čtvrtek 28. prosince 2017

JIŘÍ BÍLEK: POMOCNÉ TECHNICKÉ PRAPORY

Knihaptp

Padesátá léta – komunistický režim a tzv. „politicky nespolehliví“ mladí muži

Komunistická strana Československa se po celou dobu svého vládnutí opírala o represivní aparát, nemilosrdně potlačující sebemenší projevy občanského vzdoru a nesouhlasu s totalitním režimem. Nejbrutálnějším obdobím komunistické diktatury pak byla bezesporu tzv. padesátá léta, která by se dala časově ohraničit únorovým převratem v roce 1948 a smrtí Stalina a Gottwalda v březnu 1953. V rozmezí těchto pěti let byl u nás praktikován masový teror proti celým skupinám obyvatelstva, na základě svévolně přijímaných kritérií označovaných za „třídní nepřátele“. Českoslovenští soudruzi byli v tomto směru vskutku výbornými žáky svých sovětských učitelů, protože v žádné jiné socialistické zemi se proti „reakčním živlům“ nepostupovalo tak krutě jako právě u nás.
Jakkoli jsou zločiny komunismu vcelku dobře známy a solidně zdokumentovány, objeví se občas některá bílá místa, která si zaslouží nového a důkladnějšího prozkoumání, neboť by bylo nejen chybné, ale i nespravedlivé zapomenout např. na ty, kdo byli státními represáliemi zasaženi sice nepřímo, ale v žádném případě nikoli méně citelně. V prvé řadě mezi ně patří tisíce mladých mužů, kteří vykonávali vojenskou službu u tzv. pomocných technických praporů.
Dnešní pohled na „pétépáky“ neboli „černé barony“ je bohužel do značné míry zkreslen některými jednostranně zaměřenými knihami a filmy, takže v obecném povědomí je služba u PTP vnímána takřka jako synonymum pro dva roky plné legrace, švejkování a „vyjebávání“ s tupými důstojníky a politruky. Jistě, tuto stránku pétépácký život měl určitě také, ovšem v první řadě se jednalo (jak ostatně říká podtitul knihy Jiřího Bílka) o „jednu z forem zneužití armády k politické perzekuci“.
Zatímco bezpečnostně-represivní aparát (Sbor národní bezpečnosti, Lidové milice, Československá lidová armáda) byl vytvářen na přísně stranickém základě, v případě mladíků, plnících svou dvouletou brannou povinnost, stál režim před jistým problémem. Tito muži se totiž rekrutovali ze všech společenských skupin a byli mezi nimi tudíž i lidé tzv. „politicky nespolehliví“. Protože komunisté nechtěli, aby armáda byla infiltrována „antisocialistickými elementy“, rozhodli se pečlivě prozkoumat politické postoje a tzv. „třídní původ“ každého jednotlivého vojáka. Pro ty, kdo tímto kádrovacím sítem neprošli a o jejichž „socialistickém uvědomění“ tudíž panovaly pochybnosti, byly vytvořeny speciální útvary s dosti eufemistickým názvem pomocné technické prapory.
Kniha Jiřího Bílka podrobně, srozumitelně a zároveň i čtivě seznamuje čtenáře s tímto zvláštním druhem vojska. Ačkoliv jde o literaturu faktu, které je obvykle vlastní věcný, informativní literární styl, tato publikace se kromě faktografické preciznosti vyznačuje i mimořádnou sugestivností. Je to do jisté míry dáno absurditou celého kádrovacího systému a kritérii, podle nichž se posuzovala politicko-společenská způsobilost, resp. nezpůsobilost branců k výkonu vojenské služby u ČSLA. „Majitelé velkých činžovních domů a jejich synové, kteří projevují nepřátelský postoj k lidově demokratickému zřízení“, „osoby často měnící zaměstnání“, „šmelináři a osoby dopouštějící se velkého křečkování“ – tito a mnozí další byli automaticky kandidáty na zařazení do PTP. Nehledě na to, že takovéto praktiky neměly oporu v zákonech, jejich uvádění do života se setkávalo s permanentními organizačními problémy, které se řešily takříkajíc za pochodu. Když se praxe posléze ustálila, vypadalo to zhruba tak, že příslušníci pomocných technických praporů prodělávali pouze pořadový výcvik beze zbraně a následně byli využíváni jako levná pracovní síla při stavbě silnic a železnic, popř. v hornictví a ve vybraných průmyslových odvětvích. Tato „vojenská služba“ bývala často prodloužena o tzv. „mimořádné vojenské cvičení“ – běžně se stávalo, že v den odchodu do zálohy (tj. civilního života) byl příslušníkovi PTP předán povolávací rozkaz k nástupu na mimořádné cvičení, takže se obratem vrátil tam, odkud právě odešel. Jednalo se v podstatě o systém nucených prací, maskovaný tzv. výkonem vojenské služby.
Skoro polovinu publikace tvoří přílohy – ve většině případů jde o dobové úřední dokumenty, svědčící o naprosté zvůli komunistické moci, systematicky prověřující všechny mladé muže, přičemž ti, jimž byla dána nálepka politicky nespolehlivé osoby, museli dva i více roků dřít na „stavbách socialismu“, aby se na ně i po odchodu do civilu pohlíželo jako na občany druhé kategorie. Kniha Pomocné technické prapory (s podtitulem O jedné z forem zneužití armády k politické perzekuci) je fascinujícím dokumentem o jednom z nejtemnějších období naší historie a jako taková by měla být povinnou četbou především pro mladou generaci, která na zločiny komunismu pomalu začíná zapomínat.

středa 27. prosince 2017

DANIELE GANSER: NEZÁKONNÉ VÁLKY

Knihanezakonnevalky

„Autor svými publikacemi a vystupováním v médiích burcuje pozornost široké veřejnosti, aby se více zamýšlela nad stavem světa a nenechala se ovlivňovat zkreslenými zprávami mainstreamových médií.“ (z anotace ke knize)

Když ve svém novoročním projevu připomenul prezident Zeman politováníhodnou roli České televize v dezinformační kampani vůči vlastnímu obyvatelstvu, bylo to národem přijato jako adekvátní pojmenování schizofrenního stavu, v němž se naše mediální scéna zvláště v posledních letech ocitla. Pokud chce člověk získat objektivní zprávy o nějaké politické, vojenské či ekonomické události, pak ji v oficiálních médiích nenajde. Již drahný čas se totiž nacházíme v situaci, kdy cílem většiny novin, televizních stanic a internetových zpravodajských portálů není objektivní informování, ale ideologická propaganda, mající za cíl vštěpovat lidem lásku k tzv. evropským hodnotám, glorifikovat EU a NATO a vykreslovat Rusko jako zákeřného nepřítele, jemuž vládne válečný štváč Putin. Jistý činovník ČT to ostatně ve slabé chvilce řekl na plná ústa, když potvrdil, že tamější zpravodajství je vytvářeno „pod zorným úhlem eurounijních direktiv“. Na šokující status quo, kdy si občané formou koncesionářských poplatků financují tzv. veřejnoprávní a vyváženou televizi, která z nich na oplátku dělá hlupáky, je upozorňováno takřka permanentně, bohužel bez jakékoliv odezvy ze strany příslušných osob a institucí. Kavčí hory se zkrátka staly jakýmsi státem ve státě, srovnatelným s orwellovským Ministerstvem pravdy a žijícím si svým vlastním, od objektivní reality zcela odtrženým životem. Fakt, že k něčemu takovému dochází ve stále ještě demokratickém státě, absurditu tohoto stavu jen umocňuje.
Obyvatelstvu je ze strany establishmentu neustále předhazováno, že se nechává ovlivňovat tzv. proruskými, hackerskými či protiunijními weby, přičemž příčina toho, proč jsou alternativní média dnes tak populární, se cudně zamlčuje. Jak již bylo zmíněno, mainstream namísto relevantního zpravodajství produkuje předžvýkanou propagandistickou masáž, navíc čím dál okatější a primitivnější – žádný div tedy, že se lidé pídí po informacích takříkajíc z druhé strany. Je to smutné, ale je to tak – doba se v tomto ohledu skutečně vrátila a funkci Hlasu Ameriky a Svobodné Evropy z časů komunismu dnes plní TV Prima, Parlamentní listy a Pravý prostor.
O něco lepší situaci můžeme bohudík registrovat v oblasti knižní produkce. Ať už je důvod toho, proč bdělému oku cenzorů unikají „závadné“ publikace, jakýkoliv, fakt je ten, že občas se na pultech našich knihkupectví objeví kniha, dokonale bořící mýty oficiální propagandy, týkající se migrantské krize, fungování EU, problematiky tzv. neziskových organizací, situace na Ukrajině a podobných ožehavých témat. Namátkou bych jmenoval Poslední naději civilizace od Benjamina Kurase a Proč islám nesmí do Česka Kláry Samkové.
Do kategorie právě zmíněných knih, které bychom si měli opatřit dřív, než bude pozdě, určitě patří i Nezákonné války švýcarského historika Daniele Gansera. Podtitul Jak země NATO sabotují OSN dává tušit, že se na jejích stránkách setkáme s úplně jiným obrazem „mírotvorné organizace“, jejímž členem se před časem stala i Česká republika. Jistě – dnes už se ví či alespoň tuší, že „humanitární“ akce, které USA a země NATO bez jakéhokoliv legitimního pověření prováděly v Libyi, Iráku, Afghánistánu, Jemenu a jinde, byly akty brutální agrese proti svrchovaným zemím. Řada jiných, neméně závažných zločinů, je však nadále zahalena rouškou tajemství, neboť součástí jejich páchání vždy byly i masívní zastírací kampaně, které měly za cíl znemožnit odhalení pravého stavu věcí.
O knize Nezákonné války se dá říct, že je v tomto ohledu průlomová. Čtenář je v ní nejdříve seznámen s historií a proklamovanými vznešenými ideály NATO, aby se vzápětí přesvědčil o dominantní roli Spojených států, které toto údajně „obranné“ společenství využívají jako stafáž své imperiální politiky. Je mimo jiné citován bývalý prezident Jimmy Carter, který před časem přišel s tvrzením, že USA již nejsou klasickou demokracií, nýbrž oligarchií, ovládanou mocnými finančními klany. Autor se následně zaměřuje na třináct nezákonných válek, které USA vedly od skončení druhé světové války do současnosti, přičemž nelze neobdivovat jeho dokonalou obeznámenost s fakty i literární styl, díky němuž se kniha čte jako napínavý thriller.
Írán 1953, Guatemala 1954, Egypt 1956, Kuba 1961, Vietnam 1964... Nezákonné války USA pokračují takřka kontinuálně až do dnešní doby a každá z nich je na stránkách knihy prezentována úplně jinak, než jak činí hlásné trouby americké propagandy, k nimž bohužel musíme zařadit i Českou televizi. Na mě osobně udělala největší dojem brilantní analýza událostí na Ukrajině. Jak je z faktů uvedených švýcarským historikem patrné, byly tamější protivládní protesty od samého počátku v režii Spojených států, usilujících získat v této oblasti dominantní postavení na úkor Ruska. Odposlechy telefonických rozhovorů různých amerických činovníků z té doby nenechávají nikoho na pochybách, že tzv. Majdan byl z jejich strany zneužit k zosnování protistátního převratu a k odstranění legitimního prezidenta Janukoviče. K dosažení tohoto cíle se USA neštítily ani tak zvrácených prostředků, jako byla střelba do demonstrantů 20. února 2014 a následná diskreditační kampaň vůči provládní bezpečnostní jednotce Berkut. Následné vyšetřování tohoto hrůzného incidentu vyznělo do ztracena poté, co se začalo ukazovat, že stopy vedou ke gruzínským odstřelovačům, povolaných za tímto účelem do Kyjeva proamerickou loutkou Saakašvilim. Dodejme, že informace tohoto charakteru byly českými sdělovacími prostředky systematicky cenzurovány, a to včetně smutně proslulého případu z Oděsy, kde ukrajinští fašisté z tzv. Pravého sektoru 2. května 2014 bestiálně zavraždili desítky „proruských“ obyvatel, přičemž z tohoto zločinu nebyl dodnes nikdo obviněn.
Jak už jsem předeslal v úvodu, lidé v dnešní České republice musí často vynakládat značné úsilí, aby se dostali k věrohodným a necenzurovaným informacím. Kniha Nezákonné války jim poskytuje jednu z mála možností, jak si udělat nezkreslený a od ideologických klišé oproštěný obrázek o vojenských akcích USA a NATO v posledních desetiletích. V době, kdy jsou čeští vojáci vysíláni na „mírové mise“ po celém světě a antiruská hysterie dosahuje vrcholu, je určitě dobré vědět, že ty „hodné“ Spojené státy, které nás „chrání“ a jimž proto musíme být vděčni a mluvit a psát o nich jen pozitivně, jsou především zemí s vlastními zájmy, pro jejichž uskutečnění neváhají zneužívat ani armád svých „spojenců“ v NATO.

úterý 26. prosince 2017

ХАЙКУ (38)


П о с т о я н н о   п а д а е т  –

в   т р е т и й   р а з   п о д м е т а ю

п е р в ы й   с н е г  


neděle 24. prosince 2017

RUDOLF VRBA: UTEKL JSEM Z OSVĚTIMI

Knihaosvetim

Nejlepší kniha o pekle zvaném Osvětim!  

Podle mého názoru jednoznačně nejlepší vzpomínková kniha z období druhé světové války a (jestli se tedy v tomto případě dá podobný termín použít) absolutní bestseller. A přitom se mi to neříká nijak lehce, neboť vyzdvihnout jednu knihu válečných memoárů chtě nechtě znamená odsunout jiné (a bezpochyby rovněž úchvatné) až na další místa v pomyslném pořadí. Ale jak se říká – vítěz může být jen jeden a pro mě jím je Rudolf Vrba se svým dechberoucím osvětimským příběhem...
Jeho kniha je vlastně psychothrillerem, který se od těch „normálních“ liší v tom nejzásadnějším – děsivý děj není výplodem autorovy fantazie, ale popisem té nejreálnější skutečnosti. Vymyslet peklo Osvětimi s její takřka k dokonalosti dovedenou vražednou mašinérií by ostatně bylo sotva možné.
Podobné knihy mají jednu „nevýhodu“ – čtenář dopředu ví, že dopadnou dobře, resp. že pisatel válečné běsnění přežije. V případě Rudolfa Vrby jsou však popisované události takového rázu, že jistota „šťastného konce“ je u čtenáře neúprosně zatlačována do pozadí a její místo neustále zaujímají nové a nové hrůzy, jimiž si vězeň prochází. Život Rudolfa Vrby byl tolikrát v ohrožení a tak často doslova visel na vlásku, že nad každou stránkou jeho pamětí prožíváme nekončící napětí a pokud si snad vydechneme, tak potom až na samém konci.
Jakkoli je hlavním tématem knihy pobyt v Osvětimi, ukončený zdařilým útěkem, autor nás seznamuje i s tím, co jeho příjezdu do tohoto vyhlazovacího tábora předcházelo. Jestliže ještě dnes někteří lidé s nostalgií vzpomínají na tzv. Slovenský štát, pak je z jeho svědectví zřejmé, že Tiso se svou vládnoucí garniturou byl jen poslušným vykonavatelem Hitlerovy vůle, což se především týkalo zacházení se Židy. Ti měli přes všechna optimistická ujišťování skončit v plynových komorách. Atmosféra strachu a podezřívavosti, všudypřítomná šeptanda o vlacích, odvážejících Židy kamsi do Polska, odkud se již nevracejí, protižidovské nálady u značné části slovenské společnosti – to byl svět dospívajícího Rudolfa Vrby. A jestliže se mu přes všechno vynaložené úsilí nepodařilo uniknout Osvětimi, pak spíš než němečtí nacisté byl tomu na vině aktivní slovenský policista, „vzorně“ plnící své služební povinnosti...
Osvětimská anabáze začala pro Vrbu 30. června 1942. Asi nemá smysl podrobně líčit, co všechno zde prožil a jakých zločinů byl svědkem, protože pouze osobní, nezprostředkované seznámení se s jeho vyprávěním může čtenáři poskytnout ucelený obraz všech těchto vpravdě hororových zážitků. Buna, Kanada, Birkenau – zdánlivě nicneříkající názvy míst, kterými si v Osvětimi prošel, dostávají v knize hrůzostrašný nádech, nepředvídatelné náhody, díky nimž se tolikrát vyhnul smrti, nás pak nechávají stát v němém úžasu nad nevypočitatelností osudu. Při četbě nás mnohokrát napadne, zda se nám to nezdá, zda opravdu mohlo něco takového jako Osvětim existovat, a když se ujistíme, že tu promlouvá očitý svědek, zmocní se nás zděšení nad tím, k jakým zločinům jsou lidé ve jménu zvrácené ideologie ochotni se propůjčit.
Kromě samotných vzpomínek je do knihy zařazena i tzv. Zpráva Vrby a Wetzlera o německých vyhlazovacích táborech Osvětim a Březinka. Přes svůj přísně informativní charakter je i tento dokument zároveň šokující výpovědí o zvěrstvech, jaké dějiny dosud nepoznaly.
Jsem přesvědčen, že bez seznámení se s knihou Rudolfa Vrby Utekl jsem z Osvětimi si nikdo nemůže udělat správný obrázek nejen o vyhlazovacích táborech, ale i o druhé světové válce jako takové.

sobota 23. prosince 2017

NORSKO, NÁŠ VZOR? (1)

Barnevernetdrak

Země, v níž už přes sto let vládne demokratický fašismus

Norsko dokázalo v posledních letech pomocí obratné propagandy dosáhnout toho, že je v zahraničí vnímáno jako vzorová demokratická země s vysokou životní úrovní, propracovaným sociálním systémem, pokrokovým zákonodárstvím a důsledným dodržováním lidských práv. Prostřednictvím tzv. Norských fondů jsou na účely sebeprezentace vynakládány obrovské finanční prostředky, posílané na účty tzv. neziskových organizací v mnoha zemích světa, které následně před svými občany glorifikují tento skandinávský stát ve výše zmíněném duchu. I u nás mnozí politici vidí v Norsku svůj vzor a rádi by v řadě oblastí společenského života (školství, rodinné právo) převzali „norský model“.
Mainstreamová média pochopitelně pečlivě skrývají skutečnost, že „je něco shnilého v království norském“, takže o faktickém stavu věcí se dozvídáme až v okamžiku, kdy se nějaká aféra rozroste natolik, že ji už nelze zamést pod koberec. Tak např. s praktikami Barnevernetu, norského úřadu na ochranu dětí, se mohla česká veřejnost seznámit až poté, co byly touto organizací odebrány děti naší občance paní Evě Michalákové.
V této souvislosti ovšem začala vyplouvat na povrch i mnohá jiná otřesná fakta, která ukazují, že metody Barnevernetu nejsou nějakou výjimkou z pravidla a že norská společnost má v sobě hluboce zakořeněné sociálně patologické rysy, charakteristické pro totalitní režimy. Pochopit dnešní šokující realitu tudíž nelze bez toho, abychom podnikli exkurzi do historie, konkrétně do doby, kdy se fašizoidní tendence v Norsku začaly formovat a prosazovat.
Vzniku samostatného státu v roce 1905 předcházela dlouhé a obtížné cesta, takže Norové od samého počátku začali vnímat svou suverenitu jako svého druhu posvátnou věc. Toto „zbožštění“ země jakožto společného údělu všech Norů mělo svůj původ v duchovní mentalitě obyvatel, charakteristické eklektickou směsicí přírodních náboženství, severské mytologie a luteránského sektářství. Nový stát, založený na přísně kmenovém základě, stál mimo jiné před otázkou, jaké postavení v něm mají mít příslušníci jiných etnik, především tedy Laponci a Tataři. Bylo rozhodnuto a v ústavě právně zakotveno, že tito lidé jsou povinni přijmout norské státní občanství a pokud tak neučiní, mají Norsko opustit. Toto nařízení se sice nedařilo důsledně realizovat mezi kočovníky v severských oblastech mimo civilizaci, ostatní „Nenorové“ v dosahu státní moci se však stali objektem převýchovných metod, mnohdy nebývale krutých. Dodejme, že Norsko museli po přijetí ústavy opustit i Židé a katolíci. Dá se říct, že právě v době krátce po vzniku samostatného státu se rasismus a šovinismus staly oficiální doktrínou, jejíž neblahé dědictví přetrvává v Norsku dodnes.
Když se podíváme na konkrétní metody, jichž se v procesu násilné asimilace používalo, neubráníme se zděšení. Tak se např. zcela vážně uvažovalo o tom, že Tataři budou fyzicky vyhubeni. K tomu sice nedošlo, ovšem zákon z roku 1934, nařizující sterilizaci Tatarů, platil v Norsku až do roku 1948, neoficiálně se v těchto praktikách pokračovalo ještě dalších dvacet let. Běžnou praxí bylo i odebírání tatarských a laponských dětí rodičům a jejich umísťování do ústavů za účelem převýchovy (podobnost s dnešním Barnevernetem bije do očí). Děti zde měly přísně zakázáno mluvit rodným jazykem a byly bestiálně mučeny, pokud se proti tomuto nařízení provinily. Už v roce 1908 byl zřízen tatarský koncentrační tábor, kde byli vězni podrobováni drastickým lékařským zákrokům (kastrace, lobotomie). Ti, kteří tato zvěrstva nepřežili, končili v masových hrobech – několik jich bylo objeveno nedaleko Osla.
Ve výčtu těchto zločinů, které prováděl norský státní aparát na „nepřizpůsobivých“, by se dalo pokračovat ještě dlouho. Je zřejmé, že fašismus ve své nejzvrácenější podobě v této zemi zapustil kořeny mnohem dřív než v Německu. Nacisté se ostatně při tvorbě svých nechvalně proslulých rasových zákonů nechali v mnoha směrech inspirovat „norským modelem“.

(pokračování)

čtvrtek 21. prosince 2017

POETICKÉ KOMENTÁŘE (154)

Aotupenci

L í b í   s e   m i   j e j i c h   n á z e v
k v a l i t a   v š a k   t r o c h u   m é n ě
a s i   z a   t o   m ů ž e   n á l e v
ž e   c h u t n a j í   o t u p e n ě

středa 20. prosince 2017

„KŘESŤANÉ“ DNEŠNÍ DOBY...

Kdo se zastane dětí, vydávaných do rukou sexuálních deviantů?

Největší tragédií dnešní doby je mimořádně „úspěšné“ pronikání homosexualistické ideologie do duchovního klimatu společnosti, s čímž jde ruku v ruce i stále se rozšiřující institucionální ukotvení tzv. „práv osob s homosexuální orientací“. Když v roce 1983 vyřadila Americká psychiatrická společnost homosexualitu ze seznamu duševních chorob, nebylo to, jak známo, z důvodu nových terapeutických poznatků, ale dlouholetého nátlaku agresivních homoaktivistů. Pomocí postupných kroků a štědrých finančních darů z „vyspělého Západu“ se pak této lobby i u nás podařilo prosadit zákon o „registrovaném partnerství“ a dnes jsme dokonce v situaci, kdy se vážně uvažuje i o „adopci“ dětí homosexuálními „páry“.
I když má většina lidí přes masívní dezinformační kampaň sdělovacích prostředků v této otázce jasno a na homosexualitu se dívá zdravým selským rozumem jako na deviaci, málokdo si troufne prezentovat své názory veřejně. Každý, kdo se k tomu odhodlá, se totiž okamžitě stává objektem zuřivých mediálních štvanic, a pokud je např. politikem, je dehonestován napříč „politickým spektrem“ včetně své vlastní strany a následně „demokraticky“ popraven. Z poslední doby vzpomeňme kupříkladu na poslankyni ČSSD Nygrýnovou, která byla „odejita“ jen proto, že měla jiný než „většinový“ názor právě na homoadopce.
Tristní je bohužel i situace v „křesťanské“ KDU-ČSL. Tato strana již dávno rezignovala na propagaci křesťanských ideí ve společnosti a svou fakticky zbytečnou existenci ospravedlňuje údajnou „obranou tradičních hodnot“. V praxi to ale vypadá tak, že poslušně plave s multikulturním proudem a pokud se proti něčemu výjimečně vymezí, pak tak činí způsobem „aby se vlk nažral a koza zůstala celá“ – jinak řečeno, aby uchlácholili kostelové voliče na Moravě, kteří jim v dobré (byť klamné) víře dávají ve volbách hlas a současně zůstali věrní „prozápadnímu“ směřování. Když tedy nastane kolize mezi glorifikovanými „evropskými hodnotami“ a křesťanskými zásadami, správný lidovec (jako třeba pan Tomáš Zdechovský) si hned ví rady!
Ve svém nedávném blogovém článku – https://zdechovsky.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=639746 – se např. domnívá, že by neměl být přijímán zákon o adopcích dětí homosexuálními páry. Kdo by si však myslel, že tento svůj postoj bude obhajovat pomocí křesťanských argumentů či dokonce citátů z Písma, hluboce se zklame. Zdechovský mluví výlučně o tom, že dětí vhodných k adopci je málo, že se na všechny žadatele zdaleka nedostává a homosexuálové ani o adopce nemají zájem! Tak nevím – kdyby bylo dětí dost a gayové zájem měli, pak by už podle Zdechovského nestálo homoadopcím nic v cestě?
Jak by podle mne měla vypadat argumentace zásadového křesťanského politika? Měl by především upozornit na to, že pokud dva muži uzavřou „registrované partnerství“, je jasné, že jsou praktikujícími homosexuály. Homosexuální jednání Církev vždy považovala za velkou mravní spoušť a za vnitřně nezřízené skutky, které v žádném případě nemohou být schvalovány (Katechismus katolické Církve). Do této mravní spouště mají být přiváděny děti?!
Zajisté víme, že Zákon je dobrý, jestliže ho někdo náležitě užívá, a přitom si je dobře vědom, že nebyl ustanoven pro spravedlivého, ale pro vzpurníky a buřiče, bezbožníky a hříšníky, svatokrádežníky a znesvěcovatele, otcovrahy a matkovrahy, vražedníky, smilníky, homosexuály, obchodníky s lidmi, lháře, křivopřísežníky a pro vše, co se příčí zdravému učení – tolik sv. apoštol Pavel. Co asi vyroste z dětí, které jsou „svěřeny do péče“ lidem z tohoto seznamu?!
Člověk samozřejmě nemusí být křesťan, aby věděl, že dát dítě homosexuálům je nejhorší zločin, jaký si lze představit, horší než vražda, protože tady se jedná o usmrcení nevinné dětské duše. Už přirozený hlas svědomí každému normálnímu člověku říká, že na tyto věci je hrůza už pomyslet. A Tomáš Zdechovský? „Diskuse o adopcích dětí homosexuály by tak měla být především věcná, slušná a oboustranně vedená bez emocí.“
Dá se o sexuálním zneužívání dětí mluvit věcně, slušně a bez emocí?!

úterý 19. prosince 2017

IVAN BLATNÝ: JDE PRAŽSKÉ DÍTĚ DOMŮ Z BIA...

Knihaivanblatny

Důstojná vzpomínka na básníka melancholických procházek po vrstevnicích času...

Musím předeslat, že nesdílím všeobecné nadšení z Blatného poezie. Jsem přesvědčen o tom, že důvod jeho současné popularity nespočívá ve výjimečnosti tvorby, ale spíše v básníkově krutém osudu, pro který by si bezesporu zasloužil hrdý, byť dnes už možná poněkud zprofanovaný titul „prokletý“. Jestliže o Verlainově slavném termínu uvažujeme v jeho původním významu, pak je ovšem okamžitě zřejmé, že mezi českými básníky druhé poloviny dvacátého století patří Ivan Blatný k těm, kterým jednoznačně náleží.
Tato „prokletost“ měla svůj původ v subtilní psychické konstituci, která, konfrontována s realitou naprosto nepoetické každodennosti (a nejen té „socialistické“, ale i „kapitalistické“) vedla takřka zákonitě k nejdříve duchovnímu a poté i fyzickému „útěku“ před nepochopitelným světem do platónské říše čistých idejí, které u něj byly synonymem poezie („sonety, jaká slast, verš za verš něžně kladu“). Paradox je pochopitelně v tom, že Blatný tomuto absurdnímu světu ve skutečnosti rozuměl mnohem lépe než většina „obyčejných“ lidí, takže i za zdmi psychiatrického ústavu byl vlastně (řečeno Rimbaudovými slovy) „skutečným vidoucím“, zaznamenávajícím na útržky papíru dějiny své duše v její „nenormálnosti“, která byla v jeho případě vyšším stupněm „normálna“.
Kdo ví, jak by se Blatného osud utvářel v případě, že by se nerozhodl k emigraci a zůstal v Československu začínajících tzv. padesátých let, je ale víc než pravděpodobné, že patrně úplně stejně. Pro jedince, kteří vybočovali z řady (přičemž pro ty, kdo tak činili „nevědomě“ svým poetickým založením, tím spíše), nebylo v takovém světě místo ani na jedné straně železné opony. „Anděl, který zabloudil na Zemi“ – to se říká o Arthuru Rimbaudovi a do jisté míry to platí i pro Ivana Blatného.
Mám v knihovně první vydání Melancholických procházek z roku 1942 s autorovým věnováním a vlastnoručními opravami tiskových chyb. Mnohé básně z této sbírky znám nazpaměť a upřímně se jim obdivuji, rád si tuto útlou knížečku občas otevřu a toulám se brněnskými zákoutími v doprovodu autora, který mi o nich vypráví takříkajíc sub specie aeternitatis. Zde se pochopitelně nabízí logická otázka, proč jsem se v úvodu k této poezii vyjádřil kriticky, když ji přitom cením tak vysoko. Odpověď rozhodně není jednoduchá.
Ano, Blatného básnický jazyk mi připadá kostrbatý a jaksi neohrabaný, zdá se mi, že je v něm až příliš patrný boj se slovy, která se nechtějí poddat vůli svého pána a vzpírají se uznat jeho nadvládu. Přes to všechno však (a tento paradox mě vždy znovu fascinuje) dokáže Ivan Blatný i s tímto nedokonalým „vybavením“ vytvářet opravdové poetické skvosty, které nás uchvacují svojí jedinečnou atmosférou jakési mysteriózní, takřka transcendentní nostalgie po vždy znovu unikajících střípcích rádoby záchytných bodů našeho pozemského přebývání...
To, pro co mě tak uchvacují Melancholické procházky, je tu více, tu méně silně přítomno i v jiných Blatného sbírkách, především však těch, v nichž je představena jeho tvorba z doby strávené za zdmi ústavu – namátkou jmenujme nádherné sonety ve Starých bydlištích. Výbor dosud nepublikovaných básní ze stejného období, který pod názvem Jde pražské dítě domů z bia... vydalo nakladatelství Druhé město, je důstojnou a s velkou láskou i pečlivostí připravenou vzpomínkou na básníka, v jehož verších lze hledat a nalézat závažné výpovědi o smyslu naší existence v proudu zdánlivě chaoticky a bezcílně ubíhajícího času.

Co budu celou věčnost dělat? 
Jediný nesmrtelný mezi šťastnými smrtelníky, 
loukotě velocipédů 
tenké a dobře vycíděné...

- - -

My ještě píšeme na motiv z Renoira,
„babičko, já chci žít“, jsem napsal v Anglesea...
Babka se usmála, tak logická, tak stará
a řekla „Pepíčku, byl jsi a budeš jsi“.

- - -

Děkuji do plástve, už rozžali jste světla, 
múzy jak povodeň a musíme se vzdát... 
Malinká muštička z Hejduka ke mně vlétla, 
popírám Hejduka, chtěl bych ji zachovat.
Chtěl bych být zcela zdráv, ať mám už ztopoření, 
Anglesea, ostrove, ztesaný do čtverce 
uprostřed věčnosti, kde letopočtu není, 
chci býti ozdoben, cen nových výherce.
Nejsem jak siláci, již nadzvedají činku, 
snědl bych celý pischingrový dort... 
Proustíčku malý můj, děkuji za vzpomínku, 
též Nezval s Bretonem nebudou bez kohort.

pondělí 18. prosince 2017

GERHARD JÄGER: Der Schnee, das Feuer, die Schuld und der Tod

Jaeger-gder-schnee-das-feuer-172635

Ein genialer Roman, der in die Geschichte der Literatur eintreten wird!

Während des Lesens dieses atemberaubenden Romans bin ich in einem bestimmten Moment unversehens an ein Sprichwort errinert worden – „Oliven lassen Öl tropfen, nur wenn sie zermalmt werden“. Und zugleich auch an das literarische Fest, das ich vor vielen Jahren erleben konnte, als ich das Buch Vernarbte Herzen von rumänichem Schrifftsteller Max Blecher kennengelernt hatte. Warum aber erwähne ich hier Tatsachen, die mit der Rezension in keinem Zusammenhang zu sein scheinen? Max Blecher hat seine Texte während des Wartens auf den Tod geschrieben, mit der Gipskruste zum Bett gebunden infolge der unheilbaren Krankheit der Wirbelsäule, wobei das Schicksal ebenfalls zu Gerhard Jäger, dem Autor Schnee, Feuer, Schuld und Tod, nicht gerade barmherzig gewesen ist, als er nach dem schweren Unfall am Rollstuhl endete. Ist es wirklich so, dass diejenigen, die das körperliche oder seelische Leiden ertragen müssen, im Vergleich zu anderen eine stärkere und zwingendere Motivation haben, ihre inneren Gefühle und Stellungnahmen auszusprechen und dass es ihnen zu diesem Zweck viel grössere Fähigkeiten der künstlerischen Begabenheiten gegeben werden?
Möge es wie auch immer sein, man wird schon seit der ersten Seiten des Romandebuts des österreichischen Autors eindeutig davon überzeugt, dass man in den Händen einen literarischen Schmuck hält, wobei man intuitiv voraussetzt, dass im dieselben meisterhaften Stiles das Buch auch weiterhin fortfahren wird. Die ganz rationale und zugleich äusserst mysteriöze Geschichte beginnt sehr ungewöhnlich – dem Fund der weiblichen Leiche im Schnee folgt eine Szene, worin sich ein achzigjähriger Greis an ein altes Ereignis errinert (eine Indianerin hat ihm vorausgesprochen, dass er zum Lebensende in die Gegend seiner Kindheit zurückkommen wird). Und zum drittenmal – dieser alte Mann sitzt im Flugzeug über dem Atlantik, damit er nach dem Landung in München nach Innsbruck fährt, um dort im Archiv eine Handschrift zu studieren. Was beabsichtigt et in diesem alten Schrift zu finden? Was für ein Geheimnis kann es sein, dass er eine mühsame Reise über die Hälfte der Erdkugel unternommen hat? Warum ist es für ihn so wichtig, vor dem Tod noch zum Ort seiner Jugend zurückzukehren? Diese dunkle Geschichte soll der Leser sowohl mit der Spannung, als auch mit der Begeisterung über die erzählerische Kunst des Autors an hundert Seiten dieser wunderschönen Saga verfolgen und allmählich enthüllen, die vom schweren menschlichen Schicksal am Hintergrund der grausamen Natur spricht.
In vier Teile verteilt, die ihr Titel kopiert, beginnt dieses Buch ähnlich wie Das Schloss von Franz Kafka – es wird das Jahr 1950 geschrieben und ins Dorf hoch in Tyrollalpen kommt Max Schreiber, ein junger Mann aus Wien, um hier das Material für das geplante Roman zu sammeln. Die Unzugänglichkeit, ja Argwohn der Bewohner angesichts seinem Interesse für die örtliche Historie behindert ihn, mit ihnen das gewünschte Kontakt zu binden und er wird vielmehr als ein Eindringlikg betrachtet, von dem man Abstand behalten sollte. Die Situation ändert sich und wird zugleich äusserst dramatisch, als der unerwünschte Gast einmal unversehens die konkrete Geschichte erwähnt, die er hier erforschen möchte. Diese literarisch ganz faszinierende Gaststätteszene bedeutet zugleich einen radikalen Riss in das bisher ruhige Flüssen des Erzählens.
Der Autor hält aber nach wie vor am grundlegenden Plan fest, wenn er mit der Hilfe der unbestimmten Hinweise, der psychologischen Feinheiten und nur sehr langsam und vorsichtig enthülten Zusammenhängen den geheimnisvollen Gang der Geschichte erhält und vor den Leser viele schwerwiegende Fragen stellt. Warum Max Schreiber, ein Intellektueller aus der Hauptstadt, ein Buch über die alte, halbvergessene Geschichte schreiben will, die sich in einem unbekannten Dorf hoch in Bergen abspielte und wahrscheinlich niemanden mehr interessiert? Was jagte ihn aus der gemütlichen wiennerischen Wohnung in Schnee, Schlamm, Kälte und kleine Stube über dem lärmenden Enrwurf? Wer ist die Frau, die er hin und wieder beim Bummeln durch Wälder und Berge sieht? Und dann kommt der weitere Bruch – das Nachtgespräch mit dem alten Pfarrer, der ihm das Geheimnis verrät, nach dem sich der Besucher aus Wien so sehr söhnt. Es zeigt sich aber gleich, dass nichts Grundsätzlichen damit gelöst wird, im Gegenteil – die Atmosphäre, die das Dorf und seine Bewohner umräumt, wird noch unheimlich und düster.
Ich weiss nicht, ob das Roman Der Schnee, das Feuer, die Schuld und der Tod als „genial“ bezeichnet werden kann. Möge es aber in diesem Hinsicht wie auch immer sein, weiss ich sehr gut, dass es jedenfalls um eine grandiose literarische geht, bei dem ein originelles und tiefes Thema mit dem nicht wenig originell Schreibstil verbunden ist. Es scheint, als ob die Erzählung immer endet und wieder fortfährt, der Leser ist zum Buch gefesellt und kann nicht anders, als die Seiten mit Erstaunen durchzublättern und zu fragen, ob es ihm nicht scheint und ob er schon manchmal mit etwas Ähnlichem konfrontiert wurde, mit diesem vollendeten Beschreiben der Naturszenerien, von denen ganz spontan lebendige Männer und Frauen heraustreten und schlichte und einfache Gespräche führen, in denen je kein überflüssiges Wort klingt, die aber zugleich mit dem Schleier der geheimen Weise gehüllt werden. Hier spricht man nicht viel, die Rede kann ja in jedem Augenblick vom Fall der Lawine übertönt, die unbarmherzig von den Bergen rollt und alles zerstört, was ihr in den Weg steht – Häuser, Tiere, Menschen...
Ich kann natürlich nicht wissen, ob Gebhard Jäger beabsichtigt, ein weiteres Buch zu schreiben. Sollte es aber der Fall sein, werde ich ganz bestimmt mit der Spannung warten, bis es herausgeben wird, denn ich zähle ihn zu den begabtesten Schriftsteller der Gegenwart.

ХАЙКУ (37)


Я б л о н я   с о с е д а

п т и ц а   с т р о и т   г н е з д о

в   м о е м   с а д у

neděle 17. prosince 2017

KATKA SOUSTRUŽNÍKOVÁ: HAIKU

Aknihahaiku

Poetický náhrdelník s perlami zvanými haiku

Haiku je poetická forma japonského původu, kterou charakterizují tyto tři základní atributy:
1) Sedmnáct slabik, rozdělených do tří řádků v poměru 5-7-5
2) Zachycení jedinečného okamžiku v jeho objektivní danosti (haiku je cizí jakýkoliv druh subjektivismu, takže se v něm nepoužívají metafory, zdrobněliny atd.)
3) Přírodní motiv
Prakticky totožné s haiku je tzv. senrjú, lišící se pouze tím, že místo přírodního motivu je zde použit nějaký jiný, nejčastěji městský – nádraží, ulice, hřbitov...
Dodejme, že zmíněná sedmnáctislabiková vnější forma se nedá dogmaticky aplikovat na jiné jazyky, často diametrálně odlišné od japonštiny, takže ani v češtině se nevyžaduje její striktní dodržování. V zásadě ovšem platí, že výrazové prostředky mají být co nejstřídmější – dokonalé haiku je to, které co nejméně slovy vyjádří co možná nejhlubší obsah.
Mezi japonskými tvůrci zaujímá naprosto jedinečné místo Macuo Bašó (1644 – 1694), jehož slavná Žába je haiku, s nímž se zájemce o tento druh poezie určitě setká jako s prvním:
Prastará tůňka
jen když tam skočí žába
uslyšíme žbluňk
Na zmapování historie haiku zde pochopitelně není místo, pro účel naší recenze však jistě stačí zmínit fakt, že haiku je dnes mimořádně oblíbené, zažívá takříkajíc celosvětový „boom“, v řadě zemí vznikly haikuistické společnosti, pořádají se národní i mezinárodní soutěže apod.
A co u nás? Tady bych zmínil dva impulsy, které přispěly k tomu, že i v naší zemi je vcelku „slušný“ počet těch, které haiku zaujalo natolik, že si je nejen zamilovali, ale začali i s vlastní tvorbou. Tím prvním byly překlady japonských mistrů od profesora Antonína Límana, díky nimž se povědomí o haiku a jeho kráse dostalo mezi širší veřejnost. Roman Szpuk, v současnosti náš patrně nejlepší znalec teorie haiku a současně i vynikající „praktik“, dal pak mnoha začátečníkům cenné rady ohledně toho, jak při psaní správně postupovat. Jestliže tedy dnes u nás máme celou řadu skvělých haikuistů, pak je to do značné míry zásluha právě těchto dvou.
Na literárním portálu Písmák se můžeme setkat s nádhernými haiku, jejichž autorkou je Katka Soustružníková. Jemná žena, jejíž senzitivní pohled na svět jí umožňuje spatřit záblesky reality, které většina z nás míjí bez povšimnutí, shrnula svou dosavadní tvorbu do brožurky s prostým názvem Haiku.
Dodám ještě, že vysvětlit, co to haiku vlastně je, bývá velmi obtížné a namísto teoretického výkladu je mnohem lepší použít praktické ukázky. A v tomto ohledu se dá říct, že knížka Katky Soustružníkové je i vynikající učebnicí haiku!

Měním kalendář – 
z loňského roku zůstal 
obrys na stěně.

Čas po Všech svatých.
Vzpomínáme na stuhách
svinuje vítr.

Blikání svíčky – 
tváří sestry se mihl 
maminčin úsměv.

Rostoucí stíny – 
maminka s bříškem zvedá 
bělené pleny.

Bouře utichla –
ve výmolech pěšiny
se chvějí hvězdy.

V náruči prádlo –
na šňůře přibývají
dešťové kapky.

S rukama vzhůru –
na bramborovém poli
zápolím s drakem.

Strniště v dešti -
nevěš hlavu, strašáku,
zase zasejí.

čtvrtek 14. prosince 2017

HON NA AMERICKÉ MUŽE MÁ PRVNÍ OBĚŤ

Aharaseni

Amerikou obchází sexuální mccarthismus 

Amerika se pyšní tím, že je zemí neomezených možností – v poslední době to ovšem platí hlavně v negativním smyslu slova. Ti (tedy spíše ty), co chtějí snadno přijít k velkým penězům, tam mají možnosti, které jsou vskutku neohraničené. Jde jen o to, zda máte ten správný „tah na branku“ a neostýcháte se jít třeba i přes mrtvoly.
A to doslova! Včera se totiž zastřelil Dan Johnson, republikánský člen parlamentu v Kentucky, který byl obviněn ze sexuálního násilí na jedné mladé ženě. K tomu mělo dojít na Silvestra 2012, kdy se tehdy sedmnáctiletá (!) žalobkyně nacházela ve sklepě (!) Johnsonova domu. I když policejní vyšetřování nevedlo k jeho obvinění, Dan Johnson neunesl silný psychický tlak, propadl depresím a nakonec spáchal sebevraždu.
Nikdo zajisté nechce obhajovat skutečné sexuální zvrhlíky, ovšem nekončící vytahování desítky let starých „případů“ je dost podezřelé. Těchto obvinění je totiž možné velmi snadno zneužít, neboť muž je případné lžisemetrice vydán na milost a nemilost – může se sice bránit, ale vždy jde o tvrzení proti tvrzení a i kdyby spor vyhrál, přesto na něm do konce života ulpí větší či menší podezření. Kdyby tyto ženy tvrdily, že jim obžalovaní muži ukradli kabelku nebo přejeli psa, dalo by se to celkem snadno dokázat či vyvrátit, zatímco obvinění ze sexuálního harašení je „neprůstřelné“.
Stupňujícím se útokům stejného druhu je v poslední době opět vystaven i Donald Trump. Co si však myslet o tom, když jej jedna žena nařkne, že ji před dvanácti roky políbil a jiná přijde s tím, že ji kdysi před léty během soutěže o královnu krásy „okukoval, jako kdybych byla kus masa“?
Řešením těchto „neřešitelných“ kauz by mohlo být např. to, že v případě, kdy se u obvinění prokáže jeho neopodstatněnost, by měla žalobkyně automaticky na krku paragraf za pomluvu. I to by možná přispělo k tomu, aby si naše domácí feministky dobře rozmyslely brát si v tomto příklad ze svých amerických soudružek.

středa 13. prosince 2017

JUSSI ADLER-OLSEN: ŽENA V KLECI

Aknihazenavkleci

Přes některé nedostatky zajímavá a napínavá detektivka

Nevím, jak se jim říká v Dánsku, ale u nás se pro ně vžil slangový termín „pomníčky“. Nevyřešené případy jsou noční můrou všech kriminalistů, zvláště pak, když se týkají těch nejhorších trestných činů. Vědomí, že někde mezi námi žije např. vrah mladé ženy, který ani po mnoha letech nebyl odhalen, je jistě frustrující a to nejen kvůli nebezpečí, že by třeba mohl svůj čin zopakovat. Domnívám se, že pro detektivy je pátrání po takovémto zločinci vnímáno jako svého druhu intelektuální souboj a je jasné, že vyjít z něj jako poražený musí být hodně těžké – pocity ponížení, vzteku, bezmoci a lítosti si za této situace jistě umíme představit všichni.
Co se s takovými případy děje dál? Jsou prostě odloženy ad acta, aby se na ně po čase zapomenulo? Tomu se mi nechce věřit a spíše si myslím, že na nich (možná, že už ne tak intenzívně, ale přece jen) nějaké speciální kriminalistické oddělení nadále pracuje. Významná stopa se totiž může objevit i po mnoha letech, nehledě na to, že některé vyšetřovací metody (např. testy DNA) nebyly v době spáchání zločinu známé. A právě jeden takovýto pomníček je i ústředním tématem detektivního románu, jehož autor, dánský spisovatel Jussi Adler-Olsen, jím zahájil svou čtenáři i kritikou po právu oceňovanou sérii, v níž je hlavní postavou sympatický, byť poněkud kontroverzní detektiv.
Carl Morck právě prožívá složité životní období a vypadá to dokonce, že jeho dny u policie jsou sečteny. Nadřízení velmi nelibě nesou svérázné vyšetřovací praktiky, jimiž je nechvalně proslulý a po jedné akci, během níž je zabit policista, je jejich trpělivost u konce. Šéf si nechá Morcka předvolat a oznámí mu, že na oddělení vražd končí. Jeho novým působištěm od nynějška bude oddělení Q – jde o kriminalistický archiv, v němž jsou uchovávány dokumenty, týkající se starých nevyřešených případů. Šéfův záměr je jasný – Morck bude šikovně „uklizen“ na místo, kde nehrozí, že by mohl zase něco zpackat. Stane se z něj neškodná kancelářská krysa, přehrabující se v zažloutlých papírech a poslušně plnící příkazy shora.
Autor nejdříve skvěle vykreslí duševní rozpoložení zneuznaného detektiva, aby vzápětí stejně brilantně předvedl, že být kriminalistou není povolání, ale srdeční záležitost. Když je Morck konfrontován s případem Merete Lynggaardové, političky, která před pěti lety záhadně zmizela, vzpírá se uvěřit, že se jednalo o sebevraždu, jak je mu podsouváno a dává se do pátrání. Dostává se tím sice do konfliktů se svým parťákem, ovšem Morckova zarputilost a fanatická vůle po nalezení pravdy o Lynggaardové Asada nakonec vždy strhnou a přimějí stát po jeho boku. Oba muži, zcela rozdílní svými povahami a temperamentem, se v pátrání po pohřešované ženě přes všechny dílčí neshody skvěle doplňují a vytvářejí dvojici, o níž nepochybujeme, že by mohla existovat i v „reálu“.
Už z názvu je jasné, že oběť je stále naživu a někdo ji vězní, navíc tento fakt potvrzují i pasáže, v nichž jsou popisována duševní traumata, jimiž si nešťastná žena prochází. Zde se ovšem dánský spisovatel dostává poněkud na scestí, když svou knihu rozděluje na dvě sekvence, odlišné bohužel i svou literární kvalitou. Naturalisticky vykreslená, autentická „žena v kleci“ stojí v literárním ohledu někde úplně jinde (rozuměj mnohem výš) než dvojice detektivů, resp. způsob, jakým je prezentován postup jejich vyšetřování. Jakkoli jsou nám totiž oba hlavní hrdinové sympatičtí, nemůžeme na druhou stranu nevidět, že jim autor až příliš ochotně umetává cestičku k sice zaslouženému, ale přece jen trochu snadnému happyendu...
Dá se říct, že Jussi Adler-Olsen napsal čtivou a napínavou detektivku, v níž se styl nordkrimi umně propojuje s žánrovou klasikou. Čtenář se při ní rozhodně nenudí a byť mnohé z toho, co bude následovat, dokáže tu a tam předvídat a některé situační pasáže mu mohou připadat překombinované, celkový dojem z knihy je pozitivní. Ostatně Carl Morck má dnes (po dalších dílech série Oddělení Q) již pevné a nezpochybnitelné místo mezi literárními postavami kriminalistických es.

úterý 12. prosince 2017

NOČNÍ MŮRA ČESKÝCH SOROŠOVCŮ

George-soros-755x340

Multikulturní fanatici se děsí inteligentního mladíka, který se (jich) nebojí!

Člověk jako jedinec je tvor značně nedokonalý, z čehož logicky vyplývá, že lidstvo jako celek na tom nebude jinak. Kolik problémů s sebou přináší např. už jen život na malé vesničce s dvěma sty obyvateli, z nichž každý usiluje o co možná nejvýhodnější místo na slunci – a o své jedinečné místo na planetě se hašteří celé miliardy lidí s různou barvou kůže, odlišným náboženstvím, rozdílnými stravovacími návyky etc. Je to dobře, nebo špatně? Spokojme se konstatováním, že tomu tak prostě jednou je, že lidi jsou holt lidi a nic se s tím nedá dělat.
Tedy – ne že by se o to všelijaké osvícené hlavy občas nepokoušely. Výsledek byl ale bohužel pokaždé tristní, a když se na jejich úsilí o lepší svět díváme s delším časovým odstupem, s překvapením se ptáme, jak těm jejich nesmyslům mohl vůbec někdo věřit! Vezměme si třeba takového soudruha Hitlera – ten měl zato, že stačí vyhubit tzv. podřadné rasy a obsadit jejich území a hned tu bude tisíciletá říše. Co bude pak, až těch tisíc let uplyne, to sice nevěděl, ale i tak se našly miliony jeho soukmenovců, kteří s nadšením v srdci a písní na rtech za tuto vidinu bojovaly a umíraly.
Vůdce Lenin to viděl podobně – v cestě ke světlým zítřkům brání lidstvu jedna zlotřilá společenská třída. Až proletáři buržousty porazí, dějiny fakticky skončí (a to na věčné časy, kam se Adolf hrabe), protože nastane komunistický věk, kdy všichni budou mít všechno a zároveň nikdo nic a tím pádem budou šťastní.
Dodejme, že jak Hitler, tak i Lenin ty své převratné myšlenky zanechali ve svých knihách příštím generacím, takže každý z nás si dnes může přečíst Můj boj a Stát a revoluce, dobře se těmi bláboly pobavit a zároveň se nevěřícně ptát, jak se mohli lidé takovými voly nechat oblbnout.
Fašismus i komunismus jako zaručené recepty na štěstí se ukázaly být svým pravým opakem a mohlo by se zdát, že lidé jsou již imunní vůči teoriím o tom, jak by mohlo být dobře, kdyby za to vzali ti správní soudruzi a vůdcové. Chyba lávky! Jistě, Hitler a Lenin na to šli špatně, ale pokud se jejich chyb vyvarujeme, určitě se to tentokrát povede! Ti, kteří takto uvažují, si říkají multikulturalisté a vyznávají zásadu, že když se budou mít všichni lidé, co jich na světě je, upřímně rádi, pak mezi sebou nepovedou války, no a když nebudou války, bude logicky mír, že!
Bohužel existují vyvrhelové, kteří tuto ideu všeobjímající lásky mezi všemi členy velké lidské rodiny nesdílejí a dokonce tvrdí, že by to mohlo zase špatně dopadnout. Ačkoli se dělí na různé druhy (extrémisté, rasisté, fašisté, pravicoví radikálové – nezaměňovat s levicovými radikály, ti jsou O.K., homofobové, rusomilové...), všechny je spojuje nenávist ke konečnému vítězství pravdy a lásky napříč kontinenty.
Multikulturalismus se však zastavit nedá! Xenofobní psi štěkají a karavana lidstva jde nezadržitelně dál směrem k Novému světovému řádu. Přesto však je možné a žádoucí tuto pouť urychlit, přičemž svou trochou do mlýna může přispět každý, i ty, bratře čtenáři, který sdílíš naše ideály. Jak? Třeba tím, že budeš pátrat na internetu a hledat závadné weby – a nejen hledat, ale i nahlašovat, udávat, dehonestovat a kompromitovat ty, kdo nesdílí naše společné multikulturně-politickokorektní hodnoty.
Ať žije Velký Muftí! My jsme česká odnož, bosse jménem Soroš!!
Ano, toto všechno se dnes v mediálním prostoru děje – špiclováním a udáváním se přitom zabývají lidé, kteří se jinak hlásí k demokratickým a liberálním hodnotám. Jistě, každý si může myslet a psát, co chce, ovšem o tom, co si může myslet a psát, o tom rozhodujeme my – takové je jejich krédo...
Je potěšitelné, že proti této multikulturní páté koloně povstal inteligentní mladý muž a na tyto praktiky českých sorošovců humorným způsobem upozorňuje – Skutečně nekorektně a František Kubásek: https://www.youtube.com/watch?v=gh7KjuEKPFU!

neděle 10. prosince 2017

O ISLÁMU BEZ EMOCÍ

Amuslim

Centrum pro studium politického islámu ČR vede osvětovou kampaň na základě racionálního zkoumání koránu, síry a hadísů

Otázka, zda je islám náboženství či nikoli, resp. zda je primárně totalitní ideologií, se v současné době objevuje stále častěji. Příčinou je příchod migrantů z muslimských zemí, kteří ve statisících zaplavili západní Evropu a dramaticky tam zhoršili již tak vyhrocenou bezpečnostní situaci. Veškeré snahy o začlenění muslimských přistěhovalců do evropského prostředí přitom dlouhodobě selhávají a dá se říct, že vedly a vedou k přesnému opaku – všude tam (Paříž, Marseille, Berlín, Londýn, Brusel, Stockholm, Malmö...), kde se etabluje muslimská komunita, dochází k vytváření no-go zón, k násilí na místním obyvatelstvu a mnohdy i teroristickým útokům. A zatímco se politikové zdráhají přiznat neúspěch svých multikulturních snah a nadále pokračují v pokusech o integraci, stále většímu počtu lidí v Evropě se otevírají oči a začínají si klást zásadní otázku, která byla zmíněna v úvodu. Co je to vlastně islám, proč se jeho přívrženci chovají tak, jak se chovají, kdo nebo co stojí za jejich tak masivní expanzí do Evropy a je vůbec reálně možné muslimy „převychovat“ k respektování demokratických principů?
Osobní zkušenosti s muslimy zkrátka logicky vedou k teoretickým úvahám o podstatě islámu, které jediné mohou na zmíněné otázky nalézt relevantní odpověď. Dosud tomu je ovšem v naprosté většině případů tak, že v mediálním prostoru je udělováno slovo jen jedné straně, resp. lidem, kteří prezentují islám jakožto náboženství, mnohdy dokonce s přívlastky „mírumilovné“ a „tolerantní“ a všechny zločiny, páchané jeho vyznavači, svádějí na tzv. islamismus, který s tím „pravým“ islámem údajně nemá nic společného. V diskuzích se pak zásadně vyhýbají argumentační rovině sporu, který se vždy snaží zavést do emocionálních střetů, kde pak své názorové oponenty diskvalifikují pomocí pejorativních nálepek typu „xenofobové“, „rasisté“, „extrémisté“, v poslední době též „okamurovci“ apod. Bohužel, tato taktika jim často vychází, částečně i proto, že jejich protivníci se právě k takovéto formě „diskuze“ mnohdy nechávají strhnout.
Naštěstí se u nás v poslední době vyprofilovalo několik osvětových iniciativ, které k problematice islámu přistupují věcně, racionálně a přísně vědecky. Ukazuje se, že metoda, vycházející ze studia jeho fundamentálních textů, dokáže islám spolehlivě identifikovat a odhalit jeho podstatu. Za patrně nejvýznamnější z těchto platforem považuji Centrum pro studium politického islámu ČR, které zásadním způsobem přispívá k pravdivému pohledu na islám mezi našimi občany.
Asi není nijak překvapivé, že závěry, k nimž CSPI dospělo, jsou pro islám zdrcující. Toto „náboženství“ je ve skutečnosti politicko-ideologickou doktrínou, ze své podstaty neslučitelnou s demokracií a lidskými právy. Mezi islámem a islamismem neexistuje kvalitativní rozdíl, jsou to dvě strany téže mince, lišící se jen v názoru na způsob boje s „nevěřícími“. Násilí je imanentní součástí islámu.
Toto jsou základní premisy, k nimž vědecké zkoumání koránu, síry a hadísů vede, případné zájemce o hlubší studium této problematiky pak odkazuji na webové stránky centra https://www.cspii.org/cz.

sobota 9. prosince 2017

ХАЙКУ (36)


А в г у с т о в с к а я   н о ч ь

у ж е   н е   з н а ю

ч т о   е щ е   п о ж е л а т ь

čtvrtek 7. prosince 2017

„PRORUSKÉ WEBY“ aneb STRAŠÁK NA OBČANY UŽ NEFUNGUJE...

Azemanputin

Já si myslím, že Rusko není náš nepřítel... Je to trestné?

Nejspíše to byl bývalý ministr vnitra, možná někdo jiný, ale to není zas až tak důležité. V každém případě se ten termín mezi některými novináři ujal natolik, tak často byl papouškován a do omrzení předhazován veřejnosti jako to největší myslitelné zlo, až u nás takříkajíc zdomácněl a žije si nyní už svým vlastním životem. A to navzdory tomu, že ti, kdo jej jakožto ideální bič na své názorové oponenty vymysleli, mezitím skončili v povolebním propadlišti. Bohužel, zanechali nám tu po sobě mediální Augiášův chlívek a tak ještě dnes můžeme tu a tam slyšet z úst některých neúspěšných politiků či zhrzených novinářů varování před tzv. „proruskými weby“, jak je svého času nazval pan Chovanec.
Přitom je evidentní, že všechny dosavadní případy strašení Ruskem jsou klasickými hoaxy, slaboduchými konspiračními teoriemi či poplašnými zprávami, za které kupodivu nikdo není volán k zodpovědnosti. Jako údajně nejhorší proruský web je těmito lidmi pranýřován Aeronet. Těžko říct, zda je tomu tak proto, že se jim nelíbí jeho zaměření, nebo byl k této roli enfant terrible mediálního prostoru vybrán náhodně. Kloním se spíše k druhé možnosti, neboť ať v článcích na Aeronetu hledám nějakou „ruskou stopu“ sebepečlivěji, nikdy jsem dosud žádnou nenašel. A stejně tak negativně vyznělo mé pátrání i na Parlamentních listech, po Aeronetu prý druhém nejvíce „proruském“ webu.
Zajímavé a podle všeho i signifikantní je především to, že hledáním těch tak strašně nebezpečných a naše prozápadní směřování ohrožujících prorusky orientovaných webů jsou nejvíce posedlí ti, kdo sami provozují obskurní internetové portály, podle jejich názoru ovšem (jak jinak, že) nezávislé, demokratické a svobodné, protože vzorově prounijní a prozápadní. Je až úsměvné, s jakým zápalem hraničícím s fanatismem bojují za objektivní žurnalistiku lidé ve Svobodném fóru či na Aktuálně.cz. Když si tam občas přečtu něco od Pavla Šafra či Martina Fendrycha, pak se vždy s údivem ptám, jak mohou právě tito lidé obviňovat někoho z neobjektivity, tendenčnosti či proruskosti.
Celá věc dokonce zašla tak daleko, že samotné „nepřátelské weby“ už nestačí. Prý jsme fakticky s Ruskem ve válce (zatím tedy „hybridní“, ale i tak) a ruští hackeři mimo jakoukoliv pochybnost ovlivňují volby po celém světě, např. i ty nedávné parlamentní u nás. Tuto hysterii sdílí i kandidát pražské kavárny na prezidenta, který už dopředu avizoval, že pokud nebude zvolen, bude v tom mít prsty Rusko. Komické je, že toto nenáviděné Rusko je neustále vykreslováno jako beznadějně zaostalá země na pokraji hospodářského kolapsu, jejíž diktátorský prezident každou chvíli padne (během sedmnácti let, po které je svobodně zvolený Putin v úřadu, se to mělo stát už asi padesátkrát). A zároveň tentýž stát, kde prý jsou sto let za opicemi, disponuje takovou technologií, že má pod palcem celý svět! Vskutku originální logika...
A tak bych chtěl vzkázat všem, kdo tyto mé řádky budou číst, aby se řídili svým zdravým selským rozumem a nic si nedělali z toho, když je Šafři a Fendryši onálepkují jako neprozápadní či dokonce proruské. Tyto nálepky byly vymyšleny zcela účelově v době, kdy ČSSD a ODS rukou společnou a nerozdílnou plundrovaly stát a potřebovaly vystrašit ty, kdo měli jiné než to správné „státotvorné“ přesvědčení.
Čtěte tedy Parlamentní listy, Aktuálně.cz, Aeronet, Svobodné fórum, Protiproud a všechno ostatní a svůj názor na to či ono si nakonec udělejte sami. Jako svobodní lidé přece nepotřebujete, aby vám někdo radil, co si máte myslet.

úterý 5. prosince 2017

ХАЙКУ (35)


Р а з о р в а н н а я   н и т ь

п о е д и н о к   с о   з м е й о м

в ы и г р а л   в е т е р

neděle 3. prosince 2017

HAIKU (121)


„ M i m o   p r o v o z “

a u t o m a t   n a   j í z d e n k y

a   s p r o s t á   s l o v a

pátek 1. prosince 2017

KNIHY, NA KTERÉ SE TĚŠÍM (3)

Knihavesvetleplynovychlamp

Něco mně říká, že to bude literární lahůdka...

Anotace k této knize (jakkoli jsem v tomto směru zdrženlivý) slibuje výborný čtenářský zážitek, druhým plus je jméno autora. Co mne ale navnadilo nejvíc, je atmosféra „starého dobrého“ (tedy z hlediska náruživého čtenáře detektivek) Londýna, kterým tak často procházeli Sherlock Holmes s věrným přítelem doktorem Watsonem, když je nějaký neodkladný případ přiměl opustit útulný pokoj na Baker Street 221b a vydat se do zapadlých zákoutí proslulého města na Temži, zahaleného v husté mlze, kterou jen tu a tam mdle prosvítala světla plynových lamp...
A Ve svitu plynových lamp (tak zní název knihy) se odehrává i příběh, který nám bude vyprávět kanadský spisovatel Steven Price. Jak už jsem zmínil, všechno nasvědčuje tomu, že se máme na co těšit a já věřím, že mě můj literární čich na dobré knihy nezklame ani tentokrát.
Milý čtenáři mého blogu, mohli bychom to také třeba udělat následovně. Až ta knížka vyjde (má to být 1. 2. 2018), požádám nakladatelství Host o recenzní výtisk. Ty tam má na starosti slečna Helenka Hrstková, která na moje prosby reaguje zásadně kladně. Takže – já si ve svitu elektrických žárovek doma v obýváku Ve svitu plynových lamp přečtu, napíšu recenzi, dám ji na Databázi knih, vy ji zhodnotíte a podle toho se pak zařídíte.
Dobrý nápad, ne?

čtvrtek 30. listopadu 2017

HAYLEN BECK: BYLY TADY, A UŽ NEJSOU

Knihabylytadyauznejsou

První kniha irského autora, přeložená do češtiny, určitě nebude poslední!

Už jsem to možná v některé recenzi psal, ale přece jen bych to rád zopakoval – jsou knihy, u nichž už po přečtení několika prvních stránek vím, že budou čtivé a zajímavé, na rozdíl od jiných, kdy rovněž hned zkraje mám nepříjemný pocit, že tentokrát to „nebude ono“. Kniha Byly tady, a už nejsou irského spisovatele Haylena Becka patří rozhodně do té první kategorie – dvě či tři úvodní kapitoly úplně stačí, aby čtenář spolehlivě poznal, že má co do činění s autorem, perfektně ovládajícím umění stručného a jasného popisu spojeného s navozením atmosféry, jakou v ten který moment zrovna potřebuje.
Jedenáctiletý Sean a šestiletá Louise sedí na zadním sedadle auta, které už několik dní řídí jejich matka na cestě přes celé Státy k přítelkyni, která jí nabídla možnost ubytování a psychické rekonvalescence po traumatických letech s násilnickým manželem. Cesta se už naštěstí chýlí ke konci, brzy budou v cíli svého dlouhého putování a potom si nejen důkladně odpočinou, ale i... Taková smůla! Proč právě teď je musí zastavit policejní auto? Co se dá dělat, snad se nejedná o nic vážného, co by mohlo narušit Audřin cestovní plán...
Vzápětí se ovšem ukáže, že celá věc je mnohem složitější – místní šerif je poněkud ostrý chlapík, který se s nikým nemazlí, a když navíc najde v kufru auta balíček s marihuanou, trvá na tom, že řidička musí na policejní stanici, pro její auto přijede odtahovka a o děti se mezitím postará jeho kolegyně. Vyděšená Audra netuší, kde se v jejím autě mohly vzít drogy, nechápe, proč by její děti měly kamsi odjet s policistkou, ale nakonec jí nezbývá nic jiného než se podřídit šerifovým rozkazům a doufat, že všechno dobře dopadne...
Naprostá bezmocnost tváří v tvář státní mašinérii v podobě policisty, který by přece měl „pomáhat a chránit“, ponižování lidské důstojnosti, které od okamžiku zadržení musí Audra zažívat takřka permanentně, její strach o osud dětí, odvezených (či spíše unesených?!) kdovíkam, postupné uvědomování si strašlivé pravdy, že se patrně stala obětí dosud sice jen nejasně tušeného, ale o to hrozivějšího zločineckého spiknutí – to všechno je autorem popsáno vskutku bravurně. Čtenář si může celou situaci skoro hmatatelně představit a cítí upřímné rozhořčení nad tím, čím vším si hlavní hrdinka musí procházet, drží jí palce, aby všechna příkoří vydržela a nenechala se zlomit k podepsání falešného přiznání a s napětím čeká, jak tento zdánlivě bezmocný boj proti temným silám zla nakonec dopadne.
Kniha má výborný spád, drží čtenáře v ustavičném napětí a kromě toho jej nepřímo nutí k zamýšlení se nad fungováním státních institucí, resp. nad tím, proč je lze tak snadno zneužít různými vlky v beránčím rouše, kteří se bez velkých problémů mohou stát klidně i policisty a využívat své moci k páchání třeba až tak zavrženíhodných činů, jako v případě Audry a jejích dětí. Čtenářovo znepokojení je sice poněkud zmírněno vědomím, že „to se stává jen v knížkách“, ovšem nepříjemný pocit možné zneužitelnosti státního aparátu přetrvává...
Byly tady, a už nejsou je zkrátka psychologickým thrillerem se vším všudy a irský autor Haylen Beck si určitě získá čtenáře i v České republice. Ti, kdo si tuto jeho první knihu v českém jazyce přečtou, si totiž Beckovo jméno zajisté spojí s uměním zručného vystavění dramatického příběhu, spisovatelskou poctivostí i psychologickým mistrovstvím.

úterý 28. listopadu 2017

KNIHY, NA KTERÉ SE TĚŠÍM (2)

Kniha-denikjuracek

Pavel Juráček a jeho Deníky – úchvatná četba o vnitřním světě „samotářského podivína“

Nakladatelství Torst přišlo v létě s prvním z Deníků Pavla Juráčka, které si tento literární a režisérský solitér psal v rozmezí několika desetiletí a v nichž (na dobovém pozadí šedé socialistické každodennosti) popisuje své duševní stavy – hledání ideálu krásné a inteligentní ženy, úsilí o básnickou a literární dokonalost, hrdost, že se nezařadil do poslušné konformní masy novodobých maloměšťáckých „soudruhů“ a současně obavy o budoucnost společenského vyděděnce... Je to fascinující četba, tisíc stran textu jsem přečetl za necelé dva týdny!
Mají vyjít celkem čtyři díly, ten druhý ještě v tomto roce a bude to pro mě opět literární událost par excellence. Juráčkovy skvělé psychologické sondy do vlastního nitra mají univerzální výpovědní hodnotu a třebaže s ním v lecčems asi nebudeme souhlasit, nelze na druhou stranu neobdivovat jeho upřímnost, kritičnost k sobě samému a snahu o lidskou i tvůrčí opravdovost.

neděle 26. listopadu 2017

DONNA TARTTOVÁ: TAJNÁ HISTORIE

Knihatajnahistorie

Skutečné veledílo – Donna Tarttová dosáhla literárního Olympu!

Když jsem tuto knihu dočetl (a „špalek“ o více než pěti stech stranách jsem „udělal“ za necelý týden) a chystal se psát recenzi, položil jsem si otázku, co dělá tento temný, thrillerově mrazivý a čtenářsky náročný román tak podmanivě krásným a v tom nejlepším slova smyslu čtivým. Jistě – dokonalá psychologie postav, neméně úchvatné popisy všeho, na co spisovatelka upře svůj vnitřní zrak, fantaskní atmosféra tajemna a přízračného odéru zločinu... A také fakt, že Tarttová se před psaním knihy, v níž se tak často odkazuje na starořecké motivy, zajisté musela důkladně seznámit s danou historickou epochou a rovněž tak si osvojit základy řeckého jazyka – ano, to všechno nezanedbatelným dílem přispívá k ohromujícímu dojmu, který její dílo ve čtenáři vyvolává. Ovšem přesto tím nemůže být vysvětleno vše! A tak mně nezbývá nic jiného než vyslovit možná trochu kacířskou myšlenku – jsou případy, kdy se literární dílo nedá zhodnotit racionalisticky, neboť ono „jiskření mezi slovy“ (Petr Hruška) má v sobě cosi neuchopitelně jemného, ba transcendentního, co se vzpírá jakýmkoliv pokusům o analýzu.
Příběh to přitom sám o sobě není nikterak složitý. Richard Papen, který přijíždí z Kalifornie do malého univerzitního města na opačné straně země, se zde seznámí s pěticí mladých lidí, studujících u trochu svérázného profesora řečtinu. Posléze se s nimi sblíží, je přijat do skupiny a všichni společně prožívají radosti a strasti studentského života. Richard sice tu a tam zaznamená jisté podivnosti v chování svých nových přátel, jejich tajnůstkářství a zvláštní vrtochy mu vrtají hlavou a často o nich přemýšlí, ale nepřikládá jim zásadní význam. Všechno se změní poté, co se dozví šokující informaci...
Je třeba podotknout, že knihou se vine detektivní zápletka, a to v opačném gardu, než jak to obvykle bývá. Hned v úvodu se totiž dozvídáme o vraždě, jejíž obětí byl jeden z členů skupiny, přičemž není žádným tajemstvím, kdo jsou pachatelé. Mohlo by se zdát, že takovéto předem známé „rozdání karet“ ubere příběhu na dramatičnosti, popř. jej úplně „pohřbí“, v případě tohoto románu tomu tak však rozhodně není. A to proto, že americké spisovatelce jde o víc než o „pouhý“ kriminální čin, v centru jejího zájmu se nachází něco mnohem hlubšího a fundamentálnějšího, zmíněný detektivní prvek je sice nutnou, ale jinak vcelku marginální součástí jejího spisovatelského záměru.
Tím zásadním v jejím románu je zachycení psychologických nuancí v myšlenkových pochodech jednotlivých aktérů zločinu, zkoumání jejich osobnostní rozpolcenosti, patologických charakterových rysů a determinant v jejich jednání. Jde o psychologicky mistrný vhled do duší lidí, kteří se v situaci akutního nebezpečí rozhodují mezi dobrem a zlem, přičemž obě kategorie nemají úplně zřetelné kontury a nabízí se tudíž řada cest, od uznání viny a přijmutí trestu až po pokračování ve zločinném spolčení. Všechno je o to komplikovanější, že vina jednotlivých členů skupiny není stejná, což vnáší do vzájemných vztahů neustále se stupňující napětí a řadu negativních emocí. A právě fascinující popis a rozbor těchto složitých interakcí dává románu Donny Tarttové onen punc hrůzokrásné vznešenosti, o níž byla řeč v úvodu.
Román je rozdělen do dvou základních oddílů o prakticky stejné délce, které by se daly označit jako období před zločinem, resp. po něm. Vypravěčem je zmíněný Richard Papen, dnes osmadvacetiletý, který vzpomíná na dobu před osmi lety, kdy k oněm událostem došlo. V jeho vyprávění se střídá jednak hrůza ze spáchaného zločinu a strach z možného odhalení, hlavně však neustále potlačovaný, ale vždy znovu se vracející děs z toho, že výčitek svědomí, které se staly jako by neodmyslitelnou součástí jeho psyché, se nezbaví do konce života. Všechny tyto duševní procesy (a nejen u hlavní postavy, ale i ostatních protagonistů) rozpitvává Donna Tarttová do těch nejmenších podrobností a nejjemnějších záchvěvů s důkladností a pečlivostí nezúčastněného pozorovatele, který se snaží dobrat k samotným kořenům příčin morálního selhání a vyhýbá se nepodstatným podružnostem, jež by mohly tento analytický proces zavést na scestí. Jedinec zde stojí zcela obnažen, polehčující okolnosti žalostně selhávají před neúprosným hlasem svědomí a ukazuje se, že zločin s sebou osudově nese i trest, byť třeba nikoli v podobě lidské spravedlnosti. Stará moudrost, hlásající, že následkům svých činů nikdy neunikneme, se v podání Donny Tarttové představuje v děsivě působivém a přitom naprosto realisticky ztvárněném hororoidním dramatu.
Pozorný čtenář v knize najde nejeden důkaz toho, že americká autorka rozhodně nepopírá svobodu lidské vůle v procesu rozhodování mezi nabízejícími se možnostmi jednání. Vypravěč si retrospektivně vzpomíná na několik momentů, kdy se ještě mohl zastavit a takříkajíc vystoupit z rozjetého vlaku zdánlivě samospádem se řítících událostí. Román Tajná historie je tak i filosofickým zamyšlením nad otázkou, proč ti, které máme ve zvyku označovat termínem „slušní lidé“, se ve chvílích tíživého morálního dilematu většinou nejsou schopni zachovat slušně a čestně a podléhají té nejnižší formě sebezáchovného pudu, kdy obětují druhé v zájmu vlastního prospěchu.
Emocionální dopad tohoto veledíla na psychiku čtenáře je obrovský a určitě se jedná o jednu z těch knih, v nichž se skrývá opravdová, protože syrová a nic nezastírající životní moudrost, spočívající především v naléhavém apelu na odmítnutí prvního mravně pochybného kroku, neboť ten se může snadno rozrůst do nekončící spirály zla...