M o ž n á , ž e t o b r z y b u d e
h o r š í j e š t ě v í c e
k d o v í t o t i ž , j e s t l i p ů j d e
k o u p i t a s p o ň s v í c e
M o ž n á , ž e t o b r z y b u d e
h o r š í j e š t ě v í c e
k d o v í t o t i ž , j e s t l i p ů j d e
k o u p i t a s p o ň s v í c e
Excelentní výkon anglické historičky – kniha Vražda v Jekatěrinburgu odhaluje děsivou předsmrtnou anabázi posledního cara a jeho rodiny!
Na jednom místě svého životopisu vzpomíná Boris Jelcin na smutnou událost z 27. září 1977, kdy jako stranický tajemník ve Sverdlovsku musel z příkazu politbyra nechat zbořit tzv. Ipaťjevův dům. Absurdnost celé záležitosti spočívala mimo jiné v tom, že se jednalo o národní kulturní památku, které měla být naopak věnována maximální péče a ochrana! Čím byla tato dvoupodlažní budova zámeckého typu pro sovětské vládce tak nebezpečná, že musela být srovnána se zemí, aby po ní nezůstala sebemenší stopa?
Jako hlavní důvod se obvykle uvádí, že v jejím sklepení byla v noci z 16. na 17. červenec 1918 popravena carská rodina. Samotný tento fakt ovšem kremelským vládcům nijak nevadil – vždyť vyvraždění dynastie Romanovců považovali po celou dobu existence Sovětského svazu za záslužný revoluční čin! To, co jim dělalo starosti, bylo něco jiného. Ipaťjevův dům se postupem doby stal poutním místem, hojně navštěvovaným těmi, kdo na rozdíl od oficiální ideologie považovali posledního cara za mučedníka či přímo světce. Tehdejší šéf KGB Jurij Andropov v tom spatřoval protisovětské aktivity a nechal dům zbourat.
Kniha Vražda v Jekatěrinburgu s podtitulem Poslední dny Romanovců velmi sugestivním způsobem mapuje děsivou anabázi, jíž si prošel Mikuláš II. se svou rodinou poté, co musel po Únorové revoluci abdikovat. Dokud byla u moci Prozatímní vláda, nic nenasvědčovalo tomu, že mu budoucnost chystá tak krutý osud. Internace v Tobolsku měla být dočasná, čekalo se jen na vyřízení formalit s udělením azylu v Anglii. Po bolševickém puči bylo náhle všechno jinak – v Rusku vypukla občanská válka, bývalého vládce převezli do Jekatěrinburgu a když se k městu přibližovaly oddíly „bílých“, přišel od Lenina, Trockého a Sverdlova telegram s pokynem „vyřídit záležitost Mikuláše Romanova“. Co se za tímto eufemismem skrývalo, nemusel místním čekistům nikdo vysvětlovat...
Knihu renomované anglické historičky lze žánrově zařadit do literatury faktu, zároveň jsou v ní však obsaženy určité románové prvky, které jí dodávají na čtivosti, plastičnosti a dramatičnosti. Zevrubnému zhodnocení carovy politické dráhy se Helen Rappaportová vyhýbá a dává přednost analýze jeho lidského profilu, přičemž nešetří obdivem ke statečnosti, s jakou snášel své ponížení, útrapy a tušení zlého konce. Nadchnou nás i morálně pevné postoje všech, kdo spolu s ním trpěli v Ipaťjevově domě, z něhož již neměli vyjít...
I když průběh samotné vraždy je podrobně popsán v řadě jiných knih (pachatelé se totiž svým zločinem nijak netajili, naopak se ještě dlouho poté přeli, kdo z nich měl na něm větší „zásluhu“), poslední dny Romanovců jsou dle mého názoru takto detailně zdokumentovány poprvé. I proto si kniha Vražda v Jekatěrinburgu zasluhuje naši pozornost a její autorka obdiv a poděkování.
Na tuto knihu slyším samou chválu!
Stačilo přečíst si jeho stručný životopis, aby mne Joseph Conrad fascinoval a „donutil“ zjistit si o něm mnohem víc. A protože jsem (přiznávám to s jistým zahanbením) dosud nečetl žádnou z velkého počtu knih, které napsal, rozhodl jsem se učinit tomuto konec a požádat nakladatelství Dokořán o recenzní výtisk novely Srdce temnoty (vyjít má 5. dubna 2022).
Zaujala mne mimo jiné informace, že do češtiny byla kniha poprvé přeložena roku 1980, tedy za hluboké totality. Z anotace lze přitom vyčíst, že jejím hlavním poselstvím je varování před nástupem autoritativních režimů... Uniklo to snad komunistickým cenzorům?
V každém případě se těším, že kniha Srdce temnoty splní má očekávání a Joseph Conrad se třeba (kdoví?) stane mým oblíbeným autorem...
R y c h l e j i n e ž v š e c h n y j i n é
t a h l e z p r á v a s v ě t e m l e t í –
n a v ý c h o d n í U k r a j i n ě
n e d á v n o b y l s p a t ř e n Y e t t i . . .
Unikátní kniha o slavném holandském malíři – Vincent van Gogh „jako živý“!
Hned na začátku se musím přiznat, že pokud jde o výtvarné umění (a to včetně malířství), rozhodně se nemohu považovat za odborníka. Mám sice doma v knihovně celou řadu publikací o starých mistrech, trochu se orientuji v moderních směrech (zajímám se především o impresionismus), občas si jdu prohlédnout nějakou výstavu a snažím se být rovněž „v obraze“ o probíhajících aukcích. Jinak ale (stručně řečeno) nejsem znalec, ale toliko obdivovatel...
Abych byl konkrétní, tak je to u mě tak, že si např. přečtu životopis některého umělce a když mne zaujme, začnu se zajímat i o jeho tvorbu. Zde si dovolím jeden názorný příklad: Před mnoha lety jsem se díky článku v časopisu Revue otevřené kultury seznámil s pohnutými životními osudy brněnského malíře Bohumíra Matala. Především mne fascinovala informace, že za války během svého pobytu v pracovním táboře v Lohbrücku posílal své ženě na kouscích papíru tužkou kreslené surrealistické výjevy. Ukryty v balících se špinavým prádlem doputovaly k adresátce a dožily se tak konce války. Dnes je tato jedinečná kolekce považována za naprosté unikum a když se někde náhodou objeví nějaký dosud neznámý „kousek“, je to velká událost. A právě tyhle Matalovy válečné kresby mně doslova učarovaly...
Nedá mi to, abych ještě chvíli nepokračoval... V centru Brna se nachází jedna galerie, kam (pokud mi to čas dovolí) rád chodím, abych obdivoval obrazy jisté dámy, která mi nějak „padla do oka“. Jmenuje se Viktorie Chaloupková a její tvorba se dle mého laického pohledu vyznačují něčím, co sice můžeme do jisté míry definovat, co si ale současně přes všechnu naši snahu o „zaškatulkování“ do nějaké „přihrádky“ uchovává jakési nepostižitelné tajemno, snový půvab, básnivost... Ano, je samozřejmě možné říct, že jde o způsob zachycování reality, kde se v jedinečné symbióze snoubí naturalismus s metafyzikou, můžeme tvorbu Chaloupkové „vysvětlovat“ i jinak – tím ale o ní neřekneme vlastně vůbec nic podstatného a charakteristického...
Ta nádhera se prostě musí vidět! „V lukách“ – úžasné ztvárnění dívčí tváře uprostřed květin, ta modř v očích... „Dívka a ptáček“... Jen kvůli těmto dvěma obrazům jsem galerii navštívil snad desetkrát. Pak – jak to už tak bývá – si je někdo koupil, můj smutek byl ale vzápětí vystřídán obdivováním „Karnevalu v Benátkách“, „Matky s dítětem“ a dalších skvostů... Pokaždé, když onu galerii na Josefské ulici navštívím, snažím se vždy projít ji celou, neboť vystavovaná díla jsou nádherná všechna. Nakonec ale vždycky skončím před obrazy Viktorie Chaloupkové...
Je však na čase, abych se vrátil ke knize, jejíž recenzní výtisk jsem nedávno obdržel díky Janě Fikotové z Albatrosu. Jmenuje se Po stopách van Gogha (s podtitulem Zachycení malířova života v obrazech a fotografiích). Nejdříve bych se chtěl zmínit o jedné kuriozitě – mnohé ze snímků jsou pořízeny přesně z toho místa, kde kdysi stál sám malíř. Mimořádně sugestivně to působí hlavně u městských objektů (mosty, domy, parky), a to nejen z historického hlediska (srovnání „tehdy“ a „dnes“), ale i proto, že se zde dá názorně studovat umělcovo vnímání reality v její „civilizační“ podobě.
Tvůrci této skvostné publikace upřednostnili celostní pohled na „zkoumaný subjekt“ a je mimo jakoukoliv pochybnost, že se jim to zdařilo na výbornou. „Zkušeným okem“ (a s obdivuhodným smyslem pro proporcionalitu) vybrané reprodukce van Goghových obrazů opravňují ke konstatování, že tu máme jedinečnou příležitost seznámit se s reprezentativním průřezem jeho tvorbou. Podobně graciézně je koncipován i životopis. Notoricky známá fakta jsou uvedena spíše okrajově a do popředí se dostávají zdánlivě nedůležité, ve skutečnosti však často zásadní momenty z malířova lidského i uměleckého osudu.
Při prohlížení knihy mne pochopitelně nemohla nenapadnout následující otázka: Jestliže „pouhé“ fotografie van Goghových obrazů působí tak vznešeně a majestátně, jaké to musí být vidět originály?! V této souvislosti jsem si vzpomněl na Luďka Sobotu a jednu jeho vzpomínku z návštěvy Londýna: „V Londýnský Národní galerii jsem viděl jenom jeden obraz a to mi stačilo. Doslova mě to srazilo ze židle. Ještě že před tím obrazem ta židle byla. Byly to van Goghovy Slunečnice. Pochopitelně, že jsem je mockrát viděl na reprodukcích, ale tam jsem je poprvé (a zatím naposled) viděl v originále. Byl to pro mě životní zážitek. Zůstal jsem tam sedět a civět. Všichni už ukončili prohlídku a já tam pořád seděl. Museli pro mě přijít. Když jsem odcházel, musel jsem si utírat slzy. Nikdy předtím a nikdy potom na mě žádný výtvarný dílo takhle nezapůsobilo.“
I když se přesně neví jakou, trpěl Vincent van Gogh po většinu života duševní poruchou, projevující se depresemi a sebedestruktivními sklony. Z knihy se mimo jiné dozvídáme, že v posledních dnech měl traumatizující pochybnosti o své tvorbě a zřejmě uvažoval o nějakém inovativním malířského stylu. Ať už je tomu ale jakkoliv, stihl jej „obvyklý“ osud většiny nadčasových umělců – za života přehlížen a ignorován, po smrti oslavován jako velikán a nedostižný mistr...
Kniha Po stopách van Gogha sice není zrovna levná, ale zakoupit si ji se určitě vyplatí. Člověk pak má možnost kdykoli po ní sáhnout a kochat se úchvatnými obrazy, zdobícími stěny nejproslulejších světových galerií. Do Petrohradu, Amsterodamu, Tokia či Filadelfie se nedostaneme každý den, zatímco do knihovny v obývacím pokoji ano!
MUŽ ČINU!
Všichni, jimž věřil jsem, bídně mne podvedli
Havel a Paroubek, Babiš i Zeman –
kašpárci mocí a penězi posedlí
iluze, co jsem měl, dávno už nemám
Naštěstí přišels TY, můj kluku z plakátu
který jsi, bohudík, úplně jiný
ti všichni před Tebou měli nás na háku
TY místo prázdných slov nabízíš činy!
Petříku Fialů, s tváří tak poctivou
vůbec mi nevadí, že jsi dost mimo
ti lumpi vedli nás do zkázy oklikou
TY nás tam alespoň zavedeš přímo...
Veliká (nejen) literární událost aneb budou se muset revidovat historická „fakta“?
Nemám nejmenších pochyb, že tato publikace se stane v nejvlastnějším smyslu toho slova bestsellerem a bude hojně čtena nejen odborníky (historiky, politology, sociology), ale i „obyčejnými“ lidmi a vzbudí množství diskusí, polemik a možná i vášní. Proč si to myslím? Deníkové záznamy sovětského velvyslance v Anglii z let 1934–1943 dramaticky mění „kanonizované“ názory na tehdejší dobu a politiku, neboť umožňují bezprecedentním způsobem nahlédnout do zákulisí oficiální diplomacie, která je s nebývalou otevřeností prezentována jako kouřová clona, za níž jsou před veřejností skrývány skutečné politické plány a
mocenské ambice. Majského deníky se kromě nepopiratelné historické hodnoty vyznačují navíc i mimořádnou literární
kvalitou, takže se dá říct, že zde máme co do činění též s napínavým
politickým thrillerem. A to nikoli smyšleným, nýbrž naprosto autentickým.
Ivan Michajlovič Majskij se po bolševické revoluci jen váhavě přidal k novým mocipánům, což mu tito nikdy nezapomněli. Kupodivu však unikl všem stalinským čistkám a během svého života zastával významné státní funkce. Zatčen byl až v roce 1953, díky diktátorově smrti však byl ušetřen nejhoršího. Odpověď na otázku, proč byl tento „nespolehlivý element“ jmenován na exponovaný post velvyslance v Anglii, není nijak složitá. Stalin si dobře uvědomoval, že ve složité mezinárodní situaci potřebuje v Londýně nikoli omezeného partajního byrokrata, ale kultivovaného a vzdělaného člověka, schopného získat si v „nepřátelském“ prostředí potřebné renomé, nutné k navázání nejen oficiálních, ale i neformálních vztahů. Majskij se pro tento účel hodil znamenitě – žoviální intelektuál, ovládající diplomatické „řemeslo“ stejně dobře jako anglický jazyk, si dokázal díky svému vybranému chování, šarmu a sečtělosti záhy získat důvěru či alespoň respekt mezi politickou, ekonomickou, společenskou a dokonce i literární smetánkou hostitelské země...
Během četby jsme prakticky neustále svědky toho, jak dnes tolik frekventované téma tzv. „dezinformací“, „hoaxů“, „poplašných zpráv“ atd. bylo aktuální již tenkrát a není tudíž ničím novým. Troufám si dokonce vyslovit „kacířskou“ myšlenku, že politika je už samotnou svojí podstatou na dezinformacích založena. Z Majského deníků mimo jiné vyplývá, že sdělovací prostředky jsou ve všech zemích (totalitních i demokratických) hlásnou troubou vládnoucích elit. V Sovětském svazu to nebylo žádným tajemstvím – o tom, co se objeví v novinách, se rozhodovalo v nejvyšších patrech stranického aparátu. V nacistickém Německu si toto právo uzurpoval ministr propagandy Goebbels. Pokud se jedná o Anglii, je jasné, že k tak otevřenému porušování svobody slova sice docházet nemohlo, pomocí sofistikovaných metod manipulace však politici ovládali média i tam. Naprosto běžnou praxí např. bylo, že se záměrně nechávaly „uniknout“ nejrůznější fake news, takže aniž by něco tušili, domněle nezávislí novináři psali tak, jak jim to naservírovaly „nejmenované, ale dobře informované zdroje z kruhů blízkých vládě“. Jak současné!
Mnozí z těch, kdo se později ve svým pamětech s oblibou pasovali do role „tvůrců dějin“, před námi v denících sovětského velvyslance defilují jako malicherní, bezpáteřní a ustrašení ubožáci, neschopní vzít na sebe v kritických okamžicích odpovědnost a utápějící se v nekonečném žvanění. A není to jen nechvalně proslulý Neville Chamberlain, zbaběle ustupující Hitlerovi a hanebně zrazující Československo. Podobných lidských typů byl mezi britskými státníky bezpočet – Majský je např. na jednom místě konsternován zjištěním, že prioritním zájmem většiny z nich je to, kde a jak stráví dovolenou... Občas se i od srdce zasmějeme – třeba když se dočteme, jaké „problémy“ musel v Anglii řešit tibetský velvyslanec!
Jak už jsem předeslal, na stránkách knihy se objevuje bezpočet dosud neznámých skutečností, takže na historiky zřejmě čeká nemalé kvantum práce. Za sebe mohu říct, že jsem byl šokován pasážemi, týkajícími se Edvarda Beneše. Jak známo, československým prezidentem hluboce otřásla Mnichovská dohoda a zrada západních spojenců, což mělo za následek jeho příklon k Sovětskému svazu. Nevěděl jsem však, do jak obludných a svou podstatou vlastizrádných důsledků byl ochoten v tomto směru zajít. Dovolím si tu jeden citát – 21. 11. 1939 si Majskij zapsal: „Všechna tato zklamání z „demokracií“ nevyhnutelně tlačila Beneše k SSSR. V minulosti mi často říkal, že Československo by mělo udržovat těsné vztahy se Sovětským svazem, ale nikdy v tom nebyl tak rozhodný, jako je teď. Prohlásil, že si nedokáže představit další historickou existenci Československa bez toho, že by udržovalo výjimečně těsná a nezrušitelná pouta se SSSR. Naznačil, že za určitých podmínek by mohl akceptovat federativní spojení své země a Sovětského svazu. Přesně to má na mysli, když považuje za absolutně nezbytné, aby Československo a Sovětský svaz měly společnou hranici.“
Kniha Stalinův velvyslanec v Londýně (Deníky Ivana Majského 1934–1943) je fascinující dokument, který „přepisuje dějiny“. Určitě by si ji měl přečíst každý, kdo nechce být pouhým pasivním konzumentem mediálních klišé, ale snaží se udělat si na dění v současném (ale i „minulém“!) světě vlastní názor. K tomu je pochopitelně nutné umět se na věci dívat z více úhlů pohledu. Ivan Michajlovič Majskij nám nabízí ten svůj...
Kdeže ty loňské sněhy jsou aneb druhý díl Prašiny je pro mne velkým zklamáním!
Kniha s názvem Prašina se již krátce po svém vydání stala bestsellerem a tak není divu, že její autor vzápětí přišel s pokračováním. Vojtěch Matocha se očividně snažil podruhé vstoupit do stejné řeky, což se mu ovšem dle mého názoru příliš nezdařilo.Vezměme to ale po pořádku.
Jak známo, Prašina je pražská čtvrť, která má nejednu zvláštnost. Tak třeba vůbec netušíme, kde přesně leží. Víme sice, že někde poblíž Karlova náměstí a několik stovek metrů od Václaváku, kdybychom ji ale hledali na mapách, na žádné ji nenajdeme. Existuje tedy vůbec? S tím si raději nelámejme hlavu a spolu s Jirkou a jeho kamarádkou Anastázií (neboli En) se vydejme za dobrodružstvími, jaká by jinde určitě nezažili!
Z prvního dílu je dobře známo, že každý, kdo může, se Prašině velkým obloukem vyhne. Její útroby jsou plny hrůzných tajemství, strašidelných pověstí a dokonce i záhadných přírodních jevů! Hlavně a především však tu lze natrefit na nebezpečná individua, před nimiž je třeba mít se důkladně na pozoru. Hned v úvodu to na vlastní kůži pozná Jirka, když jej kdosi přepadne, odvleče a zavře v nevlídné podkrovní komůrce. A právě tímto okamžikem začíná napínavý příběh, který postupně přeroste v neúprosný boj dvou mladých lidí s temnými silami zla...
Podaří se Jirkovi přelstít svého únosce a dostat se na svobodu? A kdo jsou ti podivní lidí dole na náměstí, které s pocitem hrůzy sleduje z malého okénka svého vězení? Kéž by zde byla En! Její mimořádná vynalézavost by se nyní Jirkovi tak hodila – cožpak opravdu musela odjet na ten lyžařský výcvik? Otázky se vrší jedna na druhou a je jasné, že rozplést zašmodrchané klubko tajemných intrik nebude vůbec snadné. Vždyť Prašina je jedno velké bludiště, v němž jde doslova o život!
Vojtěch Matocha opět exceluje v popisu „kulis“, do nichž svůj příběh zasadil. Úzké, jen do sporého měsíčního svitu ponořené a přívaly sněhu zasypané uličky (tentokrát se vše odehrává v zimě), temné dvorky, zchátralé domy ve zpustlých zahradách, labyrinty podzemních chodeb – ano, takovou Prašinu si pamatujeme z prvního dílu! S dějovou linií je to ovšem horší a dá se dokonce říct, že víceméně absentuje. Druhý díl Prašiny je slepencem řady náhodně poskládaných scén, přičemž většina z nich působí prvoplánově a komicky. Zdá se, že autor často neví, jak dál, a tak „vaří z vody“ a přichází se stále chaotičtějšími nápady. Jistě, jde svého druhu o fantaskní literaturu, kde je dovoleno mnohé, ale jak se říká, „všeho moc škodí“!
Kritickou poznámku mám i k informaci, že knížka je určena pro čtenáře od 9 let. Jirka i En na jejích stránkách běžně používají výrazy jako „kruci“, „sakra“, „zatraceně“ apod. Velké množství drastických pasáží ve mně navíc vzbuzuje dojem, že Vojtěch Matocha si knihu pro děti popletl s psychothrillerem pro dospělé! Musím zkrátka říct, že mít devítileté dítě, rozhodně bych mu Prašinu 2 do ruky nedával...
Jiný svět je povinnou školní četbou v Polsku. Plným právem!
Je to jedna z těch knih, které přečteme (jak já tomu říkám) „na jedno posezení“. A to ne snad proto, že má „jen“ 260 stran – důvodem, proč ji čtenář odkládá až s poslední stránkou, je její fascinující poselství. I když o svých hrůzných zážitcích z koncentračních, vyhlazovacích a pracovních táborů (ať už v nacistickém Německu, stalinistickém Sovětském svazu, Pol-potově Kambodži, Kimově Severní Koreji či někde jinde) napsala celá řada přeživších vězňů, Gustaw Herling-Grudzinski je přece jen v jedné věci specifický. „Jiný svět je nejen svědectvím, ale i literárním dílem.“ O pravdivosti této věty, kterou jsem citoval z předmluvy, se v knize přesvědčujeme prakticky neustále. Na začátek si však dovolím malé historické expozé.
V září 1939 došlo po jeho porážce k rozdělení Polska mezi totalitní mocnosti – Německo a Sovětský svaz. Obyvatelé ještě nedávno suverénního státu se náhle ocitli mezi dvěma mlýnskými kameny a pro mnohé z nich to znamenalo strašlivé dilema – který z obou režimů je méně zrůdný, resp. v které okupované části bychom měli žít? Když se po čase ukázalo, že na obou stranách demarkační linie vládne naprosto stejný nelidský teror, mnozí raději ze své vlasti uprchli. O útěk se pokusil i tehdy dvacetiletý Gustaw Herling-Grudzinski, byl však zadržen ruskými orgány a po nějaké době poslán na nucené práce do Jerceva u Archangelska.
Především je třeba říct, že autor knihy Jiný svět je mistrný psycholog, schopný proniknout až na dřeň problému, o němž zrovna píše. Nelze neobdivovat např. jeho brilantní analýzu postupně se měnících duševních stavů těch, kdo se ocitli ve spárech NKVD. Vyplývá z ní, že na zatčení, výslechy, odsouzení a první dny v táboře reagují lidé sice do značné míry stejně, zároveň však i zde platí, že co člověk, to originální bytost. A právě na tyto „výjimky z pravidla“ zaměřuje svou hlavní pozornost. Pečlivému a neúprosnému zkoumání zároveň podrobuje i své vlastní nitro a často je zděšený tím, co tam nalézá. Sebezpytné pasáže na str. 122-123 na mě udělaly úchvatný dojem!
Gustaw Herling-Grudzinski mimo jiné popisuje životní osudy spoluvězňů, které mu tito buď sami vyprávěli, nebo se o nich dozvěděl z doslechu. Je to většinou mrazivé čtení, neboť z něj vyplývá, že monstrózní policejní aparát Sovětského svazu pracoval nejen krutě, ale i naprosto nepředvídatelně. Takřka nikdo si nemohl být jistý, že zítra nepřijdou právě pro něho. Jak známo, Velký teror z let 1937-38 zasáhl i nomenklaturní kádry a naplnil sovětské věznice a tábory lidmi, kteří roztáčeli kola bolševické revoluce, aby jimi byli nakonec sami semleti. Název jedné z podkapitol zní Stalinův vrah a vypráví o bývalém režimním prominentovi a jeho předsmrtném vystřízlivění ze všech iluzí. Dojemný příběh donského kozáka Pamfilova (str. 129-132) takřka vhání slzy do očí. V kapitole Drei Kamaraden se zase seznamujeme s trojicí německých komunistů, kteří uprchli před Hitlerem do „dělnického ráje“. I oni skončili v gulagu, stejně jako třeba repatriovaní sovětští zajatci z rusko-finské války...
Život v táboře je vykreslen s naturalistickou otevřeností na jedné, i jímavými momentkami ze života odsouzenců na straně druhé. Neustále jsme konfrontováni s podivnými paradoxy, jež zde vládnou. Tak např. ubikace jsou chatrčemi, v nichž se v nelidských podmínkách tísní lidé v hadrech, zatímco nemocnice je moderní budova s čistě povlečenými postelemi a na sovětské poměry luxusním vybavením. Občasné návštěvy rodinných příslušníků, popř. volné dny a jiné výjimečné události jsou pojaty hlavně v jejich psychologických dimenzích. Ukazuje se, že to, co by mělo být vítanou změnou v každodenní jednotvárnosti, je ve skutečnosti jen další trýzní...
První kapitola druhé části knihy má název Hlad a zde výjimečně musím s některými tvrzeními autora polemizovat. Podle něj je to totiž tak, že lidská morálka snese hladovění pouze do určitého bodu zlomu, za nímž se z člověka stává bezcitný egoista, ochotný a schopný udělat za trochu jídla cokoliv. Opravdu jsme ale všichni takto osudově determinováni? Připomeňme si ve stručnosti, co se v době, kdy Gustaw Herling-Grudzinski pobýval v Jercevu, událo v Osvětimi. 14. srpna 1941 tam ve sklepení obávaného bloku č. 11 umírá katolický kněz Maxmilián Maria Kolbe. Zhruba 14 dní předtím došlo v jeho skupině k útěku vězně, načež následoval obvyklý trest – bylo vybráno a do podzemní cely posláno 10 nešťastníků, které zde čekala smrt hladem a žízní. Ačkoli Kolbe mezi nimi být neměl, požádal esesáckého dozorce, aby jej vyměnil za jednoho spoluvězně...
Kniha Jiný svět je nesmírně hutná, není v ní jediné zbytečné slovo. Autorův literární talent se projevuje jak při líčení „běžných“ táborových scén („Byl to konec, konec dalšího dne. Jak strašlivě těžké byly ty ruce, jak píchaly v plicích ledové jehličky dechu, jak se pod žebry svíral prázdný žaludek, jak bolely kosti na rukou a nohou! Na znamení dané strážným jsme vstali od ohně, někteří se opírali o hole, které si vyrobili při práci. Kolem šesté hodiny už ze všech stran prázdné bílé roviny táhla k táboru komanda jako smuteční pohřební průvody stínů, které nesou na zádech své vlastní mrtvoly.“), tak i přírodních scenérií („... obrovské archangelské jedle, jež vyvrátil severní vítr, trčely k nebi s roztaženými hnáty svých kořenů obalených zmrzlým blátem, jako by z nejhlubších útrob země natahovaly mrtvé ruce, z nichž odpadlo shnilé maso.“) Mnohokrát jsem měl dojem, že čtu báseň v próze!
Je nesnadné vyjádřit na malém prostoru recenze sugestivnost a děsivou krásu této výjimečné knihy. Ten, kdo si ji přečte, se k ní bude určitě vracet. V mé knihovně zaujme čestné místo mezi bestsellery!