sobota 30. června 2018

KNIHY, NA KTERÉ SE TĚŠÍM (15)

Aknihadivokyobchod

Podvod století aneb své solární barony si platíme všichni!

„Právnický thriller z českého prostředí“ – to zní zajímavě i lákavě. Především však jde o knihu, která je inspirována jedním z největších tunelů našich novodobých dějin. A podle některých dobře informovaných zdrojů jde o podraz, ve srovnání s nímž jsou kauzy jako LTO (lehké topné oleje) či „sanace“ IPB a jiných bank ze státního rozpočtu úplnými prkotinami...
Solární baroni mají smůlu alespoň v tom, že ty obrovské fotovoltaické plochy, kterými zohyzdili celou zemi, jsou všem na očích. A někteří zvídaví jedinci si po prvotním šoku z toho, co vše je u nás možné, položili otázku, jak je něco takového vůbec možné! Stát platí (a ještě x let platit bude!) šílené částky (prý snad dokonce stovky miliard!) za elektřinu (kterou nepotřebuje) lidem, z nichž mnozí by se spíše než v drahých oblecích měli promenádovat v teplácích za mřížemi. Jestliže jsem řekl, že jim jejich luxusní život platí stát, pak to není úplně přesné – platíme jim ho ve skutečnosti my všichni, kdo každý měsíc vydáváme nekřesťanské peníze za elektřinu a tato částka je ještě navýšena o dotaci pro tzv. obnovitelné zdroje energie. Takže tyto naše peníze jdou poté na účty solárníků. Tento byznys (tedy spíše zlodějna) by pochopitelně nebyl možný, kdyby někdo (kdo asi?) nevymyslel příslušné zákony, které pak politici ve Sněmovně přeochotně schválili.
Děj knihy Divoký obchod se tedy bude odehrávat v prostředí solární mafie, do něhož je normálnímu smrtelníkovi vstup přísně zakázán. Jak si autor s nelehkým tématem poradí? 

pátek 29. června 2018

MOJE COPYUKÁZKY (1)


STAVBA SVÉPOMOCÍ – TREND POSLEDNÍ DOBY

Říká se, že správný chlap by měl v životě udělat tři věci – postavit dům, zplodit syna a zasadit strom...
Podívejme se trochu blíže na tu první „věc“. Postavit dům se dá různým způsobem, resp. existuje hodně firem, které vám ho postaví, třeba i na klíč. Čím dál víc lidí se však dnes rozhoduje k vlastnímu řešení problému bydlení – prostě si dům postaví sami. Takříkajíc svépomocí!
Zjisti, jestli na to máš a začni!
Zbudovat si svůj dům vlastníma rukama má samozřejmě mnoho kladů. Když odmyslíme „neodmyslitelnou“ výhodnost z hlediska finančního (takový „tvůj“ dům přijde cca o polovinu levněji než „koupený“, rozuměj postavený firmou), pak druhým hlavním faktorem tohoto postupu je skutečnost, že člověk při stavbě vlastně kontroluje sám sebe. A nikdo si přece nepostaví ve svém domě křivou zeď, každý si zcela určitě „pohraje“ s odpady a přišroubuje vodovodní baterie tak, aby fungovaly ke spokojenosti celé rodiny dlouhá léta. A nakonec – ten pocit, že jsem to dokázal! Ten se penězi sice měřit nedá, ale není o nic menším „kapitálem“...
Kámoši určitě pomůžou
Jisté je, že postavit si dům svépomocí neznamená udělat si ho „sakumprásk“ sám od základů po komín. To jistě možné není, ledaže by člověk byl nejen klasickým domácím kutilem, ale i architektem, designérem, tesařem atd. Takhle to ale myšleno není – jde jen a pouze o to, že si prostě celou stavbu zorganizuješ tak, abys nemusel volat na pomoc drahou firmu. Základy? Ty se dají vykopat ručně a s partou přátel je i vybetonuješ. Namíchat maltu určitě zvládneš (dnes jsou k dostání kvalitní maltové polotovary v pytlích, stačí jen voda a směs rozmíchat). Na vyzdění si můžeš pozvat zedníka, popř. od něho ledacos odkoukáš a uvidíš, že to není až tak složité. Fasáda – prostě „špryc“, „hrubá“ a „fajnová“... Potom stačí napenetrovat, vybrat barvu a natřít.
Mohlo by se takto postupovat „položku po položce“ – něco uděláš ty sám, něco spolu s kamarády, na něco si zavoláš odborníka... a dům poroste před očima!
Začni na jaře – a do podzimu máš hrubou stavbu!
Při troše štěstí a umu (řekněme, že začneš na jaře) můžeš mít na podzim hotovou hrubou stavbu. Krov je dobré dělat v zimě. Proč? Protože neprší a sníh prostě odmeteš a jedeš dál. Příští rok na jaře můžeš postupně začít s pracemi uvnitř – no... a třetí rok na jaře se stěhuješ do nového!
Rozhodnutí je na tobě!
Zdá se to být jednoduché? Pokud ano, tak jednoduché to rozhodně není. Na druhou stranu – není to ani natolik složité, aby to zručný a odvážný chlap nezvládl. Pokud se na to cítíš, zkus se poptat u někoho, kdo si něčím podobným už prošel a získat tak řadu neocenitelných rad a doporučení. Problémy, které na tebe čekají, už totiž řešili mnozí před tebou a je jistě lepší „nevynalézat kolo“, ale jít cestou „nejmenšího odporu“.
Takže – ať se daří a ať se ti ve ve tvém novém domě dobře bydlí!


středa 27. června 2018

ХАЙКУ (48)


В о з в р а щ е н и е   с   р ы б а л к и

к а р п   и   д в е   х а й к у

pondělí 25. června 2018

DOBRÝ COPYWRITER – NEDOSTATKOVÉ ZBOŽÍ (7)

VŠICHNI JSOU ORIGINÁLNÍ A... ÚPLNĚ STEJNÍ
Když si chcete nechat udělat např. webové stránky, záhy zjistíte, že máte na výběr z velkého množství firem, které se touto činností zabývají, takže by vlastně neměl být problém některou z nich oslovit a pověřit ji realizací zakázky. Když se ale podíváte na weby těchto firem pozorněji a pokusíte se je vzájemně porovnat, všimnete si, že srovnávat fakticky není co. Všechny jsou totiž „předními hráči na trhu v oblasti tvorby webových stránek“, jejich údajně „jedinečné služby“ se podobají jako vejce vejci a vnucují se Vám teatrální rádobyodborností či naopak žoviálností a ležérním pozérstvím, majícím za cíl vzbudit ve Vás dojem, že právě zde jste na té nejsprávnější adrese, že jen tady a nikde jinde jsou ti správní profíci, kteří mají všechno v malíčku a pod palcem. Stačí málo - tedy pokud se dá málo říct o velké sumičce - a rázem se ocitnete na prvním místě ve vyhledávačích, konkurenci necháte daleko vzadu a budete mít ty nejlepší texty, nejchytlavější slogany a nejvymakanější webovky. Na webové stránce takovéto „nejfirmy“ se dozvíte zhruba toto:

LOGITHING SEO CONSOLIERISWORTING - ... and all are bad!
Naše multimediální firma na výrobu reklamních sloganů, SEA a webdesignu je tady pro Vás! Umíme toho hodně a jsme si víc než jistí, že, stejně jako již tolik našich zákazníků před Vámi, budete s našimi službami plně spokojeni i Vy, naši zákazníci budoucí. Rádi bychom se Vám představili trochu netradičně, tak nějak neformálně, bez zbytečného verbálně-ústního balastu - naše firma totiž již od doby svého vzniku staví na bezprostřednosti ve vztahu k potenciálním i aktuálním zájemcům o naše služby. Jsme přesvědčeni, že férový, bezproblémový a takříkajíc „bezbariérový“ přístup ke vzájemné spolupráci je tím nejefektivnějším prostředkem nejen pro vznik a další trvání, ale hlavně a především pro stálé posilování vzájemně výhodných vztahů. Jsme otevřeni všem, kdo v dnešním nepřehledném a do značné míry i globalizovaném světě hledají ostrůvky jistoty, jakési základy původních profesionálně-pracovních vztahů mezi jednotlivými segmenty výrobního procesu. Víme, že pouze ten, kdo dokáže poskytnout relevantní informace o sobě, svých produktech a prioritách, které při svém směřování vpřed zohledňuje, může uspět v soutěži tak velkého množství národních a často i nadnárodních korporací. Vyznáváme filozofii vzájemného respektu mezi nabídkou a poptávkou, což se v našem pojetí ponejvíce uplatňuje právě ve vztahu k našim zákazníkům, kteří se na nás obrátili se svými starostmi a problémy a tím nám de facto vyjádřili svou důvěru a víru v to, že volba multimedicionálního sdružení, kterou učinili, když o naše služby požádali konkrétně nás, byla nejen správná, ale i z dlouhodobého hlediska perspektivní a kumulativní, takže potenciální symbióza obou zúčastněných stran může v nijak převratně vzdáleném časovém horizontu expandovat a přinést své ovoce ať už v podobě další spolupráce či kladných referencí na adresu našeho spolku, kterých si samozřejmě velmi vážíme, jsme za ně vděční a - dá-li se to tak říci - na nichž stavíme třeba již proto, že právě ony jsou pro ambivalatentní perfekcionicitidu diametrálně odlišných ekonomických kapacit signifikantně diagnostifikovatelné.
Ale - jak již bylo zmíněno - dost suché teorie! Naše parta, to je především praxe a ne nějaké mlácení prázdného strniště a žvanění o všem a o nišem ve vzájemném kontaktu!! My Vám ukážeme, zač je toho loket ve světě sociálních médií, kde každý, kdo kašle na SEO, je předem vodepsaný!!! Jo - tak to je a bude to tak pořád, protože Gugliáni to maj všecko pod palcem a nikdo - a to říkáme na rovinu - nikdo a hlavně nikdy se bez SEA nevobejde, protože jinak bysme přišli vo naši ulejvárničku v luxusních kanclech, za kterou nám platíte takový nemuslimský peníze!!!! Takže:
Chcete být vočumovaní?? Chcete, že... My to zaonačíme tak, že Vás druzí nejen zmerčí, ale budou i valit voči na monitor! SEO je pro nás Systémová Endogenní Obsese - o Vaší firmě se domákne tolik lidí, že budete vyvalení i Vy! Jsme cvoci do SEA a máme SENO v hlavě! Jsme profesionální profíci a SEO je naším jobem, SENO fakt žerem! Jsme geng dravých, amiciózních kreativiodů, kteří Vám dokážou, že to dáte a že se prodáte! Jsme fabrika na dentálně-orální výžblebtky a na našich sloganech visí voči všech, kterým jsou na vočích! Zaklekněte společně s námi do bloků a budeme týmem! Vytmavíme to startérovi tak, že se mu protočí bubínek a bude StřílEt vOd boku! Vy NeStřílEjte vod bOku! Na to tedy tady máte nás! Svěřte se těm, kdo už mají něco za SEbOu, kdo to někam dotáhli jako my - na trhu jSmE Od roku 1989! Hned S pádEm železné Opony jsme SE dO toho vobuli - a dneska sme tam, kde sme. Bez SEA byzme tam nebyli, na to můžete vzít jed, jedině SEO to zmákne a ukáže těm vychytávačům, že Vás na ty první fleky doguglíme. A tady nás máte z ánfasu, todle sme my, náš týmový kolektiv je partou SEOhraných analytikalfabetů, co jim to myslí a co to myslí s Váma líp než nejvymakanější mašiny vod konkukondolence.
Tak tady máme naŠEhO bossse - jo, to je Jirka!! Jirka je fakt cvok do svýho džobu, maká vod rána do půlnoci, vod komplu se nehne, dokavaď to všecko není v cajku. No, a když zrovna neSEOuje, tak si Jirka rád zaskáče z NuSEoláku, baví ho ty adrentalidní sporty, a vobčas se věnuje i svejm dvěma parchantům.
Růžena - to je fakt srdcařka. Jak ta dovede ten náš kolektivní tým stmelit, to je až abnormální. Přišla k nám hned, jak vystudovala na Ekologické fakultě humanoidních větví obor šimpanzní vývojoidní strategolinie a okamžitě zapadla do SEA. Má mysl jen pro humor a nepokálí žádnou segregaci. Když zrovna není z něčeho na větvi, plete ruční práce nebo se baví v písku na Sahaře.
Vašek je pracant vod prvního podívání. Je to dříč snad ještě větší než Jirka! Je perfekcionalista a totálitní maximalisista. Bez SEA by snad chcípl a vod čumění do komplu úplně zesinatěl. Dává do toho úplně všecko, vytříská ze sebe to, co v něm je a ještě se vymáčkne, když někdo třeba o půlnoci zamobiluje, že musí to nebo vono. Na koníčka Vašek čas žádný nemá, protože ani nevodchází domů, aby neprošvihovatěl nějakou zakáznici.
Caroline je levý opak Růženy. Má rázovitou a držkatou povahovnu, nerada stmeluje a jede na svý triko. Když je ale potřebná, je na ni spolenehnutí. Je to Afroangličanka a do našeho týmoviště nám ji poslali na stážovištinu. Je černá jak vopravdová multikulturistikářka, ale my nejsme žádní lomonosofóbové a máme ji pro její kůži za normálního člověka jako každého jiného. Caroline se v čase, kdy nestážuje, věnuje charitatoidní čipernosti a zadaptovala si v zologistické zahrádce gorilího nedonošence.
SEU zdar! LOGITHING SEO CONSOLIERISWORTINGU nazdar!
. . .  a n d    a l l    a r e    b a d!
(pokračování)

sobota 23. června 2018

SEAN CARROLL: ČÁSTICE NA KONCI VESMÍRU

Aknihacasticena

Fascinující výprava do nitra hmoty!

Ve vědeckém světě panuje všeobecný koncenzus, že vesmír je nekonečný, i když racionální zdůvodnění tohoto kosmologického axiomu podle mého názoru neexistuje. Spíše je to tak, že představa konečného vesmíru je natolik absurdní a nelogická, že zkrátka musí platit opak. Není ovšem nekonečný vesmír pro naše chápání de facto stejně nepředstavitelný a nepochopitelný?
Mám za to, podobné otázky si můžeme klást i v „opačném gardu“. Takže – když se pokusíme vypátrat nejmenší částici hmoty, bude tomu i tentokrát tak, že se ocitneme ve svérázném „zrcadlovém“ vesmíru, který se donekonečna zmenšuje? Kdysi se za nejmenší materiální projev reality považoval atom, což dnes ovšem dávno neplatí – už žáci na základní škole se učí o protonech, neutronech a elektronech, z nichž se atom skládá. A i ty lze dále „rozbíjet“ a vypadá to, že dospět až k úplně nejelementárnější částici (pokud tedy vůbec nějaká taková existuje) nebude vůbec jednoduché – hadrony, kvarky či leptony jsou podle všeho toliko „přestupními stanicemi“ na cestě za tím „posledním“, co existuje.
Tyto epochální objevy byly (a jsou) možné jen díky mimořádně složitým a výkonným strojům (tzv. urychlovačům), přičemž právě o nich (samozřejmě kromě dalších zajímavých témat) pojednává vynikající kniha Částice na konci vesmíru, jejíž autor Sean Carroll studoval na Harvardu a má doktorát z astronomie a astrofyziky. Tento na slovo vzatý odborník se v ní pokusil sestavit populárně-naučné a tedy i pro laickou veřejnost srozumitelné kompendium základních informací o složité problematice, kterou má většina z nás spojenu s odérem tajuplného mystéria. Pokus se zdařil na výbornou a čtenář tak má jedinečnou možnost dívat se takříkajíc „pod prsty“ vědcům, pátrajícím v hlubinách hmoty po skrytém pokladu v podobě definitivní, dále již nedělitelné částečky hmoty...
Kniha má dlouhý podtitul (Kterak nás honba za Higgsovým bosonem dovedla až na práh nového světa), z něhož je patrné, co je předmětem autorova největšího zájmu. Boson má zásadní význam pro potvrzení správnosti tzv. standardního modelu a je zajímavé, že byl teoreticky „předpovězen“ dlouho předtím, než se jej podařilo „uvidět“. Anglický fyzik Peter Higgs již v roce 1964 přišel s tvrzením, že ve standardním modelu „něco“ chybí – a 14. března 2013 byl skutečně objeven boson! Za tento epochální vědecký úspěch vděčíme Velkému hadronovému urychlovači, 27 kilometrů dlouhému podzemnímu tunelu na hranici mezi Francií a Švýcarskem, s jehož technickými parametry nás Sean Carroll detailně seznamuje a na němž názorně demonstruje komplikované pátrání do hlubin hmoty. A opět se dostáváme k otázce, zda někdy vůbec dospějeme k oné bájné „částici na konci vesmíru“. Pokud se totiž v budoucnu podaří uvést do provozu ještě výkonnější urychlovač, možná se ukáže, že dokonce boson je příliš „velký“, resp. dále dělitelný...
Jediná věc, s níž bych si dovolil s autorem polemizovat, se týká jeho exkurzí do oblasti filosofie. Konkrétně jde o to, že Sean Carroll (patrně pod dojmem toho, jak v makro i mikrokosmu do sebe všechno pěkně zapadá) „nevěří“ v Boha, resp. zastává názor, že vesmír k vysvětlení své existence nepotřebuje transcendentní Příčinu. Vyvozování ontologických závěrů z fyzikálních premis je u úzce specializovaných vědců poměrně častou „profesionální deformací“...
Jinak ale všechna čest. Atraktivní, zároveň však i složité téma se autorovi podařilo podat srozumitelnou formou, takže milovníci populárně-vědecké literatury si určitě přijdou na své!

středa 20. června 2018

NECHTE SI ZAJÍT CHUŤ NA SVOBODU SLOVA!

Abilla

Malé zamyšlení nad pálivými feferonkami v hořkokyselém nálevu...

V těchto dnech se na Slovensku stala takováto věc: Jistý občan vstoupil do nejmenovaného obchodního centra a když jím tak procházel, všiml si něčeho, co ho na nejvyšší míru rozzlobilo – v jednom regálu uviděl pálivé feferonky v hořkokyselém nálevu! Tento pán – říkejme mu třeba Kuba – nemá feferonky rád od doby, kdy mu jako malému dítěti spálily jazyk poté, co je ochutnal v domnění, že jde o třešně. Nyní, když je opět uviděl, se mu ta nepříjemná vzpomínka z dětství vrátila – a Kubovi úplně přešla chuť na borovičku, pro kterou sem původně přišel! A jako správný Slovák se rozhodl, že celou záležitost nenechá jen tak.
Když přišel domů, sedl si ke stolu a napsal rozhořčený dopis na adresu zákaznického oddělení dotyčného obchodu, v němž nejdříve vylíčil svůj traumatický zážitek a pak vyzval příslušnou instanci ke zjednání nápravy těmito slovy: „Váš obchod jsem dosud považoval za seriózní a vstřícný vůči zákazníkům a jejich přáním a potřebám. Poté, co jsem uviděl ty pálivé feferonky v hořkokyselém nálevu, jsem svůj názor radikálně změnil. Uvědomujete si, co jste způsobili? Jste vůbec schopni pochopit hloubku mého psychického šoku, který jsem u toho regálu utrpěl? Co nejdůrazněji vás vyzývám k přijetí takových opatření, abych při příštím nákupu u vás již žádné feferonky neviděl! V opačném případě budu o tomto incidentu informovat veřejného ochránce práv.“
Heslo „Náš zákazník – náš pán!“ není naštěstí na Slovensku prázdnou frází. Kubovi byla obratem doručena odpověď. Paní (či slečna) Lenka z oddělení zákaznického servisu mu napsala procítěný dopis, v němž vyslovila politování nad hrůzami, které se u nich Kubovi přihodily. Kromě omluvy pak samozřejmě slíbila ráznou nápravu: „Závěrem svého dopisu Vás chci ujistit, že počínaje zítřejším dnem již v nabídkovém katalogu našeho obchodu Vámi kritizovaný produkt nebude inzerován. Rovněž tak Vám sděluji, že z našich prodejen po celém Slovensku neprodleně stáhneme všechny pálivé feferonky v hořkokyselém nálevu.“
Kuba je spokojený. Už nikdy se nebude muset dívat na ty odporné sklenice s ještě odpornějším obsahem. Je sice možné, že na Slovensku jsou i lidé, kteří mají feferonky rádi, ti si ale musí uvědomit, že člověk ani v demokratické společnosti nemůže mít všechno, co by chtěl...



pondělí 18. června 2018

HAIKU (132)


Š t ě d r ý   v e č e r

p o d   u m ě l ý m   s t r o m k e m

p l a s t o v é   h r a č k y

MERKELOVÁ KONČÍ!

Amerkelova_2

Finanční trhy se propadají závratnou rychlostí...

„Šokující zpráva z Berlína!“, „Neuvěřitelný krok kancléřky!“, „Nejmocnější žena světa je také jen člověk...“
Citovat by se daly pochopitelně i další titulky, vévodící na stránkách světových médií hlavní události dne. Je možné dokonce zaznamenat i reakce, které nemají daleko k panice: „Co bude nyní s Evropskou unií?“, „Německo na cestě k chalífátu!“ apod. Jiné hlasy se naopak snaží zachovat klid a rozvahu – podle nich se vlastně nestalo nic mimořádného, politici prostě přicházejí a odcházejí, a i když v případě Angely Merkelové se jedná o jednu z největších osobností poválečného Německa, neměly by se v souvislosti s jejím rozhodnutím malovat katastrofické scénáře. Německo je stabilní demokratickou zemí, která úspěšně absorbovala milióny uprchlíků a státní převrat (ano, i k takovým spikleneckým teoriím se některá média uchylují!) v žádném případě nehrozí. Představitelé muslimských organizací vydali před hodinou prohlášení, z něhož se dá usuzovat, že vytvoření německého chalífátu zatím není na pořadu dne!
Přejděme tedy od konspiračních vizí k reálnému stavu věcí a k objektivnímu zhodnocení vzniklé situace. Nikdo zajisté nezastírá, že odstoupení kancléřky se nečekalo a mnozí němečtí politici jsou zmateni a znejistěni. Ti, kdo Angelu Merkelovou znají déle a lépe však upozorňují, že se k tomuto kroku dlouhodobě a systematicky připravovala. Syndrom vyhoření se totiž nevyhýbá ani vrcholným politikům a právě ten byl tou poslední kapkou, po níž už pohár nervové odolnosti německé vůdkyně definitivně přetekl. Abychom se však vyvarovali nepodložených spekulací a fám, ocitujme několik vět z Merkelové abdikační řeči:
„Odcházím bez hořkosti v srdci, odpouštím všem Trumpům i Zemanům, kteří mi házeli klacky pod nohy. Vždy jsem se snažila upřednostňovat zájmy Německa – ať už šlo o NDR, nebo NSR – před svými osobními ambicemi a národu jsem obětovala úplně všecko. Za ta léta jsem toho dokázala vydržet tolik, že sám Putin mne mezi čtyřma očima obdivně nazýval „Plnotučnou krychlí“. V lidském životě jsou ale chvíle, kdy ani ta nejvýkonnější kreatura nevydrží šílený tlak zničujících událostí. Včerejší prohra našeho národního týmu na MS ve fotbale s Mexikem mne zasáhla na tom nejcitlivějším ženském místě a já jsem si v okamžiku závěrečného hvizdu rozhodčího uvědomila, že spolu s Joachimem Löwem musím odejít i já. Mám ještě celý život před sebou, chci založit rodinu a svým dětem vštěpovat lásku k Lisabonské smlouvě a migračním kvótám.“
Jakkoli jsme tedy rozlítostněni a zdrceni jejím náhlým odchodem, uchovejme si ve svých srdcích na naši milovanou Angelu světlou vzpomínku. Byla milou a mateřsky založenou bytostí, soucítila s lidmi a jejich utrpením – pokaždé, když nějaký migrant někoho zavraždil, poslala dotyčné rodině soustrastný telegram. „Dokážeme to!“ – to bylo její životní krédo a celé německé mužstvo se v těchto osudových okamžicích kolem své bývalé kancléřky semklo a je připraveno odčinit nepodařený výkon s Mexikem. Joachim Löw zatím neodstoupil, burcuje národ a slibuje: „Odchod naší multikulturní Xantypy je pro nás obrovskou motivací – oslavíme ho obhájením titulu!“

středa 13. června 2018

KAUZA CERVANOVÁ NAPOSLEDY...

Acervavovalist

Moje poslední tečka za „kontroverzní“ kauzou

Připadá mi zvláštní, že tolik slovenských novinářů se po dlouhé roky snaží dělat z odsouzených vrahů Ludmily Cervanové obětní beránky a dokola omílají mantru o „policejní zvůli“, „gestapáckých vyšetřovacích metodách“, „vynucených přiznáních“, „vykonstruovaném procesu“ apod. Abych to vysvětlil přesněji – zvláštní mi to přijde především proto, že se jedná pouze o tento jediný konkrétní případ, zatímco u jiných srovnatelných vražedných kauz jsem žádné výhrady k práci kriminalistů a soudců u těchto novinářů nezaznamenal. Nikdo z nich nikdy nezpochybnil, že např. Miroslav Somora byl v roce 1978 oběšen zcela po právu a rovněž tak nikdo neobvinil z podjatosti soudce, který poslal v roce 1986 na šibenici Jana Holuba. Nenalezl jsem u nich ani slovo o tom, že by přiznání Františka Téglera (popraven 1980), Ladislava Hojera (popraven 1986), Miroslava Stehlíka (popraven 1986), Juraja Luptáka (popraven 1987) bylo z dotyčných vymláceno během vyšetřování. Nabízí se tedy otázka, proč by zrovna u „sedmi Nitranů“ mělo dojít k tak zásadní výjimce z pravidla? Či jinak – proč se ve všech ostatních případech postupovalo korektně a dle dikce zákona a jen v tomto jediném se policisté, operativci, vyšetřovatelé a soudci utrhli z řetězu a najednou se z nich ze všech stali krvelační sadisté, neštítící se žádných prostředků včetně fyzického násilí na náhodně zatčených „hodných chlapcoch“? Myslím, že už z tohoto je patrné, odkud fouká vítr...
Udělat celebritu prakticky z kohokoli (třeba i z vraha) je v dnešní postmediální době vcelku jednoduché. Stačí k tomu několik mainstreamových novinářů, pár odborníků na marketing, reklamu a PR a k tomu nějaká ta absolventka vysoké školy tzv. humanitního zaměření (nejlépe genderová psycholožka či sociální ekoložka). Pak už je to snadné – někdo z této skupiny napíše tzv. kontroverzní článek k danému tématu s provokativním názvem (např. Smyčka nad hlavami nevinných!, V jakém státě to žijeme?!) a šokujícím doprovodným obrázkem (šibenice, soudce s prasečí hlavou). Když někdo s tímto článkem vyjádří na sociálních sítích nesouhlas, nastoupí markeťáci a prostřednictvím fiktivních osobních profilů ho zasypou desítkami protiargumentů – nezáleží přitom na jejich pravdivosti, hlavní je kvantita. A na každou další kritiku se odpoví stejně. Tím se mezi věci neznalými účastníky diskuse navodí dojem, že celá záležitost je asi opravdu hodně složitá, nejednoznačná a především kontroverzní. Slovo „kontroverzní“ je tady klíčové – jakmile se podaří spojit v hlavách lidí nějakou věc právě s tímto adjektivem, je prakticky (myšleno z pohledu manipulátorů) vyhráno. Kontroverzní film určitě přiláká diváky, protože slibuje něco nestandardního, provokativního a protisystémového. Kontroverzní kniha půjde na dračku – čtenář tuší, že se v ní dočte o tom, co se nikde jinde nepíše. A kontroverzní kriminální případ je pro většinu lidí spojen s komplikovaností, procesními pochybeními a protichůdnými interpretacemi, zkrátka s nejasnostmi a s pravděpodobnou nevinou odsouzených.
Vraťme se ale k hlavní otázce, tj. proč byli k této mediální hře vybráni právě tito lidé. Vždyť se nabízelo mnoho jiných alternativ – např. Štefan Svitek, jehož neoficiální titul „poslední popravený v ČSSR“ by se dal marketingově skvěle využít. Ondrej Rigo rovněž nemusel být špatnou volbou (nikdy se nepřiznal!), o „sparkakiádním vrahovi“ Strakovi ani nemluvě. Jestliže přesto „zvítězilo“ těchto sedm „Nitrančanov“, muselo to mít nějaký pádný důvod. Tím bylo podle mého názoru to, že se zde takříkajíc setkaly nabídka s poptávkou, resp. snaha pachatelů využít sdělovací prostředky pro svou propagandu našla novináře, větřící v kauze skvělou příležitost, jak na sebe obrátit pozornost a získat si „investigativní“ pověst bojovníků za spravedlnost a rebelů proti establishmentu. To bylo s určitou mírou věrohodnosti možné do doby, než vyšly přelomové knihy Petera Tótha Kauza Cervanová I a II. Jsem přesvědčen, že kdyby Hrib a Kirchhoff měli informace, které posléze zveřejnil Tóth, pravděpodobně by nevznikla Lampa ani „filmová událost roku 2013“. Současně ale vidíme, že k pokusům o rehabilitaci pachatelů dochází ze strany médií dodnes, jak o tom svědčí např. jejich oslavné ódy na adresu listu Pavla Beďače, pasovaného málem na „literární událost roku 2017“. Na chvíli se u něho zastavme.
Když někdo napíše dopis prezidentovi, navíc otevřený, pak bych předpokládal, že si dá pozor, aby se v něm nevyskytovaly faktografické chyby. Co si ale myslet o panu Beďačovi, který mimo jiné napsal: „Franz Kafka v knihe Základy experimentálnej parapsychológie kedysi napísal: „Každý človek v hodine svojho zúčtovania vidí tváre všetkých tých, ktorým v živote ublížil.“ Dúfam, že aj sudca Kliment si vtedy pripomenul naše tváre.“ Franz Kafka ovšem žádnou takovou knihu nenapsal. Beďač si ho patrně popletl s Břetislavem Kafkou a k tomu ještě neuvádí správně ani název oné knihy, která se nejmenuje Základy experimentální parapsychologie, ale Nové základy experimentální psychologie. Nepodstatná maličkost? Možná. Ovšem jestli autor dopisu takto lehkovážně střílí od boku v případě jím samotným zvoleného citátu, jakou lze mít jistotu, že v ostatních svých tvrzeních říká vždy pravdu?
A co na tento Beďačův dopis říkají někteří novináři? V Týždni čteme: „Jeden z odsúdených Nitranov nám poslal text, v ktorom odkrýva svoj pohľad na rozsudok a obracia sa na prezidenta Kisku. V prílohách prikladá kľúčové časti rozsudkov a ďalších listín. Je to ďalšia silná tehlička v mozaike celej kauzy.“ Lucia Piussi dokonce píše: „... ak ste ten Beďačov text nečítali, prosím spravte to. Jeho hodnota je nesmierna. Po všetkých stránkach. Verím, že raz to bude zásadný text tejto doby. Je brilantný ako pesnička Karla Kryla...“ Lidé z médií se občas stylizují do pozice profesionálů, kteří nepodléhají emocím, jde jim jen o pravdu a objektivitu a dokáží nahlédnout pod povrch věcí lépe a důkladněji než normální smrtelníci. Z uvedených dvou ukázek vyplývá, že tomu může být přesně naopak. „Silná tehlička v mozaike celej kauzy“, „zásadný text tejto doby“ – to podle mne nejsou nezaujatá vyjádření, ale nabubřelé fráze. Hlavně však – co tak zásadně převratného Beďač vlastně napsal? Když pomineme jeho evidentní amatérismus v oblasti literatury (na tom, že si plete jednoho Kafku s druhým nepřipadá kupodivu nic nezvyklého ani jeho mediálním obhájcům), pak (kromě obvyklé teatrální show o tom, jak bylo z obviněných všechno „vymláceno“) se prezidentovi a národu poprvé představuje ve své nové roli odborníka na patologii. A ne ledajakého! Skoro mi to připadá tak, že pan inženýr vymyslel revoluční medicínský obor s názvem „virtuální patologie“ – k tomu, aby bylo možné určit povahu zranění a příčinu smrti, není od nynějška zapotřebí ohledání mrtvoly, úplně postačí, když se zeptáte někoho, jako je Beďač...
Je vcelku logické, že za dnešního stavu vědomostí o celém případu to mají mediální obhájci odsouzených vrahů stále těžší a složitější. Z jejich strany totiž již byla dávno vystřílena všechna munice, nezbylo jim nic relevantního, co by se snad ještě dalo nějak smysluplně využít. Zbývá tedy demagogie, mazání nepohodlných příspěvků v diskusních fórech a hysterické výpady vůči každému, kdo odhaluje jejich podivné praktiky. Za údajně „racionální polemikou“ s kolegou Martinem Hanusem, který tuto záludnou manipulaci prohlédl, lze tušit nenávist a především panickou hrůzu z odhalení. Hodně se dnes mluví o tom, co asi bude tou poslední tečkou za kauzou Cervanová, přičemž názory se liší. Pro mě jí je děsivé zjištění, že existují novináři, kteří se zcela vědomě a záměrně staví na stranu zločinců.

pondělí 11. června 2018

STĚHOVÁNÍ AFRIKY DO EVROPY SE ZADRHLO?!

Alod

Moc tomu nevěřím – charitativní zločinci si na své prachy šáhnout nenechají!

Nedělám si velké iluze. Naděje, že loď s migranty se obrátí, zamíří k libyjským břehům, kde budou vysazeni, je mizivá. Vždyť by se tím vytvořil precedens a bylo by veta po finančně tak výhodném „zachraňování nešťastníků“ a jejich bleskových převozech do vytoužené Itálie. O takový skvělý kšeft se přece ty zločin... tedy charitativní organizace nenechají připravit!
Bude to tedy nejspíš tak, že několik lidí na té lodi náhle onemocní a jejich „prudce se zhoršující zdravotní stav“ vyvolá emocionální vlnu nenávisti vůči Itálii, která je tak necitelná k lidskému utrpení (o to se uvědomělí novináří s radostí postarají). Ostatně s eventualitou, že jednou dojde Italům v souvislosti s pašováním Afričanů do jejich země trpělivost, Sorosovy nezis... tedy ziskovky dávno počítají a z tohoto důvodu se sichrují tím, že pokaždé dají na palubu pár děcek, starců nad hrobem či těhotných žen. A ať si pak někdo zkusí bránit těmto ve vylodění! Neřekl snad sám papež, že Evropa má povinnost postarat se o každého, kdo u jejích břehů hledá pomoc a naději na důstojný život?
Italský ministr to tedy zkusil. Uvidíme, jak dlouho mu jeho odvaha vydrží. Chci samozřejmě věřit, že je to chlap s koulemi a nedá se. Ale také vím, že doposud žádný, kdo se vzepřel organizovanému zločinu, který na převozu statisíců migrantů pohádkově vydělává, neskončil dobře.
Navíc není čas na nějaká zdržení – těch 600 „vylovenců“ je třeba co nejrychleji vysadit, protože u břehů Libye se už topí další a lodě se, panečku, musí hodně rychle otáčet, aby tu Afriku přestěhovaly do Evropy v termínu. Soros má rád, když se normy plní na 110 %!

ХАЙКУ (47)


Л е т н и й   к и н о т е а т р

у в л е ч е н   б о р ь б о й

л ю д е й   с   к о м а р а м и

neděle 10. června 2018

OTVORENÝ LIST SLOVENSKÉHO OBČANA PAVOLA KLAMÁRA JEHO SVÄTOSTI DALAJLÁMOVI

Acerkniha

Vážený pán Dalajláma,
obracím sa na Vás ako na jednu z posledných inštancií, ktorá može zjednať na tomto neludskom svetě spravodlivost. Doteraz mi nikto nepomohol, dokonce aj Michail Sergejevič Gorbačov, ktorý bol s mojím prípadom tiež soznámený, sa ku mně obrátil chrbtom. Ak sa ma nezastanetě aspoň Vy, ktorého autorita je uznávaná na celej zemeguli, potom možno naozaj začnem veriť tomu, že som 9. 7. 1976 bol tam, kde by som býval byť radšej nemal...
Volám sa Pavol Klamár a opravdu neviem, prečo má niekto potrebu stále sa vrtať v tej dávnej udalosti. Komu to pomože? Nieje lepšie urobiť za minulosťou tlustú čiaru? Snažiť se pochopiť jeden druhého, vcítit sa do jeho psychiky? Už velký vojevodca Napoleon Bonaparte svojho času povedal: „Vici, veni, vidi!“ – a naozaj mal pravdu, pretože jedine tehdy, keď budeme schopný odpustiť, odpustiť a do tretice odpustiť, keď sa k sebe budeme správať ako civilizovaní ludia, len vtedy dosiahneme mieru, pokoja a nirvány. Hanba súdnej mašinérii!
Nevietě si predstaviť, Vaše Dalajlámovská Svätosti, akým peklom si v poslednom čase prechádzam. Ak poviem čokolvek, vždy sa nájde najaký Hanus, která napíše knihu a akýsi Hofírek na ňu zrobí pozitívnu recenziu a mne nezostane nič iné, ako se k tomu opäť vyjadriť, potom nové vyvracanie mých tvrdení, znova moja obhajoba a tak to ide už vyše štyridsať rokov. Rozhodol som sa preto, že konečně poviem nezpochybnitelný dokaz o tom, čo sa tenkrát skutočně odohralo, a tým – ako verím – definitívně zapchám ústa klamárom, rovnako ako kedysi nebohej.
Viete, pán Dalajláma, aké metódy použivalo za vojny Gestapo? Že nie? No viditě, ani ja nie, no aj tak Vám možem s čistým svedomím povedať, že pri mojom výsluchu to bolo eště trikrát tak horšie! Tridsať centimetrov slovenských dlhým celuloidovým pravítkom okolo mňa máchali, pripadal som si ako nezbedný žiak pred učitelom. Jednalo sa o dokonale prepracovaný systém psycho-fyzického teroru, aký nemá v histórii obdoby. Budem ale konkrétny, trebaže to, čo teraz poviem, je naozaj len pre silné povahy. Pred každým výsluchom ma mučili najskor psychologicky – vždy mi totiž povedali, aby som hovoril pravdu a nič nazamlčal. A teraz si predstávtě, že by som im na tento špinavý trik skočil! Veď keby som povedal, ako to v skutočnosti bolo, mal by som na chrbtě paragraf za znásilnenie a vraždu! A za to v tej dobe hrozil trest smrti! Z toho je evidentné, že sa vopred plánovala moja fyzická likvidácia.
Ja som predtým nikdy nebol trestně stíhaný, bol to moj prvý pobyt za mrežami, a oni ma strčili na celu s dvojnásobným recidivistou! Naviac to bol spoločenský vyvrhel, ukradol niekolko vrec cementu na stavbe prehrady v Gabčíkove a hrozilo mu 15 rokov odňatia slobody za rozkrádanie majetku v socialistickom vlastníctve. Keď ste nútěný s takou beštijou sdielať niekolko metrov čtverečných 24 hodín denně, pak trpíte ako vrah. Trikrát hanba a dvakrát fuj takej justícii!
Čo som si musel vytrpieť pri tom, keď chceli zo mňa vymlátit priznanie, to bol ozajstný horor. Pýtali sa ma napríklad, prečo som po vraždě prafarbil svoje auto z paradajkovej na citrónovú. Veď to je predsa každému normálnemu človeku jasné, nie? No a keď zo mňa vytlkli, že moja žena a manželka jedného spolupachatela sú sestry, hneď z toho vyvodzovali, že my dvaja mosíme byť švagri! Takto tý ludia v tej dobe rozmýšlali! Okamžitě mali vo všetkom jasno – prostě bum, ste švagri, pretože vaše ženy sú sestry! A takýchto myšlienkových zkratov som u nich registroval neúrekom. Vzpomínam si dokonca, že raz neprišiel moj advokát a oni nechceli s výsluchom začnút. Až na moju výslovnú žiadosť som mohol vypovedať!
Pán dalajláma, velký indický mudrc Svámí Vivékánanda kedysi napísal: „Svet patrí tým, ktorí si v pravú chvílu prdnú do gatí!“ S týmito slovami velkého myslitela sa s Vami lúčim a verím vo Vašu pomoc. Povedzte svoje rozhodné Nie tyranii, ktorá posiela ludí do väzení len proto, že v jednej chvíli náhodou niekde boli a niečo spravili.
Hanba štátu, ktorý sa riadi bezcitnými paragrafmi trestného zákoníku, nevie odpustit a nezaujíma ho, čo sa děje v duši nebohého odsúdenca!

sobota 9. června 2018

ANNA MATVEJEVOVÁ: ĎATLOVŮV PRŮSMYK

Aknihadatlov

Román podle skutečné události – ruská spisovatelka se ve vynikajícím thrilleru vrací k dávné tragédii

V zimě roku 1959 se skupina devíti studentů vydává na výpravu do odlehlé a nehostinné oblasti severního Uralu. Poté, co se nevrátí ve smluveném termínu, je zahájeno pátrání, které posléze vyústí v nález jejich mrtvých a zohavených těl. Otázka, co se tenkrát vlastně stalo a jakým způsobem tito mladí lidé přišli o život, zůstává dodnes záhadou.
Dlužno dodat, že zánik Ďatlovovy skupiny (pojmenované tak po jejím vedoucím) je předmětem nejrůznějších teorií, včetně tzv. konspiračních. Byli snad zabiti místním kmenem Mansijů, když procházeli územím, považovaným za posvátné? Proti tomu se namítá, že tito domorodci jsou pověstní svou pohostinností a dobrosrdečností. A co možnost, že se dostali do přísně střeženého vojenského prostoru (poblíž se totiž nacházel raketový polygon) a jejich smrt s tímto nějak souvisí? Těch teorií je mnohem víc, faktem ovšem zůstává, že před smrtí se muselo udát něco zvláštního. Zjistilo se totiž, že v jednu chvíli, patrně když spali, je něco vyděsilo natolik, že vyběhli neoblečení ze stanu a prchali bosí hlubokým sněhem, přičemž se někteří vyčerpali a v krutém mrazu umrzli, další pak zemřeli na následky hrůzných zranění...
Spisovatelka Anna Alexandrovna Matvejevová (nar. 1972) pochází ze Sverdlovska (dnešní Jekatěrinburg) a zmíněnou událostí se nechala inspirovat k napsání románu, za nějž ve své vlasti obdržela prestižní Velkou ruskou cenu a následně se jím proslavila i v zahraničí. Naplno se v něm projevil její originálně uhrančivý literární styl, pro nějž se postupem doby ujal termín „uralský magický realismus“. Dá se ovšem též říct, že Ďatlovův průsmyk (s podtitulem Tajemství devíti) z její „normální“ tvorby hodně vyčnívá, neboť autorka převážně společenských románů v něm „zabrousila“ do oblasti psychologického thrilleru. Dlužno dodat, že tento odvážný „úkrok“ mimo „vyježděné koleje“ mimo jakoukoliv pochybnost ukázal a dokázal, že Matvejevové literární mistrovství (především vypravěčské dovednosti, schopnost neobyčejně jemného vcítění se do psychologie svých postav a mimořádný dar skloubit různorodé, často přímo kontrastní prvky do jednolité symbiózy) je fascinující a dělá z ní jednu z největších spisovatelek současnosti.
Hlavní postavou knihy je spisovatelka Anna, které se jednoho dne dostane do rukou svazek dokumentů, pojednávajících o podivné smrti členů horské výpravy na Urale. Mladou ženu tento příběh zaujme a napadne ji, že by na něm mohla vystavět svou další knihu. Za tímto účelem se snaží dozvědět se o tragédii co možná nejvíce informací, což se jí sice daří, zároveň ale zjišťuje, že tajemný osud devíti mladých lidí jí zaměstnává mysl víc, než by čekala. Román je tedy jednak literaturou faktu, čtenář se prostřednictvím Anny seznamuje s okolnostmi události, k níž reálně došlo, současně se ale před ním rozvíjí drama literární postavy, zápasící s všedními „ženskými“ problémy a navíc pochybující o své schopnosti zvládnout náročné téma, které si zvolila pro svůj životní román...
Chvályhodné iniciativy seznámit naše čtenáře s Annou Matvejevovou se ujalo nakladatelství Akropolis, které krátce po překladu úchvatné novely Najít Taťánu přichází nyní s jejím neméně skvělým psychothrillerem Ďatlovův průsmyk. Ruská spisovatelka má však již na kontě více než tucet titulů, takže by bylo žádoucí, kdyby po těchto „prvních vlaštovkách“ měl český čtenář možnost seznámit se i s jejími dalšími knihami. Doufejme, že k tomu vbrzku dojde.

úterý 5. června 2018

MARTIN HANUS: HRA SA SKONČILA

Aknihacerv

Bývalý obhájce vrahů přiznává svůj omyl!

13. června 2017 vyšel v Denníku Postoj článek s názvem Diabolský stroj Františka Čermana (https://www.postoj.sk/24616/diabolsky-stroj-frantiska-cermana-1), v němž jeho autor Milan Hanus popisuje svůj myšlenkový vývoj v kauze Cervanová, kdy po dlouholetém přesvědčení o nevině „Nitranů“ dospěl k názoru, že se mýlil, resp. že za vraždu mladé studentky byli odsouzeni skuteční pachatelé. Nestává se často, aby novinář veřejně přiznal své pochybení a dokonce se za ně omluvil. Když navíc uvážíme, že Hanus dříve působil v časopise Týždeň, o jehož informační serióznosti ve vztahu k tomuto případu si asi nikdo nedělá iluze, nelze se příliš divit, že se článek v první chvíli setkal s nedůvěrou a podezřívavostí. Nejde o další z řady triků, jak manipulovat s veřejným míněním a dosáhnout mediální rehabilitace právoplatně odsouzených vrahů?
Čas mezitím prokázal, že za změnou Hanusova pohledu na tuto hrůznou vraždu se neukrývají žádné nečestné motivy, ale že jde vskutku o prozření oklamaného člověka poté, co se začal důkladněji seznamovat s relevantními informacemi a ke svému překvapení nacházel ve výpovědích pachatelů evidentní rozpory. Tím zlomovým momentem u něj (jako u mnoha jiných) bylo seznámení se s publikacemi Petera Tótha, které definitivně zbořily pracně sestrojenou „obhajobu“ sedmi pachatelů děsivého zločinu. Neodpustím si však otázku, zda se nedalo již z mediálních masáží typu Hribovy Lampy či Kirchhoffova filmu poznat, jak se věci skutečně mají. Hrib sice poskytl vrahům takřka neomezený prostor k prezentaci jejich srdceryvných příběhů o policejní zvůli, navíc bez toho, aby jim kdokoli oponoval, čehož oni pochopitelně využili a patrně si v první chvíli i mysleli, že se před diváky obhájili a očistili. Ovšem právě Lampa měla ten nezamýšlený účinek, že mnoha lidem se po jejím zhlédnutí opravdu otevřeli oči – ale přesně naopak, než předpokládali vrazi. Ti totiž při svých sugestivních story zapomněli na to, že člověk nemluví jen slovy, ale i gesty, mimikou tváře či tím, co zamlčí. A tady i průměrně inteligentní divák jasně vnímal fraškovitost celého Hribova divadelního představení a nemohlo mu ujít, že pachatelé vlastně v přímém přenosu usvědčovali sami sebe (a nejspíše si dodnes trpce vyčítají, že se nechali zlákat k vystoupení před televizními kamerami). O tendenčnosti Kirchhoffova „dokumentu“, který byl de facto obhajobou pachatelů, nemá význam se nějak rozepisovat, protože jeho infantilní prvoplánovost bije do očí. Je tedy na místě vrátit se k otázce, zda nebylo možné už „před Tóthem“ mít v celé věci jasno? Popř. se zeptat i jinak – jak je možné, že i „po Hanusovi“ se někteří i nadále drží naprosto neudržitelné verze vrahů?
Morální spolupachatelství... Hodně se o něm v souvislosti s tímto případem mluví a mohlo by se zdát, že to jsou silná slova. Není nakonec jedno, co si kdo myslí a které straně sporu věří? Kladně lze odpovědět tehdy, kdy jde takříkajíc o soukromé přesvědčení jednotlivce, jiné je to však bezesporu u novinářů, politiků a vůbec lidí, kteří ovlivňují veřejné mínění. Mnozí z nich si totiž obhajobu „nevinných Nitranů“ spojili s osobními zájmy či si na ní dokonce vybudovali kariéru. Je tragikomické sledovat, jak údajně „nezávislí“ a „investigativní“ novináři a „antikomunističtí“ politici s obsedantní umanutostí neustále omílají zaklínací mantru o „policejním a soudcovském spiknutí“ a nevidí či nechtějí vidět, že dělat z čistě kriminálního případu politikum je nehoráznost nejvyššího druhu.
Signifikantní je zde ostatně i to, jak se každá jednotlivá lež vzápětí obrátí proti jejím šiřitelům. Když se např. vymyslelo „neprůstřelné“ alibi pro Vieru Zimákovou, která prý v inkriminovaný den nemohla opustit vodácké soustředění a přijet na diskotéku v UNIC klubu, ozval se v diskuzi pod jedním článkem svědek, který zcela věrohodně popsal její tehdejší cestu autostopem z Revišťa do Bratislavy. Hanusova kniha zase jednou provždy odsouvá do říše bajek legendu o „brutálních donucovacích metodách“ a „gestapáckém teroru“ vyšetřovatelů – záznam čtyřhodinového výslechu korunní svědkyně dosvědčuje pravý opak, neboť na něm neslyšíme ani náznak nějakých výhrůžek či nátlaku. Když uvážíme, že Zimáková měnila výpovědi v bezprecedentním případu bestiální vraždy, pak je snad každému soudnému člověku zřejmé, že vyšetřovatelé museli zjistit, co ji k tomuto navýsost podezřelému chování vede. Při poslechu té pásky nelze neobdivovat doslova andělskou trpělivost Eduarda Pálky, s níž se snaží vyslýchané vysvětlit, že přece nemůže každou hodinu říkat něco jiného.
Troufám si říct, že poté, co Tóth a Hanus vydali své knihy, mohou o vině Nitranů pochybovat jen dva druhy lidí – naprostí hlupáci a bezcharakterní oportunisté. I když v případě těch druhých je jasné, že ve svém svědomí (pokud nějaké mají) dobře vědí, jaká je pravda, z nějakého důvodu se však rozhodli dělat vrahům užitečné idioty. Rozhodně tedy neplatí, že kniha Hra sa skončila je (cituji podtitul) „definitívnou bodkou za kauzou Cervanová“, protože morální spolupachatelé pokračují dál v šíření hoaxů a dezinformací, snad jen s tím rozdílem, že průběžně mění taktiku. Tak po vydání Tóthových knih se evidentně nacházeli v šoku a jen pozvolna nacházeli ztracenou sebejistotu, zatímco nyní se na Hanuse vrhli okamžitě, bohužel pro ně však nikoli s racionálními argumenty (žádné nemají a nikdy neměli), nýbrž metodou ad hominem, takže se opět (po kolikáté už!) důkladně odkopali. Přitom samotná kniha nic zásadně nového nepřináší a výpady vůči jejímu autorovi se tak jen těžko dají vnímat jinak než jako výraz vzteku, že „člen klanu“ porušil „omertu“.
Na celou záležitost je samozřejmě možné pohlížet i v jiné rovině. Když loni jeden z vrahů zemřel, kdosi k tomu poznamenal, že „jeho duše skončila v pekle“. Nezní to příliš radikálně? Jestliže se ale podíváme na šestici „pozůstalých“, kteří k ohavné vraždě den co den (a trvá to již přes čtyřicet let!) přidávají další provinění v podobě tvrdošíjného zapírání a zastrašování těch, kdo se nebojí vyvracet jejich lži, pak je zcela na místě se ptát, co jiného je může na onom světě čekat než věčné zavržení? Zdá se však, že toto je nijak netrápí...

pondělí 4. června 2018

LUKE ALLNUTT: NEBE JE NAŠE

Aknihanebejenase

„Srdceryvný román o lásce a naději“ je ve skutečnosti přeslazeným literárním kýčem!

Další z nespočetných pokusů o napsání rádoby „velkého“ románu na otřepané téma „rodiče vs. nevyléčitelná nemoc dítěte“. A bohužel další nezdar – svým sladkobolným kýčem se anglický autor zařadil do dlouhého seznamu těch, kdo si vytyčili metu, očividně přesahující jejich síly. Kladné odezvy na knihu Nebe je naše by nás neměly mást – tento druh literatury, kterou lze definovat jako specifickou odnož červené knihovny, si totiž mezi čtenáři (tedy čtenářkami) neomylně najde svou „krevní skupinu“, na niž je ostatně cíleně zaměřen. Luke Allnutt prostě napsal „ženský román“ v negativním slova smyslu, protože je určen nikoli všem ženám, ale pouze těm z nich, které nemají rodinu. Podle mého názoru je jisté, že „normální ženská“ s mužem a dětmi nad touto knihou nebude plakat dojetím, ale spíše se od srdce zasměje tomu, jaký kolosální nesmysl autor zplodil...
Už ta dvojice je na první pohled vycucaná z prstu životní nezkušenosti svého tvůrce, prvoplánově předpokládajícího, že protiklady se přitahují a Rob s Annou tedy mohou být prototypem „uvěřitelného“ páru, jakých kolem nás žije bezpočet. Dva mladí lidé s naprosto odlišnými životními prioritami se prostě seznámí, zamilují a vezmou a... máme tu základ, na kterém se dá stavět, že... Zřejmě proto, aby byla zvýrazněna jejich naprostá odlišnost, prožila Anna své dětství v Africe a povahově je to racionálně uvažující, cílevědomá mladá žena na rozdíl od lehkomyslného Roba, miláčka štěstěny, který dělá do počítačů a daří se mu natolik, že založí firmu a obratem ji prodá za 1,5 milionu dolarů! Zkrátka – pohádka může začít...
To, co vzápětí následuje, je ovšem tragikomická kaskáda autorových myšlenkových zkratů. „Jeho“ novomanželé např. vůbec neuvažují o rodině a žijí (ačkoli jsou „v balíku“) pouze přemýšlením o tom, zda vyjdou s penězi. Tento konzumní materialismus však v jednu chvíli vezme z minuty na minutu za své a smyslem života se stane dítě. Po velkým komplikacích se jej nakonec dočkají – načež se opět mění v ukázkové snoby... Dítě však těžce onemocní a... znovu tu máme příkladné rodiče, ochotné bojovat a případně se i obětovat pro jeho záchranu. Celé to působí naprosto nevěrohodně, zmatečně a do takové míry stupidně, že se čtenář prokousává stránkami jen s vypětím všech sil.
Patrně aby svůj výtvor co možná nejvíce „natáhl“, vložil do něj autor nečekanou pseudodetektivní zápletku, čímž dal svému vyprávění diametrálně odlišný směr, zcela bořící původní záměr. V případě Roba a Anny se zničehonic všechno obrátí, najednou už nejde o život jejich synka, ale o lékařský skandál mezinárodního rozsahu, do nějž se nešťastní rodiče zapletou, aby si až zpětně uvědomili svou osudovou chybu. Jinak řečeno – zhruba od strany 170 se začíná úplně jiný příběh, de facto nová kniha, kterou s úvodní částí spojují toliko jména hlavních aktérů. Čtenář si rovněž nemůže nevšimnout absurdity ideologických klišé, jimiž je „vyšperkována“ – konkrétně jde o to, že chvalozpěvy na vyspělé anglické zdravotnictví těžko obstojí před nepopiratelnými fakty, z nichž z poslední doby připomeňme krutou smrt malého Alfiho Evanse, jež šokovala celý svět. Luke Allnutt v zájmu citově-psychologického efektu neopominul ani „osvědčenou metodu“ vkládání vzpomínkových medailonků, během nichž Rob v duchu rozmlouvá s Jackem, kdy byl tento ještě zdravý a všechno vypadalo tak krásné... Nad bezduchou upachtěností těchto monologů nevěřícně kroutíme hlavou.
Měla to být srdceryvná story, vyšla z toho nezamýšlená parodie. Rodičovské trauma, následující po diagnostikování zákeřné nemoci u jejich dítěte, je příliš vážná věc na to, aby se s ní (byť „jen“ v literatuře) zacházelo povrchně, banálně a neuctivě. Autora omlouvá to, že tak učinil neúmyslně a snad i v dobré víře, že autenticky popisuje psychologické rozpoložení lidí v mezní životní situaci. To však nemění nic na tom, že Nebe je naše je literárním brakem par excellence!