středa 29. května 2024

ABIGAIL SHRIEROVÁ: NEVRATNÉ POŠKOZENÍ


„Říkat pravdu v časech nesvobody je revoluční čin. (George Orwell)

Stalo se to zhruba před 2 měsíci. Seděl jsem v čekárně u doktora, přišel nějaký pán, zaklepal a když sestra otevřela, následoval tento krátký rozhovor:

Sestra: Jé, pane Horáček, vy už jste tedy u nás nebyl hodně dlouho. Nedošlo u vás mezitím k nějaké změně?

Horáček: Ne, sestřičko, všechno je při starém. Bydliště je stejné, pojišťovnu mám pořád vézetpé a pohlaví jsem si taky nezměnil.

Sestra se smíchem: No, možná se na to za pár let budu muset ptát,

Smála se celá čekárna a já si říkal, že to s naším národem snad ještě není tak špatné, když si lidé navzdory masívnímu tlaku podivných sexuálních aktivistů dokáží zachovat zdravý rozum a nenechat se zblbnout bláboly o 58 pohlavích, proměnách žen v muže (a naopak) a podobnými novodobými právy. Proč to ale píši? Z jednoho prostého důvodu  kniha Nevratné poškození se zabývá právě tímto politováníhodným trendem v dnešní západní civilizaci a varuje před jeho důsledky.

Jak je ovšem možné, že za tuto úctyhodnou aktivitu se Abigail Shrierové nedostalo v USA zaslouženého uznání, nýbrž se naopak stala terčem skandalizace a dokonce výhrůžek? I to má souvislost s dnešní politickou situací, kdy se nejrůznější neomarxističtí fanatici za pomoci mainstreamových médií snaží prostřednictvím obskurních ideologií odstranit přirozený mravní řád a přeměnit společnost na amorfní masu snadno ovladatelných (neboť pouze hedonistickým chtíčům hovících) jedinců. Za tímto účelem jsou prohlašovány za lidská práva stále bizarnější sexuální anomálie. A ten, kdo na tyto zvrácené praktiky poukáže či dokonce proti nim vystupuje, je prohlášen za xenofoba, homofoba či (protože největším hitem je v současné době tzv. tranzice) transfoba.

Kniha Nevratné poškození má podtitul Jak naše dcery propadají transgenderové mánii, který naznačuje, oč autorce jde především. Abigail Shrierová si všímá fenoménu, jenž se v poslední době rozšířil natolik, že jej již nemohou ignorovat ani mainsteamová média. Ta se pochopitelně snaží celou věc bagatelizovat, zatímco americká investigativní novinářka bije na poplach. A má naprostou pravdu  jsou to mladé a důvěřivé dívky, kdo se především stává objektem a následně kořistí transsexuální propagandy. Kniha na řadě konkrétních případů dokumentuje, k jak neblahým koncům může vést móda změny pohlaví a jakým hazardem je nechat děti napospas hlasatelům testosteronové ideologie. 

A je rovněž apelem na naše rodiče, aby se zajímali o to, co je jejich dětem v této záležitosti ve školách sugerováno. Byť Kniha Nevratné poškození reflektuje situaci v USA, informace v ní obsažené mají ve skutečnosti univerzální platnost. Když se totiž podíváme na český vzdělávací systém, jsme svědky nanejvýš tristního a alarmujícího stavu – je už totiž naprosto běžné, že lidskoprávní agendu převzali na školách novodobí svazáci z politických neziskovek, kteří bez vědomí rodičů indoktrinují děti homosexuální a transgenderovou propagandou. Nabízí se samozřejmě otázka, proč je těmto organizacím, financovaným kdoví kým, jejich záludná činnost umožňována. Odpověď je bohužel taková, že je to obyčejný přízemní strach  – např. nakladatelství Albatros, které vydání knihy avizovalo, od tohoto záměru odstoupilo poté, co dostalo negativní vyjádření od jakési vládní zmocněnkyně...

Iniciativy se v tomto směru chopilo nakladatelství Bourdon, díky němuž si knihu Nevratné poškození přece jen může přečíst i český čtenář... 

neděle 19. května 2024

JAROSLAV PETR: DESATERO POHYBŮ

Zvířata v akci“ v podání Jaroslava Petra vás nadchnou!

Pokud bude mít někdo dojem, že recenzi začínám dosti  netradičně, pak prosím o shovívavost a především trpělivost. Posléze se totiž ukáže, že jsem pro to měl dobré důvody...

V dávných časech dětství mne velice bavila karetní hra s názvem kvarteta (nevím, jestli se takhle jmenovala doopravdy, nebo jsme si ji tak překřtili). Šlo o to, že dvaatřicet karet bylo rozděleno do osmi čtveřic, přičemž vítězem se stal ten, kdo těchto kvartet získal nejvíc. Existovaly různé herní sady, vždy ovšem s tématicky shodnými obrázky (ptáci, houby, motýli...) a stručným popisem toho, co znázorňovaly. Mnohé z těchto informací si pamatuji dodnes  vzpomínám si třeba, že pod obrázkem lišaje smrtihlava bylo napsáno: Je výborný letec. Byl zastižen i daleko na moři. Nabízí se pochopitelně otázka, jak si ten lišaj rozloží síly, aby se stačil  ve zdraví vrátit zpátky...

A právě na takovéto otázky dává odpovědi kniha Jaroslava Petra. Autor nám v ní na bezpočtu takřka neuvěřitelných příkladů demonstruje, čeho všeho jsou díky svým nohám, křídlům, ploutvím či jiným článkům pohybového aparátu příslušníci živočišné říše schopni. Jistě, většinou se jedná o savce, ptáky, ryby, plazy a hmyz z exotických dálav, ovšem zastoupeni jsou i „exponáty“ z našich luhů a hájů. Jestliže jsem v úvodu obdivoval letecké schopnosti lišaje smrtihlava, pak v souvislosti s knihou Desatero pohybů bych chtěl zmínit jiného motýla, jehož sportovní výkony jsou ještě úchvatnější. Možná si někdo vzpomene, že před časem se u nás objevilo veliké množství baboček bodlákových. Podle všeho šlo vskutku o mimořádný úkaz, neboť se o tom mluvilo i v televizi. Odborníci konstatovali, že tato motýlí invaze se k nám dostala z Izraele. No a od Jaroslava Petra se o babočce bodlákové dozvídáme, že zvládne přeletět ze Skandinávie až do rovníkové Afriky!

A ještě jeden příklad, jak mi kniha Desatero pohybů pomohla rozšířit obzory. Posledních několik roků se u nás na zahradě objevuje v srpnu takový zvláštní živočich, o němž jsme dlouho nevěděli, co je vlastně zač. Létá úžasnou rychlostí – v jeden okamžik je vidět na květu cýnie a vzápětí na nějakém jiném, ovšem jeho pohyb není možné zaregistrovat, Nyní tedy už vím, že se jedná o motýla s názvem dlouhozobka svízelová a není divu, že ho takřka nelze spatřit za letu, protože... ale to už se dočtete sami!

Vy, kdo si knihu Desatero pohybů koupíte do své knihovny, z ní budete určitě nadšeni stejně jako já. Vždyť mimo jiné pochopíte, proč sova pálená létá naprosto nehlučně, zatrne vám, když se dočtete, že malí alkouni úzkozobí opouští hnízdo několikasetmetrovým pádem do moře, budete se skoro zdrávat uvěřit, jak dokonale je zkonstruován a co rozličné práce zastane sloní chobot, pobaví vás, jak šikovně se dokáže „pohybovat“ šelma jménem ženetka tečkovaná – Afrika je veliký světadíl, našinec se hodně nachodí, a tak milá ženetka to řeší tím, že vyskoší na záda buvolovi a nechá se od něj vozit...

Jaroslav Petr je zastáncem evoluční teorie, podle níž všechny tyto doslova zázračné schopnosti vznikly u zvířat vývojem a přizpůsobováním se životním podmínkám. Co se týká mne, jsem kreacionista  mám za to, ža na počátku všeho musel být tvůrčí akt Boha. A chtěl bych dodat, že kniha Desatero pohybů mne v tomto přesvědčení jen utvrdila. A navíc mi přinesla spoustu zábavy i poučení!

čtvrtek 16. května 2024

EDGAR ALLAN POE: PÁD DOMU USHERŮ a jiné povídky

První díl plánovaného čtyřsvazkového výboru z díla E. A. P. je na světě!

Jedná se zajisté jen o můj subjektivní názor, ale zdá se mi, že Edgar Allan Poe je spisovatelem sice všeobecně známým a obdivovaným, zároveň však i do značné míry nepochopeným a svým způsobem neznámým. Jak je takový paradox možný? Pokusím se podat jedno z možných vysvětlení.

Především je třeba si uvědomit, že tento americký autor se vyznačoval obrovským tvůrčím záběrem a dovedl se převtělovat do nejrůznějších literárních stylů. Pokud se tedy čtenář zajímá o poezii, pak bude mít Poa určitě spojeného se slavným Havranem, milovníkovi hororů se okamžitě vybaví Černý kocour, ti, kteří dávají přednost dobrodružství, si vzpomenou na novelu Příběhy Arthura Gordona Pyma atd. U Poa si zkrátka každý najde to svoje, přičemž to ostatní mu často uniká. Mluvím ostatně z vlastní zkušenosti, protože co se mne týká, až donedávna jsem nevěděl, že A. E. P. napsal i obsáhlé filosofické pojednání (Eureka  esej o materiálním a duchovním vesmíru).

Ačkoli tvorba Edgara Allana Poa byla u nás vždy hojně překládána, je bohužel nutné konstatovat, že v tomto směru panovala jistá nepřehlednost a „výběrovost“, takže kompletního Poa v češtině nemáme. Proto je třeba uvítat ambiciózní projekt nakladatelství Fobos, které avizovalo, že hodlá postupně ve čtyřech svazcích vydat dosud zřejmě nejreprezentativnější výbor z literárního odkazu tohoto fenomenálního autora. První díl nedávno vyšel a musím říct, že číst ty úchvatné texty je nejen zážitek, ale přímo požitek (jistě také díky výbornému překladu). 

Poe byl spisovatel, kterému se lidově řečeno dařilo všechno, na co sáhl. Těžko bychom se dnes setkali např. s někým, kdo píše výborné detektivky a je současně skvělým básníkem. Rovněž tak neznám nikoho ze součaných autorů, který by psal historické romány a přitom i sci-fi příběhy. Edgar Allan Poe toto uměl, což je možná jediný případ v dějinách literatury.

Jeho hlavní parketou ovšem byly mysteriózní příběhy, v nichž mrazivá atmosféra přízračného tajemna, nedefinovatelného, ale takřka hmatatelného nebezpečí a děsivých záhrobních vizí udržuje v napětí a strachu již celé generace čtenářů. Jedná se o literární evergreeny, které se nikdy neomrzí a vždy si budou nacházet své příznivce a obdivovatele.

Říká se, že Poa bychom neměli číst před spaním, abychom se nebudili děsem – natolik je spojován se strašidelnem a hrůznem. Ovšem v knize Pád domu Usherů se vyskytují i povídky Dělat lva či Proč ten malý Francouz nosí ruku v pásce, u nichž se člověk od srdce zasměje.

Takže – na pultech našich knihkupectví je k vidění E. A. P. takříkajíc v novém hávu (kniha vyšla v krásném, takřka bibliofilském provedení) a já mám radost, že jsem svou skromnou recenzí mohl přispět k její propagaci.  

neděle 12. května 2024

JIŘÍ MORAVEC: ZA NEZNÁMÝMI TVORY AMAZONSKÝCH LESŮ

 





















Fascinující kniha – Jiří Moravec se s námi dělí o své zážitky z výzkumných expedicí do povodí Amazonky!

Knihy mne provázejí celým životem a dá se říct, že nyní, takříkajíc na stará kolena, ještě tím víc. Což má samozřejmě jeden háček kdybych si měl všechny, které se mi líbí, kupovat, zruinoval bych rodinný rozpočet. Naštěstí existuje možnost tzv. recenzních výtisků. Napíši zkrátka do nějakého nakladatelství a oni mi za její zrecenzování vytouženou knihu pošlou (takhle úplně jednoduché to pochopitelně není, člověk za sebou musí mít určitou recenzenskou minulost). Asi nejpozitivnější zkušenost mám v tomto směru s nakladatelstvím Academia. Nedávno mi např. od nich přišla nádherná publikace s názvem Za neznámými tvory amazonských lesů.

Moc jsem si tuto knihu přál, a to hned z několika důvodů. Tak třeba proto, že oblast Amazonie mne vždycky lákala odérem tajemnosti, nepřístupnosti a neprobádanosti. A protože možnost, že se tam vydám, patřila vždy spíše do říše snů, musím (s nadsázkou řečeno) vzít za vděksvědectvími těch, kteří to štěstí měli. Což je i případ Jiřího Moravce, jemuž se podle všeho tento kout světa stal skoro druhým domovem. V úvodu knihy totiž píše, že od roku 1999 se sem každý rok pravidelně vrací (a někdy prý i dvakrát do roka).

Hned na začátku se nám zatají dech nad stěží uvěřitelnou přírodní anomálií. Při soutoku dvou řek je to vždycky tak, že dál pokračuje už jen jedna. Nikdy by nás nenapadlo, že by tomu mohlo být jinak, že by např. poté, co se spojí, obě řeky nesplynuly, ale naopak dál tekly oddělené jedna od druhé. To je přece logický nesmysl! Všude jinde na světě určitě ano, ale v Amazonii je asi možné úplně všechno. Na str. 16 totiž vidíme fotografii místa, nazývaného Encontro Águas, kde tečou dvě řeḱy, odlišné barvou i rychlostí, vedle sebe v jednom korytě!

Nyní trochu odbočím, ale snad to nebude úplně od věci. Jak známo, povodí Amazonky je největším a z hlediska fauny a flóry i nejpestřejším ekosystémem na naší planetě. A když jsem tak listoval touto jedinečnou publikací a prohlížel si úchvatné fotografie doprovázené poutavým textem, v jednu chvíli mne napadlo, že tu máme přímo před očima jasný důkaz Boží existence! Tohle všechno přece nemohlo vzniknout samo o sebe, slepou náhodou, bez přičinění transcendentního Tvůrce... 

Autor knihy Za neznámými tvoru amazonských lesů prý v dětství někde četl, že ničení zdejších přírodních krás pokračuje rychlým tempem a kdo ví, zda za nějakých třicet let tu ještě bude co obdivovat. A rozhodl se, že to musí stihnout, tedy dostat se tam dřív, než bude pozdě. Katastrofický scénář se naštěstí nepotvrdil (to ovšem neznamená, že devastace této unikátní oblasti se zastavila) a Jiřímu Moravcovi se po dlouhých letech jeho sen splnil. A to nikoli jen jednou v úvodu píše, že od roku 1999 se sem pravidelně každý rok vrací (a někdy prý i dvakrát do roka). 

Rozhodně to ale není tak, že by ty cesty byly samoúčelné. Jak už napovídá název jeho knihy, jedná se o výzkumné výpravy oblast Amazonky totiž stále skrývá mnohá tajemství a Jiří Morávek má na svém kontě celou řadu výjimečných objevů. Díky nakladatelství Academia máme nyní jedinečnou možnost se s nimi seznámit!