čtvrtek 26. listopadu 2020

SIR ARTHUR CONAN DOYLE: TAJEMSTVÍ A ZÁHADY a DOBRODRUŽSTVÍ NA MOŘI I NA SOUŠI

 














Sir Arthur Conan Doyle, to není jen Sherlock Holmes – duchovní otec slavného detektiva uměl psát i „neholmesovské“ povídky!

Skutečnost, o které se chci v úvodu této recenze ve stručnosti zmínit, je sice (jak předpokládám) všeobecně známá, ale co kdyby, že... Takže – jméno Sir Arthur Conan Doyle má snad každý spojeno s Sherlockem Holmesem a jeho brilantní logikou při vyšetřování kriminálních případů, jimž dramatičností a jedinečnou atmosférou hrůzného tajemna dominuje Pes baskervillský. Patřím k nadšeným obdivovatelům slavného detektiva a doma v knihovně mám tudíž nejen veškerou „doyleovskou“ klasiku, ale i řadu knih z tzv. alternativní holmesovské literatury. Ano – smrtí svého autora Sherlock Holmes „nezemřel“, dodnes jsme svědky pokusů (u více, tu méně úspěšných) nalézt v pozůstalosti Dr. Watsona dosud nezveřejněné případy a seznámit s nimi veřejnost!

A teď se tedy dostávám k tomu, o čem jsem psal na začátku. Jde o to, že literární ambice A. C. D. se ubíraly úplně jiným směrem než byl ten, který jej posléze tak proslavil. Záležitost s Sherlockem Holmesem bral toliko jako rozptýlení od vážné spisovatelské práce a nepřikládal jí valný význam – ovšem osud rozhodl jinak! Pouto, které spojuje tvůrce s literární postavou je v případě Sira Arthura Conana Doyla tak silné, že mnozí čtenáři nemají o jeho „neholmesovských“ knihách sebemenší tušení...

Povídkové soubory Tajemství a záhady a Dobrodružství na moři i na souši nám britského autora představují právě z této „odvrácené strany“ jeho tvorby. Přiznám se, že jsem měl trochu obavy, zda mi v nich Sherlock Holmes, Dr. Watson, paní Hudsonová, inspektor Lestrade a další „staří známí“ (na něž jsem si u A. C. D. zvykl) nebudou chybět, ovšem poté, co jsem si na webu nakladatelství Leda přečetl z obou knih krátké ukázky, veškeré pochyby zmizely a já si napsal o recenzní výtisky. Přesvědčil jsem se totiž, že i bez zmíněných postav to bude skvělá zábava!

Společným jmenovatelem většiny povídek jsou různé nadpřirozené fenomény, především spiritismus. Jak z vědeckého, tak i náboženského hlediska se pochopitelně jedná o pověru, ovšem A. C. D. jím byl velmi silně přitahován, patrně proto, že (jak vysvítá z jeho životopisu) v něm hledal útěchu po smrti milovaného syna. V každém případě je tomu však tak, že byť tématem hodně „přitažené za vlasy“, po čistě literární stránce se povídky vyznačují obrovskou vypravěčskou erudicí, skvělým navozováním mysteriózní atmosféry a psychologicky mistrným popisem anglické společnosti viktoriánské doby. 

Určitě je třeba ocenit i vynikající překladatelský výkon Věry Kláskové, která ke knihám rovněž napsala předmluvu, v níž mimo jiné zmínila některé lingvistické nuance Doyleovy literární tvorby, na něž je třeba při převodu jeho děl brát ohled.

Skončím tak trochu „meteorologicky“ – je konec listopadu, venku bývá pošmourno a brzy se stmívá. Čas jako stvořený pro posezení u knih plných tajemství, záhad a dobrodružství... Dvě takové mohu doporučit – Tajemství a záhady a Dobrodružství na moři i na souši. Obě napsal slavný Sir Arthur Conan Doyle, jehož jméno je možná tou vůbec nejlepší reklamou!

 


 

pátek 20. listopadu 2020

POETICKÉ KOMENTÁŘE (230)


 




















S t a r t o v a c í   f á z e   

v š e   j e   O . K . , v ě ř í m

n a   o b ě ž n é   d r á z e

b u d e   z a   p á r   v t e ř i n . . .

pondělí 16. listopadu 2020

MICHAEL CONNELLY: NOČNÍ OHEŇ

 












 

 

Connelly píše skvělé detektivky jak na běžícím pásu!

Ne, detektivky Michaela Connellyho (a že jich už napsal!) se nikdy neomrzí. Spíše se naopak zdá, že tento americký autor zraje jako víno, laťku, kterou si již na začátku své spisovatelské kariéry nasadil hodně vysoko, hravě překonává i „na stará kolena“ a vypadá to, že se ještě dlouho „nevypíše“. Pokaždé, když čtu „nového“ Bosche, si říkávám, jak to ten Connelly dělá, že jeho kriminální případy jsou všechny bez výjimky tak čtivé, napínavé a fascinující. Vždyť se v nich fakticky nic mimořádného neděje, žádné střílečky se spoustou mrtvol a litry krve, „jen“ mistrně propracovaná „policajtština“, tj. metodické postupování od jedné stopy ke druhé a zdánlivě pomalé a nudné přidávání jednotlivých kamínků do mozaiky, z níž na nás nakonec hledí zločincova tvář... 

Michael Connelly je v pozitivním slova smyslu konzervativní autor, nemění zaběhnuté a osvědčené literární postupy, píše tak, jak mu „ruka narostla“. Pokud se však k nějaké změně přece jen rozhodne, mohou si být čtenáři jistí, že to bude pořád ten „jejich“ Connelly. Před časem se např. pustil do nové série, kde do hlavní role neobsadil Harryho Bosche, ale Renée Ballardovou. A stálo to opravdu za to – kniha Noční směna se povedla na výbornou. Potom přišla Temná svatá noc, charakteristická „návratem k normálu“ při současném zachování inovativního prvku s „ženským elementem“. To zní trochu složitě, takže se pokusím o vysvětlení – Connelly zkrátka nechal oba detektivy pracovat společně. Patrně potěšen tím, jak jim to vzájemně „klapalo“, rozhodl se pokračovat v tomto trendu dál a výsledkem je Noční oheň, o němž mohu už dopředu říct, že je to opět „connellyovka“ jako řemen!

Ve stručnosti si oba detektivy připomeňme. Jak známo, Harry je složitá povaha, dalo by říct zarputilý buldok v lidské podobě, který si jde za svým a když je to nutné, nezdržuje se dodržováním nějakých stupidních předpisů. Jeho šéfové z něho byli vždycky „na prášky“ a kariéra úspěšného detektiva posléze skončila dobrovolně povinným odchodem do penze. Zaslouženého odpočinku po létech náročné služby si však Harry Bosch užívat nechtěl a podařilo se mu docílit toho, že se může věnovat starým nevyřešeným případům. U jednoho z nich se mu připletla do cesty jistá sebevědomá až mírně arogantní ženská...

Renée Ballardová je podobné „číslo“. I ona je zvyklá „chytat býka za rohy“ a nesnáší policejní hlavouny, co se pořád něčeho bojí (jednou médií, podruhé politiků) a mají hrůzu z každé „nestandardní“ akce. Copak ale může policista pokaždé jednat jen podle nalinkovaných instrukcí, není to tak, že někdy musí hodit všecko to byrokratické haraburdí za hlavu a spolehnout se pouze na svou intuici? Renée měla v této věci vždy jasno, takže si postupem doby vysloužila nálepku potížistky a když si navíc jednou nenechala líbit nevhodné chování svého šéfa, čekalo ji přeřazení na méně „exponované“ místo. A tady se jednoho dne za dosti dramatických okolností seznámila s jakýmsi podivným chlápkem...

Nyní tedy Harry Bosch a Renée Ballardová pracují na svém druhém společném případu a není jim věru co závidět. Jedná se totiž o komplikovanou a k tomu ještě hodně starou věc, o takový ten (jak se v kriminalistickém slangu říká) „pomníček“, na který už po léta padá prach zapomnění. Konkrétně jde o to, že po smrti jistého Johna Thompsona, který kdysi býval Harryho parťákem, se v jeho pozůstalosti našel vyšetřovací spis, vztahující se k nevyřešené vraždě s pravděpodobným drogovým pozadím. Otázka samozřejmě zní, proč onen detektiv přechovával zmíněný spis doma, když musel vědět, že takovéto počínání je na hraně zákona. Harry ovšem pracuje ještě na jiném případu (jde o vraždu soudce, kde se zdá být vše jasné a obviněný se k ní dokonce přiznal, ale starému zkušenému detektivovi tu něco přece jen nehraje) a rovněž Renée má práce nad hlavu, neboť vyšetřuje smrt bezdomovce, u níž sice zpočátku vše ukazovalo na nešťastnou náhodu, avšak brzy vyšly najevo nové a hrozivé skutečnosti. Pátrání po pachateli třicet let staré vraždy je tudíž pro oba detektivy jakýmsi vedlejšákem, což samozřejmě neznamená, že by mu nevěnovali náležitou pozornost. Vydejme se tedy spolu s nimi do nebezpečných ulic Los Angeles a držme jim palce...

Pokud bych knize měl něco vytknout, pak by šlo o následující záležitost. Jak známo, pseudolidskoprávní šílenství v dnešních USA dosáhlo už takových rozměrů, že např. dělat si naděje na získání filmového Oscara může jen snímek, v němž v kladné roli vystupuje příslušník nějaké „utlačované menšiny“. Zdá se, že podobné trendy tam pronikají i do literatury a je smutné, že v tom „jede“ i spisovatel Connellyho formátu. O co konkrétně jde? Harry Bosch je klaďas se vším všudy, ale americký autor přesto cítí potřebu ho ještě „vylepšit“. Na jeho hrdinovi prostě nesmí ulpět ani stín podezření z nějaké xenofobie či dokonce tzv. „homofobie“! A tak Harry „musí“ být smutný ze smrti mladého lupiče a narkomana, protože dotyčný je gay a jako takový si zaslouží soucit a pochopení. Jindy, když homosexuální predátor zaútočí na vyhlédnutou oběť a ta jej zabije, je Harry „povinně“ znechucen poznámkou svého parťáka, že si dotyčný zvrhlík smrt zasloužil. Ačkoli všechny relevantní vědecko-medicínské poznatky dokazují opak, v knize Noční oheň je jako nezpochybnitelný fakt prezentováno politicko-korektní klišé, že gayové mají svou „orientaci“ vrozenou a za své protipřirozené sexuální praktiky nemohou... 

Jinak ovšem považuji za nutné ještě jednou vyjádřit obdiv ke spisovatelskému umění Michaela Connellyho, který v současné době nemá v detektivním žánru konkurenci.  

neděle 15. listopadu 2020

PETR HAMPL: CESTA Z NEVOLNICTVÍ

 












 

 

Existuje ještě naděje na změnu společenského vývoje, nebo je vítězství liberálně demokratického fašismu už jen otázkou času?

Někdy se stává, že člověk čte nějakou knížku a hlavou mu jaksi samy od sebe začnou vířit nejrůznější myšlenky, vzpomínky či asociace, které ho zavedou třeba i hodně daleko. Bývá tomu tak nejčastěji v případě poetické literatury, ovšem zmíněný efekt se může dostavit (mluvím teď z vlastní zkušenosti poté, co jsem si přečetl nový bestseller Petra Hampla) i u sociologického spisu. Asi nemusím zdůrazňovat, že Cesta z nevolnictví je opět brilantní analýzou současného liberálně demokratického marasmu, doplněnou o pátrání po příčinách, jež k této tragédii vedly, jakož i o nástin možného budoucího vývoje. Na Hamplovu knihu již byla napsána řada recenzí a přidávat další by tudíž nemělo valný smysl. Spíše se chci nad ní zamyslet po vzoru výše uvedeného „modelu“ a napsat, co mi při její četbě procházelo myslí.

Často dnes slýcháme názor, jestli jsme v listopadu 1989 nezvonili klíči na náměstí zbytečně, resp. zda „za komunistů“ nebylo líp. Je smutné, že po třiceti letech demokracie jsme to dopracovali do stavu, kdy si takovéto otázky vlastně musíme klást, protože dnešní formálně demokratický, ve skutečnosti však oligarchicko-plutokratický režim se od toho minulého odlišuje stále méně. Znovu tu máme jedinou oficiální „pravdu“, do omrzení omílanou prodejnými agitpropčíky z mainstreamových médií, opět se vede „boj s vnitřními nepřáteli“ (jimiž jsou dnes lidé se zdravým selským rozumem, nezblbnutí bláboly o stovkách pohlaví a užitečností muslimské imigrace), zase se vrátily gumové paragrafy – např. Husákovo pobuřování vystřídala Hamáčkova předsudečná nenávist a tak by se dalo pokračovat ještě hodně dlouho. 

Budiž mi dobře rozuměno – ani v nejmenším neobhajuji minulý režim a mám za nepopiratelné, že se dnes v mnoha ohledech máme lépe. Irituje mne však, že pro určité společenské skupiny se životní podmínky spíše zhoršily a není to rozhodně tím, že by tito lidé byli méně schopní či iniciativní. Jejich nezáviděníhodnou situaci má na svědomí gigantický byrokratický aparát, který je doslova dusí a nedovoluje jim svobodně realizovat své plány. Jeden příklad za všechny – žiji na vesnici a tudíž velmi dobře vím, jakým martýriem si tady musí projít každý, kdo si chce postavit rodinný dům. Stavební úřady dělají všechno možné, aby takovýmto odvážlivcům (a skoro bych řekl sebevrahům) házely pod nohy co nejvíce klacků a trestaly je... za co vlastně? Pokud se tito lidé dozví, že za komunistů stát soukromé stavebníky podporoval a dokonce jim poskytoval nenávratné půjčky až do výše poloviny ceny domu, zní jim to jako pohádka. 

Podívejme se krátce na oblast školství a proveďme i tady krátké srovnání. Když si odmyslíme jeho marxisticko-leninský charakter, pak tehdejší vzdělávací systém byl kvalitativně na mnohem vyšší úrovni než ten současný. Indoktrinace komunistickými myšlenkami se navíc vyznačovala prvoplánovou primitivností, takže jen málokoho šlo obalamutit do té míry, že by „uvěřil“. Z vlastní zkušenosti rovněž vím, že mezi učiteli bylo tenkrát nemálo jedinců, kteří si o socialismu mysleli své a nebáli se to dávat najevo. Vzpomínám si  např. na učitelku hudební výchovy (jmenovala se Jana Maderová), jež jako členka renomovaného pěveckého souboru navštívila USA a po návratu nám vyprávěla o tamější vysoké životní úrovni s takovým nadšením, že pokud snad byl ve třídě nějaký Pavlík Morozov, pak ze svého idealismu nejspíš rychle vystřízlivěl. Jiný skvělý kantor (Jiří Pernes) vyučoval svůj obor (dějepis) politicky zcela „nekorektně“ a z učebních osnov, poplatných režimní ideologii, si dělával legraci. Bylo by něco takového možné dnes? Asi sotva. Já si aspoň nedovedu představit učitele, který se netají svým protimigrantským postojem, odmítá genderismus a multikulturalismus a mluví před žáky „nevhodně“ o Evropské unii. V dnešní liberálně-demokratické době by byl takový „podvratný živel“ (tedy xenofobní extrémista) na základě udání bdělého pomocníka Veřejné bezpečnosti (aktivisty z Evropských hodnot) co nejrychleji odejit (přičemž jeho vyděšení kolegové by se ho nejenže ani slovem nezastali, ale v odsuzující petici by se od něj naopak co nejrozhodněji distancovali).

Tím se dostáváme k dalšímu společensko-morálnímu excesu, jímž liberální demokraté zasvinili náš malý český dvorek. Mediální prostor zcela ovládli exponenti všelijakých politických neziskovek a pořádají doslova hony na neevropské, proruské, homofobní a protimuslimské názory a jejich nositele. Špehování a udávání „nepřátel lidu“ (proruských dezinformátorů) dosáhlo rozměrů, za jaké by se nemusela stydět ani Státní bezpečnost. Většina lidí si uvědomuje, že otevřeně vyjadřovat své názory znamená koledovat si o problémy a tak raději mlčí (došlo to už tak daleko, že dokonce zaměstnavatelé chtějí mít ve svých firmách lidi s „uvědomělým poměrem k lidově-demokratickému zřízení“ a za tímto účelem si o nich shromažďují informace prohlížením jejich facebookových profilů atd.

Existuje nějaká šance na zvrácení vítězného postupu liberálních ultralevičáků? Tady je nejdříve nutné připomenout si jednu věc – jakkoli se komunisté snažili o vychování „nového socialistického člověka“, byli to nakonec právě tito „jejich“ studenti, kteří režim svrhli. Toto si velmi dobře uvědomují dnešní „pokrokáři“ a jdou na to jinak a ze svého zvráceného úhlu pohledu podle všeho i „úspěšněji“ – našli si spojence na MŠMT, infiltrovali se do škol, zastrašili ředitele a zřizovatele a prostřednictvím všelijakých pseudomorálních „výukových programů“ chtějí i oni vychovat nového člověka. Měl by jím být hedonistický a sexuálně zvrácený jedinec bez elementárních mravních zásad, schopný jakékoli špatnosti ve jménu budoucího multikulturního ráje (všimněme si, že právě z takto „vychovaných“ adolescentů se rekrutují facebookoví udavači, propagátoři homosexualismu, podporovatelé nelegální migrace a podobné existence). Je za takovéto situace možné, aby současným „výchovně-vzdělávacím procesem“ prošel někdo bez duševní a psychické úhony?

Tady se chci vrátit ke knize Cesta z nevolnictví, jejíž název dokazuje, že Petr Hampl je v tomto směru optimista. Jedna z kapitol má název O mladých lidech, kteří se nenechali semlít a přináší řadu důkazů o tom, že zkazit všechny děti se havloidům nedaří a že lži a demagogie se občas míjí účinkem. Ať už je to dáno dobrým rodinným zázemím (mnozí rodiče dnes děti do škol raději neposílají a učí je doma), učiteli, kteří si přes všechen nátlak a výhrůžky zachovali rovnou páteř, existencí organizací, bránících děti před „výchovnými“ predátory či ještě něčím jiným,  jisté je, že zlu liberální demokracie je možné úspěšně vzdorovat.

Přečtěte si o tom knihu Petra Hampla – věřím, že jí budete nadšeni stejně jako já!  

čtvrtek 12. listopadu 2020

HAIKU (175)

 

D o p r a v n í   z á c p a  

z a   k a ž d ý m   v o l a n t e m

s t e j n ý   o b l i č e j

sobota 7. listopadu 2020

ŠÁLEK DÁL HŘEJE DLANĚ

 












 

 

Jednoduchá řeč, hluboká myšlenka a silný prožitek – to (a nejen to!) je haiku...

Může někdo napsat recenzi na svou vlastní knihu? Určitě ano, ale ta otázka směřovala spíše k tomu, zda je takové počínání etické a tady už bych měl značné pochyby. Kdybychom to chtěli vyjádřit termínem z politiky, pak jde o jasný „střet zájmů“ – dá se totiž předpokládat, že taková recenze stěží bude jiná než jednoznačně kladná, třeba už jen proto, aby se kniha dobře prodávala...

Šálek dál hřeje dlaně je sborníkem haikových textů od 19 autorů. Třebaže jsem jedním z nich, domnívám se, že mne to ohledně napsání recenze nediskvalifikuje. Mám za to, že když ta knížka je „moje“ pouze z jedné devatenáctiny, nic nebrání tomu, abych ji tu ve stručnosti představil.

Krátká básnička o sedmnácti slabikách, rozdělených do tří řádků v poměru 5 – 7 – 5 (což se ovšem nevyžaduje nijak striktně), mající vyjadřovat nějaký (samozřejmě v pozitivním slova smyslu myšlený) duševní „zkrat“ – člověk (např. Petr Šulák) prostě náhle uvidí něco, co ho „trkne“ tak, že před tím zůstane stát v úžasu a hlavou mu projede třeba toto:

Je poledne –

kolem plotu

vrávorá pomlázka

Přišli jste na to, co tím chtěl básník říct? Určitě ano, že... Možná vám to ale chvilku trvalo – haiku totiž bývá často taková malá hádanka, čtenář se musí trochu zapotit, ale pak už jen žasne nad tím, co všechno lze sdělit minimalistickým textem o pouhých šesti slovech! Uvedené haiku považuji za nejlepší z celé knížečky Šálek dál hřeje dlaně, což ovšem neznamená, že ta „zbývající“ nejsou rovněž krásná – vybírali je ostatně Katka Soustružníková a Pavel Martinec, kteří u nás patří mezi  největší znalce této z Japonska pocházející poetické formy. Podívejme se na další ukázku:

Přeplula kachna –

vidím se na hladině

celý zmačkaný 

Takhle „se uviděl“ ve vodě Roman Szpuk, nestor českého haiku (snad se na mne za takovéto označení nebude zlobit). Myslím, že nejsem sám, kdo mu vděčí za cenné a nezištné rady, jak „na to“. A nyní do třetice Irena Mondeková:

dům po sousedech –

kočka sedá na prahu

u prázdné misky

Smutně nádherné (a současně nádherně smutné)!

Nedá mi to, abych nezmínil ještě Jitku Fialovou:

změna času –

teprve míchám guláš

Moravec už začal

Ze svých haiku jsem do ukázek nevybral žádné, bylo by to chlubení (byť vlastním peřím). 

Nepočítal jsem, kolik je v „Šálku“ haiku (ono se to rýmuje!) celkem, tipoval bych to asi na dvě stovky. Pokud tedy máte citlivou a přemýšlivou duši a chcete si přečíst něco, co se na pultech knihkupectví neobjevuje každý rok, neváhejte...

středa 4. listopadu 2020

„NENÍ DŮLEŽITÉ, JAK KDO VOLÍ, ALE JAK SE SPOČÍTAJÍ HLASY!“ (Stalin)

Mainstreamová média oslavují Bidenův triumf, ačkoli vítězem je Trump!  

Americké volby sice vyhrál Donald Trump, ovšem novým prezidentem se možná stane Joe Biden. Jak je něco takového možné v zemi, která se honosí pověstí příkladné demokracie, kde o všem podstatném (a především tedy o tom, kdo zasedne v Bílém domě) rozhoduje jen a pouze lid?

Ne, USA nepůjdou „českou cestou“, kdy při sčítání hlasů „náhodou“ zničehonic „spadnou servery“ a po jejich opětovném „nahození“ jsou výsledky náhle úplně jiné. V Americe na to jdou tamní sluníčkáři jinak – když Trump dotahuje Bidenův náskok a navíc se ukazuje, že ve zbývajích státech má jisté vítězství, tak se prostě sčítání hlasů zastaví a čeká se... ano, na co? Na liberálně demokratický zázrak? Spíše na volební podvod...

Když se podíváme na CNN, počítání se zastavilo na výsledku 222 : 213 pro Bidena a tento stav trvá už hodiny. Fox News v těchto okamžicích operuje s ještě „lepšími“ čísly – 238 : 213 v neprospěch Trumpa! Přitom např. Pensylvánii, Michigan či Wisconsin tyto „renomované“ agentury do svých počtů dosud nezahrnuly, byť tam Trump vede na celé čáře. Zato bylo s velkou slávou ohlášeno Bidenovo vítězství na bezvýznamné Havaji!

Donald Trump už podle očekávání ohlásil své vítězství. Je ale možné, že se naplní Stalinův bonmot z úvodu – ano, když volby nevycházejí podle plánu, musí se hlasy počítat tak dlouho, až se dojde ke „správným“ číslům...   

neděle 1. listopadu 2020

SLOVÁCI (NE) JSOU HLUPÁCI

jenom se tak polovina z nich chová...

Na první pohled by se mohlo zdát, že být Slovák je patrně diagnóza. A to ne ledajaká, ale přímo psychiatrická – něco na způsob obsedantně covinavirové poruchy, projevující se totální ztrátou pudu sebezáchovy a patologickou tendencí k masochismu. Jak jinak si vysvětlit, že milióny lidí stojí v dešti a zimě dlouhé fronty na jakési pochybné testy, které jim mají potvrdit, že jsou zdraví, aby následně po návratu domů zjistily, že si uhnaly pořádnou chřipku a možná i ten strašidelný covid...

Ale nechci křivdit všem. Zatímco první den braly masy slovenského lidu testovací místa útokem (aniž by si mnohdy dělaly starosti s nějakými pitomými dvoumetrovými rozestupy), takže jejich mocipáni slintali blahem nad občanskou uvědomělostí národa, dnes je tomu přesně naopak. „Tyčinkáři“ marně vyhlížejí své oběti, kterým udělají z nosů cedníky a zdá se, že celá tato hororová matovičina skončí pro vládu blamáží mečiarovských rozměrů. Vypadá to totiž tak, že (řekněme to diplomaticky) intelektuálně méně disponovaní Slováci si státem řízenou ponižovací procedurou prošli v sobotu a neděle už patřila „těm druhým“ (takto je nazývá sám Matovič), kterým to myslí a nenechají ze sebe dělat blbce.

Ať tak či onak, jedno je jisté – žádná coronavirová pandemie na Slovensku neřádí. „Nakažených“ bylo zjištěno jen jediné procento, což bude mít určitě svou dohru i na naší politické scéně. Těžko je totiž možné, že by situace u nás mohla být nějak zásadně odlišná od té jejich. Ale žádné zbytečné iluze si nedělejme, spíše počítejme s třetí, čtvrtou, šestou... vlnou. A to jsem ještě zapomněl na tu pátou!