POETICKÉ KOMENTÁŘE (269)

 

S t ě h o v á n í   d u š í

m o ž n á   n e n í   m e j l k a . . .

J s e m   s á m ,  k d o   v   n ě m   t u š í

r e i n k a r n a c i   Š v e j k a ?

LEO BUREŠ: FENOMÉN VELKÁ KOTLINA 2

Kniha Fenomén Velká kotlina 2 je literární fenomén!

Může si člověk oblíbit či dokonce zamilovat místa, kde nikdy nebyl a která tudíž zná jen z knih, fotografií a dokumentárních filmů? Jsem přesvědčen, že ano, protože právě toto je i můj případ. Velmi mne např. fascinuje Ohňová země, o níž se kdosi vyjádřil, že jde o nejopuštěnější kout na celé zeměkouli. A také Přímořský kraj v nejvýchodnější části Ruska, kde se na relativně malé ploše díky atypickému klimatu vyskytuje úžasná druhová rozmanitost flóry i fauny. Je mi jasné, že do těchto končin se nedostanu a nespatřím je na vlastní oči. Moje vysněná přírodní lokalita, kterou jsem dosud nenavštívil, je ale i u nás a protože nechci chodit kolem horké kaše, řeknu to hned - jedná se o Velkou kotlinu.

Krátce poté, co mi přišla zásilka z nakladatelství Academia a já tu nádhernou publikaci držel v rukou, mě tak nějak spontánně napadlo, že tentokrát pojmu recenzi poněkud "netradičně". Důvod pro toto rozhodnutí měl svoji neoddiskutovatelnou logiku - kniha s názvem Fenomén Velká kotlina 2 je totiž rovněž hodně netradiční a jsem dokonce přesvědčen, že se v jejím případě dá mluvit přímo o literárním skvostu! Psát "klasickou" recenzi není možné též proto, že tak objemný monument budu číst a prohlížet si dlouhé měsíce... Takže jsem si řekl, že se spíše zaměřím na některé své dojmy ze zběžného pročtení několika pasáží a zhlédnutí fascinujících fotografií, jichž tam autor zařadil nepočítaně...

Leo Bureš by si ostatně zasloužil samostatnou biografii! Musí to být člověk, pro něhož Velká kotlina není jen zálibou či koníčkem, ale přímo životní láskou, neboť je evidentní, že studium této úchvatné lokality chápe nejen jako vědeckou práci, ale i jakési takřka mystické poslání. Jak jinak by totiž bylo možné, aby se (jak píše v úvodu) této činnosti věnoval neuvěřitelných padesát let? A jak by mohl shromáždit tak kolosální pensum informací (podotýkám, že zaplnily dva velké sedmisetstránkové svazky!), pokud by v jeho přírodovědném úsilí nebylo kromě profesionality i srdce?

Měl jsem možnost recenzovat již první díl Velké kotliny s podtitulem Flóra, vegetace, fauna. Nyní tedy vychází díl druhý (Geodiverzita, biodiverzita, ochrana přírody) a já jsem nesmírně rád, že mne nakladatelství Academia prostřednictvím PR manažerky paní Marie Povýšilové opět poctilo svou důvěrou a že tedy mohu jejich knihu představit čtenářům Databáze knih. Vzpomínám si, že když jsem psal recenzi na první díl, v jednu chvíli mně přišlo na mysl, zda tím této jedinečné přírodní rezervaci neprokazuji tak trochu "medvědí službu". Myslel jsem to asi takto: Nebylo by lépe, kdyby se o tak převzácné perle mezi lidmi raději příliš nevědělo? Co když tam začnou chodit davy zvědavců a po čase se Velká kotlina stane turistickou atrakcí, což jí nemusí být ku prospěchu? Pak jsem si ale přečetl komentář k oné "prvodílové" recenzi, který mi udělal velkou radost nejenom tím, že se jeho pisatelka o ní vyjádřila pochvalně, ale hlavně a především proto, jak krásně vyjádřila svůj láskyplný vztah k přírodě. Cituji:

"Nádherná kniha od nakladatelství Academia, kterou nelze "přečíst", ale postupně a dlouhodobě studovat, nejlépe na dohled a s návštěvami Velké kotliny nebo jiných koutů Jesenických hor. Karpaty jsou jedny z nejkrásnějších pohoří světa, ještě stále zde lze najít mnoho magických původních míst, která lidé naštěstí míjejí při honbě za exotikou nebo děsivými horskými atrakcemi typu stezka (lidská dálnice) v korunách stromů. A já mám tento horský poklad 42km vzdušnou čarou... prostě povinnost mít oba díly Fenomén Velké kotliny v knihovničce."

Takže jsem si posléze řekl, jak je dobře, že možnost navštívit Velkou kotlinu a pokochat se její krásou má každý z nás a věřím, že se nenajde nikdo, koho by snad napadlo chovat se tu jinak než civilizovaně a ohleduplně. A především s jasným vědomím toho, že sem přichází jako pokorný obdivovatel a nikoli dobyvatel a pustošitel. Nejen my, ale i příští generace mají totiž právo na to, aby slova naší hymny "zemský ráj to napohled" nebyla pouhou vzpomínkou na dávno zaniklý svět...

Nynější druhý díl opět pojednává o mnoha zvláštnostech, tajemstvích a kuriozitách, díky nimž se toto nevelké území právem řadí mezi naše přední přírodní skvosty! Zaujalo mne třeba vyprávění o lavinách, které tu v průběhu časů sice způsobily mnohé škody, zároveň však (možná trochu paradoxně) měly i některé pozitivní efekty. Díky nim tu např. můžeme spatřit pozoruhodný "druh" smrků - jsou to ty, které byly kdysi zavaleny masami sněhu a poté se znovu probudily k životu v podobě podivuhodných "svícnů". Zajímavé je i to, že se tu nachází řada památek na osídlení člověkem, třeba ruiny hospodářských budov a (ta jsou naopak dodnes v perfektním stavu) napajedla pro dobytek. Lidské aktivity se tu naneštěstí projevovaly i v negativních a dokonce přímo barbarských podobách. Tak v letech 1921 a 1922 se Velkou kotlinou rozléhaly ohlušující rány, neboť se zde nacházela vojenská střelnice a tisíce dělostřeleckých granátů doslova přeoraly vrcholky kopců a změnily je v měsíční krajinu plnou hlubokých kráterů...

Nedá mi to, abych se alespoň krátce nezastavil u kapitoly s názvem Hydrologické poměry. Ta v knize zaujímá (a dodejme, že plným právem) výsadní postavení, neboť voda se nám v prostoru Velké kotliny dává poznat v tolika "modifikacích", že pro ně musíme vymýšlet nová slova! Tavná voda, vodoteče, prosaky, zásaky, zvodně... Dozvíme se také, co jsou to prýštivé, kapavé, mokvavé a oplachované skály a jaký je rozdíl mezi pramenem a prameništěm a pochopitelně mnoho dalšího.

Nabízí se samozřejmě otázka, zda by nebylo nejrozumnější ponechat Velkou kotlinu takříkajíc nedotčenou a nijak nezasahovat do jejího přirozeného vývoje. Autor ovšem přesvědčivě dokazuje, že by tu brzy vyrostl (v negativním slova smyslu) prales, poněvadž některé rychle se šířící rostlinné druhy by tady brzy všechno zarostly. Třeba takovou chrastici rákosovitou je třeba neustále "držet na uzdě" a nedovolit jí nekontrolovaně expandovat. Totéž se týká i olše zelené a borůvčí. Názory na to, jak by se měla ochrana zdejšího přírodního unikátu realizovat, se bohužel občas různily, což vedlo k neodborným a tudíž škodlivým zásahům. V roce 1956 se např. zrodil nápad osázet kopce Velké kotliny klečí. Leo Bureš toto rozhodnutí podrobuje zdrcující kritice a analyzuje jeho devastační charakter. Dokonce popisuje, jak v sedmdesátých letech chodil s partou pomocníků kleč likvidovat, protože se na tu spoušť nemohl dívat!

O knize Fenomén Velká kotlina 2 by se dalo psát ještě hodně dlouho. Věřím však, že i tato má skromná recenze postačí k tomu, abyste si, vážení čtenáři, udělali představu o tom, jaká úžasná publikace se díky nakladatelství Academia objevila na našem knižním trhu. A třeba si ji i pořídili do své knihovny!

VICTOR SEBESTYEN: DVANÁCT DNŮ

Literatura faktu par excellence a současně napínavý politický thriller!

Třebaže skončilo porážkou, patří protikomunistické povstání z roku 1956 k nejslavnějším kapitolám maďarských dějin. „Všechny národy, které prožily velké revoluce, se na ně zpětně dívají s hrdostí.“ Tato slova německého historika Sebastiana Haffnera mne při četba knihy Dvanáct dnů občas bezděčně napadala a říkal jsem si, že možná právě vzpomínky na hrdinný boj jejich předků dávají dnešním Maďarům sílu vzdorovat snahám Evropské unie o podřízení členských států ústřední bruselské moci...

Jak už napovídá její název, kniha Dvanáct dnů mapuje závěrečné okamžiky dramatu, kdy Rudá armáda utopila statečný boj povstalců v krvi. Její autor si ovšem velmi dobře uvědomoval, že bez znalostí širších souvislostí by byl čtenář neznalý dobových maďarských reálií ponechán v informačním vakuu a sotva by pochopil, oč tehdy vlastně šlo. Victor Sebestyen se tudíž kromě samotné revoluce zaměřil i na příčiny, které k ní vedly. Jeho analýza poválečného vývoje v Maďarsku je brilantní ouverturou k následnému výbuchu lidového hněvu.

Převzetí moci komunisty v zemích sovětské sféry vlivu probíhalo podle Stalinových direktiv a tudíž víceméně shodně. Zároveň však bylo přihlíženo k místním podmínkám, resp. specifikům, což v případě Maďarska představoval především fakt, že šlo o bývalého spojence nacistického Německa. V zemi stále zůstával mohutný kontingent sovětských vojsk a do klíčových pozic byly nainstalovány fanatické kreatury bez jakýchkoli morálních zábran. Vůdce maďarských komunistů Mátyás Rákosi zavedl vládu bezuzdného teroru, tajná policie disponovala nekontrolovatelnou mocí a během krátké doby došlo k hospodářeké devastaci a zbídačení obyvatelstva. Když autor podrobně popisuje hrůzné počínání tehdejších maďarských vládců, čtenář brzy pochopí, že povstání bylo logickým vyústěním krutých životních podmínek – národ totiž již neměl co ztratit...

Sebestyenovi rodiče uprchli po tragickém konci povstání s ani ne ročním Victorem do Anglie a je tedy logické, že autor pracoval na knize nejen s historiografickým profesionalismem, ale i velkým osobním zaujetím. Řečeno jinak – ruku, která psala Dvanáct dnů, vedl nejen chladný rozum, ale i horoucí srdce. Čtenář to velmi silně vnímá a právě tento odér citové zainteresovanosti na konečném vyznění knihy dělá z její četby vskutku jedinečný zážitek!        

Maďarské protikomunistické povstání s následným ozbrojeným bojem proti Rudé armádě je pochopitelně téma, navýsost zajímavé samo o sobě. Když k tomu ovšem navíc připočteme způsob, jakým si s ním Victor Sebestyen poradil (pečlivý výběr klíčových momentů, psychologicky mistrné osobnostní charakteristiky jednotlivých protagonistů a atraktivní literární styl), pak je zřejmé, proč se kniha setkala s nadšeným ohlasem ve všech zemích, kde se objevil její překlad. Nakladatelství Maraton patří velký dík za to, že se Dvanáct dnů (Příběh maďarského povstání 1956) po dlouhých 17 letech od prvního vydání konečně dostává i k českým čtenářům!   

KLÁRA HOUŠKOVÁ: ZMIZELÁ MÍSTA

Unikátní publikace – zmizelá místa v podání Kláry Houškové znovu ožívají!

Paní Kláru Houškovou osobně neznám, předpokládám však, že to bude žena neobyčejně citlivá a romantická, zároveň však i navýsost praktická. Bez těchto vlastností by se totiž podle mého názoru nedala napsat kniha, která jí nedávno vyšla v nakladatelství Grada a v níž se v pozoruhodné symbióze spojují melancholie, nostalgie, lítost a podobné emoce se „suchými“, rozuměj faktografickými a statistickými údaji. Zmizelá místa...

Nejčastěji máme toto sousloví spojené s bývalými Sudetami a zánikem tamějších vesnic po poválečném odsunu Němců. Jako dlouholetý návštěvník a obdivovatel Šumavy si troufám říct, že genius loci těchto lokalit je neobyčejně intenzivní a snad není nikoho, kdo by tudy prošel lhostejně. Člověka zde bezděčně napadá, jak pomíjivý je náš pozemský život a co nakonec může zbýt z míst, kde celé generace lidí žili, pracovali a vedli neustálý boj s krutou přírodou. Když se rozhlédneme po pusté planině a na informační tabuli si přečteme, že právě zde stávala osada X. Y., skoro nám to vžene slzy do očí...

Kniha je přehledně rozdělena do třinácti kapitol podle jednotlivých krajů. Asi nepřekvapí, že smutným prvenstvím v počtu zmizelých míst se mohou „pochlubit“ čtyři české kraje (Jihočeský, Plzeňský, Karlovarský a Ústecký). Příčin, proč u nás bylo tolik osad, vesnic a dokonce měst takříkajíc „vymazáno z mapy“ je celá řada, přičemž nejčastěji šlo o těžbu uhlí, která spíše než v rozumném hospodaření s přírodními zdroji spočívala v jejich bezuzdném drancování. Jako by se kdysi komunisté a po revoluci novodobí uhlobaroni řídili heslem „po nás potopa“. Díky Karin Lednické a její trilogii Šikmý kostel je dnes všeobecně znám krutý osud staré Karvinné a třeba někdo jednou napíše příběh Mostu, který dopadl podobně...

Celá recenze zde: https://www.knihcentrum.cz/recenze-zmizela-mista