka se posledního konkláve zúčastnil homosexuální pedofil, který spolu se svou klikou měl rozhodující vliv na volbu papeže.
Apokalyptický rozměr církevní krize se v těchto dnech odhaluje v celé své nahotě. Má ji na svědomí nejen František se svými komplici, ale i nadšení naivních katolíků z pokoncilního „otevření se Církve novým horizontům“ a mlčení a pasivita ostatních. Když se podíváme, kdo dnes papeže podporuje, je to pohled víc než tristní – v příznačné shodě stojí bok po boku homosexuální aktivisté, prohomosexuální kardinálové a biskupové a mainstreamová média. Například list Süddeutsche Zeitung píše o tom, že „František má mnoho tvrdošíjných nepřátel v konzervativních a tradicionalistických kruzích. Nejsilnější opozice vychází z tábora těch, kdo byli přívrženci Benedikta a jeho nástupce považují za intelektuálně slabého a povrchního.“ Sodomitský německý portál Queer.de tvrdí: „Důvod pro neobvykle silný útok na papeže je ten, že Vigano má se svým církevním šéfem nevyřízené účty. ...Kromě toho je Vigano považován za jednoho z nejhomofobnějších prelátů.“ P. Milan Glaser na webových stránkách české sekce Rádia Vatikán se vyjadřuje podobně, když na jím samotným položenou otázku („Není tedy kompromitován tak trochu především samotný arcibiskup Viganò?) odpovídá takto: „Nepochybně ano, a nikoli jen trochu. Dokument, pod kterým je podepsán a kterým obviňuje papeže z nedbalosti, ba podpory ve vztahu k delikventovi v církvi, je smutný doklad diplomatického, kněžského i osobního selhání, které se nevyhýbá, jak vidno, ani vatikánské církevní hierarchii. Manipulace s fakty, důvěřivostí a smyslem lidí pro spravedlnost je obvyklá metoda nepřítele lidské přirozenosti.“ U pátera Glasera ještě zůstaňme, neboť na jeho dalším článku lze dobře demonstrovat, o co vlastně v celé věci jde: „Arcibiskup Viganò ve své umně skrývané snaze vymýtit z církevní hierarchie praktikování homosexuality předstírá, jako by to bylo možné provést snadno a rychle. Nemůže ovšem nevědět, že stíhání, ba i jen pranýřování homosexuálních styků mezi dospělými, je v leckterých moderních státech považováno za zločin homofobie, na což existují trestní sankce. Tím nutně vhání autoritu církve do úzké uličky a značných rozpaků.“ Odkdy je morální učení Církve závislé na tom, jaké zákony platí v sekulární společnosti? Opravdu je to tak, že Církev už nadále nemá brojit proti homosexuálním zvrhlostem, protože je to „zločin homofobie“? A bude to snad tak, že v případě legalizace pedofilie se Církev opět přizpůsobí a neodváží se proti ní vystupovat, aby se nedopustila „pedofobie“?
Existuje ještě pro Církev nějaká záchrana? Zdá se, že už nikoli. Pravověrní biskupové a kardinálové jsou v menšině a drtivá většina „laiků“ současného papeže pro jeho „lidovost“ a „nové přístupy k sexualitě“ zbožňuje. Církev tedy je a patrně i nadále bude ovládána Františkem preferovanými preláty, tvořícími spolu s ním smutně proslulou „levandulovou mafii“. Kardinálové Schönborn, Wuerl, Danneels, Cupich, Maradiaga, Marx, Tobin a další, zastávající v otázce homosexuality dlouhodobě protikatolické postoje, těžko přinesou do Církve nějakou změnu k lepšímu. A naprostá většina z 5 300 katolických biskupů zaujala k celé věci zbabělý vyčkávací postoj – samozřejmě tuší, že Vigano řekl čistou pravdu, ale postavit se proti zkompromitovanému papeži se neodváží. Mnozí z nich navíc alibisticky papouškují Františkovo absurdní tvrzení, že za skandály se zneužíváním nestojí homosexuální kněží, biskupové a kardinálové, ale klerikalismus!
Z lidského hlediska je sice situace Církve beznadějná, ale příslib, že pekelné brány ji nepřemohou, trvá stále. Domnívám se, že Bůh nás nenechá napospas vlkům v beránčím rouše a přijde nám na pomoc... 

https://www.youtube.com/watch?v=r_seD3H4C3s




neděle 9. září 2018

POETICKÉ KOMENTÁŘE (160)





















S t r u č n ě   a   j a s n ě

j a k   k l a s i k   p r a v í :

„ N e m o c   j e   v l a s t n ě

z v l á š t n í   d r u h   z d r a v í ! “




pátek 7. září 2018

POETICKÉ KOMENTÁŘE (159)
























P o j ď t e   s   n á m i   z m ě n i t   s v ě t

V a š e   s t r a n a  –  t o   j s m e   m y

k d o   n á s   v o l í ,  b u d e   h n e d

m í t   j e n   s a m é   p r o b l é m y !










středa 5. září 2018

ESTER, BUDEME TĚ MÍT RÁDI I V DRESU RAKOUSKA!



















Bafuňáři se přepočítali – Ester Ledecká se vydírat nenechá...

„S politikou to nemělo nic společného. Odešla jsem kvůli několika lidem v tenisovém svazu, kteří mi dělali problémy.“ Takto vysvětlila svůj „útěk na Západ“ Martina Navrátilová, přičemž se ukazuje, že dnešní bafuňáři se nijak neliší od těch, kteří za hlubokého socialismu vyštvali do emigrace slavnou tenisovou hvězdu. Řeč je pochopitelně o Ester Ledecké, která dnes řeší podobné dilema – má nadále reprezentovat stát, jejíž sportovní činovníci se snaží udělat si z jejích úspěchů pro sebe zlatý důl, nebo (byť s těžkým srdcem) startovat na soutěžích za jinou zemi?
Doporučil bych Ester tu druhou variantu. I když její okolí usiluje o to, aby ji chránilo před nechutnými praktikami svazových funkcionářů, určitě se k ní něco i tak dostane a na klidu jí nepřidá. Janek Ledecký prohlásil, že od začátku dceřiny kariéry musel permanentně bojovat s lyžařským svazem a jeho byrokratickým aparátem. A jestliže ani dnes, kdy je z Ester Ledecké superhvězda, se chování a jednání bafuňářů nezměnilo, pak je evidentní, že tito lidé jsou ve svém přesvědčení o vlastní výjimečnosti, důležitosti a nedotknutelnosti doslova zabetonováni a čekat u nich nějakou sebereflexi je beznadějné a pošetilé.
Když Martina Navrátilová emigrovala USA, každý u nás věděl, že je to pořád naše tenistka a na její úspěchy byl celý národ hrdý. Pokud se Ester rozhodne reprezentovat jinou zemi, nikdo jí to u nás nebude mít za zlé. Budeme jí fandit úplně stejně jako dosud, protože je prostě naše a naše zůstane i v jakémkoli jiném dresu!  

NECHCEME U NÁS ŽÁDNÉ ŠVÝCARSKO!












Domobrana – největší hrozba liberální demokracie!

Je krásné žít v zemi, kde nad naším šťastným a spokojeným životem, klidem na práci a zářnou budoucností ve dne v noci bdí lidé, kteří jsou zcela oddáni věci liberální demokracie, západního směřování a protiruské hysterie a při výkonu svého záslužného povolání dělají dokonce mnohem víc, než mají v popisu práce. Kam se hrabe Sbor národní bezpečnosti za minulého režimu! Tenkrát to ti ňoumové dělali tak hloupě, že zvedli zadky až ve chvíli, kdy se něco stalo. Proto taky ten socialismus tak blbě skončil. Dnes je to samozřejmě úplně jiné a hoši z BIS vědí, že nejdůležitější ze všeho je prevence. Čekat, až se někde něco semele, to je voda na mlýn třídním nepřátelům. A každý správný bisák, co má chladný rozum, planoucí srdce a naprosto levé ruce si to uvědomuje a podniká rázná protiopatření. Ale buďme konkrétní.
Představte si, že jsou u nás občané, kteří ve svém volném čase chodí do lesa. Pokud si říkáte, že na tom přece nic není, že tam nejspíše sbírají houby, nebo dýchají zdravý vzduch, tak jste vedle jak ta jedle. Jistě, možná jsou i takoví, ale co ti ostatní – všichni ti trampové, zálesáci a vopečbuřti? Nic vás nenapadá? Nevadí – naštěstí tu jsou vyškolení kontrabráši z BIS a ty to napadlo hned!
„Je to pravda odvěká, šaty dělaj člověka“ – to platilo kdysi stejně jako dnes. A ty údajné milovníky lesů prozradil právě jejich maskovací oděv. Tedy ty maskáče, co si ti starší z nich přinesli kdysi domů z vojny a ti mladší koupili v obchodech s napodobeninami vojenské výstroje. A do těch lesů chodí proto, aby si tam hráli na partyzány a tím ohrožovali evropské hodnoty v naší lidové demokracii. Už je jich prý v celé zemi asi čtyřicet (a jsou mezi nimi i ženské!), takže jde o diverzní a záškodnickou skupinu, jejíž aktivity nelze v žádném případě podceňovat – proto se také všelijací ti sběrači borůvek, rychlošípáci, domobranci či jak si ještě říkají dostali do hledáčku BIS. To tak, aby se po českých luzích a hájích producírovala protiliberální individua, která se chystají na válku!
Já taky občas chodím do lesa. A protože jsem starší ročník, mám samozřejmě doma tzv. uny, což byl v socialistické ČSLA jednotný maskovací oděv, velmi kvalitní a nepromokavý. A taky tzv. kanady – výborné socialistické boty. A silné zelené socialistické ponožky, které se za celé dva roky vojny neroztrhaly. Když jdu takhle perfektně vystrojen šumavskými hvozdy, nemusím se bát deště, chladu ani vichřice...
Moment – vždyť já mohu někomu připadat jako terorista, nebo dokonce (ó hrůzo!) domobranec!! A je docela dobře možné, že když potkám nějakého aktivistu z BIS, budu mít oplétačky se zákonem...
Takže – od teď chodím do lesa jen v dobře padnoucím obleku, kravatě a pečlivě vyleštěných lakýrkách! Asi to občas odnesu nachlazením, rýmou či vyvrtnutým kotníkem. Každý, koho tam potkám, mě navíc bude mít za totálního blba. Ale to nevadí, protože hlavní je něco jiného – pokud mne spatří někde za stromem ukrytý bisák, bude mne považovat za spořádaného občana a nevzbudím u něj žádné podezření...
    

pondělí 3. září 2018

NEJLEPŠÍ BRITSKÉ KRIMIPOVÍDKY























Výborně poskládaná antologie, která zaujme svou pestrostí i kvalitou 

Světové, americké a teď tedy britské... Co? No přece nejlepší krimipovídky! Je to podle mne výborný nápad, když někdo, komu můžeme v tomto směru důvěřovat, pro nás z jistě obrovského „jídelního lístku“ vybere „chody“, které pokládá za kvalitní nebo (nebojme se toho slova) nejlepší a tudíž hodné naší pozornosti. Jistě, ten výběr asi bude dost subjektivní, ale jak již bylo řečeno – Maxim Jakubowski (tak zní ctěné jméno sestavitele) je sám uznávaným mistrem tohoto literárního žánru, což ostatně potvrzuje i v této knize povídkou Vražda v exotice.
Říkám si, zda by nebylo bývalo lepší přečíst si ten tlustospis až někdy na podzim, nebo v zimě. Listopadový déšť a studený vítr (popř. prosincová sněhová vánice či lednové holomrazy) za okny vyhřátého pokoje by pro to vytvářely určitě působivější atmosféru než prosluněné večery babího léta. Poskytovatel recenzního výtisku však nebude čekat, až si usmyslím, že už přišla ta správná doba. A popravdě řečeno – když jsem si přečetl pár úvodních povídek, hned mi bylo jasné, že skončím až tou poslední. Většina z nich byla totiž tak skvěle napsaná, troufám si říct „vymakaná“, že jsem si ten perfektní čtenářský zážitek chtěl užít hned!
Takováto antologie má jednu velkou výhodu – když se vám některá povídka nelíbí, máte naději, že ta příští bude lepší. Což v tomto případě tak úplně neplatilo, neboť oněch „nelíbivých“ bylo mezi dvaačtyřiceti krimipovídkami minimum. Maxim Jakobowski se zkrátka vyzná a naservíroval nám vskutku výživnou všehochuť (proč se mi jen do té recenze pořád pletou kulinářské výrazy?) dle vyzkoušeného scénáře „od každého trochu“. Na své si tudíž přijdou jak normální strávníci, tak i vegetariáni či vegani – ach jo, zase ta gastronomie. Chtěl jsem říct, že ty krimipovídky jsou nejen moderní a postmoderní, ale najdeme mezi nimi i „exempláře“ půvabně staromódní, tak říkajíc v klasickém doyleovském stylu. A taky jsou hrůzostrašné i humorné. A od známých i neznámých autorů. A dlouhé (s aperitivem, předkrmem, hlavním chodem a zákuskem) i krátké (něco na způsob literárních jednohubek) – tak moment, od teď je s tou kuchařinou konec!
Anthony Gallagher alias Graham Field je takový malý zlodějíček, s nímž se seznamujeme ve chvíli, kdy se v dešti a temné noci vydává ke starodávnému domu, který si předtím pečlivě vytipoval. No, malý zlodějíček – on je to podle všeho velký lump, ale krade malé věci. Aby nebyly moc těžké a on s nimi mohl pohodlně zmizet. Zároveň to ale musí být cenné kousky, za něž mu spřátelený překupník dobře zaplatí. Náš Anthony je zkrátka odborníkem na starožitnosti, konkrétně na porcelán. Dovede jedním pohledem odlišit vzácnou japonskou sošku či pravou Míšeň od bezcenných tretek a jde vždy najisto. Zrovna jako dnes, kdy se chystá zaklepat na dveře Clementine Hardingtonové, kterážto stará dáma má dům přímo napěchovaný tím nejlepším „zbožím“. Anthony Gallagher či nyní spíše už Graham Field (tak se totiž obětem svých zlodějských choutek představuje) má jednoduchý plán, který mu už nesčetněkrát vyšel a není tedy důvod jej měnit – zaklepe, představí se, pod záminkou porouchaného auta požádá o nocleh, během noci se projde po domě, do batohu naskládá pečlivě zabalenou kořist a nad ránem zmizí. Slečna Hardingtonová je ovšem dosti svérázná osůbka a její noční návštěvník se má přesvědčit o pravdivosti jednoho známého přísloví – jakého, to neprozradím, určitě na něj po přečtení přijdete sami. Řeknu jen tolik, že povídku Dědictví napsala Jane Casey a já ji považuji za nejlepší z celé knihy!
Carl Dwyer sice není žádné neviňátko, ale přišít mu vraždu? To tedy ne! Policajt, který si pro něj přijel a teď vede výslech, si je ale nějak zatraceně jistý. Ukazuje mu jakousi starou černobílou fotografii, je na ní parta kluků, mezi nimi i Carl. A taky Daffyd, který krátce poté beze stopy zmizel. Dodnes se neví, co se s ním tenkrát stalo, jediným záchytným bodem zůstala ta fotka, na které se Carl samozřejmě poznává, ale proč je podezřelým zrovna on? Krátká povídka Večeře pro dva upomíná na slavného Alfreda Hitchcocka a je skvěle vypointovaná.
Takovýchto minirecenzí bych mohl napsat dvaačtyřicet, to však určitě není zapotřebí. Úplně postačí, když na závěr zopakuji slova z úvodu – Jakub Maximowski do svého výběru podle všeho opravdu zařadil to nejlepší, co je v oblasti současné britské krimipovídky „k mání“. Netvrdím, že v knize nenarazíme i na slabší „kousky“, její celkové zhodnocení však nemůže být jiné než jednoznačně kladné. 


  

neděle 2. září 2018

SLÁVA HRDINŮM DONBASU!















Alexandr Vladimirovič ZACHARČENKO (26. 6. 1976 – 31. 8. 2018)


V atmosféře hlubokého žalu, ale i pevného odhodlání ubránit svobodu Donbasu, se v Doněcku uskutečnila pietní tryzna za Alexandra Zacharčenka.
Vražda nejvyššího představitele Doněcké lidové republiky opět v plné nahotě ukázala, že kyjevský fašistický režim se nezastaví před ničím. Permanentním porušováním dohodnutého příměří, dennodenním ostřelováním měst a vesnic na hraniční linii se Porošenkova vojenská junta mstí za to, že svobodomyslní obyvatelé Donbasu se odmítli připojit k majdanskému puči, nestrčili hlavu do oprátky EU a NATO a dali přednost spojenectví s Ruskem. 
Cena, kterou za svoji svobodu platí, je strašná – zničené domovy tisíců lidí, zabití civilisté včetně žen a dětí a atentáty na politické představitele. Teror, který rozpoutala soldateska ukrajinských vrahů za mlčenlivého souhlasu „demokratického“ Západu, ale ducha Donbasu nezlomí... 

Záběry z pohřbu Alexandra Zacharčenka, které v mainstreamových médiích neuvidíme:     

https://www.facebook.com/707180039367921/videos/2098104117107999/





sobota 1. září 2018

NAPOLEON BONAPARTE A ŠACHY
















Je ráno, 2. prosince 1805. Na konci tohoto strašlivého dne bude „moje“ vesnice vypálena a srovnána se zemí a v následujících letech a desetiletích se jen postupně vzpamatovávat z této katastrofy...
Karty jsou rozdány. Na kopci, vzdáleném necelý kilometr od Prace, tam, kde dnes stojí proslulá Mohyla míru, je umístněno jádro spojeneckého rusko-rakouského vojska. Napoleon Bonaparte se svým štábem stojí na Žuráni, malém návrší u Jiříkovic, jeho vojska zaujala strategické postavení na čáře Blažovice-Telnice. 200 000 spojenců proti 130 000 Francouzů – výsledek bitvy se zdá být jasný. Proto také ruský car Alexandr přijíždí za svítání ke Kutuzovovi a rozčileně se ptá:
„Proč jste už nedal rozkaz k útoku, Michaile Illarionoviči? Nejsme přece na přehlídce v Petrohradě, abychom čekali, dokud se vojsko neseřadí do přesných útvarů?“
Kutuzov odvážně a trochu kousavě odpovídá:
„Nedal jsem rozkaz právě proto, že nejsme na přehlídce v Petrohradě.“
Mezi oběma muži se strhne hádka. Kutuzov je vrchním velitelem vojska, car zase vládcem celé Rusi... Čí slovo bude mít větší váhu?!
Kutuzov ví, že opuštění prateckého návrší a útok na „neviditelného“ nepřítele (celá oblast je zahalena v mlze) by bylo osudnou chybou s katastrofálními následky. Vždycky říkával, že jeho nejlepší generálové se jmenují Čas a Trpělivost... Nakonec ale ustupuje carově nátlaku a výhrůžkám a vydává tragický rozkaz. Bude toho pak do smrti litovat a odsoudí ho i dějiny. Je 8 hodin ráno, na obloze se objevuje rudé slunce, mlha nad prateckým návrším se pozvolna rozptyluje, zatímco dole v údolí je ještě hustější. Napoleon pozoruje spojenecká vojska, sestupující z výšiny a mizící v mlze a mne si spokojeně ruce. Ví už, že vítězem této bitvy bude on. Jediné, co musí udělat a v čem se nesmí zmýlit, je správné načasování protiútoku, aby došlo k co největšímu momentu překvapení a k co největší „materiální“ převaze na rozhodujícím místě. Tím bude vesnice Prace...
I jeden z jeho maršálů, slavný Soult, už tuší, že právě jeho armádě bude svěřen historický úkol rozhodnout bitvu a naléhá na Napoleona, aby mu už dovolil zaútočit. Ten si ho ale nevšímá, napjatě sleduje nepřátelská vojska, nezajímají ho ani drobné a pro Francouze neúspěšné potyčky na jiných místech bojiště, protože ví, co ostatní ani netuší... Říká Soultovi, aby se uklidnil a teprve po chvíli se ptá:
„Za jak dlouho jste schopen obsadit Pratecký kopec?“
Soult se jen na chvíli zamyslí a pak sebevědomě řekne:
„Dvacet minut mi úplně stačí!“
Napoleon klidně odpoví:
„Dobře, tak to tedy můžu ještě čtvrt hodiny počkat.“
Ne - Napoleon si „do toho“ nenechá mluvit. Jak je dobré být nejvyšším velitelem a zároveň císařem, který si všechno může dělat po svém a nemá ned sebou žádného nadřízeného...
Je půl deváté a podle Napoleona přesně teď ten nejlepší okamžik. Vydává rozkaz k útoku.
Později se bude hovořit o „tygřím“ či „lvím“ skoku. Masy francouzského vojska dosahují okraje Prace a střetávají se s nepřítelem právě ve chvíli, kdy většina jeho sil již opustila kopec a není připravena čelit nečekanému a drtivému náporu. Spojenecké armády jsou rozetnuty a dezorientovány, Francouzi se zmocňují strategického návrší nad Prací a stávají se pány situace. Zoufalé snahy o protiútok, především nasazení elitní carovy petrohradské gardy u tzv. Starých Vinohradů mezi Prací a Křenovicemi již nemohou situaci změnit, dokonce sám car je málem zajat. Obrovská přesila nebyla spojencům nic platná, navíc Napoleonovi stačilo k vítězství „pouze“ 90 000 vojáků – čtyřicet tisíc záloh totiž do bitvy vůbec zasáhnout nemuselo! Dvacet tisíc mrtvých a další tisíce raněných, masové hroby po celé krajině a dodnes nalézané ostatky vojáků této „Bitvy tří císařů“ jsou tou odvrácenou stranou slavného vítězství, kterého si Napoleon tolik cenil a pro něž je považován za vojenského génia...
Napoleon Bonaparte rád hrával šachy. Dochoval se i záznam několika jeho partií, z něhož ovšem vyplývá, že nijak dobrým hráčem zřejmě nebyl. Otázka, zda či do jaké míry byla jeho velitelská genialita v této bitvě ovlivněna právě znalostí strategicko-taktických zákonitostí šachové hry, zůstane zřejmě nezodpovězena. Ví se ovšem, že v noci před bitvou hrál šachy s náčelníkem svého štábu Berthierem. Takže – kdo ví...