úterý 29. listopadu 2022

VÁCLAV CÍLEK: PŘIJÍT ZA SVÍTÁNÍ


 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Václav Cílek má šestý smysl pro vnímání (ne)všední reality!    

Od narození (jsem ročník 1959) žiji v rodinném domě, postaveném v roce 1911. Postupem doby byl samozřejmě tu méně, tu více přestavován, takže původně selské stavení se radikálně přetransformovalo do současné civilizované podoby. Přesto tu ale je možné najít rozličné artefakty z prehistorických časů před 1. světovou válkou, kdy pradědeček moje dnešní bydliště zbudoval...

Podobně se to má i s mojí vesnicí rovněž tady se toho hodně změnilo a často jen díky starým fotografiím se dozvídám, jak to které místo vypadalo dřív. Místní konstanty naštěstí přežily působení zubu času bez úhony tak třeba necelý kilometr vzdálený památník, vystavěný v letech 1909 – 1912 na připomínku obětí slavné bitvy tří císařů, vévodí jako maják širokému okolí a nikdo ze zdejších lidí si ani ve snu nedokáže představit, že by se někdy ráno probudil a zjistil, že na kopci nad dědinou nestojí Mohyla míru... Ale proč to vlastně píši?

Asi všichni podvědomě cítíme, že jsme obklopeni věcmi a místy, s nimiž nás pojí jakási spíše tušená než racionálněuchopitelná symbióza. Jedná se o vztah natolik diskrétní, delikátní a navýsost intimní, že je prakticky nepopsatelný, přesněji řečeno dát mu slovesný výraz dokáží pouze výjimeční jedinci. A kniha s názvem Přijít za svítání podle mého názoru mimo jakoukoli pochybnost dokazuje, že její autor Václav Cílek je jedním z nich...

Podtitul Vybrané eseje z let 2002 2022 dává tušit, že na čtenáře čeká v kladném smyslu toho slovavšehochuť z literární tvorby člověka, jehožšíře záběruje takřka polyhistorická. Jestliže je autorzaškatulkovándo přihrádek s označeními geolog, klimatolog, spisovatel a popularizátor vědy, pak je toto všechno sice pravda, ovšem rozhodně tím není vystiženo to hlavní totiž že Václav Cílek je mimořádně senzitivním pozorovatelem vezdejší reality, na niž hledí s obdivem, úctou a pokorou a zřejmě právě proto umí nalézatduši i ve zdánlivě neživýchživotních formách. A co je vůbec nejdůležitější do krásy svých podivuhodných objevů nezištně zasvěcuje všechny, kdotouží vidět“.

Genius loci neboli duch místa... Když jsme dostatečně citliví, můžeme ho nacházet skoro všude. Mne např. vždycky fascinovaly skupiny stromů někde v otevřené krajině. A určitě i Jana Zahradníčka, když jednu ze svých básní začíná veršemJsou shluky stromů plny svaté tísně. Mám-li uvést jiný příklad, pak si vzpomenu na rekonstrukci našeho sklepa, kdy jsem věděl, že jednuvěcmusím nechat nedotčenou, totiž ten malý výklenek v rohu na konci války, když se blížila fronta a všichni se tu ukryli, tam stával hrnec s mlékem... A dejme také slovo Franzi Kafkovi ajehoPraze, kterou nazývámatičkou a o níž říká, žemá drápky, tj. nechce jej nechat odejít někam jinam...

Mimochodem když už jsme u té Prahy. Já to mámnastavené tak, že prohlížení si jejích pamětihodností je pro mne vedle obdivu a nadšení spojeno i s jistým pocitem provinění. Vždyť copak je např. možné projít se po Karlově mostě jen tak, bez toho, aby člověk pečlivě studoval každou sochu, hleděl fascinován do Vltavy a s úžasem vzhlížel k Pražskému hradu? Ovšem ptát se lze i opačně je vůbec myslitelné, aby byl každé památce věnován čas, který si právem zasluhuje? Jen u rytíře Bruncvíka bych dokázal stát celé hodiny a připomínat si jeho historii, která je mimo jiné spojena i s mojí obdivovanou básnířkou Marinou Cvětajevovou. Ta tu svého času také stávala a poté napsala báseň Pražský rytíř...

No vida, kam až jsem se dostal během recenzování knihy Václava Cílka Přijít za svítání. Je ale možné, že její hlavní předností je právě autorova schopnost vyvolávat ve čtenáři hlubinné a mnohovrstevné asociace, jako se to stalo v mém případě. Nechtěl bych, aby to vyznělo jako klišé, ale knihu považuji za literární událost par excellence!             

sobota 19. listopadu 2022

ELŽBIETA ISAKIEWICZ: PEKLO ZACHRÁNĚNÝCH

 




















 

Kniha o holokaustu, jaká tu ještě nebyla!

Mám za to, že tato recenze by měla být zahájena malým historickým expozé. Tak tedy: 1. září 1939 přepadlo nacistické Německo Polsko, čímž začala 2. světová válka. Brzy poté, 17. září 1939, na základě tajného paktu Ribbentrop-Molotov, obsadila východní část země Rudá armáda. Polsko zmizelo z mapy Evropy a život v obou jeho částech, ovládaných nyní totalitními režimy, se stal vpravdě nelidským. Co se týká Hitlera, tak ten považoval Poláky za méněcenné slovanské podlidi, které hodlal po konečném vítězství vyhubit. Do té doby měli otročit pro německou válečnou mašinérii... 

Spravedlivý mezi národy od roku 1963, kdy Stát Izrael začal tento čestný titul udělovat, jej obdrželo 26 973 osob. Hlavní slovo při tom má speciální komise, která se rozhoduje na základě velmi přísných kritérií. Kromě jiného musí být mimo jakoukoli pochybnost prokázáno, že vyznamenaný jedinec během 2. světové války s nasazením vlastního života zachránil před smrtí alespoň jednoho Žida. Nejpočetněji jsou mezi laureáty zastoupeni Poláci v jeruzalémském památníku Jad Vašem jsou do kamene vytesána jména 6863 příslušníků tohoto národa!

Jak je tedy možné, že se (hlavně v poslední době) stále častěji mluví o polském antisemitismu, který se údajně masově rozmohl na území tzv. Generálního gouvernementu, zřízeného Hitlerem na dobytém území? Občas se dokonce o Osvětimi, Treblince či Sobiboru mluví jako o  polských koncentračních táborech! Domnívám se, že není těžké uhodnout, kdo za těmito odsouzeníhodnými praktikami stojí jde o určité politicko-lobbystické kruhy, snažící se prostřednictvím flagrantního překrucování historie vyvolávat nesvár mezi národy, což se jim (viz třeba právě napjaté vztahy mezi Polskem a Izraelem) bohužel daří...

Celá recenze zde:

https://www.knihcentrum.cz/recenze-peklo-zachranenych

čtvrtek 10. listopadu 2022

GUY MAYFIELD: ŽIVOT A SMRT V BITVĚ O BRITÁNII

 





















Odvrácená strana gigantické letecké bitvy aneb deník vojenského kaplana přináší pozoruhodné svědectví o duchovním světě obyčejných hrdinů  

Bitva o Anglii bezesporu patří k nejvýznamnějším milníkům 2. světové války. Hitlerův plán připravit si drtivými leteckými údery příznivé podmínky pro vylodění se minul účinkem. Ostrovní říše odolala, přičemž kromě samotného vojenského vítězství mělo neméně důležitý význam i to druhé, totiž psychologické ukázalo se, že Göringova vychvalovaná Luftwaffe není neporazitelná...

Anglie v tomto zápasu o bytí a nebytí nezůstala sama. V Royal Air Force bojovali příslušníci mnoha jiných národů a můžeme být hrdí na to, že nezanedbatelnou část z nich tvořili Čechoslováci. Působení našich letců je velmi dobře zdokumentováno, a to jednak díky badatelskému úsilí historiků a také (a možná především) memoárům přímých účastníků bitvy. Asi každý zná knihy Nebeští jezdci, Zlomená křídla, Bombardér T 2990 se odmlčel aj. Mohlo by se tedy zdát, že řečeno a napsáno již bylo vše...

Kniha Život a smrt v bitvě o Británii dokazuje, že tomu tak zdaleka není! Její autor, sloužící v RAF jako vojenský kaplan, přináší o tehdejších událostech velmi cenné svědectví ze svého specifického úhlu pohledu, který by se dal definovat jako nábožensko-duchovní. Ve výše uvedených vzpomínkových knihách je toto téma zmiňováno spíše okrajově, zatímco Guy Mayfield se mu věnuje takříkajíc naplno, což činí z jeho deníkových záznamů z oné dramatické doby záležitost vskutku unikátní.

Ano co se vlastně odehrávalo v duších mladých mužů, kteří nasedali do svých letadel s vědomím, že se již nemusí vrátit? Dá se dokonce říct, že každý z nich si mohl s téměř matematickou přesností vypočítat, kdy se naplní jeho čas – vždyť válečné štěstí nemůže trvat dlouho, když každý den umírá tolik spolubojovníků... Smrt přitom měla mnoho hrůzných podob, nejčastěji šlo o uhoření v sestřeleném stroji či utonutí po pádu do vln La Manche. Jestliže navzdory všemu vždy znovu startovali do bojových akcí, museli pro to zajisté mít závažné důvody. Jaké? 

Guy Mayfield si tuto otázku kladl velmi často, sám však s politováním konstatuje, že jednoznačná odpověď neexistuje. Přesto se mu podařilo díky kamarádskému přístupu a přímé, nekomplikované povaze nahlédnout do nitra jeho svěřenců mnohem hlouběji, než na začátku své duchovní mise předpokládal. Kniha je plná nádherných příkladů neokázalého vlastenectví, živé křesťanské víry a odpovědného plnění bojových povinností. A nic na tom nemění fakt, že toto vše je často ukryto za vnější fasádou tvrdých a otrlých válečníků, nepřístupných běžným lidským citům...  

Karmelitánské nakladatelství v čtenářsky oceňované edici Osudy (Životopisy a svědectví křesťanských osobností) vydalo již celou řadu výjimečných titulů. Kniha Život a smrt v bitvě o Anglii se podle všeho stane dalším bestsellerem, neboť přináší neidealizovanou a naturalisticky syrovou, zároveň však nesmírně dojímavou zprávu o obyčejných hrdinech, bránících civilizaci před nacistickým barbarstvím.             

úterý 8. listopadu 2022

S. R. WHITE: VĚZEŇ

 




















 

Ne, tohle se opravdu nepovedlo aneb dobrý psychothriller vypadá úplně jinak!

V odlehlém, nehostinném koutu severní Austrálie, plném neprostupných bažin a zrádných mokřadů, je místním pytlákem objevena mrtvola zavražděného muže. Vzápětí se zjistí, že se jedná o zločince, který byl tentýž den propuštěn z věznice. A navíc se ukáže, že to není jediná podivnost, spojená s hrůzným nálezem Curtis Mason Monroe se nedaleko místa, kde jej nyní zastihla smrt, dopustil znásilnění, za něž se dostal na devět let za mříže. Jako nejpravděpodobnější se tudíž jeví motiv pomsty, Dana Russoová ale ví, že pátrání je teprve na začátku a soustředit se pouze na jednu stopu by bylo velkou chybou.

Kostky jsou tedy (co se čtenářského očekávání týká) vrženy velmi sympaticky, vše  nasvědčuje tomu, že nás čeká nelítostný duel mladé vyšetřovatelky se zákeřným vrahem. Napovídají tomu ostatně i již zmíněné přírodní reálie a také třeba to, že na okraji bažin ve staré, polorozpadlé chatrči žijí dvě psychicky narušené sestry a i těch několik dalších starousedlíků se značně vymyká tomu, co se odborně nazývá reprezentativní vzorek populace...

Všechny naděje na fajnšmekrový literární zážitek však bohužel po pár desítkách stránek vezmou za své. Důvodů, proč se kniha jejímu autorovi nepovedla, je více, za ten hlavní ale považuji spisovatelskou nestřídmost (možná by se dalo říct i umanutost), s níž  S. R. White do svého Vězně propašoval všechno, co by podle jeho názoru měl mít správnýpsychothriller. Výsledkem pochopitelně nemohlo být nic jiného než beznadějně rozkouskovaná mozaika nesourodých pseudopříběhů bez základní jednotící linie. Vycházející hvězda australské krimi si zkrátka při psaní počínala podobně, jako když pejsek a kočička pekli dort. Co největší množství všemožných ingrediencí není (a z logiky věci ani nemůže být) zárukou kvality výsledného produktu, což platí nejen v oblasti gastronomie nestravitelné mohou být bohužel i knihy.

Uveďme jeden příklad: Takřka každý autor krimi žánru dnes , že jeho vyšetřovatel musí jít s dobou a mít tedy co dělat nejen se zločinci, ale i sám se sebou. Říká se tomu bojovat se svými vlastními démony, jimiž nejčastěji bývají drogy, alkohol a partnerské problémy. A tak ani Dana Russoová nemůže být výjimkou. White v jednu chvíli zničehonic začne psát o tom, co si zkusila jako dítě od tyranské matky, což jí ovšem dnes kupodivu pomáhá v její práci dovede se vžít do psychiky vyšetřovaných osob a volit optimální výslechové metody...

Čím déle jsem se Vězněm prokousával, tím častěji jsem si říkal, zda ve skutečnosti nečtu nějakou parodii na psychothriller. Autorova obsese neustále překvapovat něčím šokujícím působí až komicky, náhlé a chaotické odbíhání od dějové linky, s očividným záměrem co nejvíce příběh prodloužit, pak dílo zkázy dokonává. Pozorný čtenář se určitě všimne i jiných nesrovnalostí, např. toho, že k nálezu mrtvoly dojde ve čtvrtek 1. srpna 2019 v 6.30 a případ je úspěšně vyřešen již v pátek 2. srpna 2019 ve 13.15. Kniha má přitom téměř 500 stran a Dana Russoová tolik práce, že by musela vládnout nadpřirozenými schopnostmi, aby to stihla za takto krátkou dobu...

Suma sumárum Vězeň byl pro mne velkým zklamáním a odstrašujícím příkladem toho, jak by psychothriller rozhodně neměl vypadat...

čtvrtek 3. listopadu 2022

IVETA FABEŠOVÁ: VŠE SVÁTEČNÍ

 





















Cukrářka s velkým C aneb seznamte se: Iveta Fabešová!

Já vím, já vím diabetes, cholesterol, nadváha... A jistě spousta dalších zdravotních komplikací, jež mohou být způsobeny (eufemisticky řečeno) přílišnou láskou ke sladkostem. Takže proč vlastně psát recenzi na knihu, která své čtenáře přímo vybízí k tomu, aby si osladili život? Má odpověď zní, že nic není černobílé a proti gustu žádný dišputát. Samozřejmě za předpokladu, že současně platí ono sokratovské všeho s mírou...

Zkrátka chci říct, že někdy chcete někoho někam pozvat a... už je tu první zádrhel, přesněji řečeno otázka: Kam?! Těch možností je bezpočet, ale ne všechny jsou pro konkrétní společenskou situaci vhodné. A tak přemýšlíte a přemýšlíte a nakonec si řeknete, že to zkusíte vylučovací metodou. Oslavit (abych uvedl jeden příklad za všechny) takové výročí svatby v hospodě IV. cenové skupiny se jaksi nehodí, že. Kino? Divadlo? Tam je zase problém, že zrovna v ten váš velký den D v jejich nabídce nenajdete nic, co by odpovídalo svátečnosti dané chvíle. Nadstandardní večeře v nějaké nóbl restauraci? Přihořívá... A náhle konečně to máte! Ano, cukrárna.

Pozvat někoho do cukrárny je nabídka, která (prosím o prominutí za tu otřepanou frázi) se neodmítá a kterou (další fráze, ach jo) nic nepokazíte. Netroufám si prohlásit sám sebe za odborníka na pamlsky, ale bezpečně rozeznám větrník od indiánka, špičku od laskonky, rakvičku od trubičky. Poznám dokonce i medovník! Dosud jsem ovšem neměl sebemenší ponětí o tom, že kromě této klasiky existuje tisíc a jedna dalších cukrářských dobrot. Tím dosud myslím do chvíle, než jsem se seznámil s Ivetou Fabešovou. Tedy nikoli osobně, ale prostřednictvím její nejnovější knihy s názvem Vše sváteční.

Z obálky na nás hledí šarmantní dáma, za níž se na decentně prostřeném stole vyjímají podnosy s cukrovím. A uvnitř na nás čeká spousta receptů na laskominy, jejichž úchvatný designje jasnou výzvou k vyzkoušení našich vlastních cukrářských dovedností! Když jsem si prohlížel její krásné webové stránky, zjistil jsem, že paní Iveta své podnikání nechápe jako bezduchou sériovou výrobu, nýbrž profesionální uměleckou tvorbu se vším, co k ní patří. S mistrovskou zručností a úžasným citem pro detail připravuje pro své zákazníky fajnšmekrovské zážitky par excellence.  A kniha Vše sváteční je navíc „hmatatelnýmdůkazem toho, že paní Cukrářka je ženou navýsost empatickou, když si svá tajemství nedrží pod pokličkou, ale dokáže se o ně podělit se všemi eventuálními zájemci.

Jistě nebudu nijak přehánět, pokud i technicko-výrobní provedení knihy nazvu „labužnickým“. Ty nádherné fotografie jsou prostě k nakousnutí! Na některých z nich nám Iveta, oděna do slušivého pracovního úboru, názorně předvádí, jak se plete vánočka či plní cukrářský sáček. Vydaná na luxusním křídovém papíře a do posledního detailu precizně vyšperkovaná je kniha Vše sváteční doslova bibliofilským klenotem, který bereme do ruky s jakousi podvědomou obavou, abychom mu nějak neublížili...         

Jestliže poprvé vyšla 1. 10. 2022 a již za necelý měsíc následoval dotisk, je evidentní, že Iveta Fabešová se přesně trefila do čtenářské poptávky po kvalitní cukrářské kuchařce. A vzhledem k tomu, že už tu máme listopad, může kniha Vše sváteční posloužit hned dvěma účelům. Jako krásný dárek pod stromeček a inspirace pro štědrovečerní stůl. Co třeba takhle kakaová psaníčka s mandlemi? Ovšem ty vanilkové košíčky s pistáciemi vypadají rovněž „výživně“... 

Tak tedy dobrou chuť!