pondělí 30. července 2018

MOJE COPYUKÁZKY (3)


TECHNIKU JE NĚKDY LEPŠÍ SI PŮJČIT!

Možná před tímto dilematem stál už někdy každý a zcela určitě ten, kdo stavěl či rekonstruoval dům, popř. prováděl nějaké úpravy na zahradě nebo na chatě. Zkrátka – každý domácí (zahradní, chatový...) kutil někdy zvažoval, zda si má na tu či onu práci přizvat firmu nebo se pokusit zvládnout ji sám. A když se již rozhodl pro to druhé, byla tu pochopitelně hned otázka další – mám na to ve své dílně příslušné nástroje? A je jasné, že ještě naléhavěji tento problém vyvstane za situace, kdy je pro tuto práci nutná určitá složitější technika, kterou většina z nás doma nedisponuje – mám teď na mysli nejrůznější stroje, tedy bagry, rypadla, nakladače apod. 
Drahé firmy 
Nedá se samozřejmě říct, že by se nebylo možné domluvit s konkrétní firmou, aby nám přijela vyhloubit např. odpadní jímku. V současné době stavebního boomu je však víc než pravděpodobné, že nikdo nebude mít čas ani chuť na bezvýznamnou zakázku. A i kdybyste přece jen někoho „ulovili“, pak provést práci by pro firmu sice problém nebyl, zcela jistě by to však byl finanční problém pro vás. Je celkem pochopitelné, že pro velké, ale i menší firmy jste „malá ryba“ a dají vám to důkladně pocítit na ceně, kterou vám následně naúčtují. Většinou se jedná o tak závratné částky, že se každý, kdo nemá peněz nazbyt, ohlíží po jiné možnosti. 
Půjčit si bagr? Žádný problém! 
Za tohoto stavu věcí se jako nejlepší z možných řešení nabízí jednoduše si ten bagr či rypadlo půjčit. Pro ty, kdo byli dosud zvyklí si půjčovat jen vrtačku nebo sadu šroubováků to asi je novinka, ale dnes je opravdu možné si zapůjčit i složité a drahé stroje. A dokonce je možné si vybrat z firem, které tyto služby na svých internetových stránkách nabízejí! Výhod to má spoustu. Tou největší je asi to, že firma vám stroj přiveze a následně si jej zase odveze. Co se týká nějakého speciálního oprávnění (strojnický průkaz apod.) pro práci s takovýmto strojem z půjčovny, žádné nepotřebujete. Takže v praxi to může vypadat nějak takto:
Takže – jak na to
Zůstaneme u té odpadní jímky, kterou potřebujete vyhloubit u své chaty. Zjistíte si, kdy bude příhodné počasí (tedy kdy nebudou bouřky či přívalové lijáky, ale naopak slunečno) a na tento den si stroj objednáte. Dokonce nejen na den, ale i na hodinu a navíc i na počet hodin. Je pochopitelně dobré si tak trochu dopředu naplánovat, jak dlouho asi práce potrvá, abyste si např. neobjednali bagr na osm hodin, když práce bude hotová za čtyři hodiny. Mít ale nějakou časovou rezervu je na druhé straně také výhodné – zkrátka, pokusit se naplánovat si celou akci tak, aby bagr po práci u vás nestál zbytečně další hodiny, popř. aby si firma pro svůj stroj nepřijela tehdy, kdy máte hotovou sotva polovinu. 
Kolik zaplatíte? Žádné strachy! 
A cena? Nijak přemrštěná. Samozřejmě – něco vás to stát bude, ale když uvážíme, že např. za 4-hodinové zapůjčení smykem řízeného nakladače Caterpillar zaplatíte necelých 4000 Kč a za minirypadlo téže značky dokonce necelé tři tisícovky, pak jde o cenu zajisté férovou. Ve srovnání s částkou, o kterou by si řekla firma, je to nesrovnatelný rozdíl. Navíc je samozřejmě možné si s půjčovnou domluvit různé délky zápůjčky podle vaší potřeby.

sobota 28. července 2018

KHIHY, NA KTERÉ SE TĚŠÍM (18)























Lincoln Rhyme opět v plné parádě!

Jeffery Deaver je v „detektivkářském“ světě znám jako jeden z nejosobitějších a zároveň nejplodnějších autorů posledních let. Napsal toho už opravdu hodně, ovšem kvantita v jeho případě rozhodně nijak nekoliduje s kvalitou. Můj osobní dojem z jeho tvorby je dokonce ten, že Deaver postupem doby zraje jako víno!
Ostrý řez je dalším – v pořadí už čtrnáctým – pokračováním čtenářsky mimořádně úspěšné série s Lincolnem Rhymem. „Patent“ na vydávání Deaverových knih má u nás Domino, což je dobře ze dvou důvodů – toto nakladatelství spolupracuje se špičkovými překladateli a jeho šéfka Karin Lednická je perfekcionistka, která by nikdy „nepustila do oběhu“ odfláknutou knížku.
Můžeme se tedy těšit nejen na Jeffery Deavera, ale i Jiřího Kobělku, který tohoto amerického autora překládá dlouhodobě a vskutku perfektně. Kniha vyjde 17. 10 2018.

čtvrtek 26. července 2018

MICHAEL CONNELLY: DVA DRUHY PRAVDY























Harry Bosch je nesmrtelný

– a je to tak dobře! Michael Connelly nechává svého (a snad mohu říct, že i mého) literárního hrdinu řešit stále nové a nové případy a pokaždé jde o detektivku se vším všudy. Nedokážu sice z hlavy vyjmenovat, kolikátá „connellyovka“ to už vlastně je, to hlavní však vím přesně – Dva druhy pravdy se jednoznačně nacházejí v pásmu vysoko nastavené laťky mistrně promyšleného a skvěle vypointovaného příběhu, kterou je americký spisovatel proslulý. Předpokládám, že Raymond Chandler (Connellyho velký vzor) by byl na svého následovníka hrdý.
Úvodem nejdříve stručná rekapitulace minulých let – Harry už není u Los Angeles Police Departement! Dramatické okolnosti jeho odchodu jsou dostatečně popsány v předchozích knihách a Boschovi fanoušci vědí i to, že vysloužilý harcovník vyřešil svou novou (a notně nezvyklou) životní situaci po svém – nechal se zaměstnat na malé policejní stanici, kde po chlápkovi se čtyřicetiletou zkušeností u elitního sboru okamžitě chňapli všemi deseti! Kdepak, holenkové, na Harryho si nepřijdete – můžete ho sice vystrnadit dveřmi, on se vám ale vzápětí vrátí oknem, protože důchodové nicnedělání není nic pro něj.
A co na nás tedy čeká? Harry Bosch se tentokrát ocitá doslova a do písmene ve dvojím ohni. Několik desetiletý starý případ se mu vrací jako bumertang poté, co odsouzený vrah vyrukuje s tvrzením, že mu tenkrát Harry „pomohl“ za katr nezákonným způsobem. Celá věc se má nyní přešetřit, což na duševním klidu rozhodně nepřidá ani „splachovacímu“ detektivnímu matadorovi. A to tím spíše, že právě řeší nový případ, kterému je jako vždy připraven věnovat všechny své síly a od něhož nechce být nikým a ničím vyrušován.
Poté, co jsou nalezeni dva zavraždění muži a zahájeno rutinní vyšetřování, se začne ukazovat, že za jejich smrtí lze tušit chapadla organizovaného zločinu, resp. že nebožtíci byli možná kolečkem v soukolí tajemné farmaceutické mafie. Proč ale museli zemřít? Souvisí snad (a když, tak jak) tragický konec obou lékárníků s jejich povoláním? Případ jako stvořený pro Harryho Bosche!
Ten se jako vždy pustí do pátrání s vervou psa, který zachytil stopu a je rozhodnut ji za žádnou cenu nepustit. Víme však, že bezhlavý úprk není jeho styl a že dává přednost spíše pečlivému shromažďování a následnému systematickému vyhodnocování faktů. Urputnost a trpělivost se však nemusí vylučovat a v tomto směru je na Connellyho detektivovi jasně patrný Chandlerův rukopis. Ne, Harry Bosch je samorost a originál a tedy žádný okopírovaný Phil Marlowe, ovšem něco společného (a vlastně nejdůležitějšího) ti dva přesto mají – totiž „tah na branku“, logicko-dedukční schopnosti a umění abstraktního uvažování.
Čtenář je vtažen do příběhu, kterému jsme si uvykli říkat „mnohovrstevný“. Hlavní linie se rozvětvuje do řady zápletek, které nás nutí k soustředění a vnitřní ukázněnosti – Connelly rozhodně není autor literárních oddechovek. Milovníci detektivek ale jistě ocení hutnost a logickou sevřenost knihy, která se kromě kriminální roviny dotýká i některých společensko-sociologických problémů. Dva druhy pravdy nás v konečném důsledku mohou přivést až k otázkám ohledně fungování postmoderní společnosti. Proč je např. v kapitalistickém systému tak úzce propojen byznys se zločinem? Kdy je někdo ještě počestný podnikatel a kdy už gauner a mafián? A nejsou nakonec samotné zákony koncipovány tak, aby se na tuto a podobné otázky nedalo jednoznačně odpovědět a zločinci tak fakticky měli zajištěnou beztrestnost?
Harry tedy bojuje na dvou frontách, po dlouhé době opět vyšetřuje vraždu (dokonce dvojnásobnou) a zároveň nad ním visí Damoklův meč kolosální ostudy, pokud odsouzený z dávného případu uspěje se svou stížností. Michael Connelly umně spojuje obě tyto sekvence do paralelního vyprávění a nechává svého hrdinu sáhnout si až na dno psychických i fyzických sil. Vážený čtenáři, máš se opravdu na co těšit!

středa 25. července 2018

ZA HLOUPOST SE PLATÍ...













A platit prý má stát!

Je nezpochybnitelným faktem, že lidé, kteří se nechali zlákat pyramidovou hrou s názvem H-System, si za svou dnešní situaci mohou sami. Normálně uvažující člověk přece dobrovolně neodevzdá své celoživotní úspory individuu, které slibuje něco, co očividně nemůže splnit. Přesto se takových naivků našel celý tisíc a někteří z nich do zkrachovalé pyramidy nacpali další peníze, když na hrubých stavbách, patřících v té době už do konkurzní podstaty, pokračovali na vlastní pěst. Nyní se prohlašují za oběti jakési tajemné mafie či dokonce státu, který má podle nich povinnnost je za jejich prostoduchost odškodnit. Samozřejmě z peněz nás ostatních, kteří jsme se řídili zdravým selským rozumem, panu Smetkovi neuvěřili a do H-Systemového letadla nenastoupili. Za to teď máme být po zásluze potrestáni tím, že budeme ze svých daní sanovat finanční ztrátu hlupáků, kteří naletěli na vějičku levného bydlení a pořádně se spálili.
Těch případů bylo přece tolik! Třeba Futurum aurum – tak nějak se to tehdy jmenovalo – s chytlavým sloganem Odpovědnost za každou korunu. A garantovaným úrokem kolem 35 %. Těch nemyslících troubů, kteří tam nacpali miliony a pak se divili, tenkrát také nebylo málo. A i oni rozhořčeně vyzývali stát, aby jim peníze, které vyhodili oknem, co nejrycheji vrátil. Klienti všech možných podivných kampeliček a od pohledu neseriózních bank chtěli své peníze rovněž zpět a tak bychom mohli pokračovat. Opravdu je ale povinností státu platit lidem za jejich blbost?
Všichni ti oklamaní H-Systemáci dnes sice srdceryvně pláčou, ovšem na nesprávném hrobě. Skutečnost, že jim v jejich nářcích vydatně sekundují politici, nic nemění na tom, že soud rozhodl správně. V diskuzích k tomuto tématu se objevují nejrůznější stanoviska, těch věcných je naprostá menšina. Dávám zcela za pravdu názoru, že rozhodující je přece to, na koho jsou zmíněné nemovitosti zaregistrovány na příslušném katastrálním úřadě. Odpověď na tuto jednoduchou otázku všechny spory okamžitě vyřeší.
Je ovšem možné (a podle řady indicií i pravděpodobné), že někteří se právě tohoto bojí. Kdo? Nejspíše ti, komu domy, v nichž bydlí, podle záznamu v katastru nemovitostí nepatří...       






pondělí 23. července 2018

KNIHY, NA KTERÉ SE TĚŠÍM (17)























Bestsellery bývají často propadáky – tady by to ale mohlo být jiné!

Opět Domino a – jak je u něj zvykem – další thriller. Kolečkem s nápisem „Mezinárodní bestseller“ se ovlivnit nenecháme, za pozornost však určitě stojí malý medailonek autora v edičním plánu nakladatelství. J. D. Barker je podle všeho skromný mladý muž, který se netají svým obdivem ke zkušenějším autorům a pokládá si za obrovskou čest, jestliže je s některým z nich srovnáván.
Téma knihy sice neslibuje nic originálního (lze ale vůbec ještě v psychothrillerovém žánru přijít s něčím novým?), hlavní ovšem bude jeho zpracování. Nechme se tedy překvapit, jakým způsobem detektiv Sam Porter vyzraje na psychopatického vraha, který si s ním už několik let hraje jako kočka s myší...   
Překladu se ujal vynikající Jan Netolička, čímž si kniha v mých očích získává další velké plus. A protože jsem přesvědčen, že tento Pan překladatel by se nikdy „nezahazoval“ s brakovou literaturou, určitě si Čtvrtou opici (má vyjít 14. 11. 2018) se zájmem přečtu!    

neděle 22. července 2018

KNIHY, NA KTERÉ SE TĚŠÍM (16)


























V Polsku byl úspěšný – a jak bude přijat psychothriller Nenalezená u nás?


Nakladatelství Domino se chystá 26. 9. 2018 vydat knihu, která podle řady indicií může být horkou aspirantkou na neoficiální titul „literární událost letošního podzimu. V edičním plánu je (evidentně proto, že se jedná o jeho první překlad do češtiny) uveřejněn rozhovor s jejím autorem, jímž je polský spisovatel Remigiusz Mróz. Mimo jiné se v něm dozvídáme o tom, že tento mladý muž má již na svém kontě tři desítky románů, kterýžto počet se sice zdá neuvěřitelný, ovšem pouze do chvíle, než se seznámíme s jeho pracovní „metodou“ – jestli jsem jej dobře pochopil, tak Remigiusz Mróz si vytvořil denní režim, v němž se od rána do večera střídá psaní s běháním. Jestli v tomto tempu vydrží i nadále, stane se nejspíš spisovatelským rekordmanem…
Nenalezená je v anotaci charakterizována jako psychologický thriller. Hlavní linií příběhu má být tajemné zmizení mladé ženy, která po dlouhých deseti letech dá o sobě nečekaně vědět. Jak zareaguje její snoubenec, když ke svému nesmírnému překvapení uvidí jednoho dne na internetu fotografii své dávné lásky?

HAIKU (135)


M u ž   v   b e r m u d á c h  –  

z i m n í   r á n o   s e   m i   z d á

j e š t ě   c h l a d n ě j š í

sobota 21. července 2018

HAIKU (134)


H i s t o r i c k ý   š e r m

d' A r t a g n a n   o   p ř e s t á v c e

ť u k á   d o   m o b i l u  

pátek 13. července 2018

INNA ROTTOVÁ: NORKOVÝ KOŽICH ZA HRST VLOČEK


Knihanorkovykozich

Povídky z obleženého města aneb jiná podoba války...

Blokáda Leningradu... Jedna z nejděsivějších událostí 2. světové války je z hlediska historického bádání stále ještě plná bílých míst. Od září 1941 až do ledna 1944 bylo nádherné město na Něvě obklíčeno německými vojsky a podle Hitlerova šíleného plánu mělo být zničeno systematickým bombardováním a jeho obyvatelé vyhladověni. V Leningradě skutečně propukl hladomor (uvádí se, že v jeho důsledku během dlouhých 900 dnů blokády zahynulo okolo půl miliónu lidí), neboť jediná zásobovací trasa přes zamrzlé Ladožské jezero nemohla zabezpečit dostatek potravin. Heroický boj obránců však nedovolil Němcům druhé největší sovětské město dobýt...
Inna Rottová se narodila v roce 1935 a jako „dítě blokády“ prožila a po nepředstavitelném strádání nakonec i přežila strašnou dobu, kdy v obleženém městě dennodenně řádila smrt v nejrůznějších i nejhrůznějších podobách. Posléze se z ní stala spisovatelka, a to velmi plodná – její bibliografie čítá na tři desítky knih různých žánrů. Povídková kniha Norkový kožich za hrst vloček aneb Šest hodin ve vlaku se mezi nimi nejenže neztrácí, ale patrně zaujímá svým způsobem privilegované postavení – dospělá žena se vrací do časů dětství, které ovšem sotva můžeme nazvat šťastným. Mezi šestým a devátým rokem viděla kolem sebe jako malá dívka tolik utrpení a hrůzy, že by to stačilo na několik životů. Vzpomínkový návrat do obleženého Leningradu není pochopitelně literaturou faktu, zároveň jej však v žádném případě nelze označit za pouhou historickou fikci. I malé dítě si zajisté může v paměti uchovat množství prožitků, bohužel tím spíše, jedná-li se o traumata spojená s každodenním zápasem o holý život a smrtí milovaných lidí. Otázka, nakolik lze jednotlivé příběhy považovat za autentické, tak vlastně ztrácí své opodstatnění – možná, že se vše neudálo přesně tak, jak je to popisováno, ale o pravdivosti fundamentální linie vyprávění nemá čtenář nejmenších pochyb.
Hlad, zima, umírání – tato tři slova se objevují v bezpočtu variací v každé povídce a vlastně tomu ani nemůže být jinak. Kdo by si však myslel, že „jednostranná“ zaměřenost knihy jí ubere na čtivosti, hluboce by se mýlil. Podle jednoho základního scénáře napsané a tudíž do jisté míry „stejné“ povídky jsou totiž zároveň naprosto odlišné, každá je originálem svého druhu, neboť apokalyptické vize zničeného města jsou toliko vnějšími kulisami, za nimiž se odehrávají dramata jednotlivých lidí, kteří v extrémních životních podmínkách nemohou jinak než odhalit a projevit svůj skutečný charakter. A hned dodejme, že hrdinství, nezištnost a obětavost měly jasně navrch nad zbabělostí, hrabivostí a poraženeckými náladami.
Přes všechna zmíněná pozitiva má kniha bohužel i jedno negativum, nemůže však za něj autorka, nýbrž vydavatel. Těch tiskových chyb! Co dělal (či spíše nedělal) odpovědný redaktor, že poslal do tiskárny takovou hrůzu? U tak výjimečné publikace by se snad slušelo, aby byla dokonalá po všech stránkách! Myslí si snad nakladatelství Bondy, že si získá čtenáře a prorazí na knižním trhu, když bude šetřit na korektorech?
Knihu Norkový kožich za hrst vloček aneb Šest hodin ve vlaku si ale určitě pořiďte. Jedná se de facto o psychothriller, možná dokonce horor, ovšem nikoli vymyšlený, ale prožitý a protrpěný. Inna Rottová nám dává nahlédnout do nejtajnějších zákoutí lidských duší v situaci, kdy hranice mezi životem a smrtí splývají a nikdo neví, zda se v příští vteřině neocitne „na druhé straně“...






čtvrtek 12. července 2018

MILAN ŠVIHÁLEK: ZA SVĚDKY MINULOSTI

Knihazasvedky

Dojímavé povídání o „zlatých českých ručičkách“

Všichni určitě víme, co je to srp, nůše, cep či trakař. Možná však, že mnozí z nás by už trochu zaváhali, pokud by měli říct, k čemu slouží (sloužil) takový verpánek nebo žentour. A nejspíše jen někteří by si dokázali spojit něco konkrétního se slovy jako povříslo, dratev, milíř...
Vědecko-technický pokrok pochopitelně nejde zastavit a je to tak určitě dobře. Nikdo si dnes už nedovede představit martýrium, které museli dřív lidé podstupovat, aby si např. mohli upéct chleba a všichni jsme rádi za moderní zemědělské stroje. A přece cítíme, jak se nás zmocňuje nostalgie po starých časech a mizejících a mnohdy už zapomenutých řemeslech pokaždé, když navštívíme nějakou výstavu spojenou s názornou ukázkou, jak se kdysi dělalo to či ono. Asi je to tak, že v duši každého člověka je latentně přítomná jakási prapůvodní zvídavost, která nás občas „nutí“ podívat se na svět kolem jakoby dětskýma očima a užasnout nad tím, jak se v dobách našich prababiček tlouklo máslo, pekl chléb a (abych nezapomněl na pradědečky) šily boty.
Vzpomínám si, že svého času běžel v televizi jistý soutěžní pořad, v němž se před účastníky položil nějaký „předpotopní“ nástroj a jejich úkolem bylo uhádnout, k čemu asi tak sloužil. A bylo opravdu zábavné i poučné dozvídat se, jaká všemožná „udělátka“ si naši předkové dokázali vyrobit, aby si zjednodušili a zpříjemnili namáhavou a jednotvárnou práci. Právě na tuto skvělou vědomostní soutěž jsem si vzpomněl, když mi z nakladatelství Jota přišel recenzní výtisk knihy Za svědky minulosti (s podtitulem Výpravy za technickými památkami a mizejícími řemesly Čech, Moravy a Slezska). Její autor Milan Švihálek stál před nelehkým úkolem, protože evidentně plánoval tématicky hodně široce pojatou publikaci, v níž by bylo „od všeho trochu“. Záměr se zdařil na výbornou a čtenář se může pokochat nádhernou a v nejlepším slova smyslu výpravnou knihou, která mu určitě rozšíří obzory a přinese mnoho pěkných zážitků.
Jednotlivě se vyjadřovat ke všem kapitolám není možné, protože kniha jich obsahuje několik desítek. Takže jako takovou malou „ochutnávku“ uvedu názvy alespoň některých z nich: Nejslavnější betlém světa (tady se seznámíme se vším podstatným ohledně Třebechovického betléma), Zázračný Merkur (ano, to je ta slavná a často „nesehnatelná“ stavebnice, z níž se dalo sestrojit všechno možné a která má dnes dokonce – v Polici nad Metují – své muzeum), Mrakodrap krále ševců (syn Tomáše Bati Jan Antonín si nechal r. 1937 postavit ve Zlíně první český mrakodrap, o němž se zde dočteme mnoho zajímavého), Vehikl pro gentlemany (nikdy jsem netušil, jak se dalo jezdit na starých bicyklech s tím velikým předním kolem – a teď už to vím)...
Milan Švihálek vypráví mimořádně poutavě a často až dojímavě a jeho láska a obdiv k umu a pracovitosti dřívějších generací zanechává ve čtenáři hluboký dojem. Domnívám se, že kniha Za svědky minulosti je opravdový literární skvost a mohu ji vřele doporučit všem, kdo preferují hodnotnou a poučnou četbu. A i když jsou Vánoce ještě daleko, přemýšlet o dárku pod stromeček lze již dnes – tato recenze tedy může posloužit i jako tip, jak udělat radost krásnou knihou...

FERDINAND von SCHIRACH: PŘÍPAD COLLINI

Knihacollini

Detektivka? Zajisté, ovšem rozhodně ne taková, jakých je většina – psychologicko-sociologický přesah je v této rozsahem nevelké novele s názvem Případ Collini natolik intenzivní, že vměstnat ji do kolonky „detektivní žánr“ by bylo uboze prvoplánové a zavádějící. Existenciální krimi? To už zní lépe, ale i tak zůstává kniha německého autora Ferdinanda von Schiracha do značné míry „nezařaditelná“...
V jednom berlínském hotelu je zastřelen významný německý podnikatel, jeho mrtvolu navíc vrah zohaví takřka k nepoznání. Poté se však stane něco neobvyklého – pachatel přivolá policii a čeká na místě činu, dokud se neobjeví strážci zákona a neodvezou ho do vězení. I v ostatních ohledech se Fabrizius Collini chová podivně – okamžitě se přiznává, ochotně sděluje vyšetřovatelům všechny podrobnosti okolo plánování a provedení vraždy a zdá se, že v klidu čeká na trest, jímž s největší pravděpodobností bude doživotí. Případ je po formální stránce jasný a soudní líčení patrně nepotrvá dlouho, vrahovu obhájci však vrtá hlavou, proč jeho mandant nechce prozradit motiv svého nepochopitelného skutku – Collini je naprosto bezúhonný, spořádaný člověk, nikdy neměl žádné problémy se zákonem a i po psychické stránce je zcela v pořádku. Co jej tedy vedlo k tomu, aby pod smyšlenou záminkou vylákal pětaosmdesátiletého starce na fingovanou schůzku, během níž jej chladnokrevně zabil?

Recenze zde: 


sobota 7. července 2018

HAIKU (133)


V e l k á   p a r d u b i c k á

ž i v ý   p l o t   m á   j m é n o

p o   m r t v é m   j e z d c i

čtvrtek 5. července 2018

MOJE COPYUKÁZKY (2)


POLYKARBONÁTOVÁ DESKA aneb VAŠE PERGOLA BUDE POD STŘECHOU!

Pergola je v dnešní době skoro už povinnou součástí každé zahrady, dvora či chaty. Ačkoli šikovnější jedinci si pergolu budou zajisté schopni postavit sami, takže v tomto ohledu se nemusejí obracet na specializované firmy, jeden problém tu zůstává i pro ně. Jedná se pochopitelně o materiál, vhodný pro stavbu pergoly, konkrétně o její střechu. Možností, jak a čím pergolu zastřešit je celá řada, ne všechny se však mohou následně ukázat jako správné. Mějme na paměti především to, že střecha pergoly (resp. materiál, z něhož je vyrobena) je trvale vystavena povětrnostním vlivům. Slunce, mráz, déšť, vítr... dokážou s nekvalitní pokrývkou Vaší pergoly udělat skutečné „divy“.
Učte se z chyb druhých!
Když jsem před cca 5 lety sám zvažoval stavbu pergoly, všímal jsem si toho, jakou cestou šli druzí. A byl jsem skutečně hodně překvapen, když jsem se poměrně často setkával s tím, že dřevěná konstrukce pergoly byla sice udělána „poctivě“ a kvalitně, o střechách se to však říct nedalo. Jakési tenké plastové profily, mnohdy již tu a tam pomačkané a děravé – ne, tohoto jsem se chtěl vyvarovat. A tak jsem hledal a poptával se, až jsem dospěl k přesvědčení, že tím nejlepším řešením pro střechu mé pergoly bude použití tzv. polykarbonátových desek.
Polykarbonátová deska
Na webových stránkách firmy Omniplast s.r.o. jsem se dočetl o výborných vlastnostech právě tohoto materiálu a protože jsem nechtěl dopadnout jako výše zmínění pergoloví nešťastníci se střechami poničenými prvním silnějším větrem či deštěm, kontaktoval jsem zákaznické oddělení Omniplastu a zajel se podívat přímo do jejich areálu nedaleko Brna.
Omniplast s.r.o.
Moderní hala, profesionální tým, široká nabídka zboží. Původně jsem měl obavu z toho, jak budu jednotlivé desky, tvořící střechu pergoly spojovat tak, abych dosáhl dokonalého utěsnění. Nyní jsem se ke svému velkému ulehčení dozvěděl, že firma mně může takříkajíc „uříznout na míru“ jedinou desku, takže problém se spojováním odpadl. Objednal jsem si tedy dovoz jedné polykarbonátové desky o velikosti střechy budoucí pergoly, tj. 400 x 200 cm. Na doporučení pracovníka firmy jsem zvolil variantu „multiclear strong“ – jde (laicky řečeno) o dvě plochy spojené systémem komůrek a dutinek, což zajišťuje velkou odolnost vůči jakémukoliv tlaku či nárazu. Další výhodou polykarbonátu je váha – moje střecha o 8 čtverečních metrech rozhodně není žádné těžké monstrum, ale docela lehká deska.
Test krupobitím!
O tom, že jsem zvolil správný materiál (i správnou firmu!) jsem se přesvědčil brzy poté, co jsem pergolu postavil. Jednoho letního dne přišla bouřka s krupobitím, přičemž se jednalo o kroupy o průměru cca 3 centimetrů. Tento „křest ohněm“ přečkala moje pergola, resp. její střecha bez sebemenší úhony. Polykarbonátové desky a firmu Omniplast s.r.o. mohu tedy s klidným svědomím doporučit všem, kteří stejně jako já před 5 lety přemýšlejí o stavbě pergoly a zvažují, jak a z čeho udělají střechu...

pondělí 2. července 2018

ХАЙКУ (49)


П о т е р и   т е п л а

п о л о в и н а   С о л н ц а

с в е т и т   н а п р а с н о