sobota 28. dubna 2018

ХАЙКУ (43)


Н о ч н а я   м у з ы к а

м о ю   г и т а р у   с о п р о в о ж д а е т

с о с е д   п о   с т е н к е

středa 25. dubna 2018

HAIKU (128)


S l e p e c k ý   p e s  –

p o   b o k u   s v é h o   p á n a

k r á č í   s t a r ý   m u ž

pondělí 23. dubna 2018

ČESKÁ POLICIE ZADRŽELA SKUPINU OBOHACOVAČŮ NEEVROPSKÉHO VZEZŘENÍ!

Aaaaaa

Třeba přece jen neskončíme jako v Německu...

Těch sedm „statečných“, kteří zkopali v Praze číšníka tak, že skončil na operačním sále, vykonalo svým činem nechtěně i jednu velice pozitivní věc. Stát se to v Paříži, Berlíně, Marseille či Londýně, nikdo by tam na takovouto banální epizodu nezareagoval. Vždyť kdyby měly tamější sdělovací prostředky referovat o každém domorodci, zmláceném migranty, nemohly by nejspíš dělat nic jiného. U nás se ale taková událost okamžitě dostala na první stránky novin a do hlavních zpráv dne.
A právě to je tím pozitivem. Znamená to totiž, že fyzické napadání českých občanů neevropsky vyhlížejícími individui u nás není něčím běžným, ale stále ještě výjimečným. A že tedy snad (pokud nebudeme blbí) máme jistou šanci uchránit svá města a svou zemi od osudu výše zmíněných západoevropských metropolí.
Jsem v tomto směru bohužel skeptik. Jestliže pravidelně už po celá desetiletí volíme strany a lidi, vyznávající multikulturní ideály, pak dříve či později budeme žít v zemi, obohacené o rváče a výtržníky podobné těm, které můžeme vidět na instruktážním videu z místa činu.
V tomto případě to pravděpodobně skončí tak, že tito (prý) Nizozemci budou po nějakém čase, až se uklidní emoce rozjitřené veřejnosti, v tichosti propuštěni a posláni domů. Ovšem již to, že si naši policisté troufnuli zadržet snědé občany Evropské unie, si jako odvážný čin zaslouží uznání.
Možná, že naše budoucnost přece jen není úplně hnědá...

PETRA HŮLOVÁ: STRUČNÉ DĚJINY HNUTÍ

Aknihahnuti

Proč se u nás vydávají stoliduoidní knihy?

Asi neexistuje návod, jak se stát spisovatelem. Kromě talentu je k tomu podle mne nutná i jistá životní vyzrálost, skromnost, trpělivost a zřejmě i další vlastnosti, uschopňující člověka ke sdělení určité myšlenky druhým lidem tak, aby u nich našla adekvátně rezonující ohlas. Určitě však můžeme vcelku snadno demonstrovat, jak se spisovatelem nestát – příkladů tohoto druhu máme na naší literární scéně přehršle. Namátkou jsem vybral Petru Hůlovou, patřící mezi ty „spisovatelky“, které se k tomuto pro ně evidentně nedostižnému titulu snaží dostat nikoli výše zmíněnou „normální“ cestou tvrdé sebekázně, ale metodou pokus-omyl. Ta ovšem v literatuře nemůže vést k ničemu dobrému.
Silové řešení, kdy Hůlová produkuje jednu knihu za druhou v bláhové naději, že „jednou to přece musí vyjít“, je na jednu stranu marné, pošetilé a nakonec i komické, bohužel v pokleslém prostředí knižního velkoprůmyslu současné české provenience se vždy znovu najde dost těch, kteří nahé královně po každé další slátanině mažou kolem pusy med lichotek o krásných nových šatech, jimiž se ozdobila. Jinak tomu patrně nebude ani v případě posledního výplodu Petry Hůlové s názvem Stručné dějiny Hnutí, v němž autorka nejenže pokořila všechny hranice stupidity, nevkusu a prvoplánové bezradnosti, ale pravděpodobně nad sebou definitivně zlomila hůl i v očích těch, kdo jí stále ještě dávali šanci a kupovali si její knihy v naději, že tentokrát se už snad možná zablýskne na lepší časy... Ne!
O zoufalé absenci inspirace a intelektuální prázdnotě svědčí už to, o čem se Hůlová rozhodla psát tentokrát. Po feministických agitkách totiž pravidelně sahají ti, kdo se totálně vypsali, nemají již co říct a přesto by tolik, tolik chtěli, aby se o nich ještě nějakou dobu mluvilo a psalo a třeba je i nějaký kamarád z mokré čtvrti propasíroval do poroty Magnesie Litery. Naši psavkyni sice naštěstí trklo, že zvolené téma je příliš pitomé na to, aby se v jeho intencích dalo napsat něco smysluplného a že tudíž její jedinou možností je pokusit se o parodii, ale to si pěkně naběhla. Tento literární žánr se totiž také musí umět, rozhodně to není tak, že by se v něm dalo autorovo neumětelství zamaskovat plácáním pátého přes deváté. Podívejme se ale na tu knížku blíže.
Nacházíme se ve světě, jak bude vypadat někdy v roce 2150. Antagonistický svár mezi pohlavími je vyřešen, muži a ženy koexistují ve vzájemné psychosomatické harmonii a k úplnému vítězství idejí nevolnosti, rovnostářství a bratrovražednosti zbývá jen jediné – dopřevychovat těch pár nešťastnic, které se v důsledku neuvědomělosti, předsudků a zažitých stereotypů nejsou schopny osvobodit od buržoazního nazírání na muže, manželství a rodinu a stále se zdráhají přijmout svou avantgardní roli světlonošek nové éry. Správná budovatelka bezpohlavní společnosti je přece frigidní asexuální ženština, která se nikdy nesníží k tomu, aby své mužské protějšky poměřovala prizmatem tělesnosti, vnějšího vzhledu či šarmu. To opravdu hodnotné, co v poslední instanci dělá muže mužem, se přece skrývá v jeho nitru a je očím neviditelné! Vnější krása je polní tráva, která dříve či později uvadne a vpravdě plnohodnotný vztah dvou bipohlavních bytostí se dá tudíž vytvořit jen a pouze na bázi duševního souladu. Většina žen to již naštěstí dávno pochopila, těm zbylým je to třeba vysvětlovat a pro zvlášť těžké případy obsedantní zatvrzelosti tu máme donucovací metody.
Věroslav (vypravěč) je koučem v internačně-nápravném středisku (tzv. Instituci) a je tedy tou nejpovolanější osobou pro seznámení čtenářů s teorií i praxí Hnutí. Vykonává záslužnou, zároveň však i náročnou práci, žádající si celého muže. Odnaučit některé pacientky animálně-reprodukčním návykům, nepodmíněně-reflexivním preferencím při výběru partnerů  a mateřským zlozvykům je běh na dlouhou trať, při němž se musí počítat i s přirozeným úbytkem feminoidního segmentu – ženy se v sebevražedném afektu vrhají do drátů s elektřinou, věší se na prostěradlech a způsobují mužským vychovatelům řadu dalších nepříjemností. Takže sláva – jsou v tom též prvky hororu a snaživí pisálci z vděčnosti za poskytnutí recenzního výtisku v knize určitě objeví i nějakou tu sociálně-třídní dimenzi či genderově angažovaný přesah...
Věroslav si také velmi dobře uvědomuje, že pro zdárné uskutečnění cílů, které si Hnutí stanovilo, má mimořádnou důležitost vytvoření nového newspeaku. Ve stručnosti to vysvětluje pro ty méně chápavé z nás polopatisticky takto: „Něco se svobodnou řečovou evolucí ujme samo. Evolucí řízenou idejemi Hnutí, protože nechat evoluci napospas jí samotné znamená, že silné bytosti dupou po slabších, znamená němé přitakání tomu, že jsme v posledku pouhá zvířata, a pokud v posledku, tak především v první řadě, a v první řadě jako podhoubí pro bod jedna: boj proti vnímání ženy jako bytosti, jejíž hodnota klesá věkem.“ To je nejchytřejší věta, kterou jsem v knížce našel a dovolil si citovat, aby případným koupěchtivým jedincům docvaklo, co je v tom bestselleru čeká. Na první pohled je patrné, že se jedná o dílo nanejvýš provokativní – pokud tedy toto adjektivum spolu s jedním mým kamarádem chápeme jako synonymum pro „stoliduoidní“.
Proč Petra Hůlová takové knihy píše? Necítí se trapně, když nějaké své veledílo uvidí za výlohou knihkupectví? Uvěřila snad pochlebování některých individuí ve svém okolí, že je „nejtalentovanější českou spisovatelkou současnosti“? Napadá mne jediné vysvětlení, jímž jsou slova Jiřího Koláře: „Neexistuje tak hloupý autor, aby nenašel ještě hloupějšího čtenáře.“ Tož tak nějak...

sobota 21. dubna 2018

JOHN VAILLANT: TYGR

Aknihatygr_2

Možná nejlepší kniha o největší kočkovité šelmě

Větší radost, než podělit se o své dojmy z knihy, která ho „dostala“, pro recenzenta asi neexistuje. Při hodnocení takovéto výjimečné publikace se totiž může rozepsat „co hrdlo ráčí“ o samých pozitivech, protože negativa jednoduše žádná nenašel. A také ví, že mu nic nebrání doporučit ji s naprosto klidným svědomím ostatním čtenářům. Možnost seznámit se s jednou z těchto „srdečních záležitostí“ jsem měl právě v těchto dnech díky nakladatelství Triton a jeho ochotně zaslanému recenznímu výtisku, takže následujícími řádky plním milou povinnost povyprávět o svých zážitcích z četby.
Mnohá zvířata, která vidíme v zoologických zahradách, si jen stěží dokážeme představit jako volně žijící v přírodě. Pro mě je jedním z nich tygr – přesto, že jejich populace se snižuje a některé poddruhy již byly vyhubeny, žijí tyto obrovité kočkovité šelmy stále ještě na několika místech planety, resp. Asie. Zvláštní postavení mezi nimi zaujímá tzv. tygr ussurijský, vyskytující se v jednom z nejvýchodnějších cípů Ruska, v oblasti, která se nazývá Přímoří či Přímořský kraj. Jde o největšího tygra vůbec, je pochopitelně přísně chráněný a pytláci, kteří by se nechali zlákat tučnou odměnou padesáti tisíc dolarů (což je cena za tygří kůži na černém trhu), musí počítat s tvrdými tresty. Tygr je plaché zvíře a člověku a lidským obydlím se obvykle vyhýbá, ovšem neplatí to vždy. Z roku 1997 je znám případ osamělého tygra-zabijáka, který se stal nebezpečným i pro lidi. Kniha s prostým názvem Tygr a podtitulem Skutečný příběh o pomstě a přežití je vylíčením tehdejších událostí z pera amerického spisovatele Johna Vaillanta. V zahraničí se jí dostalo nadšených ohlasů a nyní mohu i já potvrdit, že plným právem.
Pro nesmírné končiny Ruska, táhnoucí se od Uralu až k Beringově průlivu, Kamčatce a Sachalinu používáme obvykle označení Dálný východ, Sibiř či tajga. Zmíněný Přímořský kraj s hlavním městem Vladivostokem je ale natolik svérázným územím, že se pro něj žádný z uvedených termínů nehodí. Na pásu země mezi Čínou a Japonským, resp. Ochotským mořem totiž v průběhu věků vznikl unikátní ekosystém, v němž vedle sebe v podivuhodné symbióze žijí zástupci fauny a flóry, které od sebe za normálních okolností dělí tisíce kilometrů či celá zeměpisná pásma. Přímoří je pro tuto obrovskou koncentraci zcela odlišných zvířecích a rostlinných druhů považováno za jedno z nejpodivuhodnějších míst na Zemi.
John Vaillant je člověk, kterému podle všeho zdejší příroda učarovala, protože v Přímořském kraji delší dobu pobýval a přinesl si odtud i námět pro svou knihu. Třebaže je hlavní osou vyprávění příběh o lidožravém tygrovi, šíře záběru amerického autora je mnohem větší. A tak před námi defilují postavy pytláků, mnohdy z nouze a nezbytí lovících tygry v naději, že si za utržené peníze opraví dům či finančně pomohou živořící rodině, bohatých a bezskrupulózních oligarchů, kteří střílí tygry pro zábavu a „adrenalin“ i nejrůznějších zálesáků, upřednostňujících život v divočině před civilizací. Ochránci přírody tu nemají jednoduchou pozici, naštěstí se většinou jedná o nadšence, jejichž primární motivací nejsou peníze, ale úcta a obdiv k vznešeným predátorům, po léta balancujícím na hraně vyhubení. Právě díky nim se tady situace kolem tygrů zlepšila natolik, že dnes jich v Přímoří žije cca 350 kusů. Historická expozé, jimiž je kniha prokládána, jsou velkolepým svědectvím o koexistenci lidí a šelem na tomto čarokrásném „kousku“ země, o proměnách časů, zanechávajících zde své povětšinou negativní stopy či o statečných mužích, uvědomujících si důležitost zachování tygří populace pro příští generace a podstupujících v tomto směru často vpravdě heroický zápas se státní byrokracií, ideologickými předsudky a ekonomickými zájmy. Hlavní „postavou“ knihy je však Panthera tigris altaica neboli tygr ussurijský, o kterém se čtenář dozví takové množství někdy až dechberoucích informací, že si toto nádherné zvíře jednou provždy zamiluje.
Při čtení jsem měl často dojem, že autorem Tygra je Jack London či Ernest Thompson Seton, tak procítěně a dojímavě jsou mnohé pasáže napsány. Domnívám se, že Johna Vaillanta můžeme k těmto velkým spisovatelům směle přiřadit, neboť svou fascinací divokou přírodou i literárním stylem, jímž své nadšení dovede přenést na čtenáře, je jim velmi blízký. V každém případě – výborná kniha!

pátek 20. dubna 2018

HAIKU (127)


L á n y   ř e p k y

p o l n í   c e s t a   n a   c h v í l i

p r o z r a d i l a   ž l u ť á s k a

pondělí 16. dubna 2018

ELEONORE SCHÖNBORNOVÁ: ŽIVOT SE NEDÁ PLÁNOVAT

Aknihazivot-se-neda

Kniha vzpomínek graciézní a skromné šlechtičny

Již úctyhodných 87 svazků vydalo nakladatelství Academia v prestižní edici Paměť. Životní osudy lidí nejrůznějšího „druhu“ (čímž je myšleno společenské postavení, politická orientace a světový názor), které před námi defilují ve své úžasné rozmanitosti, vždy spojuje jeden společný jmenovatel – a tím je prvek jakéhosi „dobrodružství“ (někdy očividného, jindy více či méně skrytého), jež je v jejich příběhu obsažen. Jmenujme za všechny alespoň knihy Pražský Maigret o legendě české kriminalistiky Karlu Kalivodovi, Vzpomínky Otto Wichterleho, Dny mého života (Vzpomínky na Gulag) Heleny Fritscherové či válečné paměti Byl jsem Mengeleho asistentem, které napsal Nyiszli Miklós. Je jisté, že ve srovnání s těmito publicisticky „atraktivními“ tituly mohou paměti Eleonory Schönbornové působit všedně a nezáživně. Pozorný čtenář ovšem brzy zjistí, že i tato kniha je důležitým střípkem do mozaiky historie, konkrétně tedy dějin 20. století, který nám zprostředkovává pozoruhodná žena se srdcem na dlani.
Narozena v Brně 14. dubna 1920 se dnes osmadevadesátiletá šlechtična ohlíží za životem, kterým proplouvala zdánlivě klidně a bez větších otřesů, kterýžto pohled je ovšem dost relativní. U každého lidského osudu je totiž třeba vycházet z perspektivy, která se před ním na samém začátku otevírá a tady je třeba říct, že v případě Eleonory Schönbornové se její životní cesta neubírala ideálním, „nalinkovaným“ směrem, takovým, který jí sudičky vložily do kolébky. Jinými slovy – to, co by člověk z jiné, řekněme nižší vrstvy považoval za „výhru“ a možnost narodit se do takovéto rodiny by bez rozmýšlení „bral všemi deseti“, se dá jejíma očima vnímat jako sociální degradace, propad ve společenské hierarchii o několik žebříčků dolů. Mám na mysli fakt, že kdyby se dějiny ubíraly „přirozeným“ směrem, utvářel by se život této ženy mnohem „noblesněji“ a „vznešeněji“.
Vyrůstala v Račicích, malé vesničce nedaleko Brna, jíž vévodí krásný zámek, a ačkoli „modrá krev“ se v Československé republice nejenže „nenosila“, ale byla spíše přítěží, patřila rodina malé Eleonory k místní „honoraci“. Z úvodních kapitol mimo jiné vysvítá, že rozpad Rakouska-Uherska měl možná víc negativ než pozitiv a že za „žalář národů“ nepovažovali Habsburskou monarchii zdaleka všichni Češi. Tento „politicky nekorektní“ názor by se už konečně měl vzít v potaz alespoň při historickém bádání, když to patrně nelze čekat od propagandy, neustále pějící oslavné ódy na Masarykovu první republiku...
Kniha je vlastně rodinnou kronikou, doprovází ji velké množství fotografií a autorka nás nechává nahlížet do života společenské „smetánky“ své doby z nejrůznějších úhlů pohledu. Mimo jiné je zřejmé, že o kolaboraci s nacisty v období 2. světové války nemůže být u její rodiny ani řeči, ovšem na druhou stranu též absentuje jakýkoliv zaznamenáníhodný projev odporu. Jestliže však tíha válečných událostí na ni dopadala nepoměrně méně než na běžné lidi, pak to vůbec neznamená, že by tyto roky prožívala Eleonore v klidu a štěstí. V prvních letech po válce se navíc musela vypořádávat s existenčními problémy a tu je třeba k její cti říct, že se dokázala postavit k práci i životu tak, jak bychom to u šlechtičny nejspíše nečekali. Starost o děti, manželství, které mělo daleko k ideálu, nutnost živit rodinu, stěhování z místa na místo – toto všechno přetvořilo někdejší „princeznu“ v ráznou, samostatnou a sebevědomou ženu, plnou optimismu a naděje ve svou šťastnou hvězdu. Uveďme též jednu „pikantnost“ – synem Eleonory Schönbornové je vídeňský arcibiskup Christoph kardinál Schönborn, který byl po odstoupení Benedikta XVI. z úřadu považován za jednoho z kandidátů na papeže!
Baronesa Eleonore Ottilie Hilda Marie von Schönborn, rozená von Doblhoff (jak zní celý její titul) napsala krásné a procítěné memoáry, které podle mne ocení zejména čtenářky, neboť dáma z „vyšších kruhů“ tu před nimi vystupuje v roli „normální“ ženy, která se přes svůj šlechtický původ musela často protloukat životem úplně stejně jako lidé „neurození“.

neděle 15. dubna 2018

ХАЙГА (3)



                                             А в г у с т о в с к а я   н о ч ь     
                                                           
                                                    у ж е   н е   з н а ю 
                                                     
                                              ч т о   е щ е   п о ж е л а т ь


čtvrtek 12. dubna 2018

VÁLKA JE COOL

Aaaputina_2

Malé zamyšlení nad novinářskou blbostí

Také jste si všimli, jak mainstreamoví propagandisté tváří v tvář možnému válečnému střetu mezi Ruskem a USA stáhli ocas mezi nohy a najednou nevědí, co (a hlavně jak) mají psát? Ti, kteří jindy všechno ví a všude byli a jsou tak moudří, že nám do omrzení sugerují, co si máme myslet, tak tito chytrolíni náhle ztratili řeč a jsou úplně grogy. Jak je to možné?
Inu, tito všeználkové si s hrůzou uvědomili, že se chytli do vlastní pasti – silácká slova o hrdinné Americe, která těm Rusákům v Sýrii ukáže, zač je toho loket, bylo snadné vykřikovat v situaci, kdy se nic nedělo. Nyní, kdy konflikt je na spadnutí a sám generalisimus Pavel začal mírnit svou protiruskou rétoriku a vyzývá k jednání s Putinem, spadla našim škrabalům čelist. Mají problém a to nikoli malý, neboť vůbec netuší, jak by se vlastně mělo (pokud k ní dojde) o válce psát...
A tak se dozvídáme, že to prý bude jen taková malá válka, spíše válčička. K břehům Sýrie připlují lodě a přiletí letadla, každá strana vystřelí pár raket, zkontroluje se, co zasáhly a kdo vyhrál a šmytec. Nás (tedy Evropské unie a České republiky) se to nijak nedotkne, můžeme proto být úplně v klidu a dál řešit dvojitou kvalitu potravin. Obsedantní snaha médií za každou cenu bagatelizovat celou situaci má pochopitelně jediný cíl a to zamaskovat před lidmi fakt, že pokud skutečně dojde k válce mezi velmocemi, pak se vojenské akce rozhodně neomezí jen na použití konvenčních zbraní. Z logiky věci vyplývá, že se ke slovu dostanou i jaderné systémy, schopné zničit planetu.
Za takového stavu věcí by ovšem měla být činěna příslušná opatření – od sdělovacích prostředků bych např. očekával instrukce, co dělat při atomovém útoku, informace o podzemních krytech, návody ke správnému použití IPCHO (individuální prostředky protichemické ochrany) atd. Nic z toho se neděje – a přitom je národu triumfálně sdělováno, že už je ve vzduchu i americké letadlo „posledního soudu“!
Takže tak. Téma války je dnes sice cool a in a tudíž se o ní musí od rána do večera mluvit, ale na druhou stranu se nic nemá přehánět, že. A hlavně žádné hoaxy, konspirační teorie a fake news – nejsme přece dezinformační weby, ale seriózní zpravodajské portály! Až budou vybuchovat jaderné hlavice, přineseme o tom obsáhlou reportáž přímo ze zasažených míst, ovšem takovým způsobem, abychom nešířili paniku. Vždyť nás na podzim čekají volby do místních samospráv.
Víte, že se války v Sýrii kromě Ruska a USA zúčastní i Írán, Izrael, Turecko, Francie, Anglie, Německo, Saúdská Arábie, Pobřeží Slonoviny a Čína? A že se všichni chtějí pochlubit svými vyspělými technologiemi? Válka je dnes prostě cool...
Ale nebojte se, žádná nebude.

středa 11. dubna 2018

HAIKU (126)


N o č n í   h u d b a  –

m o u   k y t a r u   d o p r o v á z í

s o u s e d   n a   z e ď

pondělí 9. dubna 2018

DRAMATICKÝ VÝVOJ V KAUZE SKRIPAL!

Aanovicok

Co se skutečně stalo aneb zfušovaná práce MI6!

K nečekanému obratu došlo včera v ostře sledovaném případu trojitého agenta Sergeje Skripala poté, co se k záležitosti vyjádřil příslušník české Bezpečnostní a informační služby Karel Koumák. Ukazuje se, že hlavní roli zde opravdu hraje Novičok a stopy vedou jednoznačně do Ruska. Při zkoumání bližších souvislostí však vychází najevo, že britská tajná služba MI6 nevyhodnotila některé údaje správně, čímž došlo k posunutí celé kauzy do úplně jiné roviny. A jak to tedy bylo celé doopravdy? Dejme slovo Karlu Koumákovi:
„Skripal je známý svou láskou k drobnému domácímu zvířectvu. Pýchou jeho chovu bylo morče jménem Novičok, které si před lety přivezl do Anglie ze světoznámého Mičurinova šlechtitelského ústavu nedaleko Moskvy. Toto morče se v posledním roce zúčastnilo několika soutěží, v nichž pokaždé obsadilo první místo. Zvláště vítězství na nedávném pařížském mistrovství Evropy domácích hlodavců bylo impozantní – Skripalovo morče se stalo miláčkem francouzských dětí, placek s nápisem Je suis Novitschok se prodalo neuvěřitelných dva miliony kusů a export ruských morčat do západních zemí dosáhl navzdory sankcím EU nebývalých rozměrů. Bylo jasné, že Novičok bude hlavním favoritem i na mistrovství světa domácích mazlíčků, které má koncem letošního dubna hostit Praha.“

Amorce_2

(Poslední foto morčího přeborníka – Novičok na pařížském ME)

Podle Koumáka to bylo tak, že Angličané před časem požádali BIS o spolupráci při eliminaci Novičoka, k níž mělo dojít při jeho převozu do Prahy podáním blíže nespecifikované nervově-paralytické látky s názvem Tuzemák. Zmíněná akce však byla naší zpravodajskou službou vyhodnocena jako příliš nebezpečná a její případný neúspěch hrozil přerůst v mezinárodní skandál s nepředvídatelnými následky:
„Jasně jsme Britům řekli, že s touto záležitostí nechceme mít nic společného. Otrávit takové morče, to není jako zastřelit Mrázka. Zvíře je neustále pod dohledem chovatelského týmu a dostat se k němu je prakticky nemožné.“
MI6 se tedy rozhodla provést přísně tajnou operaci sama a využila k tomu chvíli, kdy se Skripal vydal do Salisbury na nákup krmivové směsi pro svého miláčka. Do jeho domu vstoupilo několik desítek agentů a pod záminkou přeočkování Novičoka před cestou do Prahy se jim podařilo přelstít Skripalovu dceru a morče unést. Julija záhy zjistila, že se stala obětí zákeřného útoku a rozjela se do města, aby okamžitě informovala svého otce o zmizení Novičoka. Skripala tato zpráva doslova zdrtila. Koumal tvrdí, že se dokonce musel posadit na lavičku v parku:
„Vypadalo to, že to bude jeho smrt, vždyť Novičok byl takřka smyslem jeho života. Pro otce s dcerou nakonec kdosi zavolal záchranou službu a byli převezeni do nemocnice.“
Když MI6 zjistila, že plán selhal, Novičoka otrávila a jeho tělo zpopelnila. Byl vypracován nový scénář, podle nějž za Skripalův kritický zdravotní stav může Novičok a na vině jsou Rusové. Karel Koumák nedokáže skrýt své opovržení vůči britské tajné službě:
„V MI6 pracují naprostí břídilové. Bylo jasné, že se Rusové dříve či později budou zajímat, kde je Novičok. Když pak skutečně došlo k oficiálnímu dotazu na zdravotní stav morčete, museli Britové s pravdou ven. Novičok je po smrti a odvolané diplomaty také už nikdo nevrátí.“
Na následné tiskové konferenci promluvil Vladimír Putin a nebral si žádné servítky:
„Čert vem diplomaty – tady jde o něco mnohem vážnějšího, totiž o život nevinného zvířete. Pokud budou podobné provokace ze strany Velké Británie pokračovat, Rusko zváží další postup a není vyloučeno ani to, že zastaví vývoz svých morčat do Evropy!“
Podle posledních informací se Julija Skripalová již zotavila a i jejímu otci se naštěstí daří dobře. Dokonce uvažuje o koupi nového morčete, z něhož se pokusí vypěstovat příštího šampióna...

sobota 7. dubna 2018

SUSANNE JANSSONOVÁ: RAŠELINIŠTĚ

Akniharaselina_2

Vynikající debut – Rašeliniště je „severskou detektivkou“ par excellence! 

Vzpomínáte si na nejslavnější holmesiádu, jak tam na začátku sir Henry přijíždí na svůj zámek, opředený hrůznou pověstí a stojící v nehostinné, ba zlověstné krajině? Temné, ponuré místo byla ta blata, rozprostírající se okolo starodávného sídla rodu Baskervillů a ohrožující každého, kdo by se do nich opovážil lehkomyslně vstoupit – jediný krok mimo vyšlapané cestičky mohl znamenat neodvratnou smrt. A právě tento tajuplný genius loci, v němž se příběh odehrává, má na mimořádném zážitku z četby Psa baskervillského možná rozhodující podíl.
Tady je to trochu podobné. Močál, bažina, mokřad, slať, rašeliniště – je v tom vůbec nějaký rozdíl? Pro laika patrně nikoli, odborník vám ale vysvětlí, čím se tyto jednotlivé typy podmáčené země od sebe liší – a je to opravdu věda. Když to na jeho zvědavé dotazy Nathalie vysvětluje Johannesovi, pak tuto kapitolu nepřeskakujte, protože (jakkoli se může zdát nezáživná) vám pomůže orientovat se v prostředí, kde se vzápětí odehraje navýsost napínavé drama.
Zmíněná Nathalie je vědecká pracovnice, zabývající se problematikou globálního oteplování. Její práce spočívá v odebírání vzorků plynů a jejich odesílání do analytického centra za účelem zkoumání klimatických změn. Ideálním místem pro tyto odběry jsou rašeliniště a na jedno takové Nathalie přijíždí. Ubytuje se v malé chatce nedaleko zámečku, kde si od místních lidí vyslechne historii tohoto území – a není to věru nic veselého. V dávných časech se tu praktikovaly jakési hrůzostrašné rituály spojené s lidskými oběťmi a ani dnes není na rašeliništi bezpečno – například před pár lety se tady při školním výletě utopil jeden chlapec. I když se zpočátku zdá, že Nathalie v těchto končinách ještě nikdy nebyla, postupem času se začne ukazovat, že dívka před ostatními lidmi a možná i sama před sebou cosi tají. Johannes je mladý muž, student umělecké školy z nedalekého města, věnující se ve volném čase běhání podél rašeliniště, takže seznámení se s Nathalií je jen otázkou času. Jednoho dne jej však někdo přepadne a zraní a vyšetřování této události začne pozvolna odhalovat mnohá další tajemství, vznášející se nad přízračným mokřadem...
Na to, že se jedná o její prvotinu, je kniha švédské autorky Susanne Janssonové neobyčejně vyzrálá a troufl bych si dokonce říct, že většinu současné produkce v této žánrové oblasti kvalitativně i převyšuje. Určitě se na tom podílí umístění děje do „baskervillské“ krajiny, ovšem to by samo o sobě nestačilo. Především jde o to, že začínající spisovatelka výborně pospojovala několik dosti odlišných literárních sekvencí do jednoho celku, a to bez toho, aby se přitom nějak narušila jejich logická provázanost. Tajemné rašeliniště a děsivé legendy o hrůzách, ke kterým na něm kdysi docházelo, podivný stařec, žijící zde již několik desetiletí a věřící na jakousi neznámou sílu, vycházející z hlubin země, Nathalie a její podezřelá minulost – není toho rozhodně málo, nad čím se nám tají dech.
Janssonová velmi zkušeně stupňuje napětí, čtenář je vtahován do děje s takovou silou, že zapomíná na čas a když zjistí, že se mezitím přehoupla půlnoc, jen nerad si od Rašeliniště na pár hodin odpočine. Ráno se k němu totiž musí vrátit a dozvědět se, koho vlastně tento zapomenutý kout země inspiroval ke všem těm zločinům. Je pravda, že asi v polovině knížky jsem si říkal, zda švédská autorka nepopustila uzdu své fantazii až příliš, ale stejná myšlenka pravděpodobně napadla i ji, takže se do té doby spíše mysteriózně laděný příběh začal navracet do racionálních poloh. Hodně k tomu přispěla postava policejní fotografky Maji, která je určitým protipólem Nathalie, obě ženy se však zajímavým způsobem doplňují a v komplikovaném pátrání sice pomalu, ale nezadržitelně postupují kupředu. Překvapivé a přitom naprosto „uvěřitelné“ vyvrcholení celého dramatu je pak důstojnou tečkou za skvělou detektivkou.
Doporučuji!

čtvrtek 5. dubna 2018

POETICKÉ KOMENTÁŘE (157)

Astudanka

P a k   ž e   n e m a j   č e s k á   d ě c k a
p o e t i c k á   s t ř e v a !
T a h l e   b á s e ň   j e   f a k t   p e c k a
m i l á ,   n ě ž n á ,   b e z v a . . .

ХАЙКУ (42)


Д е р е в е н с к и й   ф у т б о л

л а з е й к и   в   з а б о р е

б е с п л а т н ы

pondělí 2. dubna 2018

CHRISTIAN NORBERG-SCHULZ: GENIUS LOCI

Aknihageniusloc

Pokaždé, když se procházím po Praze (mám ve zvyku – byť bydlím dost daleko – naše hlavní město alespoň jednou za rok navštívit), zažívám kromě obdivu ke všem těm krásám kolem sebe i pocit jakési melancholické marnosti. Napadá mě totiž, že i kdybych tu chodil celý život, stejně nemám sebemenší šanci prohlédnout si všechno, co toto město svým návštěvníkům nabízí. Vůbec to nebude přehánění, když řeknu, že např. jeden každý dům na Malé Straně je památkou par excellence, která si zaslouží, aby se u ní člověk zastavil a seznámil se s její historií. A těch budov, na nichž je umístěna pamětní deska s odkazem na velikána, jehož život byl s tímto místem spojen! Pokračovat by se dalo do nekonečna, vyjmenovávat však všechny pražské pamětihodnosti teď není mým záměrem.
Zajímá mě totiž něco jiného. Genius loci neboli „duch místa“ – co to vlastně je? Jistě nic takového, co by se dalo měřit či vážit, určitě však zároveň cosi reálného, co můžeme sice „jen“ mimosmyslově, ale přitom mimořádně intenzivně vnímat. Snad každý, kdo stojí na Karlově mostě a dívá se na Hradčany, „něco“ cítí. A stejné je to i v Nerudově ulici, na Staroměstském náměstí, ve Zlaté uličce a na tisíci dalších místech. Franz Kafka, zdejší slavný rodák, vyjádřil jednou tu obrovskou přitažlivou sílu města slovy: „Praha se nikoho nepustí. Ta milá matička má drápky!“ Abych parafrázoval jiného klasika, Kafka byl „raněn sudbou Prahy“ a stejně jako bezpočtu dalších lidí mu uhranula natolik, že si život bez ní nedokázal představit.
Po kratším úvodu se nyní tedy dostávám ke knize Genius loci (Krajina, místo, architektura), jejíž norský autor Christian Norberg-Schulz je podle všeho odborníkem, který jako málokdo jiný umí běžnému člověku podat zasvěcené informace o tom, co to vlastně ten mysteriózní „duch místa“ je. Jak jsme si již řekli, ty pocity tváří v tvář nějaké monumentální městské scenérii zakoušíme všichni – ovšem dát jim racionální vysvětlení či zdůvodnění je nad naše síly. Proto slaví norský znalec architektury se svou knihou takový úspěch – dokázat srozumitelně vysvětlit, že kromě své nedefinovatelné a neuchopitelné „rubové stránky“ má genius loci i tu lícovou, která se dá zkoumat přímo s vědeckou přesností, to je opravdové umění. Za účelem názorné demonstrace svých postulátů si Christian Norberg-Schulz vybral tři města – Řím, Chartúm a... Prahu!

Recenze zde:


neděle 1. dubna 2018

KDO JSOU VRAZI JÁNA KUCIAKA?

Asorosmajden

Pučisté na Slovensku prohráli

Nyní, kdy Majdan na Slovensku zkrachoval, pučisté utrpěli zdrcující porážku a mnohé věci se vyjasnily, není nijak obtížné pochopit, o co vlastně šlo. V první řadě je jasné, že proběhl regulérní pokus o státní převrat, který byl odstartován bezprecedentní „sakrální“ vraždou dvou mladých lidí, za jejichž smrtí nestojí ani italská mafie a ani žádné podnikatelské podsvětí, ale nájemný vrah, jednající na příkaz někoho z okruhu Kuciakových „přátel“. Mladý novinář a jeho snoubenka se stali obětí spikleneckého komplotu, když byli vlastními lidmi vybráni za nedobrovolné mučedníky a položeni na obětní oltář ve jménu „evropských hodnot“.
Multikulturalismus, genderová ideologie, homomanželství a homoadopce, destrukce tradiční rodiny a vůbec všechno to, co je v západní Evropě již dávno normou, se země v její východní části dlouhodobě zdráhají přijmout za své. Proto bylo z pohledu pučistů třeba přistoupit k radikálnímu řešení a Slovensko bylo vybráno jako země, jejíž ukrajinizace měla vrazit zničující klín do jednoty států V4. Ján Kuciak byl ideální obětí, zavraždění druhého člověka sice v plánu nebylo, ale nakonec musel být jako nepohodlný svědek rovněž umlčen. Toto všechno je dobré si uvědomit, abychom nikdy nezapomínali na to, čeho jsou schopni lidé, neustále se ohánějící demokracií, svobodou a lidskými právy...
Ještě než byla mrtvá těla nalezena, zahájily se přípravy na „spontánní“ akce občanů. Demonstrace na náměstích slovenských měst se však nezvrhly v násilí a chaos, jak předpokládaly strůjci protestů, rekrutující se z rozličných neziskových a nevládních organizací. Ani protiústavní aktivity prezidenta nakonec nevedly k plánovanému cíli, tj. rozložení státu a celospolečenské anarchii a následnému uchopení moci „proevropskou“ vládou. Slováci se ve své velké většině naštěstí projevili jako vyspělý a morálně odolný národ, takže pokus o majdanizaci dopadl žalostně. Jeho protagonisté se teď ze všech sil snaží zamést za sebou stopy, popř. zmizet v cizině, každému je ovšem jasné, kteří lidé to jsou.
O tom, že Slovensko zůstalo svéprávným státem svědčí např. to, že se nepřipojilo k davové hysterii, neuvěřilo „jasným důkazům“ o vině Putina v kauze Skripal a nevypovědělo ruské diplomaty. Zbývá tedy už jen jediné – vypátrat vraha Jána Kuciaka a jeho snoubenky. Až se tak stane a ukáže se, že za tímto odporným zločinem stála nikoli italská, ale úplně jiná mafie, totiž šedé eminence z neziskovek, bude to poslední a snad i definitivní tečka za slovenským Majdanem.