neděle 31. května 2020

KNIHY, NA KTERÉ SE TĚŠÍM (23)























Věřím, že to bude opět inteligentní zábava!

Jednu knihu Shaun Bythell už napsal. Humornou formou v ní čtenáře seznamuje s radostmi a strastmi své profese – jakožto majitel knihkupectví se každodenně dostává do kontaktu s nejrůznějším typem zákazníků a že je to občas zábava a jindy otrava se asi rozumí samo sebou.  Jeho literární prvotina s názvem Deník knihkupce se četla skvěle a užil jsem si při ní spoustu legrace.
Je tedy vcelku pochopitelné, že se těším i na druhou Bythellovu knihu a věřím, že ani tentokrát nebudu zklamán. „Pravý“ anglický humor je dnes už skoro nedostatkovým zbožím a je tedy jen dobře, když se na pultech našich knihkupectví tu a tam objeví...
Kniha Zpověď knihkupce má vyjít v nakladatelství Dybbuk 22. června 2020.

středa 27. května 2020

ДОРОГИЕ РУССКИЕ ДРУЗЬЯ

это был большой почёт для меня, когда в журнале Улитка опечатан разговор со мной. Вы можете его читать здесь (стр. 15 и далее):

http://www.ulitka.haiku-do.com/downloads/ulitka-18.pdf

sobota 23. května 2020

ERNST JÜNGER: VÁLEČNÝ DENÍK 1914 – 1918























První světová válka očima „zákopového vojáka“ je hrůzným svědectvím o kruté a zbytečné smrti milionů nešťastníků...

Dvacáté století je smutně proslulé dvěma světovými válkami, které počtem obětí a materiálními škodami dalece předčily všechny předchozí vojenské konflikty. Zatímco o té druhé toho díky obrovskému množství literatury a dobovým filmovým dokumentům víme prakticky všechno, první světová válka je pro nás událostí už hodně vzdálenou a tudíž i dosti neznámou. Jistě, některé „povinné“ údaje si ze školních lavic ještě pamatujeme (sarajevský atentát na následníka rakousko-uherského trůnu, krvavá bitva u Verdunu, československé legie), ovšem její příčiny, politické aspekty a vlastně i podrobnosti o válečných operacích jsou známy jen úzkému okruhu odborníků na historii.
Válečný deník Ernsta Jüngera představuje pro všechny zájemce o danou problematiku fascinující příležitost seznámit se s Velkou válkou (jak se první světové válce původně říkalo) z bezprostřední blízkosti, tj. očima mladého muže, který do ní dobrovolně (a hnán spíše touhou po dobrodružství než vlasteneckým zápalem) narukoval, bojoval od začátku do konce v prvních liniích, byl mnohokrát raněn a ke svému vlastnímu údivu válečné běsnění přežil. To, co je na jeho deníkových záznamech (které takřka obsedantně pořizoval i v těch „nejnevhodnějších“ chvílích a situacích) nejzajímavější, je právě tato bezprostřední autentičnost, kdy většinou okamžitě po skončení bojových akcí si zaznamenával jejich průběh a své pocity tváří v tvář smrtelnému nebezpečí.
Ernst Jünger se takřka nikdy nevyjadřuje k válce jako takové, tj. k jejímu politickému pozadí, dokonce nijak nezkoumá ani strategická rozhodnutí vrchního velení. Jediným předmětem jeho zájmu je každodenní martýrium obyčejných vojáků v zákopech, všudypřítomná blízkost smrti a adrenalinové zážitky ze ztečí nepřátelských obranných postavení. Statickou válku na západní frontě s nesmírným množstvím zcela zbytečně (protože většinou bez jakéhokoli vojenského významu) zmařených životů autor postupem času čím dál víc vnímá jako jednotvárnou (byť zároveň hrůznou) rutinu, o níž prakticky není možné napsat něco nového. Deníkové záznamy se tak stále častěji mění na čistě informativní zprávy o činnosti protivníkovy artilerie, druhu vystřelovaných granátů, podmínkách v zákopech, alkoholických orgiích a zabitých a raněných spolubojovnících.
Při četbě jeho deníků si čtenář mimoděk klade otázku, zda lze Ernsta Jüngera označit za jakýsi „reprezentativní vzorek“ vojáka první světové války – a vzápětí si odpoví, že nikoli. Psychologický profil tohoto mladého Němce je totiž velmi obtížně „zaškatulkovatelný“, dá se dokonce říct, že se v jeho případě jedná o podivného a snad i podivínského jedince, který sice válku neadoruje a staví se k ní kriticky, současně se v ní však svým způsobem „vyžívá“. Jünger se dobrovolně hlásí na nejnebezpečnější akce, v čele svých vojáků (brzy se totiž stává důstojníkem a velitelem čety) překonává ostnaté dráty a nehledě na dělostřeleckou a kulometnou palbu běží vstříc nepříteli. V jeho hrdinství a pohrdání smrtí je silně přítomen fatalismus – je přesvědčen, že „štěstí“ nebude mít věčně a jednoho dne i jej potká osud kulomety rozstřílených či granáty roztrhaných kamarádů. Přesto nerezignuje na své záliby – kromě psaní deníku každou volnou chvíli využívá ke sbírání a preparování brouků. Říká se, že odvážným štěstí přeje – Ernst Jünger se nejenže z války vrátil, ale žil až do roku 1998, kdy zemřel ve věku 103 let!
Jeho válečný deník si zasluhuje mimořádnou pozornost, neboť se jedná o svého druhu jedinečnou memoárovou zprávu o gigantickém vojenském konfliktu, jenž vešel do dějin pod názvem první světová válka. Ta se – jak už bylo řečeno v úvodu – pozvolna stává vzdálenou historií. Zápisky jejího přímého účastníka jsou nejen významným svědectvím, ale též (a především) varovným mementem.      

úterý 19. května 2020

MAX TEGMARK: ŽIVOT 3.0























Fascinující výprava za umělou inteligencí aneb „i cesta může být cíl“...

Ti, které oslovila kniha Matematický vesmír, by si neměli nechat ujít ani autorův další literární počin, s nímž přichází nakladatelství Dokořán (edice Zip) – Život 3.0. Poněkud záhadný název je částečně vysvětlen podtitulem Člověk v éře umělé inteligence. Proč pouze částečně? Zkrátka a dobře proto, že samotné definování toho, co to umělá inteligence (dále budu též používat anglickou zkratku AI) vlastně je, představuje dosti zásadní problém.
Ukazuje se totiž, že „lidová“ představa jakéhosi „člověkostroje“, který bude „jako my“ či dokonce ještě „lepší“ (ve smyslu chytřejší), má s „opravdovou“ AI společného pramálo. Kdybychom se na věc dívali takto, pak tu už umělou inteligenci dávno máme (minimálně od doby, kdy šachový počítač Deep Blue v roce 1997 porazil mistra světa Garryho Kasparova). Rychlost a délka propočtu jednotlivých variant však sotva může být důkazem větší inteligence – nehledě na to, že šachové programy nevznikají sami od sebe, ale vytvářejí je lidé. 
A zde je vlastně onen „kámen úrazu“ – k tomu, abychom mohli opravdu hovořit o umělé inteligenci, je jako základní podmínka nutná její tvůrčí nezávislost a intelektuální autonomie. Zde se pochopitelně dostáváme do oblastí, které byly dosud vyhrazeny literatuře science-fiction. Pokud uvažujeme o umělé inteligenci par excellence, pak by jí musela být vlastní i svoboda vůle, schopnost cítění, lásky a nenávisti. Jednalo by se vlastně (i když by nutně nemusel mít lidskou podobu) o oduševnělý stroj, se všemi klady i zápory – či snad dobrými a špatnými „vlastnostmi“? 
Vraťme se ale z říše fantazie na pevnou zem. Jakkoli obdivuji Maxe Tegmarka a jeho snahu vystavět své futuristické vize na vědeckém základě (kniha Život 3.0 rozhodně není utopisticko-fantastickým románem o nadvládě strojů nad lidmi), přesto si nejsem jist, zda východiska, z nichž své teorie odvíjí, obstojí v konfrontaci s filosoficko-ontologickými axiomy. Abych však mluvil konkrétně – pokud se jako neoddiskutovatelný fakt přijme materialistická teorie o hmotné podstatě duševních (či duchovních) procesů, pak nás to paradoxně (zároveň však zcela logicky) od umělé inteligence vzdaluje. Je všeobecně známý příměr o hodinkách a času – i kdybychom rozpitvali hodinky na atomy, nikde bychom tam v nich nenašli čas. O lidském mozku víme už také skoro všechno, ovšem duši jsme v něm neobjevili. Kdyby byla materialistická teorie o psychických pochodech jakožto produktech neurologických interakcí v mozku pravdivá, pak by (jeden příklad za všechny) počítač Sunway TaihuLight musel mít duši, neboť jeho „neuronová“ kapacita se lidskému mozku minimálně vyrovná.
Nejspíše je dobře, že AI je hudbou vzdálené budoucnosti. Morální stav lidstva totiž rapidně pokulhává za vědeckými objevy a stejně jako atomová energie, i umělá inteligence bude svádět ke zneužití pro válečné účely. Dosti na tom, že už současný (z perspektivy AI „předpotopní“) stav digitalizace světa v sobě skrývá řadu hrozeb planetárních rozměrů – pokud např. terorističtí hackeři ovládnou internet, budeme jim vydáni na milost a nemilost... 
Max Tegmark v žádném případě nechce vyhlašovat ultimativní a kategorické teze a spíše se snaží naznačovat možné směry vývoje v „konstruování“ umělé inteligence. V tomto ohledu můžeme jeho knihu Život 3.0 označit za přelomovou, neboť tolik hlubokých a inspirativních myšlenek jako v ní jsem dosud nikde jinde nenalezl. Určitě by si ji měl přečíst každý, kdo se pídí po relevantních informacích o fenoménu AI, ať už si pod tímto pojmem představujeme cokoliv! 

pátek 15. května 2020

EDWARD FRENKEL: LÁSKA A MATEMATIKA























Když se v dětství zamilujete, může to být láska na celý život!

Dosti nezvyklý název této knihy může v první chvíli na leckoho zapůsobit problematicky až nepatřičně. Sama od sebe se nabízí otázka: Co může mít matematika, disciplína to přísně vědecká, strohá a racionální, společného s láskou, záležitostí přesně opačnou, již jsme zvyklí si spojovat s city a emocemi? Věřím a doufám (a snad k tomu přispěje i tato recenze), že autorem zvolený název případné čtenáře od jeho knihy nejenže neodradí, ale naopak podnítí jejich zvědavost do té míry, že po ní sáhnou. A dobře udělají – na základě svého vlastního dojmu po jejím přečtení mohu říct, že Edward Frenkel mne přesvědčil, že o složitém tématu je možné psát poutavě, zábavně a přístupně, tedy tak, že i naprostý laik (teď mluvím o sobě) se může nadchnout pro něco, co v něm dříve vzbuzovalo takřka posvátnou úctu spojenou s distingovaným odstupem. Zkrátka a dobře se mi přihodilo, že jsem si zamiloval matematiku – nebo se snad dokonce zamiloval do matematiky? Ať tak či onak, rozhodně mě „královna věd“ baví a kromě ostatních popularizátorů, jejichž knihy jsem díky nakladatelství Dokořán a jeho edici Zip četl, má na tom nyní zásluhu i Edward Frenkel...
A možná vůbec největší! Jeho kniha je totiž pojata jako svérázný životopis, v němž sice hlavní roli hraje matematika, ovšem stranou nezůstává ani láska – Láska a matematika je autorovým takřka milostným vyznáním k „dámě jeho srdce“, která mu učarovala už v dětství a již od té doby obdivuje, zbožňuje a... miluje! Když se v úvodu setkáváme s mimořádně nadaným školákem, kterému je z pro něho nepochopitelného důvodu znemožněno studium na prestižní moskevské vysoké škole, začínáme tušit, že na následujících stránkách budeme svědky fascinujícího příběhu o cestě za vytouženým snem...
Píše se rok 1984 a komunistický systém v Sovětském svazu se blíží ke svému kolapsu. Mezi smrtí Brežněva a nástupem Gorbačova s jeho perestrojkou a glasností musí ovšem sovětští lidé prožít ještě několikaletou agónii režimu, který tu měl být na věčné časy a jenž se zuby nehty brání odchodu ze scény. Šestnáctiletý Frenkel už ví, že matematika je a bude jeho celoživotní láskou a těžce nese fakt, že je od ní odloučen. Aby se k ní dostal, je ochoten udělat cokoli – třeba přelézat plot areálu Lomonosovovy univerzity a tajně se vkrádat na přednášky renomovaného profesora Alexandra Kirillova! Vidíme, že „obyčejná“ láska se u něj rychle mění v nezkrotnou vášeň...

Celá recenze zde:

https://www.knihcentrum.cz/recenze-laska-a-matematika

středa 13. května 2020

POETICKÉ KOMENTÁŘE (219)


















H l í d a j í   j e   v e   d n e   v   n o c i

( r á d   b y c h   v ě d ě l ,  z a   č í   p r a c h y )

k   č e m u   j e   t o ,  k d y ž   t i   c v o c i

s t e j n ě   s e   f u r t   t ř e p o u   s t r a c h y ?

sobota 9. května 2020

HAIKU (169)


K a r a n t é n a  –

v   o č í c h   p a p o u š k a   v   k l e c i

v i d í m   š k o d o l i b o s t

pondělí 4. května 2020

POETICKÉ KOMENTÁŘE (218)

























T e n h l e   h o š í k   s   b u j n o u   h ř í v o u

d o   B o r š i c   s e   p ř i j e l   p r á t

v z k á z a l   b y c h   m u   s   O l d o u   Ř í h o u :

„ D ě t i   s i   m a j   r a d ě j   h r á t . “ 

sobota 2. května 2020

BYLO ODSTRANĚNÍ SOCHY PRÁVNĚ V POŘÁDKU?


Opravdu mohl Kolář a spol. odstranit Koněvovu sochu? Dost o tom pochybuji. Vždyť parcela, na níž socha stála, nepatří městské části Praha 6 – ta ji má pouze ve svěřené správě. Navíc se jedná o památkově chráněné uzemí! Katastr mluví jasně...

 

Informace o pozemku

Ukázka mapy se zobrazenou nemovitostí
Parcelní číslo:2114/5
Obec:Praha [554782]
Katastrální území:Bubeneč [730106]
Číslo LV:877
Výměra [m2]:309
Typ parcely:Parcela katastru nemovitostí
Mapový list:DKM
Určení výměry:Ze souřadnic v S-JTSK
Způsob využití:jiná plocha
Druh pozemku:ostatní plocha

Vlastníci, jiní oprávnění

Vlastnické právoPodíl
HLAVNÍ MĚSTO PRAHA, Mariánské náměstí 2/2, Staré Město, 11000 Praha 1
Svěřená správa nemovitostí ve vlastnictví obcePodíl
Městská část Praha 6, Čs. armády 601/23, Bubeneč, 16000 Praha 6

Způsob ochrany nemovitosti

Název
pam. zóna - budova, pozemek v památkové zóně
památkově chráněné území

pátek 1. května 2020

POETICKÉ KOMENTÁŘE (217)





















K o l á ř ,  t o   j e   č e s k ý   K i m !

K d e k d o   s e   d n e s   d i v í

c o   s e   v l a s t n ě   s t a l o   s   n í m

–  a   j e   v ů b e c   ž i v ý ?