neděle 31. ledna 2021

JSME ODSOUZENI NA DOŽIVOTÍ



 

 

 

 

 

 

 

 

 

aneb jak dlouho si ještě necháme s.át na hlavy?

Už je to skoro rok, co vypuklo koronavirové šílenství a tak snad už přišel čas, kdy je možné provést určité bilancování. Předesílám, že následující řádky jsou čistě mým osobním pohledem na věc a nikomu neupírám právo myslet si něco jiného. Jsem však přesvědčen, že dříve či později vyjde pravda o covidu najevo a ukáže se, že jsem se nemýlil.

Pamatujete si na to, co se říkalo na začátku? Prý nemoc z netopýrů, všechno ostatní patřilo do kategorie hoaxů a konspiračních teorií. Sice se daly občas zaslechnout i jiné názory, ty však byly rychle umlčeny a jejich hlasatelé mediálně zlikvidováni. Co si jen vytrpěla třeba taková Soňa Peková za to, že nevěřila v oficiální teorii o netopýřím původu viru, ale dokazovala, že musel vzniknout uměle. Přitom dnes o správnosti jejích poznatků již nikdo nepochybuje a i mainstreamová média mají za to, že nákaza unikla z nějaké laboratoře (samozřejmě ne americké, ale čínské či ruské, že). Podobně jako Peková skončili postupně všichni (a šlo přitom o na slovo vzaté odborníky!), kdo si troufli zpochybnit onen jedině správný názor, který k nám importovala Evropská unie. Ten zněl, že covid je strašlivá nemoc a je třeba se proti němu bránit všemi možnými způsoby, protože jedině tak se můžeme zachránit. A jako na spásu se začalo čekat na vakcínu, s níž se vrátí ztracená svoboda pohybu, shromažďování, nákupů atd. Pud sebezáchovy je u člověka tím nejsilnějším a tak se národ těmito Jobovými zvěstmi nechal zastrašit do té míry, že poslušně plnil všechno, co si vláda usmyslela. 

Odbočka č. 1: Možná (i když nyní už o tom nijak pevně přesvědčen nejsem) tady skutečně nějaký nový virus je, ale pochybuji, že by měl tak katastrofické dopady na naše zdraví. Sám jsem dvakrát (v prosinci 2019 – tehdy ještě jen tak mimochodem o covidu nebylo ani vidu, ani slechu!) a pak v létě 2020 prodělal zvláštní nemoc, jakou jsem dosud nikdy neměl, ale o nic hrozného nešlo (několik dní horečky, bolest kloubů a malátnost). 

Postupem času mi začalo být divné, že lidé, kteří jsou ateisté a materialisté a tudíž důsledně lpí na tomto pozemském životě jako na té nejcennější hodnotě, se vůbec nechovají tak, jako by šlo o život. Čím víc strašili ostatní, tím bezstarostněji porušovali veškerá hygienická nařízení a já jsem si z toho logicky vydedukoval, že celý ten koronavirový humbuk bude nejspíš nějaká habaďúra. No a pak jeden známý politik prohlásil, že má koronavirus a šel si lehnout do nemocnice. Podle jeho slov to vypadalo, že tam bojuje o život (čemuž ovšem neodpovídal fakt, že od rána do večera psal na facebook), avšak po třech dnech se celý vysmátý a uzdravený nechal vyfotit se zdravotní sestřičkou a tvrdil, že utekl hrobníkovi z lopaty. To se už vážně nedalo brát jinak než jako nepodařený vtip a snaha vytlouct i z koronaviru politický kapitál. Podobně se chovala celá řada dalších politických potentátů, kteří s velkou pompou oznamovali veřejnosti, že měli pozitivní test, aby se po tzv. karanténě zdraví a čilí navrátili do vládních či poslaneckých lavic...

Odbočka číslo 2: Jeden můj známý si v tom čase nechal udělat test na covid, protože chtěl jet do Rakouska a bez něj to nešlo. Při tom mu propíchli přepážku v nosu a od té doby mu tam při dýchání píská. Nemůže kvůli tomu pořádně spát a v nemocnici mu řekli, že se s tím nedá nic dělat. A prý jim tam se stejným problémem chodí i další lidé.

V tom, abych koronavirus nepovažoval za kolosální podvod, mi tenkrát bránila pouze jedna věc. Nejrůznější protipandemická opatření se zaváděla i v Rusku, kde by se Putin určitě nenechal zblbnout liberálně-covidovou propagandou. Z logiky věci vyplývalo jedno: pokud i v Rusku berou situaci s nákazou vážně, tak na tom asi něco bude. Rusové však brzy zjistili, že se v první chvíli nechali napálit jako všichni ostatní, ovšem na rozdíl od Evropy a USA z toho vyvodili příslušné závěry. Hlasatelům apokalyptických hrůz rychle zatli tipec a všechny zákazy a příkazy Putin odvolal s tím, že v případě covidu šlo o záměrně vyvolanou paniku, k níž se Rusko nenechá strhnout. Takže tam už nikdo žádné roušky povinně nenosí, děti chodí normálně do školy a prioritní úsilí lékařů je věnováno starým lidem, aby u nich byla případná nákaza včas podchycena a léčena. U nás se děje pravý opak.

Odbočka číslo 3: Už na počátku tzv. pandemie se tu a tam objevovaly informace, že covid je jen záminka pro nastolení sanitární diktatury. Četl jsem např. tento článek: https://www.protiproud.cz/politika/5039-promoreni-medialni-lzi-kraci-vsichni-dobrovolne-do-otroctvi-staci-pocitat-a-premyslet-komu-slouzi-sanitarni-diktatura-utok-na-duchovni-zivot-velky-bratr-ma-volne-ruce-politici-i-klerus-jen-tupe-slouzi-a-podlehaji.htm. Měl jsem tehdy za to, že autor vidí věci příliš černě. Dnes mu dávám plně za pravdu.

V současné době musí být každému přemýšlivému člověku zřejmé, že covidová hysterie nemá žádný racionální podklad, ale jedná se skutečně o pokus světových šedých eminencí o radikální a nevratnou proměnu politických, finančních a morálních poměrů v globálním měřítku. Když se podíváme na českou vládu, tak všechno, s čím na nás přichází, do posledních detailů kopíruje od Německa, ovšem ani Merkelová nejedná z vlastní vůle, nýbrž hraje podle not, které jí chystá někdo jiný. Politici prostě jen poslušně plní čísi rozkazy, aniž by věděli, kdo konkrétně je vydává.   

Odbočka č. 4: Dostal jsem se ke knize, o níž se u nás nic neví, protože se nehodí do krámu. Původně vyšla v Polsku (asi není náhoda, že právě Poláci teď jako první ze sebe shazují jho nesmyslných restrikcí), následně byla přeložena do slovenštiny a před pár dny mi přišel i její druhý díl. Má název Falešná pandemie a právě ona mně otevřela oči definitivně (https://www.databazeknih.cz/knihy/falosna-pandemia-kritika-vedcov-a-lekarov-458397).

Co bude dál? Stručně řečeno nic. Všechno pojede v covidových kolejích i v příštích dnech, týdnech, měsících a letech. Babiš nikdy nepřizná chybu, nikdy si nenasype na hlavu popel jako Putin a neoznámí národu, že se spolu s celou EU nechal napálit. Kdosi mi nedávno řekl, jakou budoucnost očekává a bude to prý tak, že mladí si za pár let na roušky a všechno ostatní zvyknou jako na zcela normální věc a staří si řeknou, že jim to už nestojí za to, aby dělali nějakou revoluci a dožijí své bídné existence v domácím vězení. A ti ostatní, kterým je řekněme mezi třiceti a padesáti? Několik tisíc uspořádá občas demonstraci, ale zbytek bude čekat na konec pandemie, kterého se pochopitelně nikdo nedočká. Jestli nepřijde na Václavák 300 000 lidí, všechno zůstane tak, jak je to teď. Pokud nebude hůř - viz výmysly o stále nových a nebezpečnějších mutacích covidu, proti nimž jsou prý nutná další a ještě drastičtější opatření. 

P. S.: Před chvílí jsem se vrátil z Tesca, už jsem doma neměl chleba. Všude tam visely plakáty s heslem, jehož smysl mi doteď není jasný: SPOLU TO ZVLÁDNEME!

P. P. S.: A takto skončili naši důchodci. Na stará kolena je totálně odřízli od světa:


 



čtvrtek 28. ledna 2021

MICHAEL MARTIN: PODSTATA POUŠTĚ

 





















Autorova fascinace pouštěmi se po přečtení jeho knihy přenese i na nás! 

Když se řekne poušť, většině lidí vytane na mysli Sahara – ta dvě slova jsou vnímána skoro jako synonyma. Je mi samozřejmě známo, že pouští je na naší planetě velmi mnoho, když jsem však zabrouzdal pamětí a pokusil se oživit školní vědomosti, napadly mne kromě Sahary už jen tři: Gobi, Kalahari a Taklamakan. Po přečtení knihy Podstata pouště (jejíž autor mne přesvědčil, že danému tématu rozumí jako málokdo jiný) mohu s radostí konstatovat, že mé ubohé „pouštní“ znalosti jsou minulostí!

Michael Martin je sympatický německý dobrodruh, kterému pouště učarovaly již v mládí a on jim následně „obětoval“ celý život. Podle toho, co jsem se o něm dočetl, na Zemi patrně neexistuje poušť, kterou by nenavštívil a (nakolik to bylo možné) neprozkoumal. O svých cestách napsal mnoho knih, přičemž Podstata pouště je podle mého názoru jakýmsi „testamentem“, závěrečným shrnutím všeho, co prožil, přičemž úchvatné vyprávění je prokládáno úvahami o takřka transcendentních pocitech, které poušť dokáže v člověku vyvolat...

Ono je to vlastně logické – pustiny bez jakýchkoli známek života nemohou nemít na lidskou duši ohromující, magický vliv. Vezměme si za příklad Rub al-Chálí, což je pouštní oblast na jihu Arabského poloostrova. 780 000 kilometrů čtverečních (to je rozloha, do níž by se „vešla“ dvě Německa) písečných dun, vysokých mnohdy přes 200 metrů – je možné v takovýchto nekonečných dálavách nepociťovat závrať podobnou té, jakou zakoušejí mořeplavci uprostřed oceánu či kosmonauti ve vesmírném prostoru?

Celá recenze zde:

https://www.knihcentrum.cz/recenze-podstata-pouste

neděle 24. ledna 2021

ULRICH SCHMID: POZNÁTE PTÁKY NAŠICH ZAHRAD?


 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Půvabná a poučná kniha, plná nádherných fotografií!

Knížek o ptácích mám sice doma dost (hodně mne toto téma zajímá), ale když se naskytla možnost recenzního výtisku z nakladatelství Kazda, neváhal jsem rozšířit svou sbírku o další exponát. A poté, co mi kniha Poznáte ptáky našich zahrad? přišla a já jí začal listovat, mně bylo hned jasné, že když jsem si o ni napsal, dobře jsem udělal. Zmíněné nakladatelství, zaměřující se převážně na přírodovědnou literaturu, mne již několikrát příjemně překvapilo a ani tentokrát tomu nebylo jinak. Ale začnu trochu zeširoka.

Ornitologickou zálibu jsem zdědil po svém tatínkovi, který mne často brával na vycházky do přírody a učil poznávat stromy a květiny a pochopitelně též malé i velké opeřence, létající nám nad hlavami. Vzpomínám si třeba, jak jsme jednou ve větrolamu spatřili v korunách topolů veliké hejno nádherných ptáků s půvabnou chocholkou na hlavičce a já se dozvěděl, že to jsou brkoslavi severní, kteří do našich končin zalétávají jen výjimečně. A opravdu od té doby jsem je už nikdy neviděl! Nyní jsem se dočetl, že brkoslavi se u nás v minulosti těšili mimořádně špatné pověsti, neboť jejich přílet byl vnímán jako předzvěst morové epidemie. Takže jsem teď trochu na vážkách moc rád bych alespoň ještě jednou tyto vzácné návštěvníky z dalekého severu spatřil, ale ten mor... úplně mi stačí covid! 

Jak vyplývá z jejího názvu, kniha je jakýmsi znalostním testem a v tomto směru mohu být spokojen většinu ptáků jsem poznal. Bohužel mnohé z nich na své zahradě (a v zimě v krmítku) vídávám stále řidčeji, pokud tedy vůbec. Řekni, kde ti ptáci jsou touto parafrází známé písně si kladu otázku, zda se v posledních letech neudálo v ptačí říši něco neblahého. Tuto zimu mi totiž do krmítka přilétli zatím jen vrabci a sýkorky, po zemi paběrkovali kosi a nějaká ta pěnkava a – to je všechno! A přitom ještě loni tu byli pravidelnými hosty zvonci, zvonohlídci, stehlíci, brhlíci...

Celá recenze zde: 

https://www.knihcentrum.cz/recenze-poznate-ptaky-nasich-zahrad

úterý 19. ledna 2021

PRAVDU O SMRTI GENERÁLA LUČANSKÉHO SE NAKONEC DOZVÍME


 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

aneb vrazi zanechali mnoho stop...

Oficiální verze smrti generála Milana Lučanského zní takto: 29. 12. 2020 v 16:30 došlo ke kontrole jeho cely a nebylo zjištěno nic podezřelého. O několik minut později (v 16:39) se ukázalo, že bývalý policejní prezident se oběsil na smyčce z teplákové bundy, jejíž konec uvázal na spodní rám patrové postele. Došlo k pokusům o oživení, dotyčný se však již neprobral z kómatu a druhého dne odpoledne zemřel. Takto celou záležitost prezentují představitelé státních orgánů a většina médií. Pokud si ovšem zkusíme celou situaci reálně představit, pak je každému průměrně inteligentnímu člověku okamžitě jasné, že sebevražedná teorie nemůže obstát před fakty. Když totiž od těch devíti minut odečteme čas, který by byl nutný k sestrojení oprátky a dalším úkonům, pak ve zbývající době rozhodně nemohlo dojít k oběšení s nevratným poškozením mozku. Nehledě samozřejmě na to, že materiál teplákové bundy je k takovému účelu naprosto nevhodný...

Jestliže však sebevražda nepřichází v úvahu, zbývá jako jediná možná alternativa cizí zavinění. Přeloženo do normálního jazyka to znamená, že generál Milan Lučanský byl zavražděn. Nechci zde nyní vypočítávat všechny indicie, které právě na tuto příčinu smrti ukazují, neboť čtenář si je může najít na internetu. Spíše bych se chtěl zamyslet nad tím, za jak dlouho (a zda vůbec) se veřejnost na Slovensku dozví jméno vraha (popř. vrahů) a osob, které se na spiknutí proti generálu Lučanskému podíleli.

Domnívám se, že pravda nakonec najevo vyjde, ovšem netroufám si odhadnout, kdy to bude. Uvědomme si jednu věc došlo k vraždě elitního a i v zahraničí uznávaného policejního důstojníka a to, co teď většina Slováků cítí, je hrůza a zděšení. Dá se říct, že tamější společnost je paralyzována šokujícím zjištěním, že je ovládána politickými gangstery, neváhajícími jít doslova přes mrtvoly. Dá se předpokládat, že existuje velké množství svědků martýria, kterým si pan Lučanský musel projít (vždyť kolik lidí jej muselo vidět např. v nemocnici v Ružomberku). Strach jim však zatím brání cokoli říct, čemuž se nelze divit. Postupně se však jistě začnou dostávat na světlo světa informace, které potvrdí to, co všichni tuší...

V každém případě můžeme z chování a mediálních vystoupení jistých lidí vydedukovat leccos už nyní. Též složení tzv. vyšetřovací komise o mnohém vypovídá, o televizním pořadu Pumpa ani nemluvě. A máme tu i video z generálova pohřbu... 

pátek 15. ledna 2021

POETICKÉ KOMENTÁŘE (239)

 





















V e   š p i t á l u   N a   B u l o v c e

( t a m ,  k d e   H e y d r i c h   c h c í p l   k d y s i )

p e r o u   s e   d n e s   č e s k é   o v c e

o   v a k c í n u   j a k o   k r y s y !  

pondělí 11. ledna 2021

VIKTORIE HANIŠOVÁ: DLOUHÁ TRAŤ

 














Filigránsky rozehrané partie lidských osudů – Viktorie Hanišová v roli hledačky existenciálních jistot...

Smrt je dnes jedním z nejvíce tabuizovaných témat. Zdráháme se o ní mluvit a brát ji vůbec na vědomí, namlouváme si, že se nás netýká a instinktivně se vyhýbáme všemu, co by nám ji mohlo (byť třeba jen velmi vzdáleně) stavět před oči. A přitom smrt je tu s námi stále, nikdo jí neunikne a jak říká jedna otřepaná, zároveň však moudrá fráze je to naše jediná životní jistota.

Na tenký led úvah o posledních věcech člověka se v povídkové knize Dlouhá trať pustila Viktorie Hanišová a hned dodejme, že si svůj již tak složitý úkol navíc záměrně zkomplikovala. Smrt může mít různé podoby a jednou z nich je ta, které jsme si zvykli říkat dobrovolná... A právě mystérium sebevraždy je tím, co jednu z našich nejlepších současných spisovatelek zajímá v jejích povídkách nejvíce všech sedm se totiž právě kolem tohoto ústředního motivu točí.

Hanišová umí psát výborně, již dříve dokázala, že její tvorbě je cizí rutina, vyumělkovanost a jakákoliv hra na city. I tentokrát u ní vše plyne přirozeně a autenticky, povídkové postavy čtenář nejen vidí, ale i cítí, jsou to ostatně lidé, jaké potkává dnes a denně všude kolem sebe. Jakkoli se zdají být jednolitou masou, občas se stane, že nám dají nahlédnout do svého jedinečného světa a my s úžasem zjišťujeme, jak povrchně jsme je doposud znali, tedy fakticky neznali. O tento pohled za kulisy vnějších masek svých bližních se Viktorie Hanišová po celou dobu snaží a nelze neobdivovat pokoru a decentnost, s nimiž tak činí.

Celá recenze zde:

https://www.knihcentrum.cz/recenze-dlouha-trat 

čtvrtek 7. ledna 2021

POHŘEB ZAVRAŽDĚNÉHO GENERÁLA

 

aneb vrazi mají strach!  

Tím, jak se blíží pohřeb bývalého policejního prezidenta Milana Lučanského, můžeme doslova v přímém přenosu sledovat panickou hrůzu jeho vrahů. Ti se naprosto oprávněně děsí toho, že by poslední rozloučení se statečným generálem, který svého času rázně zatočil s mafií, mohlo být spouštěčem k celonárodnímu povstání. Slovensko připomíná sud s prachem a emoce, nahromaděné v národu, obelhávaném establishmentem a prodejnými médii, hrozí nekontrolovatelně vybuchnout.

U obrovského pietního místa, kam lidé přicházejí zapálit svíčku, lze vidět i řadové policisty, salutující mrtvému druhu ve zbrani. Oficiální místa to se skřípěním zubů tolerují, nic jiného jim ostatně ani nezbývá. Dokonce z jejich strany slyšíme pokrytecká slova o tom, jak si generála Lučanského váží a jaký to byl skvělý člověk v zákulisí však dělají vše pro to, aby znemožnili občanům účast na jeho pohřbu. A třesou se při pomyšlení na to, že by jim policisté vypověděli loajalitu a přidali se k národu...

Říká se, že pravda je jednoduchá, lež naopak složitá. A je tomu opravdu tak vždyť oficiální místa vyprodukovala již tolik fake news a očividných dezinformací, že bychom se jich ani nedopočítali. A do svých lží se zamotávají čím dál víc. Dělat z lidí blbce se však nevyplácí...
 
P. S. Uctít památku Milana Lučanského přišli i lidé v Praze:
 

úterý 5. ledna 2021

POETICKÉ KOMENTÁŘE (238)

 











T o h l e   n e n í   m o ž n é   p ř e c e !

D á v á m   p ř í s n o u   v ý s t r a h u

k a ž d é m u ,  k d o   c h t ě l   b y   W é   C é

u d ě l a t   s i   z   v ý t a h u !