sobota 31. března 2018

DONNA TARTTOVÁ: MALÝ KAMARÁD

Aknihamalykamarad

Americká spisovatelka je hvězdou první velikosti na současném literárním nebi!

Měl jsem tu čest recenzovat první román Donny Tarttové (Tajná historie) i ten zatím poslední třetí (Stehlík). K Malému kamarádovi jsem se tedy dostal poté, co jsem již byl se spisovatelskými kvalitami této autorky obeznámen natolik, že jsem ani v nejmenším nepochyboval o skvělém literárním zážitku, čekajícím na mne na stránkách její v pořadí „prostřední“ knihy. Má očekávání se splnila a nejen to – tento román mi posloužil i jako vynikající studijní materiál k pochopení významu analyticko-syntetické práce s jazykem pro tvorbu vrcholných literárních děl.
Především je podle mého názoru třeba říct, že u Tarttové se čtenář setkává s pozoruhodným fenoménem, pro který by se nejspíše hodil termín „stylová variabilita“ – jednotlivé knihy se od sebe „slohově“ značně liší. Vysvětluji si to tak, že americká spisovatelka, která si na svých románech dává záležet do té míry, že jí každý „trvá“ deset let, je ve snaze o jejich originalitu ochotna a schopna jít až na samu hranici svých možností a schopností, konkrétně vzít na sebe riziko ztráty tvůrčího potenciálu a psát pokaždé jako „někdo jiný“. To dokáže málokdo a Donna Tarttová je tak velikou spisovatelkou právě proto, že zmíněný „zápas o inspiraci“ nejen podstupuje, ale vychází z něj jako vítězka.
Román Malý kamarád je situován do státu Mississippi, kde se Tarttová 23. prosince 1963 v Greenwoodu narodila a jehož reálie (nejen zeměpisné, ale především společenské) jsou jí zajisté důvěrně známé. Při četbě mě v jednu chvíli zarazila značná odlišnost autorčina „vidění světa“ ve srovnání s idylickým popisem amerického Jihu v Twainově Tomu Sawyerovi – na první pohled to vypadá, jako by zde dějiny do jisté míry plynuly proti proudu času. Rasismus, postavený mimo zákon, si našel nové, právně nenapadnutelné formy, předsudky a staré animozity jsou tak překonány jen zdánlivě a pod povrchem formální rovnoprávnosti doutnají dál. Tarttová je známá svou snahou o propojení literatury se sociologií a psychologií a ani zde tomu není jinak, když v jejím podání představuje lidská společnost natolik komplikovaný organismus, že ani demokratické zřízení se svými institucemi, vyváženými pilíři moci a donucovacím aparátem nemá zásadní vliv na vzorce myšlení a vnitřní svět konkrétních lidí.
Harrieta je dvanáctiletá dívka, která poté, co se dozví o hrůzné a stále nevysvětlené smrti svého bratra, začne spolu s kamarádem Helym pátrat po tom, co se tenkrát před lety vlastně stalo. Je jasné, že šlo o vraždu, ale kdo a hlavně proč zabil devítiletého chlapce? Malým detektivům se kupodivu podaří získat některé zajímavé a nadějně vyhlížející informace, ovšem hráz mlčení, kterou je na malém městečku dávná tragédie obklopena, vzdoruje všem pokusům o prolomení místního tabu. Co se skrývá za neochotou obyvatel Alexandrie vracet se ve vzpomínkách k tomu strašnému dni, kdy bylo nalezeno tělo malého Robina? Obě děti však přesto mají v otázce, kdo je pachatelem, záhy jasno...
Jakkoli to však zprvu vypadá, že hlavní dějovou linií bude pátrání po vrahovi, brzy se ukáže, že Donně Tarttové jde v Malém kamarádovi o něco úplně jiného. Detektivní linka se sice vine knihou jako příslovečná červená nit, zároveň je ale jen marginální epizodou, autorkou mistrně využívanou pro dosažení maximálního efektu jejího skutečného záměru. Tím je bezpochyby vykreslení světa dospělých z perspektivy dítěte, postupně přicházejícího k šokujícímu poznání, jak to ve skutečnosti v životě „chodí“. Malá Harrieta si stále více uvědomuje, jaké strašlivé trauma její rodina od onoho osudného dne prožívá a cítí, že i ona jako sestra zavražděného je a navždy bude příslušnicí tajemného společenství truchlících. Život na malém městečku však jde nerušeně dál, lidé žijí svými problémy a starostmi, aniž by se nějak trápili tím, k čemu tu došlo – a díky tomuto ohromujícímu kontrastu se Tarttové daří vytvářet takřka mysteriózní, fantaskní atmosféru, která její knihou permanentně prostupuje a dělá ji tak dráždivě záhadnou. Americká spisovatelka nemá vůbec zapotřebí dramatických a efektních literárních prostředků, k dosažení zamýšleného cíle jí stačí neuvěřitelně málo, v Malém kamarádovi se vlastně „nic neděje“ – ovšem stejně tak, jako se pod viditelnou špičkou ledovce skrývá mnohem mohutnější část pod hladinou, je tomu i tady, kdy fasádou jednoduchého příběhu probleskují existenciální otázky té nejvyšší důležitosti.
Jestliže se všechny tři dosud vydané romány Donny Tarttové od sebe v mnohém odlišují, mají přesto jednu věc společnou. Je jí neobyčejná sugestivnost, s níž před námi defilují jednotlivé postavy, v Malém kamarádovi mistrně zasazené do zdánlivě chaotického, přitom však společensky jasně vyprofilovaného prostředí „zapadákova“, v němž jsou vztahy mezi lidmi založeny na konvencích. Ty mají různou podobu, ovšem „výsledek“ je vposledku vždy stejný – atomizovaný mikrosvět osamělých existencí v rádoby přátelské komunitě. Závěr románu, zdánlivě vyznívající do ztracena, ve skutečnosti rafinovaně ponechává přemýšlivému čtenáři interpretační prostor pro vlastní „dokončení“.
Fascinující kniha!

úterý 27. března 2018

KDO CHCE PUTINA BÍT, NOVIČOK SI VŽDYCKY NAJDE!

Aaputin

Údajně za všechno asi může pravděpodobně možná Putin...

„Obviněný V. P. se s největší pravděpodobností dopustil dvojnásobné vraždy a proto se odsuzuje k trestu smrti.“ Jak bychom se dívali na takovýto rozsudek, co bychom si mysleli o soudci, který ho vynesl?
V politice je to podle všeho jiné. Termín „největší pravděpodobnost“ je synonymem pro absolutní jistotu, a tak na nás mainstreamová média už týden chrlí nenávistné tirády vůči Rusku a Putinovi a za velezrádce označují všechny, kdo se k této štvanici nepřidávají. Za zradu „evropských hodnot“ (co to je?) se považuje už i to, když někdo vysloví byť nesmělou pochybnost o tom, zda to s tou Skripalovou otravou nemohlo být třeba nějak jinak.
Dozvídáme se, jak solidární je nyní Evropská unie s Velkou Británií, kolik ruských diplomatů bude vyhoštěno a jak jsme se opět „semkli“. Je to dokonce od začátku prezentováno tak, že EU je v tomto naprosto jednotná. Jak to je ve skutečnosti jsem se náhodou dozvěděl na jednom „konspirativním“ webu a seznam zemí, které se k protiruské hysterii nepřipojily, tady uvádím: Belgie, Bulharsko, Chorvatsko, Irsko, Kypr, Lucembursko, Malta, Portugalsko, Rakousko, Rumunsko, Slovensko, Slovinsko, Španělsko, Švédsko.
Je komické pozorovat, jak se najednou dokáží sjednotit Babiš s Kalouskem, Němcová se Zaorálkem, lidovci s piráty, Svobodné fórum s Mladou frontou... Veškeré vzájemné spory jsou rázem zapomenuty a protiputinovské unisono zní ze všech hrdel. Až si říkám, zda bychom politiky neměli posuzovat podle toho, zda a nakolik si umí zachovat chladnou hlavu v okamžicích davové psychózy – ti dnešní čeští by v tomto testu až na pár výjimek beznadějně propadli. Disponuje snad paní Miroslava nějakými relevantními, nezpochybnitelnými důkazy, které ji opravňují pronášet patetické výzvy k obraně země před Putinem a Zemanem? Nikoli – ví o celé věci stejnou starou belu jako všichni ostatní! Tito bojovníci proti fake news, hoaxům a dezinformacím si navíc ani v nejmenším neuvědomují, že obvinění Ruska z útoku na Skripala je postaveno na samých neověřených domněnkách, fabulacích a „největších pravděpodobnostech“ a že se tedy jedná o klasický příklad konspirační teorie.
Možná se za nějakou dobu ukáže, že to s tím otráveným špiónem bylo úplně jinak. Dočkáme se v takovém případě od politiků a médií omluvy? Dost o tom pochybuji.

pondělí 26. března 2018

KNIHY, NA KTERÉ SE TĚŠÍM (14)

Aknihavsevidoucioko


Co se stane, když bude umělá inteligence inteligentnější než člověk?

Vytvoření umělé inteligence je naštěstí stále ještě hudbou vzdálené budoucnosti. Proč naštěstí? Domnívám se, že nebezpečí, která jsou s tímto fenoménem spojena, si uvědomujeme jen velmi málo a vůbec si např. nedovedeme představit, co by se stalo, kdyby se tato síla vymkla lidské kontrole.
Před nějakými dvaceti lety bylo nemyslitelné, aby šachový počítač porazil zkušeného hráče. Vývoj v tomto směru byl však tak rychlý, že dnes existují stroje, nad nimiž nedokáže vyhrát ani mistr světa. Možná nás uklidní, že šachy jsou jen hra, ale ukazuje se, že v principu je možné, aby stroj „myslel“ rychleji a hlouběji než člověk. Není to znepokojující?
Na jiném příkladu zase vidíme, že počítač přece jen nedokáže úplně všechno – mám nyní na mysli překladače textů z jednoho jazyka do druhého, které jsou pořád hodně nedokonalé. O „umělém“ napsání básně či povídky ani nemluvě.
Předpokládejme, že se jednou opravdu podaří sestrojit umělou inteligenci, která nám přeroste přes hlavu. Podle toho, co jsem si zatím zjistil o knize Fredrika T. Olssona Vševidoucí oko (má vyjít 7. 5. 2018 v nakladatelství Zlín), je právě toto jejím základním motivem. A já se těším, jak si s nelehkým problémem švédský autor poradí.

sobota 24. března 2018

VIKTORIE HANIŠOVÁ: HOUBAŘKA

Aknihahoubarka

Hlavní postava byla patrně „odkoukána“ z románu Anny Bolavé Do tmy, ale to je asi jediná „vada na kráse“ této pozoruhodné, v pořadí druhé knihy Viktorie Hanušové. A zatímco Anežka mi přes všechny nepochybné klady přece jen připadala hodně prvoplánová, jakoby upachtěná a vystavěná na „společensky angažovaném“ tématu, tady je to už jiné. Houbařka zdárně překonala „dětské nemoci“ spisovatelčiny prvotiny a je knihou, která si „na nic nehraje“, ale předestírá před čtenářem drsně realistický příběh o „nepřizpůsobivém“ jedinci ve „svobodné“ a „demokratické“ společnosti, v níž se přece všichni máme dobře, že... A kdo ne, tak si za to může sám!
Domek v krásném, romantickém prostředí Šumavy, nedotčená příroda, vycházky do lesů, kde našinec ví o tajných místech plných hub – kdo z nás po něčem takovém aspoň občas nezatouží? Sáře bychom možná takovýto život i záviděli, ovšem prvotní idyla je vzápětí vystřídána krutým prozřením, po němž je náhle všechno jinak. Konfrontován se spisovatelčiným záměrem se čtenář musí chtě nechtě připravit na to, že procházka růžovým sadem šumavských lesů, luk a plání bude čím dál víc zastiňována takřka thrillerovými vhledy do zraněné duše...

Recenze zde: 

pátek 23. března 2018

ČESKÁ TELEVIZE aneb VZPLÁLA POSLEDNÍ BITVA?

Act

Budeme nadále povinně platit eurohujerům z ČT?

Televizní (či také spacáková) revoluce v roce 2000 proběhla z pohledu jejích organizátorů úspěšně – zaměstnanci se definitivně zmocnili Kavčích hor a na dlouhá léta byl zakonzervován systém tzv. „veřejnoprávnosti“ (rozuměj absence jakékoli relevantní kontroly vysílání a hospodaření). Je vcelku logické, že právní vakuum, v němž se Česká televize tenkrát ocitla, se u jejích manažerů postupem doby přetransformovalo na přesvědčení o své nedotknutelnosti a nekritizovatelnosti. Pokaždé, když někdo poukázal na pokřivený právní rámec, v němž se ČT pohybuje, byl okamžitě z její strany spuštěn pokřik o „útoku na demokracii“ a občanům se vykresloval konspirační scénář o „zavádění cenzury“. Lidí, kteří se takto nechali oblbnout, se vždycky našlo dost, takže jakákoli snaha o změnu nepřirozeného stavu v našem největším médiu vyšla naprázdno.
V poslední době to ale vypadá, že se možná začíná blýskat na lepší časy – Česká televize má totiž nyní proti sobě soupeře, s jakým se dosud neutkala. Jaroslav Soukup je mužem, který poprvé po mnoha letech představuje sílu, která by mohla veřejnoprávního molocha dostat na lopatky. Jeho Kauzy na TV Barrandov mají výbušnost ekrazitu a navíc jsou vedeny naprosto profesionálně – žádné nepodložené informace, žádné domněnky a fámy, ale jasná, nezpochybnitelná fakta. A přesně cílené otázky na to, jak ČT hospodaří s miliardami, které od lidí vybere. Dokud se zůstávalo pouze u poukazů na tendenční a nevyvážené zpravodajství, mohl to kdejaký dobře zaplacený „mediální analytik“ okecat a zamést pod koberec. Soukup jde na celou věc od lesa a na misku vah pokládá reálně měřitelné ingredience – kdo, co, jak, komu, za kolik...
Není divu, že v nejvyšších patrech Kavčích hor vypukla panika. Antisoukupovská kampaň se rozběhla na plné obrátky, užiteční idioti nosí po Václaváku transparenty „ČT nedáme!“ a politici TOP 09 mluví o zemanovské mafii, ale zatím to všechno vyznívá do ztracena. Naopak stále více lidí si říká, zda by se s těmi koncesionářskými poplatky nemělo něco udělat, třeba uzákonit možnost, že by je každý mohl platit té televizní stanici, na kterou se dívá.
To by samozřejmě znamenalo konec České televize. A tak je třeba nasadit všechny páky, aby Soukupův hlas byl umlčen. Rada pro rozhlasové a televizní vysílání poslala majiteli TV Barrandov další výstrahu, ten má však podle všeho pro strach uděláno a navíc počet těch, kdo s ním sympatizují, nahání slovutné Radě hrůzu. Půl milionu diváků, pravidelně sledujících jeho Kauzy, je přece jen zatraceně vysoké číslo. Na druhou stranu přináší Soukup natolik šokující informace (a nehodlá s tím jen tak přestat), že v odebrání vysílací licence nepohodlnému kritikovi vidí jistí lidé jedinou možnost, jak od sebe odvrátit pozornost orgánů činných v trestním řízení.
V každém případě jde pouze o krátkodobý klid zbraní a rozhodující bitva nás teprve čeká. A pěšákem v ní může být každý z nás. Vyjdeme v případě potřeby na obranu Jaromíra Soukupa do ulic?

čtvrtek 22. března 2018

ХАЙКУ (41)


У т р е н н и й   к о ф е

в   р у к е   к р у ж к а   с   н а д п и с ь ю

с п о к о й н о й   н о ч и

úterý 20. března 2018

KISKA MAJDANIZUJE SLOVENSKO

Akiska

Náš východní soused kráčí k zářným multikulturním zítřkům...

Andrej Kiska odmítl jmenovat vládu premiéra Pellegriniho s tím, že personální změny v ní jsou nedostatečné. Jde o flagrantní porušení Ústavy SR a celá věc je o to podivnější, že prezident se v poslední dnech pasoval do role nadstranického arbitra společenské krize, jehož hlavním cílem je uklidnění situace. Svým dnešním rozhodnutím však jen přilévá oleje do ohně rozjitřených vášní a nenechává nikoho na pochybách, že jeho sympatie jsou na straně opozice a lidí, demonstrujících na náměstích za údajně „slušné Slovensko“. Destabilizace země tak bude pokračovat minimálně do pátku, kdy Kiska očekává další premiérův návrh.
Otázka samozřejmě zní, zda Pellegrini ze sebe nechá dělat fackovacího panáka a bude skákat, jak Kiska píská. Logickou odpovědí by z jeho strany mělo být odstoupení z postu premiéra, neboť pokud prezident nerespektuje složení vlády tak, jak mu je navrhl, nemá význam přicházet s druhým, třetím či kdo ví kolikátým dalším „pokusem“. Jestliže premiér vytvoří vládu, která má důvěru parlamentu, pak je prezident povinen ji jmenovat, přičemž výhrady k jejímu složení jsou z jeho strany irelevantní.
Kiska jedná očividně pod dojmem šoku, který mu připravil Fico svým nečekaným rozhodnutím odstoupit a navíc je zcela ve vleku mainstreamových médií, jejichž nátlaku na to, aby zůstal „pevný“ a „zásadový“, nedokáže vzdorovat. Jeho rádoby silácká prohlášení jsou tak pouze úhybnými manévry bezradného nešťastníka, který se chytil do pasti svého velikášství a nemá sebemenší ponětí, jak se z ní dostat ven. Bylo by věru zábavné vidět, co by Kiska dělal, kdyby mu Pellegrini řekl, ať si tu vládu tedy složí sám...
Dosud mlčící většina Slováků se už nemohla dívat na to, jak křiklouni na náměstích mluví i jejím jménem a rozhodla se probíhajícímu pokusu o státní převrat postavit. Zítřejší bratislavská demonstrace tak bude lakmusovým papírkem rozložení sil mezi oběma tábory. V každém případě je evidentní, že prezident Kiska svojí hrou s neústavními kartami nese hlavní odpovědnost za to, co se dnes na Slovensku děje.


https://www.facebook.com/events/554743738236798/permalink/559091334468705/


HAIKU (125)


N á k l a d n í   v l a k  –

k o l o n a   a u t

b e z   e s p é z e t e k

sobota 17. března 2018

VOJTĚCH MATOCHA: PRAŠINA

Aaknihaprasina

Kniha, schopná přivést děti od počítačů ke čtení! A nejen je...

Čím to, že my „dospěláci“ cítíme občas (minimálně tedy jednou do roka o Vánocích) nutkavou potřebu vrátit se do dětských let a sedáme tudíž k televizním obrazovkám, abychom po x-sté shlédli Mrazíka či Tři oříšky pro popelku? Proč chceme zastavit čas, vystoupit alespoň na chvíli z celoročního kolotoče ustavičného shonu a neklidu a prožít (byť jen zprostředkovaně) něco jiného, jakoby opravdového a snadno srozumitelného? Snad je tomu tak proto, že si ve skrytu duše uvědomujeme, jaký pseudoživot ve skutečnosti vedeme, jak nesmyslné (protože nikdy nekončící) je to věčné štvaní se za chimérou „vysoké životní úrovně“, „společenského postavení“, „materiálního zajištění rodiny“ a podobných ptákovin.
Mám v knihovně kreslené seriály Rychlých šípů a pár nejznámějších Foglarových knížek a občas po nich sáhnu. Je to vynikající duševní relaxace, která člověku ve chvílích stresu pročistí hlavu a rychle ho přivede na jiné myšlenky. Tuto „terapii Foglarem“ mohu tedy s klidným svědomím doporučit každému bez ohledu na věk, přičemž v žádném případě nemusí jít jen a pouze o knihy tohoto konkrétního spisovatele – „foglarovky“ totiž píšou i jiní autoři a občas dokonce snesou srovnání s „originálem“! Jako třeba literární debut Vojtěcha Matochy, jehož recenzní výtisk mi před pár dny přišel z nakladatelství Paseka, jemuž za něj tímto děkuji.
Má to hodně společného se Záhadou hlavolamu. Stínadlům se tu říká Prašina, která je ovšem úplně stejně záhadná a obávaná, Rychlé šípy se o něco zmenšily na trojici kamarádů a svým způsobem je zde přítomen i ježek v kleci – pouze má podobu jakéhosi neurčitého, tajemného nebezpečí, číhajícího v zapadlých uličkách a dvorech této podivné pražské čtvrti. Ano – Prašina se nachází nedaleko centra Prahy a je to zanedbaný, chátrající Bronx, jemuž je lépe se vyhnout. Jirka, Tonda a Anastázie (En) se však souhrou podivných událostí ocitnou právě zde a Prašina se jim na nějakou dobu stane tak trochu druhým domovem – dobrodružství, která zde prožívají, jsou silnější než strach z místních „Vontů“ (tedy skupiny mužů mafiánského vzhledu i charakteru). V napínavém soupeření obou „klubů“ jde o hodně, neboť Prašina má tendenci expandovat i do jiných pražských čtvrtí a nebezpečí, že nakonec celé město pohltí, není vůbec nereálné. Podaří se mladým hrdinům zabránit katastrofě?
Textovou část (Vojtěch Matocha) doprovází skvělé kresby komiksového stylu (Karel Osoha), které knihu oživují a zatraktivňují. Nevím, jestli jsou schopny porozumět ději již devítileté děti, jak je avizováno na obálce, já bych tam spíše uvedl „pro děti od 12 let“. To je ovšem pouze věc názoru, která nic nemění na tom, že v Prašině se dětským čtenářům dostává do rukou knížka, jakých u nás bohužel mnoho nevychází. Jestliže dnes tak často slýcháme stesky nad tím, že děti málo čtou, pak jednou z cest, jak je ke knihám opět přivést, je možná vydávání podobných titulů jako je Prašina. Napínavé dobrodružství, nefalšované kamarádství, jasné morální poselství a mnohá další pozitiva, s nimiž se na jejích stránkách setkáváme, určitě mohou zaujmout i dnešní „počítačové“ děti...
A nejen je! Jak už bylo zmíněno v úvodu, i my dospělí míváme někdy období, kdy se rádi vracíme ke svým „kořenům“, tedy k Rychlým šípům a dalším knihám svého mládí. Kupme svým dětem Prašinu a zkusme si po večerech najít chvilky pro společné čtení. Mohu garantovat, že to nebudou ani vyhozené peníze, ani ztracený čas!

čtvrtek 15. března 2018

AŤ SI ČESKOU TELEVIZI PLATÍ TI, KDO SE NA NI DÍVAJÍ!

Aceskatelevize

Tak kopněme do tý bedny – ať panstvo nečeká, že mu budeme dál sypat miliardy z našich daní!

„Spojíme se třeba s čertem, jen když to bude proti kapitalistům!“ Soudruh Gottwald těmto svým upřímným a nedvojsmyslným slovům skutečně dostál – opravdu se spojil se sovětským diktátorem Stalinem a zakroutil u nás demokracii krkem.
„Spojíme se třeba s Českou televizí, jen když to bude proti Zemanovi!“ Toto heslo sice na transparentech během včerejší demonstrace nebylo, ovšem to jen proto, že vůdci zfanatizovaného davu na Václaváku přece jen nechtěli úplně odkrýt karty.
Jinak bylo ale všechno jasné – údajní demokraté se opět odkopali a ukázali celému národu, že akceptovat výsledky svobodných voleb rozhodně nehodlají. A své rozhořčení dali tentokrát najevo způsobem, nad kterým rozum zůstává stát, protože větší absurditu snad ani nelze vymyslet – pod záminkou boje za svobodná média se rozhodli „bránit“ Českou televizi, její „svobodu“ a „nezávislost“. Dokonce obhajovali i koncesionářské poplatky, které ze zákona musíme všichni platit, abychom se večer mohli dívat, jak si veřejnoprávní médium představuje nezávislost a názorovou vyváženost.
Všechno to do sebe zapadá s přesností kousků puzzle. Ti, kteří jsou s vysíláním a hospodařením ČT spokojeni, a to dokonce natolik, že k její obraně neváhají vyjít do ulic a plamennými slovy burcovat proti návratu totality, se včera před veřejností odhalili definitivně. Pseudoumělci, pochybné existence, považující se za „sociology“, „mediální analytiky“ a odborníky na všechno možné spolu s pravidelnými účastníky „debat“ Václava Moravce dobře vědí, že na jiné televizní stanici by si ani neškrtli. Na Kavčích horách si však podávají dveře a v sebezáchovném pudu se tudíž děsí možnosti, že by ČT měla přijít o miliardové dotace od daňových poplatníků – vždyť jsou to přece i jejich peníze.
Ačkoli se o to snaží ze všech sil, na Václavské náměstí zatím nikdy nedostali víc než těch svých pár tisícovek nejhloupějších z hloupých. Teď prý chtějí změnit taktiku a povolat do zbraně školáky. To už je samozřejmě na pováženou, ale všechno zlé může být k něčemu dobré – stále více lidí si začíná říkat, proč vlastně mají České televizi za to, co vysílá, ještě platit? Nebylo by rozumnější a logičtější, kdyby měl každý právo financovat televizní stanice podle svého uvážení?   

úterý 13. března 2018

PETR HAMPL: PROLOMENÍ HRADEB

Aknihahampl

Přelomová kniha – Hamplův rozbor příčin dnešní evropské tragédie je geniální!

To, že se západní společností není „něco“ v pořádku, vidí asi každý. Je např. naprosto evidentní, že pojmy jako svoboda, demokracie či lidská práva již dávno ztratily svůj duchovní étos a postupně pozbývají i praktický, reálně uchopitelný obsah a význam. Příkladů pro toto tvrzení lze uvést bezpočet, zmíním tu jen jeden z nedávné doby, který je podle mne v mnohém signifikantní. Jde o katalánské referendum o nezávislosti , kdy španělské bezpečnostní síly zasáhly proti voličům s brutalitou tak hrůznou, že stovky lidí utrpěly zranění a celý svět nevěřícně zíral na záběry, známé dosud pouze z jihoamerických diktatur. Reakce vůdců Evropské unie, podle nichž šlo o „vnitřní záležitost Španělska“, byla neméně šokující.
Vnitřní eroze západní civilizace se však nejvíce projevila během invaze muslimských migrantů v roku 2015, která nade vší pochybnost ukázala, že politické špičky zcela ztratily kontakt s realitou a nejsou schopny a patrně ani ochotny bránit zájmy svých občanů. Namísto razantního zastavení přílivu nelegálů se establishment spojil s mainstreamovými médii a začal štvavou kampaň vůči „xenofobům“, „extrémistům“. „radikálům“ a „rasistům“, tj. lidem se zdravým selským rozumem, dobře si uvědomujícím nebezpečí islamizace našeho kontinentu. Příkop mezi obyvatelstvem a jeho politickou reprezentací je dnes hlubší než kdy jindy, na druhou stranu však nelze popřít, že lidé si své vládce volí ve svobodných volbách...
To pochopitelně není jediný paradox naší doby. Na absurdity současné společensko-politické situace v západních demokraciích po léta upozorňuje řada konzervativních politologů a sociologů, zatím však bohužel bez toho, aby jejich varování nějak významněji ovlivnilo veřejné mínění. Levicová ideologie pseudointelektuálů pokračuje ve svém vítězném tažení a nikde není vidět sílu, která by tento zhoubný vývoj zastavila.
Proč tomu tak je? Kde hledat příčiny toho, že sociální inženýři spolu s multikulturními fanatiky se takřka bez odporu společnosti zmocnili institucionálních převodových pák k jejímu zničení? Jak je možné, že to, co bylo ještě nedávno považováno za neakceptovatelné či zvrácené (legalizace homosexuálních svazků, sexuální „výchova“ na školách, genderová ideologie, homoadopce, rozbíjení tradičního modelu rodiny ve jménu „alternativních“ forem soužití), je najednou normální, pozitivní a pokrokové? Proč lidé – abychom to řekli „na plnou hubu“ – dobrovolně strkají hlavu do oprátky?
Na tyto otázky hledá odpovědi Petr Hampl ve své fascinující knize Prolomení hradeb. Významný český sociolog se přitom nespokojuje pouze s popisem daného stavu, ale programově jde až ke kořenům dnešního schizofrenního stavu ve společnosti. Všichni zajisté tušíme, že za prosazováním neomarxistické ideologie na všech úrovních státu stojí neziskové organizace, absolventi tzv. humanitních vysokoškolských oborů či roztodivné zahraniční nadace, jejich aktivity jsou však mnohdy natolik sofistikované, že dát je do přímých souvislostí není jednoduché. Petru Hamplovi se právě toto zdařilo, jeho kniha s mimořádnou analytickou zručností zkoumá skutečný svět za zrcadlem rádoby demokratické fasády a výsledkem je syntéza mnoha kamínků do mozaiky nemocné společnosti, infiltrované virem suicidní otupělosti tváří v tvář osudovému nebezpečí islámské expanze. Západ si podle všeho svobodně zvolil za cíl vlastní sebezničení a zdá se, že v tomto směru dosáhl především v posledních letech nebývalých „úspěchů“.
Ekonom Pavel Kohout charakterizuje Prolomení hradeb takto: „Petr Hampl je originální a v mnohém provokativní autor, který neklouže po povrchu věcí a dějů. Jeho kniha má potenciál stát se událostí roku v oblasti literatury faktu. Vřele doporučuji.“ Benjamin Kuras pak dodává: „Mistrovské dílo. Věcné, objevné, napínavé, stmelující všechny informačně dostupné aspekty dnešní megakrize.“
K těmto slovům bych připojil už jen to, že Hampl před českou veřejností s nebývalou jasnozřivostí a politickou nekorektností rozebírá témata, jichž se mainstreamová média bojí jako čert kříže a jeho knihu by si tudíž měli přečíst všichni ti, kdo už nechtějí být pasivními konzumenty oficiální propagandy a la´ Mladá fronta či Česká televize.

(Objednat si knihu je možné zde: kniha@petrhampl.com)

pondělí 12. března 2018

KNIHY, NA KTERÉ SE TĚŠÍM (13)

Aknihaexpedicepol

Slavná polární výprava očima jejího velitele, u nás neznámého Čecha... 

Je to sice pouze můj subjektivní názor, který nikomu nevnucuji, ale zdá se mi, že my Češi si ve srovnání s ostatními národy nevážíme svých velkých předků tak, jak by si to zasluhovali. Jistě, někdy je tomu tak proto, že o nich ani nevíme. Což nás pochopitelně neomlouvá, nýbrž absurditu celé záležitosti jen ještě víc podtrhuje.
Julius Johannes Ludovicus von Payer – komu dnes toto jméno něco říká? A přece jde o našeho slavného krajana, na něhož bychom měli být pyšní a o němž by se v každé jiné zemi vyučovalo na školách. Rodák z Teplic prožil pozoruhodný a dá se říct i dobrodružný život, z nějž si zde připomeňme výpravu do neprobádaných končin Severního moře v letech 1872 – 1874. Julius Payer byl vedoucím této expedice a podařilo se mu objevit do té doby neznámé souostroví, kterému dal jméno Země Františka Josefa.
O této výpravě napsal knihu s názvem Expedice Severní pól, kterou se chystá vydat nakladatelství Dauphin. Domnívám se, že by neměla uniknou naší pozornosti, neboť svědectví o strastiplné polární cestě za novými objevy v ní podává „náš“ člověk, v cizině známý a uznávaný, u nás bohužel téměř zapomenutý... 

neděle 11. března 2018

HAIKU (124)


H r n e k   s   n á p i s e m

p o p í j í m   r a n n í   k á v u

N a   d o b r o u   n o c

pátek 9. března 2018

DNEŠNÍ SLOVENSKO aneb NÁROD vs. MAJDANISTÉ

Aaaaaa-soros

Poslední bitva vzplála – ubrání Slováci svou zemi?

Dávno už nejde o vyšetření vraždy Jána Kuciaka (pokud tedy o ně vůbec kdy šlo). Dokonce už nestačí ani odstoupení některých ministrů či rekonstrukce vlády. O co se ale pak vlastně snaží ti, kdo v posledních dnech tak vášnivě burcují národ na barikády a volají po... Ano, po čem?
Když se podívám, co se píše např. v deníku Sme, vidím jen demagogii nejhrubšího zrna, která se každým dnem stupňuje, výhrůžky lidem, kteří nemají „správné názory“ a chvalozpěvy na ty, kdo „pochopili, o co v těchto dnech jde“. V dnešním vydání dokonce hlásá svá moudra „novinářka“ z českého Respektu, pověstného svou patologickou rusofobií a servilitou vůči Bruselu a Berlínu. Bojovná prohlášení a výzvy k občanské mobilizaci nejsou u lidí ze Sme, Nového Času či Denníku N doprovázeny žádnými konkrétními návrhy na vyřešení společenské krize – ne, jde jim pouze o odstranění současné státní moci, no... a potom se uvidí. Což není nic jiného než volání po destabilizaci, chaosu a anarchii.
Fico se svou partou korupčníků přivedl Slovensko do politováníhodného stavu, kdy stát postupně přestává plnit své základní funkce. Nabízí se logicky otázka, zda není tedy opravdu lepší smést tuto mafii všelidovým povstáním a nastolit skutečnou demokracii, právo a spravedlnost. Ano, vypadá to pěkně – ovšem pouze do okamžiku, kdy se podíváme na ty, kteří se pasují do rolí spasitelů. Vidíme gender svazáky, promuslimské aktivisty, vyznavače homoideologie a společenské parazity z tzv. „neziskovek“.
Ti, kdo na Slovensku usilují o demokracii a právní stát, řeší nyní těžké dilema, resp. jsou postaveni před hotovou věc – musí chtě nechtě podpořit Fica, pro nějž hovoří aspoň to, že byl zvolen ve svobodných volbách a nepouští do země muslimské „uprchlíky“. Po něm by totiž přišli nikým nevolení probruselští fanatici, kteří by slovenský Majdan dotáhli do stejného „vítězného“ konce, jako jejich soukmenovci na Ukrajině.

čtvrtek 8. března 2018

KNIHY, NA KTERÉ SE TĚŠÍM (12)

Aknihatygr

Kniha, sklízející nadšený ohlas všude, kde byla vydána

Skutečnost, že jsou ještě dnes místa, kde ve volné přírodě žijí tygři, mi připadá sama o sobě fascinující a skoro neuvěřitelná. Dálný východ, Sibiř, tajga – tato označení jsou vlastně synonyma pro nesmírné končiny Ruska, táhnoucí se od Uralu až k Japonskému a Ochotskému moři a právě zde v tzv. Přímořském kraji (který má v Ruské federaci status tzv. subjektu) kolem řeky Ussuri je domov tygra sibiřského či přesněji ussurijského.
Největší kočkovitá šelma na světě je v Rusku pochopitelně přísně chráněná a pytláci, kteří by se nechali zlákat tučnou odměnou padesáti tisíc dolarů (což je cena za tygří kůži na černém trhu), musí počítat s tvrdými tresty. Tygr je plaché zvíře a člověku a lidským obydlím se zdaleka vyhýbá, ovšem neplatí to vždy. Z roku 1997 je znám případ osamělého tygra-zabijáka, který se stal nebezpečným i pro lidi.
Kniha s prostým názvem Tygr je vylíčením tehdejších událostí z pera amerického spisovatele Johna Vaillanta. V zahraničí se jí dostalo nadšených ohlasů a jsem přesvědčen, že nejinak tomu bude i u nás. Má vyjít koncem března v nakladatelství Triton.

Atygrvlajka

(vlajka Přímořského kraje)

středa 7. března 2018

SLOVENSKÝ MAJDAN

Asorosfotos

Kdo zvítězí – slovenský národ, nebo multikulturní šílenci? 

Jestliže se na události posledních dnů u našich východních sousedů podíváme z širší perspektivy, pak je okamžitě zřejmé, že mají prakticky totožný scénář s těmi, k nimž došlo před časem na Ukrajině a dnes jsou známy jako tzv. Majdan. Evropská unie a USA se tenkrát rozhodly využít nespokojenosti části společnosti k provedení státního převratu s cílem oslabit Rusko, přičemž výsledkem je zničená země a válka na Donbase.
O co jde organizátorům protivládních nepokojů na Slovensku není rovněž složité pochopit – souvislosti jsou totiž zřejmé a všechny odkazují na specifické postavení Slovenska mezi zeměmi Visegrádské čtyřky. Toto společenství států východní a střední Evropy je již léta trnem v oku bruselským elitám, neboť dlouhodobě vzdoruje snahám o unifikaci starého kontinentu a jeho přeměnu na centrálně řízený Superstát. Dosavadní politický nátlak na Polsko, Maďarsko, Českou republiku a Slovensko nesplnil očekávání – klín mezi zmíněné státy byl sice vražen a došlo k jejich rozštěpení, ovšem z pohledu unijního establishmentu se věci vyvinuly spíše k horšímu. Polsko a Maďarsko zmíněný tlak nejenže ustály, ale vlastenecké a protimigrační síly tam získaly jasně navrch a ani Slovensku se nepodařilo vnutit jednotnou politickou linii. Jediného „úspěchu“ mezi zeměmi V4 tak bylo dosaženo v případě České republiky, kde se podařilo nastolit vazalský režim, vyznačující se naprostou loajalitou a bezvýhradnou podporou všeho, co přijde z Bruselu či Berlína.
Přeměny České republiky na bruselský protektorát došlo v první řadě „díky“ rozkladné činnosti tzv. neziskových spolků a nevládních organizací, masivně financovaných ze zahraničí (Sorosovy nadace, Norské fondy aj.). Kontrolu nad médii a tvorbou veřejného mínění převzali lidé, propagující gender, homosexualismus, multikulturalismus a podobné ideologie, byla zavedena cenzura a poslední ostrůvky nezávislé žurnalistiky jsou objektem permanentní dehonestační kampaně.
K něčemu podobnému má nyní dojít i na Slovensku. Protože obvyklým demokratickým postupem, totiž svobodnými volbami, se evidentně nezdaří nastolit eurounijní proimigrantskou vládu, mají opět přijít na pomoc nikým nezvolení jedinci z podivných organizací a prodejní novináři. Jejich obsedantní úsilí o vyvolání celospolečenského konfliktu má pramálo společného s vraždou novináře – ta pouze poskytla vhodnou záminku pro rozpoutání nevídané kampaně na odstranění legitimní vlády. Fakt, že se do tohoto pokusu o státní převrat zapojil i prezident, dodává celé konspiraci odér absurdity a zlověstnosti.
Lze jen doufat, že lidé na Slovensku ve své většině nepodlehnou běsnění mainstreamových médií, nenechají se zmanipulovat a neskočí na špek líbivým řečem pochybných individuí. A snad jim bude výstrahou i smutný osud České republiky, kde „neziskovky“, homosexuální lobby a vítači „uprchlíků“ zvítězily nad národem a uvrhly zemi do mravního marasmu nevídaných rozměrů.

úterý 6. března 2018

KNIHY, NA KTERÉ SE TĚŠÍM (11)

Akniharaselina

Intuice mi říká, že by to mohlo být dobré...

Tak tato knížka je naprostou „sázkou na nejistotu“ – vůbec nevím, co od ní čekat. A vlastně ani nemohu, neboť Rašeliniště je literárním debutem jisté Susanne Janssonové ze Švédska. Z anotace příliš moudrý nejsem, takže mně nezbývá nic jiného, než spolehnout se na pověst brněnského Hostu, který by přece žádný thrillerový brak nevydal, no ne? To by mne ale samo o sobě nejspíš nepřesvědčilo...
Takže – tím hlavním důvodem, který převážil na pomyslných miskách vah, je název knihy, přesněji řečeno prostředí, v němž se má odehrávat děj. Na rašeliniště mám slabost od doby, kdy jsem četl Psa baskervillského, který byl tak výborný do značné míry proto, že jej Sir Arthur Conan Doyle situoval do nevlídného a tajemného prostředí podmáčených vřesovišť a nevyzpytatelných slatí (v knize nazývaných „blata“), kde jeden chybný krok může být zároveň posledním. Možná, že něco z atmosféry Psa baskervillského pocítíme i v Rašeliništi...

pondělí 5. března 2018

HAIKU (123)


V e d l e j š á k  –

t r a m v a j á k   n a   k o n e č n é

d ě l á   v y h a z o v a č e

sobota 3. března 2018

MIKA WALTARI: VLAK OSAMĚLÉHO MUŽE

Aknihavlak_2

Všechno, co napsal Waltari, je úchvatné!

I když román (či spíše novela) Vlak osamělého muže zaujímá ve Waltariho obsáhlé bibliografii spíše skromné místo v oddílu juvenilních textů, rozhodně by neměl z řady důvodů uniknout čtenářské pozornosti. Například už proto ne, že literární veledíla Egypťan Sinuhet, Město smutku a radosti či Jeho království nás takřka samovolně přivádějí k otázce literárních začátků jejich autora. A tady na nás čeká překvapení – Vlaku osamělého muže (1929) předcházela o rok dříve vydaná Moje velká iluze, přičemž obě tato díla nám představují „hotového“ spisovatele! Waltari se prostě literárně nevyvíjel (ve smyslu kvality tvorby), nýbrž od prvního úderu do kláves svého psacího stroje psal jako dokonalý mistr slova, obdařený navíc schopností vidět či tušit pod povrchem všednosti a smyslové šalby tajemnou podstatu reality. Znalci Waltariho tvorby mi určitě dají za pravdu, že tento aspekt „mysticko-realistického vytržení“ je (byť s různou intenzitou) přítomen ve všech jeho spisech
Vlak osamělého muže začíná v zimě 1928, kdy se Mika Waltari připravuje na bakalářské zkoušky, které skládá na jaře příštího roku – z dnešního pohledu je pozoruhodné, jakých obrovských vědomostí bylo tenkrát k úspěšnému završení studia zapotřebí. Bezprostředně poté se Waltari vydává na „okružní jízdu“ po Evropě, o které dlouho snil a od níž si slibuje mnohem víc než pouhé poznávání cizích zemí ve smyslu cestovatelských zážitků. Již od vyplutí z helsinského přístavu je zřejmé, že na své cestě chce především nahlížet „pod povrch věcí“, hledat „duši“ jednotlivých národů a vůbec se chovat jinak než „turista“. Což ovšem neznamená, že by Waltariho postřehy v tomto směru nebyly zajímavé – je vždy znovu fascinován lokomotivami a rychlými vlaky, obdivuje architekturu a přírodní scenérie, ale nejvíce ho zajímá to, co se za tím vším skrývá, co je takříkajíc duchovní esencí panoptika zvaného svět. A současně se zabývá sebepozorováním, s mimořádnou citlivostí analyzuje pocity a nálady, které v něm ta přemíra nových zážitků vyvolává, přičemž zjišťuje, že v jeho duši je prázdnota a smutek...  
Asi je dobré poznamenat, že v době jeho cesty byla světová hospodářská krize ještě v nedohlednu a Waltari tak projížděl Evropou, nacházející se v období relativního blahobytu. Tehdejší masarykovské Československo je nám ostatně dodnes dáváno za vzor demokratické a průmyslově vyspělé země. Velmi nás tudíž překvapí, když Waltari to vidí jinak a po příjezdu do Prahy píše: „Lidé na nádraží jsou chudí, špinaví a špatně oblečení. Hned po pár krocích poznávám, že jsem přijel do chudé země.“ A o kousek dál: „O Praze se říká, že je krásné město. Nevím. Těch pár hodin, které jsem v ní strávil, ve mně zanechává tíživý, chudý, smutný dojem. Vidím špínu, omšelé reklamní tabule, bledé, smutné obličeje.“
Originální spojení cestopisu a psychologie dělá z knihy jedinečný dokument o vnitřním zraku velebystrého pozorovatele. Podivuhodná Waltariho senzitivita, zádumčivé, jakoby snové vnímání mnohdy kruté reality působí na čtenáře jednak jemným kouzlem, zároveň však i drsnou silou. Přečtěte si úchvatný popis Bělehradu, Istanbulu či nočního Berlína a finský spisovatel si vás získá jednou provždy!
Román Vlak osamělého muže dosud nevyšel v žádném cizím jazyce, resp. čeština je první jazyk, do něhož byl přeložen. I z tohoto důvodu je třeba vyslovit velké uznání paní Markétě Hejkalové, vynikající překladatelce z finštiny a naší největší znalkyni Waltariho díla, díky níž a jejímu nakladatelství se s tvorbou tohoto velikého a vpravdě nadčasového spisovatele můžeme seznamovat.

pátek 2. března 2018

HENNING MANKELL: ŠVÉDSKÉ HOLÍNKY

Aknihasvedskeholinky

Literární (a možná i životní) závěť vynikajícího švédského spisovatele

Ti, které jako mne nadchly Mankellovy Italské boty, by měli zpozornět, protože tato kniha je jejich pokračováním – a dodejme, že jak co se týká děje, tak i literární kvality. I ve Švédských holínkách totiž před nás předstupuje spisovatel par excellence, jehož hloubavý, baladicky zádumčivý vypravěčský styl nás vždy znovu uchvacuje svou jedinečnou symbiózou výrazové jednoduchosti a myšlenkové hloubky. Švédský autor má pozoruhodný dar vidět za banalitou lidské každodennosti vznešený metafyzický přesah, resp. prostřednictvím svého literárního talentu vyslovovat „jednoduchou“ pravdu o nadřazenosti ducha nad hmotou, duše nad tělem a svědomí nad společenským tlakem na myšlenkovou uniformitu. Jistě, toto všechno je u něj přítomno latentně, takřka neviditelně, ale pozorný čtenář to neomylně zaznamenává a vůbec nevadí, že spíše pocitově než racionálně.
Člověk jako takový stojí vždy rozkročen mezi přítomností a věčností, ovšem ono „tady a teď“ je u každého jiné, neboť mu předcházel „originální“, jedinečný život „od-do“ (míněno od prvního uvědomění si vlastní identity po „stav“ současného „já“). Stáří pak má v sobě specifikum v podobě chřadnoucího těla, jehož „konečnost“ je nyní naprosto zřejmá a nutí duši k sebereflexi, k uvědomování si skutečností, na které předtím (před-tím) „nebyl čas“. Nyní čas je a je ho hodně, ale... co si s ním náhle počít? Otázky se kupí jedna na druhou a zdá se, že jim není konce – či spíše, že nemají odpovědi. Možná, že právě proto se Mankell ke konci svých dnů rozhodl pro změnu literárního žánru a do dvou „románů o botách“ vložil své životní krédo o marnosti všeho „tady a teď“, která ovšem není synonymem zoufalství a nihilismu – vždyť ono „potom a tam“ je rovněž realitou (a možná i Realitou!) a tedy nadějí. Ať je tomu jakkoli, jedno je zřejmé – Italské boty a Švédské holínky přes svou ponurost a zdánlivou rezignovanost tváří v tvář ranám osudu nevyznívají v žádném případě pesimisticky – ostatně člověk je do značné míry „svého osudu strůjcem“ a svalovat vinu na někoho či něco jiného je nejen marné, ale i nespravedlivé.
Jistě – úvahami podobného druhu se obvykle zabývá psychologie, sociologie a jiné „vědecké“ disciplíny, ovšem v mezních situacích (a můžeme se pochopitelně ptát, co všechno mezi ně patří, resp. nepatří) si s vědou nevystačíme. Bude si někdo (pokud otázku vyhrotíme) na smrtelné posteli pročítat vědeckou příručku o psychologii umírání? Literatura jakožto umění má však schopnost proniknout až tam, kam se to jiným „sdělovacím prostředkům“ nemůže zdařit – samozřejmě za předpokladu, že autor je k tomu příslušně disponován. A to Henning Mankell bezpochyby je.
Takže – opět se setkáváme s Fredrikem Welinem, osamělým starým mužem, dožívajícím své dny daleko na severu Švédska. Kdysi dávno byl chirurgem, kterého čekala velká budoucnost, bohužel jedna nepodařená operace znamenala v jeho kariéře i životě nečekaný a krutý zlom – výčitky svědomí a pochybnosti o sobě samém jej vyhnaly mimo civilizaci do ostrovní samoty, aby se zde oddával svým chmurným myšlenkám. Přes zimu je tu jen několik starousedlíků na okolních ostrovech, k nimž v létě sice přibude pár turistů, ale jinak tyto nevlídné a nepřístupné kousky souše v nekonečném moři nelákají nikoho. Z Italských bot už víme, že jediným pravidelným hostem je tu Jansson, dříve pošťák a nyní důchodce, pořád však podivínský hypochondr, neustále se dožadující informací o svém zdravotním stavu, známe i Welinovu dceru Louisu... Všechno je, zdá se, jako dřív. Tedy až na jednu maličkost – Fredrik Welin je o osm let starší, než když jsme ho v předchozí knize opustili...
Vzápětí se však dramaticky změní ještě něco – dům po prarodičích jedné noci lehne popelem a Welin tak přijde o další „pevný bod“ své existence. Ne, nejde ani tak o to, že pohodlné bydlení teď bude vystřídáno přežíváním v karavanu – větším neštěstím je pro něj přerušení spojovacího článku mezi minulostí a přítomností, ukazuje se, že dům jakožto prostor k obývání měl i jiný, mnohem důležitější význam, byl Domem, symbolem mimočasových, trvalých hodnot ve světě nekonečných variací vzniku a zániku, majákem metafyzického ukotvení v rozbouřeném moři neustále se rozpadajících vezdejších pseudojistot. Fredrik Welin si začíná uvědomovat, že zničený dům je nezpochybnitelným (byť zdánlivě paradoxním) důkazem toho, že tady musí být i něco Nezničitelného a toto zjištění bude mít od nynějška zásadní význam pro jeho další život. Což ale neznamená, že by mu tímto okamžikem začaly pozemské záležitosti být lhostejnými. To z mnoha důvodů rozhodně ne – třeba proto, že zdánlivě banální otázka po příčinách požáru nabývá náhle na zásadní důležitosti...
Švédské holínky jsou literární (a do značné míry i životní) závětí Henninga Mankella. Autor v nich nedává nějakou definitivní či univerzální odpověď na otázku po smyslu lidského života či „posledních věcech člověka“, ovšem to ani neměl v úmyslu. Jeho snahou spíše bylo ukázat cestu, po níž bychom se k tomuto cíli měli ubírat. Je zřejmé, že chladný rozum či logické dedukce na ní mnoho nezmohou, daleko větší moc má srdce a cit. A právě na tyto dvě struny zahrál Henning Mankell ve svém posledním románu nádhernou symfonii, schopnou rozeznít v každém z nás cosi krásného a ušlechtilého.